autor: Becs
Tom se hnal závratnou rychlostí skrz nemocniční chodbu. Snažil se držet pod hranicí běhu, aby ho někdo nezastavil a nedal mu co proto, že lítá po nemocnici jako smyslů zbavený. Hned jak se proudil, nemyslel na nic jiného než na svého bratra a na to, že si s ním dnes po několika dlouhých týdnech konečně opravdu promluví. Bill už pár dní spal a probouzel se jen na krátké chvíle. Bohužel to vždy vyšlo tak, že u něj nikdo z rodiny nebyl. To štěstí měl evidentně jen nemocniční personál. Tom už přestával věřit, že říkají pravdu. Měl dojem, že si to prostě vymýšlejí, aby je uklidnili.
Simone s tichým supěním pospíchala za ním. Jeho rychlou chůzi však neměla šanci napodobit. Když už Tom spatřil ošklivé zelené dveře Billova pokoje, myslel si, že má vyhráno. Kousek před nimi ho však za rameno drapla něčí ruka.
„Pane Kaulitzi, než půjdete dovnitř, chce s vámi mluvit primář. S vámi i s vaší matkou. Mohl byste prosím chvilku vydržet?“ zeptala se postarší sestra. Měla milý obličej, ale Tomovi v tuto chvíli byla protivná jako ještě nikdo.
„To snad počká, ne?“ vyštěkl podrážděně a snažil se jí vytrhnout ze sevření.
„Bohužel. Pan primář je teď uvnitř Billova pokoje a provádí vyšetření. Striktně mi nařídil, aby ho nikdo nerušil a abych vás nepouštěla dovnitř,“ zavrtěla hlavou nekompromisně.
„Ale já ho musím vidět,“ zakňoural Tom zoufale, ale i tak se poraženě posadil na plastovou židli vedle dveří.
„Bude to jen minutka,“ uklidňovala ho sestra. „Jistě vás potěším, že je Bill vzhůru a reaguje výborně. Je úplné sluníčko, rozhazuje úsměvy na všechny strany, i když je pochopitelně pořád unavený. A i on se nemůže dočkat, až vás uvidí.“
„Umph,“ vydal Tom zoufalý zvuk a složil hlavu do dlaní. Teď když věděl, že je Bill opravdu vzhůru a dělí je jen tenká zeď, byl ještě frustrovanější. Sestra jim věnovala poslední vroucný úsměv a vydala se dlouhou chodbou pryč.
„Už to nebude trvat dlouho.“ Simone se posadila vedle něj a lehce stiskla jeho předloktí.
Tom měl pocit, že to jsou hodiny, co seděl na tvrdé židli a do očí jej bodalo světlo ze zářivek. Při pohledu na hodiny však zjistil, že je to sotva deset minut. Nervózně podupával nohou o ošoupané lino. V duchu tisíckrát přísahal, že jestli to bude trvat byť jen jedinou minutu, nevydrží to a vlítne dovnitř. Primář neprimář. Po pár dalších chvílích, které Tomovi připadaly jako sto životů, vyšel ven doktor s veselým výrazem ve tváři.
„Aaa, tak jste tady. Zdravím vás,“ podal si s oběma ruku.
„Jak mu je, pane primáři?“ vyhrkla nedočkavě Simone. Na pozdravy ani zdvořilosti nebyl čas.
„Je na tom skvěle,“ řekl zvesela. „Provedl jsem celkovou prohlídku a ze zdravotního hlediska očekávám naprosté uzdravení. Promluvil jsem s Billem o celém té nehodě a snáší to velmi dobře. Dokonce o tom dokázal vtipkovat. Domnívám se, že žádné psychické problémy nehrozí. Nejsem ovšem psychiatr, i ten se během pár dní dostaví, aby nám podal celkový obraz toho, jak na tom Bill je,“ vysvětlil a pohrával si se složkou papírů, kterou držel v prstech.
„Tak to jsou skvělé zprávy,“ vydechla Simone a štěstí z ní přímo zářilo.
„Je tady však jedna věc, která mi dělá starosti.“ pronesl a jeho obličej zvážněl. „Bill přece jen trpí výpadkem paměti. Dlouze jsem s ním hovořil a zkoušel si dát dohromady časový úsek. Vypadá to, že to jsou zhruba čtyři roky vzpomínek, které mu chybí. Sem tam si vzpomene i na něco z této doby, ale jsou to jen rozkouskované informace. Jsou neúplné a vesměs zamlžené.“ Na okamžik se odmlčel a pohlédl do dvou ustaraných obličejů před sebou.
„Čtyři roky. To je docela dlouhá doba,“ zamumlal Tom. Nedokázal si ani rámcově představit kolik vzpomínek Billovi chybí. Kolik mu toho budou muset připomínat. Písničky a texty, které se bude muset naučit.
„Ano, to je, ale byl bych rád, kdybyste na Billa v tomhle zatím moc netlačili. Nevyptávali se, nesnažili se mu ty vzpomínky nějak vyvolávat. Na tohle je ještě brzy,“ otočil se na Toma jako by mu četl myšlenky. „Tohle všechno musíme konzultovat s psychiatrem a vše se musí dít zcela pod jeho vedením. Může se stát, že si na všechno během pár dní začne vzpomínat. Ale měli byste se připravit i na možnost, že k tomu nikdy nedojde.“
„Čtyři roky jsou nic,“ zavrtěla hlavou Simone. „Horší by bylo, kdyby si nepamatoval vůbec nic. Myslím, že čtyři roky můžeme postrádat,“ zažertovala zvesela. Tom jen krátce pokýval hlavou. Nebyl si jistý, na kolik jsou matčina slova pravdivá.
„Bolí mě zadek,“ zakňučel Bill. Zvedl zmíněnou část těla, překrytou jen tenkou látkou černého spodního prádla, do vzduchu, půlku tváře stále přitisknutou k nadýchanému polštáři pod sebou.
„Huh?“ vyklonil se Tom horní částí těla zpoza dveří koupelny, v artikulaci mu bránil kartáček na zuby plný pěny ze zubní pasty. Pohledem se zarazil na zadečku svého bratra, který nestydatě trčel do vzduchu.
„Že mě bolí prdelka,“ zopakoval Bill a na důkaz svých slov jí mírně zavrtěl. Ruce položené na předloktích podél hlavy zatnul v pěst, jak mu v konečníku mírně škublo.
Tom se vrátil do koupelny, vyplivl zbytek pasty do umyvadla, vypláchl si pusu a vrátil se zpět za svým bráškou. Opatrně vylezl na matraci, aby se moc nezhoupla a nezpůsobila tak Billovi další bolest.
„Hodně?“ zněla jeho krátká otázka. Položil se na bok, jednu ruku si zapřel pod hlavou a druhou pohladil bratra po zádech, záměrně se vyhýbal zadku, i přestože jej měl Bill stále vystrčený a nabízel tak Tomovi perfektní podívanou.
„Docela dost.“ nasadil Bill trpitelský výraz. Vydal pár předstíraných fňuknutí a pomalu se svalil na bok, takže leželi s Tomem naproti sobě, obličeje jen pár centimetrů od sebe.
„To tak bývá po divokém šukání,“ zazubil se Tom. „A musím ti připomenout, že jsi to byl ty, kdo celou dobru křičel: Tome, ještě. Tome, víc. Šukej mě tvrdě.“
Bill otevřel pusu a zalapal po dechu. „No dovol? Vůbec nevím, o čem mluvíš,“ pronesl pohoršeně. Tom se jen uchechtl a zavrtěl hlavou. Lehl si na záda a ruce si založil pod hlavou. Dlouze se nadechl a skenoval strop nad sebou.
„Tak to zkrátka už nebudeme dělat,“ pronesl po chvíli a rušil tak ospalé ticho, které se v místnosti rozprostřelo.
„Ne, to ne,“ vyhrkl rychle, zvedl se a posadil se na paty vedle Tomova těla. „Zas až tolik to nebolí. Zítra budu jistojistě v pořádku,“ dodal rychle. Tom se jen krátce zasmál. Znal svého brášku až moc dobře. Když měl nějakou bolístku, vždy to velmi dramatizoval, ale sex s Tomem by si nedokázal odepřít ani za nic na světě.
Opět mezi nimi zavládlo příjemné ticho, rušené jen tlumeným ruchem dole na silnici. Bill se dlouze podíval z okna, hleděl na všechna oranžová a bílá světla zářící do tmy.
„Miluju Paříž,“ pronesl s povzdechem. „A co ty?“ shlédl dolů na svého bratra, jehož víčka už teď byla zavřená a jeho dech se začal prohlubovat.
„Hmm,“ zabručel Tom, což si Bill vyložil jako souhlas. Znovu se zahleděl skrz francouzské okno, které vedlo na malý balkón. Závěsy nechal roztažené, aby se mohl kdykoliv kochat výhledem na rušné město.
„Všechna ta světla, architektura, móda. Všechno to ke mně promlouvá,“ řekl zasněně, hladil jemně Toma po jeho nahé hrudi, neschopný odtrhnout oči od té nádhery venku.
„Možná by ses měl nechat vyšetřit, když k tobě promlouvají světla,“ pousmál se Tom, víčka stále pevně semknutá. V srdci se mu však rozprostřela nová vlna lásky. Miloval sentimentálního Billa víc než cokoliv jiného. I když divoký Bill pohupující se nad jeho tělem, sténající jeho jméno, byl hned v těsném závěsu.
Bill se jen zamračil a lehce plácnul Toma po ruce. Myšlenky mu ubíhaly do tisíce směrů. Po několika minutách Tom otevřel oči a zahleděl se do bratrovy tváře. Nepříjemné chvění kolem žaludku mu napovědělo, že něco není v pořádku. Bill stále hleděl z okna, ale na tváři se mu usídlil mírně zamračený výraz, spodní ret si nervózně tiskl mezi zuby.
„Co se děje? Na co myslíš?“ pokrčil Tom obočí, jednou rukou začal hladit Billa po ruce. Tělesný kontakt jej vždycky dokázal uklidnit.
„Na všechny ty lidi, co se dole procházejí po ulici a drží se za ruku,“ zašeptal a Tom jasně rozeznal, že se jeho oči neupínají na nic, co měl před sebou, nýbrž se soustředí na obrazy v Billově mysli. Mlčel. Věděl, že Bill bude pokračovat sám od sebe. Nechával ho, aby si srovnal myšlenky, než bude pokračovat.
„Závidím jim,“ řekl smutným hlasem. „Chtěl bych se taky procházet po pařížských uličkách. Držet tě za ruku a ukázat tak všem, že patříme k sobě.“
„Zlato,“ zakroutil hlavou Tom a rychle se posadil. „Všichni vědí, že patříme k sobě. Jsi můj malý bráška,“ zlehka popadl Billa a přitiskl si jej na hrudník. Paže omotal kolem jeho úzkého pasu. Bill ještě chvilku seděl bez hnutí, ale nakonec zvedl ruce a omotal je kolem Tomova krku.
„Víš, že takhle jsem to nemyslel,“ zahuhlal a nasál vůni na Tomově krku. Nic nevonělo tak krásně jako Tom po promilované noci. Miloval, když se vůně jejich těl smíchaly dohromady s podtónem právě prožitého sexu.
Tom popadl Billa za ramena a odtáhl jej na délku paží, aby se mu mohl podívat do tváře.
„To, co mezi sebou máme, je mnohem vzácnější, než to, co mají všichni ti lidi tam venku. Je to jen naše a nemusíme o tom nikomu říkat, aby to bylo skutečné,“ pronesl vážným hlasem. Nevěděl, kde se to v něm bere. Na povídání tady byl spíš Bill, Tom nikdy neuměl používat slova tak dobře jako on. Ale v tuto chvíli věděl, že je to něco, co jeho bráška potřebuje. Ujištění.
Billovy rysy se v ten moment uvolnily a na obličeji se mu rozprostřel mírný úsměv. Krátce spojil jejich rty v hlubokém polibku. Tom na jazyku okamžitě ucítil chuť čokolády, kterou Billa ještě před pár desítkami minut krmil. V podbřišku mu zabrnělo touhou, když si vybavil, kde všude se dá čokoládou kreslit.
„Ty mě vážně miluješ, že jo?“ zeptal se Bill a měl pocit, že se mu v hrudi srdce zvětšuje nezměrnou láskou tak, že pro něj nebude místo a vyskočí mu ven.
„S každou vteřinou víc a víc,“ zašeptal Tom a líčka se mu mírně zbarvila do červena tím přiznáním.
Bill už na nic nečekal. Pohladil bratra po tváři a přitáhl si ho k dalšímu hlubokému polibku, do kterého se snažil vložit všechno nevyřčené.
„Dokud jsi po mém boku, nikdy nebudu o naší lásce pochybovat. Dokud mě držíš ve svém náručí, nikdy nebudu mít pocit, že jsem na světě sám. Dokud mě budeš milovat, nikdy tě neopustím.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Wow, celý flashback byl opět dokonalý, především jeho závěr. ♥ Tom je úžasný bráška a Billův partner, úplně jej Billovi závidím! 😛 😀 Tyhle vzpomínky na minulost bych si mohla číst stále dokola a dokola a mám pocit, že by mě to nikdy neomrzelo. Úplně ke mně čiší ta jejich láska. Mám ráda to jejich škádlení se, při kterém ale stejně vím, že je z lásky. Vážně si nemůžu pomoct, ale kluci mají nádherný vztah. 🙂
Akočkoli Bill zapomněl asi 4 roky života, jsem stejného názoru jako Simone, že je lepší ztratit 4 roky, než aby si Bill nepamatoval vůbec nic. Jasně, bude smutné, jestli Bill přijde o vzpomínky na krásné chvíle s Tomem, ale jak se mi podařilo odhadnout Toma v téhle povídce, věřím tomu, že bude dělat všechno proto, aby to Billovi buď připomněl a nebo mu tyhle krásné vzpomínky vytvořil spolu. Bude to možná těžká práce a bude to vyžadovat trpělivost, ale věřím, že to spolu kluci zvládnou. Jen mě tak napadlo, zda v povídce padlo, jak dlouho spolu kluci tenhle tajný vztah vedou? Teď si nějak nejsem jistá, protože pokud to začalo právě v těch letech, které si Bill momentálně nepamatuje, bude to pro Toma dost těžké..
Moc se těším na další díly! Tvůj styl psaní mi neuvěřitelně vyhovuje, povídka se totiž čte sama a ještě se u toho pobavím a rozněžním. Děkuji!
Mischulka to napsala opravdu hezky, takže ani nevím, co k tomu dodat. Jen si myslím, že jejich vztah přerostl v něco více právě v těch posledních čtyřech letech a že to, že si to Bill nepamatuje, bude hlavním tématem celé povídky. Ale vypadá to, že tady spolu kluci mají krásný vztah a proto věřím, že to spolu zvládnou a i tu lásku opět najdou 🙂
Předpokládám, že právě ty flashbacky jsou útržky ze vzpomínek, které Bill zapomněl. Jsem zvědavá, jak to bude Tom zvládat. Zřejmě budou muset začít úplně od začátku.
Díky za kapču a těším se na pokračování.
Krásné ale jsem zvědava jak to bude dál a co si Bill bude pamatovat.
Je kruté, že Billovi zrejme vypadli tie najkrajšie a najdôležitejšie roky vo vzťahu s Tomom. Je mi Toma príšerne ľúto už teraz a to ešte asi iba tuší o ktoré obdobie sa jedná. Falshback je prekrásny.
Musela jsem si dvakrát přečíst tu scénu, jak Bill koukal z okna – to je jak z románu, ach, taková romantika prostě…:) Nejdřív jsem si myslela, že důvod jeho zamyšlení bude jinde, ale potěšilo mě, že to bylo "jen" o tom, že se nemohou ukazovat spolu na veřejnosti:) Hrozně moc se mi líbilo Tomovo vyjádření o hloubce jejich vztahu. Jeho postava je tady dokonale vykreslená, jako vnitřně. Sice neumí mluvit jako Bill, ale když už něco řekne, tak to stojí za to!:)
Aaa 4 roky… Becs má plán, že nám nakonec přece jen poskytne "Erste Mal"?:D Ach, ať je to pravda!^^ Takové milé překvapení! Jak já se těším! To tu asi ještě nebylo, v téhle formě. Jsem zvědavá, kam příběh půjde a začínám pociťovat tu správnou nejistotu… jak to Bill přijme? Jakým způsobem se to dozví? Splna napětí běžím k dalšímu dílku…děkuji!