autor: Darkness069
Další den byl bolestný už od začátku. I to, že musel Bill vstávat z postele o půl hodiny dřív, ho unavovalo. Věděl ale, že dnes musí jít znovu do práce a nemůže si dovolit chybět další den hlavně proto, aby nepropásl případ. Nejenže mu Tom včera řekl, že je to těžký případ kvůli jeho stigmatu, ale také mu prozradil, že se nečekaně zastaví jeho učitel, aby jej zkontroloval a zjistil, jak mu to jde. Úžasné, znamenalo to, že se musí obléct nudně jako na začátku.
Stále ještě zíval, i když už dorazil do Trümperovy společnosti, a rozešel se rovnou do kanceláře, kde trávil minimálně půl dne svého času. Ani Dunja ještě nedorazila, tak rovnou vešel do kanceláře.
Nestihl říct ani dobré ráno a už byl vtažen do páru silných rukou a obklopen vůní drahé kolínské, kterou mohl vonět jedině Tom. Pro Billa to bylo překvapení, ale jen zavřel oči a užíval si chvíli ten moment, přál si, aby mohl zapomenout na nepořádek, který se v jeho životě děje. Pro Billa se Tom odtáhl až příliš brzy. „Za co to bylo? Jen objetí bez toho, abych měl tvoji ruku na zadku?“
Tom se trochu uchechtl. „Pokud chceš mou ruku na svém zadku, stačí jen říct.“ Škádlil jej a trochu se odtáhl. „Jen jsem si myslel, že to potřebuješ. Jsi v pohodě? Včera jsi v telefonu zněl hodně naštvaně.“ Komentoval a rozešel se zpátky ke svému stolu, zatímco na Billa kývnul, aby si sedl vedle něj.
Bill jen zavrtěl hlavou. „Skoro nikdy se s Andreasem nehádám. Jsem si jistý, že tohle bylo zatím nejhorší.“ Řekl a sledoval své nehty. Vypadaly divně, když na sobě neměly žádný lak, byl zvyklý si je barvit stylově. „Je to kvůli nám. Ví to a nesnáší to. Říká, že mě měníš a že bych se od tebe měl držet dál. Já nevím, co dělat. Vím, že nejsem ten samý Bill, který jsem byl, když jsem sem nastoupil.“ Přiznal potichu.
Tomovy ruce se zaťaly v pěst při tom, co mu Bill říkal. Pokud tohle měl být jeho nejlepší kamarád, nechce ani vědět, jak by vypadal nepřítel. A lidé stále uvažují, proč Tom nemůže vystát blonďáky… no dobře, tohle byl jiný důvod. „Proč ti na tom tak moc záleží, co říká? Jsi v tom ty, ne on. Tvoje volba. Udělal jsi to, po čem jsi toužil, nevidím v tom nic špatného. Nebo se ti nelíbí ten Bill, kterým jsi teď?“
„A to je přesně ten problém. Od té doby, co jsem tě poznal, jsem se změnil v jiného Billa, a i kdyby se mi to líbilo… ubližuju lidem, na kterých mi záleží… nechci, aby se to dělo. Není to něco, co nebo kdo chci být.“ Řekl Bill a podíval se Tomovi do očí. Překvapil je oba dva. „Georg i Andreas jsou pro mě moc důležití, a najednou ses objevil ty a motáš mi hlavu. Nic není tak, jak bylo. Jsem unavený z toho, jak se s tím musím pokaždé vypořádat.“
„Možná musíš přehodnotit některé části tvého života a uvědomit si, co pro tebe ti lidé opravdu znamenají.“ Řekl Tom a díval se Billovi zpříma do očí. „Nebudu tě do ničeho nutit, ale víš, jak přemýšlím a co chci. Znáš moji pozici v celé téhle situaci.“ Olízl si ret a uhnul očima. Podíval se dolů a raději začal kontrolovat nějaké papíry. S těmihle slovy ukončil konverzaci.
Bill chvíli zíral před sebe; Tom byl zajímavý, a moc, kterou nad ním měl, byla ohromující a napínavá. Stále chtěl něco říct, ale neodvážil se. Namísto toho se nahnul a opatrně se zeptal na informace o tom, co mu uteklo v případu. Pár jemných doteků bylo vše, co mezi nimi proběhlo. I jeho vůně a blízkost Toma dováděla k šílenství. Jediné, co chtěl, bylo přitáhnout si toho kluka do klína a vášnivě ho líbat, získat nad ním dominanci a vzít si ho. Chtěl, aby byl jen jeho.
Asi o hodinu později, když už byl Bill o případu informován, se Tom letmo podíval na hodiny, a rozhodl se to risknout. Přitáhl si svůj objekt tužeb k sobě, aniž by něco řekl, a políbil ho vášnivě a dravě. Nutil ho sténat. Byl to ten druh polibků, který mu chtěl dát už od rána, a ten způsob, o němž věděl, že Billa donutí sténat a třást se vzrušením. Když se odtáhl, olízl si rty a uculil se. „Běž na svoje normální místo a dělej, jako by se mezi námi nic nedělo, jen čistě pracovní vztah. Tvůj učitel za chvíli dorazí, aby tě překvapil…“ Řekl a ukradl si ještě jeden rychlý polibek předtím, než ho pustil.
Bill musel párkrát zamrkat, než plně pochopil, co mu Tom právě řekl. Bez ohledu na celou situaci k Tomovi stále něco cítil, matoucí pocit a každý polibek, který dostal, tak způsobil, že mu tělem projel zvláštní hříšný pocit. Když ho Tom k sobě přitáhl a vzal si… vzal si, co chtěl… o čemž věděl, že on to chce taky, bylo tam něco, co ho nutilo po něm víc toužit a něco, co zažíval pouze s Tomem. Bylo to dost silné na to, aby mu to pokaždé vzalo dech. Nebyl schopný mluvit, jen přikývl, vzal svůj počítač a šel na své obvyklé místo, aby pracoval. Vypadalo to, že mají ještě hodně práce.
O 15 minut později se v telefonu ozvala Dunja. „Pane, byli jsme právě informování, že paní Schmidt nastoupila do letadla a přistane dnes večer. Děkuje vám, že má možnost být součástí tohoto případu.“ Řekla a bylo slyšet, jak něco píše na počítači. „Taky máte, pane, návštěvu z Humboldtovy univerzity, není na seznamu, bohužel.“
Tom se jen podíval na Billa, když tu informaci uslyšel, a všiml si, jak se jeho oči prudce otevřely. Začal se bát. Tom jen přikývl a usmál se na něj. „Relax“, řekl mu potichu. „To je v pohodě, Dunjo, pusť ho dovnitř. Kontaktoval mě soukromě. Neměl jsem šanci ti to ještě říct. Očekával jsem ho, tak prosím, pusť ho dovnitř a dej mu cokoliv, co chce; kávu, vodu, čaj, cokoliv…“ Řekl Tom a ukončil hovor. Znovu se podíval na Billa a mrkl na něj. Byl čas začít malou show.
Zvedl pohled a postavil se, když se dveře otevřely. Natáhl ruku, aby si potřásl s mužem, který právě vešel od kanceláře. „Profesore Weissi, rád vás znovu vidím. Omlouvám se, že vás moje sekretářka nepustila ihned dovnitř, je to moje chyba. Prosím, sedněte si.“ Nabídl Tom a všiml si, jak se Bill zvedá ze svého místa.
„Profesore, neměl jsem ani ponětí, že přijdete! Já… není to test, že ne, pane? Doufám, že ne.“ Řekl Bill a přišel k místu, kde jeho profesor seděl. Byl nervózní, ale aspoň mu to pomohlo v jeho hře ‚jsem překvapený.‘ Bill si skousnul ret, aniž by si to uvědomil. „Ummm…“
„Uvolněte se, chlapče, jsem tady, abych vás zkontroloval, jak vám to jde. Doufám, že tady neblbnete a neničíte práci pana Trümpera.“ Řekl profesor a očistil si sluneční brýle. O sekundu později vešla Dunja s kávou. Podívala se rychle na Billa a zase odešla.
„Takže, pane Weissi, je zde něco, co pro vás můžu udělat? Obávám se, že si nejsem zcela jist, jak bude vaše pozorování probíhat, nebo cokoliv vlastně budete dělat.“ Zeptal se Tom a snažil se odpoutat jeho pozornost od atraktivní blondýnky, která momentálně opustila kancelář.
„No, pane Trümpere, teď když jste to zmínil, zajímalo by mě, na čem právě pracujete.“ Řekl muž a ochutnal svou kávu. „Ale chtěl bych to slyšet od svého studenta, pokud vám to nevadí.“
Bill si skousl ret a v duchu děkoval Tomovi pořád dokola, že ho s tím seznámil. Stoprocentně mu teď zachránil život, protože asi věděl, že se tohle stane. Vzal si svůj laptop a sedl si vedle profesora. Letmo se podíval na svého šéfa. „Zatím jsme vyhráli tyhle případy… a ten, na kterém teď pracujeme, je o ženě, které se její rodina snaží vzít děti, protože se otevřela své sexualitě potom, co umřel její manžel. V tuhle chvíli je tohle to, co děláme.“ Řekl Bill a hledal nějaké dokumenty ve svém počítači.
Tom pokračoval v práci a občas se na chlapce podíval a odpovídal na otázky, které šly jeho směrem. Na všechny odpovídal stejně, upřímně, stručně, a přitom měl stále na paměti malé detaily. Jasně, že řekl, že on a Bill měli na začátku nějaké problémy, ale vzal na sebe zodpovědnost a odůvodnil to. Nebyla to všechno Billova vina. Jakoukoliv osobní situaci vynechal, to bylo soukromé.
Ani jeden si nevšimli času, který uběhl. Přerušil je až Billův telefon, který mu připomínal, co slíbil, že udělá; vyzvedne Georga z nemocnice. Billovi se najednou zhroutil svět a slyšel, že se něco rozbíjí, stejně tak jako Georgova naděje. „O-omlouvám se, musím si rychle zatelefonovat. Hned budu zpátky.“ Omluvil se a vylovil telefon, rychle odešel z kanceláře, než aby se jej někdo na něco zeptal. V duchu už si nadával za to, co udělá, a Georg ho pravděpodobně bude nenávidět.
„Dunjo, panebože… řekni mi, prosím, že je Gustav volný nebo tak! Vím, že nemůžeš odejít z práce, ale prosím, prosím, řekni, že existuje někdo, kdo může.“ Bill skoro až prosil sekretářku, zatímco chodil kolem stolu a rukama mával ve vzduchu. A taky mluvil hodně rychle.
„Umm… myslím, že jo, zavolám mu. Je šéfův bodyguard, neměl by být odsud nikdy daleko.“ Řekla a nadzvedla obočí, když vytáčela známé číslo.
„Šéfa neřeš, toho vyřeším já, slibuju, jen… jen, prosím, sežeň Gustava,“ žadonil Bill nervózně a stále znovu a znovu mačkal vytáčení, aby zavolal Georgovi a vysvětlil mu situaci. Pokaždé šel ale hovor do hlasové schránky.
„Pokud jsi si tak jistý.“ Řekla Dunja předtím, než Gustav zvedl telefon. Její hlas se ve vteřině změnil, když mluvila s blonďákem tak jako pokaždé, když mu volala, a brzy to položila. „Už jde, stejně je blízko.“ Řekla a trochu si upravila vlasy.
„Jsi úžasná, Dunjo, děkuju. A tvoje vlasy vypadají dobře, neboj se. Ale možná má Gustav rád trochu víc lesku na rty?“ řekl Bill a mrkl na ni s úsměvem. Udělala přesně to, co jí bylo navrhnuto. Předtím, než stihla říct další slovo, Gustav se objevil ve dveřích.
„Dunjo? Co se stalo Tomovi? Je v pohodě?“ Zeptal se rychle Gustav, ignoroval Billa, který tam stál, a ruce si opatrně položil na její. I když byl Bill ignorován, tohle ho donutilo se usmát.
„Ahoj, Gustave, šéf je v pohodě. Byl to vlastně Bill, kdo mě žádal, abych tě sehnala.“ Řekla Dunja a podívala se na něho s úsměvem. Bylo zcela jasné, jak se ti dva chtěli navzájem, ale ani jeden z nich se neodvážili udělat první krok. Bill je chtěl dát nějakým způsobem dohromady, ale věděl, že to není věc, kterou by měl udělat on.
„Ahoj, Gustave! Umm… hotový s flirtováním? Víte, že vás oba dva miluju a všechno, ale trošku tě potřebuju a vy dva se můžete obdivovat později,“ přerušil je Bill a oba dva se začervenali. Ale aspoň získal jejich pozornost. „Vím, že to není něco, co obvykle děláš, ale mohl bys prosím, prosím, prosím udělat něco pro mě? Slibuju, že se Tom nenaštve, a nezeptal bych se tě, kdybych nebyl tak zoufalý, ale je to situace na život a na smrt.“ Řekl rychle a jeho telefon byl znovu přesměrován do hlasové schránky.
Gustav se při jeho slovech zasekl. Bylo to neobvyklé, ale hádal, že to asi bude opravdu důležité. Navíc byl ochranka, takže zvládne cokoliv.
„Potřebuju, abys jel do Nemocnice svatého srdce a vyzvedl jednoho pacienta. Je v pokoji 935. Řekl jsem mu, že ho vyzvednu, ale je tady můj profesor a já nemůžu odejít; Georg by mě za to nenáviděl, tak musíš jít a vysvětlit mu to… a -a vzít ho domů.“ Řekl Bill a zoufale se díval na Gustava. Není možné, aby odmítl jeho požadavek,
Gustav si jen povzdychl a protočil očima. „Fajn, cokoliv- Ale tohle vysvětlíš šéfovi. Pro koho to vůbec jedu?“ Řekl a vzal si tužku, aby si to mohl poznamenat.
„Můj přítel Georg Listing, je v pokoji 935. Malý, dlouhé hnědé vlasy, svalnatý…“ Bill začal mluvit a všiml si, jak na něj šokovaně zírají dva páry očí. V první chvíli mu to nedošlo, ale pak si to uvědomil.
„Ty máš přítele? Plazíš se tady posledních pár týdnů po šéfovi, a ty máš, kurva, přítele!?“ Byla to Dunja, kdo první promluvil. Říkala přesně to, co si myslel i Gustav. Šok, zklamání, naštvanost a zmatek byly jasně čitelné na jejich tvářích.
„Trochu, vlastně ne. Je to komplikované.“ Bill se snažil vymluvit, i když věděl, že to posral, a právě teď nebyla vhodná doba na diskuzi. „Hele, všechno vysvětlím později, slibuju, ale musím se teď vrátit, pokud chci odmaturovat. Prosím, Gustave, uděláš to pro mě? Přísahám, že všechno vysvětlím, a-a Tom nebude naštvaný,“ žadonil znovu, klidně bude prosit na kolenou, když bude muset.
Jeho odpovědí bylo utržení papírku a muž, který pomalu odcházel. „Uvidíme se později, Dunjo, vypadá to, že mám práci.“
Bill si oddechl a udělal krok vzad. Díval se na Dunju. Všiml si jejích pochybností, když se na něj znovu ohlédla, a povzdychl si. Věděl, že si to zavinil sám. „Tom o tom ví, okej? Je to hrozná situace a můžu to vysvětlit, a udělám to. Jen teď musím jít zpátky.“ Řekl, zkontroloval si svůj obličej v zrcadle a znovu vešel do kanceláře.
Dva páry očí se na něj ihned podívaly. „Omlouvám se, byla to urgentní situace. Všechno vyřešeno, kde jsme byli?“ Řekl klidně a skoro až nadšeně, když přišel ke svému profesorovi a svému šéfovi. Pan Weiss vypadal, že mu věří, ale věděl, že Tomovy oči jsou stále na něm. Toma bylo těžké oklamat.
autor: Darkness069
překlad: Danny
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 19
Bill to má čím dál těžší ale může si za to sám i když jej chápu.