autor: ophelia_seven
Nehmotný na dvanáct písmen
Bill roztržitě povystrčil jazyk z koutku úst a v ruce měl připravenou tužku. Její špička se vznášela nad stránkou z knihy křížovek, kterou měl položenou v klíně, zatímco se soustředil na nápovědy.
„Jak se řekne nehmotný na dvanáct písmen?“ Zeptal se nahlas a poklepával tužkou o papír, jak v mysli hledal to správné slovo. Tom k Billovi vzhlédl přes okraj školního sešitu, který ukradl z psacího stolu, aby si do něj čmáral. Na tváři měl prázdný výraz, jak vykukoval přes papír na toho chytřejšího z nich. „První písmeno N, poslední písmeno Ý.“
„Ehm,“ začal Tom tupě a několikrát naprázdno žvýkl, ale nepřišel s žádnou odpovědí. Byl v křížovkách špatný, byl špatný v čemkoliv, co obsahovalo rozsáhlé přemýšlení, opravdu. Nepovažoval se za neinteligentního, ale když přišlo na knižní bystrost, prostě ji neměl a nikdy sám sobě ani nedal šanci.
„Aha!“ Řekl Bill a jen o pár vteřin se mu oči rozsvítily se správnou odpovědí. „Nehmatatelný.“
Tom si odfrkl a poškrábal se za krkem, kde mu dredy těžce splývaly. Zdálo se, že Bill nakonec jeho pomoc ani nepotřebuje. „Nikdo mi neřekl, že budu pracovat s géniem,“ zamumlal a skrýval úšklebek pod záminkou poškrábání se pod nosem.
„S géniem?“ Zeptal se Bill se zvednutým obočím a podíval se na Toma pobaveně, než se rozesmál. „To si nemyslím.“ Kopl nohou, aby Toma hravě šťouchl do kolene, ale nečekaně, jeho noha prošla skrz a on překvapeně ucukl zpět. Po několik vteřin Bill mlčel a opatrně chlapce před sebou s vykulenýma očima sledoval. „To bylo…“
„Divné?“ Nabídl Tom, odložil své čmáranice stranou a přesunul si obě nohy pod sebe. Bill přikývl, pustil křížovky a poté se přesunul blíž, až byla jeho kolena těsně u těch Tomových. Po dobu několika vteřin se na sebe dívali. Tom čekal, až Bill něco řekne, a Bill se snažil přijít na to, co je potřeba říct.
„Cítíš mě?“ Zeptal se Bill nakonec, jak jeho zvědavost vzrostla. Nikdy předtím nic takového nezažil, nikdy nepřišel do kontaktu s někým, koho nemohl cítit, ale přitom jej mohl vidět a mohl s ním komunikovat, jako by tam byl přímo s ním. Tom tam s ním byl, nebo ne?
„Svým způsobem,“ odpověděl Tom rozmrzele, a když Bill tázavě nadzvedl obočí, Tom vysvětlil: „Cítím spíše tvou energii než tvůj skutečný dotek, ale jo. V tu chvíli jsem tvou nohu cítil.“
„Energii mé nohy,“ vyjasnil si Bill a Tom přikývl. „Zvedni ruku.“ Bez otázek Tom udělal, jak Bill požádal, a napřáhl jednu svou dlaň Billovým směrem. Bill pomalu a opatrně zvedl svou ruku k Tomově a nechal ji odpočívat v místě, kde mu jeho mysl říkala, že by měl cítit Tomovu ruku, ale necítil nic. Žádnou změnu energie, žádnou kůži a kosti nebo snad dlaň a prsty. „Cítíš tohle?“
„Tak nějak,“ opakoval Tom a Bill ohromeně zamrkal. Naprosto jej to rozhodilo a nebyl si jistý, jak to vůbec bylo možné. Vzpíralo se to veškeré logice a všem rozumným vysvětlením. Halucinace? Ale halucinace vás nechytí, když padáte ze schodů. Vetřelec? Ale vetřelci se nemohou z masa a kostí přeměnit do hologramů.
„Zavři oči,“ řekl Bill, odtáhl ruku od té Tomovy a Tom jej okamžitě poslechl. „Teď mi řekni, kdy ucítíš, jak se má ruka dotýká té tvé.“
Bill po několika vteřinách opět zvedl ruku, snažil se Toma oklamat, aby řekl, že jej cítí, když v žádném případě nemohl, ale Tom mlčel a rty měl stažené do úzké linky, jak čekal. Pomalu, co nejopatrněji Bill přisunul svou dlaň blíž, a jakmile přišla do kontaktu s prostorem, kde by měl cítit Tomovu ruku, Tomovy prsty sebou škubly a jeho rty se zkroutily do úsměvu. „Právě teď,“ řekl dredatý kluk a pootevřel jedno oko, jak ze sebe Bill neplánovaně vypustil zalapání po dechu.
„Jak jsi…“
„Cítil jsem posun energie,“ Tom pokrčil rameny a odpověděl tím na Billovu nedokončenou otázku. „Nevím, nedokážu to vysvětlit.“
„To je vážně nefér, že ty mě můžeš cítit, ale já tebe ne,“ Bill našpulil rty a svou pohyblivou rukou si odhrnul vlasy z očí. Kousal se do rtu, když se rozmáchl vzduchem skrz Toma. Zkusil to znovu a zmateně se rozesmál, když jeho ruka stále procházela skrz bez jakéhokoliv odporu. „Je to divné. Kdo jsi?“
Tom mlčel, zatímco Bill prováděl svoje experimenty, a pak když se zdálo, že se Billova zvědavost blíží ke konci, řekl: „Zavři oči.“
Bill poslech a zvedl ruku, jak přesně věděl, na co se Tom chystá, i bez vysvětlení. Čekal, až Tom pohne svou rukou blíž a přitiskne jejich dlaně k sobě, ale o několik okamžiků později, když stále nic necítil, otevřel jedno oko a našel Toma, jak stabilně drží ruku proti Billově se zamračením na tváři.
„Opravdu mě vůbec necítíš?“ Zeptal se Tom a Bill zavrtěl hlavou, než se přesunul zpátky do horní části postele, už skončil s experimenty. Pouze mu zvedly naděje, jen aby je následně srazily zpátky dolů. Připadalo mu to jako nějaká krutá hra, když mu život dal tohoto nového přítele, se kterým tak dobře vycházel, a poté mu vzal související věci, jako být schopen tu osobu cítit a být schopen ukázat ji zbytku světa.
„Je zřejmé, že jsi nějaké monstrum,“ zamumlal Bill v dobrém slova smyslu, než zvedl své křížovky a zíral na ně. „Nebo možná, že já jsem blázen. V každém případě…“ odmlčel se a vzhlédl na Toma, který se nyní nakláněl přes okraj postele, aby pohladil Billova zlatého retrívra. Vydechl proud vzduchu ze svých pootevřených rtů a nevrle si odfoukl z tváře pramen vlasů. „Naprosto nefér.“
Tom odtáhl ruku od psa a nechal ji viset ve vzduchu, zatímco obrátil pohled na Billa. Jeho rty se zkroutily do úsměvu, když nabídl: „Mohl bych pohladit tebe?“
Bill instinktivně opět vykopl nohou, aby za to Toma kopl do kolene, ale šla přímo skrz. Frustrovaně odhodil křížovky na zem a vstal. „Tohle nenávidím,“ stěžoval si a Tomova tvář zvážněla a nabrala výraz odhodlání a ochrany.
„Je mi to líto,“ řekl. „Mohl bych jít.“
Bill nakrčil bradu, lehce našpulil rty a zavrtěl hlavou, než skočil dozadu na postel stejně tak rychle, jako předtím vstal. Své dlouhé nohy měl ohnuté přes okraj, jak zíral na strop, než se obrátil na Toma. „Kam jdeš, když odejdeš? Chci říct…“
Tom nad tou otázkou pokrčil rameny a natáhl nohy. Položil si chodidla na Billovo břicho a Bill si odkašlal, ne proto, že by byly těžké, ale byl podrážděný, že ani nemůže cítit jejich váhu. Přimhouřil oči na dredatého chlapce, ale Tom se ani nehnul, aby změnil polohu.
„Jdu domů,“ odpověděl místo toho, jakmile byl v dostatečně pohodlné poloze.
„Domů? Domů kam?“
Tom se ušklíbl a poškrábal se na krku. „Stejně jako ty máš domov, i já mám domov.“
Bill se posadil a otočil se na Toma, velmi zvědavý na celý tento jiný život – vlastně ne život, protože Tom řekl, že technicky nežije, správně? – který Tom vedl. „Co tam děláš?“ Zeptal se. Naklonil se blíž, jako by se mu Tom měl chystat sdělit nějaké velké tajemství, jako by se snad Bill měl dozvědět tajemství smyslu života.
Ale Tom jen nejednoznačně pokrčil rameny a stáhl si nohy zpátky pod sebe. „Poflakuju se, hraju hry, cokoliv.“
Bill se odtáhl, kousal se do rtu a srovnával si v hlavě Tomova slova. Byla velmi nic neříkající a Bill pouze zatoužil vědět víc. „Jaké hry?“
Pobaven Billovou zvědavostí a naivitou se Tom na žijícího chlapce před sebou ušklíbl. „Videohry, kulečník nebo karty. Cokoliv.“
Bill tuto informaci tiše vstřebával. Ve své mysli si Toma představoval na nějakém sebou vymyšleném místě, jak hraje hry, chodí ven a je normální. Byla to snadná představa – stejně snadná, jako spočítat dvě a dvě – dokud si Bill nevzpomněl, že Tom není normální. Ačkoliv Tom vypadal jako on, smál se jako on a usmíval se jako on, Tom vůbec nebyl jako on. Tom nežil, nebo to alespoň tvrdil. A halucinace nebo ne – i když se Bill pomalu začal přiklánět k ne – Bill o něm chtěl vědět všechno. Nebyl si jistý, zda by vůbec stačily všechny informace světa.
Zavrtěl se a zastrčil si nohy pod sebe, čímž napodobil způsob, jakým seděl Tom, poté si opřel loket na zdravé ruce o koleno a zíral na toho zvláštního kluka, ochotný najít nějaký kus informace v jeho hnědých očích. Byla tam jedna velká věc, kterou Bill chtěl vědět, jeden kousek informace, kterou potřeboval k nasycení své zvědavosti – alespoň prozatím.
„Máš super schopnosti?“
„Jako Superman?“ Tom vyprskl a zvedl ruku, aby si upravil kšilt na čepici, zatímco Bill dychtivě přikývl a oči měl široké očekáváním. Byl to velký tlak, pomyslel si Tom, být vystaven na takový druh piedestalu.
„Jo, chci říct, měl bys být schopný mě zachránit, ne?“
„Ochránit tě,“ opravil ho Tom se zamumláním. V tom byl rozdíl. Nesměle sklopil bradu k hrudi, jak se snažil přijít na způsob, jak to vysvětlit, aby uklidnil Billovu přirozenou zvědavost. „Takhle to opravdu není. Můžu dělat věci, které ty nemůžeš, ale nejsem superhrdina.“
„Jistě,“ potvrdil Bill s přikývnutím hlavy. „Nemáš žádný plášť.“
„Přesně tak,“ souhlasil Tom a jeho úsměv byl náhle hřejivější, když už to vypadalo, že to Bill konečně chápe. Koneckonců, byl to docela chytrý kluk.
„Ale nemáš ani žádnou svatozář, andílku.“
Tom obrátil oči v sloup a vydal ze sebe podrážděný povzdech. Tolik k Billovu pochopení. „Už jsem ti říkal-„
„Jo, já vím,“ Bill odmávl poslední část Tomovy věty. „Až po deseti letech nebo co, já to chápu.“ Bill to ve skutečnosti nechápal a oba to věděli, ale bylo jednodušší to nechat být v zájmu nezapletení se do těžké diskuze, když se Bill stále zotavoval ze své nehody. Možná jednou, uzavřel si to Tom sám pro sebe.
Bill se otočil a spustil nohy zpátky na podlahu. Vstal, s protažením vytáhl zdravou ruku nad hlavu a Tom se zamračil a naklonil hlavu na stranu, když zahlédl kousíček kůže, který se ukázal, jak Billovi vyjelo tričko vzhůru. „Jsi příliš hubený.“
Dotčený a více než trochu popuzený Bill spustil ruku zpátky dolů a zazíral na něj. „Já jím,“ řekl, a znělo to tak ohraně a ostražitě, jako by to už musel říct milionkrát milionu různých lidí.
„Neřekl jsem, že ne,“ dohadoval se Tom, „ale-„
„Kromě toho, ty jsi pravděpodobně stejně hubený jako já.“ Přišoural se kupředu a znovu se rozmáchl rukou skrz Tomovo tělo. Tom čekal, že spatří na jeho tváři výraz zklamání stejně jako před několika minutami, ale žádný nepřišel. „Pod těmi pytli na odpadky, chci říct.“
„Pytle na odpadky!“ Poškleboval se Tom, bleskurychle seskočil z postele a vrhl se na Billa. Bill dopadl zády na postel s hlasitým vyjeknutím, a i když bojoval proti tlaku, který necítil, vůbec se nemohl hýbat.
„Moje ruka, moje ruka!“ Snažil se, ale ve skutečnosti v ní necítil žádnou bolest, protože tam na ni vlastně nebyl žádný tlak. Byl prostě uvězněný. Přišpendlený. Byl to divný pocit, jako být paralyzovaný.
Tom z něj instinktivně seskočil, než se Bill rozchechtal a těžce na posteli oddechoval, a o vteřinu později se mu zúžily oči, když si uvědomil, že se nechal napálit. „Myslel jsem, že to necítíš,“ vyzval jej a Bill se na něj usmál s vychytrale sladkým úsměvem.
„Moje chyba,“ řekl Bill nevinně a sledoval, jak se Tomovy oči zmenšily do ještě menších škvírek, dokud nebyly prakticky zavřené.
Se zapištěním vyskočil z postele přesně ve chvíli, kdy na něj Tom skočil. Tom přistál na posteli a Bill se rozběhl ke dveřím, jeho zdravá ruka za ním vlála, jak nedbale běžel. Kvůli své lehkomyslnosti Bill nakonec zakopl o pohozenou botu a narazil do stolu vedle dveří. Jak se stůl zatřásl, tak zarážka na knihy, která stála nebezpečně na okraji, spadla, a řada těžkých knih – slovníky, učebnice a další věci – se sesunula a vše padalo na Billovy nohy. Alespoň by se tak stalo, kdyby Tom nebyl super-hrdinsky-rychlý a neodtáhl by Billa z té katastrofické zóny předtím, než se stala skutečná katastrofa.
Bill seděl rozladěně na podlaze mezi Tomovými koleny, snažil se zachytit dech a přijít na to, co se to právě stalo. Za ním si dredatý chlapec dlouze, útrpně povzdechl. „Ty budeš moje smrt.“
„Ty nejsi naživu,“ odsekl Bill kysele a zvedl se z podlahy. Ignoroval zraněný pohled na Tomově tváři, když se jeho snaha nesetkala s uznáním. „Nemusíš mě pořád zachraňovat. Bylo mi perfektně fajn, než jsi přišel.“
„Očividně,“ řekl Tom suše a věnoval zřejmý pohled Billově paži v sádře a v závěsu. „Jak už jsem řekl předtím: já můžu jít.“
„Možná bys měl,“ odsekl Bill nazpět a litoval chladu ve svém hlasu hned, jak mu ta slova vyklouzla z úst, ale byl příliš hrdý, aby je vzal zpátky.
Tom otevřel ústa, aby něco řekl, a poté je znovu prudce zavřel. Z přízemí bylo slyšet otevření a zavření dveří. I když se Tom chtěl dál dohadovat o tom, aby zůstal, věděl, že by měl zmizet dřív, než matka Billa přistihne, jak mluví sám se sebou.
„Jdeme, Charlie,“ povzbuzoval Bill svého psa, a Charlie zvedl hlavu a podíval se na Billa, než se místo toho rozešel k Tomovi a posadil se mu u nohou. Bill pobouřeně zavrčel, frustrovaný neloajálností svého mazlíčka. „Charlie, jdeme,“ řekl s použitím přísnějšího tónu a teprve pak jej pes neochotně poslechl. Bill hodil přes rameno poslední ostrý pohled na Toma, než opustil pokoj s Charliem v patách.
Jakmile za sebou Bill zavřel dveře, Tom byl pryč.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Vypadá to…skvostně. Velmi se bavím, i když mi to chvílemi přijde smutné…ale svým způsobem kouzelné a krásné. Díky za překlad.
Hm.. kam tohle povede? Musí být frustrující nemoct se Toma dotknout. Mě by to teda štvalo přímo pekelně. 😀
Myslím si že Bill bude brzy litovat, že Toma poslal pryč. Co ho to najednou popadlo? Tom ho zachrání od dalšího úrazu a on je protivný. Herečka.
Super povídka. Děkuji za díl a Zuzu za překlad.
Moc mocinky pěkné.
Tahle povídka mě baví! 🙂 Na jednu stranu je trochu smutná, protože jde vidět, že Toma mrzí, že vlastně nežije a Billa frustruje to, že se Toma nemůže dotknout. Jsem celkem zvědavá, zda se tohle v průběhu děje nějak spraví a kluci přijdou na způsob, že by se třeba Tom mohl zhmotnit alespoň na chvíli? Bylo by to úžasné, ale radši se na to moc neupínám.
Bill tak trošku sám neví co chce, a když vyjel na Toma, že by klidně domů měl jít, přišlo mi to moc líto. Jde vidět, že má Toma rád, je fajn s ním trávit čas, ale zrovna mu něco přelítlo přes nos a tak jej trošku ošklivě poslal domů.
Věřím ale, že se to brzy spraví a moc se už těším na další díly! ♥ Děkuji Zuzu! ♥
Bill má zřejmě pocit, že se mu to jenom zdá a fakt, že se Toma nemůže dotknout, ho v tom jenom utvrzuje. Přitom by asi chtěl, aby Tom byl skutečný. A kdo by nechtěl, že jo? 😀
Díky za kapitolu a těším se, co bude dál.
To je strašne smutné ako Bill Toma nemôže cítiť. A je pekné ako Tom cíti aspoň Billovu energiu. Neviem si predstaviť ako toto dopadne, ale je to veľmi pekné:)
No tak Bill čo robíš :-)len aby ti Tom nechýbal…a čo ak by sa už nevrátil?