autor: Ainee
Kdo jsi?
Mimo lehký třes a nervozitu byl Tom extrémně nadšený, že je na cestě zpět do Mitte. Chybělo mu být tam dole a poté, co dokončil své dva týdny pod Davidovým bičem, se cítil, jako by si zasloužil dělat něco, co skutečně chtěl dělat. Ironie, že to, co opravdu chtěl dělat, bylo malování, mu neunikla, ale ospravedlňoval to tím, že to byl zcela jiný druh malby.
S batohem plným nově zakoupených sprejů a několika po domácku vyrobených šablon na detaily se procházel po silnici. Jen tak z rozmaru se dnes rozhodl přijít z jiné strany s myšlenkou, že bylo na čase, aby si prohlédl, co to vlastně bylo za místo, kolem kterého to pobýval.
Bylo brzy, až příliš brzy na to, aby se to dalo považovat za bezpečné. Alespoň by bylo, kdyby dělal něco, co by se nemělo, ale Tom se nad tím v posledních dvou týdnech několikrát zamyslel a došel k závěru, že by to mohl risknout. Stále si to opakoval a připomínal svým nervům, že dostal svolení tam být, ale nedokázal zabránit mírnému pocitu nevolnosti, který pocítil, když přemýšlel nad tím, že by byl zabásnutý. Člověk nikdy neví. Lidé mohli najednou změnit svůj názor, nebo někdo nemusel být informovaný a mohl by na něj zavolat policii.
Se snahou přinutit své nervy, aby se uklidnily, naposledy zahnul a před očima měl onu budovu. Venku bylo stále zaparkováno několik aut a Tom uvažoval, jestli mají stále otevřeno. Když přišel blíž, viděl, že světla jsou rozsvícená a uvnitř stále lidé, vlastně jich tam bylo hodně. Došel až k přední části budovy a zastavil se s nakloněnou hlavou, připravený přečíst nápis na zdi. Tučnými písmeny tam bylo napsáno Galerie Kapitän a vzdálenost mezi nimi byla zbytečně velká. S mentálním plácnutím sebe sama za to, že je takový estetický maniak, pohlédl do samotné budovy. Velká, skleněná přední část mu umožňovala vše jasně vidět z místa, na kterém stál.
Lidé, formálně oblečení jako na nějakém večírku, byli všude. Mluvili v malých skupinkách, popíjeli šampaňské, nebo se jen tak nečinně potulovali kolem a oceňovali umění vystavené na stěnách. Tak takhle vypadala nóbl výstava? Vypadalo to nudně.
S myšlenkou, že to nemusel být zrovna ten nejlepší čas na to, aby se ukázal, a že by měl pravděpodobně zmizet, cítil, že nemůže odejít, aniž by své dílo alespoň nezkontroloval a neujistil se, že tam stále je.
Všiml si, že branka je otevřená a byl na okamžik vděčný, že dnes nemusí přeskakovat plot. Obvykle s tím nemíval problém, ale s tolika lidmi kolem by to neriskoval. Parkoviště bylo plné aut a on se zamračil při myšlence, že tolik lidí vidělo jeho nedokončené dílo. Povýšenci z vyšších kruhů, umělečtí náckové, aby byl přesný.
Auta parkovala po celém prostoru až ke stěně, takže opravdu neměl čistý výhled a z velké části viděl jen to, co bylo dost vysoko nad nimi. Vypadalo to, jako že dílo zůstalo nedotčené od poslední chvíle, kdy tam byl, a ta myšlenka jej potěšila. Cokoliv, co jen naznačovalo, že Bill chtěl, aby dál přicházel, byly dobré zprávy.
Spokojený, že stěnu stále zdobil jeho obraz, se rozhodl odejít dříve, než si ho někdo všimne. Už se chystal k odchodu, když jeho pozornost upoutala postava.
Trochu dále podél zdi někdo stál mezi dvěma auty a zjevně nenastupoval do žádného z nich, jen zíral přímo na zeď. Tom se zaujatě rozešel tím směrem a rychle zkracoval vzdálenost mezi nimi, auto za autem.
Brzy stál za osobou a vstřebával její dlouhé končetiny a módní oblečení, když si ten člověk ztěžka povzdechl, otočil se a rozšířily se mu oči, jakmile si všiml Toma, který stál jen pár kroků od něj.
„Tome?“ Vyhrkl Bill bez přemýšlení a okamžitě si přitiskl dlaň na ústa. Zatraceně. Neměl znát jeho jméno, nebo ano? Upřímně řečeno, také tím jen střílel od boku, protože ten kluk, nebo přesněji muž stojící před ním, vypadal docela jinak.
Ve skutečnosti to byla lež, protože vypadal stejně, jen Bill to nevěděl. Ještě nikdy předtím Toma pořádně neviděl.
Ve zbývajícím denním světle si jej pomalu prohlédl. Měl na sobě tmavě modré džíny, světle šedou, vzorovanou mikinu, černé tričko a černé tenisky. Opět měl ten podivný styl s černým šátkem pod světle šedou čepicí a to Billa přinutilo se vnitřně usmát. Tom měl oblečení barevně sladěno!
Špinavé blond dredy vyčnívaly z vršku jeho čepice a Billa letmo napadlo, jaké asi jsou na dotek. I dnes měl na krku šátek, ale Bill byl nadšený, když spatřil, že mu nezakrývá tvář. A jakou nádhernou tvář! Bill tiše zalapal po dechu nad těmi jemnými rysy. Měl pěkně tvarovanou čelist a vysoké lícní kosti dokonale pasující k plným rtům a těm snovým tmavě hnědým očím. Nejhezčím překvapením, jak si Bill pomyslel, byl kroužek ve rtu, který neúmyslně přesměroval jeho pozornost na Tomovy rty a jeho zírání tak přetrvávalo.
Tom byl nejprve překvapen, že Bill zná jeho jméno, ale ta myšlenka mu rychle vyklouzla z mysli a ušklíbl se nad tím, jak na něj Bill zíral a zkoumal jej těma úchvatnýma, zlatýma očima. Zbytek toho muže také nebyl ani z poloviny špatný, pomyslel si, a pohlédl dolů na ty dlouhé končetiny, které byly dokonale oblečeny v černé. Celé v černé.
Kožené kalhoty byly jako jeho druhá kůže a Tomovi se zadrhl dech v hrdle, když si uvědomil, jak úzké jsou. Byly pěkně zastrčeny do páru vysokých kožených bot a k tomu měl Bill lesklou vestu s efektem utržených rukávů na pažích. Ne, že by Tom opravdu věřil, že jsou skutečně utržené, na to bylo to oblečení příliš vysoké kvality. Pod vestou měl na sobě jednoduchou košili s vyhrnutými rukávy a hlubokým výstřihem, který ukazoval jeho klíční kosti. Bože, jak moc je chtěl olíznout! Počkat, cože?
Setřásl tu znepokojivou myšlenku a pohlédl na Billovy paže, díky chladnému počasí pokryté husí kůží, a na komplikované tetování, u kterého si Tom přál, aby měl více času ho prostudovat, na jeho černé bezprstové rukavice a černě nalakované nehty. Chlap nosící lak na nehty? To byla pro Toma novinka navzdory tomu, že sám bydlel s gay královnou. Andy nebyl dost zženštilý na to, aby něco takového zkusil, ale Bill zřejmě ano.
Také měl make-up, jak si Tom všiml, když se jeho pozornost přesunula zpět k Billovým očím lemovaným tmavými stíny. Jeho rty se třpytily a jen tím zvýrazňovaly jejich přirozené našpulení. Líbatelné, to bylo jediné slovo, které Billovy rty vystihovalo. Krátké, černé vlasy měl uhlazeny dozadu a vypadaly tak jemně, až Toma začaly prsty svrbět touhou se jich dotknout.
Piercing v pravém obočí byl, společně s tetováním, nejpřekvapivější prvek, došel Tom k závěru. Neodhadoval by Billa na tenhle typ, ale vypadalo to dobře. Vlastně to vypadalo zatraceně dobře.
Jakmile vzájemné zírání přišlo ke svému konci, Bill se nervózně začal kousat do spodního rtu. Byl to zlozvyk a on nenáviděl, co to dělalo jeho rtům, ale opravdu si nemohl pomoct. Byl nervózní a nejistý a cítil se zcela nepatřičně. Bylo to děsivé. Bill Kaulitz se nikdy necítil nepatřičně, vkráčel vždy do každé místnosti, jako by ji vlastnil – což tak obvykle i bylo.
„Takže, ehm…“ začal a nenáviděl sám sebe, že začal s něčím tak neinteligentním. „Co tady děláš?“ Jako idiot.
Tom si vzal chvíli, než odpověděl, a přemýšlel, jestli je to opravdu ten samý Bill, kterého potkal před několika týdny. Byl tak klidný a rozvážný, když se poprvé setkali, ale teď vypadal jako uzlíček nervů. Tom neměl tušení, jak moc měl pravdu.
„Přišel jsem udělat nějakou tu práci,“ řekl popravdě. „Ale vzhledem k současné situaci, no, hádám, že neudělám.“ Bezradně pokrčil rameny opravdu naštvaný, že nemůže, těšil se na to celý den. No, alespoň část dne, jelikož většinu dopoledne prospal.
„Chápu.“ Bill byl taky trochu naštvaný, rád by viděl Toma v akci.
„Proč nejsi uvnitř? Je to tvoje galerie, takže předpokládám, že to jsou i tví hosté. Není to trochu nezdvořilé, opustit je a poflakovat se tady úplně sám?“
„Nejsem sám,“ odpověděl Bill, opět bez přemýšlení. V duchu sám sebe plácl, než se pokusil napravit svou chybu. „Chci říct, že to nejsou moji hosté, jsou to hosté umělce. Je to jeho výstava, já ji jen pořádám.“
I přes jeho blábolení se Billovi nepodařilo odvrátit Tomovu pozornost od jeho prvního prohlášení a to jej přinutilo se usmívat. Ne, Bill definitivně nebyl sám, alespoň teď už ne.
„Chápu,“ řekl Tom pomalu. Jak jen by mohl udržet konverzaci?
Bill ho předběhl s rozhodnutím, že by měl rozvést, proč není uvnitř. Byl si jistý, že se Tomovi bude líbit jeho důvod. „Ve skutečnosti důvod, proč jsem tady venku, je, že… No, prohlížel jsem si jeden z obrazů vystavených uvnitř a podvědomě jsem ho začal přirovnávat ke tvému, ehm, kousku. Ne, že by si byly podobné, ale spíše to bylo skutečností, že když jsem si ho prohlížel, nedokázal jsem si pomoct, abych nepřemýšlel nad tím, že talent toho umělce se vůbec nemůže rovnat tomu tvému. Jen mi to dalo nutkání vidět to znovu, jen abych se ujistil. A to je důvod, proč jsem tady a ne tam. Zdá se, že skutečné umění je tentokrát spíše venku než uvnitř.“
Plaše se usmál, když dokončil svou malou řeč. Všechno to byla pravda a ta skutečnost Billa zneklidňovala. Údajně měl ten nejlepší nos v zemi při hledání nových a talentovaných umělců a přivedl už na scénu více než pár jmen, z nichž většina nyní byla docela slavná. Byla to jeho práce; vidět talent tam, kde jej nikdo jiný neviděl, a vystavit jej tak, aby jej ostatní mohli vidět taky. Jen zatímco stál uvnitř, nemohl přestat myslet na to, že by tam mělo být vystaveno Tomovo umění a ne ten náhodný nesmysl, který tam byl v tuto chvíli.
Tom jen zíral, vážně, s ústy otevřenými dokořán. Ve skutečnosti to bylo docela neatraktivní, jak mu jazyk málem visel ven, ale nezdálo se, že by na tom Billovi nějak záleželo a stejně tak Tomovi. Byl až příliš šokován, a samozřejmě poctěn tím, co Bill právě řekl. Nebylo na světě nic, co by jej právě teď mohlo sundat z oblaku, na kterém se vznášel.
No, skoro nic.
„Omlouvám se, řekl jsem příliš mnoho,“ řekl Bill pokorně a myslel si, že Toma nějak naštval. Přece jen, nemluvil, a Bill byl vychován tak, že se vždy očekávalo, že někdo řekne ´Děkuji´ po obdržení komplimentu. A Bill mu, podle svého názoru, nabídl jeden ze svých nejpěknějších vůbec. Že Tom nic neříkal, bylo téměř urážlivé.
Stažen za vlasy ze svého oblaku, Tom nejdřív zavřel pusu a poté ji opět uvedl do provozu. „Ne, to vůbec ne! Wow, díky, to je vážně… něco. Nevím, co na to říct. Děkuju!“
Neočekával, že by mohl obdržet takovou reakci za projevení své vděčnosti. Billovi se na tváři rozestřel široký úsměv, doslova se na něj rozzářil. Bylo to oslňující a Tom se na oplátku usmál, nemohl si pomoct.
Tak tam stáli, oba zubící se jako idioti a zcela spokojeni s tím prostě jen být ve společnosti toho druhého.
Samozřejmě, že někdo musel přijít a zničit ten okamžik.
„Bille, jsi tady?“
Bill tiše zasténal a úsměv z jeho tváře okamžitě zmizel. Georg mu celý večer nevěnoval žádnou pozornost, příliš zaneprázdněný získáváním a hlavně udržováním Gustavovy pozornosti, takže Billa kompletně ignoroval. Ale nyní chtěl jeho pozornost? Samozřejmě, že chtěl!
Bylo mu jasné, že někdo tam nahoře jej nechtěl vidět šťastného, a tak zvolil Georga tím, kdo rozbije jejich malou chvilku.
Šťastný? Jejich chvilka? Wow, na čem že to přesně byl?
„Tady,“ odpověděl neochotně a věnoval Tomovi omluvný úsměv.
Tom samozřejmě nerozuměl proč. Brzy to měl zjistit.
„Á, tady jsi, ty malý skunku. Nemůžu uvěřit, že jsi mě tam nechal samotného se všemi těmi nudnými lidmi. Myslím…“ Zarazil se. „No, ahoj. A kdo ráčíš být ty?“ Georg si Toma prohlížel s chlípným úšklebkem na tváři.
Zmaten náhlou změnou neznámého bruneta, se na něj Tom jen díval, nejistý, jestli by měl odpovědět, nebo ne.
Bill obrátil oči v sloup nad svým přítelem a otočil se k němu, aby mu věnoval nevraživý pohled. „Georgu, tohle je Tom, přemalovává zadní stěnu.“ Obrátil se k Tomovi. „A tohle je Georg, prvotřídní šlapka, a bohužel, taky můj starý přítel.“ S ukázáním na bruneta, který na něj nyní zíral, Bill mrkl na Toma, který se uchechtl. Kdo mohl vědět, že ten muž má i smysl pro humor?
Zvědavost Georga vytrhla od jeho plánování Billova zániku. „Co tím myslíš, že přemalovává zeď? Myslel jsem, že jsi zrovna měl celou budovu nově natřenou.“
To byla pro Toma novinka a on se najednou cítil trochu špatně, ale omluvil si to vědomím, o kolik lépe bude stěna vypadat, jakmile bude hotová.
Aniž by odpověděl, Bill se otočil směrem ke zdi a přinutil tak Georga, aby se podíval taky. „Tohle je to, co mám na mysli.“
Georg zalapal po dechu. Byl dobře vychován a v jeho kruzích byly graffiti vnímány jako vandalismus. A teď tady byl Bill, který mu ukazoval něco, co vypadalo jako nedokončený kousek, s pyšným výrazem na tváři. Byl si jistý, že se jeho přítel zcvoknul.
Pohlédl od zubícího se Billa na Toma se samolibým výrazem ve tváři, a zpět na Billa stále se zubícího jako idiot, Georg byl přesvědčen, že mu tady něco uniká. Proč by Bill nechal tohoto muže, který si pošetile myslel, že je černoch a stejně tak se i oblékal, aby udělal tohle, a neposlal jej za to do vězení, ale ve skutečnosti to s pýchou ukazoval? Kolečka se mu v hlavě protáčela, ale točila se mu z toho hlava, a tak to pro tuto chvíli vzdal. Dřív nebo později na to přijde, to si byl jistý.
„Okay,“ řekl po dlouhém mlčení. „Jdu zpátky. Vy dva, jdete taky?“ Nevěděl, zda Tom skutečně půjde nebo ne, osobně by dával přednost tomu druhému, ale nechtěl vypadat nezdvořile. Měl nějaké způsoby.
Bill na Toma tázavě pohlédl a Tom se na něj podíval rozpačitě. Tohle rozhodně nebyla jeho parketa.
„Myslím, že už bych měl jít,“ začal, ale zarazil se, když spatřil sklíčený výraz na Billově tváři. Byl tam jen na vteřinu a hned tu další byl pryč, ale byl tam a Tom to viděl. Zahřálo jej to u srdce, ale nezměnilo to jeho rozhodnutí. „Ale vrátím se,“ řekl a mrkl na Billa, když se jeho tvář rozsvítila. „Mám tady kousek, který musím dokončit, víš.“
„Kdy?“ Zeptal se Bill vzrušeně, nadšený, že jej uvidí znovu.
„Zítra?“ Byla to spíše otázka než prohlášení. Tom se chtěl ujistit, že tam Bill bude, až se vrátí.
Bill se na chvíli zamyslel a pak pomalu přikývl. „Budu tady po většinu dne. Dáš mi vědět, až přijdeš?“ Věděl, že je to velký časový rozptyl a že tam Tom pravděpodobně nebude dřív než pozdě večer, ale měl dovoleno doufat, že?
Jako by mu snad četl myšlenky, Tom odpověděl: „Přijdu brzy.“
Znovu se usmívali jako idioti a Georg sledoval jejich interakci se zájmem. O co přesně tady šlo? Znělo to spíš, jako by si domlouvali rande, než… Nad hlavou se mu zhmotnila imaginární žárovka a sám pro sebe se šibalsky usmál. Oh, tohle by mohlo být zajímavé.
„Takže hádám, že se uvidíme zítra,“ řekl Bill a pak přistoupil ke Georgovu boku, popadl jej za paži a táhl ho k přední části budovy.
„Jo,“ odpověděl Tom a s podivováním se poškrábal na krku. Co to, kurva, bylo? Bylo to jako… Nemohl najít to správné slovo, a tak se poškrábal víc, jak usilovně přemýšlel. Bylo to, jako kdyby flirtovali? Jen při pomyšlení na to slovo zčervenal a byl rád, že je Bill z dohledu. Vážně flirtoval s jiným klukem? Tom to na chvíli zvažoval, totálně mimo. Tohle ještě nikdy předtím neudělal.
„Hm,“ vyjádřil hlasitě svůj údiv. „Kdo by si to pomyslel?“ On, k čertu, určitě ne.
Než zamířil domů, zastavil se před vchodem do galerie a nakoukl dovnitř, aby zjistil, zda by nemohl zahlédnout Billa. Příliš mnoho lidí v příliš malém prostoru to celé ztěžovalo a málem to vzdal. Ale pak několik lidí náhle poodstoupilo a on mezi nimi spatřil Billovu černě oděnou, štíhlou postavu. V záři světel vypadal ještě více ohromující a Tom se musel zaměřit na svůj dech, jak se mu opět zasekl v hrdle. To už bylo podruhé za méně než půl hodiny a Tom spekuloval, jaký to mělo význam. Čím to, že na něj má Bill takový účinek?
Bill se zamyšleně otočil, jak na sobě ucítil něčí pohled. Skrz volné místo uprostřed davu spatřil Toma venku ve tmě, jak se na něj dívá. Pocítil na hrudi zachvění a zalapal po dechu překvapením. Byla to Tomem vyvolaná tendence, nad kterou se Bill neodvažoval rozmýšlet, jak byl ten proces sám o sobě příliš matoucí. Bylo divné, jaký vliv na něj Tom měl, nebylo to nic, co by kdy dříve zažil. Usmívaje se nad tou myšlenkou, rychle ji odtlačil někam hluboko a snažil se nerozebírat to příliš do hloubky. Bylo to ještě příliš nové a příliš neznámé území, ale Bill si byl jistý, že ať to bylo cokoliv, co to s ním Tom dělal, líbilo se mu to.
S obrazem Billa ve své mysli, jak se na něj usmívá skrz dav lidí, Tom otočil hlavu a zíral na silnici. Byla to dlouhá cesta domů, ale tak nějak věděl, že tam bude až příliš brzy. Měl spoustu věcí k přemýšlení a spoustu momentů k opětovnému přehrání si v hlavě, že by mu ani všechen čas světa nestačil. Billova přítomnost v něm nadále přežívala a on jí ještě nebyl připraven popřát dobrou noc.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Ani jsem nedoufala, že by se kluci mohli sejít takhle brzy. A mám zt ho velkou radost! V momentech, kdy se na sebe jen zubili, jsem se jak divá usmívala i já za obrazovkou a dychtivě jsem četla dál, co bude.
Mám za oba radost a strašně semi líbí, jak se navzájem přitahují, i když spolu to teď prohodili jen pár vět. Věřím ale, že tohle přeroste i v něco víc a že se to k sobě bude tahnout takhle hodně i po tom, co se více poznají.
Děkuji za nádhernou povídku, Zuzu! 🙂
Jééééj 🙂 Z tejto časti mám takú radosť ! To ako sa tam znovu stretli bolo skvelé. Je vidieť,že aj Bill do toho postupne padá a Tom sa už tej myšlienke ani až tak veľmi nebráni. A ako spolu pekne nevedomky flirtovali 🙂 Mám taký pocit ,že Georg sa im ešte postará o krušné chvíle 😀
Ďakujem za dnešnú časť 🙂
Tak konečně Bill viděl, s kým má tu čest. A že byl dostatečně překvapený! Samozřejmě příjemně, jak jinak. Georg sice tu jejich idylku překazil, ale myslím, že v tuhle chvíli by si toho stejně víc neřekli. Na druhou stranu tu máme, vedle Gustava, dalšího tichého pozorovatele. Georgovi určitě docvaklo, o co tady běží. 😀
Díky za překlad a těším se na další kapitolku.
Jo, konečně! Už jsem ani nedoufala že se potkají. Moc pěkný díl. Těším se na další setkání.
Krása je fajn že se potkali a moc se těším na pokračování.
Wow, tí dvaja sú Bohovský! A tie iskry, čo medzi nimi lietali, no hotová paráda! Je to stále lepšie a lepšie! :-p
Strašne moc ďakujem za preklad 🙂
Stretnutie Billa s Tomom bolo neskutočne pekné. Tiež som sa musela celý čas tupo vyškierať, asi podobne ako oni 🙂 Teším sa na ich ďalšie stretnutie…
Trošku ma mrzí, že Tomovi nevyšiel ten plán s postupom na svojom diele, keď sa na to tak tešil. ALe na druhej strane sa takto aspoň zase Bill s Tomom stretli a tentoraz za svetla! Takže mali peknú možnosť obdivovať jeden druhého 😀
Tie iskry medzi nimi – fuu, z toho by bol parádny požiar 😀 Ale boli aj tak roztomilo zmätení.. no proste tak sladkí, až by z toho jeden dostal cukrovku 😀
Ďakujem za preklad.
Wauuu :)) ja si nemôžem pomôcť ale momentálne mi viac než vyhovuje, že dej je trošku pomalší 🙂 je to aké reálne, naozaj reálne keď sa takto pomaly oťukávajú, spoznávajú (nie v tom pravom slova zmysel zatial ) :)) velmi velmi veeelmi sa mi to páči 🙂 Ďakujem :-* ♥