Dny všedního nepokoje 12.

Zdravím,
nejprve bych se chtěla omluvit za svou sníženou aktivitu, to víte… Vánoce =D. A taky musím bohužel zmínit, že i když podle komentářů už chcete, aby bylo klubko záhad rozmotáno, tak já si ještě dám na čas, potřebuji napřed něco trochu rozvést a taky popsat pár událostí, které mám připravené, tak doufám, že to pochopíte =). Jinak mnohokrát děkuji za veškerý ohlas, týkající se téhle povídky a přeji příjemné strávení zbytku prázdnin =).

Nádech, výdech… nádech, výdech…
Díval jsem se do temnoty nad svou hlavou a rukama si objímal nahý trup. Nemohl jsem spát. Původně jsem si myslel, že je to tím, jak jsem byl najednou vyhozený, a tím, že jsem opět netušil, která bije, ale po delší době ležení, když se mi myšlenky začaly rozutíkat, jsem shledal, že důvod mojí nedobrovolné bdělosti je zcela jiný. Nezaobíral jsem se totiž událostmi, z kterých mi šla hlava kolem, ale v myšlenkách jsem si převracel všechno, co jsem věděl o něm. Fascinoval mě. Sám jsem nevěděl, čím přesně, ale dostával se mi stále víc a víc pod kůži. A i přes jeho chování jsem si stále lépe uvědomoval, že ho mám vlastně rád. Bylo to komické, ale to jsem přijal. Protože i přes to všechno, co se mi na něm nelíbilo, se mě dokázal zastat a postavit se za mě. A toho jsem si cenil. Někdy jsem byl jako štěně. Potřeboval jsem ochranu a bezpečí, to jsem sice ani s ním po boku tak docela neměl, ale rozhodně to bylo lepší než bez něj.

A pak tu byla další věc na mém seznamu pozitiv. Obdivoval jsem ho. Skrytě jsem k němu vzhlížel, jelikož si dokázal stát pevně za svým. Byl jako skála, se kterou nemohlo nic pohnout. Takový bych jednou chtěl být i já sám. Nebylo těžké mě zmanipulovat, to byl léty prověřený fakt. Ale byl bych nadšený, kdybych si uměl zřídit takový respekt, jaký měl Tom.
Pousmál jsem se a překulil se. Deka mě pohladila po holém boku, jako by mě laskala. Bylo to příjemné. Vzhledem k tomu, že od matky se mi něhy nedostávalo, jsem na tohle byl citlivý, i když jsem nedokázal posoudit, jestli je to pozitivum nebo negativum. Sám sebe jsem po večerech občas hladil s představou, že to dělá někdo jiný. Užíval jsem si to, i když to byl jenom výmysl. Nicméně i výmysly se mohou jednou promítnout do skutečnosti, že? Tiše jsem se svým vlastním myšlenkám zasmál, ale nebyl to tak docela veselý smích. „Jsi trouba, Bille…“ prohodil jsem jako bych byl někdo jiný a zakroutil jsem sám nad sebou hlavou, „jsi trouba a to na tobě žeru…“

Kde je?! To mi nemůže ani říct, že nepřijde? No ale proč by to dělal, že? Je to přece jeho věc, když má něco jiného na práci, neměl bych se tím zabývat. Ale stejně! Nemohl utrousit něco mezi řečí? Nebo třeba poslat vzkaz? Nebo já nevím, ale prostě mi nějak říct, co s ním je! Takhle abych se o něj bál. Jo, jsem vážně idiot, když se o někoho takového starám, co…? Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou, když jsem přišel do školy a on tu opět nebyl. Už několikátý den za sebou. Dokázal bych respektovat, že má něco naléhavého, ale proč mi nějak nevzkázal, co s ním je? Někdy jsem musel sám sebe peskovat za to, jak jsem o tom přemýšlel, bylo to ubohé. Proč bych se o něj měl tolik bát? Zrovna on nebyl někým, kdo by se o sebe nedokázal sám postarat, tím jsem si byl jistý. Ale leželo mi to v hlavě.
Pomalu jsem přejel pohledem po místnosti a zastavil jsem se jím na Willym, co seděl na druhé straně učebny. Nesedl si na místo vedle mě, jako to dělával, když tu byl Tom, takže to vypadalo, že on sám se se mnou bavit nechce. Ale já se ho potřeboval zeptat, kde motorkář je, tuhle nutkavou potřebu už jsem nemohl dál potlačovat, na to mě to až příliš zajímalo.

První hodina ještě nezačala, a tak jsem se zvedl ze svého místa, a co možná nejuvolněněji jsem se vydal jeho směrem. Bavil se zrovna s Annou, sympatickou, i když trochu moc upovídanou zrzkou. Když jsem k nim došel, tiše jsem si odkašlal a přenesl váhu z jedné nohy na druhou a zase zpátky. Byl jsem jako na trní.
Willyho milé modré oči se stočily mým směrem a na tváři se mu objevil úsměv. „Ahoj, copak?“ zeptal se.
Úsměv jsem mu oplatil, moje obavy byly pryč, jeho uvolněnost a přátelské vystupování mi v tom pomohlo. V tomhle ohledu byl pravým opakem svého drsného kamaráda. „Ahoj, jenom jsem se přišel zeptat, kde je Tom… nevíš to náhodou?“ možná bylo divné, že jsem šel rovnou k věci, ale nechtěl jsem to moc okecávat, přece jenom jsem je vyrušil při rozhovoru a nechtěl jsem zbytečně mrhat časem.
„Myslel jsem si, že tě to bude zajímat,“ řekl se smíchem. „Ale nejsem si jistý, jestli ti to můžu říct.“
„Proč ne?“ zpozorněl jsem. Zase nějaké tajemství? Tohle už mi vážně leze krkem!
„Byl bys z toho smutný.“
Lehce jsem se zamračil. Takže ne tajemství? „To nevadí… zkus to,“ pobídl jsem ho. Ať šlo o cokoliv, potřeboval jsem to vědět, abych měl klid od toho neodbytného nutkání vědět, kde se Tom courá.

„Dobrá, ale já tě varoval…“ na moment se odmlčel, než na mě bez okolků vybalil: „Posledních pár dní je furt se svým klukem.“
Zamrzl jsem na místě a úsměv, co jsem si doteď udržel, byl ten tam. Klukem?! Zakřičel nějaký hlásek uvnitř mě naštvaně. „Jak dlouho…?“ zašeptal jsem, bylo mi jedno, že nás ostatní lidi kolem poslouchají.
„Cože?“ nechápal Willy.
„Jak dlouho spolu chodí…?“ upřesnil jsem, i když jsem už předem nechtěl znát odpověď.
„Dva týdny…“
Můj pohled se zcela změnil. Pomalu jsem se otočil a prkenně se vydal zpátky na svoje místo. Dva týdny… Zopakoval jsem si v duchu. Podrazák jeden! Neměl jsem mu vůbec věřit! Tohle mě rozhořčilo. Doteď jsem měl určitou naději. Naivně jsem si myslel, že bych konečně mohl začít mít štěstí, když to se mnou doposud šlo z kopce. Myslel jsem, že by tohle mohla být moje šance na něco lepšího… krutě jsem se zmýlil. A teď jsem musel nést následky. Moje naděje byla pryč a mně zbyla jenom žárlivost, ta odporná, hořká pachuť v ústech, která mi do srdce vkládala bolestivý, nepříjemný pocit.
Svezl jsem se zpátky na svoji židli a pohled jsem zabodl do dřeva lavice. Doufám, že jsi spokojený s novou hračkou ve svém životě, Tome…

***

„Jsi ubožák.“
„Jo? A to proč?“ ušklíbl se dredatý mladík a spokojeně vydechl kouř ze svých plic, načež sledoval, jak pomalu stoupá vzhůru, rozplývá se a následně mizí.
„Šukáš mě a máš rád jeho,“ posadil se kluk vedle něj a odhrnul si z tváře černé vlasy.
Oba už hodinu leželi na posteli vedle sebe a odpočívali, ale ani jeden se toho druhého nedotkl. Protože už to nebylo nutné. Jenom si občas zapálili, sledovali modrý strop a stěny stejné barvy. Jejich pohledy sem tam sjely i k nábytku z tmavého dřeva a několika obrazům nad postelí, na kterých bylo moře. Jednou klidné, jednou divoké, jednou temné, jednou veselé… pro tohle měl Tom zkrátka slabost. Odjakživa.
„Jo, to máš recht,“ neodporoval mu motorkář.
„Měli bychom se rozejít…“
„Ne, k tomu nevidím důvod. Stejně by to bylo na nic, už takhle mi zahejbáš se skoro celým městem a já to vím, tak co by se změnilo…?“
„Třeba bys konečně šel za ním,“ sebral mladík džíny ležící vedle postele, které si natáhl na štíhlé nohy. „A přestal by ses snažit si mnou nahrazovat jeho.“
„Prdel jako prdel, tak co řešíš?“ tohle téma nebylo majiteli bytu ani trochu po chuti a to se nyní projevilo v jeho kousavém tónu.

„Sám moc dobře víš, že to tak není. Tak si to přestaň nalhávat. A jestli se bojíš, že mu něco uděláš, tak bys hlavně měl přestat vyhledávat sex se mnou jen proto, že jsem mu podobný,“ světlou hruď štíhlého chlapce zakrylo tričko, co si oblékl. „A mě tohle už celkově nebaví. Zvlášť, když musím při tvé opilosti poslouchat všechny ty kecy, co se z tebe o něm sypou. Chceš ho? Tak si za ním běž, já s tímhle končím…“ postavil se. A když vzápětí odcházel ven z místnosti legrační chůzí, již mu způsobovala bolest pozadí, vyprovodil ho temný pohled páru zachmuřených, zahloubaných očí a také myšlenka, co se zrodila v mysli ležícího hrubiána: Kdyby to jenom bylo tak snadný…

autor: Ann