autor: B-kay
Dnes jsem měla jeden z lepších dnů. Ruka relativně poslouchala, jak vidíte, počítač následoval jejího příkladu a tak mi nic nebránilo v tom, abych se konečně pustila do psaní. Melancholické počasí za okny ve mně probudilo zvláštní nostalgii, možná proto je dnešní díl takový, jaký je… no, posuďte sami :). Přeji krásné čtení!
Mladá žena se po několikahodinovém hlubokém spánku začala konečně probouzet. Prvním signálem probouzení bylo zachvění jejích překrásných dlouhých řas, které jí od narození vytvářely kolem očí vějíře tolik netypické pro ostatní členy její rodiny. Škubla sebou, přičemž se marně pokoušela pohnout znecitlivělými končetinami, nohy i ruce měla jako z olova, zcela bezvládně ukryté pod bílou přikrývkou s vůní levného pracího prášku. Pootevřela ústa, žíznivá po troše vody, dehydrovaný jazyk se jí při sebemenším pohybu nepříjemně lepil na patro. Nepamatovala si, že by se někdy předtím cítila tak slabá a otupělá. Ano, v jejím životě byly chvíle, kdy necítila vlastní tělo, kdy zlomená ležela na podlaze, prosící o zázrak, ale tentokrát to bylo jiné.
Nebyla schopna otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe, nejistá, jestli byl za tím vším strach nebo slabost rozlévající se každým milimetrem jejího těla. Jen mělké dýchání a slabý, nepravidelný tlukot jejího srdce jí byly nápovědou, že byla ještě pořád naživu. Že byli naživu, poopravila se v mysli vzápětí a zkoncentrovala veškerou sílu do pravé ruky, kterou si v něžném, ochranitelském gestu přiložila na břicho. Byla připravena láskyplně pohladit své plné hřejivé břicho a rozmlouvat s dítětem, které nosila pod srdcem téměř devět měsíců, byla mu připravena povědět o tom, že ať už se stalo cokoliv, je tady jen pro něj, žije a dýchá jen proto, aby skrz její tělo proudila životodárná energie i do jeho maličkého tělíčka, ale necítila vůbec nic.
Otevřela oči a vyděšeným pohledem zírala na bílou přikrývku osvětlenou jasným svitem měsíce, zakrývající její nepřirozeně ploché břicho. Udělalo se jí nevolno, jen co si uvědomila tu strašlivou skutečnost. Bylo pryč. Její maličké bylo pryč, nezůstalo po něm víc než prázdnota, ta v jejím těle se však nedala srovnat s tou, která se jí vzápětí usadila na hrudníku a rozrůstala se jako popínavá rostlina, jako nenáviděný plevel, který ničil vše, co mu přišlo pod ruce, roznášel tmu, až dokud nepohltil i poslední kousek světla.
I přes bolest v podbřišku, prudce vystřelila do sedu a okamžitě ucítila, jak se jí dech úměrně přizpůsobil divokému tlukotu jejího srdce. Zalapala po dechu, z pootevřených úst jí pronikl téměř nepostřehnutelný vzlyk, avšak dřív, než stihla zcela podlehnout panice a narůstající úzkosti, do místnosti vstoupila další osoba.
„Slečno Kaulitzová?“
Ode dveří k ní dolehl tichý hlas mladé dívky, možná jen o něco starší, než byla ona sama.
Neodpověděla, jen zoufale mžourala do tmy v místech, kde spatřila pohybující se stín. Trhla sebou, jakmile dívka nečekaně rozsvítila lampu a pokoj se vzápětí zalil ostrým světlem. Trvalo několik vteřin, než si její oči znovu přivykly na světlo, sestřička mezitím došla až k posteli, a když k ní Sarah zvedla svůj uplakaný pohled a spatřila v jejím náručí drobný pohybující se uzlíček, srdceryvně se rozvzlykala, tentokrát nevýslovným štěstím.
„Už jsme o vás začínali mít strach,“ promluvila dívka laskavým hlasem a jemně pohladila ručičku natahující se k její tváři. „Někdo by vás rád poznal.“
Sarah nebyla schopna vnímat její slova, pohledem zoufale visela na sněhobílé pěstičce, přičemž jí z očí stékaly další a další slzy a ona nebyla schopna ten nekončící proud zastavit. „Během porodu se vyskytly menší komplikace, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Máte překrásného a zdravého chlapečka,“ usmála se na ni světlovlasá dívka a naklonila náruč k její hrudi, aby jí předala dítě.
Chlapečka, zopakovala si v duchu. Její nitro hořelo láskou, láskou tak hlubokou a bezbřehou, až ji její síla nutila zalapat po dechu.
„J-já…,“ roztřeseně se nadechla. „Jsem hodně slabá… mám strach, že bych mu mohla ublížit,“ pípla tichým hlasem, nespouštějíc oči z malé přikrývky, v níž se nacházel střed jejího vesmíru.
„Pomůžu vám, ano? Nemějte obavy.“
Sarah váhavě přikývla, rozevřela náruč a nadstavila zesláblé ruce tak, aby jí do ní mohla opatrně položit malý balíček. Děťátko v jejím náručí bylo tak drobounké a lehké, že sotva cítila jeho tíhu. Jemně jej přitiskla ke své hrudi, zhluboka se nadechla a poprvé se na něj podívala. Byl to zřejmě ten nejkrásnější a nejvzácnější okamžik v jejím životě, možná dokonce ten jeden jediný, který stál za všechna ta léta trápení, kterými si za svůj krátký život musela projít.
„Ahoj, maličký,“ špitla, zvedla třesoucí se ruku a láskyplně jí pohladila sněhobílou tvářičku. Chlapeček se v jejím objetí spokojeně převaloval a vydával rozkošné zvuky tolik typické pro všechny novorozence. Najednou bylo všechno pryč. Vzpomínky na minulost, její obavy i slabost, která ji ještě před chvíli sužovala. Hleděla do velikých překrásných očí svého dítěte a věděla, že po letech konečně nalezla svou spřízněnou duši. Človíčka, pro kterého bude bojovat ze všech sil a kterého ochrání před vším zlým, před čím nebyla chráněna ona samotná.
„Není to to nejkrásnější miminko na světě?“
„Je nádherný,“ přikývla sestřička, která byla i za svou krátkou praxi na klinice již zvyklá na podobné reakce všech novopečených maminek. Tahle dívenka se však na svého synka dívala poněkud jinak. Pouto, které si mezi sebou vytvořili jen během pouhých vteřin, bylo nesmazatelné, bezbřehé a tajuplnější než všechna ostatní, se kterými se již potkala. Nedokázala z těch dvou spustit pohled a opravdu nechtěla přerušit ten magický okamžik, ale bohužel, bylo to její povinností.
„Slečno Kaulitzová,“ ozvala se opatrně. „Jste tady už druhý den a ještě se za vámi nikdo nepřišel podívat. Neměli bychom zavolat otci dítěte?“
„Nemá otce,“ špitla drobounká tmavovláska a plaše sklonila tvář.
„A co vaše rodina? Můžeme zavolat vašim rodičům a oznámit jim tu úžasnou zprávu.“
Sarah se smutně pousmála. „Moji rodiče o ni nestojí. Věřte mi.“
„A co vaši sourozenci?“ zkoušela dál dívka, která se ještě nikdy předtím nesetkala s někým tak zranitelným a plachým.
„Mám jen bratra,“ odpověděla poněkud zdráhavě. „Nechci, aby se o něm dověděl. Není to… dobrý člověk.“
„Není tady nikdo další?“
„Podívejte se na něj,“ řekla místo odpovědi a tváří ukázala na chlapečka, kterému se pomalu zavírala očka. „Nepotřebuji nikoho dalšího. On je mé všechno.“ Sklonila tvář a drobnými polibky pokrývala jemné vlásky.
Nadšený výkřik malé Beth probral Toma ze zamyšlení a donutil jej otočit hlavu směrem, kam maličká ukazovala. Jen několik metrů od místa, kde postávali, stál dřevěný stánek, ve kterém drobná buclatá usmívající se žena prodávala domácí vajíčka a lahve s mlékem a na podlaze u jejích nohou byl velký pletený koš plný flekatých, černých a bílých kožíšků. Některá z mláďat odpočívala opřená o záda svých sourozenců, sledujíc kolemjdoucí lidi ospalým pohledem, jiná měla hravou náladu a kousala své spící sourozence do uší a pohupujících se ocásků.
„Tomi, půjdeme se na ně podívat?“ zeptala se nesmělým hláskem a upřela na něj pohled svých nevinných očí, tolik podobný těm Billovým.
„To víš, že ano,“ kývl hlavou a usmál se na ni. „Počkáme na Georga a půjdeme.“
Tom v duchu zaúpěl. Na výstavu dorazili před necelou půlhodinou a od té doby nebyl schopen myslet na nic jiného než na Billa. Neustále bojoval s nutkáním zavolat mu, aby se ujistil, zda je v pořádku, ve skutečnosti však zoufale potřeboval slyšet jeho hlas. Neměl jej poslechnout, měl zůstat s ním.
„Tak jsem tu, Můžeme pokračovat,“ zaslechl Tom po svém boku, a když se otočil, spatřil Georga, který k nim vesele cupital s rozzářeným pohledem a koženou bundou, kterou měl vepředu nepřirozeně vypouklou.
Tom pobaveně zakroutil hlavou a protočil očima. Stoupl si před Georga, aby mu zabránil prosmýknout se kolem něj a nepřestával se pobaveně usmívat.
„Co je?“ Georg překvapeně pozdvihl obočí, přičemž se pokoušel tvářit co možná nejvíc nenápadně.
„Netušil jsem, že čekáš dítě,“ řekl se smíchem, prstem něžně dloubaje do Georgova břicha, které se neklidně zakroutilo.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ Georg opatrně zkřížil ruce na hrudi a hystericky zapištěl, jakmile mu Tom rozepnul zip a z bundy okamžitě vykoukla malá chundelatá hlavička. „Přísahám, nevím, jak se tam dostala.“ Zvedl ruce do vzduchu v obranném gestu.
„Tohle nemyslíš vážně,“ řekl Tom, nepřestávaje pobaveně kroutit hlavou, zatímco opatrně vysvobozoval ubohou ovečku z Georgovy bundy. Když mu Bill vyprávěl o příhodě ze zoo o opici, kterou se Georg pokoušel unést, přišlo mu to spíš jako vtipná historka než realita, ale jak se zdálo, Billovo varování bylo oprávněné.
„Půjdu ji vrátit,“ oznámil Tom a s úsměvem k sobě přitiskl kroutící se mládě.
„Ale no tak, podívej, jak je roztomilá. Já chci mít taky nějakého mazlíčka.“
„Georgu, z téhle roztomilé malé ovečky bude za chvíli velká tlustá ovce.“
„To nevadí, budu se o ni starat, budu ji krmit a může spát u mě v posteli.“
„A kde budeš spát ty?“ zeptal se Tom se smíchem.
„U Billa na gauči,“ odpověděl Georg a mrzutě vystrčil spodní ret. „Vidíš? Nemá to chybu.“
„Můžu ti něco poradit?“ Tom jej hravě dloubl do boku. „Najdi si raději holku a udělej to opravdu rychle, protože začínáš šílet.“ Nemyslel to vůbec špatně, jen si jej dobíral a Georgův vražedný pohled a trucovité špulení rtů jej alespoň na chvíli odpoutaly od myšlenek na Billa, takže byl v podstatě rád.
„Co je tohle za život? Nemůžu mít nic. Ani opici, ani ovci. Co jsem komu udělal?“ stěžoval se Georg celou cestu, co kráčeli k veliké ohradě plné větších i malých bílých kožíšků a tahle mrzutá nálada se jej držela i dlouho poté, co se musel rozloučit se svou malou kamarádkou a vrátit ji k ostatním ovcím.
Když se konečně ocitli u stánku s malými koťaty, tvářil se pořád rozmrzele, ale Tom věděl, že to jen hraje, a když se po chvíli společně skláněli k roztomilým drobečkům a hráli si s nimi, už to byl zase ten starý Georg. Usmíval se, hrál si s energickými koťaty, zatímco ty odpočívající hladil po zádech. Paní dovolila Beth vzít si jedno do náruče a pomazlit se s ním, ale Beth byla až příliš nesmělá. Zavrtěla hlavičkou, plaše sklonila tvář a přitulila se k Tomovým bokům.
„Opravdu si nechceš jedno podržet?“ zeptal se jí a hladil ji po vláscích.
Beth beze slova zavrtěla hlavičkou a s drobným úsměvem na rtech pozorovala roztomilá zvířátka.
Toma při pohledu na košík s koťaty něco napadlo.
„Jak vypadal Billův kocourek?“ zeptal se, pokoušeje se vypadat co nejvíce nenápadně.
Georg se k němu otočil a překvapeně pozdvihl obočí. „Říkal ti o něm?“
„Jen maličko. Nechtěl se o tom příliš bavit.“ Tom jemně pokrčil rameny.
„Tak to se nedivím,“ povzdechl si Georg smutně a Tomem projela nepříjemná předtucha. Georgova náhlá změna výrazu v obličeji a to, co se mu vzápětí usadilo v očích, jasně vypovídalo o tom, že mu Bill neřekl celou pravdu. „Říkal mi, že byl šedý, takže mohl vypadat nějak takhle,“ řekl vážným hlasem a ukazováčkem něžně dloubl do jediného šedého kotěte, které mezi sourozenci působilo jako pěst na oko.
„Co se s ním stalo?“ zeptal se Tom.
„No,“ Georg zaváhal. „Tohle by ti asi měl říct sám.“
„Řekl mi, že utekl.“
Georg se smutně pousmál. „Přesně tohle řekl i mně.“
„Takže je to pravda? Utekl mu?“
„Tome?“ Georg k němu zvedl hlavu, oči měl plné bezbřehé lítosti. „Říkal ti někdy o svých rodičích?“
Tom sklonil tvář a zavrtěl hlavou. „Ani já jsem se zatím nechtěl příliš bavit o minulosti. Nechtěl jsem na něj tlačit, doufal jsem, že si o tom možná někdy bude chtít promluvit sám.“
„Tak tím si nejsem jistý,“ povzdechl si Georg. Chvíli se zdráhal, ale nakonec promluvil, dostatečně tiše na to, aby jeho slova unikla uším malé Beth, která mávala na jedno z koťátek, neustále přitulená k Tomovým bokům. „Neutekl mu. Jeho otec ho přejel autem. Prý to byla nehoda.“
Tom prudce vyvalil oči. „Cože?“
„Jo,“ Georg silně zatnul čelist. „Jeho rodiče byli příšerní lidé a to, co mu celá ta léta dělali, je… otřesné.“
Tom překvapeně zamrkal, udělalo se mu nevolno, cítil tupý tlak v okolí žaludku a toužil se rozběhnout a utíkat za Billem a udělat i nemožné proto, aby zapomněl na všechno to, co mu rodiče udělali, i když zatím netušil, co to bylo.
„Prosím, neber to tak, že ti lhal. Bill je prostě takový. Svou minulost se pokouší neustále zlehčovat, zjevně proto, aby v druhých nevzbuzoval lítost, a možná se to jen všechno snaží sám pro sebe udělat o něco snesitelnějším.“
Jelikož překáželi davu ostatních lidí, přesunuli se k nejbližší volné lavičce, Tom si Beth vysadil na klín, Georg jí podal lízátko a poté se na Toma vážně zahleděl.
„Billovi na tobě záleží,“ začal tiše, vpíjel se do Tomova pohledu a probouzel v něm pocit, že je testován, a opravdu měl strach z toho, zda v Georgových očích uspěje. „Opravdu mu na tobě hodně záleží, i když ti to možná prozatím neřekl. Důvěřuje ti, každým dnem se před tebou otevírá pořád víc a víc, Tome, a to ho dělá hodně zranitelným.“
Tom se neodvážil promluvit a tak jen poslouchal.
„Ještě nikdy nikomu nedovolil dostat se takhle blízko. Nesmíš mu ublížit.“
„Já-„
„Nesmíš mu ublížit, protože bych tě pak musel asi zabít a já tě nechci zabít. Mám tě moc rád, takže mi teď prosím slib, že to s ním myslíš vážně. Já vím, že ano, sledoval jsem vás a vím, jak moc je pro tebe důležitý, ale potřebuju to slyšet.“
Tom sklonil hlavu a v duchu nešťastně zaúpěl. Nikdy mu to se slovy příliš nešlo. Nikdy neuměl vyjádřit své pocity tak, jak by rád, žádné slovní spojení mu nikdy nepřišlo postačující pro to, co cítil, a teď se dostal do situace, kdy na jeho slovech záviselo naprosto všechno a on byl zcela bezradný. Jak měl popsat to, co cítil k Billovi? Jak měl popsat samotného Billa? Něco takového bylo zcela nemožné. Bill se vymykal všem kritériím, podle kterých lidé obvykle soudí jiné; byl nadpozemsky překrásný, tajemný, vzdálený a nedosažitelný, a vzápětí se zdál být tak otevřený a plný světla, vyzařující neustálou ostražitost a nesmělost, ale i touhu to všechno změnit a stát se někým jiným.
Pokaždé, když jej Tom držel v náručí a cítil na svém těle tíhu toho jeho a teplo z něj vycházející, byl by schopen uvěřit zázrakům, protože jeden měl právě během takových okamžiků na dosah ruky. Možná by jej mohl přirovnat ke hvězdám, které tolik miloval, a procesy probíhající v jeho těle pokaždé, když byli spolu, srovnat s chemickými reakcemi, ale ani to mu nepřišlo vhodné. Bylo toho tolik, co chtěl říct, a zároveň bylo tak málo slov, kterými by to mohl popsat.
„Miluju ho,“ řekl po chvíli tiše, aniž by zvedl pohled ke Georgově tváři. „A jestli mu jednoho dne náhodou ublížím, nebudeš mít příležitost mě zabít, protože už budu vnitřně dávno mrtvý.“ Vzal Beth do náruče, pomalu vstal a mířil zpět ke stánku s koťaty.
Georg sledoval jeho vzdalující se záda, na rtech pokřivený úsměv, oči topící se v slzách. Byl šťastný za svého nejlepšího přítele, opravdu byl, protože slyšel mnohem víc, než očekával.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 22
Vážně mě zajímá, co se s Billovou matkou stalo. Začátek byl krásný, tak jak se mohla tolik změnit a Billa trápit?
Představa Georga pokoušejícího si odnést ovečku…:D
Moc se těším na další díl, miluji tuhle povídku ze všech nejvíc.
Povídku milují Tom krásně vyjádřil co k Billovi cítí.
Překvapil mě ten kontrast minulosti a minulosti zažité…třeba se ještě v dalších dílech dozvíme něco dalšího…zřejmě se stalo něco ošklivého, co mělo za následek tolik špatných věcí, které si Bill určitě nezaslouží. Díky za dílek.
Tom je tak sladký, :-p Ale ten začiatok, že by sa nakoniec ukázalo, že to neboli jeho rodičia, ale stríko? No, toto bude ešte zaujímavé!
Veľmi ma potešilo, že Bill mal maminku, ktorá sa naňho tešila a milovala by ho, keby mohol zostať s ňou. Je i ľúto, že musel vyrastať v takom krutom prostredí bez lásky:(
Georg je neskutočný:) bol zlatučký keď si chcel vziať tú ovečku domov, myslím, že mačiatko bude lepšia voľba. Už som zvedavá ako sa bude tešiť Bill keď mu jedno donesú:)
Tento úryvok minulosti bol nádherný. Je krásne vedieť, že Billova mama sa naňho tak tešila a milovala ho. Ale zároveň to bolo mätúce tým, že som teraz zvedavá, prečo mal Bill takú hroznú minulosť. Osobne si myslím, že nakoniec sa ho jeho mama musela z nejakých dôvodov vzdať a on skončil u toho jej zlého brata?
A Georg bol zlatý, ako sa pokúšal uniesť ovečku 😀 Však to by dopadlo, keby sa o ňu staral v byte 😀 Mačiatko je omnoho lepšia voľba a už sa neskutočne teším na Billovu reakciu, keď mu ho Tom donesie 🙂
Ďakujem za časť.
Ten náhled do minulosti mě strašně zmátl. Skoro to vypadá, že Billa nevychovávali jeho vlastní rodiče, ale jak se to stalo?
Georg byl úžasný! 😀 Je to vážně pako. Proč chce opici nebo ovečku, proč nechce třeba kotě? A navíc už mají doma miniprasátko Atoma, to je taky úžasné.
Díky, těším se na pokračování.
Stejně jako holky jsem i já strašně zvědavá, jak to nakonec je s tou Billovou maminkou, protože tahle vzpomínka vypadala přímo božsky. Až mi vhrkly slzy do očí z toho, jak nadšená byla z jejího děťátka. Taky je mi čím dál víc líto, čím vším si musel Bill jako malý projít. Je to vážně nefér.
Georg je ten nejúžasnější kamarád, jakého si kdy Bill mohl přát. Bylo skvělé, jak chtěl od Toma ujištění, že to s Billem myslí vážně a že mu nezlomí srdce. Věřím, že by si to Tom od Gea opravdu parádně odskákal.
A Geo je prostě blázínek! 😀 😀 Ta ovečka pod jeho bundou.. 😀 Skvěle si to dokážu představit a směju se tomu ještě teď. Georga mám v téhle povídce ráda pro celou jeho osobnost. Je to báječný člověk! 🙂
A doufám, že by mohli všichni Billovi donést jedno malé koťátko? 🙂 Bylo by to krásné.
Děkuji za báječný díl, B-Kay! 🙂