autor: Misa Sugar
Protože někdo musel
Pokud by Jessica a Rachel věděly, co se té noci dělo v Billově pokoji, považovaly by svou práci za úspěšnou.
Zabalen pohodlně v Tomově náruči na své posteli, Bill se uvelebil v tom objetí, kterého si tolik vážil. Miloval ten pocit. Byl to pocit, který neměl s nikým jiným, jen s Tomem, a byl to pocit, který nechtěl od nikoho jiného kromě Toma.
„Nad čím přemýšlíš?“ Zašeptal Tom.
„Nad tím, jak podivné tohle je, že v jednu chvíli mám pocit, jako že tomu všemu rozumím… A pak si uvědomím, že už ani vlastně nevím, co se to děje. Uvědomím si, jak ztracený stále jsem.“
„Pravda je, že opravdu vůbec ničemu nerozumíš.“
Bill znehybněl, stále přitisknutý k Tomově hrudi. „Ne?“
„Ne. Žiješ v tomhle svém malém světě, který sis vytvořil, kde pravidla jsou dětinská a tresty za jejich porušení kruté. Vejdeš do místnosti a všechno se zastaví. Podíváš se někomu do očí a oni se odvrátí. Někdo ti zkříží cestu a ty je bez jediné myšlenky rozdrtíš. Skutečný svět takový není, Bille.“
„Já jsem si dobře vědom světa mimo naší školu,“ odvětil Bill ostrým hlasem.
„Ne, nejsi. Jsi si možná vědom jeho existence, ale ve skutečnosti ho nevnímáš, natož, abys mu rozuměl. Nemůžeš rozumět tomu, co vidíš, když tvé vnímání je tak zkreslené.“
Bill zavřel oči. Jeho podráždění nad Tomovými slovy rychle roztálo a on se uvolnil, ačkoliv si nebyl jistý, proč byl tak uklidněn slovy, která v něm měla rozdmýchat vztek. Od chvíle, kdy se Tom objevil, věci byly vzhůru nohama.
„Musíš přestat s tím, co děláš,“ řekl Bill tiše.
„A co dělám?“ Zamumlal Tom a jemně hladil Billa po zádech.
„Já – já opravdu nevím. Možná, že to není něco, co děláš ty,“ odpověděl Bill. „Možná, že je to něco, co dělám já.“
Tom se odtáhl, přiložil dlaň k Billově tváři a naklonil jeho hlavu tak, aby se jejich oči setkaly.
„Já myslím,“ zašeptal a naklonil se, až se o sebe jejich rty otřely, „že to je něco, co děláme my oba.“ Přitiskl své rty plně na ty Billovy. Bill zavřel oči a zakňučel, jak se k Tomovi bezmocně přitisknul. Po chvíli se odtáhl.
„Jsem v poslední době tak zmatený. Už nedokážu říct co je svoboda a co past.“
„To je mi líto. Já ti nemůžu říkat, co máš dělat nebo co je pro tebe nejlepší. Musíš se sám rozhodnout, co chceš.“
„Já nevím, co chci. Nebo to možná sám sobě nechci přiznat.“
„Přiznat si co?“
„Co chci. Nebo, co nechci. Co hledám. Nebo od čeho utíkám. Nebo možná, že je to to samé a možná, že to není nic než jen iluze, stejně jako si to přeju.“
„Nemám ponětí, o čem to mluvíš.“
„To je okay. Nejsem si jistý, že na tom vůbec záleží.“
„Musíš udělat nějaké rozhodnutí?“
„Nakonec ano. Ale závisí toho tolik na tom rozhodnutí a já už od toho tak dlouho utíkám… Je jednodušší dál utíkat, i když to není to, co opravdu chci.“
„Potom myslím, že… musíš zjistit, co tě udělá nejšťastnějším v dlouhodobějších vyhlídkách.“
„Kdyby to bylo tak jednoduché, už bych to udělal a jednal podle mého rozhodnutí,“ povzdechl si Bill.“
„Jak to nemůže být tak jednoduché?“
Bill zíral do Tomových očí s malým, unaveným úsměvem na rtech. „Protože, upřímně řečeno, já opravdu nevím, jestli tady budou nějaké dlouhodobější vyhlídky. Muži v okamžicích vášně jsou v nejlepším případě nepředvídatelní.“
„A ty máš strach z nepředvídatelného.“
„Nemám z toho strach. Ale předvídatelnost je to, co nás drží. Nejen mě. Lidstvo obecně se vyžívá v očekávaném. Bez toho jsme méně než zvířata, řízeni nejen instinkty, jako jsou hlad a chtíč, ale i touhou ničit, touhou po pomstě, když jsme lehce mimo to, co vlastně nikdy nebylo naše.“
„Je ve tvých slovech nějaký hlubší význam?“
„To záleží především na tom, jak příliš vážně je bereš. Na tom největším z měřítek je můj život ta nejbezvýznamnější skvrna na časové ose. Ale pro mě, jako pro mě samého, má vlastní smrt je záležitostí převyšující se důležitosti.“
„Počkej, tvá smrt?“
„Ano.“ Bill se usmál. „Říkal jsem ti, jen před malým okamžikem: Já nevím, jestli tady budou nějaké dlouhodobější vyhlídky. Navzdory mým ostatním zřejmým aktivitám, sebezáchova je opravdu moje jediná starost, nebo byla. V tomto malém, křehkém těle, by můj život mohl snadno vyhasnout jako jedna z mnoha svíček.“
„Je to reálná možnost, nebo jen normální paranoia?“
„Vyber si. Smrt ti dává něco, v co můžeš věřit, ať už to chceš, nebo ne. Je to konečná ironie mezi předvídatelností a nepředvídatelností. Nikdy nevíš, kdy se to stane nebo proč, nebo jak, nebo co se bude dít potom. Ale víš, vždycky víš, že se to stane, bezpochyby. Ale stejně i přestože víš, že je to nevyhnutelné, vždy se tomu budeš snažit vyhnout. Ironie!“ Rozesmál se. „Pokud nás život něco učí, pravděpodobně to, že otálení je ctnost, kterou stojí za to rozvíjet!“
„Máš zvláštní smysl pro humor.“
„Já jsem celkově zvláštní člověk od přírody. Říkal jsem ti to, když jsme se poprvé potkali. A můj smysl pro humor zmorbidněl předávkováním myšlenkami a cynismem. Ale navzdory mému vtipkování nemůžu říct, že se nebojím smrti. Kdybych se nebál, mohl bych být svobodnější, ale také bych mohl být daleko dříve obětí své vlastní smrtelnosti. Výhodné, že můj strach ze smrti mě drží při životě. Nebo možná, že je to jen přirozený řád věcí.“
„Příliš mnoho přemýšlíš.“
„To ano.“
„Nutí mě to přemýšlet, co s tebou budu dělat.“
„Proč je nutné, abys se mnou cokoliv dělal?“
„Protože někdo musí.“
„Kdo zvolil tebe?“
„Ty.“
„Kdy?“
„Když ses rozhodl, že jsem někdo, komu bys mohl věřit.“
„Co tě nutí si myslet, že ti věřím?“
„Ty se ptáš na takové hloupé otázky.“ Tom se usmál. „Někdy si říkám, jestli to děláš prostě jen proto, abys viděl, jestli znám odpověď.“
Bill se rozesmál. „Není to snad účelem otázek?“
„Pouze pokud je to test.“
„Se mnou je to vždycky test.“
„Pro koho? Pro mě nebo pro tebe?“
„Pro tu osobu, která se stará natolik, aby odpověděla, i když otázky začnou být více než jen něco triviálního.“
„A kdy by to mělo být?“
„Vědět to by dělalo vše až příliš jednoduché, nebo ne?“
„Znamená to, že to víš a nechceš mi to říct, nebo že to vůbec nevíš?“
„Jak bych mohl něco takového vědět? Dokonce ani já nedokážu předpovídat budoucnost.“
„Chováš se, jako bych to od tebe měl očekávat.“
„Možná bys měl.“
„Teď jen blábolíš nesmysly.“
„Já neblábolím!“
„Ale ano, děláš to pořád. Miluješ slyšet sám sebe mluvit a většinu času si myslím, že sotva posloucháš to, co říkáš.“
Bill ze sebe vydal dotčené zahučení a otočil se k Tomovi zády. Tom se uchechtl, vklouznul rukou kolem Billova pasu a přitulil se k jeho zádům. „Co se děje? Teď jsi naštvaný?“
„Ty mě neposloucháš.“
„Netrucuj, samozřejmě, že tě poslouchám. Jen neskáču na všechny tvé beznadějné kecy.“
„To nejsou kecy!“
„Jistěže jo. Kromě přežití v zájmu přežití se chováš, jako by tu nebylo vůbec pro co žít.“
Bill otočil hlavu a podíval se Tomovi do tváře. „A je pro co tu žít?“
Tom se v tiché odpovědi naklonil. Bill ze sebe vydal překvapený zvuk, když ucítil, jak se Tomovy rty setkaly s těmi jeho a poté s povzdechem zavřel oči. V těchto rtech by se dokázal ztratit. Byly jediná věc, díky které se cítil tak odpojený od všeho, o čem si myslel, že na tom záleží, a tak naladěný pro všechno, na čem doopravdy záleželo.
Pro co se tady dá žít?
„Proč se ptáš?“ Vydechl mu Tom do ucha. „Je to proto, že jsi tak zvyklý, že si od tebe lidé pořád něco berou, že tě nikdy nenapadne, že by ti mohli dát něco na oplátku?“ Políbil Billa na krk a konečky prstů mu přejel po břiše.
„Já – já si nejsem jistý, co máš na mysli…“
Tom se usmál, pohladil jej nyní jistější rukou a přiměl jej vydat překvapený výkřik. „Stručně řečeno, mám na mysli někoho, kdo udělá něco, aby potěšil tebe a ne sám sebe.“
Bill zakňučel a dech se mu zrychlil, jak ucítil, že pod Tomovou dlaní tvrdne. Oči se mu rozšířily. „J-já nedovoluji – takové věci…“
„Opravdu to nedovoluješ, nebo ti prostě nikdy nebyla dána příležitost od toho odrazovat?“ Tom se zasmál a vklouzl rukou pod hedvábný materiál Billových spacích kalhot, aby jej pohladil přímo. Bill se ostře nadechl a Tom se usmál. Byl to hezký pocit dotýkat se někoho tak žádaného tak intimním způsobem. Zahákl prsty o okraj Billových kalhot a stáhl je na jeho stehna. Se zazubením se nad něj zvedl.
Bill jej ochromeně sledoval a mělce dýchal. „Já… já si nemyslím, že ti můžu dovolit – ach!“ Zalapal po dechu, jak neočekávané teplo Tomových vlhkých úst zničilo jeho souvislou myšlenku. Obě ruce si připlácl na ústa, jak se snažil zadržet veškeré zvuky, oči měl široce rozevřené a uzamčené na stropě a jeho mysl se snažila zpracovat náhlý nápor vjemů z jeho potěšením přetížených nervových zakončení. Nikdo nikdy neudělal nic, aby se jej pokusil udělat, ve skutečnosti to ani nebylo něco, co by sám pro sebe dělal příliš často. Většinu času o tom nepřemýšlel, sexuální potěšení bylo určeno pro ostatní lidi. Nyní se jeho mozek snažil dohnat jeho křičící smysly.
„Hmm?“ Tom zamručel kolem jeho mužství, zatímco jej pevně hladil jazykem a způsobil tím, že Bill lapal po dechu a z hrdla mu uniklo dlouhé, kvílivé zakňučení. Pevně zavřel oči a znovu je otevřel dokořán. Cítil, jak se jeho tělo prudce a nekontrolovatelně otřásá, ale byl si toho sotva vědom, jak vlna tepla proudící skrz něj blokovala vše kromě rozkoše, která jej celého pohltila.
Bylo to příliš mnoho, neměl vybudovanou žádnou výdrž. Jedno silnější sání a on s tlumeným výkřikem vyvrcholil do Tomových úst.
Tom se očistil, olízl si rty a uculoval se, zatímco Billovi zpátky natáhl kalhoty a opět se k němu přitulil. Bill nechal své ruce klesnout a vypadal zcela vyčerpaně. Chvíli bylo ticho.
Nakonec se Bill otočil a pohlédl Tomovi do očí. „Proč?“ Zeptal se tiše.
Tom se rozesmál, přitáhl si Billa blíž a políbil jej. „Protože někdo musel.“
autor: Misa Sugar
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Ten konec byl hezký, ale jinak mi celý to jejich blábolení úplně splynulo dohromady a vůbec nevím, o čem se vlastně bavili 🙂 Akorát jsem z toho vyrozuměla, že je Bill zmatený, neví kudy kam a má strach ze smrti. Zajímalo by mě jestli k tomu má nějaký důvod, jestli mu opravdu něco hrozí. Fakt je, že se všichni v té jeho partě chovají sakra divně…
Díky za překlad
Ze zacatku mi tahle povidka prisla neskutecna az divna, ale cim se dostavame dal…vlastne nezalezi na okolnost a prostredi, ale na skutecnosti, na okmazicich, ktere cloveku umoznuji volnost, svobodu a volbu…diky za preklad.
Nějak jsem z toho pochopila, že Bill asi ani pořádně neví co chce a bojí se zkusit něco noového. Vypadá to, že ho Tom pomalu, ale jistě mění. Děkuji za překlad a těším se na další díl.
Tahle povídka mě čím dál tím víc překvapuje a baví dnešní díl byl úžasný Bill a jeho teorie o padajícím hovn* 😂 je to fakt úžasná povídka, děkuji za překlad a těším se na další 👍 👏 😊
Shrnula bych to podobně jako Tom. Bill se evidentně rád poslouchá, ale ty jeho řeči postrádají konkrétní smysl. Jediná věc, která z toho doslova vyčnívá, a to zřejmě i pod dojmem z předchozích kapitol, jsou jeho podivné řeči o smrti. Máto nějaký skutečný důvod, nebo je to jen snaha pateticky zapůsobit? Těžko říct. Tom však našel úžasný způsob, jak ho umlčet.
Díky za překlad, těším se na pokračování.
K tomu jednoduše není nic říct, všechno se krásně vyvíjí. Jednoduše: "Někdo to udělat musel." 😀
Tom bol úplne skvelý. Bill je zvláštny, taký tvrďas na verejnosti a s Tomom krotké zvieratko, ktoré sa bojí zomrieť, ale zároveň nemá prečo žiť? Je chorý že premýšľa nad smrťou? Tým by sa dalo vysvetliť aj to jeho divné správanie… je možné, že sa nikto neopovážil urobiť Billovi niečo pekné aby si aj on tie noci užil? Zvláštne… Dúfam, že sa čoskoro dozvieme zase viac:)
Ďakujem za skvelý preklad.
Super se to vyvíjí. Pokračuj prosím 🙂
Billovo chování mě už pomalu ani nepřekvapuje, každopádně jsem přemýšlela nad tím, že hned na samém začátku povídky bych do Billa nikdy neřekla, že je přesně takový. Ve společnosti působí tak tvrdě a sebevědomě a přitom se uvnitř sebe tak strašně trápí a sám neví, co si se vším počnout. Je to škoda.
Jeho řeči o smrti mě trochu znervózňují, protože netuším, zda plácá jen tak a nebo je nemocný. Běhá mi z toho mráz po zádech.
A Tome, jen tak dál! 🙂
Děkuji za překlad! 🙂
Tom jej pěkně umlčel jen tak dál a dík za krásný překlad.
Koniec bol super. Tom Billa pekne umlčal a ukázal mu, že je pre čo žiť.
Ale inak Bill – no tak ten sa teda fakt rád počúva. Tie jeho kecy o smrti.. popravde som sa občas v tom jeho polemizovaní stratila. Podstatu som však myslím pochopila a podľa mňa je ten Billov názor pekne blbý. Ale tak je to Bill. Ten doteraz poriadne svet nepoznal a až Tom mu ho začína odkrývať.
Ďakujem za preklad.