pokračování
***
Nedalo se říct, zda jeho slova měla na Billa nějaký vliv. Nevěděl, jestli Bill svého bratra vzal na milost, nebo ne, ale pokud ano, konverzace nemohla jít dobře. Jak Georg předpovídal, Bill s ním tu noc znovu zůstal a byl na tom ještě mizerněji než předchozí noc, když lezl večer do Georgovy postele.
Mluvení s Billem sotva pomáhalo; jeho odpovědi byly přinejmenším záhadné a Georg neznal žádný způsob, jak je rozšifrovat. Bylo dost těžké Billova slova pochopit, i když se zrovna nesnažil něčemu vyhnout. Jeho odpovědi, když konečně dorazily, nepřišly z jeho vlastních dedukcí, ale nakonec od samotného Billa. Druhý den při uklízení nepořádku z jejich pozdního oběda uslyšel z obývacího pokoje opět Tomovo vyzvánění. Zastavil se a čekal, aby zjistil, jestli to Bill zvedne; nezvedl. Telefon vyzváněl po celou dobu, než se odmlčel a dvakrát zapípal jako signál pro nepřijatý hovor. O pár vteřin později začal vyzvánět znovu.
Georg s povzdechem vytáhl ruce z jarové vody a usušil si je, než zamířil do obývacího pokoje, aby našel zdroj. Bill spal na gauči a tam na konferenčním stolku ležel jeho svítící a zvonící telefon. Ve chvíli, kdy se k němu dostal a zvedl ho ze stolu, vyzvánění opět přestalo. Georg telefon bez rozmýšlení odemkl.
Bylo tam tucet zmeškaných hovorů a složka s příchozími zprávami byla plná. Některé byly přečtené a jiné ne, ale každá z nich byla od Toma. Hlas v zadní části jeho mysli Georgovi sděloval, že narušuje Billovo soukromí, ale byl zoufalý a doufal, že v těch zprávách by mohlo být něco, co by jej dovedlo na stopu toho, co se děje. Začal procházet jednotlivými zprávami.
Bille?
Kde jsi?
Proč mi nezvedáš telefon?
Stalo se něco?
Jsi v pořádku?
Bille, prosím.
Zdálo se, že Georgovy rady byly vzaty vážně a Bill svému bratrovi nakonec zavolal, protože další zpráva říkala: Nemůžeš prostě říct tohle, a pak to položit, Bille.
Co jsem udělal?
Georg zaslechl šustění látky a rychle telefon zavřel, než vzhlédl k Billovi. Žaludek mu poklesl, když spatřil, jak na něj Bill zírá, už ne déle spící. Rychle položil telefon zpátky na stůl, jako by snad to, že jej vrátil na místo, mohlo nějak zlepšit, že čmuchal, kde neměl.
„Nechtěl jsem… Chci říct, nebyl jsem…“ Georg se na Billa bezmocně díval, nejistý, co na to říct.
„Není na mě dokonce ani naštvaný,“ řekl Bill klidně a posadil se. „Všiml sis toho? Dva dny ho ignoruju, ale on není naštvaný.“
Georg hustě polknul a posadil se vedle Billa, který na něj hleděl stejnýma smutnýma očima, jako už celé dva dny. „Bojí se o tebe,“ řekl Georg. „Utekl jsi pryč a nic jsi mu neřekl.“
„Já vím.“ Bill sklopil hlavu ke svému klínu a po tváři mu začaly stékat slzy. „Jen jsem nemohl… Je to příliš moc. Je to příliš moc a stále ne dost. Jak může být něco takhle?“
„Já nevím,“ přiznal Georg. „Možná, když mi něco řekneš, můžu se to snažit pochopit?“
Bill rychle zavrtěl hlavou. „Já nemůžu.“
„Bille.“ Georg se k němu přisunul blíž a natáhl se pro Billovu ruku s úlevou, když mu Bill dovolil ji vzít. „Nemusíš mi říct všechno. Ani to nemusíš říct mně. Ale potřebuješ s někým mluvit; nemůžeš to držet ve své hlavě. Takhle to dál nejde.“
„Já nemůžu,“ opakoval a vydal ze sebe tichý, zlomený zvuk. „Nechci, abys mě nenáviděl, nechci, aby mě kdokoliv nenáviděl.“
„Nic, čeho jsi schopný, mě nemůže přimět, abych tě nenáviděl, Bille,“ řekl Georg a stiskl mu ruku.
Nevypadalo to, jako by jej to vůbec přesvědčilo a Georg si myslel, že odejde z dalšího rozhovoru bez odpovědí, ale pak se Bill doplazil zbytek cesty ke Georgovi a zrušil tak jakoukoliv vzdálenost mezi nimi. Věnoval Georgovi znepokojený pohled, než jej ze strany pevně objal.
„Ty jsi na mě tak hodný,“ zašeptal mu Bill přímo do ucha. „Staráš se o mě, dokonce ani když nevíš, co se děje, a máš se mnou takovou trpělivost. Jsi nejlepší přítel, o jakého bych kdy mohl žádat.“
Bill se odmlčel a Georg mohl stejně tak cítit jako slyšet jeho namáhavý dech, který mu říkal, že je Bill nervózní. Po několika dlouhých minutách se Bill konečně zeptal: „Proč nemůžu být zamilovaný raději do tebe?“
Bill se odtáhl, aby posoudil jeho reakci a Georg na něj zíral a přemýšlel, jestli to, co si myslí, je správné, nebo jestli jeho mysl skočila do toho nejbizarnějšího závěru, ke kterému mohla dojít. Zdálo se, že Bill to pochopil, protože velice pomalu přikývl, a poté Georg porozuměl.
Oh.
Dávalo to smysl. Dávalo to větší smysl, než si Georg myslel, že by ve skutečnosti mělo. Cítil, že by měl podle všech standardů právě teď vyšilovat. Nebylo to snad to, co by dělal každý rozumný člověk, kdyby čelil stejné informaci?
Ale on nevyšiloval. Jistě, byl překvapený. Nikdy, ani za milión let by nečekal, že mu bude svěřeno takové přiznání. Ačkoliv to přiznání samotné jej ve skutečnosti nepřekvapilo; potvrdilo to každou myšlenku a teorii, o kterých si Georg nikdy nedovolil spekulovat. Chtěl být znepokojen nedostatkem svého překvapení a případně rozebírat to, jak podělaná byla jeho morálka, ale Bill u něj klečel tak blízko a díval se na něj s tak otevřeným výrazem strachu, že případné výčitky, které měl ke své morálce, musely být nechány na později.
„Wow,“ řekl a polkl. Poté se přistihl, jak přikyvuje. „Okay. Wow.“
„Omlouvám se,“ Bill se kousl do rtu a vypadal tak zoufale, že všechno, co Georg chtěl udělat, bylo obejmout ho a ukrýt někam, kde by na něj jeho problémy nedosáhly. „Snažil jsem se, aby to tak nebylo. Zkoušel jsem si říkat, že je to jen proto, že naše životy jsou tak hektické, a věřit někomu jinému natolik, aby se s ním dalo jít na rande, je nemožné, ale není to pravda. Protože… Nedokážu si představit, že bych někoho jiného miloval tolik, jako miluju jeho. Nedokážu si představit, že bych někoho jiného potřeboval tolik, jako potřebuju jeho.“
„Hej,“ Georg stiskl Billovu ruku a vyhledal jeho pohled. „Nemusíš mi nic z toho vysvětlovat, není třeba se omlouvat, okay? Nikdo si nemůže pomoct, do koho se zamiluje.“
Bill přikývl a v očích se mu třpytily další slzy. „Jen bych si přál, aby cítil to stejné,“ zašeptal Bill. Přál bych si, abych to před ním nemusel skrývat… Nikdy jsem nebyl určený k tomu, abych před Tomem něco tajil.“
To byla pravda a každý, kdo je znal, to mohl dosvědčit.
„Stejně to už tak nemůžeš dělat o moc déle,“ připomněl Billovi a trochu smutně se usmál. „Nakonec tě přijde hledat. Čím déle budeš čekat, tím více rozpačité to bude.“
„Nemůžu tady zůstat napořád?“ Zeptal se Bill slabým hlasem.
„Napořád?“ Georg se rozesmál. „Bille, je to jen jeden a půl dne a už je ti mizerně. Nevydržel bys tady věčně.“
„Jo.“ Bill se podíval dolů na své ruce, ale nic dalšího neřekl. Zamířil zpátky do své malé země dočasného popírání, kde mohl zůstat tak dlouho, jak chtěl a kde si říkal, že mu Tom nechybí tak moc, jako mu ve skutečnosti chyběl.
Georg si sám pro sebe povzdechl. Bylo jasné, že Bill nechtěl čelit důsledku tohoto konkrétního rozhodnutí. Nevypadal, že by byl o něco blíž k rozhodnutí jít domů a čelit Tomovi, než byl před jejich rozhovorem. Vypadalo to, že pokud chtěl trochu více času na sebe, než začne turné a on bude opět žít na vrcholu milionu dalších lidí, bude muset napravit věci mezi dvojčaty on sám.
Jak se do tohohle zatáhl?
***
Večer těsně před spaním měl Georg něco, co připomínalo plán. Plán, který byl výslovně závislý na tom, aby o něm Bill nevěděl; neměl ani tušení co jiného dělat, než jen udržovat Billa v nevědomosti. Mluvení s ním se nezdálo, že by fungovalo, protože Billovi by byly pouze připomenuty otázky, které přijdou, až bude opět čelit Tomovi a to vůbec nepomáhalo.
Bill k němu opět vlezl do postele jako předchozí dvě noci, a přitulil se těsně ke Georgovi. Jakmile se Georg dostatečně uvelebil s Billem přitisknutým ke svému boku, cítil, že už toho ví dost na to, aby se mohl zeptat. „Takže když jsi říkal, že neumíš spát sám…?“
Bill vedle něj mlčel tak dlouho, až si Georg myslel, že nedostane odpověď. „Spíme spolu,“ přiznal nakonec. „Každou noc, Tom a já spíme v jedné posteli.“
Georg se zamračil. „A vy ne…? Já to nechápu.“
„Není to o smyslnosti,“ zašeptal Bill. „Je to o blízkosti. Je to o tom mít ho u sebe tak moc, jak jen můžu, o tom vidět ho a dotýkat se ho. Jsme spolu tak moc, po celý den, každý den, a nikdy se nezdálo být správné se na noc rozdělit. A tak jsme to nikdy neudělali. To je důvod, proč… proč to bylo na mě moc. Protože mě každý večer drží a říká mi, jak moc mě miluje a to je prostě… tak zdrcující mít tohle, ale nemít jeho lásku pro mě takovou, jakou já mám pro něho.“
„To je mi líto,“ řekl Georg upřímně. Znělo to jako hořkosladká existence; být obdařen svou spřízněnou duší, která vás ale nemiluje stejně, jako vy milujete ji. Není divu, že se Bill cítil, jako by se po celou dobu topil; není divu, že to nakonec nevydržel a snažil se dostat pryč.
„To nemusí,“ řekl mu Bill a stiskl jej do něčeho, co připomínalo objetí. „Tys neudělal nic jiného, než že jsi mi pomohl.“
Ta slova mu připomněla něco, co mu Bill řekl dříve toho dne, kdy se vyznával z lásky ke svému dvojčeti. „Opravdu si přeješ, abys byl zamilovaný do mě?“ Zeptal se, než se dokázal zastavit. I když byla tma, Georg na sobě mohl cítit ten nevěřícný pohled, který obdržel. „Musel jsem se zeptat.“
Bill udělal zvuk, kterým dal jasně najevo, že protáčí oči v sloup, ale namísto sarkastické poznámky upřímně odpověděl. „Ne,“ odmlčel se. „Ale někdy si přeju, abych si to přál. Přeju si, abych si dokázal představit, že bych miloval někoho jiného než Toma.“
Georg neodpověděl. Co by na to měl říct? Neměl ponětí, čím si Bill procházel; nebyl tu žádný způsob, jak by se mohl ztotožnit se spojením, které dvojčata měla, natož s tím, že by jeden byl zamilovaný do druhého.
Byl vzhůru ještě dlouho poté, co Bill usnul, a přemýšlel, jestli vůbec mohl spravit rozpor mezi dvojčaty.
***
Výlet do domu dvojčat druhý den ráno byl dlouhý a tichý; hudba pouze zkreslovala jeho myšlenky a Georg měl pocit, jako by se měl co nejvíce připravit, než se tam dostane. Ale nezdálo se, že by to pomáhalo, protože se necítil o nic lépe připraven, když zastavil na příjezdové cestě dvojčat, než byl předchozího dne, kdy se rozhodl, že je čas na nějaké činy.
Trvalo mu několik minut poté, co zastavil, aby sebral odvahu a z toho auta vystoupil. Nebyl si jistý, jestli tohle je ten správný postup, vstoupit mezi dvojčata a zapojit se do jejich problémů, ale to Bill jej do toho zatáhl a od té doby mladší dvojče neprokázalo žádné známky doznání se ke svým činům. Bylo na čase, aby někdo něco udělal.
S povzdechem vystoupal po schodech a zazvonil na zvonek. Učinil tak bezmyšlenkovitě, protože jakákoliv další myšlenka a on by se otočil a šel domů, a to by nic nevyřešilo.
Zevnitř slyšel ozvěnu zvonku, která se táhla domem, a ihned poté směsici hlubokého a vysokého štěkání, jak čtyři psi dvojčat na zvonek nadšeně reagovali. Štěkání se dostalo blíže ke dveřím a ty se pak rozlétly. Stál tam Tom a tišil psy, kteří mu byli v patách. Bylo poledne, ale Tom byl ještě v tom, co vypadalo jako jeho spací oblečení – odrbané bílé tílko, které bylo minimálně o dvě velikosti větší, a šedé tepláky. Vypadal vyčerpaně a naprosto mizerně, ačkoliv Georg dokázal říct, že se to snaží skrýt.
„Ahoj,“ řekl Georg s úsměvem. „Nevhodná doba?“
Tom se snažil dát dohromady úsměv a jen napůl uspěl. „Ne, pojď dál.“
Georg vstoupil dovnitř a nechal dveře, aby se za ním zavřely, zatímco Tom se vydal zpět do útrob domu se psy v patách. Georgův nos zasáhl silný zápach čisticích prostředků, který byl stále silnější, jak následoval Toma dál do domu. Vše bylo bez poskvrny, Tom vyčistil a uklidil každou píď již tak bezchybného domu dvojčat.
Tom se posadil na pohovku a Georg obsadil polohovací křeslo naproti němu, zatímco menší psi vyskočili za Tomem, aby mu položili hlavu do klína a větší psi se mu schoulili u nohou. Tom si odkašlal.
„Bill, ehm…“ podrbal se na zadní straně krku a vyhýbal se přitom Georgovu pohledu. „Bill tráví den s Andym, tak jsem si myslel, že bych trochu uklidil. Však víš, jaký je.“
Znělo to tak ležérně, tak věrohodně, že si Georg nemohl pomoct a přemýšlel, ze všech dob, kdy slyšel něco podobného, kolik z toho bylo pravdivého a kolik z toho byla snaha skrýt nějakou dvojčecí hádku?
„Tome,“ řekl s rozhodnutím, že se nad starším dvojčetem slituje. „Bill je posledních pár dní u mě.“
Tomovi se rozšířily oči.
„Proč? Zeptal se a trochu se naklonil dopředu, jak se snažil nerušit psy na svém klíně. „Řekl ti proč? Protože se mnou nemluví. Nechce mi zvedat telefon ani odpovídat na zprávy… Jen chci vědět, co jsem udělal.“
Hlas se mu při posledním slově zlomil a naléhavě se na Georga podíval. Všechna ta bolest a zmatek, které viděl těch posledních pár dnů u Billa, se perfektně odrážela právě tady v Tomových očích. Tom byl bez svého dvojčete právě tak ztracený jako Bill.
„On je-“ Georg se zastavil a povzdechl si. „Je to komplikované.“
„Ale k čertu je!“ Tom vyletěl z gauče, což způsobilo, že jeho mazlíčci od něj odskočili. Georg se odtáhl a zíral na Toma v šoku. „Je to moje dvojče! Na tom není nic, kurva, komplikovaného! Proč se mnou nemluví? Proč mi neřekne, co se děje? A proč šel, kurva, k tobě? Proč je s tebou, když by měl být se mnou? Jak je to…“
Tom náhle zaváhal a Georg si prakticky dokázal představit, jak se mu v hlavě protáčejí kolečka, když jej napadla nová myšlenka. Na Tomově tváři probleskl zraněný pohled. „On je… Děje se tady něco mezi vámi dvěma?“ zeptal se a tvář mu ztvrdla. „To je ono? Bojí se mi říct, že… že chce být s tebou? Jsi do Billa zamilovaný?“
„Cože? Ne!“ Georg na Toma zíral celý paf, a přemýšlel, jak přesně mohl dojít k tomuto závěru.
Tom nevypadal, jako by mu věřil, zamračeně na Georga zíral a ruce měl zkřížené na prsou. Jeho tvář byla zachmuřená s emocí, u které Georgovi trvalo dobrou minutu, než ji rozpoznal, ale když to udělal, zatočila se mu hlava. Viděl ten výraz už tisíckrát, v televizi, nebo na tvářích bývalých přítelkyň, kdykoliv byl Georg přepaden vzrušenou fanynkou, a když se na to tak díval zpětně, byl to výraz, který viděl, tenkrát ještě nerozpoznaný, na Billově tváři, kdykoliv dívky flirtovaly s jeho dvojčetem.
Tom žárlil. Tom na něj žárlil, na vyhlídku, že Bill by mohl chtít být s Georgem, že Georg mohl mít Billa tím speciálním způsobem, tím jediným způsobem, kterým on nemohl; a v tom Georga udeřila šílená myšlenka. Tom byl do Billa zamilovaný taky. Chtělo se mu smát a ve stejnou chvíli chtěl plácnout oba své nejlepší přátele i sebe. Bylo to tak jasné; všechno bylo tak zřejmé.
Georg si přejel rukou po tváři. „Tome, chápeš to všechno špatně,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Sedni si. Já ti to vysvětlím, slibuju.“
Tom se tvářil nejistě, ale stejně udělal to, oč byl požádán a usadil se zpátky na pohovku.
„Ano, Bill je zamilovaný,“ řekl Georg. „Ale ne do mě…“
Georg vysvětlil, tak jemně, jak jen mohl, celou tu situaci Tomovi. Zahrnul do toho vše od chvíle, kdy se Bill objevil na jeho prahu se slzami v očích, k tichému přiznání jeho citů k Tomovi, až po Billův strach z návratu domů. Tom to přijal celé najednou a maskoval svůj výraz, zatímco poslouchal vše, co Georg musel říct. Basista netušil, jak se Tom cítí, když byl konečně u konce; Tom mu nic neřekl, jen tam seděl a zíral na místo na podlaze.
Nakonec ke Georgovi vzhlédl a namísto toho, aby potvrdil Georgovy předpoklady, nebo položil nějaké otázky, jen řekl: „Chci Billa vidět.“
Georg pomalu přikývl. „Okay.“
***
Cesta zpět ke Georgovu domu byla tichá. Poté, co požádal, že chce vidět Billa, Tom nepokládal za vhodné říct cokoliv dalšího. Nastoupil do Georgova auta a od té chvíle zíral ven z okna. Georg chápal, že chce mít chvíli pro sebe, měl toho hodně o čem přemýšlet z toho všeho, co mu Georg řekl, ale i přesto byl z Tomova mlčení nesvůj. Čím déle zůstával Georg se svými myšlenkami, tím více jej napadalo, jestli udělal správnou věc. Mohl si Tomovu žárlivost jen představovat? Chtěl spravit tu situaci mezi nimi tak strašně moc, že by si něco takového vyrobil ve své vlastní mysli?
Doufal, že ne. Pekelně doufal, že měl pravdu. Budoucnost kapely visela na vlásku, Billovo štěstí viselo na vlásku, a ten jediný, kdo mohl pro všechny zajistit světlou budoucnost, byl Tom. Ale starší dvojče nadávalo najevo vůbec nic. Jeho tvář byla dokonalá maska lhostejnosti po celou cestu až ke Georgovi domů, a Georg se tak potil ze svého rozhodnutí a starostí o budoucnost.
Odbočili na příjezdovou cestu až příliš brzy na Georgův vkus, a jakmile zastavili, Tom vyskočil z auta a běžel k předním dveřím. Georg se vyškrábal za ním a rozběhl se, aby udržel tempo s Tomovými dlouhými, spěšnými kroky.
„Počkej, počkej,“ Georg popadl Toma za rameno a přitáhl ho zpátky těsně předtím, než Tom mohl otevřít dveře. „Nemůžeš ho jen tak přepadnout.“
Tom neřekl nic, jen na něj zíral a Georg jej váhavě obešel, opatrně otevřel dveře a vstoupil do svého domu.
„Bille?“ Zavolal. „Kde jsi?“
Tom vešel za ním a zavřel za sebou dveře zrovna ve chvíli, když Bill odpověděl: „V kuchyni!“
Georg pohlédl na Toma, ale starší dvojče už bylo v pohybu směrem ke kuchyni. Georg si nemohl pomoct a následoval jej; věděl, že dvojčata potřebují soukromí, ale stále neměl ponětí, co se dělo v Tomově hlavě a musel se ujistit, že udělal správné rozhodnutí. Musel se ujistit, že bude všechno v pořádku.
Tom vešel rovnou do kuchyně, zatímco Georg se zastavil hned u dveří, kde byl skrytý od pohledu, ale vždy mohl nakouknout za roh a vidět, co se děje.
Ze svého místa na druhé straně kuchyně Bill musel slyšet kroky svého dvojčete, protože se otočil ve chvíli, kdy Tom vstoupil do kuchyně.
„Hej, kam jsi šel-“ Bill se zarazil, jakmile spatřil Toma, a oči se mu rozšířily.
Ale Tom se nezastavil, šel rovnou k Billovi, dokud nespatřil, jak jeho dvojče ucuklo. To jej zastavilo, jen pár kroků od něj, a oba na sebe zírali. Georg mohl vidět tu bitvu, která se odehrávala v Billovi, jak válčil mezi přirozeným instinktem Toma obejmout a být v jeho blízkosti, a instinktem utéct od problému.
Bill se nadechl a zeptal se: „Jak jsi…?“
„Georg,“ odpověděl Tom. „Přišel za mnou… všechno mi řekl, Bille.“
Přes Billovu tvář přejel záblesk zrady a Georga provinile bodlo v hrudi; mohl jen doufat, že to dopadne dobře a že mu Bill odpustí. „Řekl ti všechno?“
Tom jen přikývl.
Bill tiše zakvílel a zacouval dál od svého dvojčete, až zády narazil do pultu, Tom jej s každým krokem následoval.
„Je mi to líto,“ řekl Bill a zběsile si před sebou mnul ruce. „Omlouvám se, snažil jsem se to necítit, opravdu ano, Tomi, prosím, nechci, abys mě nenáviděl-„
Tom chytil Billovu tvář do dlaní a přitiskl se ke svému dvojčeti. Zdálo se, že Billovi slova odumřela v hrdle.
„Jak sis mohl myslet, že bych tě nenáviděl?“ Zašeptal Tom a jemně své dvojče pohladil po tváři. „Jak sis mohl myslet, že bych byl dokonce schopný tě nenávidět?“
„Měl bys,“ odpověděl Bill, dokonce i když se naklonil do Tomova doteku. „Měl bys mě nenávidět. Jsem nechutný.“
„Ne, to nejsi,“ odsekl Tom. Georg nemohl vidět jeho tvář, starší dvojče k němu bylo otočeno zády, ale dokázal si představit, že se mu zatáhla hněvem. Tom zavrtěl hlavou, aby získal kontrolu nad svými emocemi, a poté promluvil, tentokrát jemněji: „Pokud jsi nechutný, pak já taky.“
Bill neměl čas přemýšlet nad tím, co to znamená, a ani nemusel. Tom svému dvojčeti ukázal, co přesně má na mysli, když se naklonil a vtiskl plachý polibek na Billovy rty. Byl cudný a sladký a Tom se jen chvilku poté odtáhl. Bill, který na těch pár vteřin zamrzl na místě, ze sebe vydal zvuk protestu a přitáhl si Toma zpátky, aby k sobě jejich rty znovu přitiskl.
Na tomto druhém polibku nebylo nic plachého; zdálo se, že Billova odpověď v Tomovi něco zažehla a on pohyboval svými rty drsně proti Billovým, každý sebemenší pohyb vyjadřoval jeho zoufalství. Bill mu to oplácel se stejnou horlivostí a rukama pevně držel Tomovy copánky, aby jej udržel na místě, zatímco mu sténal do úst.
Georg zamrkal, zcela přemožen přílivovou vlnou emocí, které scéna před ním způsobila. Byl šokovaný a šťastný a cítil úlevu, to vše najednou, ale ze všeho nejvíc náhle pocítil rozpačitost, rostoucí rychle v jeho žaludku. Cítil se jako narušitel něčeho posvátného.
Rychle odstoupil ode dveří a otočil se do obývacího pokoje, spokojený s tím, co viděl.
Všechno bude v pořádku.
autor: Hemo
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Krása!! 🙂 To jen dokazuje, že mluvit se vyplatí…i když mám strach…i když nevím jestli to druhý přijme…i když to nemusí cítit stejně…i když to nepodane podle mých představ…ale je třeba pro to udělat všechno, aby člověk zjistil, zda-li něco nepropásl a prožil všechno, co se dalo. Díky.
V jednoduchosti je krása. Žádné velké drama jen, čistá láska. Dokonale napsáno. Díky za překlad.
Georg to riskl a ukázalo se, že jeho instinkt byl správný. A i kdyby nebyl, nevěřím tomu, že by Tom Billa za něco takového nenáviděl, jen by to bylo mnohem komplikovanější. K tomu ale naštěstí nedojde.
Moc děkuji za tuhle krásnou povídku.
To je tak krásné! Jsem ráda, že to dobře dopadlo a Georg udělal to, co je pro dvojčata nejlepší. Děkuju.
Nádhera ještě že mají Georga jinak by se trápili.
DOKONALOSŤ ! Zuzu ďakujem ti za preklad ďalšej dokonalej poviedky. Ano,zamilovala som si ju.. bolo to tak reálne a uveriteľné. Som veľmi rada za ten šťastný koniec ❤ Dvojčatá k sebe jednoducho patria. Ešte ,že tu mali Georga 🙂
Pekná poviedka,vďaka za preklad:)Musím uznať,že sa mi veľmi páčila.Georg sa zachoval pekne a vôbec ich neodsudzoval.
Tak jsem se sice trochu ve svých domněnkách mýlila, ale to vůbec nevadí! 😀 🙂
Tahle povídka byla nádherná! ♥ Neuvěřitelně plná lásky, i když sjem v první části s Billem trpěla. Je škoda, že se tohle kluci báli sobě navzájem říct a že to muselo zajít tak daleko, že to nebyl Bill schopen vydržet a utekl pryč. Pak jsem rozhodně špatně snášela to, že Bill s Tomem nekomunikoval. Na Tomově místě bych se samou starostí o Billa asi umučila..
Každopádně nakonec všechno dopadlo tak, jak jsem doufala.
Opravdu ndáherná, dech beroucí povídka! ♥
Moc děkuji za její překlad, Zuzu! 🙂
Moc krásné! Hned mi to zvedlo náladu! Děkuji 🙂
To je prekrásna jednodielka. Napriek tomu, že je to kratučký príbeh, má nádherný dej. A Georg je úžasný kamarát:) Ďakujem za krásny preklad:)
Tak nám Georg všetko krásne vyriešil. Predpokladala som, že problém medzi dvojčatami bude takýto a som rada, že Goerg zasiahol a otvoril im oči. Teraz je všetko tak, ako má byť a tí dvaja môžu byť spolu šťastní.
Ďakujem za preklad krásnej poviedky. Je to naozaj skvost. Aj keď je krátka, má v sebe strašne veľa pocitov a krásy 🙂