autor: B-kay
Miluju tě, srdíčko!
Vím, že tohle není zcela vhodný začátek, ale bohužel nevím, kolik času mi ještě zbývá, a pokud bych měla nárok už jen na pár posledních slov, byla by to právě tahle.
Jmenuji se Sarah Kaulitzová a jsem tvoje maminka. Zrovna v téhle chvíli se na tebe dívám, dotýkám se tvých maličkých rukou a ty se usmíváš. Vím, že se miminka neusmívají, ale přísahala bych, že ses na mě právě usmál. Jsi tak překrásný… kéž bys jen mohl vědět, jak nádherný jsi a jak moc pro mě znamenáš.
Svět je nespravedlivý. Čekala jsem na tebe tak dlouho. Tak strašně dlouho… a když jsem se konečně dočkala, když jsme mohli být konečně spolu, tak budu muset odejít. Je to smutné a neumíš si představit, jak moc mě to bolí. Nejraději bych veškerou bolest vykřičela do světa, po letech týrání konečně vypustila všechny démony ven a dopřála svým plicím alespoň jediný nádech svobodného člověka, ale ani to mi nebude dopřáno, protože víc nemám sílu křičet.
Celý můj život byl jeden velký boj a já už nemám sílu bojovat. Ale netrap se, srdíčko, nebuď smutný, protože ty za nic nemůžeš. Jen díky tobě končí můj život velikým vítězstvím, jen díky tobě budu žít věčně. Nebyls chybou, jak se mi všichni snažili namluvit, nezničils mi život, ani jsi mě nepřipravil o slibnou kariéru. Ty jsi můj život, Bille…
A pokud se k tobě náhodou dostane něco jiného, je to lež.
Když se na tebe dívám, vidím hvězdy. Vždy jsem je milovala, vždy byly tím jediným, k čemu jsem se upínala, tak vzdálené, tajemné a překrásné, ale tebe miluju mnohem víc. Víš, co je zvláštní? Nemyslela jsem, že tahle slova někdy někomu věnuji, opravdu jsem nevěřila, že bych byla schopna milovat po tom, čím vším jsem musela projít, a podívej se na mě teď. Nejraději bych ta slova opakovala pořád dokola. Je to tak krásný pocit. Říct miluju tě a vědět, že je to opravdové. Kdykoliv na tobě utkvím očima, mám chuť povědět ti, jak moc tě miluju.
Vysnila jsem pro nás jiný život, Bille. Mé představy byly tak krásné, plné barev, světla a šťastných okamžiků, chtěla jsem ti všechno ukázat, o všem ti povědět. Chtěla jsem prostřednictvím tvých prvních krůčků a slov prožít i ty mé, prožít dětství, které mi bylo odepřeno, využít druhou šanci a konečně být součástí rodiny. Je mi to líto… tak strašně mi je to líto, srdíčko.
Doufám, že se dostaneš do dobrých rukou. Že budeš vyrůstat u lidí, kteří tě zahrnou láskou a péčí, kterou jsem já nikdy nepoznala a že budeš mít všechno, o čem jsem celý život snila.
Jen o jedno tě prosím… nikdy nevyhledávej svou skutečnou rodinu. Zapomeň na příjmení Kaulitz, nehledej je a nedovol, aby oni našli tebe. Kdyby se tak stalo, ublížili by ti a já bych nikdy nenašla klid.
Neodcházím doopravdy. Jenom vzlétnu do nebe a stanu se součástí oblohy. Budu jednou z těch, které jsem celý život obdivovala. Budu nad tebou tiše bdít, opatrovat tě a střežit každý tvůj krok. Vždy když ti bude nejhůř, pohlédni na hvězdy, synku. Jsem tu…
Tom si ten dopis přečetl třikrát, než se odvážil zvednout pohled. Georg stojící naproti němu s provinilým výrazem ve tváři těžce polkl a očima jej vybízel k tomu, aby promluvil a Tom chtěl. Opravdu chtěl, ale nedokázal to. Sklonil hlavu a pomalu zamrkal. Na ramena mu usedla tíha přečtených slov, snažil se to všechno pochopit, utřídit zběsilý tok myšlenek ve své hlavě a rychle přijít na to, kde začít s Billovým hledáním, ale bylo to až příliš těžké.
V očích cítil slzy, jeho srdce se lámalo na kousky nad osudem milující matky, která nikdy neměla šanci naplnit tím silným citem i život svého dítěte a místo toho jej nevědomky hodila do jámy lvové.
Kdyby byl v Billově kůži a zjistil, že celý jeho život byl pouhou lží, že trpěl týrání a hněv svých údajných rodičů s pocitem, že to on je tím zlým, že si to všechno zaslouží a jako by toho nebylo málo, kousek toho zla si nese v sobě, zřejmě by reagoval stejně. I on by měl potřebu utéct. Utéct před vzpomínkami, před lítostivými pohledy a chápavými úsměvy, nejraději i sám před sebou.
„Když si to přečetl, strašně zbledl,“ spustil Georg chvějícím se hlasem a místo Toma pohlédl na Andrease za jeho zády, který si mezitím hrál s Beth a bedlivě poslouchal každé jejich slovo.
„Chtěl jsem mu jen přinést trochu vody. Bál jsem se, že omdlí nebo tak něco, a když jsem se vrátil… už tady nebyl.“
Toma jeho slova konečně vrátila zpět do reality.
„Nevíš, kam mohl jít?“ zeptal se s krvácejícím srdcem. Bylo to, jako by prožíval deja vú; jednou už zažil podobný pocit, už jednou šílel strachem a nenáviděl se za to, že neví, kde začít hledat, ale tentokrát to bylo mnohem horší.
Georg nešťastně svěsil ramena. „Vyběhl jsem za ním, ale už jsem ho nenašel a nemohl jsem tady nechat Beth samotnou. Tome, j-já… co budeme dělat?“
Tom na něj pohlédl vážným pohledem. Nezlobil se na něj, z ničeho jej neobviňoval, akorát v sobě nenašel sílu usmát se na něj, věnovat mu střípek naděje, že bude všechno brzy v pořádku. Sám nevěděl, jak měla dnešní noc dopadnout. Nevěděl, kde začít hledat. Znal Billa. Dobře věděl, že když chce být neviditelný, jde mu to zatraceně dobře a bude nemožné najít jej. Za okny však řádila bouře a představa toho, jak někde tam venku mokne, třesoucí se pouze v promočeném svetru a tenkých kalhotách, mu napumpovala do žil potřebný adrenalin.
Zaslechl, jak si za jeho zády Andreas povídá s malou Beth.
„Billi odešel kvůli mně,“ šeptla.
„To neříkej, víš, že to není pravda.“
„Namalovala jsem mu obrázek.“ Zaslechl šustění papíru a Andreasův překvapený povzdech.
„Je krásný. Až se vrátí, budeš mu jej moct dát. Uvidíš, jakou radost mu tím způsobíš. Teď tě bude moc potřebovat, víš?“
Tom se v duchu pousmál a zhluboka se nadechl. „Dobře.“ Už nemohl čekat ani o minutu déle. „Jak je to dlouho, co odešel?“
Georg se zamyslel. „Něco přes půl hodiny, možná i víc.“
„Už tady nedokážu jen tak stát,“ povzdechl si Tom, narůstající nervozitu a strach maskoval sebevědomým vystupováním už jen kvůli Georgovi, který působil, že se každou chvíli rozpadne na kousky. Takového jej neznal a opravdu mu to za dané situace nepomáhalo.
„Nemyslím si, že se vrátí domů sám od sebe. Půjdeme ho hledat,“ navrhnul Tom s divoce bušícím srdcem, přeložil dopis na polovinu a strčil si jej do kapsy kalhot. Naléhavě vdechoval specifickou vůni Billova bytu, jako by za sebou jeho majitel zanechával stopu v podobě sladkých tónů, ta jej následovala na každém kroku a on jej tak mohl snadněji vystopovat.
„Já nevím, Tome. Může být kdekoliv,“ povzdechl si Georg, nervózně žmoulaje lem svého trička. „Je to Bill. Když chce zmizet, tak prostě zmizí a ukáže se nám, až když bude on chtít.“
„Nemůžu ho tam nechat samotného v takovém stavu a ještě ke všemu v tomhle počasí. Raději budu běhat po městě jako šílenec, ale budu něco dělat. Zbláznil bych se, kdybych měl zůstat tady a čekat.“
„Dobře, já zůstanu s Beth, kdyby se náhodou vrátil domů.“ Georg nešťastně svěsil hlavu mezi ramena. Ještě pořád se nedokázal zbavit pocitu, že je to všechno jeho vina.
„V pořádku,“ Tom rychle kývl hlavou. „A teď mi řekni nějaká jeho oblíbená místa ve městě. Nějaké záchytné body, abych věděl, kde začít hledat.“ Jen co to vyslovil, věděl, jakou hloupost vlastně řekl, a Georg mu to svým napůl pobaveným napůl zdrceným pohledem jen potvrdil.
„Nemá oblíbená místa. Většinou se zdržuje tady nebo ve škole.“
„Nemám na mysli bary a restaurace, ale nějaká tajná místa, taková, kam si chodí člověk popřemýšlet.“
„O žádném takovém nevím,“ řekl Georg, nad obočím mu vystoupila hluboká vráska. „V zimě jsme spolu byli na procházce ve městě a zašli jsme do jednoho obchůdku se smíšeným zbožím. Měli tam takové legrační ozdoby a mluvící vánoční stromky a Billovi se tam moc líbilo.“
Toma zabolelo u srdce. Kde byl celých pět let? Kde byl, když se Bill chichotal mluvícímu vánočním stromku a s úsměvem se probíral legračními ozdobami? Kde byl, když se procházel s Georgem po městě a do vlasů mu padaly velké sněhové vločky? Kde ksakru byl?!
„To je sice milé, ale nemyslím si, že by měl namířeno zrovna tam.“
„Máš pravdu,“ Georg uznale kývl hlavou a přemýšlel dál.
„Co park? Chodí tam přeci s Beth.“
„Ale večer ne. Když se setmí, má strach jít tam sám.“
„Nic mě nenapadá,“ přiznal Tom se svěšenou hlavou a slíbil si, že když se Bill vrátí, vezme jej na opravdové rande a společně navštíví všechna místa, která Billovi nějakým způsobem přirostla k srdci. A k Vánocům mu koupí jeden z těch mluvících stromků. Bill se bude smát a Tom se bude roztékat blahem při pohledu na jeho vysmátý obličej.
„Taky má rád zdejší knihkupectví, říká, že tam mají skvělý výběr. Líbilo se mu i v muzeu a opravdu rád chodí do městské knihovny, ale nenapadá mě žádné tajné místo, kam by si šel pro klid k přemýšlení.“
„Možná nehledá klid k přemýšlení,“ ozval se z ničeho nic Andreas. Už si nehrál s Beth. Stál za jejich zády, a když se na něj otočili s tázavými pohledy, malinko se zastyděl, sklonil tvář a trhl ramenem.
„Možná hledá odpovědi,“ pípl tiše.
„Odpovědi?“ podivil se Georg, ještě pořád mu to nedocházelo.
„Však víte… odpovědi na otázky, které mu utkvěly v hlavě po přečtení toho dopisu. Možná se chtěl jen ujistit, co se ve skutečnosti stalo s jeho matkou a jestli je to všechno vůbec pravda.“
„Víš, kde předtím bydlel?“ zeptal se Tom bez dechu Georga, který se s přimhouřenýma očima škrábal ve vlasech a zíral na Andrease nejistý, jestli jej má obejmout nebo praštit.
Rozhodl se, že pro tentokrát neudělá ani jedno ani druhé. Nemohl však přestat myslet na to, že by si pár výchovných facek zasloužil, už jen kvůli tomu, co mu o něm Bill kdysi vyprávěl. Možná se k němu nechoval tak příšerně jako ostatní, ale hezky to taky nebylo.
Tom nemohl uvěřit tomu, že ho to dřív nenapadlo. Bill, který se cítil nepohodlně, když z nějakého důvodu neexistovala odpověď na nějakou otázku, ten, který pátral po veškerých odpovědích a byl schopen celé hodiny zírat do knih, by rozhodně nešel do parku přemýšlet a třídit si zbloudilé myšlenky.
Jel domů, nyní si tím byl více než jistý.
„Vím, je to asi hodinu cesty, ale opravdu netuším, jak se tam dostat,“ řekl a po chvíli přemýšlení ze sebe dostal název vsi i Billovu přesnou adresu.
„Já ano,“ řekl Andreas s nadšením badatele. Byl rád, že může být konečně užitečný. Čím blíž měli k nalezení Billa, tím menší byly výčitky spalující jeho nitro jako rozžhavené uhlí. „Moje babička tam žije celý život. Nejezdím za ní často, ale vím, jak se tam dostat. Možná zná i jeho rodiče.“
Tom přikývl, hodil na sebe bundu a usmál se, ale jen kvůli Beth, která z něj nespouštěla pohled svých velikých vyděšených očí a víc než kdy jindy připomínala toho, který si při svém útěku možná zapomněl bundu a mobil, ale rozhodně nezapomněl vzít s sebou Tomovo srdce. Byl to strašný pocit, narůstal každou vteřinou a Tom nevěděl, jak dlouho ještě bude schopen unést tu bezmoc. Potřeboval, aby byl zase doma, aby seděl u stolu, studoval nebo si jen hrál si svými miláčky. Potřeboval slyšet jeho smích, cítit sladkou vůni jeho vlasů a možnost přitisknout jej k sobě, kdykoliv bude chtít.
I teď to potřeboval, potřeboval to víc než vzduch k dýchání a možná to potřeboval i Bill, akorát byl příliš daleko na to, aby Tom zaslechl jeho prosbu.
Andreas přes sebe přehodil bundu a rychle zamířil ke vchodovým dveřím, doprovázen Georgovým ostražitým pohledem. V hloubi duše věděl, že si od něj takové chování zaslouží a věděl i to, že Tom by se k němu choval stejně, kdyby věděl, jak nepříjemný dokázal k Billovi být.
U výtahu si zavázal tkaničky od bot a trpělivě čekal na Toma, který do většího batohu sbalil náhradní oblečení, Billovu bundu i něco k jídlu pro případ nouze. Už byl skoro u dveří, když jej Georg chytil za zápěstí a zatáhl zpět. Naprázdno otevíral a zavíral ústa, se skloněnou hlavou a uslzeným pohledem vypadal tak nešťastně, až měl Tom nutkání udělat cokoliv, jen aby před ním znovu stál starý dobrý Georg s křivým úsměvem a jiskrou v očích.
„Tome,“ promluvil tiše a ošklivě pohlédl na Andrease, který zvedl ruce do vzduchu na znak kapitulace a šel na Toma počkat raději k autu.
„Je pro mě… hodně důležitý. Je jako můj mladší bráška, kterého jsem nikdy neměl. Jestli se mu něco stane, nikdy si to neodpustím.“
„Všechno bude v pořádku,“ Tom jej přátelsky poplácal po rameni, a když k němu zvedl provinilý pohled, věnoval mu drobný uklidňující úsměv. Zdálo se, že to zabralo. „Nedovolím, aby se mu něco stalo, a nevrátím se, dokud ho nenajdu.“
„Víš… i já ho miluju,“ přiznal Georg tiše. „Samozřejmě jiným způsobem než ty a… opravdu jsem mu svou zbrklostí nechtěl ublížit. Až ho najdete, řekl bys mu prosím, že mě to mrzí?“
„Spolehni se,“ Tom jej ještě jednou poplácal po rameni, otočil se a s batohem přehozeným přes rameno opustil Billův byt.
Pozoroval odraz drobného světélka, které se míhalo na silnici, řídnoucí ulice a několik aut, která jim zkřížila cestu a pak najednou nic. Jen tma, pohybující se obrysy stromů, sténajících pod náporem neúnavného deště. Bill si připadal jako ty stromy; stejně mokrý, stejně rozbolavělý, jediné, co jim mohl závidět, byla jejich svoboda.
Jakmile autobus zastavil na páté zastávce, za předpokladu, že byly Billovy výpočty správné a on se v těchhle věcech nemýlil, byl na místě. Přitiskl si těžkou sádru k hrudi, vystoupil a skrčil se, jakmile byl uvítán stejným objetím deště, jakým se s ním ve městě loučil, a ve vlasech a na zátylku okamžitě ucítil dopad těžkých ledových kapek.
Ještě nikdy předtím se necítil tak otupěle. Půda pod jeho nohama nebyla pevná, svět se s ním houpal a žaludek měl ze všech těch pohybů jako na vodě, ale on nebyl schopen zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem. Nemohl to udělat. Věděl, že kdyby tak učinil, přišel by o veškeré zbytky odvahy a byl by stejně ztracený jako před lety, když z tohohle pekelného místa utíkal.
Cítil, jak mu v hrudi silně a naléhavě tluče srdce. Jako by se mu snažilo něco našeptat, jako by byl každý další úder varováním, že Billovo nerozvážné chování povede k jeho záhubě. Nezáleželo mu na tom. V tu chvíli mu nezáleželo na ničem. Nepomyslel na Georga ani na Beth, a už vůbec ne na Toma. Ti všichni byli jako sen, byli součástí Billova snového života a okolní svět představoval nejhorší z nočních můr. Byla mu zima, během několika vteřin byl promočený na kost, ale nepřestával kráčet dál, aniž by jen jedinkrát zvedl pohled a podíval se na cestu před sebou. Kráčel se skloněnou hlavou jako stín, jeho mysl se mohla zbláznit pod náporem nalezených informací a on zoufale toužil vědět, kolik z nich se zakládá na pravdě.
Po chvíli se zvedl vítr a jeho tělo zachvátila silná zimnice. Každý nádech byl jako úder tupým nožem přímo do oblasti žeber, bolelo to, ale rozhodně to nebylo nic v porovnání s tím, jakou bolestí překypovalo jeho srdce. Zakazoval si myslet na to, co si před chvílí přečetl, zakazoval si uvěřit představě, že se narodil jako chtěné dítě a že byl během těch několika hodin života své skutečné matky milován mnohem víc než za celý svůj život. A co bylo nejhorší, zakazoval si myslet na to, že je možná pojilo víc než pouto rodiče a dítěte, že je možná spojoval stejný osud a že trpěli v rodině Kaulitzových úplně stejným způsobem. Při představě, jak Jorgen bije mladou dívku a ta s pláčem prosí, aby přestal, a ze všech sil se snaží uchránit své rostoucí bříško, se mu kolem krku omotaly ledové okovy.
Zavrtěl hlavou, aniž by si uvědomil, že je na místě, procitl teprve ve chvíli, kdy špičkami bot vrazil do dřevěného plotu, který měl po celém obvodu malé dírky, a byl nucen poprvé od chvíle, co byl na místě, zvednout hlavu a čelit realitě, která byla děsivější než veškeré noční můry, které kdy měl a že jich nebylo málo. Stará polorozpadlá barabizna působila ještě starším a ještě zanedbanějším dojmem, zdála se mu mnohem zchátralejší a hrůzostrašnější, než když ji před lety opouštěl. Nesymbolizovala víc než lež, kterou jej po celý život krmili, a zlo tiše dřímající za starými, věkem ošlehanými zdmi. Zhluboka se nadechl, přeskočil nízký plot a teprve když si po dopadu do měkkého bláta otřel tvář, zjistil, že mu po ní nestékají jen dešťové kapky, ale vlhkost na jeho obličeji byla jejich směsí se slzami, které mu vytékaly z očí pravděpodobně od chvíle, kdy dočetl dopis.
Snažil se nesoustředit na vnitřní varování a nejistě vykročil ke vstupním dveřím. Stihl však zdolat jen pár metrů, když odněkud zaslechl zoufalé zakňučení.
Otočil se.
„To ne,“ vydechl neslyšně.
Ledové okovy opustily jeho krk a omotaly se přímo kolem jeho srdce. Jen několik metrů od něj, ve stínu starého nemocného stromu spatřil převrácenou, napůl rozmočenou krabici, která byla naštěstí dostatečně velká, aby poskytla alespoň nějaký úkryt pro vyzábnuté třesoucí se stvoření uvnitř.
Bill opatrně kráčel po zabláceném chodníčku, došel až ke krabici a kleknul si, aby se mohl lépe podívat na jejího obyvatele. Pes sledující jej vyděšeným pohledem, by byl za jiných okolností statným a silným strážcem domu, v rukou Jorgena a Simone Kaulitzových však chřadl stejně jako Bill a proměnil se ve vyzáblé chvějící se klubíčko.
„Ahoj,“ dostal ze sebe Bill plačtivě a zvedl ruku ve snaze pohladit špinavého psa po hlavě, ten však ucuknul před jeho dotekem a hrubý řetěz se mu při tom pohybu bolestivě zaryl do kůže na krku. Zakňučel, stáhl ocas mezi nohy a propaloval Billa nešťastným pohledem. Bill se na to nedokázal dívat. „Pomůžu ti, ano?“ vzlykl, znovu natáhl ruku ve snaze rozepnout hrubý psí obojek, ale opět neúspěšně. Pes se při pohledu na přibližující se dlaň roztřásl ještě více, cuknul sebou a začal se dusit. „Ne, prosím, přestaň.“ Bill jej podepřel svým mokrým tělem, využil moment jeho nepozornosti, když odněkud zaslechl psí vytí, a rychle zahákl prsty za jeho obojek. Pes se pod jeho dotekem kroutil, funěl a nešťastně kňučel, ale jen do doby, než Bill rozepnul jeho obojek. Když zjistil, že je volný, chtěl se rozběhnout po zahradě, hubené nohy však neudržely váhu jeho těla, podlomily se a pes přistál čumákem v blátě, odkud na Billa smutně hleděl.
„Zkus to ještě jednou,“ řekl tiše a třesoucí se rukou jej pohladil za uchem. „Jen běž, jsi volný.“
Vstal, nejistý na vlastních nohou došel až ke dveřím a po menším zaváhání tiše zaklepal.
„Vypadni otevřít!“
„Proč já? Koukej hnout tím svým líným zadkem a laskavě jdi otevřít!“
„Ani mě nehne.“
„Jestli budu muset vstát, hezky to schytá nejen ten za dveřmi, ale i ty, takže ti radím, běž!“
„No jo, no jo.“
Bill litoval svého rozhodnutí, jen co zaslechl hlas „svého otce“. Najednou to bylo všechno mnohem skutečnější. Zaslechl ozvěnu přibližujících se kroků, nespokojené mumlání jeho údajné matky a o pár vteřin později se dveře rozletěly a Bill se ocitnul tváří v tvář ženě, kterou neviděl celých šest let. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, o koho se jedná. Mžourala na Billa opilýma očima a s otevřenou pusou, ve které zůstalo už jen pár zubů. Mastné vlasy ji postávaly kolem obličeje, který měl nezdravě zelenou barvu s hlubokými vráskami na čele a kolem pusy. Dívala se na něj a vzápětí se rozesmála.
„Tak to mě podržte,“ teatrálně se chytila za srdce, vystoupila ze dveří a chechtajíc se chytla vyděšeného Billa za bradu a silně zatřásla jeho hlavou. „Ty malej prolhanej parchante,“ sykla mu do obličeje s úsměvem, který byl tím nejděsivějším, co kdy Bill spatřil, s úsměvem, který vůbec nekorespondoval s nenávistí zarytou v hloubce její nažloutlých očí. „Tak tobě se zastesklo po mamince?“ pitvořila se, dloubajíc jej do tváří.
Billovi se udělalo špatně od žaludku, cítil, jak mu po celém těle přechází naprostá hrůza. Otevřel ústa, ale nevycházela z nich žádná slova. Měl tolik otázek, a najednou… najednou byly všechny pryč a myslel jen na jediné, jak se odsud co nejrychleji dostat.
„Neumíš si představit, jak dlouho jsme s Jorgem čekali na tuhle chvíli.“
Bill se roztřásl ještě víc, pokud to vůbec bylo možné, v duchu volal o pomoc a nevěděl, komu bylo volání věnováno. Zda Tomovi, kterého možná už nikdy neuvidí, Georgovi, který jistě šílí strachem, nebo jedné z hvězd, která mohla být tou jeho hvězdou.
„Přišel jsem se jen na něco zeptat,“ pípl nejistým hláskem a ustoupil ode dveří do bezpečí divokého deště.
„Na co ses přišel zeptat?“ Simone po něm natáhla své velké ruce a silou jej přitáhla blíž ke dveřím.
„Na… na Sarah.“ Zazněla téměř neslyšná odpověď.
„Cos to řekl?“
Obličej Simone byl náhle ještě nepřirozenější než před chvílí, střídaly se v něm nepěkné odstíny zelené, bílé a šedé. Vykulila oči, drapla jej za svetr a probodávala jej ošklivým pohledem.
Bill své troufalosti okamžitě litoval, bylo však už příliš pozdě. Za zády Simone se vztyčila postava obtloustlého plešatého muže, který Billa na rozdíl od své ženy poznal okamžitě. Surové rysy jeho obličeje jako by ještě více ztvrdly, když odsunul svou ženu stranou a bez mrknutí oka hleděl na zmoklého špinavého a třesoucího se černovláska.
„Tak ty ses přišel zeptat na Sarah,“ uchechtl se, napřáhl ruku a bez jediného varování nebo náznaku z celé síly uhodil Billa do obličeje.
Bill bolestivě zasténal, ztratil rovnováhu a přepadl z vyvýšeného travnatého břízku rovnou do bláta. Chtěl utéct, bránit se, cokoliv, ale končetiny měl jako z ocele, jeho tělo zůstalo ležet v blátě neschopno pohybu. Vykřikl, když jej strýc surově popadl za vlasy a vytáhl na nohy jen proto, aby jej mohl znovu uhodit a znovu se dívat na to, jak padá do bláta.
„Tak mi dovol, abych ti o ní něco řekl,“ převrátil Billa na záda, sedl mu na boky a sledoval jej z výšky svým bodavým pohledem. „Nevím, jak ses o ní dověděl, ale je zřejmé, že všechno víš, takže nemá smysl něco zatloukat. Byla to děvka.“
Bill pomalu zakroutil hlavou a zalapal po dechu, jakmile kolem krku ucítil sevření Jorgenových mohutných rukou. Prozatím varovné.
„Ale ano, byla. Odporná děvka a ty… ty nejsi o nic lepší. Neměl ses vracet. Neměls to dělat. To bylo opravdu špatné rozhodnutí.“ Vstal a Billa táhl s sebou, s rukama kolem jeho krku vypadal nadmíru spokojeně. „Ale něco ti prozradím,“ naklonil se k němu blíž a Billův obličej ovanul alkoholový dech. „Nebude trvat dlouho a zase se setkáte. Jen vydrž. Vrátím mamince jejího milovaného synka. Oba mi budete nakonec vděční, vždyť vám jen dělám laskavost.“
Najednou stisk rukou kolem Billova krku zesílil a on věděl, že je konec. Lapal po dechu, sádrovou bambulí se oháněl po velkých rukou, které mu nedopřávaly ani špetku vzduchu, bylo to mnohem horší, protože se předtím nestihl pořádně nadechnout. Jeho srdce tlouklo jako o závod, ale on sám upadal do podivné letargie. Už neměl sílu.
Lapaje po dechu zvedl oči k obloze. Viděl ji. Její tvář, její laskavý úsměv. Mávala na něj.
Už brzy, maminko, pomyslel si z posledních sil, už brzy budeme zase spolu.
Zavřel oči a přestal sebou zmítat. Jeho tělo ochablo v Jorgenově sevření, tlukot jeho srdce se zpomalil na minimum. Byl konec.
Tichem se jen o něco později roznesl ohlušující výkřik. Bill nevěděl, co se stalo, nebyl si dokonce jistý ani tím, jestli je pořád naživu. Jediné, čeho si byl vědom, bylo to, že sevření silných rukou nečekaně polevilo a jemu už nic nebránilo v dýchání. Zalapal po dechu a prudce otevřel oči, málem znovu omdlel, když nad sebou spatřil světlovlasého chlapce.
„Jen dýchej,“ řekl mu Andreas laskavým tónem, roztřeseně jej hladil po tváři a namodralých rtech lapajících po dechu. „Dýchej. Už jsi v bezpečí.“ Nepokoušel se s ním hýbat, za což mu byl Bill vděčný. Poslechl. Zavřel ztěžklá víčka a dělal jen to, co mu přikázal. Dýchal.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Dopis byl vážně nádherný, je mi líto, co si Billova maminka musela prožít, zřejmě na tom nebyla o nic líp, než Bill. Nechápu, jak můžou být ti ''lidé'' tolik zlí. Ulevilo se mi, že se Billovi nic nestalo. Snad se všechno dá do pořádku. Těším se na setkání Toma s Billem. Děkuji za díl.
Tak jsem se bála že Tom přijde pozdě moc krásna povídka.
B-kay, já ani nemám slov. Prostě jen…díky za díl.
Nádherný dílek!! Bulím, jak želva…Billík si zaslouží štěstíčko…Díky!!
Hodně napínavý díl, proč je na dvě části? 😀 Jsem ráda, že záchrana přišla včas, Billovi už se prostě nesmí ubližovat… snad to bylo naposledy. I když jsem čekala asi delší komentář k Sarah od jeho náhradních rodičů, před tím, než ho budou chtít sprovodit ze světa, bylo to hrozně hrr. Doufám, že dostanou v druhé části co proto 🙂 Díky za další díl 🙂
Ježíši, to bylo vážně o chlup! Tušila jsem, že Bill nebude vítaný, ale že se ho Jorg rovnou pokusí zabít… Nemám slov.
Díky, těším se na pokračování.
Další díl plný všemožných pocitů! Nepřestávám dýchat už od samotného začátku dílu a na konci jsem už málem lapala po dechu. Tohle mi nedělej, B-Kay, tolik jsem se o Billa bála! Ačkoli jsem pevně věřila, že Tom stihne dojet, i tak mi to všechno trhalo srdce! 🙁
Už samotý dopis byl šíleně dech beroucí a srdceryvný. Ukápla mi u něj slzička a vlastně se nedivím, že to Billa tolik vzalo. Celý život nevěděl, že jeho rodiče nejsou jeho pravými rodiči a dozvědět se to, že měl skutečně milující maminku, která by pro něj dýchala, muselo být bolestné. Až ale uplyne čas, věřím, že bude Bill rád, že někoho takového vůbec měl, a že tihle příšerní lidé s ním nemají skoro nic společného. I když jsou z rodiny, nejsou pravými rodiči.
Toma mi bylo skutečně líto, jak byl zoufalý z toho, že Bill zmizel, a on nevěděl kam. Andreas měl bezvadný nápad a jsem teď neskutečně ráda, že jej Tom vzal s sebou, nebýt jej, už by bylo po Billovi. 🙁 Ani ve snu mě nenapadlo, jak se Billova návštěva rodičů mohla zvrhnout. Nechápu, oč jde Jorgovi, proč prostě nemůže Billa nechat být napokoji? Vždyť by jej už nikdy neviděli…
Strašně mě mrzí, jak to nakonec všechno dopadlo, a že si Bill musel něčím takovým projít. Už jsem doufala, že v jeho životě bude jen štěstí a radost a teď jej musí potkat tohle. Má chlapec strašnou smůlu skoro na všechno.
Ovšem Tom je můj hrdina dne! ♥ Díky bohu, že s Andym stihli tak brzy dojet a že všechno zachránit. Andymu nikdy nepřestanu být vděčná, protože skutečně..nebýt jej, všechno by dopadlo strašně špatně.
Tak teď už jen doufat, že se všechno obrátí k lepšímu a život už Billovi nebude stavět klacky pod nohy. A kdyby přece, tak má Toma! ♥
Moc děkuji, B-Kay! ♥
Tenhle díl byl neuvěřitelně silný! ♥♥♥