autor: Ainee
Naučit se, jak být
Bylo to na Billově mysli už nějakou dobu. Vlastně o tom přemýšlel už od chvíle, kdy vybalil poslední krabici, když se nastěhoval do svého obrovského bytu. Když se vrátil z Mnichova, potřeboval místo k žití a nechal na svých rodičích, aby mu našli něco vhodného. To, co našli… no, bylo to přesně to, co si představovali, že by koupili sobě, kdyby se někdy rozhodli prodat dům. Netřeba dodávat, že to nebylo přesně to, co chtěl Bill.
Ale hledání nového místa, stěhování a všechny ty ostatní věci, které s tím byly spojeny, to nebylo něco, co měl zrovna obrovskou touhu řešit, a tak prostě zůstal. Nebylo to tak, jako by mu na tom vlastně záleželo. Měl střechu nad hlavou a postel, ve které mohl spát. To bylo všechno, co opravdu potřeboval, takže se nikdy ani neobtěžoval zařídit ostatní místnosti. Měl zařízenou kuchyň, obývací pokoj, předsíň, ložnici a koupelnu. Ostatní pokoje byly buď prázdné, nebo byly využity jako skladiště pro nespočet obrazů, u kterých neměl to srdce je pověsit na zeď. Prostorný byt mu nikdy nepřirostl k srdci jako domov a on by nikdy v něčem takovém nepověsil své obrazy.
Bylo ospalé nedělní ráno a on chodil bos po kuchyni, bezmyšlenkovitě přejížděl prsty po kuchyňské lince a rozhodl se, že je na čase, aby s tím něco udělal. Ta místnost mu náhle přišla neznámá, příliš velká a příliš chladná a on se zachvěl ve svém nedostatečném oblečení. Zarazil se uprostřed kroku a jedním pohledem si prohlédl spoře osvětlený byt, prázdné zdi na něj křičely. Všechny ty zavřené dveře skrývající zaprášené a prázdné místnosti, ubytovávající pouze duchy minulosti, jej děsily. Cítil se ve svém vlastním bytě naprosto cize.
Proč měl náhle tak intenzivní potřebu se stěhovat, jej nejdříve mátlo, ale rychle to připsal na účet Tomovi. Viděl způsob, jakým si vytvořil domov z něčeho, co nebylo ani jeho, a to velmi minimalistickým a dočasným způsobem, a to jej inspirovalo. Nepotřeboval všechen tenhle prostor a ta oblast sama o sobě byla pro něj příliš nóbl. Chtěl něco trochu víc přízemního, nějaké místo, které by mohl nazývat domovem.
Odešel by hned toho dne, kdyby mohl, protože tam nechtěl zůstávat déle, než musel, ale i Bill věděl, že tyto věci potřebují oddechový čas, pokud tedy nemáte extrémní štěstí. Bude muset shánět nový byt a ta myšlenka mu naháněla strach. Stěhování byla velká věc. I přesto, že ve skutečnosti neopouštěl svůj ´domov´, stále to pro něj byl velký krok. Nikdy předtím si nepořizoval svůj vlastní byt, vždycky to musel nechat na někom jiném. Ale teď byl připraven. Chtěl si najít něco vlastního, něco, co by mohl nazývat svým vlastním a byla by to pravda.
Bill se sám pro sebe usmíval, klesl na kuchyňskou židli a zíral ven z okna na město. Ačkoliv možná bude postrádat ten výhled, byl opravdu úchvatný.
„Hej, Tomi, myslíš, že bys mi mohl s něčím pomoct?“ Bill si okusoval nehty a točil se na svém kancelářském křesle. Cítil se znovu jako malé dítě, ale tohle bylo důležité, takže se zeptá zdvořile.
Tom si na druhém konci telefonní linky přidržoval telefon mezi ramenem a uchem, zatímco měl obě ruce zaneprázdněné děláním jiných věcí. Byl toho rána povolán do práce a právě teď byl až po kolena v barvě. David toho měl opět až nad hlavu a Tom se jej tentokrát opravdu zeptal, kdy se konečně poučí. Buď bude muset začít nabídky odmítat, nebo si začít dávat realističtější lhůty, anebo najmout někoho dalšího natrvalo. Bushido byl dobrý pracovník, ale nebyl úplně spolehlivý. Nikdo se jej za to samozřejmě neodvážil vinit, jeho dítě bude vždy jeho priorita, ale mělo to tendenci dělat věci složitější.
„Jasně, sluníčko, cokoliv, co potřebuješ.“ Se zakymácením na žebříku Tom na okamžik málem spadl, než se mu s vyjeknutím opět podařilo najít rovnováhu. „Jen pokud to není právě teď. Jsem tak trochu zaneprázdněn.“
Bill měl trochu obavy, když slyšel přes telefon, jak tam Tom trochu zápasí, ale rozhodl se to nekomentovat, zdálo se, že Tom má už tak plné ruce práce. „Jen chci, aby ses šel se mnou na něco podívat.“
„Není problém.“ Tom se znovu zakymácel a zanadával na svou ubohou rovnováhu. Už by měl být na žebříky zvyklý! Vinil z toho skutečnost, že jeho hlava byla momentálně nakloněna o devadesát stupňů a to vše trochu ztěžovalo. „Ale budu ti muset zavolat později. Vážně, pokud hned teď nepřestanu mluvit, bude to moje smrt – a to doslova!“
Bill jej s uchechtnutím propustil a zavěsil s rychlým „miluju tě“ a širokým úsměvem na tváři. Jeho mistrovský plán byl právě úspěšně uveden do akce.
„Taky tě miluju, sluníčko,“ řekl Tom jemně a zavěsil, než rychle vklouzl s telefonem do kapsy a pokračoval ve své práci. Bill mu právě o mnoho vylepšil den, měl na to prostě talent.
S dumáním nad tím, s čím Bill potřebuje jeho pomoc, si Tom nevšiml Davidova pobaveného úsměvu a rychlého posílání sms zprávy. Když Bushidovi jen o chvíli později zazvonil telefon, vybuchl smíchy, až téměř vzbudil nemocné dítě, tvrdě spící ve vedlejší místnosti.
Stálo tam: Tom právě ukončil hovor slovy, ´taky tě miluju, sluníčko´. Jestli mu to nedáš pořádně sežrat, až ho příště uvidíš, máš padáka.
„Takže co přesně tady děláme?“ Zeptal se Tom s nosem pevně přitisknutým k okýnku auta.
„Už jsem ti to řekl,“ odpověděl Bill vyhýbavě. „S někým se tu máme setkat.“
Tom si odfrkl a otočil se k němu. „Ano, to už jsi mi řekl, a pořád jsi neodpověděl na mou otázku. S kým se máme setkat a proč?“
Bill se kousl do spodního rtu a odmítl se setkat s Tomovým pohledem. „Uvidíš.“
O několik okamžiků později Bill zaparkoval a široce se usmál po pohledu do okolí. Byla to docela pěkná čtvrť, ne příliš nóbl, ale rozhodně ani příliš zchátralá. Vypadalo to hezky a bezpečně.
Ale Tom byl zcela ztracen. Nikdy předtím tady nebyl a nechápal, proč ho sem Bill přivedl. Řekl, že se jdou na něco podívat, ale co to bylo, to bylo pro Toma záhadou. Byla to převážně obytná čtvrť, jen s několika malými obchody dál po ulici. Možná, že se mají sejít s nějakým umělcem?
„Vy musíte být pan Kaulitz,“ ozval se nějaký hlas a Tom se na patě otočil, aby našel zdroj toho hlasu. Mířil k nim vysoký, ramenatý muž v tmavém obleku s černou koženou složkou v ruce. Vypadal jako obchodník a Tom nepochyboval, že jím ve skutečnosti i je. Měl ten typ úsměvu.
„Ano, to jsem,“ odpověděl Bill s úsměvem a natáhl ruku ke staršímu muži. Podali si ruce, než muž obrátil svou pozornost k Tomovi, jasně čekající na představení.
„To je můj přítel Tom Trümper,“ vysvětlil Bill a muž na něj kývnul, než k němu natáhl ruku.
Tom ji přijal a pevně s ní zatřásl.
„Jsem Benjamin Ebel z realitní kanceláře Universal.“
Realitní makléř? Po tomhle Tom dokázal toho muže sotva pozdravit. Proč jej Bill přivedl, aby se setkal s realitním makléřem?
„Takže byt, o kterém jsem vám říkal, je v nejvyšším patře. Mohli byste mě následovat?“ Vysoký muž se ujal vedení, odemkl dveře do jedné z budov a zavedl je až do nejvyššího patra.
Tom ve výtahu posílal Billovi zmatené pohledy, ale ten se je rozhodl ignorovat. Vysvětlí mu to později.
Benjamin otevřel dveře od bytu a nechal dva mladší muže vstoupit jako první. Zůstal za nimi, zatímco vešli. Bill okamžitě zalapal po dechu a Tom vypadal kompletně ztracený. Bill rychle dokončil prohlídku, nakoukl do všech dveří a našel si čas, aby si prohlédl výhled z každého okna. Bylo to velké a světlé, ale ne příliš velké nebo extravagantní. Jednalo se o standardní třípokojový byt, ale o něco více fajnovější. Koneckonců, byl to Kaulitz.
„Vypadá to dobře, nemyslíš si, Tome?“
Po zaslechnutí svého jména se Tom setkal s Billovýma očima a jasně mu věnoval pohled říkající ´co to, kurva´. Neměl tušení, co se to děje. Tom přistoupil blíž a ztišil hlas. „Bille, o co jde?“
Tmavovlasý muž se zatvářil extrémně provinile a povzdechl si. „Rozhodl jsem se, že se přestěhuju. Vlastně o tom přemýšlím už nějakou dobu, jen jsem se tím nezabýval.“
Tom naklonil hlavu a čekal na zbytek. Proč?
„Stejně je to pro mě příliš velké! No tak, viděl jsi to tam, je to až příliš velké pro jednoho člověka.“ Bill zavrtěl hlavou a znovu si povzdechl. „Mám pokoje, do kterých jsem nevstoupil od chvíle, kdy jsem se tam nastěhoval. Sakra, ani vlastně nevím, jak pořádně vypadají. Bylo na čase, abych s tím něco udělal.“
Tom to chvíli zvažoval a pomalu přikývl. Dávalo to smysl, zvláště když to Bill podal takhle. Jen prostě nechápal, proč mu o tom Bill neřekl předem. Stěhování byla docela velká věc. „Jsi si jistý, že to chceš?“ Zeptal se, jen aby se ujistil, že to není proto, že se Bill snaží zmenšit tu propast mezi nimi.
„Rozhodně!“ Prohlásil Bill, s obrovským úsměvem na tváři.
Tom se uchechtl nad jeho dětinským chováním a zavrtěl hlavou. „Okay.“
„Takže, co si o tom myslíte?“ Přerušil je Benjamin, jakmile se zdálo, že problém mezi dvěma muži je vyřešený.
Bill se na Toma podíval s očekáváním.
„Ehm, myslím, že to vypadá dobře?“ Neměl tušení, co jiného na to říct.
Bill se rozhodl v tom pokračovat, takže o dva týdny později se Tom opět ocitl v centru pozornosti. Byl vláčen po městě od jedné prohlídky bytu ke druhé, a začínal být z celé té věci rychle unavený. Bill zjevně hledal něco konkrétního, jediný problém byl v tom, že nikdo, s výjimkou Billa, nevěděl přesně co. Tomovi už bylo chudáka pana Ebela upřímně líto, když se snažil opravdu těžce najít něco, co by vyhovovalo Billově vkusu, ale očividně selhával. Bill se ukázal jako docela náročný zákazník.
„Opravdu se mi moc nelíbí sousedství,“ vložil se do toho Tom a Bill souhlasně přikývl. Viděl, jak se venku poflakuje několik opravdu pochybných lidí a rozhodně se mu nelíbila myšlenka, že by jeho přítel bydlel někde v jejich blízkosti.
„Beru na vědomí,“ řekl Benjamin a něco si napsal do kožené složky.
Tom mu v duchu věnoval uznání za to, že skutečně poslouchá a opravdu se snaží. Nemluvě o tom, že jeho seznam připomínek se stával každou vteřinou delší. Po další rychlé prohlídce bytu si Tom pomyslel, jak je smutné, že není umístěn na lepším místě, protože byt sám o sobě byl úžasný. Vysoké stropy, obrovská panoramatická okna a dokonce i malý balkon s výhledem na řeku Sprévu.
Zatímco Tom snil u okna, Bill se přiblížil k realitnímu makléři, pošeptal mu pár krátkých slov a tiše kývl Tomovým směrem. Benjamin přikývl a udělal si další poznámku do své kožené složky se slibem Billovi, že udělá, co bude moct. S mrknutím na makléře Bill hlasitě demonstrativně přešel místnost a popadl Toma pevně za ruku. Pak rychle opustili budovu, Tom stále ztracen ve svých snech. Moc rád by jednoho dne měl takový výhled. Možná, že jednoho dne bude mít své vlastní místo. Miloval svůj život takový, jaký byl, ale možná, že stabilita nebyla tak špatná, měla své výhody. Zavrtěl hlavou nad svou vlastní pošetilostí a rozhodl se spokojit se s přiživováním u Billa. Stejně to nebylo tak, jako by mu snad vadilo, že mu jeho přítel tu a tam ukradl sprchu.
„Takže jsem si docela jistý, že tentokrát jsem to našel,“ zvolal Benjamin hrdě, když odemkl dveře. Oba, Tom i Bill, se shodli, že to byla pěkná čtvrť blízko zelených ploch a půvabné malé kavárny, ale přitom stále mimo velké cesty. Samotná budova byla radost pohledět, pomyslel si Tom. Byla to starší budova, taková, která jasně přežila bombardování během války, protože Benjamin jim řekl, že byla z počátku osmnáctého století. Detaily byly úžasné a Bill se smál, když Toma musel odtáhnout dovnitř s prohlášením, že nepřišli proto, aby slintal nad exteriérem. Dveře při otevírání zavrzaly a Bill se nad tím široce usmál. Miloval tyhle drobnosti, které signalizovaly, že něco bylo autentické.
„Přízemí se skládá převážně z obytných prostor,“ začal Benjamin a ukázal rukou na prázdný prostor kolem nich. „Poměrně velká vstupní hala, jak jste si pravděpodobně všimli, prostorná kuchyň s připojenou malou jídelnou, velký obývací pokoj, malá kancelář a toaleta.“
Bill se procházel kolem s ústy dokořán a Tom si nemohl pomoct, aby sám nebyl ohromený. Byl to rozhodně prvotřídní byt, ale na snesitelné úrovni. Pokud by Billův aktuální byt byl hrad, tak tohle bylo spíše skromné panství. Nicméně, bylo to nádherné.
„Teď nahoru, pokud byste mě mohli následovat?“ Pokračoval makléř a pokynul směrem k vnitřnímu schodišti s úsměvem nad jejich omráčenými tvářemi. „Zde máme dvě ložnice, velkou koupelnu a,“ odmlčel se a uzamkl pohled s Billem.
Tom si toho nevšiml, jak byl stále zaseknutý s hlavou ve dveřích koupelny. Velká bylo slabé slovo, byla větší, než jeho a Andreasův pokoj dohromady.
„Zde je ateliér.“ Oba, Benjamin i Bill se zastavili na chodbě u otevřených dveří a čekali, než je Tom dožene.
Tom se zastavil uprostřed kroku, když to slovo zaslechl a zmateně hleděl mezi Billem a makléřem. Ateliér? Bill nepotřeboval ateliér, nebyl umělec. A neříkal už makléř dříve, že kancelář je dole?
„Až po tobě,“ řekl Bill nesměle a Tom se zamračil. Až po něm? Tohle s ním nemělo nic společného. Ale stejně mu vyhověl, z pouhé zvědavosti.
Když Benjamin řekl atelier, tak to opravdu myslel vážně. Byla tam ve stropě obrovská okna, která do místnosti vpouštěla měkký tok světla a dokonale ji osvětlovala. Na nejvzdálenější zdi byly dvojité dveře vedoucí ven na střešní terasu, a Tom musel zadržet dech, aby nezalapal po dechu, když vyšel ven. Z místa, kde stál, měl dokonalý výhled na nedaleký park a velký výhled na panorama města. Bylo to nádherné a Tom cítil, jak na okamžik žárlí na každého, kdo tam nakonec bude žít.
„Tak co myslíš?“ Billův hlas ho překvapil a jemný dech jeho přítele na krku poslal mráz po Tomově páteři. Bill sklonil hlavu na Tomovo rameno, ovinul mu paži kolem pasu a jemně jej objal.
Tom nevěřícně kroutil hlavou a ani si nebyl jistý, že má slova, kterými by vysvětlil, co si myslí. „Je to úžasné,“ bylo všechno, co dokázal zvládnout a Bill se usmál a jemně jej políbil na krk. Chvíli tam mlčky stáli, Tom ztracený v myšlenkách, a Bill přemýšlející, jak se zeptat na to, co bylo v jeho mysli.
„Víš, myslím si, že tohle místo je pro jednoho příliš velké.“
Tom zamručel na souhlas, ale cítil trochu zklamání, že to Bill nebude kupovat. Rád by sem chodil na návštěvu. Sakra, nejspíš by nikdy znovu neodešel.
„A tak jsem si myslel,“ Bill se začal tiše modlit, aby Tom pochopil jeho narážky a on se tak nemusel ptát.
Tom zůstal potichu, jak čekal, až bude Bill pokračovat.
S povzdechem Bill rezignoval na svůj osud, a zeptal se na to, co měl na mysli už nějakou dobu. „Myslel jsem, že by tady možná byla možnost, že se sem nebudu muset přestěhovat sám. Že by ses možná mohl nastěhovat se mnou?“
Pokud by Bill sledoval Tomovu tvář, viděl by přesně to, co procházelo jeho myslí, ale byl za ním, a proto nemohl. Bude muset trpělivě čekat na to, co mu Tom řekne.
Zpočátku se Tomovy oči rozšířily překvapením, pak se opět přemýšlivě zúžily. Nakonec se zamračil, když myslel na to, že takhle Billa nechtěl využít. Ale pak jej zase napadlo, že mu to Bill koneckonců sám nabídl, takže to možná vůbec nebylo využívání, ale splnění Billova přání? Brzy poté, jeho mysl odputovala k Andreasovi a k tomu, že by jej opustil. Tom se znovu zamračil. Nechtěl nechat Andyho samotného v tom bytě, kde by se o něj nikdo nestaral. Ne, to nemohl udělat. Ale opravdu by kvůli tomu Billa odmítl? Nemohl Andrease nechat, aby ho držel zpátky, nebo mohl? Ne, rozhodně ne, Andy by ho za to určitě zabil.
Bylo to velké rozhodnutí a Toma letmo napadlo, jestli Bill čekal, že mu rovnou odpoví. To byla jediná věc, kterou si byl úplně jistý: ještě nemohl.
„Budu o tom muset přemýšlet,“ řekl nakonec, mírně otočil hlavu a věnoval Billovi poloviční úsměv.
Potěšen, že o tom Tom bude přinejmenším uvažovat, Bill jednoduše přikývl a lehce svého přítele políbil. Neřekl okamžitě ne, a to bylo samo o sobě malé vítězství. Nyní vše, co mohl dělat, bylo čekat a modlit se, aby se Tom rozhodl správně.
„Omlouvám se, že ruším, ale mám další schůzku. Takže chtěli byste se znovu podívat kolem, nebo jste spokojeni?“ Benjamin nervózně postával ve dveřích a dva mladší muži se k němu obrátili, oba s úsměvem.
„Myslím, že pro teď nám to stačí, že, Tomi?“
Mírně se červenaje, Tom krátce přikývl.
Při loučení se s makléřem mu Bill řekl, že mají rozhodně zájem, jen tam je pár věcí, které je nejdřív třeba vyřídit a neurčitě přitom kývl Tomovým směrem. Benjamin se usmál a řekl, že to místo dokáže ještě nějakou dobu udržet, ve skutečnosti ještě nebylo v nabídce.
Bill muži z celého srdce poděkoval, ještě mu potřásl rukou a nechal ho odejít. Připojil se k Tomovi, který stále zasněně zíral na budovu, propletl si s ním prsty a jemně mu stiskl ruku. „Nebylo by to špatné místo k životu, že?“
S křivým úsměvem Tom kývl na souhlas. „Vůbec by to nebylo špatné.“
Bill, spokojený, jej rychle políbil na tvář a táhnul svého omámeného přítele k autu. Když odjížděli, Tom věnoval budově poslední zamyšlený pohled. Ne, žít společně s Billem by ani v nejmenším nebylo špatné.
„Dobré odpoledne, pane Schäfere.“
Gustav zvedl hlavu od obrazovek a zdvořile kývl na staršího muže. „Dobré odpoledne, pane.“ Sledoval jej, jak pokračuje v chůzi po chodbě, když tu jej náhle něco napadlo a on se rychle zvedl ze židle a spěchal za mužem.
„Pane Kaulitzi, váš syn tady není.“
Jörg se zastavil a otočil se, aby se setkal s pohledem šéfa ochranky. „Promiňte?“
Gustav nervózně přešlápl a sklopil svůj pohled k nohám. „Bill tady není.“
„A mohu se zeptat, kde se nachází? Stále je ještě otevírací doba,“ zeptal se Jörg, všiml si, jak se Gustav ošívá, ale nepokládal to za důležité. Předpokládal, že Bill má nějakou schůzku, nebo něco podobného a nebyl tady žádný důvod, aby byl hlídač zneklidněný, když mu o tom říká.
„No, říkal, že má prohlídku a odešel s Tomem asi před hodinou.“
Ty zprávy staršího muže trochu zmátly a on přemýšlel, proč by s sebou Bill bral Toma na uměleckou prohlídku. Jistě, byl informován o povaze jejich vztahu, ale to neznamenalo, že bylo vhodné, aby jej Bill s sebou bral do práce. „Jakou prohlídku?“
Gustav opět zaváhal s odpovědí, jelikož nevěděl, jestli má tu povinnost, nebo spíše jestli má dovoleno odpovědět. Nakonec si řekl, že je to přece Billův otec a ničemu neuškodí, když mu to řekne.
„Byla to prohlídka bytu, pane, ne umělecká prohlídka.“
Staršímu muži se nápadně rozšířily oči, ale rychle se vzpamatoval. „Aha.“ Další myšlenka mu přišla na mysl a znovu spojil pohled se strážným. „Dělá to často? Opouští kancelář uprostřed dne kvůli osobním záležitostem?“
Mírně zmatený Gustav o tom chvíli přemýšlel. Ne, Bill obvykle takové věci nedělal, ale zase na druhou stranu… „Stává se to. Ale řekl bych, že v poslední době se to stává častěji než dříve.“
Jörg přikývl s porozuměním, rychle prošel kolem mladšího muže se zdvořilým sbohem, a zanechal za sebou velmi zmateného a znepokojeného Gustava.
Nevěděl, že se nedobrovolně stal důvodem pro rozšíření rozporu mezi otcem a synem. Telefonní hovor uskutečněný později toho dne, ten, který skončil naštvanými a nepravdivými slovy, nebyl jeho. A když druhý den ráno Bill napochodoval do jeho kanceláře s výkřiky, že není součástí jeho práce, aby si hrál na špiona pro jeho otce, zůstal oněmělý a nejistý, co přesně udělal špatně.
V okamžiku, kdy se Bill rozplakal a vzlykal nad napjatou situací se svými rodiči, a jak moc si přál, aby jej přijali takového, jaký byl, aby jej respektovali, že si stojí za svými rozhodnutími, Gustav sám sebe opět proklel za nedostatek empatie. Nikdy neměl v úmyslu způsobit svému šéfovi nějaké potíže a v duchu si poznamenal, aby se už nikdy nepletl do záležitostí jiných lidí. Nakonec vždycky všechno posral.
Poté, co Bill odešel a Gustav byl zanechán se svými vlastními myšlenkami, jeho mysl se zatoulala těmi směry, kterými to dříve odmítal. Nikdy sám sebe nepovažoval za dokonalého, ale vždycky se snažil o to nejlepší. Za normálních okolností se považoval za chytřejšího, než byli ostatní, protože oni byli obvykle tak hloupí. Byl obdařen dobrou hlavou a průběžně jej překvapovalo, že ostatní to tak neměli. Ale jak tam tak mlčky seděl, napadlo ho, jestli sám sebe nevelebí až příliš. Možná nebyl až tak chytrý, jak si myslel.
Ublížil Billovi tím, že byl sám sebou, byl upřímný, a dělal to, o čem si myslel, že je správné. Uvažoval vůbec nad tím, že na to nemusel mít právo? Se zamračením Gustav udělal rozhodnutí. Možná by to nikomu jinému nedávalo smysl, ale v Gustavových myšlenkových pochodech to smysl dávalo. Rozhodl se poskytnout lidem, nebo možná v tomto případě spíše jednomu člověku, výhodu pochybnosti. Pokud Gustav mohl něco posrat, což považoval za nemožné, pak možná Georg mohl udělat něco správně, což byla další vysoce nepravděpodobná myšlenka.
Gustav zvedl telefon a rychle vytočil druhého muže, zatímco netrpělivě poklepával prsty na stůl, když čekal na odpověď.
„Haló?“ Georgův hlas na druhé straně byl chraplavý a Gustav uvažoval, jestli jej vzbudil.
Ale neobtěžoval se zeptat, měl důležitější věci k řešení. „Georgu, stále bys se mnou chtěl jít na rande?“ Gustav nebyl nikdy ve svém životě více nervózní. Nebyl zcela připraven předat někomu své srdce, ale už se rozhodl a ať se propadne, jestli teď couvne.
„Samozřejmě,“ řekl Georg vzrušeně, jak rychle rozpoznal jeho hlas a byl více než překvapen tím náhlým voláním, nemluvě o samotné otázce.
„Dobře,“ řekl Gustav, trochu klidnější, že brunet ještě nezměnil názor. „Máš dnes večer čas?“
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Juchů, Georg se konečně dočkal. Tušila jsem že Bill bude brzo chtít bydlet s Tomem. Jen jsem si myslela že ho poprosí ať se nastěhuje k němu a nebude hledat nový byt. Děkuji Zuzu za překlad, jsi moje hvězda.
Billovi koupi nového bytu jedině schvaluju! Obzvláště, když se ve svém současném bytě necítí jako doma, především proto, že mu byt zařizovali rodiče, kteří jak je vidno, o něm Billově vkusu a názorech moc nemají páru.
Vybírání bytu byla krásné a ještě krásnější bylo, když se Bill Toma zeptal, zda by tam s ním nechtěl bydlet. Moc doufám, že Tom nakonec kývne, i když chápu, že jej možná bude brzdit strach o Andyho. Oba dva ale mají svůj život a jak Tom sám podotknul, Andy jej přece nemůže brzdit ve svém vlastním štěstí a myslím, že by to Andy nikdy ani vědomě neudělal.
No a nakonec mi bylo Billa strašně líto. 🙁 S rodidič to fakt nemá jednoduché a už když Gustav říkal Billovu otci, že je pryč kvůli osobním záležitostem, věděla jsem, že bude zle. Rodiče ale Billovi nemají do života co kecat, takže věřím, že si Bill stejně udělá po svém, jak se teď bude trochu trápit.
Moc děkuji za báječný překlad, už teď se těším na další díl! ♥
Super příběh. Jaem ráda za Billa, že je takový jaký i přesto, že ostatní ho nerespektují v tom jaký je a tím myslím jeho rodiče. Má to těžké, ale pořád je úžasný, a proto ho mám tak ráda. A doufám, že Tomi se rozhodne zlepšit svůj život a dovolí, aby si mohl splnit sny. Díky za překlad.
Ach jo, Gustav to nemyslel špatně, ale špatně to odpadlo. Nemohl tušit, že Billovy rodinné vztahy jsou tak napjaté, ale tuhle chybu už zřejmě nikdy neudělá. Nakonec to ale vedlo k tomu, že se odhodlal dát Georgovi šanci, a to je dobré. Teď jenom doufám, že to Geo nějak nepodělá.
Teď ještě jak dopadne ta věc se společným bydlením Billa a Toma. Chápu, že Tom nechce nechat Andyho samotného v té díře, ze které si společně udělali skutečný domov. Snad se to nějak vyřeší.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Jsem ráda že Tom bude bydlet z Billem ale Gustav měl držet pusu na uzdě před Billovim otcem ale zase se konečně rozhoupal co se tyče Georga.
Strašne sa teším na to ako sa Tom nasťahuje k Billovi a Andy asi rieši to isté, čo Tom ako odísť k svojmu novému priateľovi a nenechať Toma samého:) tak by sa to mohlo krásne vyriešiť na obidvoch stranách bezbolestne.
A z Georga s Gustavom sa teším tiež:) mrzí ma ale že Billovi rodičia svojmu synovi ubližujú, dúfam, že aj to sa nejako zrovná:) Strašne moc ďakujem za preklad Zuzu a prajem veselé silvestrovské oslavy a veľa šťastia do nového roku♥
Potešilo ma, že sa Bill chce presťahovať a samozrejme som čakala, kedy Tomovi navrhne, aby sa nasťahoval spolu s ním. To vyberanie bytu bolo zaujímavé, maklérovi museli spôsobiť asi kopu roboty 😀 Ale vyzerá to, že nakoniec predsa našli.
A Georg sa konečne dočkal! Len to teraz nespackať 😀 Čo sa týka Gustava, tak mal radšej byť ticho, ale na druhej strane to nemyslel zle a netušil, čo tým spôsobí.
Ďakujem za preklad.