autor: Saline A.
Jestli vy nejste ti nejúžasnější čtenáři. Mockrát vám děkuji za veškerou zpětnou vazbu, kterou mi dáváte – ať už u Učitele nebo u Návratů, děláte mi obrovskou radost! Příště vám v předmluvě napíšu pár slůvek v reakci na nějaké komentáře, pokud nezapomenu. 🙂
Doufám, že Vánoce jste si užili – teď před sebou máme ještě Silvestr, tak vám všem přeji to samé jako na Vánoce – hlavně lásku, zdraví a radost.
Mám vás ráda!
Pac a pusu
Saline
19. března 2008, Magdeburg
Čas jako by žil vlastním životem a letěl rychlostí nezávisle na daná pravidla. Bill se téměř ani nestačil rozhlédnout a měl za sebou první den maturit, načež rychle navazoval den další. Díky přísné přípravě všechno probíhalo bez nejmenších problémů, jediný učitel mu nemohl nic vytknout – prakticky od chvíle, co se před ně posadil a vytáhl si otázku, se nezastavil. Nedal jim příležitost se ani nadechnout, jen nevěřícně sledovat, jak dokonale všechno ovládá.
Tom s Andym už to měli poněkud horší, ale díky podpoře Simone, která celou dobu seděla proti nim a povzbudivě se usmívala, z hlavy pokaždé nějaké informace vydolovat dokázali – prozatím to tedy vypadalo, že by maturitu zvládnout mohli. Bill si neuvěřitelně vážil podpory, kterou jim třem Simone dodávala, obzvlášť když on sám Tomovi ani Andreasovi pomoci nemohl. Jeho mysl se nedokázala pořádně soustředit ani na zkoušky, jel na autopilota. Jediné, čemu se jeho mozek dokázal plně věnovat, byl Anis, ačkoliv si to přísně zakázal. Poté, co se patnáctého března u něj doma rozloučili, spolu vůbec nebyli v kontaktu. Ačkoliv se Bill snažil dát mu prostor a nepřemýšlet nad tím, kde je nebo co dělá, pořád mu ještě nevěřil natolik, aby se vůbec nezajímal. Potřeboval alespoň vědět, že je v pořádku, ale telefon mu nezvedal a Luise nic nevěděla.
„Pořád nic nevíš?“ Simone něžně stiskla chlapcovo rameno, zatímco se snad už po sté během jedné minuty starostlivě podíval na svůj telefon. Čekal na výsledky ze zkoušek, ale bylo mu to úplně jedno.
Zavrtěl hlavou. „Padá mi to rovnou do hlasovky a na zprávy nereaguje…“
„Třeba pro tebe chystá nějaké překvapení, Bille. Nemaluj hned čerty na zeď,“ přitiskla ho k sobě a políbila na spánek. Oba ignorovali, že jsou v místnosti plné lidí, kteří na ně zvědavě civí – dospělý muž se tulí ke své matce jako malé dítě. „Víš moc dobře, že se vždycky všechno vysvětlilo, takže se to vysvětlí i teď. Určitě bude mít dobrý důvod ke svému chování.“
„Já ti nějak nevím, mamko,“ přiznal Bill tiše. „Když jsme pracovali na tom bytě, bylo to všechno v pohodě a tak, ale pořád cítím, že se mezi námi něco hrozně změnilo, a tak přemýšlím, kde jsem udělal chybu nebo co jsem řekl špatně…“
„Bille,“ Simone mu něžně nadzvedla hlavu a usmála se. „Procházíte si špatným obdobím, děje se spousta věcí a změn, ale to neznamená, že jsi něco udělal špatně ty, nebo že se nevyhnutelně něco špatného děje i v tuhle chvíli. Zkus se zhluboka nadechnout a odsunout starosti stranou, uvidíš, že když nebudeš přemýšlet negativně, uvidíš to dobré, co všechno se děje. Já vím, že by sis přál, aby tu byl s tebou, držel tě za ruku a podpořil tě. Možná by ti to ale spíš přitížilo, kdyby tu byl. Všichni by se na vás dívali, učitelé by byli nervózní… Vím, že máš o něj starosti, ale věř mi – kdyby se něco dělo, už bys to určitě věděl. Špatné zprávy se vždycky dozvíš.“
Bill přikývl, vděčně schovávaje hlavu v záplavě matčiných rudých vlasů. Už jako malé dítě se v jejích vlnách schovával, poskytovaly mu tu nejlepší ochranu před okolním světem a všemi jeho neduhy. Tentokrát to ale bylo jiné, tentokrát ani matčiny vlasy nepomohly k tomu, aby se cítil klidněji. Něco se dělo a on potřeboval vědět, co.
20. března 2008, Magdeburg
Byl naštvaný. Strach a bezmoc z nevědomosti se rychle přeměnily v upřímný vztek, kdy musel nechat veškeré práce a rozhodně zamířit za Anisem. Neměl sice žádnou jistotu, že svého přítele najde na nějakém z míst, o kterých věděl, že tam často chodívá, ale musel udělat alespoň NĚCO. Poté, co mu hlasová schránka oznámila, že vyčerpal veškerý prostor pro své vzkazy, mu došla trpělivost. Toma stroze požádal o klíčky od auta a vydal se na cestu Magdeburgem, během níž volal všem Anisovým přátelům, na které měl kontakt. Vztek narůstal úměrně s tím, jak odpovědi jeho kamarádů byly vyhýbavější. Něco věděli a nechtěli mu to říct.
„Anisi?“ zakřičel do bytu, sotva do něj vlezl a bundu hodil na zem. Ticho, do kterého cvaknul knoflík kabátu při dopadu na zem, bylo až podezřele velké. „Vím, že jsi tady, vidím tu nepořádek. Dal jsem ti několik dní, abych ti dopřál svobodu, ale už toho mám dost, takže doufám, že máš dobrý důvod k tomu, aby ses mi vyhýbal!“ S obočím staženým hlasitě procházel všechny pokoje, až nakonec došel do ložnice. To, co spatřil, mu ale na okamžik zastavilo srdce. „Ježíši! Anisi!“ zděšený výkřik se vydral skrz jeho ústa a dřív, než ho Nyze s Kayem stačili zastavit, Bill už přeběhl celý pokoj a klečel vedle svého přítele, jehož tělo pokrývaly nejrůznější druhy šrámů a modřiny v celé škále barev. „Co se stalo? A proč jste mi, vy pitomci, nedali vědět?!“ Nyzeho i Kaye zuřivě praštil tam, kam zrovna dosáhl, než se znovu obrátil k Anisovi a jemně ho pohladil po čelisti.
„Bille, co kdybys šel s námi do kuchyně? Anis si trochu odpočine a my… ti to všechno vysvětlíme,“ Kenneth nejistě zatáhl chlapce za ruku.
„Proč mi to nemůžeš říct tady?“
„Protože nám je jasný, že budeš hysterčin a Bu teď ze všeho nejvíc potřebuje klid, takže koukej zvednout svůj kostnatej zadek a vypadni do kuchyně,“ odsekl Nyze netrpělivě. Vysloužil si díky tomu od Kaye i od chlapce vyčítavý pohled, ale ani jeden z nich neprotestoval a společně se odebrali do kuchyně, nechávaje tak dobitého muže odpočívat.
„Tak prosím,“ rozmáchl Bill rukama, „máte prostor mluvit. A být váma, nevynechám vůbec nic.“
„Ježíši Nyze, ty radši mlč,“ Kay rázně umlčel chudáka Nyzeho, když už se nadechoval k podání stručné a nelítostné výpovědi. Kay, který na rozdíl od Nyzeho viděl, že chlapec před nimi je mrtvolně bledý i přes svou očividnou vzteklost, se rozhodl být přeci jen trochu mírnější – nechtěl riskovat, že by museli pečovat ještě o Billa, pokud by se jim tam složil. „Jde o pár lidí, se kterými se Anis v poslední době dostal do styku. Všechno se zdálo být v pohodě, než jsme zjistili, že je mezi nimi nasáčkovaný i jeden týpek z doby před kriminálem. Bu s ním neměl dobrý vztahy už tehdy, ale teď, když viděl, že se Bushidovi daří, a ještě má vedle sebe tak krásnýho kluka, jako jsi ty, trochu se mu zatmělo před očima. Naočkoval pár lidí z party, ve který byl Bu teď a… po jedný hádce to trochu bouchlo. A skončilo takhle.“
„Kdy se to stalo?“ špitl Bill vyděšeně.
„Druhý den poté, co jsi od něj odešel,“ zamumlal Nyze. „Podívej, černovlásku, nás fakt mrzí, že jsme ti nic neřekli, ale když Anis ještě vnímal, řekl, že musíme udělat cokoliv, abys to nezjistil. Nechtěl riskovat, že by to ohrozilo tvoje výsledky u maturity, nebo abys vyšiloval a tak. Celou dobu se staral jen o tebe.“
„A co Luise? Ví o tom jeho maminka?“
„Ta je zvyklá, že když se několik dní neozývá, je lepší do toho nešťourat,“ pousmál se Kay.
„Bille, všechny zranění jsme mu ošetřili, měli jsme tu známýho doktora, který ho vyšetřil – teď už potřebuje jen hodně spát. Dostává tlumící léky, takže to není zas takovej problém, ale ještě chvilku to potrvá, než bude úplně v pohodě.“
Bill zděšeně přelétl pohledem z jednoho na druhého. „Vy jste ho ani nevzali do nemocnice? Co když má vnitřní krvácení? Co když má zlomenou nějakou kost a ta mu propíchne životně důležitý orgán, nebo mu špatně srostou nebo…“
„Bille,“ Nyze ho pevně chytil za ramena. „Uklidni se, o všechno jsme se postarali. Anis měl celý dny prvotřídní péči. Nás,“ zazubil se. „Co maturita, udělal jsi jí?“
„Samozřejmě, že udělal,“ odfrkl Bill opovržlivě a vytáhl si rukávy po lokty. „Takže mi teď ukažte, co můžu udělat, abych Anisovi alespoň trochu pomohl s rekonvalescencí. Mám času na rozdávání, všechno ostatní je teď nicotné.“ Zatímco rázně směřoval zpátky do ložnice, ani si nevšiml zoufalého pohledu, který si vyměnili Nyze s Kayem. Zábava a klid končí, nastává doba sekýrování.
22. března 2008, Magdeburg
Probděl téměř celé dva dny – ačkoliv se v péči o Anise střídali s Nyzem i Kayem a on měl možnost se trochu prospat, krčil se stulený v křesle v rohu pokoje a při každém šustnutí z Anisovy postele už byl na nohou a pátral po příčině. Sem tam se Anis na okamžik probral, ale bylo to spíš takové probuzení, během kterého téměř nic nevnímáte – uvědomil si, kde je, a co všechno ho bolí, takže všichni nakonec byli vděční, že znovu usnul.
Bill se ho zrovna snažil alespoň trochu očistit žínkou, když zaslechl Anisův tichý, spánkem zastřený hlas. „Maličký?“
„Hej,“ posunul se tak, aby na něj Anis viděl bez jakékoliv námahy a opatrně mu otřel obličej. „Jak se cítíš?“
„Jako kdyby přese mě přejel traktor.“
„No, rozhodně tak vypadáš,“ pousmál se. „Měl bys spát, potřebuješ hodně odpočívat, aby ses brzy uzdravil.“
„Omlouvám se,“ Anis ztěžka zvedl ruku, aby mohl s chlapcem proplést prsty a jemně stisknout.
Bill se s úsměvem naklonil a políbil ho na čelo. „Teď se neomlouvej, na to bude čas, až se uzdravíš. Budeš mi to muset vynahradit.“ Překryl přes muže peřinu a lehl si na bok vedle něj, ani na vteřinu nepouštěje jeho dlaň. S povzdechem sledoval, jak jeho přítel znovu usíná, načež si znovu prohlédl jeho tělo. Čekalo je ještě několik dlouhých dní.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Bill to musí mít těžké, mít vztah s někým, jako je Anis. Bylo od něj ale moc pěkné, že nechtěl, aby se Bill něco dozvěděl před maturitou, určitě by vyšiloval a bylo by i možné, že by ze stresu všechno zapoměl.
Děkuji za díl.
Obdivuji Billa, že byl schopen s takovou lehkostí odmaturovat, když tušil, že se něco děje. Napadlo mě, že mu nikdo nic nechce říct, aby nevyšiloval, a mé podezření se potvrdilo. Doufám, že tomu zmetkovi, co to způsobil, se to nevyplatí. Nevím, co je to za partu, ve které teď Anis působí, ale chlapi obecně nesnášejí, když jim někdo kecá, jen aby je využil. Uvidíme, jak to dopadne, ale doufám, že Anis se už do toho nezaplete.
Díky za kapitolku a těším se na pokračování.
Anis to teda schytal co to jsou za lidí když dokážou tak ublížit doufám že to konečně vše Billovi vysvětli.