autor: ophelia_seven
Definování nedefinovatelného
Bill se probudil v sobotu ráno se sluncem prosvítajícím skrz žaluzie pokrývající okna jeho pokoje, což zanechávalo malé světelné čáry na jeho odhalené kůži. I když obvykle vstával ráno brzy, brzké vstávání v sobotu ráno bylo téměř něco jako svatokrádež, zejména po takovém týdnu školy, který měl právě za sebou. Ve zkratce, bylo to peklo pro jeho zotavující se tělo a bylo peklo snažit se dohnat školní učivo.
Během několika posledních let se Bill pyšnil tím, že je poněkud perfekcionista. Nepovažoval se za mimořádně chytrého, ale tvrdě pracoval a věnoval své nejlepší úsilí všemu, co dělal – tento druh pracovní morálky a obětavosti měl po své matce, ale zjišťoval, že když už je člověk tak moc pozadu, snažit se udělat vše perfektně je vyčerpávající a zbytečné. Celkem dobré bylo celkem dobré. To bylo aspoň to, co se mu snažil tvrdit Tom.
To ale bylo ve středu a od té doby Bill Toma neviděl, ačkoliv mu zanechával malé připomínky, že je stále kolem. Když se Bill ve čtvrtek vrátil domů, našel na své posteli vzkaz, na kterém bylo pouze ´ahoj Bille´ obklopené několika Tomovými čmáranicemi, a v pátek přišel domů a našel svůj stůl přeorganizovaný od chaosu, který na něm zanechal předchozí večer. Tomova tvář se však neukázala po celé dva dny a jeho přítomnost byla vážně postrádána.
Ale život pokračoval a tak Bill musel taky.
Bylo příliš brzy na to, být v sobotu ráno vzhůru. Bill se přetočil zády ke slunci a přál si, aby si vzpomněl a zavřel žaluzie jako obvykle před ulehnutím do postele. Jazykem si navlhčil rty a poté si pod dekou protáhl nohy. Cítil se těžký a nejraději by zůstal po celý den v posteli. Koneckonců si to zasloužil, nebo ne, po tom všem, čím si prošel? Jak se pohnul, uslyšel vedle sebe další zvuk. Bill rozespale pootevřel oči a málem vyskočil z kůže, když se pohledem zaměřil na své okolí. Na protější straně jeho postele seděl Tom, jazykem si šťouchal do piercingu ve rtu a pozoroval Billa se zamyšleným odhodláním.
„Tome!“
„Pššt!“ Tom se rychle předklonil, přitiskl beztížnou ruku na Billova ústa a úspěšně tak ztlumil vycházející zvuk. „Tvoje máma ještě spí.“
„Aha,“ řekl Bill zpoza Tomovy dlaně a pak zasténal. Znovu si protáhl končetiny a zazíval, když Tom odtáhl svou ruku. „Ach bože, jak moc brzo je?“
„Je devět,“ odpověděl Tom a to Billa úplně probudilo. Nikdy nespal déle než do sedmi, osmi hodin. Spaním do devíti ztrácel celou hodinu ze svého rána, a to už skončil s přílišným spánkem díky lékům proti bolesti, na kterých byl od nehody. Posadil se na posteli a přikrývka se mu shrnula do klína. „Vím, že je ještě brzo.“
„Ne tak brzo,“ nesouhlasil Bill se zavrtěním hlavy. Několikrát znovu zamlaskal suchými rty a odkašlal si. Slunce bylo jasné a oslňující a on musel přimhouřit oči, aby Toma viděl. Usmál se, když to na chvíli vypadalo, jako by měl na vrcholku hlavy posazenou svatozář, křivě umístěnou přes neupravený povrch jeho dredů. Připomínalo mu to, kdo Tom je, situaci, se kterou se potýká, a všechny pocity a komplikace byly okamžitě zpátky. „Kde jsi byl?“ zeptal se ospale, rty měl stále spánkem otupělé.
„Doma,“ Tom pokrčil rameny a poté se provinile usmál, když na něj Bill vyčítavě pozvedl obočí. „Byl jsem kolem.“
„Neviděl jsem tě,“ řekl Bill a pohrával si s roztřepenými konečky své deky. Nechtěl se na Toma podívat, nebyl si jistý, jaké měl pocity ohledně toho, že Tom věděl, jak moc mu jeho přítomnost v těch pouhých dvou dnech chyběla.
„Nechtěl jsem tě otravovat,“ odpověděl Tom a přesunul se na posteli tak, že seděl vedle Billa zády opřený o čelo postele a s nohama nataženýma ke druhému konci. „Měl jsi spoustu práce.“
„Pořád mám,“ zamumlal Bill a bojoval s nutkáním zavrčet při pomyšlení na všechny domácí úkoly, které se mu i přes nejlepší úsilí nashromáždily.
„Já vím, ale je sobota. Nikdo nedělá domácí úkoly v sobotu.“
Bill si odfrkl a zajel prstem pod sádru na své paži, aby poškrábal mimořádně nepříjemné svědění. „Já jo,“ řekl Tomovi nepřítomně a nebyla to lež. Bill byl ten typ člověka, který dělal domácí úkoly bez ohledu na to, kdy to bylo, jen aby se ujistil, že nebude pozadu, jako byl právě teď.
„Já vím,“ zopakoval Tom a vysloužil si tím od Billa tázavý, nevěřícný pohled. „Musel jsem si o tobě něco načíst, než jsem dostal svůj úkol.“
To bylo něco, co vzbudilo Billův zájem. Mohl si jen představovat skladovací místnost plnou krabic s informacemi. Co by obsahovala jeho krabice? Oblíbenou barvu a jídlo? Alergie? Podrobný popis jeho života od narození? Smrt jeho otce? Známky a záznamy od zubaře?
„No,“ začal se Tom vytáčet, složil si ruce na břiše a nevinným pohledem sledoval chlapce vedle sebe, „jediné důležité věci jsou ty, které jsem zjistil poznáváním tebe.“
„Hm,“ zamumlal Bill se záměrem nenechat Toma se z tohohle vyvlíknout. Chtěl vědět, co si přečetl, kolik informací o něm dostal, jak se k němu ty informace dostaly. „Ale co jsi věděl ještě před tím?“
„Na to neznám přímou odpověď,“ řekl Tom, hodil nohy přes okraj postele a rychle vstal. „Pojďme se projít.“
„Tome,“ varoval ho Bill, sám se taky vytáhl z postele a přimhouřil oči na mírně menšího kluka na druhé straně postele. Důrazně si položil ruku na svůj vyčnívající bok a zdálo se, že Tom viditelně povadl.
„Vážně, pojďme vzít Charlieho na procházku a já ti řeknu cokoliv, co chceš vědět,“ vyjednával dredatý chlapec s dovedností, která byla tak dobrá, že ji snad musel cvičit.
„Ta Pravidla-“ začal Bill, ale Tom zavrtěl hlavou.
„Kromě tohohle,“ řekl, aniž by dal Billovi šanci se dohadovat. „Oblíkni se. Budu dole.“
Bill s Tomem nakonec vzali Charlieho do parku jen kousek od Billova domu. Bylo tam velké jezero s labyrintem chodníků a stromů a občasnými úseky s trávou. Bill už tam byl jednou nebo dvakrát se svými přáteli ze školy, ale to bylo před lety a bylo to použito jako studijní místo na dost dlouho na to, aby si každý z nich uvědomil, že přicházející a odcházející lidé jsou spíše rozptylující než cokoliv jiného.
Vzduch na začátku března byl chladný, ale slunce zářící na vodu v jezeře vytvářelo pěkné pozadí pro vážná témata, o která šlo s Tomem. Bill chtěl odpovědi, ale nebyl si jistý, kolik informací mu Tom skutečně dá a bál se, že na něj bude příliš tlačit a znovu ho na dlouhou dobu neuvidí, nebo už nikdy.
„Takže, Andy se zdá být cool,“ řekl Bill jednoduše, jak se snažil navázat rozhovor a dostat se na správnou cestu, zatímco vzali Charlieho kolem jezera. Bill držel vodítko a Tom byl poblíž, aby se ujistil, že pes Billa silou nepřemůže a nepošle jej obličejem k zemi. Tomovi to dalo práci, aby Billa přesvědčil, že důvod, proč tam je, je ten, aby se ujistil, že si Bill neublíží, a nehodlal nechat psa, aby z něj udělal lháře.
„Jo,“ souhlasil Tom, jeho kroky dopadaly na chodník v souladu s Billovými. Nohavice jeho pytlovitých kalhot klouzaly po kamenitém povrchu a Bill přemýšlel, jestli je jediný, kdo to může slyšet. Ale byl si jistý, že na tom nezáleželo. Lidé by dříve uslyšeli, jak si Bill povídá sám se sebou, než aby slyšeli zvuk kalhot šourajících se po zemi. „Bez ohledu na to, jak moc si na to stěžuje, vždycky mi hlídá záda.“
„Uvidím ho znovu?“
Nebylo to tak, že by se Bill chtěl s Andym spřátelit víc než s Tomem, nebo že by si chtěl někam vyrazit jen s Andym, ale Bill neměl mnoho přátel, na které by se skutečně těšil, až je uvidí, a celá ta věc s Tomem a Andym byla poněkud fascinující. Andy vypadal jako cool osoba – skoro tak cool jako sám Tom.
Tom Billovi věnoval boční pohled, který Billa přinutil si myslet, že jeho otázka byla možná urážející, ale poté mu to anděl vysvětlil. „Vlastně je na mě právě teď pěkně nasraný, takže nevím.“
„Cože?“ Bill se zastavil a otočil se směrem k Tomovi, ignoroval přitom podivné pohledy od lidí kolem nich. Několikrát se zakolébal do strany, když Charlie zatahal za vodítko a Tom se instinktivně natáhl, aby ho Billovi pomohl držet. „Co jsi udělal?“
Pohled na Tomově tváři jasně naznačoval, že o tom nechce mluvit, ale Bill mu čelil svým vlastním pohledem, který mu připomínal, že Billovi řekl, že mu poví cokoliv, co chce vědět. Opravdu neměl na výběr. „Možná jsem ho náhodou dostal do problémů s vyšší silou.“
„Jak?“ Chtěl Bill vědět a ještě více ztišil hlas.
„To nemůžu říct,“ řekl Tom, „a opravdu to není důležité.“
„Tome,“ varoval ho Bill.
„Bille,“ opáčil Tom a poté zavrtěl hlavou, když Bill přimhouřil oči. „Má to co dělat s jedním z Pravidel. Opravdu ti to nemůžu říct.“
Bill neměl jinou možnost, než to nechat být. Čím více naléhal na odpovědi, které mu Tom neoblomně nechtěl dát, tím více byli oba frustrovaní a Bill na Toma opravdu nechtěl naléhat až příliš moc. Vždy přijímal nová přátelství opatrně a s nejistotou a Tom byl extra speciální. Tom byl něco, co nedokázal definovat, ale cokoliv to bylo, vyvolávalo to v něm ochranářské a dychtivé pocity. Bylo to vzácné a křehké a potřebovalo to ochranu.
Bill se pohnul kupředu a dovolil tak Charliemu, aby ho vedl, zatímco Tom se přidal vedle něj. Po několik minut byli oba dva zticha. Bill přemýšlel, jak to vypadá pro ostatní; kluk venčící svého psa, který se příležitostně dívá vedle sebe, jako by tam byl někdo, s kým by mohl mluvit. Snažil se nemyslet na to, co si o něm myslí ostatní, ale jen na to, co si myslí Tom. Možná jej Tom považoval taky za přítele, anebo byl pro něj jen úkol, který mu byl přidělen.
Zrovna v sobě budoval odvahu se Toma naplno zeptat, za co ho považoval, když cizí, okolo procházející pes na Toma začal štěkat a Charlie se vrhl vpřed, aby anděla chránil. Ohromený štěkotem psů a náhlým zmizením Toma po jeho boku Bill přišel o vodítko a Charlie běžel za druhým štěkajícím psem až ke stromu. Když Bill vzhlédl do vysokých větví, aby spatřil, kvůli čemu druhý pes tak kvílí, uviděl tam dredatého anděla, jak sedí až téměř nahoře.
Zrušil prostor mezi místem, na kterém stál, a kmenem stromu, a popadl Charlieho vodítko. S rukou před očima, aby je ochránil před sluncem, zíral na Toma se zakloněnou hlavou.
„Snažím se je držet pryč od tebe,“ zvolal Tom ze stromu a Bill vrhl pohled na majitelku druhého psa stojící vedle něj. Zdálo se, že Toma vůbec neslyšela promluvit. „Vezmi Charlieho a jdi do přední části parku. Sejdeme se tam.“
Bill se podíval na svého psa a zatáhl za vodítko, aby retrívra dostal od stromu. „Charlie, jdeme.“ Naposledy se otočil na Toma, ale ten už byl pryč.
Když Bill obcházel ženu, která vlastnila druhého psa, podezřívavě si jej prohlížela. „Veverky?“ Nabídl s pokrčením ramen a žena si odfrkla, než se sama otočila k odchodu.
Po incidentu se psem, byla všechna důležitá témata, která se chystali nakousnout, odsunuta stranou. Bill ztratil odvahu se ptát na většinu závažných věcí, a Tom se nezdál být ochotný nabídnout více ze své vlastní vůle.
Po návratu domů našli vzkaz, že Billova matka odešla, připevněný ke spodní části vzkazu, jenž jí Bill zanechal před jejich odchodem do parku. Její vzkaz jim oznamoval, že musela na nákupy, a nařizovala Billovi, aby se držel dál od problémů. Tom nad těmi slovy vyprskl a Bill vymrštil ruku dozadu, aby ho plácnul, ale jeho ruka prošla skrz. Už ale překonával svou frustraci z tohoto problému. Stalo se to jen přirozenou součástí jejich přátelství, jednou z jeho zvláštností.
Bezprostředně poté Bill Tomovi odtáhl židli a začal připravovat k obědu mraženou pizzu. Zatímco se pekla v troubě, Bill se posadil ke stolu naproti Tomovi a povídali si o samých nedůležitých věcech. Bill žvanil o škole, o Charliem a o svých rodičích, zatímco Tom na sebe skládal solničku a pepřenku, dokud nepřepočítal rovnováhu a solnička mu nespadla na stůl. Pak začal znovu, zatímco Bill pokračoval v tlachání o nedůležitých věcech a při tom se snažil znovu posbírat odvahu se Toma zeptat, jestli je viděl jako opravdové přátele, nebo pouze jako úkol.
Nebyl si ani jistý, proč se o to vůbec staral, pokud Tom bude dál přicházet a Bill s ním bude moct stále trávit čas. Zvažoval myšlenku, že se možná odpovědi bojí. Zlomilo by mu to srdce, pokud by Tom potvrdil, že je pro něj Bill jen úkol? Byla by to rána pro jeho ego, kdyby Tom řekl, že opravdu nechce, aby byli přátelé? Pokud by to tak bylo, Bill se přes to prostě bude muset přenést.
Jakmile byla pizza hotová a zchladlá, Bill si dal několik kousků na talíř pro sebe a několik na talíř pro Toma. Ani ho nenapadlo se Toma zeptat, jestli vůbec chce. Pokud věděl, každý má rád pizzu, a Tom byl host, který si zasloužil být nakrmen. Když před něj položil talíř, Tom ho zdvořile odsunul. „Já ne…“ začal a Bill na něj zazíral s rozmrzelým, dotčeným pohledem. „Chci říct, že nežiju. Já ne-„
„Ty nejíš,“ dokončil Bill jeho větu, když si vzpomněl, že mu to Tom řekl už dříve, když mu nabídl sendvič krátce poté, co ho pustili z nemocnice. „Jasně.“
„Chci říct, že to není jen jídlo. Nemám ani žádné nutkání jako žijící.“
„Jako co?“ Zeptal se Bill, a ačkoliv se snažil neznít dotčeně a sklesle, moc se mu to nedařilo.
Tom si, soucitně, přitáhl talíř s pizzou zpátky k sobě a kousl si s úsměvem nad tím, jak Bill sklonil hlavu, aby skryl vděčné zazubení.
„Nemám nutkání jíst,“ řekl Tom kolem své pizzy, zatímco se Bill posadil a pustil se do své vlastní. „Nebo spát, nebo mít sex.“
„Aha,“ odpověděl Bill a držel hlavu skloněnou, jak se snažil skrýt ruměnec, který se mu vplížil na krk díky myšlenkám, jež se mu náhle objevily v hlavě po pouhém slově sex. Neměl žádnou přílišnou sexuální fantazii, ale byl hormonální teenager, a Tom byl přitažlivý kluk sedící v jeho kuchyni, který jedl pizzu a ponožkou pokrytým chodidlem hladil jeho psa. Bylo to tak normální, i když to k tomu mělo hodně daleko.
„Neměl bych mít ani nutkání si dělat přátele,“ dodal Tom jako mimochodem, zatímco zvedl z pizzy kousek salámu a hodil si ho do pusy, „ale s tebou a Andym… vypadá to, že tohle už jsem dvakrát ignoroval.“
Bill se dolů na svou pizzu usmál, protože právě dostal odpověď na nejdůležitější otázku ve své mysli. Bez ohledu na to, co Tom byl, oni dva byli přátelé.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Super dílek, díky za překlad 🙂
Páni!! Příběh vypadá slibně…až neuvěřitelně. 😊 I když mě štvou Tomova tajemství…je to všechno, co se děje milé. Ale chápu, že jsou pravidla, která by Tom neměl porušovat…ale zřejmě se to s příchodem Billa do jeho života mění. Jsem zvdavá, co nás ještě čeká. Díky za překlad.
Bože to je tajem. Já mám v hlavě asi tak deset tisíc scénářů, které by mohly nastat. Jeden nepravděpodobnější než druhý. Hodně mě potěšilo, že Tom by neměl mít nutkání dělat si přátele, ale dělá. Protože tím pádem by brzy mohl mít i jiné nutkání. 😀 Na nic tím nenarážím. 😀
Každopádně zajímavý díl. Děkuji za něj. A Zuzu díky za překlad.
Škoda, že se nemůžeme o Tomovi dozvědět víc. Ta jejich pravidla jsou pěkně otravná. Zajímalo by mě, co Tom Andymu provedl. Snad se znovu objeví a všechno bude zase v pohodě. Hlavně, že Tom Billa nevidí jako úkol.
Díky, těším se na pokračování.
Milá poviedka. Som zvedavá, či je Tom skutočne mŕtvy.
Bill začíná byt na Tomovi pěkně závislí.
Opět mě to všechno nutí přemýšlet o tom, jak tohle bude pokračovat do budoucna. Mám strach, že Tom bude porušovat pravidel více a více až se to VS přestane líbit a Tom bude zbaven úkolu, aby se staral o Billa. Má z téhle povídky strašnou radost, ale zároveň se trochu bojím i toho, co se může všechno pokazit..
Tomova pravidla jsou strašná. Doufám, že je někdy Billovi prozradí, protože pořád přemýšlím nad tím, co by to za pravidla mohla být a hlavně jaké jsou jejich postihy při porušování.
Každopádně se mi líbí, jak se pomalu ti dva sbližují a doufám, že v tom budou jen pokračovat! 🙂
Moc děkuji za překlad!! 🙂
Nedokážem si predstaviť ako toto dopadne, ale dúfam, že dobre, lebo Tom je strašne zlatučký a Bill by bol neskutočne šťastný keby mohol Tom s ním zostať a byť ozajstný, hmotný:)