autor: Muckátko :o*
Vyvolený
Komisař Leßner si poupravil rukávy u bílé košile, natáhl na sebe sako a v podpaží sevřel složku, která byla předmětem dnešního jednání s jeho podřízenými. Sebral ze stolu svazek klíčů snad od všech dveří v budově, které musel neustále tahat u sebe, aby se do některých místností nedostaly nepovolané osoby. Po uzamknutí své kanceláře se chodbou vydal přímo k zasedací místnosti, která se nacházela jen o pár dveří od vyšetřovací místnosti.
Bez klepání vzal za kliku a vešel dovnitř, protože z veškerého osazenstva uvnitř místnosti měl on nejvyšší hodnost, tudíž se nikoho nemusel dovolovat, aby mohl vstoupit, aby se mohl posadit, nebo jednat tak, jak jednal. Ne že by se ke svým podřízeným choval neuctivě – koneckonců byli to oni, kdo jej živil, ale měl rád, když všichni věděli, kde je jejich místo, kdo stojí nad nimi a koho mohou osočovat, protože jsou služebně na nižším stupínku.
Ani důrazné třísknutí dveří některé z mužů uvnitř nepřinutilo zmlknout a zaregistrovat příchod šéfa. Dál se smáli řečem, které si mezi sebou vyměňovali.
„Pánové!“ zahřměl komisař Leßner a hodil složku, kterou držel v podpaží, na stůl. „Někdy si připadám jak ve školce. Zavřete laskavě ústa,“ požádal tvrdým hlasem a posadil se. Podíval se po místnosti, aby zjistil, kolik agentů se mu na setkání sešlo. Díky dlouhému stolu, který se táhl zasedací místností, nebylo složité jeho muže spočítat. Někteří sice seděli i stranou, ale stále bylo jednoduché dojít ke konečnému počtu.
„Fajn, takže jestli už konečně mám vaši pozornost, mohli bychom přejít k věci,“ začal a otevřel si složku. Chtěl rovnou začít, když si ale vzpomněl, že tu byla ještě jedna věc, kterou potřeboval vědět. „Kteří z vás teď měli nějaký případ?“ vzhlédl. Dva muži po jeho levici a jeden po jeho pravici zvedli ruce. „Kdy jste ukončili svoje případy?“
„Před týdnem,“ řekl jeden z nich.
„Já před třemi.“
„A já včera,“ odpověděl poslední.
„Dobře. Vy tři prozatím jen poslouchejte. Nechci vás nasazovat do služby, když jste se teď z něčeho vrátili, ale pokud se nenajde nikdo jiný, budete do výběru zahrnuti i vy,“ vysvětlil.
„Ou! Tak to se asi nemám hlásit ani já, co? Za měsíc nastupuju do služby,“ přiznal se muž sedící opodál.
„Děláte si ze mě legraci? Jasně jsem napsal do hlášení, že tu chci mít jen agenty, kteří buď případ ukončili, nebo žádný nedostali,“ zamračil se komisař.
„Už mizím,“ zvedl se muž jako hora s širokými rameny a posbíral své věci.
„To bych vám radil, a když už jste se sem obtěžoval, přineste mi kafe, abyste byl dnes alespoň k něčemu užitečný,“ pronesl komisař uštěpačně a muže propustil. Dobře viděl nepohodlí a skrytý vztek v jeho tváři. Byl to špičkový agent, který nejednou zachránil život svých klientů, a teď tu má nosit někomu kafe jako nějaká holka pro všechno? Sevřel čelist, ale šel udělat, co se po něm chtělo. Během chvíle se do místnosti vracel s levnou kávou z automatu v hnědém plastovém kelímku.
„Takže ještě někdo nečetl hlášení a nemá tady co dělat?“ rozhlédl se po místnosti. Nikdo se nezvedal ani nic neříkal. „Máme tu další případ, který vyžaduje nejvyšší pohotovost. Klient odevzdal na policejní stanici před několika dny batoh, ve kterém byl mimo velké množství peněz a drog také velmi smrtelný jed v tekuté podobě, se kterým jsme se dosud ještě nesetkali, a také dopis obsahující instrukce, komu má být jed určen. Mezi jmény občanů se objevila i jména zástupců států a nejen toho našeho. Předpokládá se, že ampulky připevněné na láhvi měly být exportovány do dalších světových velmocí, kde měl být jed rozšířen a použit stejným způsobem jako tady. Klient byl okamžitě doporučen na přesunutí do programu na ochranu svědků, jelikož je tu více jak sedmdesátiprocentní šance, že pachatelé zaznamenali jeho podobu a budou se snažit jej najít. Celou věc ztěžuje ještě fakt, že se jedná o mediálně známou osobnost a tento fakt by mohl značně zjednodušit jeho nalezení.“
„O koho se jedná?“ zeptal se holohlavý muž zaujatě.
„Než vám prozradím, o koho se jedná, rád bych zkusil velmi nenápadně naznačit, že bych byl opravdu rád, kdyby se tohoto případu v první řadě pokusili zhostit agenti s nejvyšší prověrkou,“ řekl a pohledem zakotvil na třech mužích se statusem super agent, jejichž bezpečnostní prověření dosahovalo nejvyššího stupně. „Čím více schopností, tím lépe, protože v tom případu nevíme, proti komu stojíme, takže kdyby to bylo možné, spal bych klidněji, kdybych věděl, že to vezme jeden z vás,“ pokýval hlavou, ačkoli se mu hlavou honila ještě jedna dotěrná myšlenka, kterou jen silou vůle nezformuloval do slov a neřekl ji hlasitě. Vhodní kandidáti na tuto pozici byli sice tři, ale komisař Leßner doufal, že se nakonec přihlásí jen jeden ze dvou agentů i za tu cenu, že třetí z nich, ten nejlepší, zůstane stranou a o případ nebude stát. „Klient má 25 let, žádná rodina, nejbližší společník, který mohl být bezprostředně ohrožený, v rámci svého bezpečí odcestoval ze země. Mám tu k dispozici i detailní posudek policejního psychologa, ale ve zkratce řečeno není klient nijak konfliktní, nebezpečný ani agresivní, takže by spolupráce s ním neměla být nijak obtížná. Obvykle bych vám složky nakopíroval a půjčil k prostudování, ale vzhledem k tomu, že je třeba ho přemístit na bezpečné místo co nejdříve, chci po vás odpověď hned teď, ale jak už jsem říkal, nejdřív bych rád slyšel stanovisko agentů s nejvyšším prověřením, pak ostatních a na konec agentů, kteří právě ukončili jinou akci, kdyby se ukázalo, že nikdo z prvně zmíněných kategorií nemá zájem. Jeden z vás, ale odsud s tou složkou odejde. Já vám teď dávám jen čas se svobodně rozhodnout, protože neříkám, že to bude lehké.“
„A kdo to teda je, že je to mediálně známá osobnost?“ nenechával se odbýt jeden z mužů.
„Agente Neureuthere, netvrdím, že by vám přesná identita klienta byla známá, ale za těchto podmínek jméno prozatím vynecháme, aby nedošlo k výběru případu jen proto, že by se někdo z vás rozhodl angažovat do svého rozhodnutí osobní sympatie nebo antipatie. Jistě se mnou budete souhlasit.“
„No jasně. Ono to vlastně není tak dávno, co…“
„Agente Neureuthere!“ obořil se komisař na muže, který si velmi často neviděl do úst. „Spoléhám na vaši inteligenci a kolegiální chování, že se podobné poznámky již nebudou opakovat. Tím spíše ne v mé přítomnosti. Doufám, že jsme si rozuměli.“
„Ano, pane,“ zamumlal Neureuther a raději zmlkl, než se komisaři podaří jej ztrapnit před ostatními kolegy a znovu jej seřve jako malého haranta.
„25 let a mediálně známá osobnost? To taky můžeme očekávat nějaké rozmazlené nevyspělé děcko, ne?“ zeptal se agent Wehler.
„Vážený pane Wehlere, pokud mi paměť dobře slouží, jsem si jistý, že dva z vašich kolegů v této místnosti nejsou o moc starší než náš klient a jsem si jistý, že by vám za tyto poznámky zrovna nepoděkovali, kdybyste ji adresoval jim,“ odpověděl mu nonšalantně.
„No dobře, ale…“
„Žádné ale! Je to klient jako každý jiný, takže pokud má ještě někdo z vás nějaké otázky podobně ubohého rázu, které se dají přirovnat k čistým spekulacím, raději mlčte. Vy ostatní se prosím ptejte,“ ponechal prostor pro případné dotazy.
„Kdy by ta služba začala a kde by byl klient umístěn?“ přilétla ke komisaři konečně jedna ze smysluplných otázek.
„Nástup by byl okamžitý, to znamená během zítřka, a jelikož se nám osvědčilo umisťování klientů do naprosto nenápadných rodinných domů, rozhodli jsme se pro tuto variantu i tentokrát. Nebylo by to přímo v centru města, spíše blíže k periferii, ale žádné stěhování co nejdál od města,“ odpověděl na otázku podle toho, co už bylo jisté. Agent poděkoval a zamyslel se.
„Má ještě někdo nějaké otázky, které by mu třeba pomohly se rychleji rozhodnout?“ zeptal se do prostoru, ale všichni jeho podřízení se dívali do země, nebo kývali hlavou ve znamení záporu. „Tak tedy přejdeme k té nejdůležitější otázce. Kdo si vezme tento případ?“ Otázka zazněla do ticha zasedací místnosti, jako když se spustí klakson v autě uprostřed noci. Nikdo komisaři nevěnoval přímý pohled. Najednou se všichni opravdu cítili jako ve škole, kdy se učitel zeptal, kdo chce být dnes zkoušený. Nikdo nechtěl, ale přesto všichni věděli, že jeden z nich to bude, ať už dobrovolně nebo ne. Nerozhodné ticho bylo pro komisaře z nějakého důvodu zprvu uvolňující. Dávalo mu to naději, že se neozve ta osoba, u které si přál, aby zůstala mlčet a počkala, jestli se najde jiný dobrovolník – jiná oběť.
„Vezmu ten případ.“ Rozhodnutí padlo a prořízlo tíživé ticho. Agent, který doteď seděl vzadu místnosti a na celém dění se nijak aktivně nepodílel, se nyní díval do očí svého nadřízeného. Ani nepotřeboval své schopnosti nebo výcvik k tomu, aby v něm mohl číst jako v otevřené knize. Jeho myšlenky přímo křičely, co si komisař myslel. Ostatní agenti překvapeně zvedli pohledy ke svému kolegovi a zůstali na něj zírat. Než jim došlo, co se vlastně stalo a než dostali šanci si mezi sebou začít šeptat, ujal se slova komisař.
„Dobře,“ přikývl se snahou tvářit se neutrálně. Za jiných okolností by pro něj bylo jednání ukončeno a složka by putovala k agentovi, který se přihlásil do služby, ale z jistých důvodů se komisař rozhodl zareagovat jinak. „Je ještě někdo, kdo uvažuje nad tím, že by se případu ujal a není si úplně jistý?“ přeskakoval pohledem z jednoho muže na druhého, prakticky žadoníc, aby se někdo přihlásil. Ještě jeden jediný agent. To by stačilo. Komisař by si dal tu práci, aby odůvodnil, proč nepřidělí případ agentovi, který se přihlásil jako první, ale věděl, že jeho snahy jsou marné. Nikdo se o slovo nepřihlásil zřejmě kvůli zaskočení, které jim jejich kolega připravil. Leßner přivřel víčka a snažil se odprostit od osobních pocitů. Muž, kterého se snažil ze všeho vynechat, byl pro jejich klienta to nejlepší. Mohl mu poskytnout nejvyšší stupeň bezpečí díky jeho výcviku. Navíc mu byl ze všech agentů věkově nejblíže, tudíž se dalo předpokládat, že by bylo snazší udržet v jejich striktně pracovním vztahu i mírný nádech přátelství, ale i přesto tyto argumenty cítil komisař nechuť k celé této situaci.
„Pokud ne, pak považuji toto sezení za ukončené. Všechny vás ale prosím, abyste do zítřejšího dne zůstali v pohotovosti,“ upozornil všechny. Chtěl si nechat otevřená zadní dvířka, kdyby bylo třeba zvoleného agenta nahradit jiným.
Muži se začali zvedat ze svých míst, vrzajíce židlemi, sbírajíce své věci. Jeden po druhém se za tichého rozhovoru odebírali k východu, dokud v místnosti nezůstal jen komisař a agent, který měl následující den nastoupit do služby. Zůstal sedět na svém místě dlouho po tom, co zůstal s nadřízeným sám. Teprve pak se zvedl a přišel ke stolu.
„Vím, co chcete říct,“ odtušil.
„To jsem si jistý,“ připustil Leßner. „Podívej, omlouvám se, že reaguji takhle, ale musíš pochopit, že…“
„Já vím,“ přerušil ho agent.
„Seš si jistý, že to chceš vzít?“
„Nebyl jsem, ale teď ano.“
„Můžeš ještě počkat. Můžu říct někomu dalšímu.“
Agent zavrtěl hlavou.
„Nemusel jste vyhlašovat pohotovost. Svůj názor nezměním. Jsem rozhodnutý,“ trval na svém.
„Nebudu tvrdit, že jsem doufal, že se nepřihlásíš. Přiznávám, že jsem uvažoval nad tím tě sem vůbec nezvat, ale bylo by to nefér a já to vím. Jen se pořád bojím, že je to všechno příliš čerstvé a ty nejsi připravený.“
„Posudek psychologa říká něco jiného,“ oponoval mu.
„Čert vem psychologa! Ty víš, jak to myslím. Jsi jeden z nejlepších! Tak dobrý, že dokážeš převézt i toho nejlepšího psychologa na světě. Chci jen, abys byl upřímný, protože to, co jsem říkal, je pravda. Pro tenhle případ je zapotřebí nejvyšší nasazení. Stoprocentní servis, služby a jistota. Tady není ani milimetrový prostor na pochybnosti, strach nebo váhání.“
„Jsem si toho vědom a právě proto to chci vzít. Změnil jsem se. To vám mohu odpřísáhnout.“
„Já vím, že ses změnil, je to na tobě vidět a pořád balancuji někde mezi tím, jestli jsem z té změny nadšený nebo naopak. Pro tuhle práci je to to nejlepší, co se mohlo stát, ale i když jste agenti – profesionálové, pořád jste lidé. Ne nějaké stroje,“ naléhal komisař.
„Ta změna byla nutná. Nebyla jiná možnost,“ pronesl chladně. Komisař si nahlas povzdychl.
„Podívej, tu složku ti dám. Máš zbytek dnešního dne a noc na to, aby sis to ještě jednou dobře promyslel, a pokud se byť jen na chvíli přistihneš, že pochybuješ, zavolej mi a já povolám někoho dalšího. Myslím to vážně,“ chytil agenta za předloktí, když sahal po složce, aniž by odpověděl.
„Rozumím a beru to na vědomí,“ přikývl muž a sevřel složku v prstech. Nesnažil se Leßnerovu ruku setřepat. Nechal komisaře, aby sám pustil jeho předloktí a nechal jej odejít na znamení, že mu alespoň trochu věří. Poslední z komisařových podřízených opustil zasedací místnost a Leßner osaměl. Zůstal sedět na židli za stolem a zíral na místo, kde předtím seděl jeden z jeho nejlepších lidí, který jej i přes úžasné schopnosti donutil pochybovat o jeho kvalitách. Leßner to nenáviděl. Potřeboval svým lidem důvěřovat na sto procent a nesnášel, když se objevilo něco, co tu důvěru ohrozilo. Každý z agentů měl nějaké mouchy, které nebyly Leßnerovi po chuti, ale i s nimi se dalo pracovat. Jeho nejlepší agent ho však přinutil pochybovat.
„Snad tě k té židli nepřilepili,“ zasmál se Leßnerův kolega, když procházel kolem a nakoukl do dokořán otevřených dveří.
„Ale ne. Jen jsem se zamyslel,“ povzdychl si.
„Už jsi někoho našel pro toho Kaulitze?“ zajímal se komisař Schrape.
„Jo,“ přikývl.
„Kdo je ten vyvolený?“ Leßner natočil hlavu doleva a podíval se na druhého komisaře.
„Ne!“ vydechl Schrape překvapeně. „To jako vážně?“
„Už to tak bude.“
„Co tak najednou? Ještě minulý týden, když jsme řešili ty daňové úniky, tak se toho ani neúčastnil,“ vzpomněl si.
„Já vím. Tentokrát jsem dokonce uvažoval, že ho z toho vynechám záměrně, ale asi jsem naivně doufal, že nepřijde z vlastní vůle, natož aby ten případ přijal, ale neměl jsem na vybranou. Nikdo jiný se nepřihlásil, a to jsem se snažil,“ dušoval se.
„Věříš mu?“
„Ne,“ odpověděl okamžitě bez rozmyslu. „Zní to hrozně, a kdyby to někdo zjistil, asi bych odsud vyletěl jako papírová vlaštovka, ale ne. Nevěřím, že je všechno zapomenuté.“
„No docela se změnil. Posledně při testech… Neureuther měl dost nemístné poznámky a on mu zkroutil ruku tak silně, že mu vykloubil rameno a tu ruku zlomil. Nehledě na to, že Neureuther váží tak dvakrát tolik než on sám,“ uchechtl se.
„Právě kvůli tomuhle je pro tenhle případ perfektní. Nezáleží na tom, jak silný jeho protivník je. On ho zvládne tak jako tak.“
„To je pravda. V tom je zase výhoda. Hele nech to teď plavat. Dáme mu šanci, a když se něco posere, pořád můžeme držet některého z agentů mimo službu pro případ, že by ho musel nahradit. Říká se tomu záložní plán,“ ušklíbl se Schrape.
„To uděláme v každém v případě,“ souhlasil Leßner.
„Pojedeš zítra s ním?“
„Jo. Nejspíš pojedou i Brandt a Berger. Byli u Kaulitzova výslechu.“ Schrape přikývl.
„Tak pojď. Už dvě hodiny máme padla,“ upozornil kolegu.
„Přijde mi, že jsem v práci 24 hodin denně,“ vstal Leßner a narovnal se.
„To doufám ne, protože jsem doufal, že se stavíme někde na pivo.“
„Spíš bychom se měli zastavit v kostele a pomodlit se za to, aby se tentokrát nic nestalo.“
„Fajn. Nejdřív kostel, pak hospoda. Věřící nejsem, ale nadranej do kostela fakt nepůjdu,“ zasmál se Schrape a Leßner se k němu nakonec přidal.
Potřeboval vypnout a na chvíli zapomenout, co se stalo dnes, co ho čeká další den a v jakém napětí bude celou dobu, dokud nebude Kaulitz vyřazen z programu na ochranu svědků.
**
Příště: „Zlatá klec“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
No vida. Takže kromě drog a peněz byl v tom tajemném batohu taky jed určený pro "zástupce států" ? Páni. Že je Shane gauner nejhrubšího zrna, kterej jede v kdejaký levárně, to mi bylo jasný, ale tohle mě přece jenom zaskočilo. Protože plánování vražd takhle vysoce postavených lidí, asi politiků, to už je jiná liga. Tohle už zavání terorismem, ne? Můj strach o Toma je najednou o dost větší…
Takže je jenom dobře, že už byl určený agent, který ho bude chránit. To je taky pěkně tajemný týpek. Žádný popis, žádné jméno, no nechám se překvapit, kdo že to je. I když jeho nadřízený nějak nadšený nebyl… Vypadalo, že moc nevěří, že to zvládne. Možná se mu už v minulosti nějaký úkol moc nepovedl..
Díky za díl, jsem moc zvědavá, co bude dál
Tak nejlepší agent už je na světě, i když z toho jeho nadřízený není zrovna nadšený. Zajímalo by mě, co se mu stalo. Je jasné, že i ten největší tvrďák někdy narazí na něco, co prostě neustojí. U těchhle chlapů v terénu existuje dost velký prostor pro nervové zhroucení po traumatickém zážitku. Ačkoli neočekávám, že se podrobnosti dozvíme nějak brzo. 😀 Už jsem si všimla, jak se vyžíváš v natahování čtenářů. 😀
Díky, těším se na pokračování.
Jseš samé tajemství jsem zvědava kdo bude ten agent já myslím že Bill.
Tak Tomův supertajný agent už je na světě, ale opět je tajemný jako hrad v Karpatech a já opět nevím nic. Pouze je evidentní, že se mu při poslední práci něco stalo a zřejmě to má na něj pořád nějaký vliv. Těším se, až se s Tomem setkají!
No pozrime sa! Vedela som, že tá tekutina v tých ampulkách bude niečo nebezpečné, ale že to bolo plánované použiť až tak? Shane je teda poriadny gangster a razí to pekne vysoko, keď chcel odstrániť zástupcov štátu – a hneď niekoľkých. Som fakt zvedavá, čoho všetkého je schopný a trochu sa o Toma bojím, ale verím, že tajomný pán Agent ho ochráni 🙂
A k tomu agentovi – zatiaľ všetko ostáva zahalené tieňom (aj keď už samozrejme asi všetci vieme, kto to je :D). Som však nesmierne zvedavá na jeho minulosť – čo také hrozné sa stalo, že takto stratil dôveru nadriadených.
Ďakujem za časť.
Řeknu to takhle… děláte mi v tom bordel, jak já teď mám zjištovat, kdy je sobota? 😀 Naivně jsem doufal, že se povídka bude dávat v sobotu a v úterý a pic ho, je to v neděli.
Myslím, že tahle povídka mě už ničím nepřekvapí, ani šílenými zvraty a ani tím, kdy vlastně vyjde další díl.
Ach ano, musím uznat, že je to zatím dost ustálené. Poslední dva díly byly prostě rovné- tím myslím, že šly postupně a začalo se odhalovat víc a víc a nebylo to na přeskačku. Takže pro můj neexistující květák, prostě super (palec nahoru). 😀
Co se týče této části, musím uznat, že mi zatím postava Toma ani Billa nějak nechybí. Je to tak poutavé, že by to byl i dobrý námět na samotnou knihu, samozřejmě žádné hetero!!! 😀 To by pak byla nuda, jako všechny ostatní knihy, které pořád čtu…ale pořád se tam něco opakuje a opakuje a opakuje a opakuje a opakauje…
Další povzdech. Pokud jsou do toho namočení ještě nějací politici, tak to už si můžu rovnou udělat představu Toma, jak má díru mezi očima, bodné díry všude po těle a aby toho nebylo málo, celé jeho tělo by bylo naprosto rozřezáno a jeho části ukryté všude po celém kontinentu, aby ti blázni z kriminálek měli co dělat minimálně další půl rok, ne-li rok. 😀
***
"Super, super, komisaři Leßnere! Našel jsem hlavu!" Pravil jeden z policistů a vítězoslavně zvedl v ruku, která byla chráněná bílou latexovou rukavicí, se sáčkem, v němž spočívala Tomova hlava.
"Zavezeme to na patologii, Müller si s tím už poradí, ale je v značném stádiu rozkladu…"
***
Dobře přestaneme fantazírovat a já radši sklopím uši a budu odevzdaně čekat na další díl. Děkuji 😀
Davidoff XD
Teď jsem už jenom zvědavá, zda ten supertajný agent bude Bill nebo ne. I bych se vsadila, že ano, ale v téhle povídce si už raději nejsem ničím jistá! 😉
Povídka rozhodně poutavá je, zápletka je parádní a já se strašně těším na celkový její průběh a pak i zakončení (na které zatím nechci ani pomyslet), ale osobně mi v příběhu chybí větší zapojení Billa a Toma. 😀 Ale to já už jsem tak zblblá z toho, že jdu na twc blog a automaticky očekávám, že si v každém díle povídek budu dosyta číst jen a jen o nich. 😉
Tahle povídka je rozhodně něco naprosto jiného, než Tvé předešlé. Ostatně mám u každé Tvé povídky pocit, že jsou jiné než Tvé ostatní. 🙂
Těším se na pokračování! 🙂
Chudák Tom, mne ho je tak strašne ľúto. Má poriadny problém. Ten mladý agent už bude Bill? Som zvedavá čo sa mu stalo, že ho šéf nechcel obsadiť aj keď je najlepší… Ďakujem za kapitolu a teším sa na pokračovanie.
Pan super agent mel asi nejaky neprijemny prusvih. Ze by mrtvy svedek? Toz nikdo neni dokonaly xD opravdu se tesim, co Tom rekne na sveho noveho "kamarada" a jak spolu budou vychazet. Predpokladam, ze Tom se sve tendence buzerovat okoli jen tak nevyhne a agent nadseny nebude. No pockam si :)))
Diky za dil ^^