autor: Becs
Simone se naposledy nadechla, než zmáčkla kliku nemocničního pokoje. Na tvář pro jistotu nasadila hraný úsměv. Úsměv, který jako matka dovedla k naprosté dokonalosti. Trénovala ho za dlouhých nocí, když byli kluci nemocní a tiskli k sobě horečkou zpocená tělíčka. Uměla ho nasadit, kdykoliv měla nějaký problém a nechtěla to před svými syny dát najevo. Byl to úsměv, který umí vykouzlit jen dobrá matka.
„Bille, zlatíčko,“ vyhrkla překvapeně, když pohlédla do pobledlé tváře svého benjamínka. Čekala všechno, ale pohled, který se jí naskytl, jí dokonale vyrazil dech. Bill napůl seděl, napůl ležel na posteli, záda podložená množstvím polštářů. Na rtech mu hrál veselý úsměv a oči doslova zářily radostí, že ji vidí.
„Ahoj, mami,“ roztáhl ústa ještě o malinko víc.
Simone se rozběhla k němu, snažíc se zadržet velké množství slz, které jí vhrklo do očí. Prudce ho popadla do náruče, tisknouc si jeho křehké tělo k sobě. Měla pocit, jako by to byl znovu její malý chlapeček. Chlapeček, který konečně našel cestu domů.
„Bille,“ vydechla znovu a její tělo zaplavila vlna nekonečné úlevy.
I Bill přemáhal slzy dojetí. Tisknul víčka k sobě a snažil se zachovat si zbytky chlapské důstojnosti. V tom však otevřel oči a přes matčino rameno spatřil člověka, na nějž se těšil ze všech nejvíce.
„Tome,“ zašeptal stejně jako před několika okamžiky jeho matka. Upřel pohled na svého staršího bratra a v jeho očích se zračila láska, úleva, ale jak Tom postřehl, i malá dávka zmatení.
Simone pustila syna, aby dala prostor i druhému z nich. Tom několika dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a stiskl Billa v objetí. Nesnažil se být tak silný jako příbuzní. Nechal své slzy stékat po horkých tvářích. Nevěřil, že se to skutečně děje. Malá část jeho já měla strach, že je všechno kolem jen sen, ze kterého se ráno probudí a v žaludku ucítí jen tupou prázdnotu. Ale Bill tady byl. Oplácel mu objetí. Tisknul své tělo proti němu, drtil ho svými pažemi, stejně jako drtil on jeho.
„Dobře, Tome. Pusť ho, ať se může nadechnout,“ neubránila se Simone zasmání a v hrudi jí hřálo příjemné teplo.
Tom jen velmi neochotně matku poslechl a posadil se na kraj Billovy postele. Rukama si rychle utíral slzy do černé mikiny.
„Ty… vypadáš jinak,“ vykoktal tiše Bill a zkoumal bratrovu tvář. Pak však zničehonic sklopil hlavu dolů, jako by ho Tom přistihl při něčem, co by neměl dělat.
„Co tím myslíš?“ nakrčil čelo a chytl Billa za bradu, aby mu ji zvedl nahoru a znovu se zadíval do jeho obličeje.
„No, máš fousy,“ pousmál se Bill a přejel ukazováčkem po bratrově zarostlé tváři. „A tvoje copánky jsou pryč. Vypadáš starší,“ dodal. „Jak dlouho už je nemáš?“ zeptal se a mírně zatahal Toma za pramen vlasů, který mu vyklouzl z volného culíku.
Tom se narovnal a snažil se v hlavě spočítat, jak už je to dlouho, než ho přerušil hlas Simone.
„Tím se teď nezabývej, Bille. Doktor říkal, že se vzpomínkami nemáme moc pospíchat. Na všechno máš čas,“ pronesla pevným hlasem.
„Já vím, mami. I mně to doktor říkal, ale je to trochu frustrující, víš. Dokud jsem vás neviděl…“ krátce pohlédl na Toma a pak se zrakem vrátil k matce, „.byl jsem celkem v pohodě a nebral jsem to jako velkou věc, ale když vás teď vidím, je mi jasné, že jsem přišel o hodně.“
„Tak to potom počkej, až uvidíš sebe,“ zamumlal si Tom pod vousy.
„Co tím myslíš?“ nakrčil čelo Bill. Tom se jen pousmál a pohladil Billovo strniště. Bill si okamžitě přejel dlaněmi po tvářích. Sestry ho tady evidentně holily, ale minimálně dva dny už se tomu nevěnovaly. To už Tom ale pokračoval a vyhrnoval rukáv jeho pyžama, aby si mohl prohlédnout svá tetování.
„Ou, já viděl jen ty potetované prsty. Vůbec mě nenapadlo se podívat i dál,“ zabručel Bill a se zkroucenou tváři si prohlížel svou ruku.
„Mají nějaký zvláštní význam?“ pohlédl krátce na Toma, než se vrátil k prozkoumávání.
„Mají,“ pokýval hlavou Tom. „Jenže bohužel si v tomhle nikdy nebyl moc sdílný. Znám příběh jen několika z nich. Ale tohle…“ povytáhl výstřih Billova pyžama, aby tam mohl nakouknout, “ máme společné. Mám ho taky, tady vzadu na ruce,“ poklepal si prsty na místo, které měl pokryté tetováním. Bill si bedlivě skenoval svůj hrudník.
„Měl jsi taky pár nových piercingů v obličeji, ale sestry ti je vytáhly. Však víš, kvůli intubaci a tak. Ou a taky jeden v bradavce, ale hádám, že ten je taky pryč,“ pokračoval dál Tom. Bill jen frustrovaně pustil látku ze svých rukou.
„Paní Trümperová, můžu váš poprosit, abyste se mnou šla chvilku na chodbu?“ nakoukl do místnosti primář. Simone sebou škubla, protože veškerou pozornost upírala na své sny a to nenadálé vyrušení ji zaskočilo.
„Ano, jistě,“ přikývla, popadla svou kabelku a vyšla z místnosti.
„No tak mluv. O co jsem přišel?“ dloubl Bill do Toma a potutelně na něj mrknul.
„Nevím, jestli bych měl…“ nedokončil Tom větu.
„Ale no tak, Tome. Není to tak, že bys mě zahltil informacemi. Řekni mi aspoň něco. Chápeš, co je novýho a tak,“ skočil mu vesele do řeči Bill.
„Umph, co si vybavuješ jako poslední věc?“ zeptal se nakonec poraženě.
„Ehm, stěhovali jsme se do LA, ne?“ zkusil to opatrně Bill a pohlédl na strop a snažil se srovnat si myšlenky.
„Dál nic?“ pohlédl na něj nevěřícně Tom.
„Víš, chybí mi toho i spousta předtím. Nemůžu ti říct, co je poslední. Mám to docela v mlze. Vybavují se mi nějaké koncerty, ale nedokážu je zařadit ani do časového úseku ani do míst, kde se odehrály,“ poškrábal se po ježaté bradě. Teď, když věděl, že tam vousy jsou, začaly ho hrozně svědit.
„Které turné si pamatuješ jako poslední? Dokážeš mi říct aspoň tohle?“ zeptal se Tom a okolo žaludku se mu začínal rozprostírat pocit, který zatím nedokázal tak úplně identifikovat.
„Ehm, Humanoid?“ odpověděl Bill otázkou. „Měl jsem super vlasy,“ zazubil se vesele Bill, prsty se dotknul turbanu z obvazů, který mu momentálně trůnil na hlavě.
Tom tentokrát mlčel. Nebyl si jistý, jak jeho bratr bude reagovat na tak dramatickou změnu image, rozhodl se tuhle poznámku prostě přejít.
„To je docela dost dávno,“ polkl Tom. Z nenadání se mu začal v krku tvořit knedlík. „Bille, pamatuješ si koncert v Praze? Byl asi tak v půlce první části Humanoid turné?“
Bill se krátce zamyslel. Tom měl pocit, jako by uplynulo sto zim, než Bill krátce zavrtěl hlavou.
„Ne, tenhle ne. Stalo se tam něco významného?“ naklonil hlavu na stranu jako ztracené štěňátko. Tom musel krátce stisknout ruku v pěst a zase ji povolit, aby ovládl reakci těla, která se bezpodmínečně drala na povrch.
„Bille, v tom případě to jsou víc než čtyři roky. Pravděpodobně to bude dokonce víc než pět let,“ řekl tak tiše, že se to k Billovým uším možná ani nedoneslo. Ruce se mu roztřásly a knedlík v krku hrozil, že ho zadusí.
„Hm, jeden rok navíc. To už mě asi nezachrání. Hlavně, že si pamatuju svého otravného staršího brášku,“ rozhodil bezstarostně ruce Bill a pak je znovu složil do svého klína.
„Jasně,“ zaskřehotal Tom a pokusil se vyloudit křečovitý úsměv. Došlo mu, že si Bill musí myslet, že se na něj šklebí, a tak toho hned nechal. Pátravě mu pohlédl do očí. Hledal onu jiskru. Náznak čehokoliv důvěrnějšího. Měl pocit, že se mu srdce rozletí na tisíc kousků, když to tam nenašel. Viděl v těch dvou studánkách lásku, to ano. Ale byla to jen láska, nebyla tam vášeň, chtíč ani touha.
„Omluvíš mě? Já… já… musím na záchod,“ podařilo se mu vykoktat a aniž by čekal na odpověď, vyběhl z místnosti jako střela.
„Tome? Kam se ženeš?“ zaznamenal ještě matčin hlas přes bušení v uších. V hlavě se mu začala hromadit krev a cítil, jak se mu žaludeční šťávy v břiše vzpírají. Párkrát se pokusil polknout, aby potlačil zvracení. Našel nejbližší dveře na záchod a s mírným potěšením zjistil, že uvnitř nikdo není. Vběhl do kabinky a poklekl před mísu. Během několika málo vteřin vyzvracel celý obsah žaludku. Počkal, jestli se nezvedne ještě jedna vlna nevolnosti, než se bezmocně sesul na studené kachličky a hlavou se opřel o zeď za sebou. Ruce se mu nekontrolovatelně třásly, když si stíral kapičky slin, které mu ulpěly na spodním rtu. Co na tom, že teď bude smrdět jako splašky. Na ničem nezáleželo.
Bill si Toma možná pamatoval jako otravného staršího bratra, ale to bylo všechno. Nepamatoval si, jak si po koncertě v Praze konečně vyznali své city. Jak potom promilovali půlku noci a druhou půlku si povídali o všem, co před sebou skrývali. Jak usínali, až když se po obloze začaly rozprostírat první sluneční paprsky, v náručí toho druhého. Jak mu Bill poprvé řekl, že ho miluje. Jak mu to stihl Tom ještě několikrát oplatit.
„Co teď budu dělat?“ zašeptal Tom. Nemohl k Billovi jen tak přijít a všechno mu vysypat. Říct mu, že jsou víc než jen bratři. Že jsou si navzájem blízcí tak, jak jen dvě osoby být mohou. Nechápal by to. Jejich láska se rodila pomalu, nenápadně. Přikradla se, jako se zničehonic přikradou stíny, když se slunce sklání k západu. Nebyl to velký třesk. Jak by to vůbec mohl pochopit?
Tom se pokusil vstát, ale jedin
ým výsledkem bylo, že se mu podlomily nohy a on se bolestivě udeřil do zátylku. Nicméně ta rána mu dokázala aspoň trochu vrátit bdělý stav. Možná, že není všechno ztraceno. Možná si Bill vzpomene, třeba se mu to vše vrátí zpátky. A i kdyby ne, snad posbírá střípky toho, co má v mlze a podaří se mu skládačku znovu dát dohromady. Tohle momentálně byla jediná naděje, kterou Tom měl. Jediná věc, na kterou se mohl upínat a doufat.
Podařilo se mu zvednout své zesláblé tělo ze země a několika vratkými kroky došel až k umyvadlu. Krátce si opláchl obličej a pohlédl na sebe do zrcadla. Byl bílý jako papír. Kapky vody mu stékaly po tváři a krku a vpíjely se do tmavé látky jeho mikiny.
Bude muset jít na Billa pomalu. Malými krůčky, malými náznaky. Snad se mu podaří vzbudit v něm znovu ty stejné pocity. Nakonec, jednou už se mu to podařilo. Jeden jeho koutek si dovolil zvednout se nahoru v malém úšklebku. Jednou už Billa získal. Možná se mu to podaří znovu.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
A je to tady, chudák Tom. V jejich případě to bohužel není tak, že by mohl jen tak prohlásit: Hele, milujeme se, jsme milenci.
Jediná šance je, že si Bill buď vzpomene, nebo se znovu zamiluje. Což by mohlo vyjít. Tenkrát se do Toma taky přece nezamiloval ze dne na den. Něco tam muselo být už mnohem dřív, než k tomu dospěli.
V každém případě to bude peklo.
Díky, těším se na pokračování.
Toma mi je líto doufám že si Bill vzpomene.
Chudák Tom, tohle jsem čekala. Ale myslím, že po prvotním šoku by to nemusela být až taková tragédie, jak to vidí Tom. Souhlasím s Nade. Přece tenkrát nezačali jeden druhého milovat ze dne na den. I Tom tam vzpomínal, že když si tenkrát v Praze (mmch, krásná představa 😀 ) vzájemně přiznali své city, tak si pak povídali o tom, jak dlouho už to k sobě cítili. A jestli si Bill pamatuje i stěhování do LA, tak musí mít i sem tam nějaké útržky z období mezi Humanoid tour a stěhováním… Prostě mi to nepřipadá tak hrozné, jak to v tuhle chvíli vidí Tom. Spíš se teď těším na to, jak Bill bude reagovat na všechny ostatní změny, hlavně na to, že už nemá ty ´super vlasy´ 😀 i když mě se líbí i tak, jak to má teď 😀
Je mi z toho tak veľmi smutno. Chudák Tom, musí to byť strašný pocit mať svoju lásku na dosah a nemôcť mu to povedať.
Uff, takže přeci jen Bill zapomněl dobu, kdy se jejich vztah začal vyvíjet mileneckým směrem. Tomovo zděšení ze začátku chápu, je jasné, že v takové chvíli člověk hned nedokáže vidět pozitivně a všechno objektivně. Najednou vidí jen to, co se pokazilo. Až o tom ale začne Tom přemýšlet, tak věřím, že se mu alespoň trochu odlehčí. Jsem téhož názoru jako holky, protože přeci jen Bill ty city k bráškovi musel cítit už dávno. Zprvu možná nevěděl, co znamenají a byl zmatený, ale věřím, že jak postupem času sílily a sílily, musel to přeci vědět.
Nepopírám, že to bude hlavně pro Toma dost složité, protože to bude vyžadovat jeho trpělivost a především lásku, ale věřím, že pomůže Billovi, aby si na všechno vzpomenul a že se pak zase vrátí tam, kde to bylo před Billovým úrazem.
Trochu se bojím Billových reakcí, protože jestli si začne vzpomínat na nějaké něžné chvilky mezi nimi, bude zprvu dost vyděšený a nebude vědět, co si o všem myslet.
Každopádně se moc těším na další díly! 🙂
Ojój, presne toto som čakala. Teraz sa môže príbeh odvíjať viacerími smermi. Som zvedavá, ako to nakoniec bude.
Tak tady začíná to pravé vzrůšo! Teda – ne že bych jim to přála, ale chápete, pro mě, jako pro čtenáře..:D Před polovinou příběhu mi obrazně řečeno scény a domněnky vysávají, ke konci mě pak znovu naplňují a uspokojují moji touhu po smysluplném vyřešení příběhu:) Mám ráda přesně takovou tu všelijakou nejistotu, která z tohohle dílu sálá a nutí mě představovat si, jak se to celé vyvine dál! Bomba prostě, krásně se to čte!:)
Jinak je mi Toma líto, ale myslím, že je to něco jako zkouška, karma, prostě co bude muset zvládnout a on to zvládne. Nějak z toho cítím, že (i když se mu z toho všeho udělalo zle – hehe, jako mě zrovna včera z toho všeho stresu asi, takže se do něj naprosto vžívám:D) on tohle přijímá s pokorou, tenhle stav…. cítím z toho vyprávění obrovskou odvahu, obětování se, něco, co v řádkách není, ale v příběhu no (nebo je to pouze má představa:) 🙂
Logicky asi ona "jiskra" nezazáří hned… ale věřím tomu, že se dříve nebo později objeví… je to fakt skvělá telenovela!(jak už jsem řekla, kvalitní telenovely mám ráda a i když je tohle na telenovely krátké, osudovost a velké téma se tomu upřítnedá! Prostě miluju!:)