Dny všedního nepokoje 6.

Téměř ztracené panictví…

Člověk by ani nevěřil, jak náročné může být obyčejné vybírání šatů na první rande. Když jsem stál před zrcadlem už asi v osmém modelu a díval se na sebe, připadal jsem si vážně jako holka a… byl jsem smutný. Nevím, proč zrovna teď, ale prostě k tomu došlo. Možná to bylo tím, jak se mnou dneska nakládal Tom. Mluvil se mnou, jako bych byl něco míň než on. Jeho pohledy byly opovržlivé a jeho slova nadřazená. A společně s tím, co mi nedávno řekl Richard, to tvořilo hroznou kombinaci…

Pomalu jsem přešel k vysokému zrcadlu, jež viselo na protější straně místnosti. Kachličky, jež pokrývaly zemi pod mýma nohama, mě při každém kroku studily na bosých chodidlech. Když jsem došel až k zrcadlu, zastavil jsem se a trochu posmutněle jsem se usmál na svůj odraz. Sledoval jsem se… sledoval jsem tu bytost, kterou jsem byl. A čím déle jsem se na sebe díval, tím více jsem si všímal všech svých nedokonalostí. Všeho toho, co na mně nebylo hezké. Těch příliš vystouplých lícních kostí… bledosti své pokožky… slábnoucí záře v mých očích… A ve chvíli, kdy jsem natáhl ruku a konečky prstů jsem se dotkl skla, tak se něco ve mně zlomilo. Sklonil jsem hlavu a nechal jsem na zem dopadnout několik osamělých slz. Sledoval jsem, jak se tříští a musel jsem se zasmát. Nebyl to však smích šťastného člověka. Spíš jen takové uchechtnutí. Když jsem znovu zvedl hlavu a koukl se zblízka do vlastních očí vznášejících se ve skle před sebou, měl jsem chuť se rozpřáhnout a úderem pěsti ho roztříštit v drobné střípky. Ve střípky podobné těm, v jaké se pomalu rozpadal můj život. Začínalo mi připadat, že si mě nějaké temné síly vyhlédly jako svoji příští oběť…

„Jsi krásný…“ zašeptal jsem po chvilce tichým hlasem ta dvě slova, která mi v životě nikdo neřekl. Ani vlastní matka… „Jsi krásný přesně takový, jaký jsi…“ pokračoval jsem a snažil se sám sebe udržet v klidu. „Nehledě na to, co říkají ostatní… Jejich názor tě nezajímá. Jsou to jenom slova. A slova tě nezlomí… protože víš, že jsi nádherný… Jsi plný nádherných chyb. A právě ty chyby jsou to, co tě dělá dokonalým!“ pomalu jsem se narovnal a hrdě zvedl hlavu. Odhrnul jsem si z tváře pramen vlasů. „Takže teď půjdeš na to rande a užiješ si ho. Protože na to máš právo! Přesně tak! Máš na to právo! I ty máš právo být šťastný!“ otočil jsem se na patě a vyrazil ven z koupelny. „Tak se hned nevzdávej a stůj si za tím! I ty máš právo na lásku!“

***

Někdy se stane něco, může to být i naprostá maličkost, a dočista vám to srazí sebevědomí. A pak přijde jiná věc třeba ještě menšího významu a zase vám ho vrátí!
Na rtech mi pohrával natěšený úsměv a moje oči pomalu přejížděly po okolí, jak jsem ho vyhlížel. Už byla tma, a tak jsem se musel spokojit jenom se slabým jasem vycházejícím z pouličních lamp. Už se ochladilo. Byl jsem rád, že jsem si na černou košili vzal nakonec ještě slabou bundu stejné barvy. Když ještě připočítáme černé upnuté džíny a vysoké kožené boty, tak jsem opravdu vypadal jako nějaká smrtka. Ale upřímně mě to nijak nezatěžovalo. Bylo mi skvěle.
Moje kroky se docela hlučně rozléhaly opuštěnou ulicí, kam příliš lidí nezavítalo, ale mně to vyhovovalo. Tmy jsem se nebál a připadalo mi mnohem příjemnější se s ním setkat někde, kde nebude dav čumilů. Nevím, co jsem si vlastně namlouval, ale… možná jsem tak trochu doufal i v pusu na uvítanou. To by nebylo vůbec špatné!

Po pravé i levé straně se táhly řady vysokých domů. V některých oknech se svítilo, ale ve většině bylo zhasnuto. Přede mnou napravo se pak nacházela cedule, značící zastávku a vedle ní stála vysoká, ramenatá postava. Nedopadalo tam příliš světla, a tak mi dlouho trvalo, než jsem si všiml větších detailů. Když ke mně ten někdo ale otočil hlavu, nebylo pochyb, že jsem tu správně.
Zvedl ruku a zamával mi. Musel jsem uznat, že vypadal ještě mnohem lépe než na fotkách, které jsem viděl… Byl vysoký a snědý. Měl světlé, šedomodré oči a špinavě blond vlasy, které nebyly úplně krátké, ale ani nějak extra dlouhé. Byl oblečený nalehko. Na sobě měl pouze světle fialové triko obepínající jeho ramenatou postavu. Brr… jak já nesnášel tenhle barevný odstín! Ale byl jsem ochotný to skousnout. K tomu si vzal ještě šedé džíny a tenisky. Působil uvolněně.

„Ahoj,“ usmál jsem se, když jsem k němu došel a s potěšením zjistil, že je asi o deset centimetrů vyšší.
„Čau,“ oplatil mi pozdrav a naklonil se ke mně, aby mě mohl obejmout.
Pousmál jsem se. „Nejsi nějak moc hrr?“ popíchl jsem ho, ale vlastně jsem za to byl rád. Ani jsem si nevzpomínal, kdy naposledy mě někdo objal… Když jsem lehce pootočil hlavu, zazdálo se mi, jako bych v okně protějšího domu zachytil na nás visící pohled, ale když jsem se na to místo zahleděl pozorněji, nikoho jsem tam nespatřil. Asi se mi to jenom zdálo… usoudil jsem a moje myšlenky se opět přesunuly k muži, který mě sem pozval. Jeho objetí bylo sice příjemné, ale začínalo se mi zdát, že trvá nějak moc dlouho. „Ehm…“ odkašlal jsem si, ale tím jsem docílil jedině toho, že mě sevřel ještě pevněji.
„Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal…“ ozval se mi těsně u ucha jeho hlas. Byl najednou nějak… moc hrubý a chrčivý.
Zrozpačitěl jsem „Jako na co…?“ pokusil jsem se mu vyvléknout. Bezúspěšně.
„Na to, až konečně zabereš…“
Jak to, sakra, myslí?! Tohle se mi přestávalo líbit. „Zaberu…?“ už jsem se od něj snažil dostat silou, ale pořád se mi to nedařilo, měl ji mnohem větší než já.
„Jako až mi na tohle divadýlko skočíš a půjdeš se mnou ven…“ popadl mě za vlasy a trhl dozadu tak prudce, až jsem bolestně vykřikl a zaklonil se. Pak mi strčil jednu nohu mezi ty moje a vrazil do mě tak prudce, že jsem spadl na zem a vyrazil jsem si dech. Začal jsem po něm lapat a cítil, jak se mi do mysli vkrádá hysterie. V podobných momentech jsem nebyl schopný vůbec racionálně uvažovat.

Jeho oči, co se zdály být tak milé, najednou potemněly. Klekl si nade mě tak, že jedno koleno položil na zem, druhé pak na můj rozkrok. Ruce mi přitlačil těma svýma nad hlavu a zadíval se mi do očí. Pak kolenem zatlačil. Sotva jsem popadl dech, začalo se mi z hrdla drát úpění. Nebyla v něm ale obsažená jenom bolest, ale i hrůza a strach. „P-proč to děláš?!“ dokázal jsem ze sebe mezitím vymáčknout. Do očí se mi přitom draly slzy, které jsem nebyl schopný potlačit.
„Protože chci…“ zněla odpověď vyřčená s úchylným podtónem. Rukama mi vjel pod bundu i košili, jako by mu bylo fuk, že jsme na ulici a může nás kdokoliv vidět. Tím ale uvolnil i moje ruce. Jakmile jsem se ovšem pokusil vzdorovat, přiletěla mi taková facka, až se mi před očima roztančily hvězdičky.
Nyní už jsem nebránil slzám, aby se vydraly na povrch a nechal je kanout po svých tvářích. „Prosím…“ zašeptal jsem a snažil se nevšímat jeho chtivých doteků na své horké kůži. „Prosím…“ opakoval jsem rozechvěle, jako by mě tohle jediné slůvko mohlo snad zachránit. Prosím! Bože… andělé… kdokoliv!
Do uličky se náhle prodral narušitelský zvuk. Hučení nějakého motoru. Walter ztuhl a pomalu zvedl hlavu k silnici, na které se vzápětí objevilo pronikavé a rychle se blížící světlo. Onen zvuk sílil. Když se k nám stroj dostal velmi blízko, ozvalo se kvílení náhle namáhaných brzd a než jsem se stačil vzpamatovat, byl tu někdo třetí. Někdo, koho jsem už měl tu čest poznat…

Motorkář stál ve vteřině vedle nás, ruce měl založené v bok a jeho chladné oči nás sledovaly. A já zažil déjà vu…
„A podívejme… Walter…“ obličej mého nového spolužáka byl plný kruté radosti… jako by se v něm přímo tetelila touha ukázat muži, co mě napadl, zač je toho loket… „Neříkal jsem ti už náhodou, že na věci, co sou moje, se nesahá?“
„Trümpere…“ hrdelně zachrčel blondýn, ale bylo na něm pozorovatelné, že není vůbec tak sebejistý, jak se snažil působit. V jeho tváři jako bych dokonce zachytil… strach…
„Výborně, tak oslovení si zmák. A co takhle ještě nějaký pokráčko?“ Tom si dřepl vedle nás a přiložil mu ukazováček v černé rukavici ke spánku v gestu, jako by měl pistoli a chystal se ho zastřelit…
„Co chceš?!“
„To je snad jasný, ne? Jeho,“ kývl dredatý mladík směrem ke mně.
Ztěžka jsem polkl. Vůbec jsem nechápal, co se to tu vlastně děje a jak je možné, že ti dva se znají. Ale věděl jsem jasně dvě věci: je tu někdo, kdo má s touhle osobou očividně ne zrovna vřelý vztah a zdá se, že mě chce zachránit! Jak ale věděl, co se tu stalo nebo proč to vlastně dělá, mi bylo záhadou.
Sledoval jsem ho najednou úplně jinak. V mých očích se Tom stal opravdovým hrdinou. Zachránil mi život, pomohl mi před šikanou a teď ještě tohle…

„Ty mi fakt musíš kazit zábavu, co?!“ zaprskal Walter, ale stáhl svoje ruce a narovnal se.
Rychle jsem se postavil a přešel jsem za Trümpera. Rozkrok mi tepal, hlava mě bolela a nebylo mi zrovna dobře, ale nic z toho jsem v ten moment pořádně nevnímal.
„Přesně tak,“ přikývl se škodolibou radostí můj zachránce a taky se napřímil. Prokřupl si klouby na pravé ruce. „A ještě jedna věc… tohle bylo naposledy, co sem s tebou jednal takhle… příště poteče krev, rozumíme si?!“
„Hm…“
„Ptám se: Rozumíme si?!“ zvýšil hlas.
„Ano!“ odsekl podrážděně úchyl.
„Fajn…“ s tím se mladík vrátil zpět k motorce, na kterou nasedl. „Tak pohni, emáku…“ kývl pak na místo za sebou, čímž mě pobídl, abych se k němu připojil.
Mlčky jsem ho poslechl. Ruce jsem mu ovinul kolem pasu a zavřel oči, co mě stále ještě pálily od pláče. A pak… jsme se rozjeli. Neptal se mě na moji adresu ani na to, jestli s ním vůbec chci jet… zcela zjevně to nepotřeboval vědět.
A tak se to stalo… takhle jsem byl už potřetí za sebou zachráněn jednou a tou samou osobou… osobou, co se mi měla do života vyrýt ještě nesmazatelněji, než jsem se domníval…

autor: Ann