Bitter-sweet returns 5.

Spal několik dlouhých hodin tvrdým spánkem, i přes to se ale ráno cítil jako oživlá mrtvola. Kruhy pod očima jako by měly za úkol celému světu vykřičet, že je unavený, a lehký třes rukou se to snažil potvrdit, protože přese všechnu snahu a manuální zručnost se mu ani líčením nepodařilo zamaskovat, že se cítí mizerně. Telefon mu hned po probuzení oznámil, že na něj čeká nepřečtená zpráva od Bushida. Podvědomě tušil, jaký je obsah, a přesně z toho důvodu telefon zahrabal hluboko pod peřinu a s tichým pobrukováním zamířil do Tomova pokoje.

„Měl bys na mě být hrdý,“ usmál se místo pozdravu a hupnul vedle Toma do postele, zatímco ten se na něj rozespale podíval. Hluboce zazíval, přitáhl si peřinu vysoko pod bradu a nevrle zabručel. Neměl rád překvapivá probuzení, a ještě hůř je snášel, když měl výjimečně možnost vyspat se dlouho během pracovního dne. „Včera jsem Bushidovi řekl, že mu pořád nevěřím.“

To Tomovu pozornost upoutalo natolik, aby se alespoň přiměl otevřít oči a s dalším zívnutím si peřinu stáhnul po ramena. „Proč bys mu říkal něco takového?“

„Nějak… jsme došli k diskuzi, kdy jsem musel přiznat, že mu nakonec podlehnu. Nevím, co by se muselo stát, abych mu nepodlehl,“ nakrčil obočí, než mávnul rukou. „To je jedno. Řekl jsem mu, že pokud se mi bude zdát, že se řítím do záhuby, zmizím a on už mě nikdy v životě neuvidí. Slíbil, že už mě nezraní a já mu řekl, že mu zatím nevěřím,“ pokrčil rameny. „Jsi na mě hrdý?“

„Jsem na tebe hrdý,“ zabručel Tom. Věděl, že jinak by mu Bill nedal pokoj, což mu potvrdilo i to, že si smotal polštář pod hlavu a přitiskl se k němu. Tom si povzdechl a promnul si obličej. „Vážně jsem,“ vydechl, sotva se nad významem Billových slov alespoň trochu zamyslel. „Vypadáš unaveně. Spal jsi špatně?“

„Ne, celkem dobře, měl jsem hodně tvrdý spánek,“ mávnul rukou. „Ráno mi psal.“

„A co?“

„Nevím, nečetl jsem to!“ zamračil se, jako kdyby snad bylo naprosto samozřejmé, že si to nepřečte.

Tom na něj pohlédl s pozvednutým obočím. „Dřív jsi všechny zprávy otevíral skoro okamžitě,“ vysvětlil důvod svého překvapení. „Co myslíš, že píše?“

„Hádám, že se mi snaží vysvětlit, že mě nikdy nepřestal milovat, a i když jsme se na nějakou dobu rozdělili, pořád mezi námi existuje silné pouto, které nejde jen tak přetrhnout. Oh a určitě píše, že mu můžu věřit, že tentokrát už si mě vzít nenechá.“

„Zní to, jako kdybys chtěl, aby přesně tohle napsal…“

Bill sklopil pohled, nehtem zaškrábal na látku povlečení, než ke svému bratrovi nejistě vzhlédl. Ačkoliv o celé situaci náhle mluvil s ledovým klidem, téměř jako by se to vůbec nedělo jemu, Tom poznal, že za jeho slovy jsou skrytá přání. „Možná? Chtěl bych mu uvěřit, Tomi… Ale dost se bojím.“

„To je dobře,“ přikývl Tom spokojeně. „Asi bych ti pořádně natloukl, pokud by ses nebál mu věřit po tom, co ti posledně provedl.“

Bill se s povzdechem přetočil na záda a pohled upřel na hotelové stropnice. Sledoval jemný vzor, který se skrz ně linul. Stačilo mezi ně jen něco malého vsunout a všechny by se zhroutily. „Víš, Tome, myslím si, že každý z nás si zaslouží druhou šanci, ať se děje cokoliv. Nevěřím, že se člověk nemůže změnit, protože opravdu věřím v lásku a její moc – vím, že dokáže léčit a měnit. Láska, ta upřímná, opravdová, ryzí… Ta dokáže všechno, co si zamane. A pokud o takovou lásku přijdeš, zničí tě to, dostane tě to na kolena. Můžeš mít něco, co ti bolest zmírní, ale nikdy ji to neodstraní, pořád tam bude. A když dostaneš šanci tento druh lásky znovu získat, uděláš pro to všechno, víš?“ pohlédl na svého bratra, který ho pozorně sledoval. Snažil se pochopit. „Já vím, že přesně tahle láska byla mezi mnou a Anisem a já věřím, že Anise hodně poznamenalo, co se mezi námi stalo, i to, že dal přednost Anně přede mnou. Při každém našem setkání vidím v jeho očích bolest způsobenou tímhle rozhodnutím. A myslím si, že já i on jsme si vytrpěli dost na to, abychom mohli dát našim zlomeným srdcím šanci znovu se zamilovat,“ pousmál se. „Nějakým bolístkám se asi nevyhneme, to k lásce prostě patří, posiluje jí to. A Tomi, já slibuju, že budu opatrný,“ jemně mu stiskl ruku, „než se rozhodnu dát mu šanci stát se mým přítelem, protože jsem se ještě nerozhodl.“

Tom nejistě zamrkal, snažil se dát si dohromady všechno, co mu jeho bratr zmateně pověděl, když se mu rozostřil pohled a znovu tiše promluvil: „Láska… Láska je hrozně zvláštní věc. Nikdy bych nevěřil, že pravou lásku můžeš najít dvakrát na stejném místě.“ Bill párkrát ztěžka zamrkal, než bratra políbil na tvář a otočil se k němu zády. „Jsem unavený, potřebuju trochu spát,“ zašeptal. Během pár vteřin usnul, nechávaje Toma kompletně zmateného. Co vlastně mu to chtěl říct?

*

Poté, co Tom bratra po několika hodinách spánku neochotně probudil, aby mohli začít plnit pracovní povinnosti, kvůli kterým především do Německa přijeli, se Bill dostal do takového nasazení, že úplně zapomněl na telefon a na zprávy, které čekaly na přečtení. Proto když se večer konečně dostal k telefonu, překvapeně zamrkal nad třemi zprávami a pěti nepřijatými hovory. Jak to vypadalo, Anis si jeho mlčení vykládal jako vlastní chybu.

S povzdechem si promnul obličej a s cigaretou mezi rty zamířil na menší balkonek. Snažil se přestat kouřit, ale zdálo se, jako kdyby po poslední cigaretě vždycky přišlo něco, kvůli čemu byla potřeba zapálit si znovu. Po prvním hlubokém potažení do plic vytočil Anisovo číslo a opřel se o zábradlí, sleduje líný západ slunce.

„Konečně voláš, myslel jsem, že už se neozveš. Bille, jestli jsem udělal nebo řekl něco špatně, tak se omlouvám. Já…“

„Neudělal jsi nic špatně,“ skočil mu Bill do řeči s mírným úsměvem. Mužova starost byla rozkošná; srdce mu radostně poskočilo. „Dlouho jsem spal a pak měl hodně práce, přečetl jsem si to všechno až teď. Proto ti i volám…“

„Aha,“ vydechl Bushido zaraženě. Bill by se klidně vsadil, že si právě zajel prsty do vlasů a nervózně za ně zatahal. „Promiň, moje hlava mi vytvářela jeden katastrofický scénář za druhým.“

„Asi tomu nebudeš chtít věřit, ale já se častokrát cítil úplně stejně. Čekání na to, až ti druhá polovička odpoví, a když se nějakou dobu neozývá, zoufalé opakování každičkého slůvka, které jsi vyslovil, a přemítání, zda jedno z nich nebylo špatně… To, když si přehráváš jednotlivé kroky z daného dne, jestli jsi náhodou někde nenašlápl vedle. A dokonce, i když jsi si jistý, že jsi všechno udělal správně, pořád tam vzadu v hlavě máš tichý hlásek, který se ti posmívá a zpochybňuje úplně všechno.“

„Bille…“ mužův hlas byl najednou lítostivý. Kdyby mohl, sedl by do auta a okamžitě za chlapcem vyrazil, jen aby ho mohl popadnout do náruče a přesvědčit, že nikdy neudělal nic špatně, že každý jeho krok byl správný. Litoval toho, že mu vůbec kdy dal důvod o sobě pochybovat. „Neudělal jsi nic špatně.“

„A co když ano? Kvůli mně jsi měl příležitost seznámit se s Annou,“ Bill se pousmál. „Ale tohle nebudu zpochybňovat. Ne, když máš tři krásné a zdravé děti a já nechci, abys kdykoliv musel přemýšlet nad tím, že kdybys neměl je, měl bys mě.“

„Toho se neboj. Miluju tě, ale děti… jsou děti.“

Chlapec se zhluboka nadechl a potáhl z cigarety, než ji uhasil a znovu se opřel o zábradlí. Potřeboval chvilku, aby nabral dech. Věděl, že to Anis řekne – maminka mu několikrát vysvětlovala, jak moc důležitá je mateřská láska, a co všechno to obnáší. Věděl to, ale přesto se mu srdce bolestně sevřelo s vědomím, že už nikdy u něj nebude na prvním místě. „Já vím,“ odvětil nakonec. „A chápu to.“ Nebo se o to alespoň pokusí. „Já… Rozhodl jsem se, Anisi.“

„Ty… Co? Opravdu? A… jak?“

„Myslím, že si zasloužíš druhou šanci. Že si jí zasloužíme my. Takže… to zkusíme. Ale zkusíme to od začátku, dobře? Chci tě znovu poznat, Anisi. Neviděli jsme se tři roky a rád bych, abychom nejdřív zjistili, kdo se z nás stal, dřív než… nebo pokud se rozhodneme být spolu…“

Z druhé strany telefonu se najednou nic neozývalo. Bill slyšel pouze tichý dech, což ho, jemně řečeno, znepokojilo. Očekával hlasité projevy radosti, sliby toho, co všechno spolu zažijí, co Anis udělá a podobně. Místo toho ale… mlčel. Chlapec si nervózně prsty zatahal za konečky vlasů, nechávaje je spadnout ke straně, než zklamaně povzdechl. Možná si Anisova slova vyložil špatně? „Nevím, co mám říct,“ vydechl Anis nakonec. „Chci říct. Sakra, po tomhle jsem toužil celou dobu od chvíle, kdy jsme se s Annou rozešli a najednou prostě… Nevím, co říct. Jsem tak šťastný, až mi došly slova.“

„No… hlavní asi je, že jsi šťastný,“ pousmál se chlapec úlevně.

„Samozřejmě, že jsem šťastný,“ rozesmál se Bushido. „Bože, přál bych si, abych tě teď měl u sebe. Popadl bych tě do náruče a políbil samou radostí!“

„… Brzy budeme mít příležitost se sejít a popovídat si,“ jemně připomněl chlapec, aby k tomu přistupoval pomalu.

„Samozřejmě, samozřejmě. Až se vrátíš z Curaçaa, sejdeme se a půjdeme někam na večeři a pak si společně pustíme třeba nějaký film. Vezmu tě na výlet, dobře? Než se ale vrátíš, určitě si spolu budeme psát a volat si, musíme pořád zůstat v kontaktu,“ drmolil nadšeně muž. Bill s úsměvem zalezl zpátky do svého pokoje, dveře k balkonu pevně uzavíraje. Toužil být teď u Bushida a stulit se v posteli vedle něj. „Nechci promarnit ani minutu.“

„Nepromarníš,“ přislíbil chlapec. „Neboj. Ani já už nechci nic zmeškat.“

autor: Saline A.