autor: B-kay
Dnes jsem pro vás tvořila celým srdcem i duší. Vypsala jsem se i z posledních slov, které ještě zůstaly v mé slovní zásobě, a jsem naprosto prázdná, ale tak krásně prázdná, až mám chuť se pořád spokojeně usmívat. Tenhle díl je zřejmě nejdelším dílem povídky a také nejvíce přelomovým. B-kay si sáhla na dno svých možností, tvořila a tvořila většinu dne, takže doufám, že mou snahu oceníte tím, že se odpoutáte od starostí všedního světa a pořádně si jej vychutnáte.
Bez tíže, bez trápení. Zcela osvobozeni od všeho, co by vám mohlo kazit příjemný zážitek… přeji krásné počtení!
Bill nikdy nerozuměl lidem. Snažil se, v dětství strávil opravdu mnoho času tím, že se snažil pochopit složitou formulku specifikující lidské chování vázané na konkrétní situace, ale to, co měl neustále před očima, jen věčný zmatek a boj rozličných povah, mu jeho snahu příliš neulehčilo, a tak bylo jen otázkou času, kdy se vzdá. Bojoval dlouho, ale každý nakonec kapituluje před vítězem, kterého nemůže přemoct, který byl jasným hned od začátku. A tak si našel jiný způsob, jak žít. Utíkal před světem, který mu způsoboval tolik bolesti, mnohem raději než lidmi se obklopoval zvířaty a přírodou, studoval drobné světélkující body na obloze, které tam byly každou noc jen pro něj, dostatečně vzdálené na to, aby mu jakkoliv ublížily, i když si nemyslel, že by toho byly schopny. Něco tak nádherného přeci nemůže být nebezpečné.
Později našel zálibu ve čtení, četl jednu knížku za druhou bez ohledu na to, zda se jednalo o historický román, sbírku poezie nebo encyklopedii. Četl a četl, nasával veškeré informace jako houba sající vodu a jeho mozek je s dokonalou lehkostí zpracovával do ucelených celků. Cítil se být naplněn, veškerá prázdnota byla náhle pryč, aniž by si uvědomoval, že nikdy doopravdy nezmizela. Pořád byla jeho součástí, pořád tak silná a skutečná, ale mozek plný tisíců nových informací mu nedovoloval pomyslet na srdce, které zelo prázdnotou a stalo se jejím novým domovem.
Otevřel oči a těžce vydechl. Čelem se opíral o chladnou okenní tabuli a bolavou ruku si přitiskal k hrudi, bledé tváře měl poznačené mozaikami úzkých cestiček, které vytvářely slzy, vytékající mu z očí upřených kamsi do dálky. Jeho tělo se ještě pořád jemně otřásalo, vlastně se třásl od chvíle, co Tom vyslovil své vyznání, a on upadl do stejného zmatku jako před lety, když se marně pokoušel pochopit lidské chování. Ani tentokrát to nedokázal. Nerozuměl mu. Nechápal, jak mohl něco tak hlubokého a důvěrného, něco, co mělo být určeno uším té pravé osoby, jen toho jediného člověka, říct právě jemu. Copak si neuvědomuje, o kolik přichází? Neuvědomuje si, co všechno ztrácí tím, že s ním zůstává? Bill přeci není ten, koho hledal. Nemůže být. Byl nezajímavý, nudný a podivný, vždy všem jen pro smích. Tom jej nemohl milovat. Ne, to nikdo nemohl. Milovat Billa bylo nemožné. Slyšel to přeci tolikrát…
„Bille?“
Trhl sebou, jakmile z chodby zaslechl Tomův hlas a následné zavírání dveří. Zhluboka se nadechl, levou rukou si otřel vlhké tváře a rychle vklouzl zpátky do postele vedle hromady knih, na které se stejně nedokázal soustředit, a Atoma spícího v prázdné misce od ovocného salátu. Dopřál svým plícím ještě jeden hluboký nádech, v duchu si rychle zopakoval vše, co chtěl Tomovi říct a byl připraven na jejich setkání. A pak se najednou ve dveřích zjevila Tomova usmívající se tvář, jejich pohledy se setkaly a všechno to, co mu plánoval říct, bylo pryč.
Tomovy oči jej svými láskyplnými pohledy ujišťovaly o skutečné váze jeho předešlých slov a Billovo srdce jim svým splašeným tlukotem odpovídalo stejnou vervou.
„Ahoj.“ Tomův úsměv se o něco rozšířil, jak pomalu vstoupil do pokoje.
Bill v té chvíli úplně přehlédl fakt, že Tom nesl v jedné ruce přeplněnou igelitku a ve druhé svíral nějakou krabici, za jeho zády se rozprostíralo naprosté ticho. Nic nebylo zvláštní ani důležité.
„Ahoj,“ odpověděl s nesmělým úsměvem a plaše sklonil tvář. V žaludku cítil zvláštní slabost a jeho vnitřnosti se kroutily. „Co to je?“ zeptal se roztřeseným hláskem, když k němu znovu zvedl pohled a ukázal na věci, které Tom přinesl.
„Jen pár dárků.“
Tom, do té chvíle postávající u dveří, konečně udělal krok do místnosti. Došel až k posteli a položil igelitku s neznámým nákladem vedle postele společně s krabicí tak, aby na ni Bill zatím nemohl vidět.
„Dárků?“ podivil se Bill. „Pro koho?“ Nespouštěl z Toma pohled svých velikých překrásných očí a nutil Toma cítit se tak zvláštně, slabě a zranitelně. Bylo to neskutečné.
„Pro tebe,“ vydechl s uličnickým úsměvem na rtech, protože dobře věděl, co bude následovat. K jeho vlastnímu překvapení Bill pouze pobaveně zakroutil hlavou a po kolenou se k němu přisunul blíž.
Jakmile byly jejich tváře ve stejné úrovni, Bill pootevřel ústa a zhluboka se nadechl. Zdálo se, že mu chce něco říct, ale jakoby nemohl najít slova. Tom k němu natáhl ruce, opatrně vzal jeho tvář do dlaní a zadíval se mu hluboce do očí.
„Chyběls mi,“ šeptl. „Tolik jsi mi chyběl.“
Naklonil tvář a spodním rtem se zlehka otřel o Billovu čelist. Vdechl vůni Billových vlasů a usmál se. To, co s ním ten kluk prováděl, to, jakou měl nad ním moc, aniž by si to uvědomoval, bylo skutečně ohromující a Tom nechtěl, aby to někdy přestalo.
„Taky jsi mi chyběl,“ bylo mu po chvíli nesmělou odpovědí. Bylo zjevné, že ta slova z Billových úst nevycházejí lehce, nebylo to pro ně přirozené, možná to bylo vůbec poprvé, co něco takového vyslovily a Tom si jeho slov o to víc vážil. Chtěl mu dát čas a prostor si na to všechno zvyknout. Nechtěl na něj tlačit. Z Billova chování a řeči jeho těla cítil upřímnost a víc nepotřeboval.
„Kde jsou Beth s Georgem?“ zeptal se Bill tiše a vzápětí vesele zakňučel, jakmile mu na rtech přistál dlouhý polibek.
„Šli ještě něco nakoupit. Georg nás prý chce překvapit skvělou večeří.“
„Tome,“ řekl Bill se smíchem. „Těchhle řečí si nesmíš nikdy všímat. Když Georg řekne něco takového, nesmíš se těšit na skvělou večeři, abys později nebyl zklamán. Skvělá večeře je v jeho podání jen jiným označením pro živelnou pohromu v kuchyni.“
„Opravdu?“ Tom překvapeně pozdvihl obočí. „Vypadal tak sebejistě.“
„Tak vypadá pokaždé, ale jen během nákupu a prvních deseti minut vaření. Pak obvykle nastává problém a kuchyň je najednou plná divných vůní, dýmů a on se vymlouvá na vše, co mu přijde pod ruce. Naposled si to odnesl chudák Tomi za to, že se mu motal pod nohama.“ S úsměvem natáhl ruku a něžně pohladil svého mazlíčka po plném břiše. „Ale vážím si toho, protože vím, že mě chce potěšit. Je to od něj milé.“
„Mohl bych mu tentokrát pomoct,“ navrhl Tom s úsměvem.
„Nevím, jestli s tím bude souhlasit, ale můžeš to zkusit.“
Bill cítil, jak se jejich tváře nenápadně přibližují, jejich nosy se o sebe láskyplně otřely předtím, než konečně došlo ke spojení chvějících se rtů. Jeho svět se otřásal v základech, aniž by si toho byl vědom, hladově pootevřel ústa, vychutnávaje si každičkou vteřinku Tomova laskání. Dřív, než se stačil zastavit, přerušil polibek a odtáhl se od Toma na vzdálenost jednoho centimetru. Jejich tváře zůstávaly i nadále přitisklé, se silně stisknutými víčky se o sebe něžně třely špičky nosů, až dokud Bill nepromluvil.
„Myslel jsi to vážně?“ zeptal se šeptem, zcela omámen nahromaděnými pocity.
„Co?“ Tom nebyl schopen soustředit se na nic dalšího než na pár naběhlých pootevřených rtů a zcela mu unikal význam Billových slov. Pak pochopil. Odtáhl se od Billa, otevřel oči a zadíval se do těch jeho.
„To, co jsi řekl předtím,“ dodal Bill nesměle a vzápětí odvrátil tvář přesvědčen o tom, že Tom již dávno lituje svých slov.
„Co jsem řekl, Bille?“ Tom dobře věděl, k čemu se jejich konverzace upíná, ale chtěl, aby to vyslovil Bill. Aby to zaslechl i ze svých úst, aby to pochopil a konečně uvěřil, že se to děje. Že je to skutečné.
Billovi do očí vystoupily slzy. „Řekl jsi, že mě miluješ,“ špitl tichounce.
„Zopakuj to,“ promluvil Tom stejně tiše, nespouštěje pohled z Billovy překrásné tváře.
Bill sice nevěděl, jaký to mělo smysl, ale poslechl. „Řekl jsi, že mě miluješ,“ řekl o něco pevnějším hlasem, pořád však příliš slabě na to, aby ta slova pronikla za nedůvěřivou bariéru a probojovala si cestu až do jeho srdce.
„Ještě jednou,“ vydechl mu Tom do ucha, na které vzápětí umístil vlhký polibek. Už byli téměř u cíle. Chyběl jen krůček a ten byl jen o pár vteřin vykonán Billovými slovy.
„Miluješ mě,“ řekl dostatečně hlasitě na to, aby to slyšeli oba dva.
Tomův pohled, způsob, jakým se jeho oči vzápětí rozzářily a úsměv, který zkřivil koutky jeho úst, mu jen tiše napovídaly, aby se tomu konečně přestal bránit. Aby se přestal bát, aby od sebe přestal odhánět lidi bez ohledu na to, zda s ním mají dobré úmysly nebo nikoliv. Jistě, našli se i takoví, kteří je neměli, jeho zafačovaná ruka byla toho důkazem, ale třes celého těla a jeho splašeně tlukoucí srdce bylo důkazem, že žádného takového člověka ve své blízkosti zrovna neměl.
„Miluješ mě,“ šeptl, na jeho usmívajících se rtech vzápětí přistála slza.
„Celým srdcem.“ Tom kývl hlavou, přitáhl si Billa za týl k sobě, pusinkuje jej všude po tváři. „Miluju, miluju, miluju,“ šeptal mezi jednotlivými polibky, šimraje Billa po tváři svými vousy a jeho tlumený smích a způsob, jakým se mu snažil vykroutit, tenhle pocit nafukovaly do nebeských výšin jako obří balon.
„A nejsem sám,“ řekl najednou vážným hlasem, odtáhl se od překvapeného Billa a naklonil se z postele. „I on tě bude milovat,“ dodal, jakmile se mu podařilo vytáhnout se zpět na postel, tentokrát i s krabicí, kterou bez sebemenšího zaváhání položil mezi ně, nutíce Billa pohlédnout do ní.
Bill se kousl do rtu a sklopil pohled, a to, co vzápětí spatřil na dně krabice, mu vyrazilo dech. Nevěděl, jestli se mu to zdá, anebo je to ještě pořád skutečnost, ale pokud to i náhodou bylo skutečné, pak to bylo mnohem krásnější než veškeré sny, které se mu kdy zdály. Na dně kartonové krabice leželo malé kotě, šedé s bílými flíčky na tlapkách, spokojeně oddechující a Bill při pohledu na něj uvěřil, že je opět malým klukem. Minulost neexistovala, nic špatného se mu nestalo a on našel své milované kotě spát přesně tak jako pokaždé, když se vrátil domů ze školy, pečlivě za sebou zamknul dveře a teprve poté se utíkal přivítat se svým přítelem. S výjimkou jediného dne, kdy zapomněl zamknout…
Ze rtů mu unikl vzlyk ještě dřív, než jej stihl ztlumit v dlani, kterou si vzápětí přitiskl k ústům. Zvedl oči k Tomovi, který jej sledoval svým něžným pohledem, doufaje, že mu tím udělal radost, netuše, zda udělal dobře nebo ne. Bill z něj nedokázal spustit pohled. Tak nějak začínal cítit, že se v jeho životě zjevil proto, aby jej obrátil vzhůru nohama, což bylo vzhledem k Billově minulosti jako pohlazení na jeho zlomenou duši a tolikrát raněné srdce.
„Georg mi to prozradil,“ přiznal se Tom trošku nesměle. „Řekl mi, co se stalo a já… chtěl jsem, abys byl zase šťastný, abys zapomněl na to, co se stalo.“
„Tak jsi mi přinesl stejného kocourka.“
„Nevěděl jsem, jestli je to dobrý nápad, možná jsem měl raději vzít jiného, ale chtěl jsem tě jen potěšit a nepřemýšlel jsem.“
„To je dobře,“ špitl Bill uplakaně. „Protože je nádherný.“
„Opravdu se ti líbí?“ zeptal se Tom s nadějí v hlase a překvapeně zamrkal, jakmile se Bill prudce vymrštil do kleku, naklonil se přes krabici mezi jejich těly a hluboce jej políbil. Při tom pohybu z postele sklouzlo několik knížek a malá krémová obálka, která vyklouzla z jedné z nich a skončila pod postelí, ale nic z toho nebylo důležité.
„Je nádherný. Děkuji,“ vydechl mu Bill na rty a znovu a znovu se do nich nořil. Jejich polibky byly slané díky slzám, které stékaly po Billově obličeji, svět kolem nich se točil a jediné, co dávalo smysl, bylo to, co cítili uvnitř, rostoucí každou vteřinou, nabírající na síle.
„Podívej, chce se s tebou seznámit,“ řekl Tom a hlavou ukázal na kotě, které se všemožně snažilo vylézt z krabice.
„Můžu si ho vzít?“ zeptal se Bill s rozzářeným pohledem.
„Je tvůj,“ Tom jej políbil do vlasů a díval se, jak Bill levou rukou opatrně vytahuje kocourka z krabice, pokládá si jej na klín a hladí jej za ušima. „A ještě něco.“
Bill k němu zvedl tázavý pohled. Nedokázal se přestat usmívat.
„Tentokrát mu musíš dát jméno.“
Něžně jej dloubl do boku, položil se vedle něj a pozoroval jeho úsměv, spokojenost malého kotěte i tlusté růžové bříško trčící z ovocné misky. Vše se zdálo být naprosto dokonalé.
O několik hodin později se pocit dokonalosti probojoval do myslí všech. Byli po večeři, která díky Tomově spolupráci s Georgem dopadla nad očekávání všech přítomných, po menší komplikaci s prostorem měla každá z Tomových věcí své místo a všechno se zdálo být v pořádku. Žádný problém netrval déle než pět vteřin, pokud vůbec byl nějaký. Billův byt se stal domovem hned čtyř výjimečných duší, mezi kterými panoval vzájemný soulad.
Po večeři se všichni přesunuli do obýváku, kde se Tom s Georgem pustili do speciálního kytarového minikoncertu, jenž byl věnován jen Billovi a Beth, který pro tuhle příležitost posloužili jako publikum. Beth seděla Billovi na klíně, zády se tiskla k jeho hrudníku, vychutnávajíc si blízkost člověka, pro kterého byla důležitá, a po každé odehrané písni nadšeně tleskala. Bill si naneštěstí tleskání dovolit nemohl; nemohl si dokonce ani užít požitek z doteku toho překrásného nástroje i přesto, že to klukům nevadilo a sami se jej snažili přemluvit. Bill však měl strach, sádra na jeho ruce jej činila až příliš neobratným a on nechtěl způsobit něco, čeho by později litoval, a tak tleskal svými obdivnými pohledy a širokými úsměvy.
Georga už předtím viděl hrát; občas si přinesl kytaru k němu a místo zabíjení zombie příšer skládal pomalé melodie, Toma však nikdy předtím s kytarou v ruce neviděl a musel uznat, že to byl zatraceně nádherný pohled. Tlumené světlo stolní lampy a vonné svíčky hořící na stole vrhaly na Tomův obličej stíny různých tvarů. Se zavřenýma očima, pootevřenými rty a drobnou vráskou nad obočím působil, jako by byl mimo tenhle svět. Bylo nádherné dívat se, jak pod jeho prsty vzniká umění v té nejupřímnější podobě, naslouchat kakofonii tichých tónů dokonale ladících s těmi, které vytvářel jeho nejlepší přítel, být svědkem tohohle všeho s pocitem, že se obou může dotknout, že jsou skuteční a že jsou tam jen pro něj.
Kytarové vystoupení bohužel netrvalo dlouho. Georg musel jít něco vyřešit do práce, a tak kolem půl deváté osaměli, společně uložili Beth spát a v doprovodu Billova malého kocourka a žárlícího Atoma se rozvalili na gauči, zamotaní jeden do druhého, pozorující noční oblohu za okny. Zhasli světlo, celý pokoj byl náhle osvětlen jen malinkým plamínkem pomalu dohořívající svíce.
Bill Tomovi vyprávěl o tom, jak si kvůli Beth pokresloval ruce zmenšenými verzemi souhvězdí a vyprávěl ji různé pohádky, jen aby jí vykouzlil úsměv na rtech, a ona od té doby věří, že jeho ruce v sobě ukrývají skutečné hvězdy. Bill se tomu chichotal, jemně kroutil hlavou, ale Tom si nemyslel, že by byla Beth příliš daleko od pravdy. Neřekl to, zůstal tiše, ale okamžitě myslel na to, že Bill nemá hvězdy pouze v dlaních. Místo toho se nad něj naklonil a vsál jeho spodní ret mezi své. Ochutnával jej prostřednictvím láskyplných polibků, masíroval zuby a vzápětí po něm něžně přejížděl jazykem. Hrál si s ním stejně tak jako si pohrával s Billovým osudem a Bill už nebyl schopen odmítat. Nechal své rty pootevřené, nosem zhluboka vdechuje jemnou vanilkovou vůni, pomalu vyrovnal nohy, které měl do té doby pokrčené v kolenou, a dovolil Tomovi položit se na jeho tělo. Tom se podepřel na loktech vedle jeho hlavy, chvíli jej z té nečekané výšky pozoroval.
„Co se stalo?“ zeptal se Bill tiše, rozdýchávaje právě ukončený polibek.
„Nic,“ Tom se sladce kousl do rtu a jemně zavrtěl hlavou.
„Usmíváš se,“ řekl Bill, natáhl ruku a ukazováčkem něžně přejel přes prasklinku v Tomově rtu.
„To protože jsem šťastný,“ vydechl a trošku klesl níž. „Jsi tak nádherný a já pořád nemůžu uvěřit tomu, že se tohle všechno děje.“
Bill se pousmál a neslyšně zalapal po dechu, jakmile bylo jeho tělo překryto tím Tomovým. Vzápětí měl jeho ruce zapletené ve vlasech, jeho oči v přítmí hledící přímo do těch jeho.
„Miluju tě, Bille.“
Bill se pod jeho tělem roztřásl. Pootevřel ústa, bezmocně hleděl do hloubky očí, které získaly jantarový nádech a sledovaly jej s naprostým porozuměním a důvěrou, a dřív, než Bill stačil zformulovat nějakou odpověď, byly najednou pryč. Zmizely ve chvíli, kdy se Tom nedočkavě přitiskl na jeho ústa, Bill zavřel oči a celý svět zčernal.
A vzápětí celé jeho tělo zachvátila zimnice a byl to tak krásný pocit. Usmíval se do hladových polibků, jež mu byly věnovány, chvíli spolupracoval s Tomovými ústy a poté se vzdal, zůstal nečinným a nechal se sebou zacházet jako s loutkou odevzdanou do rukou velice zkušeného loutkáře. Tom jej líbal naprosto úchvatným způsobem, přiváděl jeho tělo do stavů, ve kterých se nikdy předtím nenacházel, líbal jej i přesto, že jeho polibky nebyly opětovány. Bill se jednoduše nedokázal přestat usmívat, dovolil Tomovi, aby si obtočil jednu z jeho nohou kolem boků a natiskl tak jejich těla ještě více na sebe.
Tom vzápětí sklouzl svými polibky níž, hladově sál sladce chutnající kůži Billova bělostného krku, olizoval jeho divoce pulzující tepnu a sám se přitom usmíval jako blázen. Byl šťastný, snad ještě nikdy předtím necítil nic tak krásného a poprvé beze strachu, že by o to v danou chvíli mohl přijít. Byl si jistý, že o Billa nepřijde, trvalo přeci tak dlouho, než mu začal důvěřovat, oba to potřebovali. Potřebovali přesně tohle. Polibky, doteky, náruč milované osoby, potřebovali poskládat svá zlomená srdce znovu dohromady.
Bill si užíval všech krásných pocitů, které v něm Tom vyvolával, poprvé v životě se cítil žádaný a důležitý, poprvé v životě na chvíli uvěřil, že i on za něco stojí. Že se našel člověk, který by byl schopen bojovat pro něj. Všechno bylo tak krásné až do chvíle, než to začalo být ještě krásnější; Tomovo tělo tisknoucí se proti tomu jeho, hladové polibky, náhodná pohlazení, naléhavost, zoufalství, vše smíšené a znásobené Billovým citem. Bylo toho najednou až příliš a vyvrcholilo to příjemnými pocity v oblasti Billova podbřišku, nejdříve ucítil lehké brnění, pak pálení a jen o chvíli později prudce vyvalil oči, odtrhl se od Tomových úst a ukryl tvář v dlaních s bezmocným zakňučením.
„Omlouvám se,“ zahuhlal skrz škvírky mezi prsty a snažil se Tomovo tělo setřást z toho svého. Byl si jistý, že Tom musel jeho erekci ucítit okamžitě, byli přeci tak blízko, tiskli se na sebe, možná si jí byl vědom ještě dřív než Bill.
„Bille,“ řekl Tom a s úsměvem se snažil oddálit jeho ruce z obličeje. „Nic se nestalo. Je to v pořádku.“
„Ne, není. Jsem tak odporný,“ mumlal si dál své. „Teď už víš, že jsem kluk a… ach bože.“
„To jsem věděl i předtím,“ řekl Tom pobaveným tónem. Sám cítil vzrušení a touhu přímo obřích rozměrů, ale naštěstí pro něj měl se svým tělem více zkušeností, a tak se uměl lépe ovládat i přesto, že s Billovou erekcí tlačící se proti jeho břichu, zahalenou jen tenkými pyžamovými kalhotami to bylo opravdu těžké.
„Tohle se nemělo stát.“ Snažil se vykroutit zpod Tomova těla, ale ty pohyby to všechno ještě více zhoršovaly, uvnitř hořel a byl připraven vybouchnout.
„Bille,“ Tom uchopil Billovy ruce do svých a i přes menší protesty mu je konečně odtáhl od obličeje a pohlédl do jeho strachem rozšířených očí. „Jednou by se to stejně stalo. Je to v pořádku, je to přirozené, neudělal jsi nic špatného.“
„Nechtěl jsem, aby se to stalo,“ pípl Bill smutně.
„Na tom přeci není nic špatného.“ Tom jej obdařil jemným úsměvem. Uměl se vcítit do jeho kůže, do kůže člověka, který něco takového prožívá poprvé v životě. „Právě naopak, jsem rád, protože vím, že se ti to všechno líbí.“
„Tome, pusť mě,“ šeptl Bill. „Když jsi se mnou, tenhle problém nikdy nezmizí, takže musím vstát.“
Ale Tom se ani nepohnul. „Vždy se na to díváš takhle?“
„Cože?“ Bill poplašeně hodil hlavou dozadu, jakmile se Tom svými boky otřel o jeho bolestivou erekci.
„Vždy to vnímáš jen jako problém v kalhotách?“ zeptal se Tom zvláštně zbarveným hlasem a Bill nebyl schopen odpovědět.
„Díváš se na to špatně, Bille,“ zasténal mu do ucha a zuby zatahal za jeho ušní lalůček. „Neumíš si představit, o co všechno přicházíš.“
Bill poplašeně zamrkal, sleduje Toma, který se naklonil nad stůl, jedním sfouknutím zhasl světlo svíce a ponořil pokoj do naprosté tmy. Vzápětí ucítil, jak se znovu pokládá na jeho tělo, přikrývá jej tím svým a rukou klouže po jeho břiše níž.
„C-co to děláš?“ Bill se jej snažil zastavit, snažil se chytit jeho ruku do své, ale obří bílá boule mu v tom zabránila dřív, než se mohl o něco takového pokusit.
„Tome, co to proboha-„
Vnímal, jak Tom bere jeho levou ruku do své a společně míří k centru Billova trápení.
„Tome, přestaň,“ kvílel a těžce vydechl, jakmile mu Tom na klín přitiskl jeho vlastní ruku. „Proč…“
„Pšššt.“ Tom věnoval polibek jeho třesoucím se rtům a vyvíjením nepatrného tlaku na Billovu ruku nutil Billovy prsty pohladit vybouleninu na pyžamových kalhotách. Z úst černovlasého chlapce proniklo tlumené zasténání. Už nebyl schopen mluvit.
„Dotýkej se sám sebe,“ zasténal mu Tom do ucha. „Udělej to, jinak to udělám za tebe.“
Billovi se z tónu Tomova hlasu zatočila hlava, dech se mu zasekával v hrdle, jak opatrně přejel přes bouli ve svých kalhotách a vyslal tím silný impulz do celého svého těla. Roztřásl se, pokud to ještě vůbec bylo více možné, nechal se vést Tomovou rukou, nejistě tlačil na svou erekci, tiskl ji, dotýkal se sám sebe přesně tak, jak si to Tom přál. Jeho dech byl pořád rychlejší a rychlejší. Dokud byla všude kolem tma a Tom se jej doopravdy nedotýkal, bylo všechno bezpečné.
„Hez… hezké,“ těžce polkl. Ve skutečnosti to nebylo hezké. Bylo to naprosto dokonalé. Ještě nikdy předtím při uspokojování nic takového necítil a možná to bylo jen tím, že nikdy neměl potřebu způsobovat si potěšení. Tom měl pravdu. Byl to jen problém v kalhotách. Vždy k tomu tak přistupoval. Jeho pocity nebyly důležité, nikdy to nebylo důležité. „Tomi, co-„
Tomova ruka opět popadla tu Billovu a nasměrovala ji k lemu Billových kalhot. Společně vklouzly pod něj, tam se rozdělily.
„Udělej to teď,“ šeptl s ústy přitisklými k Billovu uchu a Bill nebyl schopen neposlechnout. S nenápadným vzdechem omotal prsty kolem svého vzrušení, polaskal horkou kůži pohlazením a sám se bezmocně přisál k Tomovým ústům. Líbal jej divoce, veškerá nesmělost byla náhle pryč, zůstal jen chtíč, ryzí chtíč proudící z Tomových očí přímo do Billova klína. Proplétal svůj jazyk s tím Tomovým, naslouchal jeho hlubokým výdechům a sám se přitom pomalu hladil a mačkal. Ve chvíli, kdy to začalo být příliš, odtrhl svá ústa a hodil hlavou dozadu, otevíraje ústa v němých výkřicích.
Tom už se déle nedokázal ovládnout. V nestřežené chvíli vytáhl Billovu ruku z kalhot, nahradil ji svou a s vášnivým stenem opouštějícím jeho ústa ji omotal kolem Billova vzrušení.
Bill byl ve stavu, kdy nebyl schopen se bránit. Z posledních sil zvedl hlavu, obdařil Toma vášní potemnělým pohledem, prosící jej o to, aby jej už déle nemučil, a Tom to neměl v plánu. Rozpohyboval ruku, svými prsty klouzal nahoru a dolů tak dlouho, dokud se Bill nepropínal jako luk. Když konečně dosáhl vrcholu, prohnul se v zádech s pevně stisknutými víčky a otevřenými ústy a nešikovně si vyhrnul okraj trička, čímž Tomovým očím vystavil na odiv kousek kůže pokrytý tmavým inkoustem.
Tom téměř bez dechu natáhl ruku a nadzvedl okraj trička. Vášní se mu protočily panenky. Na Billově sněhové kůži se v záři měsíce vyjímala veliká pěticípá hvězda, neméně krásná než ty, které zářily na obloze za ním.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Slyšeli jste tu ránu? To jsem právě omdlela a upadla na podlahu! DOKONALOST!!
To byl vážně překrásný díl, jako všechny ostatní. Každý díl se mi líbí víc a víc.
Bill s koťátkem, to musí být něco kouzelného. Jsem ráda, že jej potěšilo. Druhá část mě dost překvapila, nečekala bych, že se něco takového bude dít už v tomhle díle, ale kdy jindy, že…:) Sama jsem se skoro červenala, ty to píšeš tak, že mám pocit, jako bych to celé pozorovala. Zajímalo by mě, kdy si Bill nechal udělat tetování a je mi jasné, co pro něj znamená. Byl to moc krásný díl, děkuju za tuhle povídku, strašně jí miluju! Děkuju, že jí píšeš, je škoda, že jako všechny skončí. Už teď si jsem jistá, že u posledního dílu budu brečet. Nechci, aby skončila, všechno je to tak nádherné. Mohla bych jí číst pořád. Ještě jednou děkuju.
Jsem tak rozrušená, že ani nemůžu psát…nemůžu ani přemýšlet…prostě dokonalost. Ach, jsem šťastná za ně oba. 🙂 Díky.
Krása ty dva jsou tak kouzelný.
Tak ten se ti poved!!! Celou dobu jsem nemohla zavřít pusu, neskutečně napínavý a úžasný .))no to je slabý slovo, prostě to nejde vyjádřit slovy, i když ty bys to zvládla :D… díky za skvělý příběh
Nádherné, úžasné a dokonalé. Viac k timu nemám čo dodať.
B-Kay, zas a znova jsi mě připravila o všechna slova. Zas a znova jsi mi připravila nádherný večer při čtení Tvojí povídky. ♥ Opravdu už an nevím, co psát, protože se stále jen opakuji, ale nemůžu si pomoct. Vždycky mi přijde, že slova chvály u Tvé povídky nemohou chybět!
Moc se mi líbí, jak je Bill ve všem tak straně nejistý. Samozřejmě, z pohledu Billa na tom není nic hezkého, ale líbí se mi, jak se postupně Tomovi otevírá. Ačkoli postupují pomalými krůčky, přesto postupují, a mně to vůbec nevadí. Naopak si užívám každý moment Billovy nejistoty a strachu a každý moment posunu, kdy vidím, že se Bill před Tomem otevřel zase o kousek více a že si začíná zvykat na všechny ty normální věci, které ke vztahu patří, a pro něj jsou nové. Jak se tou všemu začíná poddávat a užívá si to. Mám radost společně s Tomem a doufám, že to takhle nádherně bude pokračovat i dále.
A taky bych i ráda doufala, že by tahle povídka mohla být nekonečná. Tohle se mi pravděpodobně nesplní, a proto doufám, že nás alespoň čeká ještě velká spousta dílů, při kterých se budu takhle hloupě usmívat jako doposud.
Tom je v téhle povídce báječný! ♥ Mám chuť si jej nechat pro sebe, takže kdybys měla takovýhle klon Toma, B-Kay, zasílej mně! Budu se o něj dobře starat! 😀 😛 Vážně, tenhle Tom je snad sen každého a jsem ráda, že si Bill počkal na někoho takhle dokonalého a někoho, kdo k němu perfektně sedí a nikdy mu vědomě neublíží.
A přece jen jsem se dočkala toho, že dal Tom Billovi koťátko. Bylo úžasné, jak velkou radost z toho Bill měl.
B-Kay, děkuji za tuhle dokonalost! ♥ Myslím, že ani nemusím popisovat, jak strašně moc se už těším na další díl.
Děkuji MOC! ♥♥♥
Tiež mám pocit ako Mischulka, že sa stále opakujem, keď píšem komentáre pod Tvoje poviedky. Znovu si ma dostala do situácie, keď nemôžem dýchať a mám blažený úsmev na tvári… Ďakujem krásne:)
Po takejto časti odmietam písať komentáre!!! To sa nedá! 😀 Mám pocit, že som sa roztopila, také to bolo sladké a nádherné 🙂
Bill je neuveriteľné zlatíčko. Bojí sa veriť tomu, že môže byť šťastný, vo všetkom je strašne neistý a proste milión ďalších vecí, ktoré sa ani opísať nedajú. Jeho treba len objať a mačkať v náručí.
A Tom – no tak to je ideál partnera. Nútiš ma na Billa žiarliť! Ja chcem tiež takého Toma 🙂
Koniec bol proste dych berúci, tak teraz ho idem kdesi chytiť 🙂
Ďakujem za časť a teším sa na meno pre mačiatko a tiež som zvedavá, či tá obálka, čo spadla pod posteľ, bude mať nejaký význam.