Poslední andělův nářek 9.

„Bill se vrátil do postele a jenom čekal, až se Tom sesbírá. Nečekal, že to půjde tak rychle a on se na místě pozvrací, ale stalo se. Musel to přejít a jít dál.

„Ty vole,“ zakuckal se Tom, když se vrátil do pokoje a roztřeseně zaplul do své postele. „To byl humus.“

„To věřím,“ odvětil Bill. „Já jsem tě o tom jídle varoval.“

„Příště si dám pozor,“ slíbil a třesoucíma se rukama přes sebe přetáhl deku. Oči měl lehce zalité slzami, vzadu v krku cítil pálení a kolem žaludku měl prázdno.

„Dobře, tak dobrou,“ popřál mu Bill a jenom čekal, až Tom zavře oči a konečně usne. Tentokrát to byl on, kdo čekal na spánek svého spolubydlícího. Věděl, že nekoná správně, ale dostal neskutečnou chuť si zakouřit. Potřeboval se dostat ven, aby v Tomovi nevyvolal další nauzeu.

To čekání pro něj bylo ubíjející. Uvědomoval si, že by se toho sám potřeboval zbavit, ale jeho pohled na věc se každou chvíli měnil. Přišlo mu, že svět už není tak černobílý jako dřív. Bylo v něm mnoho barev s ještě více jejich odstínů. Bylo najednou tolik možností, jak se k ostatním chovat. Mohl pomáhat, mohl škodit. A mohl to dělat všemi různými způsoby, aniž by si toho ten dotyčný všiml. Cítil se být poután velkou zodpovědností, ale byl to zároveň pocit neskonalé svobody.

„Odpusť mi,“ řekl tiše k spícímu Tomovi, který spal vcelku klidně. Víčka se mu jemně chvěla, dech měl lehce nepravidelný, ale jinak vypadal v pořádku. „Potřeboval jsi pomoc,“ omluvně na něj pohlédl a zvedl se z postele. Vzal si zapalovač a své borůvkové cigarety, opatrně a v naprosté tichosti přešel ke dveřím, které obezřetně otevřel, vyhlédl ven, aby se přesvědčil, že nikdo nehlídá chodbu, a pak se vykradl z pokoje ven. Ozvěna jeho vlastních kroků mu přišla nesnesitelně hlasitá, občas měl pocit, že tím musí vzbudit celou budovu, naštěstí se tak ale nestalo.

Prošel dlouhou chodbou, minul ostatní pokoje i podřimující strážce a vyšel z budovy ven. U plotů se to jen hemžilo naprosto bdělými muži, kteří byli připraveni ho okamžitě vrátit zpět, proto se skrýval ve všudypřítomných stínech a vlezl si do šeříkového keře, který ho částečně chránil před zraky ostatních. Několikrát opatrně škrtl zapalovačem a zapálil si. Měl pocit, že to někdo z nich musel vidět, ale neslyšel žádné varování nebo blížící se kroky, byl v naprostém bezpečí.

Popotáhl ze své cigarety a nechal úlevný pocit, aby zaplavil celé jeho tělo. V mysli viděl, jak manipuloval s Tomovou myslí a na okamžik si složil hlavu do dlaní.

„Andy…?“ pomyslel na svého strážného anděla, kterému mu už dlouho nevěnoval žádnou pozornost. „Řekni mi,“ prosil, „udělal jsem dobře?“

Jeho strážný anděl se vznášel přímo nad ním. Snažil se k němu dostat blíž, pokoušel se jej dotknout nebo mu jakýmkoli způsobem dát najevo, že je u něj, ale cigaretový kouř ho neustále stahoval zpátky. Nemohl se dostat přes tu kouřovou clonu, která působila jako zeď mezi nimi. Byl to Billův zlozvyk, pro nějž se rozhodl a Andy s tím zatím nemohl nic dělat. Neustále se snažil k němu dostat blíž, ale každé Billovo popotáhnutí ho od něj několikanásobně vzdálilo. Bylo to jako lézt po příkré skále, po několika krocích vpřed spadnout několikanásobně dolů. Nebyla možnost, aby mu odpověděl, nemohl mu poslat žádnou pořádnou myšlenku, ta zeď mezi nimi neustále byla. Nikotin je od sebe nebezpečně vzdaloval.

„Kde jsi?“ dožadoval se Bill a z nedostatku informací si zapálil další. „Copak už nejsi se mnou?“ chtěl vědět. Cítil se mizerně. Představa, že by ho jeho strážný anděl opustil, ho šíleně rozesmutnila. Nakonec s nechutí odhodil nedopalek a vstal. Nesnášel ten pocit samoty, který v něm jeho strážný anděl vyvolal, byl na něj naštvaný.

Rázným krokem se vrátil zpět do budovy, vyhnul se dvěma strážníkům, kteří zrovna obcházeli, a vrátil se k sobě do postele, kde ještě jednou zkusil svého anděla zavolat, ten ale stále neodpovídal. Bill měl v sobě až moc negativní energie a nikotinu, nemohli se spolu spojit.

Černovlasému chlapci trvalo hodnou chvíli, než usnul. Neustále přemítal nad tím, zda udělal dobře, když Toma tímhle způsobem zmanipuloval. Říkal si ale, že ho zbavil závislosti, takže na tom přece nebylo nic špatného. Mrzelo ho, že se nemohl dozvědět názor svého strážce. Chvílemi měl dokonce pocit, že ho Andy opustil právě kvůli tomu, že Toma zmanipuloval. V myšlenkách procházel mnoho možností a nakonec dospěl k tomu, že by si měl příště dávat pozor. Snažil se sám sebe přesvědčit, aby nejdřív přemýšlel a spolupracoval s danou osobou, než se rozhodne za ni jednat.

Jeho spánek se téměř za spánek ani považovat nedal. Budil se z představ o tom, jak se mu nebesa pomstí za to, že porušuje svobodnou vůli člověka. Připadal si provinile, ale pořád ještě v sobě měl ten fakt, že mu pomohl, aspoň trošku. Jeho podvědomí bylo ale úplně jiného názoru, pronásledovalo ho, ukazovalo mu nepředstavitelné obrazy a mučilo ho možnými následky.

V pět hodin ráno toho už měl dost, došel do stavu, kdy se bál usnout. Vylezl tedy z postele a pustit na sebe ledovou vodu, aby se úplně probral. Jenže ani čistá ledová voda z něj nedokázala smýt tíhu jeho rozhodnutí. Pořád si připadal vinný a ulepený čímsi, co mu neustále připomínalo tu manipulaci. Když se díval do zrcadla, musel se ovládat, aby do něj nepraštil pěstí. Ty krásné oči, které všem kolem lhaly, mu najednou přišly tak ohavné a nečisté. Kruhy pod očima, které na sebe strhávaly veškerou pozornost, mu přišly zasloužené. Ty rty, kterými pohyboval, když Toma manipuloval, mu přišly dočista cizí.

S cynickým úsměvem si prohrábl černé vlasy, které mu zplihle a téměř bez života spadaly do očí. S nechutí v obličeji od zrcadla odvrátil pohled a zadíval se z okénka ven. Hustou temnotu na obzoru protrhávalo občasné sluneční světlo, které vybízelo k probuzení.

On sice vzhůru byl, ale připadal si jako v polospánku. Už zase nevěděl, kým je. Nebyl tím, kým dřív byl. Nebyl tím, kým chtěl být. Dokonce ani tím, kým by být měl. Byl někdo, komu do dlaní složili dar neskutečné hodnoty, ale on s ním nenakládal dle očekávání. Využíval ostatních a manipuloval s nimi. Připadal si jako zrůda.

„Andy!“ zašeptal mírně a tělem se mu prohnal neskutečně pocit uvolnění, jako by jeho strážný anděl byl s ním. „Pomoz mi, prosím!“ žádal a svezl se podél okraje vany na zem. Opřený o chladný okraj, s hlavou mezi dlaněmi polykal slzy hořkosti, které v sobě měly jasně vepsané, že nezvládá, co mu bylo uloženo.

„Bůh nikomu nenakládá víc, než je schopen unést,“ uslyšel svůj vlastní hlas ve své hlavě. „Máš moc pomoci mnoha lidem,“ slyšel se dál mezi svými vzlyky. „Užívej ho s láskou a pomůžeš celému světu,“ chlácholil ho jeho strážný anděl, který jej objímal a ovinul kolem něj své perutě. „Jen nesmutni.“

Bill seděl na podlaze v koupelně, unavený, smutný, ale zároveň plný naděje a očekávání. Konečně se mu podařilo usnout na dobu delší než pouhých několik minut. V této pozici se svým andělem v blízkosti přečkal následující ranní hodiny.

Kolem osmé slunce už na horizontu jasně plálo. Marcus je přišel oba vzbudit. Nejdřív se divil, proč Bill není ve své posteli, nakonec ho našel na podlaze v koupelně, jak spokojeně podřimuje. Moc se nevyptával, jen jim řekl, že mají čas na ranní hygienu a že si pro ně potom přijde kvůli snídani.

Tom byl lehce zmatený. Noc měl v hlavě pomotanou a skoro netušil, co byla skutečnost a co ne.

„Dáš si?“ zeptal se Bill s úsměvem a podal mu krabičku cigaret.

Tom jenom znechuceně odvrátil svůj pohled a o krok se vzdálil. „Ne, díky,“ řekl a dal si ruku před pusu ve chvíli, kdy Bill posunul krabičku ještě blíže.

Tom úplně zbělal v obličeji, jednou rukou si držel břicho a druhou si zakrýval ústa. Měl co dělat, aby zadržel ten vlezlý pocit na zvracení.

„Dobře,“ přikývl Bill a pustil Toma do koupelny. Sám si jen matně vybavoval, jak to bylo minulou noc, nicméně si pamatoval slova svého anděla, která mu přišla jako vysněný nápis vzadu v jeho mysli.

Tom se vrátil zpátky. Obcházel kolem Billa opatrně, kdyby měl u sebe nějakou cigaretu. Připadal si děsně zmatený a neúplný. Nechtěl se ale ptát, jelikož mu přišlo úplně nesmyslné, aby ho Bill zmanipuloval. Ta představa byla šílená i na něj.

„Bille?“ zeptal se, když si prohlížel skříň. „Pojď se podívat, tady je nějaký nápis,“ vybídl ho a ukázal na spodní stranu poličky, kde byl skutečně nějaký nápis.

„Přečteš to?“ chtěl vědět Bill. Sám se posadil na postel a pozoroval Toma, jak se sklání a snaží se rozluštit drobná písmenka na dřevě.

„Psal to nějakej magor,“ zhodnotil stručně a začal pomalu předčítat špatně čitelné písmo: „Dávat někomu druhou šanci je jako dát mu další kulku do jeho zbraně, jelikož se poprvé netrefil!“

„Páni,“ vydechl Bill, „ten před námi měl o životě hezké mínění,“ zhodnotil stručně a vzpomněl, že oni dva druhou šanci přece dostali.

„My dva jsme druhou šanci taky dostali, ne?“ otázal se Tom. „Myslíš, že se zase zkusíme zabít?“ otázal se s podtónem pobavení, který se tam ale tak úplně nehodil. Mezi nimi náhle vyvstala otázka bez odpovědi. Nikdo netušil, co by si měl myslet.

autor: SakuraUchihaHaruno13