autor: Becs
Bill stál ve dveřích studia a nervózně se ošíval. Místnost už sice viděl, ale ještě nikdy nebyl vevnitř. Z nějakého důvodu mu to připadalo jako posvátné území a bál se vkročit.
„Tome, já se na to necítím,“ zakňoural.
„Na co se necítíš?“ ohlédl se po něm překvapeně Tom. Už byl uvnitř a právě vytahoval ze stojanu jednu ze svých oblíbených kytar.
„Na tohle,“ rozhodil Bill rukama a rozhlédl se po místnosti.
„Co blázníš? Nejdeme pracovat. Nebudu tě nutit, abys vymýšlel nové texty. Jen jsem myslel, že by bylo fajn si zahrát nějaké starší písničky. Ty, které znáš,“ uklidňoval jej a přešel až k němu.
„Od té doby, co ses vrátil z nemocnice, jsi ještě nezpíval a mě to trochu znepokojuje,“ přiznal a nervózně tiskl krk kytary. „Dřív jsi zpíval pořád. Broukal sis v jednom kuse, až nás to dohánělo na pokraj zoufalství.“
Bill se pousmál.
„Já mám strach, že mi to už nepůjde,“ přiznal a sklopil pohled k zemi.
„Nesmysl,“ zakroutil Tom hlavou. Popadl Billa za ruku a vtáhl jej dovnitř. Nohou kopl do dveří a ty se s hlasitým prásknutím zavřely. Dotáhl bratra až ke křeslu a donutil jej, aby se posadil. Sám se rozvalil na gauči proti němu.
„Tak, čím chceš začít?“ zeptal se s šibalským úsměvem. „Co třeba Durch den Monsun?“
„Oh bože, to ne,“ zaúpěl Bill a překryl si obličej dlaněmi.
„Co se ti nelíbí? Tohle nás přece proslavilo,“ chechtal se Tom a položil si kytaru na nohy.
„To je sice pravda, ale nemyslím si, že mám zájem tuhle písničku ještě zpívat,“ zakroutil hlavou Bill a usadil se v křesle pohodlněji.
„Tak kterou?“ kývl hlavou Tom.
„Co třeba Rescue me?“ zvážněl Bill a upřel na něj své čokoládové oči. Vpíjel se pohledem do Tomovy tváře a místnost najednou zaplavila napjatá atmosféra. Tom mapoval obličej svého bratra a měl dojem, že je tady nějaká pointa, která mu uniká. Přiložil ruce ke kytaře a snažil se setřást mrazení, jež se mu šířilo po páteři.
Sklonil pohled dolů a jeho prsty se automaticky rozběhly po strunách. Tuhle písničku hrál stokrát, možná tisíckrát, a přesto jej naprosto odrovnalo, když Bill začal zpívat. Měl pocit, jako by to bylo poprvé, co měl možnost slyšet jeho úchvatný hlas. Jak předpokládal, neměl se zpěvem žádný problém. Něco takového se nezapomíná.
Postupně se propracovávali celým songem a Tom neměl odvahu zvednout oči. Bál se, že by ho příval emocí odrovnal. Jen na krátko se odhodlal a zvednul zrak. Spatřil svého dokonalého bratra, jak se soustředí na zpěv a vkládá do toho vše. Hloubka Billových citů se odrážela v jeho očích. Na jeden okamžik se jejich pohledy střetly a Tomovi se zadrhl dech v hrdle. Měl co dělat, aby dokázal pokračovat v hraní. Kdyby se tak pekelně nesoustředil, kytara by mu asi vypadla z rukou. Bill byl jedním slovem nádherný. Vypadal jako fénix, co se zvedá z popela. Jako by se vyloupl z šedé slupky, která jej v posledních týdnech obklopovala, a najednou tady seděl a zářil, obklopený jasným bílým světlem. Tom jen stěží dohrál poslední tóny a ve studiu se rozhostilo napjaté ticho.
„Nezapomněl jsem to,“ špitl Bill a bylo zřejmé, že se mu tělem rozlévá úleva a radost.
„Bylo to dokonalé,“ vyslovil Tom tiché přiznání. Jen marně se snažil zakrýt, jak jím tento zážitek otřásl. Ruce se mu třásly a nedokázal si představit, že by teď byl schopen znovu hrát.
Bill zrudl a sklopil zrak do svého klína. Když zvedl hlavu, jejich pohledy se do sebe zaklesly. Tom slyšel zběsilý tlukot svého srdce a topil se v moři čokolády. V tom mu hlavou proběhla vzpomínka. Tenhle pohled znal. Už jej jednou zažil. Byl to TEN pohled. Ten, který si s Billem vyměňovali, když všechno, co se mělo stát, bylo jen v jejich představách. Byl to ten pohled, při kterém si v minulosti uvědomil, jak moc ve skutečnosti bratra miluje.
Tom vyčkával, nedokázal pohnout ani jediným svalem. Cítil to Bill stejně? Mohla by se historie opakovat? Mohlo to mít stejný průběh jako tenkrát? Nesměle si olízl rty a vyčkával na bratrovu reakci.
Ten se však jen ošil a řekl: „Tak, kterou si dáme teď?“
Ta chvíle pominula, stejně rychle jako přišla a Tom měl pocit, že mu srdce spadlo do kalhot. Přece jen to bylo jiné. Tentokrát nebyli na stejné vlně. Chabě se usmál a začal vybrnkávat další melodii.
Takto se postupně dostali od písniček z alba Scream, přes Zimmer 483, až k songům z Humanoid.
„Jde ti to,“ zhodnotil upřímně Tom a chystal se vrátit kytaru zpět do stojanu.
„Tome, počkej,“ zarazil ho spěšně Bill. „Zahraj mi nějakou písničku z nového alba.“ V očích mu svítila tichá prosba.
„Ale vždyť ty neznáš. Nebudeš moct zpívat,“ pronesl Tom.
„Mohl bys zpívat ty,“ řekl nesměle Bill a potutelně se usmíval.
„Nepřichází v úvahu,“ zakroutil hlavou rozhodně Tom a začal se znovu zvedat.
„Ale no tak, vím, že to umíš. Všechny koncerty zpíváš se mnou, jen nemáš mikrofon. Takhle to říkáš i novinářům ne?“ popíchl ho vesele. Upřel na něj své oči a pokoušel se o něco, co pravděpodobně měl být psí pohled.
„Prosím,“ kníknul Bill, předstíraje srdceryvné fňukání.
„Nesnáším tě,“ povzdechl si Tom. Znovu se pohodlně usadil na gauč a zeptal se: „Kterou?“
Bill nadšeně zatleskal rukama a složil nohy pod sebe. Tetelil se radostným očekáváním.
„Nevím, nechám to na tobě.“
„Dobře,“ povzdechl si Tom a naposledy toho dne přiložil ruce na kytaru. Nepřemýšlel o tom, co bude hrát, jeho prsty to rozhodly za něj.
„One night, one scream, one echo
Silence louder than before
One tear of blood on the floor
Cold wind through my broken door
Oh, you’re beautiful
Don’t you go, I need you so…“
První tóny, které vyšly z jeho hrdla, byly dost nejisté. Kdyby měl zpívat před kýmkoliv jiným, pravděpodobně by se cítil dost trapně, ale pro svého brášku byl ochoten tohle udělat. Pomalu se dostával k refrénu.
Invaded by you, invaded by you…“
Jeho hlas byl položen mnohem níž než ten Billův. Pochopitelně nebyl tak vyzpívaný, přesto dělal, co mohl. Tak jako jeho bratr i on vkládal do zpěvu všechny emoce, které tam podle něj měly být.
Když dohrál, povzbudivě mrkl na Billa. „Tak dobrý jako ty nikdy nebudu. Ale snaha byla.“
Chystal se vstát, když zahlédl, jak jeho bratr zničehonic zbledl. Vytřeštil oči, jako by na zdi za Tomovou hlavou uviděl něco děsivého, přitom seděl strnule jako socha.
„Co se děje?“ zeptal se opatrně Tom, odložil kytaru stranou a rychle si klekl před Billa. Ten však dál upíral oči na stěnu. Ruce si přitiskl na otevřená ústa. Jeho tělo se začalo mírně třást.
„Bille, co je? Ty mě děsíš?“ položil mu Tom ruku na koleno a lehce s ním zacloumal. Ten jako by si náhle uvědomil, že není v místnosti sám a upřel oči na bratra.
„Tomi, je mi nějak zle,“ vykoktal a ruce mu teď doslova vibrovaly.
„Tak jedeme do nemocnice,“ vstal rychle Tom a natahoval k němu ruce, aby mu pomohl vstát. Bill však razantně zakroutil hlavou.
„Nechci nic slyšet. Co když je něco špatně? Co když je to nějaký následek té nehody?“ Tomovi se hlavou honily nejhorší možné scénáře. Znovu měl před sebou obraz svého malého brášky připojeného na přístroje. Při té představě se otřásl.
„Ne, já bych si chtěl jít jen lehnout a bude to dobré. Přísahám. Nechci už zpátky do nemocnice,“ zaskuhral Bill.
„Bille,“ zakňoural Tom a v očích se mu zračily obavy.
„Ne, vážně. Není to tak zlé. Opravdu. Lehnu si. Možná bych si dal trochu vody,“ drmolil překotně. Do nemocnice se nechtěl vrátit za nic na světě.
„Dobře, pomůžu ti,“ chytl jej za ruce a postavil na nohy. Celou dobu mu šel těsně po boku a oparně ho podpíral, jako by byl ze skla. Nitro mu ochromoval neuvěřitelný strach. Automaticky jej vedl do svého pokoje, ani na vteřinu ho nenapadlo, že by to mělo být jinak.
Bill si skopnul boty a lehnul si do postele. Zuby mu drkotaly o sebe, jak se třásl. Tom mu přetáhl přikrývku až pod krk a bázlivě se na něj zahleděl. Nevěděl, co by měl dělat. Zavolat doktora? Matce?
„Doneseš mi prosím tu vodu?“ požádal Bill, tvář bílou jako duch.
„Jasně,“ přikývl Tom a spěšně vyběhl z pokoje, vděčný, že může udělat alespoň něco. Za pár vteřin byl zpátky a podával Billovi skleničku. Ten ji popadl a vypil prakticky na jeden zátah.
„Bille, tohle se mi nelíbí,“ začal Tom, Bill jej však rychle přerušil.
„Budu v pohodě. Jen si potřebuju odpočinout.“
Tom poraženě svěsil ramena. Nemělo smysl se s ním dohadovat.
„Mohl by sis prosím sednout ke mně?“ požádal Bill s nejistým výrazem. Tom jej okamžitě poslechl. Vyhledal pod přikrývkou bratrovu ruku a spěšně ji stiskl ve své.
„Bude to v pořádku,“ ujišťoval Billa hlasem, kterému ani on sám neuvěřil. Mačkal jeho ruku a modlil se ke všemu, na co si dokázal vzpomenout, aby byl jeho bráška v pořádku. Nedokázal si představit, že by o něj měl znovu přijít.
„Bille, co se mi to tady tvůj bratr snaží říct?“ zeptala se Simone s hrozbou v očích. Stála u kuchyňské linky v jejich rodném domě mezi střepy z hrníčku, který upustila na zem. Se založenýma rukama v bok a pohledem plným ohně vypadala velmi nebezpečně.
„Ehm, myslím, že se ti snaží říct, že bychom letos chtěli jet na dovolenou sami. Jen my dva. Bez kapely, bez kamarádů, no a taky bez vás,“ poslední dvě slov prakticky jen zašeptal a sklopil hlavu do klína. V ruce nervózně žmoulal lem svého černého trika.
„Mami, nevykládej si to špatně,“ vyhrkl Tom a rychle vstal od stolu, kde s Billem seděli.
„Není to tak, že bychom nechtěli trávit čas s tebou a s Gordonem, ale už hrozně dlouho jsme s Billem nebyli spolu sami dva,“ vysvětloval rychle a snažil se napravit škody, jež jeho slova napáchala.
„Ale vždyť jste spolu pořád,“ mračila se dál jejich matka, výraz v jejím obličeji však o trochu změkl. Sehnula se a začala sbírat střepy. Tom si přidřepl a chvatně jí pomáhal.
„To sice jsme, ale nejsme spolu tak, jak bychom chtěli být,“ vysvětloval Bill.
„A to je jak?“ zvedla se Simone a pátravě se po nich rozhlížela.
„Jako bratři,“ řekl Tom rychle a hodil nevraživým pohledem po bratrovi. „Pořád jen pracujeme. Někde lítáme, něco děláme, s někým mluvíme a nikdy nemáme svůj dvojčecí čas. A myslím, že po tom, jak tvrdě pracujeme, si to zasloužíme.“
„Jo fakt tvrdě,“ kýval Bill hlavou jako pejsek a dočkal se tak od Toma dalšího pobuřujícího pohledu. Matka neměla šanci to poznat, ale Tom moc dobře věděl, co se bratrovi honí hlavou. Zvlášť když tato slova pronesl dost nemravným způsobem. Jejich obscénnost však naštěstí mohl zachytit jen Tom.
„Nikdo neříká, že nepracujete tvrdě,“ povzdechla si jejich matka, hodila zbytky hrnku do koše, přešla přes kuchyň a posadila se ke stolu. Tom ji napodobil a nervózně si při tom skousával ret.
„Já jen nechápu, proč nechcete, abychom jeli s vámi. Taky s vámi chci trávit čas,“ pronesla a v jejím hlase bylo znát zklamání.
„Mami, jsme tady teď. A určitě ještě bude spousta příležitostí, jak být spolu. Ale tohle je něco, co s Billem opravdu moc chceme,“ upřel Tom oči na matku a doufal, že když nasadí patřičně přesvědčivý výraz, matka nakonec ustoupí.
„Moc, moc chceme,“ přizvukoval Bill. Tom už neměl sílu dávat mu jakkoliv najevo, že jeho poznámky mu nepomáhají a uvádějí ho do rozpaků.
„No, vidím, že jste rozhodnutí. Tak asi není o čem mluvit,“ rozhodila Simone ruce a se svěšenými rameny se vydala pryč z kuchyně.
„Mami, počkej. Nechceme, abys byla smutná nebo naštvaná. Vynahradíme ti to,“ volal za ní spěšně Tom, ale odpovědi už se mu nedostalo.
„Skvělý, teď je uražená,“ bouchl pěstí do stolu Tom. Povzdechl si a obrátil pozornost na svého bratra.
„Přejde jí to,“ mávl bezstarostně rukou Bill.
„Co je to, sakra, s tebou? Vůbec jsi mi nepomohl. To ty jsi tady ten mladší, kterému všechno projde. Měls jí to říct ty. Jak to, že jsem to najednou všechno odnesl já? A co to bylo za debilní dovětky? Chceš nás prozradit nebo co?“ syčel rozčíleně polohlasem tak, aby ho nezaslechly nežádoucí uši.
„Promiň, Tomi. Nemyslí mi to, když mi odepíráš sex. Jsem hrozně nadržený,“ zaúpěl Bill a zkřivil obličej, aby tak názorně předvedl své utrpení.
„Nebudeme to dělat v domě rodičů. Říkám ti to po sté,“ šeptl Tom a naklonil se na židli dozadu, kontroluje tak, jestli se matka nevrací. „A není to tak dlouho, aby ti to už tlačilo na mozek,“ dodal, když se zhoupl zpátky.
„Je to už pět dnů a ty jsi tak neuvěřitelně sexy. Jenom se na tebe podívám a stojí mi,“ řekl Bill s žádostivým výrazem. Doufal, že účinnou manipulací nakonec bratra zlomí a dopřeje mu tak potřebné potěšení. Pod stolem mu položil ruku na koleno a postupně ji sunul nahoru. Tom ho však zarazil, než stihl napáchat větší škody.
„Ne,“ vydechl, ale vzrušení v jeho očích jej prozradilo. Polknul, poposedl a rychle se ohlédl přes rameno. To, že by je matka načapala při něčem důvěrném, ho děsilo od chvíle, kdy prošli dveřmi jejího domu. Věděl, že držet se od Billa dál nebude jednoduché, zvlášť když mu to jeho bratr ztěžoval svýma nenechavýma rukama, ale nechtěl připustit, aby na to někdo někdy přišel a všechno krásné mezi nimi tak pokazil.
„Vím, že to taky chceš,“ vrněl smyslně Bill a házel na bratra své nejsvůdnější pohledy.
„Teď se s tebou o tom nebudu bavit,“ procedil Tom skrz zatnuté zuby a snažil se ovládnout rozkrok, ve kterém mu začínalo pulzovat. I jemu už chyběl sex. Byl zvyklý na pravidelný přísun uvolnění, a to, že se navíc bratra nemohl ani dotknout, jej přímo drtilo.
„Fajn,“ rezignoval nakonec Bill. „Ale víš co? Maledivy, baby. Tam si tě osedlám,“ rozzářil se a z očí mu svítilo nadšení.
„Radši by sis měl sbalit hodně lubrikantu,“ přistoupil Tom na jeho hru. Jeho rty se roztáhly do škodolibého úsměvu.
„Ty by sis měl zabalit hodně chladivého gelu. Protože na tobě bud jezdit tak, až tě z toho bude všechno bolet,“ oplatil mu.
„Hlavně si musím zabalit pouta,“ stočil Tom pohled ke stropu, předstíraje hluboké zamyšlení.
„Och bože. Vážně tě neukecám ani na jedno číslo?“ zasténal zoufale Bill a skousl si spodní ret. Ruce sepjaté před sebou na stole v tiché prosbě.
„Uvidíme,“ povytáhl Tom rošťácky obočí.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Ach.. Je možné, že by se Billovi něco vybavilo? Nebo je to něco jiného?
Vzpomínka byla opět úžasná, pobavila mě.
Díky, těším se na další kapitolu.
Taky mě hned napadlo, jestli v Billovi nevyvolala právě Invaded nějakou vzpomínku…možná i dost nemravnou vzpomínku, vzhledem k těm flashbackům, která ho vyděsila… Tahle povídka mě strašně chytla, nemůžu se dočkat dalšího dílu!
Občas mám pocit, že se ztrácím v průběhu, ale povídka je skvělá…celkem jsem si ji oblíbila a jsem zvědavá, jak dopadne…trochu mi to připomíná film Navždy spolu…snad se Billovi noc vážného nestane…díky za překlad.
[3]: V prvé řadě: Jaký překlad? 😉
A druhá věc. Já ten film znám a hodně se snažím aby to ten film připomínalo co nejmíň. Ačkoliv námět je víceméně stejný tak průběh to má jiný a závěr bude taky rozdílný, takže nemusíš mít strach že bys už znala konec. A pak je tu ten fakt že v tom filmu ta buchta věděla, že je jeho manželka. Kdežto Bill nemá ani šajn. 😉 Ale musím připustit že mě napadlo že si to s tím někteří budou spojovat.
Jinak se už neudržím a musím vám poděkovat za každý krásný komentář. Ani nevíte jak mi dokážete zlepšit den. Děkuju tisíckrát, jsem pokaždé hrozně dojatá. Kolikrát si to čtu i třikrát po sobě a užívám si ty hřejivé pocity co to ve mě vyvolává. Je skvělé být součástí twc spolku. 🙂
Jsem na tom podobně jako holky, prototě mě též napadlo, zda si náhodou Bill na něco nevzpomněl. Bála jsem se, že nějak vybuchne, odežene od sebe Toma, ale ono se nic podobného nestalo, takže těžko říct, co s Billem je. Nejsem si totiž jistá, že kdyby se mu vybavila nějaká intimní chvíle s Tomem, tak že by chtěl, aby s ním teď zůstal v posteli. Každopádně se mu mohlo klidně vybavit něco jiného, ale z přívalu těch vzpomínek se mu mohla zatočit hlavu a udělalo se mu špatně. A nebo je v tom něco naprosto jiného a tohle jsou všechno jen hloupé spekulace. 😉 Ráda se nechám překvapit, jak to tedy je.
Oh, a má vůbec cenu se vyjadřovat k flashbacku? Jako vždycky byl dokonalý! ♥ Opět jsem se jen usmívala nad tím, jak nádherný vztah kluci měli. Moc se mi líbí to jejich popichování a škádlení se. 😛 Užívám si každé slůvko flashbacku.
Moc se těším na pokračování a na další vývoj! Děkuji, že díly tak brzy přibývají, pomalu a jistě se tahle povídka začíná stávat mojí drogou! 😛 Moc jsem si ji oblíbila. Děkuji! ♥♥♥
[4]: oh, sory. 😀 V poslední době často čtu překlady a nějak se mi spojilo. 😀 Nechtěla jsem znehodnotit tvé krásné dílo. Promiň. A vůbec mě nenapadlo, že můžu očekávat, jak to skončí…jen se mi spíše u toho vybavil ten pocit smutku, jak mi to bylo líto, čím si prošli…toť vše. 😉
Teda znehodnit autorčino dílo. Jsem asi nějak mimo. 😀😀😀
Doufám že to nebude nic vážné povídka je perfektní.
Tak som veľmi chcela aby si Bill spomenul. Som zvedavá čo sa mu pri tej piesni stalo… možno ale naozaj nič len únava… Ďakujem za krásnu kapitolu a trpezlivo čakám na ďalšiu:)