autor: Saline A.
6. dubna 2008, Magdeburg
„Myslí si, že jsme se odcizili,“ Bill s jemným úsměvem nakreslil drobné srdíčko na Anisovu nahou hruď, zatímco ten chlapci prsty na zádech tvořil nejrůznější obrazce od koleček až po pandu – už tam měl skoro celou zoo.
„Kdo si to myslí?“
„Andreas,“ přitulil se k němu blíž. „Dorazil nakonec taky, a jak jsme se dlouho neviděli, potřeboval jsem mu poreferovat o veškerém dění a podle toho, co jsem mu říkal, mu přišlo, že jsme se my dva odcizili od začátku vztahu.“
Anis naklonil hlavu, aby na chlapce viděl, a odhrnul mu pramen vlasů z obličeje. „Myslíš si to ty?“
Bill s mírným úsměvem zavrtěl hlavou a vtiskl muži do dlaně jemný polibek. „Samozřejmě, od té doby, co jsme my dva začínali, se toho hrozná spousta změnila. Oba jsme v tomhle směru dost vyspěli, hlavně já. Stalo se hodně věcí, díky kterým jsem se na tebe začal dívat jinak, jasně, že se můj přístup k tobě změnil. Ale nepřijde mi, že bychom se odcizili, možná naopak, že jsme se sblížili. Přijde mi, že jsme ten vztah hodně upevnili, zejména teď v poslední době, když se v životě nás obou děje tolik nového.“
„Asi budeš překvapený, ale souhlasím s tebou,“ Anis souhlasně přikývl, lenivě se přes chlapce překulil a položil se mu mezi nohy. „Už se na tebe nedívám jako na křehké zboží, kterého se nemůžu dotknout, abych ho náhodou nerozbil. Teď už vím, že občas můžu být i trochu hrubější a tebe to naopak posílí a udělá ti to radost,“ zazubil se. „Pořád jsi ale můj maličký, ten, do kterého jsem se zamiloval hned, jak jsem viděl fotku ve tvé složce,“ otřel se rty o jeho. „A v těchto myšlenkách, už na vrcholu tísně, pomyslím na tebe a tu se z mého nitra
k nebesům rozlétne radostný hlas mé písně, jak skřivan letící z temných brázd v záři jitra-„
“ – neboť tvá láska mi dodává tolik sil,“ Bill svému příteli tiše skočil do řeči, „že ani s králem už bych věru neměnil,“ pousmál se. „Pokaždé, když tě vidím, když se mě dotkneš, když mě políbíš nebo když slyším tvůj hlas, se do tebe zamiluju o trochu víc. Možná si to v poslední době už neříkáme tak často jako dřív, ale kdykoliv se ti podívám do očí, vím, že jsi moje první opravdová láska, a že s tebou chci strávit celý život,“ omotal ruce kolem jeho krku a přitáhl si ho k sobě.
„Sice jsem už jednu lásku zažil, ale ve chvíli, kdy jsem poznal tebe, a ty jsi mi dovolil milovat tě, jsem pochopil, že to, co jsem prožíval tehdy, bylo nic oproti tomu, co zažívám s tebou teď. Dokázal bych přijít o cokoliv, pokud bys ty byl stále po mém boku.“
Billův obličej se rozzářil širokým úsměvem, načež se chvatně natáhl a svého přítele hluboce políbil. Škoda, že Andreas nemohl vidět, jak moc blízcí si s Anisem ve skutečnosti jsou.
Bill s úsměvem poděkoval číšníkovi, když mu donesl kávu a opřel se do křesla, pohled upřel na Hanse, který se labužnicky vidličkou rochňal v čokoládovém dortíku, snaže se vydloubnout kousek banánu, který se v něm schovával. Pobaveně zavrtěl hlavou nad jeho chováním – jakmile šlo o dortíky nebo jakékoliv jiné sladké neřesti, z Hanse se stávalo malé dítě, pro které existovala jen sladkost před ním.
„Tak,“ Hans se spokojeně zazubil, jakmile vylovil banán a nic mu tak nepřekáželo v cestě k čokoládovému nebi, „pověz mi, jak to jde s tou vaší amatérskou kapelou? V pátek jsi vypadal nadšeně z toho nápadu.“
„Och, jistě! Byli jsme spolu všichni celý víkend, chtěl jsem Tomovy přátele pořádně poznat, do té doby jsem je znal jen z vyprávění, a to není zrovna ideální prostředí pro zakládání kapely, jak jistě uznáte,“ Bill se pobaveně zasmál. „Musím říct, že to naprosto předčilo veškerá má očekávání. Samozřejmě, že Tom umí hrát skvěle na kytaru, jsem věděl už celou věčnost, náš nevlastní otec se mu v tomhle směru hodně věnoval. Ale o Georgovi a Gustavovi, jeho přátelích, se vždycky vyjadřoval ve stylu, že něco zabrnká, občas si bouchne do bubnu, a podobně. Myslel jsem, že to bude katastrofa, po které už ani jednoho z nich nikdy nebudu chtít vidět, ale ti kluci jsou senzační! Nebo alespoň mně se zdá, že jsou senzační, notám rozumím asi tolik jako matice, ale s Tomem tvoří naprosto skvělou skupinu a myslím, že by to mohlo mít nějaký úspěch. Dokonce i já si s nimi sedl, co se týče tóniny. Zkusili jsme si několik písní, které všichni dobře známe, takže přesně víme, jak mají znít, a upřímně, dost jsme váleli!“
Hans, který z talířku vyškrábal i poslední drobeček čokolády, k Billovi vzhlédl s něžným úsměvem, jako by se díval na vlastního vnuka. „Vypadá to, že se ti líbilo být v kapele.“
„Úplně mě to dostalo,“ přiznal Bill nejistě. „Býval jsem spíš individualista, pracoval jsem si vždy na svém, ale když jsme se my čtyři spojili, bylo to, jako kdyby se do mě vlila úplně nová energie, okamžitě jsem si s nimi připadal propojený na té nejhlubší duševní úrovni. Abych byl upřímný, asi mi to dalo víc než malování… Když maluju, je to… jako bych všechny svoje emoce vylil na papír a nechal je tam. Ale v pátek, když jsem s kluky zpíval… Hansi, já nevím, jestli pořádně dokážete pochopit moje nynější niterné rozpoložení. Jsem zmatený a sám pořádně nechápu, co se uvnitř mě právě teď v tuhle chvíli odehrává, ale… Jednou jedinkrát v životě jsem byl šťastnější než tenhle pátek. A to v den, kdy mi můj přítel řekl, že mě miluje. S těmi lidmi jsem našel svoje nebe…“
Muž naproti Billovi zamyšleně přimhouřil oči, vidličkou na talíři posunoval kousíček zdobné máty, než k chlapci vzhlédl. „Bille, položím ti teď hodně důležitou otázku, na kterou chci, aby sis odpověď trochu promyslel. Je pro tebe důležitější zpěv nebo malování?“ Bill už se nadechoval k odpovědi, ale Hans zvedl ruku a usmál se. „Půjdu si ještě pro jeden dortík, a budu si vybírat trochu déle, protože tu mají doopravdy skvostnou nabídku. Dám ti tak dost času na to, aby sis opravdu promyslel svou odpověď, protože chci, aby to bylo buď anebo.“
Bill v naprostém šoku sledoval, jak se muž zvedá a míří k vitrínám s vystavenými dortíky, zanechávaje ho tak samotného jen s jeho myšlenkami. Kdyby mu nedal čas na promyšlenou, hned na začátku by vyhrkl malování. Ale ve chvíli, kdy ho ponechal o samotě, mu došlo, že pochybuje. Jakmile si přiznal, že má pochybnosti, věděl, co Hansovi musí odpovědět.
„Kapela,“ vydechl tiše, jakmile se Hans proti němu posadil i s malou krabičkou obsahující zákusky. „Malování mi dává hrozně moc, ale s těmi lidmi jsem se cítil naprosto kompletní, Hansi. Pokud tohle někdo pochopí, jste to právě vy,“ pousmál se.
„Věděl jsem to, už když jsem si mířil pro ty dobroty,“ zazubil se postarší muž vesele. „Bille, vím moc dobře, jak ti záleží i na malování, tak mě napadlo, že bych s tebou vytvořil menší dodatek ke smlouvě. Hodně jsi mi padl do oka, stejně tak tvoje tvorba a myslím si, že by byla škoda nevyužít tvého talentu a charakteru. Chtěl bych vám vaší kapelu, řekněme, mírně sponzorovat. Vzhledem k tomu, že věřím tvému úsudku a šarmu, věřím, že se mi investice vrátí. Za to ale na oplátku chci, abys byl i nadále u mě na stáži. Samozřejmě, přizpůsobíme to tak, abys měl dostatek času sám na sebe i na kapelu, ale nechci promarnit tvůj talent na malování. Myslím, že i díky tomu bys měl možnost setkat se s vlivnými umělci a dostat vaší kapelu do jejich povědomí. Co na to říkáš?“
„Já,“ Bill zaraženě seděl a na Hanse v šoku zíral, než nadšeně přitakal. „Samozřejmě, že to beru! Hansi, proboha, tohle je jako splněný sen! Musíte být můj patron nebo něco takového. Ježíši!“ rozesmál se, roztřesenou rukou si prohrábl vlasy. „Nemůžu tomu uvěřit.“
„Však na to ani nepospíchej, chlapče. Dokud tomu nemůžeš uvěřit, pořád v tobě zůstane pokora,“ Hans chlapce poplácal po koleni a radostně se usmál. Miloval plnění přání!
Bill se nepřestával široce usmívat, když viděl Toma přijet na své staré rezavé motorce, kterou si koupil hned po maturitě. Jen co si sundal helmu a z motorky vstal, Bill už se rozběhl a skočil mu kolem krku, pevně ho objímal rukama i nohama. „Bille, sakra, co blbneš?“ zasmál se Tom překvapeně, Billa okamžitě pro jistotu chytil pod zadkem, aby ho udržel. „Příště mě, prosím tebe, alespoň varuj, jinak bych to nemusel ustát,“ pobaveně ho poplácal po zádech. „Ale teď už mi konečně řekni, kvůli čemu tropíš takový povyk, prosím tě.“
„NAŠEL JSEM NÁM SPONZORA!“ zavřeštěl Bill nadšeně.
Tom se bolestně zašklebil, jak bubínky v jeho uších praskaly, nechápavě na svého bratra pohlédl a setřásl ho na zem. „Teď se zhluboka nadechni, napočítej do deseti, ne, ty raději do patnácti, a pak mi to hezky v klidu řekni znovu a tentokrát i s komentářem.“
„Před chvílí mě dovezl Hans, měli jsme v Berlíně nějakou přednášku a pak jsme si šli sednout ještě na kafe,“ zazubil se. „Zeptal se mě na kapelu a tak, a po chvilce povídání mi v podstatě řekl, abych dal přednost kapele, pokud je pro mě důležitější, což mi došlo, že je, a on že do nás zainvestuje, pokud pro něj i tak budu dál pracovat! Tome, to je úplně senzační nabídka, uvědomuješ si to? Budu s ním chodit na vernisáže a schůzky, a on má hodně vlivné známé, takže by se nám mohlo podařit najít třeba i nějakého manažera z nahrávací společnosti, který by si nás poslechl a zajistil nám kontrakt!“
„Bille, vždyť za sebou máme teprve jeden víkend,“ Tom se rozesmál, ale bratra si k sobě přitáhl do objetí a pocuchal mu vlasy. „Samozřejmě to ale zní skvěle, o tom ti nebudu lhát. Jsem si jistý, že kluci budou nadšení, až tuhle zprávu uslyší. Navíc, jsem fakt nadšenej, že se ti do toho tolik chce.“
„Pch,“ odfrkl si Bill pobaveně, „nemáš ani tušení, jak moc nadšený z toho jsem, Hansovi jsem o tom básnil celou dobu, co se nimral v dortu a věř, že on se v nich nimrá dlouho.“
„Co Anis, ten o tom ví?“
„Chtěl jsem předtím ujištění od tebe, že do toho jdeme.“
„A co Gustav s Georgem?“
„Och, s nima už jsem o tom mluvil, jsou stoprocentně pro.“
„No, tak to nezbývá, než říct, že do toho teda jdeme.“
Bill vypískl a znovu bratrovi skočil kolem krku, nadšeně švitořil o všem, co je čeká a co musí udělat, a jak šťastní všichni budou.
11. listopadu 2008, Berlín
„Vážené rodiny, přátelé, kolegové a všichni ostatní, kteří máte tu čest tu s námi dnes být. Z celého srdce bych vás tu chtěl mezi námi přivítat na této, pro nás neuvěřitelně speciální, události. Máme za sebou spoustu práce, hádek, kterých opravdu bylo hodně, to mi věřte, radosti, smíchu, ale i pláče – asi nikoho nepřekvapí, že jsem většinou brečel já,“ Bill pobaveně mrknul do davu a vesele se usmál na Anise s Andreasem, než znovu pokračoval: „Nakonec jsme to dokázali a dostali se až sem, ale bez podpory vás všech, kteří tu jste, bychom to nedokázali. Byli jste tu pro nás v našich nejhorších i nejlepších chvílích, a právě za to vám patří obrovský dík. Myslím, že nebudu mluvit jen sám za sebe, když řeknu, že jsme upřímně dojatí z toho, kolik vás tu je. Asi ani my sami jsme v začátcích nevěřili, že bychom to mohli dotáhnout až sem. No, abych pořád jen nemluvil,“ s úsměvem se rozhlédl a pozvedl sklenku, „prosím, připojte se k nám a oslavte s námi vydání našeho prvního singlu.“
Sálem se rozlehl hlučný potlesk, zatímco Bill se otočil ke svým třem spoluhráčům a spojil se s nimi v jednom velkém objetí. „Pořád tomu nemůžu uvěřit, kluci, ale my to, sakra, dokázali!“ zahučel Tom šťastně, díky čemuž se všichni krátce zasmáli.
„Nikdy by mě nenapadlo, že z nás bude tak zatraceně dobrá kapela,“ Georg se zazubil, „ale kdo by odolal, když máte mě, že ano?“
Bill si se smíchem otřel pár slz dojetí a přikývl. „Nikdy by mě nenapadlo, že ve vás najdu nejlepší přátele. Teď už chápu, že se vás Tom tak dlouho držel. Jste prostě…“
„My víme,“ s úsměvem přitakal Gustav a nejmladšího člena skupiny jemně poplácal po rameni. „Myslím ale, že by ti rád něco řekl i tvůj přítel,“ pokynul hlavou za dvojčata, kde stál Anis s pugétem růží.
„Proboha, příště si musím vzít voděodolné líčení,“ zaúpěl chlapec tiše, jakmile se mu do očí nahrnuly nové slzy. Chvatně přešel pár kroků ke svému partnerovi, okamžitě ho pevně objal kolem krku. Vděčný, že Anis pochopil jeho rozpoložení a mlčel, nechávaje Billovy slzy máčet límeček jeho košile, se k němu přitiskl ještě o trochu víc.
„Ačkoliv musím říct, že jsi neskutečně půvabný, když pláčeš,“ s něžným úsměvem se Anis trochu odtáhl, aby chlapcovy slzy mohl otřít, „tak myslím, že je na čase, abys přestal plakat a ukázal všem tvůj oslňující úsměv. Přišli kvůli tobě a byla by škoda je ochudit o tak krásný zážitek.“
„Promiň, já jen,“ Bill se krátce zasmál, chvatně se snažil rozmrkat další příval slz. „Tohle všechno je tak nádherné, jsem z toho neuvěřitelně dojatý a pak ještě přijdeš ty a neseš růže,“ rozhodil rukama, ale přítele pohladil po tváři. „Bože můj, co za život bych to měl, kdybych tě nepotkal a tak šíleně se do tebe nezamiloval.“
Anis kytici podal hostesce, jen aby mohl s chlapcem proplést prsty a přitisknout se k němu. Přitiskl rty těsně k jeho uchu, než začal tiše pronášet báseň:
„Můj milý má mé srdce, jeho já,
výměnou rovnou, jedno za druhé.
Já jeho chráním, mého on si dbá;
nebylo směny dřív, tak předrahé.
Svým srdcem ve mně sám je se mnou spjat,
mým srdcem, v mysli smyslů nabývá;
má rád mé srdce, měl jej za poklad;
já cením jeho, ve mně přebývá.
Do srdce pohledem mým zasažen;
do mého přešlo zranění;
že ze mne bolestí byl postižen,
mám cit pro jeho srdce trápení;
Rovnaký bol ta změna šťastlivá:
Můj milý má mé srdce, jeho já.“
Sir Philip Sydney, Můj milý má mé srdce, jeho já
Myslím, že už nějakou dobu jste tušili, že se pomaličku schylujeme ke konci – naši hrdinové, Anis s Billem našli svou lásku a společnými silami překonali hlavní překážky, které před sebou měli, a proto si myslím, že je na čase, abychom jim dopřáli potřebný klid, kterého teď budou mít čím dál méně. Nicméně vás můžu uklidnit, že láska těchhle dvou je mnohem silnější, než se může zdát – troufám si tvrdit, že je to dokonce „a žili šťastně až do smrti.“ 🙂
Já bych vám chtěla z celého srdce poděkovat za podporu, kterou jste mi už od prvních dílů dodávali, za každičký komentář i přečtení. Moc si toho vážím a věřte, že i díky vám mám sílu pokračovat dál.
Od příštího týdne se budeme pravidelně setkávat s Bitter-sweet returns, abychom snad i tam našli nějaké to světlo na konci tunelu. 🙂
Přeji vám krásný večer, mám vás ráda
Saline A.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
Docela jsem se lekla, když jsem viděla, že je tohle poslední díl. Ale jsem ráda, že to všechn o dobře dopadlo, Anis s Billem si rozumí a jejich vztah je pevnější. Vypadá to, že kluci se budou mít dobře, když Bill bude i malovat a je v úspěšné kapele.
Děkuji ti za tuhle povídku, je škoda, že už skončila.
Skončilo to moc pěkně. Fakt jsem doufala, že kluci do toho půjdou a podařilo se. Ten Hans je určitě Billův anděl strážný. 😀
Díky za pěknou povídku, moc jsem si to užila.
Krásny konec děkují za povídku.
Diky za tak krasny konec 🙂 byla to pekna povidka, ale to se u tebe tak nejak dalo ocekavat, ze ^^ tesim se na dalsi dil Bitter-sweet 🙂
Diky, diky, diky :*