The Moorsfield Hotel 5.

Chlapci stáli před pokojem čtyři sta patnáct, Tom si nervózně kousal nehet na palci. „Jak poznáme, že jsou pryč?“

„Je jedenáct třicet!“ Bill protočil oči, když Tom stál a vypadal neuvěřitelně nervózně. Udělal krok vpřed a zaklepal na dveře. „Uklízečka!“ řekl hraným falsetem.

Dvacet vteřin čekali v tichosti, co se bude dít, než se Bill na Toma ostře podíval. Médium přikývlo, vzalo kartu a otevřelo dveře. Tom otočil klikou, a když uslyšel cvaknutí, vešel dovnitř.

Hned jak vešli dovnitř, Tom měl dojem, jako by mu někdo vyrazil dech. Promnul si hrudník a zhluboka se párkrát nadechl.

„Tome?“ Billův hlas zněl ustaraně.

Tom zvedl prst, aby Billa zastavil a znovu se ještě jednou nadechl, než promluvil. „Jsem v pohodě. Jen je tu až směšně velký množství hnusoty.“

„Hnusoty?“

„Přítomné špatné vibrace, které tu zůstaly po traumatech z minulosti. Jsem na ně obzvlášť citlivý.“ Znovu se zhluboka nadechl. „Ale jsem v pořádku. Jen mě zaskočilo, jak silné to je i po tolika letech, hlavně když je to tu nečinný.“

Bill za sebou zavřel dveře a zamknul je. „Co teď?“

Otázka ale k Tomovým uším nedolehla, ten stál uprostřed pokoje, kterého se ještě pokojské ani nedotkly. Očima přejížděl po místnosti, zatímco poslouchal to, co znělo jako křičící dav, který na něj křičel z každého možného směru a v jednu chvíli. Tom naklonil hlavu na stranu a snažil se soustředit jen na jeden, ale nešlo to, jelikož hlasy nabíraly na hlasitosti.

„Ticho!“ Rozkřikl se Tom a vyděsil tak Billa k smrti.

„Tome, co se to, sakra, děje?!“ Bill zacouval do rohu. „Já nic neslyším.“

„Jasně, že neslyšíš.“ Tom se na něj podíval. „Ale já ano a,“ přísně se rozhlédl po pokoji, „rád je všechny vyslechnu, když budou tak laskaví a budou mluvit jeden po druhém.“

Bill se posadil do jednoho z prázdných křesel u okna a ukázal Tomovi, aby pokračoval.

„Dobře, jsem tady pro informace. Vím, že většina z vás, jestli ne všichni, jste byli zavražděni mužem jménem Geoffrey Sanders a jsem si jistý, že jste naštvaní a zmatení, proč jste tady uvězněni.“ Tom zastavil a naslouchal. „Můžu to spravit, ale potřebuji vědět, kdo zosnoval oběti démonovi, kde to dělá a cokoliv dalšího, co mi o tom démonovi můžete říct.“

Tom se otočil hlavou do rohu, ukázal na nejklidněji znějící hlas. „Ty tam, vzadu. Pojď blíž.“ Teď se dokázal soustředit na slabý obrys mladé ženy.

„Jak se jmenuješ?“

„Jenna.“ Dívka zvedla pohled zpoza bledých blond řas. „Byla jsem první zavražděná.“

„Dobře, to mě mrzí, ale co mi můžeš říct ohledně dění mimo tento pokoj?“

„Je těžké jít mimo tenhle pokoj.“ Ukázala na dav duší kolem Toma. „Bojujeme tu o malé množství energie, ale když jsem byla čerstvě mrtvá, tak jsem párkrát šla ven. Nevím, kde ten démon je, ale vím, že je něco špatně vzadu v mrazáku v kuchyni.“

„Bille, piš si.“ Podíval se na Billa, který se teď viditelně třásl tím, jak nízká byla v pokoji teplota z důvodu toho, jak se všechny duše snažily dostat co nejvíce energie. „Připomeň mi, abych se pak podíval dozadu do mrazáku v kuchyni.“

„Dobře.“ Bill si vzal bloček, který byl na skříni, a začal psát.

„Víš, co se tam děje?“

„Ne, vyděsila jsem se a zmizela.“ Podívala se smutně na Toma. „Opravdu nás odsud dokážete dostat?“

„Dokážu.“ Tomův hlas se zvýšil, jak se snažil dostat pozornost všech duší. „Jediná věc, která vás tu drží, je smlouva s ďáblem v této budově. Jestli dokážu zlomit démonova pouta nebo se zbavit člověka, který s ním smlouvu podepsal, než vše dokončí, pak budete schopni volně odejít.“ Podíval se na Billa, který byl fascinovaný tím, co mu přišlo jako jednosměrná konverzace. „Ví někdo z vás, kde je obětní místnost?“

V tuhle chvíli se ukázal muž přímo za Tomovým pravým ramenem. „Možná vám dokážu pomoci.“

Tom na něj soustředil trochu energie, aby byl duch schopný se zhmotnit a ukázat. „Vy jste byl částí toho páru, co tu zavraždili, že?“

„Jo, jsem Jake.“ Muž ukázal ke dveřím. „Doris je plachá, ale je vděčná, že jste tady.“ Podíval se zpátky na Toma. „Byli jsme tu dlouhodobě, zatímco jsme hledali v téhle oblasti dům. Pracoval jsem jako architekt, a tak jsem spoustu nocí chodil po chodbách a litoval se. Vzpomínám si, že jsem zjistil, že na každém patře je třicet pokojů, kromě třetího patra. Jižní konec podlaží má stěnu tam, kde ostatní patra mají chodbu, i když zvenčí budovy to vypadá normálně. Nikdy jsem tam nenašel vstup, ale vy dva byste možná mohli.“

„Jižní stěna, třetí patro.“ Tom se podíval na Billa, který zapisoval. „To je neuvěřitelně nápomocné, díky Jaku.“

„To my bychom měli děkovat.“ Muž pokýval na Toma a pak na Billa. „Když jsem byl naživu, tak jsem často četl o pekle, ale nikdy jsem si nemyslel, že očistec bude stejně tak zlý.“

Tom chápavě přikývl. „Je mi líto, že jste tady uvězněni tak dlouho. Pokud budeme mít štěstí, brzy vás odsud dostaneme. Pokud démona porazíme, všichni, kdo nenajdete světlo, za mnou můžete přijít a já vám rád pomohu.“

„Díky.“ Usmál se Jake a rozhlédl se po pokoji. „Od nás všech.“

„Nemáte zač,“ přikývl Tom. „Půjdeme prozkoumat pokoje, o kterých jste nám řekli. Snad to brzy vyřešíme.“ Tom se podíval na Billa. „Musíme se vrátit ke mně do pokoje pro nákresy.“

„No dobře.“ Bill se zvedl a rozhlédl se po pokoji, jako by snad byl schopný duchy vidět. „Ahojte všichni.“

Tom se zasmál. „Většina z nich tě také zdraví.“ Prošli dveřmi a střetli se tváří v tvář s překvapeně vypadající pokojskou. „Sorry, už jdeme.“

Nejistě prošli kolem paní s vozíčkem, Tom Billa pobídl, aby ho následoval do pokoje. Když byli na schodišti, Tom si všiml, že Bill je trochu mimo.

„Jsi v poho?“

„Opravdu se musím vrátit k sobě do pokoje, abych poslala horoskopy na zítra. Nechci, aby mě vyhodili, ale taky nechci být sám u sebe v pokoji.“

„Můžeme zabít dvě mouchy jednou ranou.“ Tom pokračoval k sobě na patro. „Jen si vezmu svoji tašku a počítač a můžeme zakempit u tebe v pokoji. Můžem se tam podívat na plány, a zatímco budeš pracovat, ti zabezpečit pokoj.“

„Pracovat.“ Bill se zahihňal a poplácal kamaráda po zádech. „Jsi sladký, když nazýváš ty sračky prací. Děkuji.“

Po hodině oba v klidu seděli u Billa v pokoji, zatímco pracovali na svých projektech. Tom, který nejprve zabezpečil pokoj, teď seděl na kraji Billovy postele a díval se na nákresy budovy na svém počítači. Když zvedl pohled, uviděl, jak blonďák odeslal e-mail, a pak se zvědavě otočil.

„Našels něco dobrého?“

„Našel.“ Tom naklonil hlavu na stranu. „Už máš hotovo?“

„Ano.“ Bill se ušklíbl a posadil se vedle Toma. „Nastavil jsem dalších pět dní na automat, aby se poslaly pokaždé o půlnoci před uzávěrkou, takže se můžu soustředit jen a pouze na svůj úchvatný život.“

„Všechno jsi napsal během hodiny?“ Tom byl ohromen.

„Není těžké lhát hloupým lidem, když jsi autor fikce.“ Bill ukázal na Tomův počítač. „A co ty tajné pokoje, o kterých mluvil duch?“

„No, na plánech je nakresleno, že jižní stěna na třetím patře je plná normálních pokojů. Není tam ukázaná tajná chodba, co by k nim vedla, takže to budeme muset vypátrat osobně. Ovšem co se týče mrazáku,“ Tom Billovi podal laptop a ukázal. „Za mrazákem je další pokoj, který budu potřebovat prozkoumat.“

„My.“ Bill mu podal laptop zpátky. „Vyměnil jsem své služby jako tvůj sekundant za lahev Patronu. Nepošlu tě do bitvy samotného.“

„Může to být nebezpečné…“ Tom si nebyl jistý, co tam najde, ale věděl, že mrazák, do kterého se vchází, je jen stěží dobrá věc.

„To nic.“ Bill Toma poplácal po rameni. „Mám dojem, že pokud by to bylo až tak hrozné, tak bych si někdo něčeho už všimnul…“

„Doufám, že máš pravdu.“ Tom se postavil, když mu přišla zpráva. „Musíme jít dolů. Georg říká, že kuchyně jsou zavřené mezi snídaní a večeří, ale jestli se vrátí ve dvě, aby začali připravovat jídlo, máme už jen hodinu na to, abychom to zjistili.“

„Vždyť tě na to najali. Neměl bys mít volnost?“

„Tu technicky mám, ale jelikož nevíme, kdo to dělá, tak bych nerad, aby si někdo všiml, že mu jsme na stopě.“

„Oh bože, to mě nenapadlo…“ Bill si dal ruce do kapes a následoval Toma dolů po schodech, „Do jak velkého nebezpečí nás to staví?“

„Měl by ses bát o svou posmrtnou duši.“ Odpověděl Tom upřímně. „Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že bych to radši dělal sám…“

„Stejně už takhle půjdu do pekla.“ Bill se díval na svoje nohy. „Velký Béčko nahoře není fanda vztahů stejného pohlaví.“

„Je mu to jedno.“

„Cože?“ Bill se zastavil v mezipatře mezi prvním a druhým patrem.

Tom se k němu otočil čelem. „Je mu to jedno. Kdokoliv, kvůli komu sis kdy myslel, že půjdeš do pekla, půjde do pekla sám za svou nenávist spíš, než tam ty půjdeš za lásku. Žádný člověk nemá tu moc nebo právo soudit tebe nebo kohokoliv jiného.“ Tom položil ruku Billovi na rameno. „Nepůjdeš do pekla.“

„Takže je ti jedno, že jsem…?“

„Jop.“ Tom pokračoval v chůzi, „Je mi jedno, koho miluješ nebo s kým spíš, dokud je to vzájemné.“

„Kdes byl celý můj život?“ Billův tón byl žertovný, zatímco se snažil zadržovat slzy úlevy.

„Po většinu času ve smradlavých sklepeních.“ Tom se zastavil u dveří, které vedly do prvního patra. „Můžeme pokračovat?“

Bill přikývl. „Děkuju.“

Tom na něj mrknul. „Kdykoliv.“

Když zalezli do kuchyně, Tom byl rád, že jeho informátor měl pravdu a opravdu tu nikdo nebyl. Ani se neobtěžoval rozsvěcet, došel k těžkým železným dveřím do mrazáku a zíral na kliku.

„Takže víš, jak ve filmech lidé vždycky uvíznou v mrazácích, protože se otevírají jen zvenčí?“

„Do prdele.“ Zamumlal Bill a postavil se vedle Toma. „Co si počneme?“

„Nevím. Tohle mě nenapadlo.“ Tom se rozhlédl po pokoji. „Možná bychom je mohli zapřít jednou z těch přenosek, nebo si pospíšit, aby se nezkazilo jídlo…“

„Ne.“ Bill zavrtěl hlavou a začal prohledávat šuplíky. „Viděl jsem asi každý americký nebo japonský horor na světě a ten bastard tou přenoskou beztak jen pohne.“ Bill vyndal řeznickou kudlu. „Vyndáme ty dveře z pantů.“

„Báječný!“ Tom šel nadzvednout dveře, zatímco Bill páčil panty. „Vážně, jestli tohle oba dva přežijeme, tak budeš pracovat jako můj pobočník.“

„A nechám svou lukrativní kariéru v novinách ladem?“ Bill opatrně položil jeden z pantů na linku. „Nejsem si jistý, jestli mi to za to stojí.“

Tom naklonil hlavu na stranu. „Předpokládal jsem, že jsi v novinách jen proto, abys pokryl účty, než vydáš další knihu…“

„Je to pohodlné.“ Bill položil druhý ze tří pantů na linku. „A zaručená práce je hezká změna.“

„Víš, že si sám sobě sereš do hlavy, že jo?“ Tom postavil dveře na zem, když přišli i o třetí pant.

„Vím o tom.“

Bill pomohl Tomovi opatrně otevřít dveře tak, aby při tom nespadly na zem. Vešli do místnosti před nimi a oba si museli obejmout hrudníky z toho, jak k nim začal doléhat mráz. Šli rovnou do zadní části a zastavili se před policí, která byla na zdi, jež se zdála být nepohyblivou.

„Skryté dveře?“ zamyslel se Bill a od pusy mu šly obláčky páry, Tom se začal dívat na strany poličky.

„Jo, pojď sem,“ mávnul na Billa, „pomoz mi táhnout.“

Aniž by vynaložili velké množství síly, zadní zeď mrazáku se začala otevírat. Jen za pouhých pár vteřin stáli před dalším mrazákem, ze kterého šel ještě větší chlad než z toho, ve kterém byli. Místnost před nimi byla temná, i když Tom viděl lehký odraz lustru, jenž byl uprostřed stropu. Použil svou malou baterku a viděl, že k žárovce uprostřed stropu před ním je připevněn provázek.

„Dobře, jen tu nejprve rozsvítím.“

Tom ucítil, jak mu Bill pevně chytil zápěstí. „Jdu s tebou.“

Tom pobaveně zavrtěl hlavou a rozhodl se, že bude jednodušší vyrovnat se s Billovou přítulností, než se ho snažit setřást. Lehce se klouzali, jelikož na podlaze byla tenká vrstva ledu; Tom došel až doprostřed místnosti a zatáhnul za provázek, co mu visel nad hlavou.

Světlo slabě zablikalo, aby se zahřálo a žárovka přišla k životu. Když se konečně plně rozsvítila, Tom se rozhlédl po místnosti a v okamžiku si přál, aby se jim světla nikdy nedostalo.

Na podlaze a zdech byla vidět námraza. Na zadní stěně byla řada pečlivě urovnaných, nepopsaných železných barelů. Střed místnosti ve většině zabíral dřevěný stůl, který byl pokrytý karmínovou tekutinou, ze které vyvěral lehce železitý odér.

„T-Tome.“ Billovo tělo se třáslo, i když už vůbec nevnímalo chlad.

„Bille,“ Tom byl v tu chvíli ještě neschopný pohybu, „Bille, měl bys jít zpátky do kuchyně.“

„Já tě tu ne… nenechám, Tome.“

„Bille, musím se podívat, co je v těch barelech. Nechci tě do toho tahat, měl bys…“

„To zní nebezpečně.“ Billův obličej byl bledší než obličej jakéhokoliv živého člověka, kterého kdy Tom viděl.

„Musím.“ Položil ruku Billovi na rameno. „Měl bys alespoň zavřít oči, nebo tu omdlíš.“

„Jsem v procesu…“ Bill těžce zamrkal, jako by se snažil dát si kousky mysli dohromady, „přesvědčování se, že jsme se spletli a tahle místnost se používá pro porážku zvířat, aby bylo maso v kuchyni vždy čerstvé.“

„Mysli si to dál.“ Odpověděl Tom klidně. „Já se půjdu podívat do barelů.“

„Počkej!“ Billův hlas vyšel ven hlasitěji, než jak zamýšlel. „Promiň, ale co když je to toxické nebo něco…“

Tom si vytáhl košili přes pusu a nos a vyrazil vpřed. Tohle bylo to nejhorší, s čím se kdy osobně setkal, i když mu malý hlásek v hlavě říkal, že by měl být rád, že jsou v mrazáku, namísto někde, kde by se smrad z rozkladu ještě víc rozptýlil.

Opatrně vzal za kliku na vrchu nejčistěji vypadajícího barelu a s lehkostí ji uvolnil. Podíval se dolů a viděl, že sud je do čtyř pětin plný nechutného, tmavého slizu, který je silně cítit po chemikáliích. Zavtěl hlavou a zavřel víko, udělal krok vzad zrovna ve chvíli, kdy uviděl, že se Bill pohybuje směrem k jednomu z pytlů.

„Bille, ne!“

Tomovo varování přišlo bohužel pozdě, jelikož Bill rukou otřel stranou jinovatku, která pokrývala pytel, a odkryl tak uříznutou mužskou hlavu.

Bill vyjekl, podjely mu nohy a přisál přímo na zadku. Pozadu lezl v panice pryč a povedlo se mu dostat se až zpátky do prvního mrazáku, kde vyskočil na nohy a utíkal do kuchyně.

Tom se krátce podíval na nebožtíkovu hlavu, zhasnul světlo a následoval svého společníka zpátky. Zrovna když se zastavil, aby zavřel dveře, uslyšel zpoza dveří do mrazáku nepříjemné zvuky. Tomovi bylo jeho společníka opravdu líto, když vešel do kuchyně a viděl, jak se Bill naklání do odpadkového koše.

„Ugh, omlouvám se.“ Bill zakašlal a odplivl si do koše. „Opravdu se mi povedlo přesvědčit se,“ zastavil a znovu se vyzvracel, „že je to opravdu jen normální mrazák.“

Tom teď svému kamarádovi mnul záda a cítil se provinile, že nenaléhal na to, aby Bill opustil místnost. „Omlouvám se, Bille.“

„To nic.“ Zdálo se, že Billovi se povedlo dostat svůj dech zpátky pod kontrolu. „Já jen…“ Bill si vzal od Toma utěrku a utřel si pusu. „Znal jsem ho.“

„Oh.“ Tomovi se začal stahovat žaludek s tím, jak jeho empatie k Billovi rostla. „Co kdybychom se vrátili nahoru, aby sis mohl na chvíli lehnout. Vypadáš dost v šoku.“

Bill přikývl. „Prosím, Tome. Můžeme jet výtahem?“

„Jo.“ Tom vzal Billa kolem pasu, jelikož vypadal, že každou chvíli omdlí. „Jen prosím vydrž, ano?“

Jediná odpověď, která z Billa vyšla, bylo zamručení, když se s ním Tom vydal skrze jídelnu, jež vedla do biliardové místnosti hned před výtahem. Tom se snažil Billa vést rovně a málem dostal záchvat, jak se lekl velmi povědomého hlasu, jenž se ozval za jeho ramenem.

„Co se stalo?!“

Tom se ohlédl a uviděl, že k nim spěchá Georg. „Oh, díky bohu! Trochu se to posralo a potřebuju, abys mi pomohl Billa odvést k němu do pokoje, jo?“

„Uh,“ Georg se podíval na Billa, který teď už nevnímal. „Jasně, přivolám výtah.“

Po deseti dlouhých minutách posadil Tom Billa na kraj postele. „Bille, vnímáš mě ještě?“

„Meh.“ Bill zamručel nespokojeně. „Nech mě spát.“

„Dobře, tak dobře…“ Tom se otočil na Georga, zatímco se Bill překulil na bok a usnul.

„Zjevně bys mi měl něco říct.“ Georg měl ruce založené na hrudníku a jedno obočí pobaveně nakrčené. „Vypadá to na dobrou story.“

„Jo, abych to zkrátil, za mrazákem je ještě jeden mrazák a je plný rozsekaných mrtvol a těkavých chemikálií.“

„Děláš si prdel!“ Georg se už neusmíval.

„Ne, myslím, že vzhledem k tomu, že tady umřela masa lidí, je těžký se zbavovat mrtvol po jednom.“

„Masa?“ Georg se opřel o zeď. „Přijde mi, že mi něco uniklo.“

Až teď si Tom uvědomil, že s Georgem nemluvil už nějakou dobu. „Oh… kámo, radši si sedni.“

„No, to je dobrý. Jen si pospěš a řekni mi, proč jsi ještě tady a neběžels rovnou na policii.“

„Ve zkratce? Někdo uzavřel smlouvu s ďáblem, aby vyměnil šedesát šest lidských duší za nepředstavitelnou moc, aniž by musel upsat svou vlastní duši.“

Georgovi klesla čelist a zdálo se, že sám se sebou bojuje. „Jak… tohle funguje?“

„Kdokoliv, kdo to udělal, musel začít první obětí a smlouvu uzavře číslem 66. Kdokoliv, kdo v mezičase v hotelu zemřel, je připoután k tomuto místu jako poplatek, dokud nezabije toho posledního, pak bude všechny ty duše vlastnit Satan, a démon a jeho pán budou moct svobodně žít.“ Tom viděl, jak to Georga rozrušilo. „Omlouvám se, že to říkám tak neomaleně. Možná bys měl jít a najít si jinou práci.“

„Kolik jich už má?“

„Šedesát tři.“

Údržbář si projel dlaní přes obličej. „Ježíši Kriste, tohle je zlý.“ Začal přecházet po místnosti. „Můžeš to spravit?“

„Dnes večer přiletí můj kamarád démonolog. Ráno bude na hotelu, ale nemůže moc dělat, dokud nezjistíme, kdo to dělá nebo kde je obětní místnost.“ Tom se opíral o zeď proti Georgovi. „Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že bys měl odejít, dokud můžeš.“

Georg se nad tím zamyslel. Podíval se na strop a zavrtěl hlavou, pak vypadal, jako by se mračil na Boha samotného, než se tváří vrátil zpátky k Tomovi.

„Potřebuješ někoho, kdo se tady vyzná. Pomůžu ti. Bez diskusí.“

„Děkuju.“ Tom přikývl a podíval se na své ruce, byl překvapený tím, kolik cizích lidí mu bylo ochotných pomoct. „Měl bys nosit kříž nebo něco ze železa.“

„To už mám.“ Georg ukázal zpod košile tenký stříbrný řetízek. „I když podle toho, cos mi řekl, se zdá, že to všechno dělá člověk.“

„Tak nějak máš pravdu, ale čím blíž mu budeme, tím více se do toho bude vkládat démon a všechno bude rychle nebezpečnější a temné.“

„Okay. Okay.“ Georg přikývl a přemýšlel o této nové informaci. „Jak můžu pomoct?“

„No, ze všeho nejdřív bys mohl jít zpátky do kuchyně a vrátit dveře od mrazáku zpátky. Taky opravdu musíme najít tu obětní místnost, ale předpokládám, že kdyby sis všiml temné místnosti plné svíček a obřího pentagramu na podlaze, tak bys to už zmínil.“

„To můžu udělat a jo, asi bych to zmínil.“ Georg zavrtěl hlavou. „Ale můžu se po ní začít aktivně dívat, až spravím ten mrazák.“

„To by bylo výtečný.“ Přikývl Tom. „Taky musíme zjistit, kdo tu smlouvu uzavřel. Ten člověk musí být starý. Asi skoro devadesátiletý vzhledem k tomu, že k první vraždě došlo před 69 lety.“

„Tome, nechci ti to nijak kazit, ale nejstarší rezident téhle budovy je dvaapadesátiletá ovdovělá buddhistka.“

„Ugh, samozřejmě.“ Tom frustrovaně mávl rukama. „Ten člověk tu nemusí žít.“ Zabručel, „Vlastně to vysvětluje to časové rozmezí mezi vraždami.“

„Kdy došlo k poslední?“

„Asi před rokem.“ Tom si přejel po plnovousu. „Bill se z blízkosti setkal s hlavou toho chlapa, a proto teď spí.“

„Snad mu to pomůže.“ Georg se podíval na Billa, který se vrtěl ze spánku. „Půjdu se po něčem podívat.“

„Dobře, díky, že jsi mi s ním sem pomohl.“

„V pohodě. Zavolej, kdybys našel něco dalšího, ano?“

„Jasně.“ Přikývl Tom a brunet odešel na chodbu.

Tom nohou zavřel dveře a otočil se zpátky k Billovi, usykl, když se dveře zavřely hlasitěji, než chtěl. Podíval se zpátky na Billa a cítil se neuvěřitelně provinile, když viděl, jak Bill poskočil.

„Kdo je to?!“

„To jsem jen já.“ Tom si sedl na postel vedle svého přítele. „Jak se cítíš?“

„Je mi strašná zima.“ Bill zvedl ruku, na které měl husinu.

„Taky jsi pořád bledý.“ Tom Billa přikryl peřinou. „Motá se ti ještě hlava nebo ti je špatně?“

„Jen jsem opravdu unavený.“ Promnul si Bill dlaní oči. „A mám pachuť v puse.“

„No to je docela logické.“ Pohladil ho Tom po zádech. „Co kdyby ses ještě trochu vyspal, hm?“

„Nejdřív mám pár otázek.“ Bill se opřel o čelo postele. „Jak jsme se sem, sakra, dostali?“

„Oh, nevšiml jsem si, že jsi vypnul tak brzy.“ Tomovi teď bylo ještě hůř, když mu docházelo, do čeho ho to uvrtal. „Narazili jsme v jídelně na Georga a ten mi tě pomohl dostat do výtahu.“

„Huh.“ Bill si od Toma vzal sklenici vody, kterou mu donesl. „Pamatuju si na jídelnu, ale nic víc.“ Bill se napil, než se mu na rtech objevil lehký úsměv. „Tys jel kvůli mně výtahem?“

„Jo no, tak trochu jsem ti to dlužil.“

„Dlužíš mi toho mnohem víc.“ Ukázal na něj výhružně prstem. „Ale pro teď mě jen zajímá, co bylo v těch sudech.“

„Nějaké korozivní chemikálie, nejspíš kyselina fluorovodíková nebo louh, používá se to k rozkladu těl.“

„Ale byla tam… těla.“ Bill se rozpačitě zavrtěl.

„Jo,“ Tom se znovu posadil vedle něj. „Tekutina v barelech byla dost… slizká.“ Odkašlal si trochu. „Myslím, že to používal tak moc, až se kysela neutralizovala.“

„Odporné.“

„Naprosto.“ Přikývl.

„Takže opravdu do toho nebudeme tahat policii?“

„Rozhodně budeme po tom, co se zbavíme démona. Kdyby tu byla policie, tak by to akorát zničilo naši misi a všude by tu byli novináři a to by přitáhlo lidi, které by mohl použít k tomu, aby to dokončil.“

„Dobře,“ přikývl Bill. „Děláš ze mě spolupachatele, ale to je fuk.“ Řekl žertovně.

„To, žes do toho byl zapletený, si vezmu do hrobu. Nikdo se to nikdy nedozví.“

„Páni.“ Bill se plně otočil směrem k Tomovi. „Dělal jsem si srandu, ale ty bys to vážně udělal?“

„Zjevně.“ Pokrčil Tom rameny. „Ne že by k tomu mělo kdy dojít. Zítra touhle dobou už budeme mít neuvěřitelně uvěřitelného svědka, který pracoval s policí na spoustě případů. I kdyby se nějak dozvěděli, že jsi do toho byl zapletený, tak by tě nikdy za nic neobvinili.“

„To má tvůj kamarád Gustav opravdu takovou moc?“

„Pole paranormální investigace je ve světě mnohem uznávanější, než si lidé myslí. Opravdu se musíš hodně snažit, abys našel v zemi někoho z tohohle oboru, kdo při práci nepoužil někoho z mých řad.“

Bill si povzdychl a opřel si hlavu o Tomovo rameno, jelikož na něj zase začala dopadat únava, „A ty jsi někdy pracoval pro policii?“

„No, dělám na něčem pro ně právě teď!“ zasmál se Tom. „Ale ne, nejprominentnější člověk, pro kterého jsem kdy osobně pracoval, byl nějaký bohatý chlap, který pocházel ještě z bohatší rodiny z Louisiany.“

„Co jsi pro něj udělal?“

„Nechceš se ještě vyspat?“

Bill zavrtěl hlavou. „Ne, chci to slyšet.“

Tom hravě protočil oči a posunul se do pohodlnější polohy, nejspíš to Billovi dlužil. „Toho chlapa pronásledovala smůla, o které si on a jeho žena mysleli, že je to kletba, kterou někdo zaklel jeho rodinu, jelikož před několika generacemi naštvali nějakého otroka, ale když volali nějaké Voodoo kněžce, tak ta jim řekla, že to je duch a ne kletba a že tohle nemá v popisu práce.“

„Duchové přinášejí smůlu?“

„Upřímně? Ani ne. Můžou tě shodit ze schodů nebo tě vyděsit k smrti, ale tenhle chlap si za tu smůlu mohl sám a sváděl to na ducha.“

„Ale zbavils jich ho?“

„Jasně že jo.“ Zazubil se Tom. „Byl to jen nějaký chlap, který ten dům předtím vlastnil a nechtěl odejít, protože byl připoutaný ke svému majetku. Promluvil jsem si s ním a on odešel docela v míru.“

„Ale to nijak nevyřešilo smůlu toho chlapa…“

„Jen málokdy přichází smůla odtamtud, na co člověk ukazuje prstem.“ Podíval se Tom na svého společníka, který se v tichosti díval na tetování na jeho levé ruce. „Ale udělal jsem svou práci a udělal ji dobře, a tak můžu v noci lehce spát.“

Bill tiše zamručel a snažil se přečíst latinský nápis na Tomově předloktí. „Kdy jsi byl nejvíc nápomocný?“

„Bille, opravdu, nechceš se radši vyspat místo toho, abys mě tu trápil otázkami?“

„Odpověz na tuhle a budu spát.“

Tom si zamyšleně prohrábnul vlasy a na chvíli přemýšlel. „Myslím, že nejvíc nápomocný jsem byl, když šlo o malou holčičku jménem Marci. Byly jí jen čtyři a byla připoutaná duší k našemu letadlu, jelikož byla neuvěřitelně odhodlaná najít svou matku. Problém byl, že její matka zemřela v tu samou noc, co tahle holčička, ale ona na rozdíl od ní odešla dál.“

„Jak umřely?“

„Únik plynu.“ Tom popotáhl a snažil se nebrečet. „Tahle holčička terorizovala rodinu, která žila v jejich domě, jelikož po letech zmatení a samoty zapomněla, kdo je a jaká byla, a tak si své emoce dost násilně vylívala. Trvalo to dlouho, ale byl to první případ, který jsem kdy vyřešil sám.“

„Nejsem si jistý, jestli bych kdy byl emocionálně stabilní na to, abych dělal tvou práci.“

„Už takhle jsi mnohem víc stabilní než já, Bille.“ Tom se podíval na blonďáka, který znovu začínal usínat. „Zdá se, že máš úzkost na normální úrovni.“

Bill Toma ospale plácnul. „Úzkost jsou jen chemikálie, ne ty.“ Ukázal na Toma. „Ty jsi ten nejstabilnější člověk, kterého jsem kdy potkal…“ Bill se snažil potlačit zívnutí, „… v celém svém životě.“

„To asi moc lidí neznáš.“ Tom se trochu ušklíbnul, když se na něj Bill zamračil.

„Přestaň se chovat jako debil, myslím to vážně. Ty nejsi úzkost, jen ji občas máš.“

„Víš,“ Tom Billa poplácal po hlavě, „to dává až moc divně moc smysl.“

Bill se zasmál a opřel se hřbetem ruky o Tomovu hlavu. „Začínáš chápat moje blekotání, myslím, že bys měl taky spát. Po tom se můžeme jít dívat po těch dveřích.“

„Dobře.“ Tom se podíval na hodinky. „Pokud ti to nevadí…?“

„Zrovna jsem se složil z toho, že jsem viděl mrtvoly. Nechat mě tu teď o samotě by byla katastrofa.“

„No dobře,“ Tom se trochu od Billa odtáhl, aby si mohl sundat boty. „Probuď mě, kdybys něco potřeboval, ano? Neváhej, kdyby…“

Bill dal Tomovi ruku přes pusu. „Zmlkni a spi.“

Tom přikývnul a lehnul si na záda a zadíval se na strop, doufal, že bude ještě někdy schopný spát z toho, co se dělo.

autor: leahq

original