autor: Starling011
Přeju vám krásné páteční podzimní odpoledne. 🙂 Už je to víc než dva roky, co jste tu naposledy mohli vidět 12. díl téhle povídky, kterou si kdysi pro překlad vybrala Psycho. Bohužel, ani přes počáteční sliby další díl neposlala, až se mnou přestala komunikovat úplně. To se stává, ne každý má v sobě tolik odpovědnosti, aby si dělal něco z toho, že jsou tu čtenáři, kteří čekají na dokončení povídky. Zkoušela jsem se ptát ostatních překladatelů, ale téma téhle povídky není nic pro slabé povahy, takže to nakonec zbylo na mě. 😀 Na mě, která neumí anglicky. 😀 Teda ne, že bych neuměla vůbec nic, jsem na takové té pokročilejší úrovni, ale není to tak, že si sednu k povídce a prostě si ji čtu. Literatura je holt něco jiného než věty v učebnici angličtiny.
No… ale umím něco jiného. Poměrně slušně zvládám tzv. překladačovštinu, což je řeč, díky které jsem přečetla desítky povídek na THF. Je to zvláštní druh češtiny produkovaný překladačem, u kterého si musíte zvyknout na šílené obraty, nesmyslné věty, které vám nabídne, a u které se naučíte, že slovo arms se vám občas přeloží jako paže, ale daleko častěji jako zbraně a vy si to holt musíte rozklíčovat sami. 😀 Dá se na to poměrně slušně zvyknout. Zvýší se vám slovní zásoba, už víte, že palm je nejen palma, ale taky dlaň, že kufr auta se s urputností překládá jako kmen, z Billa je občas účet, Tom je sem tam samec apod. 🙂
No… takže díky této své exotické dovednosti jsem si řekla, že to zkusím přeložit sama a když to vyjde, tak to vyjde, a když ne, tak se to nezblázní 🙂 A ve finále to vůbec nedopadlo špatně. Včera jsem poslala překlad Zuzu na betaread, a když uvážíte, jak dlouhý je to díl, bylo v něm jen pár poměrně nedůležitých nepřesností. Asi bude lepší, když si povídku trochu osvěžíte dřív, než se pustíte do dalšího dílu, nebo si ji přečtěte od začátku, pokud jste to ještě neudělali. Pozor, je to povídka násilná, hlavní téma je sexuální otroctví, ale když jsem to zvládla já, zvládnete to nejspíš taky. 🙂 Užijte si to, zhruba za týden tu budete mít další díl. Pa J. :o)
Tom seděl v kobce a nebyl už ani schopen ztratit se ve své mysli. Byla mu zima, bolelo ho celé tělo a věděl, že ty časy, kdy pravidelně dostával řídkou polévku s kusy čehosi nechutného v ní, jsou pryč. Většinou měl po ní ještě větší hlad než předtím. Už mu ani nenaplnili znovu misku vodou a on věděl proč; přece by se ho neobtěžovali krmit nebo mu dávat vodu, když se ho chystali zabít… Neplýtvali by časem nebo prostředky na někoho, kdo už stejně neměl dlouho žít. Schoulený se opřel o stěnu a objal si rukama nohy. Jeho končetiny vypadaly jako dlouhé tenké hůlčičky. Už nezbylo nic mezi kůží a kostmi, vyhladověli ho, aniž by ho ve skutečnosti zabili. Nedokázal se přimět, aby cítil cokoliv, když se díval na své tělo, kde každá jednotlivá kost vystupovala jako ostrá hrana.
Byl příliš unavený a slabý na to, aby cítil sebemenší náznak jiné emoce než úlevy. Úlevy, že ho zabijí, což bude lepší než tohle peklo. Bill je buď mrtvý, nebo ho zanechal jeho vlastnímu osudu, takže smrt přijme vlastně s povděkem. Všechno ho bolelo, umíral hlady a cítil, že smrt je v této beznaději ta nejlepší alternativa. Kdyby věděl, jak to udělat, nejspíš by se zabil už dávno, jenže oni byli velmi opatrní, nedali mu sebemenší šanci. Zřejmě chtěli úplně všechno, co z něj mohli dostat. Teď když jsou s Tomem hotoví, je zbytečný a je třeba se ho zbavit. Pohřbí ho spolu se všemi těmi dalšími nešťastnými dušemi tohoto místa.
Uslyšel zvuk dveřní závory a přimkl se ke zdi dokonce ještě dřív, než si to uvědomil. Pevně zavřel oči před ostrým světlem a čekal na drsné ruce a řinčení, až ho budou odpoutávat od zdi a povedou ho na smrt.
„Podej mi zápěstí.“ Byl to Jörg a Tom k němu pozvedl své spoutané ruce. O chvilku později železná pouta spadla s těžkým kovovým zaduněním na betonovou podlahu.
„Tome,“ měkký váhavý hlas ho zarazil. „Jörgu, běž zavřít dveře, ať může vidět.“ Ozvaly se kroky na schodech a dveře se zavřely. „Tome,“ tentokrát byl hlas doprovázen měkkou, štíhlou rukou odpočívající na jeho rameni, na jednom z mála bitím nezraněných míst. Tom otevřel opatrně oči a ocitl se zpět v bezpečné temnotě. Dokud byla tma, byl v bezpečí. Pomalu se obrátil za hlasem a zjistil, že je tváří v tvář osobě, o které si nemyslel, že by ji ještě někdy v životě viděl.
„Bille,“ Tom zašeptal a natáhl se, aby se dotkl jeho tváře. Zarazil se, když uviděl, jak čistý Bill je a jak špinavý je proti němu on. Bill zvedl jeho ruku a přiložil si ji na tvář, nestaraje se o špínu. „Jak…“
„Jörg mě našel. Netušil jsem, co ti udělali. Kdybych to věděl, vrátil bych se hned, ale myslel jsem, že budeš jen trénovat někoho jiného a na mě prostě zapomeneš. Nechtěl jsem tě dostat do takovéhle situace,“ řekl Bill a olízl si rty.
„Bille, vážně musíme jít. Nemám tušení, kdy si pro něj přijdou stráže. Rád bych vás odtud dostal dřív, než se to stane,“ řekl Jörg a Bill přikývl.
„Pojď, Tome,“ postavil se Bill. Tom bolestně zkřivil tvář, když se nejistě zvedal na nohy. Byl nebezpečně hubený a tak křehký, že i když chtěl Bill pevně uchopit Tomovy ruce, jako se Tom držel jeho, nemohl. Jörg doporučil Billovi, aby skryl svou tvář pod vlasy, zatímco je rychle vedl skrz halu, a aby se Tom díval pokud možno vystrašeně, což nebylo tak těžké vzhledem k tomu, jak zmatený a vyděšený byl. Kdyby nebylo teplé ruky, která jej držela, Tom by si myslel, že se mu to jen zdá, ale ruka byla skutečnější než jakákoliv z jeho fantazií. Když dorazili do jeho pracovny, Jörg se k nim otočil.
„Tome, co jsi dneska jedl?“
„Nic,“ Tom sotva šeptal, jeho hlas byl nepoužíváním ochraptělý.
„Dojdu ti pro něco k jídlu. Bille, vzadu je sprcha s teplou vodou, tak Toma umyj a oblékni do jedněch ze šatů, co tam najdeš. Dej mu něco tmavšího, aby nebyl nápadný,“ řekl Jörg a Bill přikývl. Pomohl Tomovi, aby ho následoval dozadu a ujistil se, že je voda tak akorát teplá, než pod ni Tom vstoupil. Dokonce i bez mýdla sprcha smyla několik vrstev špíny. To pomohlo k tomu, aby Bill viděl, jak hubený Tom opravdu je a že tmavé skvrny na jeho kůži nejsou špína, ale modřiny. Když Bill uviděl o kousek dál mýdlo, napadlo ho, jak často se tu asi Jörg sprchuje spíš než ve společných sprchách. Nabídl mýdlo Tomovi, aby se mohl umýt. Jörg se vrátil dřív, než byl Tom hotový a čekal u kovového stolu, dokud Tom nepřišel oblečený v tmavě šedém hábitu. Bill se ujistil, že mu sedí volně, aby předešel jakékoliv nežádoucí pozornosti.
Tom hladově jedl, zatímco Bill jíst nemohl a jen s tísnivým pocitem v břiše sledoval Toma, jak je zmlácený. „Tak jaký je plán?“ zeptal se Bill.
„Půjdeme na nádvoří a vy dva přeskočíte plot. Čeká tam na vás dodávka,“ řekl Jörg. „Tentokrát, Bille, půjdeš na policii.“ Bill souhlasně přikývl a přelétl pohledem na Toma.
„Dokážeš přelézt plot?“ zeptal se ho opatrně. Tom pokrčil rameny a vrátil se k jídlu.
„Pomůžeme mu,“ řekl Jörg, když k němu Bill zvedl tázavý pohled.
„Nebudeš mít z toho problémy?“ zeptal se Bill, nechtěl tu nechat Jörga ve stejné pozici, ze které právě vytáhli Toma.
„Proto jdeme na nádvoří,“ odvětil Jörg. „Nikdo nebude Toma kontrolovat, protože jsem dal všem jasně najevo, že ho mám a chystám se ho zbavit. Jedna kulka a nikdo už ho nebude hledat.“ Bill lehce polkl, když Jörg zvedl smrtelně vypadající zbraň. Viděl, že pojistka je zajištěná, ale i tak věděl, že Jörg zabíjel už předtím; co by ho mohlo zastavit, aby zastřelil Billa s Tomem, až polezou přes plot? „Počkáme do soumraku. Pamatuješ si cestu, kterou jsem tě sem vezl?“
„Jo,“ odpověděl Bill. „Vím, že to může znít hloupě, ale co se stalo s věcmi a oblečením, co jsem měl na sobě, když jsem sem přišel.“
„Osobní věci se spalují hned po příjezdu,“ odpověděl Jörg. „Pokud bychom byli někdy odhaleni, bude těžší kohokoliv identifikovat.“ Bill přikývl, že rozumí a udělal si pohodlí pro dlouhé čekání.
„Jörgu,“ Tom byl vytržen z hlubokého spánku ostrým všem známým hlasem. Gustav přicházel a nebyla absolutně žádná možnost, aby on a Bill zmizeli. Jörg vypadal vystrašeně.
„Vraťte se zpět do sprchy a schovejte se,“ řekl Jörg a Bill vytáhl Toma rychle nahoru. Podařilo se jim ukrýt za policí tak, aby je Gustav neviděl, když se dveře otevřely. „Ahoj, Gustave,“ řekl Jörg příjemně, ale Gustavovy oči pečlivě skenovaly místnost a Bill zadržel dech. Mohl ze svého místa vidět pána domu a doufal, že Gustav nevidí je. Dal pokyn dvěma strážným, aby prohledali místnost.
„Víš o tom, že Tom utekl, ale zdá se, že měl pomocníka? Zámky na jeho poutech byly odemčené klíčem; ty jsi jediný, kdo ten klíč má. Několik otroků a jejich mistrů tu také vidělo osobu, která odtud před dvěma měsíci utekla, Billa Trümpera,“ řekl Gustav. Jeho oči hodnotily Jörga, zatímco zkoušely rozluštit, jestli se prozradí.
„To je naprosto nemožné, pane. Vždyť víte, že jsem Toma dneska zabil. Je pohřbený,“ řekl Jörg klidným hlasem, zatímco Bill sledoval jednoho ze stráží, jak se k nim blíží. Strčil hlavu za roh a viděl je, jak tam spolu sedí. Bill mu rukou ucpal ústa a vytáhl malý zabijácký nůž s vyskakovací čepelí, který mu předtím dal Jörg. Přitlačil ho lehce na mužův krk a pak přidal prst na jeho rty, aby mu naznačil, že má být zticha. Ujistil se, že muž pochopil, a pak ho pustil. Vážně doufal, že nebude muset nikoho zranit nebo zabít předtím, než odejdou.
Muž se dál tvářil, že hledá. „Nic tu není, pane,“ řekl o chvilku později a šel zpět ke Gustavovi.
Jörg se tvářil bezvýrazně, ačkoliv viděl, co Bill strážnému udělal.
„Neslyšel jsem žádné výstřely,“ namítl Gustav.
„Vaše místnosti jsou zvukotěsné, abyste nebyl rušen otroky. Sám jsem se o to postaral,“ odpověděl Jörg. Gustav se k němu těsně přiblížil.
„Byl jsem se synem a manželkou celý den na nádvoří. Tys nebyl venku a nikoho jsi nezabil. Já je najdu, Jörgu, a zabiju je spolu s tebou. Spoutejte ho,“ přikázal Gustav a přešel tam, kde se skrývali Bill s Tomem. „Vážně si myslíš, že bych si nevšiml, jak vyhrožuješ mým strážím? Já jsem trénovaný, abych si takových věcí všiml.“ Gustav vytáhl Billa za vlasy a udeřil ho hranou ruky předtím, než rychle svázal jeho zápěstími kusem lana, které jako by najednou vyčaroval odnikud. Bill se snažil, ale Gustav jen těsněji sevřel jeho vlasy. „Ty už odsud znovu neodejdeš.“
Svázal Tomova zápěstí a všichni tři byli zavedeni zpět do vězení, kde byl předtím Tom.
„Teď buď hodný hoch,“ řekl jeden ze stráží a pohladil Billovu tvář, zatímco je řetězy připoutával ke zdi.
„Žádné další geniální plány?“ zeptal se Bill Jörga o pár hodin později, když konečně zůstali sami.
„Skončil jsem, jsi na řadě,“ řekl Jörg a Bill zakroutil hlavou. „Je tady jedna věc, kterou můžu udělat, ale pochybuji, že máš u sebe sponky do vlasů nebo něco jinak užitečného.“
„Sponky do vlasů?“ zeptal se Bill.
„Já byl ten, kdo vykoval tyhle zámky, takže vím, jak je otevřít,“ odpověděl Jörg. Tom se ponořil zpět do své mysli, jakmile nastala temnota, a vypadal, že to vzdal. Billa bolelo vidět Toma tak zničeného, zvlášť proto, že to on mu dal naději, že se odsud dostanou ven. Bill projel rukou svými tmavými vlasy, vytáhl sponky a podal je Jörgovi, který se dal okamžitě do práce, aby odemkl pouta obkličující jeho zápěstí.
Bill se obrátil k Tomovi. „Tome, slibuji, že tě odsud dostanu, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám,“ mumlal a vzal Tomovu chladnou ruku do své. Tom nijak nereagoval, zřejmě plul někde ztracený ve své mysli a Bill doufal, že se tam má dobře. Tom si zasloužil zažít něco pěkného po tom strašném pobytu v pekle. Jörgovi se právě začínalo dařit, když se zástrčka dveří otevřela. Okamžitě vyndal sponku a schoval ji v ústech.
Stráže vešly dovnitř. Tom byl ve stejné poloze schoulený u zdi a Bill s Jörgem zkoušeli vypadat znudění celou touto procedurou.
„Tak pojď, fešáku, uvidíme, jestli se budeš našim patronům líbit,“ popadly stráže hrubě Billa, odpoutali ho od zdi a odtáhli. Bill neměl žádnou představu, jaké s ním mají plány, ale bylo mu jasné, že nic dobrého to nebude. „Myslím, že by měl být nejdřív využitý na zábavu. Předpokládám, že díky němu tenhle dům zbohatne.“
Zábava? Nebyla to náplň práce běžného obyvatelstva? Bill se na to ve skutečnosti nikdy nešel podívat a teď si přál, aby to byl býval udělal, protože by přinejmenším věděl, kvůli čemu a kam ho vlečou. Když dorazili do velké otevřené místnosti, byl vděčný, že neví, co přesně zábava je. Strážní zavěsili jeho zápěstí na hák, který byl samozřejmou součástí mnoha místností, a následně mu nasadili pásku přes oči. Cítil, že mu roztahují nohy a pokusil se s nimi bojovat. Náhle ucítil elektrickou ránu do nohy. „Gustav měl pravdu, že elektrický bič na zkrocení funguje perfektně,“ řekl jeden z nich zle a použil bič znovu na Billovo vnitřní stehno.
Billovi se chtělo vzlyknout pokaždé, když jemná kůže jeho stehna dostala každých pár centimetrů elektrický šok. Když ho konečně pustili, zkusil dát nohy zpět k sobě, ale zjistil, že má kolem kotníků přidělané železo, jež drží jeho nohy od sebe.
Pak ucítil prst ve své nejcitlivější oblasti a napnul se, když se pokoušel zabránit vstupu nevítaného vetřelce. „Teď ne, fešáku, teď buď hodnej, nebo tě to bude bolet ještě víc,“ promluvil stejný strážný. Ze strachu z dalších zásahů elektrickým bičem se zkusil uvolnit. „Tak je hodný otrok.“ Připravovali ho důkladně, ale dál už v ničem nepokračovali; ruce měl natažené přes hlavu, nohy roztažené a zoufale si zkoušel nepředstavovat, co se bude dít dál.
Poslouchal, jak stráže přivádějí další otroky a oplzle komentují jejich přípravu. Stále přemýšlel, co se bude dít, ale po chvíli ustaly všechny zvuky až na dýchání ostatních otroků a příležitostné řinčení kovu, když se snažili najít ve svém otrockém stavu aspoň trochu pohodlí.
Pak se ozvaly hlasy a zvuky bot mířící jejich směrem. Otroci nebyli hlasití, bylo těžké vydávat takové zvuky bosýma nohama, takže to museli být patroni. Billa by zajímalo, jak se dostali dovnitř a ven, jestliže nikomu není dovoleno, aby vyšel ven živý. Pravděpodobně nesměli znát pravdivou povahu tohoto místa; museli si myslet, že účastníci jsou ochotní se dobrovolně podřídit. Existovaly BDSM domy, kde pokud byl člověk s věcí svolný, vše bylo legální.
Neprotestoval, když ho začaly osahávat cizí ruce, moc dobře si uvědomoval, že by ho zranili ještě víc, kdyby to udělal, a tak tam jen odevzdaně stál bez možnosti vidět ty, co na něj sahali nebo ho štípali. „Tenhle je nový,“ ozval se hlas nějaké ženy, zatímco dlouhé nehty lehce škrábaly jeho hruď.
„Bezva, je lepší než ten panáček, co vypadá napůl mrtvý,“ odpověděl pro změnu mužský hlas, a hrubou rukou plácl jednu z půlek jeho zadku. „Doufám, že si s ním budou hrát dlouho a tvrdě. Rád bych ho slyšel křičet.“
„Vsadím se, že má pořádné plíce,“ souhlasila žena, zatímco prsty hladila jeho rty. Bill zkusil zůstat tichý a nepohyblivý. Žena si stáhla jeho hlavu dolů, aby ho políbila, a Bill se už ani nesnažil uhnout. Jaký by to mělo smysl? Zlomili by ho a pak zabili, takže boj by byl k ničemu tak jako tak.
„Poddajný maličký,“ řekla téměř zklamaně.
„On obživne, až ho začnou bít,“ řekl muž a Bill slyšel, jak i se svým nepříjemným osaháváním odcházejí. Poté už se ho nikdo nedotýkal a zdálo se, že se všichni usadili na sedadla a čekali, až začne show.
„Vítejte, dámy a pánové, na denní přehlídce našich otroků přímo z Domu Růží. Jsou to ti nejlepší otroci na této straně mexické hranice. Užívají si všechny formy otroctví a bití, jež se jim dostane bez extra příplatku. Máme tu dnes několik nových tváří, ale já vím, že vás nezajímají jejich jména, takže vás dál nebudu nudit. Můžeme začít,“ rozpoznal Bill Gustavův hlas mluvící k davu. Takové hovadiny myslel si Bill v duchu. „Jistě si všichni pamatujete naše vážené mistry.“
Z davu se ozval jásot a Bill cítil, jak mu někdo stojící poblíž položil tvrdou ruku na rameno. „Chystám se užít si tohoto otroka,“ řekl další známý hlas blízko jeho ucha. Byl to Georg. Kdyby se měl Bill o cokoli vsadit, tak o to, že byl Georg požádán, aby Billa zkrotil, dokud nepřijde jeho rozsudek smrti. Georg si Billa rozhodně vychutná a užije si jeho zničení a hlavně zboření té pečlivé zdi, kterou Bill zakrýval své emoce.
„O tom pochybuju,“ zamumlal Bill potichu a cítil, jak ruka stiskla jeho rameno.
„Užijte si show,“ řekl Gustav a další jásot se ozval, když Georg odstoupil od Billa.
„Otevři pusu,“ nařídil Georg. Když Bill hned nereagoval, ucítil úder do hrdla a otevřel ústa zděšený, když kulatý roubík vklouzl do jeho pusy a držel ji tak otevřenou. „Věděls, žes byl jedním z otroků navržených pro bičování? Radši ať se ti postaví, až tě praštím, nebo budu pokračovat, dokud neomdlíš.“
Tohle Billa vyděsilo ještě víc, protože mu bylo jasné, že Georg pravděpodobně dodrží své sliby. „Tvoji kamarádku Sarah byla zábava bičovat, protože perfektně křičela. Doufám, že budeš pro mě taky tak pěkně křičet. Nejspíš až strčím svýho ptáka do tvý uzoučký díry, budeš krvácet a křičet tak hlasitě, že tě uslyší až v Kalifornii.“ Bill o tom nepochyboval ani minutu.
O chvilku později, když ho prut udeřil přes zadek, se Bill sotva udržel, aby i přes roubík nekřičel. Slyšel prosby, žebrání, údery a další zvuky, jak si ostatní mistři hráli se svými otroky. Bylo jasné, že diváci sledováním téhle hry na otroka a jeho pána uspokojují svou úchylku. Pochyboval, že by tu byli, kdyby neměli úchylku.
Rákoska znovu dopadla na jeho zadek, čemuž Bill během posledních dvou měsíců odvykl. Bolelo to víc, než si pamatoval a už téměř vykřikl, když ale uslyšel v hlavě ta slova: „Rád bych ho slyšel křičet.“ „Vsadím se, že má pořádné plíce.“ Ne, neudělá jim tu radost, aby ho slyšeli křičet bolestí. Mlčel při Tomových nejhorších bitích, tak bude zticha i teď.
Našel si rozptýlení a počítal v duchu údery. Pomohlo mu to soustředit se na něco jiného než na bolest. Při desáté ráně měl pocit, že se zhroutí, když mu z očí vyrazily slzy, z nosu hrozily téct nudle a kolem roubíku se mu hromadily sliny. „Budeš křičet, fešáku, protože já tohle můžu dělat celou noc,“ řekl Georg a praštil Billa znovu po týraném zadku. Bill si téměř přál, aby Georg nasměroval svou pozornost k jeho nohám nebo zádům. Bolelo by to míň, než to stále stejné znovu bité místo na těle.
Slyšel, že rákoska byla odložena a oddechl by si úlevou, pokud by neměl obavy, že přijde něco ještě horšího. O chvilku později ucítil, jak něco bolavě svírá jeho bradavky, pravděpodobně motýlí svorky*, ale nepřestalo to, když pod ty první byly umístěny další svorky. Georg pokračoval dolů až k Billovu pasu s dalšími a dalšími svorkami každých pár milimetrů po obou stranách. „Tomu se říká zipy. Chceš vědět proč?“ zeptal se a Bill zakroutil hlavou. „Špatně, otroku.“ Georg za něco zatáhl a svorky sevřely jeho kůži v pruhu palčivé bolesti. Dřív, než se mohl z bolesti vzpamatovat, Georg udělal to samé na druhé straně.
Bill nemohl jinak, než křičet, když bolest probleskla jeho tělem. Georg se zdál zjevně hrdý sám na sebe, že se mu podařilo donutit Billa křičet. „Říkal jsem ti to. Křičíš jako Sarah, když dostala zip. Samozřejmě, že jsem jí ho dal od klitorisu až k prsům, tak bylo pochopitelné, že později žadonila, abych ji šukal až do bezvědomí. Zajímalo by mě, jestli bys chtěl mít zip na ptákovi a koulích,“ hladil Georg Billa chvilku, aby mu připomněl, že je totálně tvrdý. Bill sám sebe nenáviděl, že s nimi hraje tyhle jejich úchylné hry.
„Myslím, že už bychom měli přestat mluvit,“ řekl Georg a Bill ucítil, jak jeho penis obklíčil těžký kroužek. Pak Georg něco omotal kolem jeho koulí a natáhl to až k bradavkám. „Bojuj proti tomu moc a natáhne ti to koule a ptáka. Nebojuj vůbec a bude to tahat za bradavky, tak si vyber svůj jed.“ Bill se uvolnil a cítil, že Georg měl pravdu; jeho bradavky se napjaly, ale když se zkusil přizpůsobit, utáhlo se to kolem jeho koulí tak bolestivým způsobem, že Bill okamžitě přestal.
„Teď přijde ta zábavnější část,“ Georg mu odstranil roubík a nahradil ho takovým, jenž držel jeho ústa otevřená. „Radši to pořádně olízni, protože to bude všechen lubrikant, který dostaneš.“ Velký skleněný robertek byl náhle strčen do jeho hrdla. Bill zkusil pokrýt tu věc slinami, ale Georg nechal dildo v jeho ústech jen pár sekund. Pohrdavě sykl, jak suchý robertek byl, ale přesto se pak přesunul za Billa.
Bill zakňučel, když cítil tupé, studené sklo ve svém zadku. Zůstal uvolněný, protože věděl, že Georg by mohl dodržet své slovo. Nedostane žádný lubrikant, jen suché skleněné dildo, dokud se neudělá nebo neomdlí. O chvilku později však dildo lehce vklouzlo do jeho zadku. Georg použil lubrikant, protože Bill plnil jeho rozkazy a neuhnul ani se nenapjal, dokonce i když věřil tomu, že to do něj Georg strčí suché.
Stejná pravidla, jaká se užívala při tréninku, se používala i zde, uvažoval Bill. Výprask byl trest za jeho odmlouvání a zipy zase za to, že na příkaz nekřičel. Teď se od něj očekávalo, že se na příkaz udělá. Georg si s ním hrál jako profík, trefoval se přesně do všech jeho citlivých míst, aby ho lehce nasměroval k vrcholu. Jediná věc, která držela Billa od vyvrcholení, byl kroužek kolem penisu. Georg z něj sundal ruce. „Drž to,“ přikázal Billovi a Bill okamžitě zatnul svaly. „Klekni si.“
Bill ucítil, jak jeho pouta povolila a udělal, co se po něm chtělo, ačkoliv pokleknout s tyčí mezi kotníky nebylo jednoduché. Pouta byla znovu dotažena a o chvilku později ho Georg začal tvrdě šukat do pusy. Bill doufal, že se mu neudělá špatně z penisu narážejícího do zadní části jeho hrdla a z kyselé pachuti Georgova preejakulátu na jazyku. Georg Billa stále šukal, zatímco uvolnil kroužek z jeho penisu, ale pořád držel napětí mezi jeho bradavkami a koulemi. Pak chytil opět skleněné dildo a začal s ním znovu přirážet. „Teď se můžeš udělat, fešáku,“ řekl Georg a Bill nemohl jinak, jeho tělo se napjalo a on vyvrcholil.
Georg vyjel z jeho úst a udělal se mu po celé tváři. Bill klesl, když jeho pouta povolila. Publikum, které ho sledovalo, jásalo a smálo se jeho zničenému tělu. „Říkal jsem ti, že si vychutnám tvou porážku. Stráže, vezměte ho do umývárny. Umyju si ho sám,“ řekl Georg a Bill slyšel, jak sbírá věci, které na Billa použil, až po úplné sundání kroužku na penis. Bill věděl, že to v žádném případě ještě neskončilo, ale ulevilo se mu, když mohl být opět v soukromí. Nesundali mu pásku z očí, dokud se neocitli v oblasti, kde pravděpodobně nebyli žádní patroni.
Bill i přes své zamlžené vědomí pochopil, že to chránilo jejich anonymitu. Čekal na Georga v nějaké chladné vykachlíkované místnosti. Nevypadalo to na sprchy, kde byl předtím, na stěnách nebylo nic, čím by bylo možné zapnout vodu. Byly tu jen dlaždice s odtokem uprostřed podlahy.
Georg přišel ve chvíli, kdy už Bill cítil, že usíná. Být zbitý bylo únavné a Bill cítil, že i přes svůj strach by byl schopen usnout, pokud by zůstal dostatečně dlouho sám. Georg se usmíval způsobem, že se Billovo srdce rozbušilo, břicho sevřelo a zvedl se mu žaludek. Byl to úsměv, který Georg používal, jen když chtěl znovu začít hrát své hry.
„Víš, že jsem byl překvapený, když jsi utekl? Myslel jsem, že jsi měl Toma rád,“ řekl Georg. „Pamatuju si, žes mě připravil o Sarah, dals jí svým útěkem naději, a ona pak vzdorovala Gustavovi, za což dostala okamžitý trest smrti. Rozhodně si tohle užiju,“ vytáhl hadici a namířil ji přímo na Billa. Předtím, než mohl Bill dokonce jen znervóznět, aby vzdoroval, Georg zapnul vodu. Byl to prudký tlak, ale ne takový, že by to nedokázal vydržet, jen to bolelo.
„Otoč se,“ Georgův hlas napovídal, že si to opravdu užívá. Viděl bolest na Billově tváři a vychutnával si každou vteřinu. Mířil vodou na jeho ještě chutně červený zadek, který bude ráno zcela jistě pořádně pohmožděný. Nechal Billa ještě párkrát otočit, protože nehodlal flákat své povinnosti. Jakmile si byl jist, že je Bill čistý, rychle a důkladně ho usušil a stráže ho odvedly zpět do vězení.
*Butterfly clips – jsou speciální spony na bradavky, když se na ně něco zavěsí, tak tisknou víc:
autor: Starling011
překlad: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 22
Já tě miluju!!:D Tuhle povídku jsem nedávno četla a bylo mi fakt líto, že není dokončená, dokonce jsem jí hledala i v angličtině, ale byla jsem moc líná na to, přeložit si jí. Doufala jsem, že se objeví někdo tak úžasný jako ty a dopřeloží ji. Moc děkuji!!
Billa je mi líto, musí to pro něj být hrozné, být zpátky… Snad se mu podaří utéct, i s Tomem.
Jsi zlatíčko že ses dala do překládaní téhle povídky doufám že konec bude dobrý.
Janule, ty jsi prostě poklad. Sama jsem dost líná, abych se prala s překladačem a luštila, co tím "básník" chtěl říci, a tys to zvládla perfektně. Přiznám se, že jsem doufala, že Bill Toma zachrání – počítala jsem s nějakým tím posttraumatickým šokem, ze kterého by Toma Bill léčil 😉 ale sekla jsem se na plné čáře. Jsem opravdu zvědavá, jak tohle bude pokračovat. Díky, díky za překlad a hodně zdaru při dalším 😉
Do teď nějak nedokážu pochopit, jak jsem tuhle povídku vůbec mohla začíst číst, když se mi při ní vždycky tak špatným způsobem svírá srdce a mám slzy v očích. Jenže problém je, že mě to stejně i přesto žene dál, tohle číst, protože strašně doufám, že se dočkám dobrého konce! Bože, já jsem ale naivka!!!
Přiznám se, že některé pasáže jsem nezvládala číst a raději jsem to nej přeskočila. Hlavně to s Georgem. celkem vím, co se dělo, ale na detaily si tady opravdu nepotrpím, u mě v tomhlepřípadě platí: raději nevědět.
Povídku si k mé smůle pamatuji až moc dobře a když nevím všechny detaily, jen co jsem uviděla název, věděla jsem oč jde a nevěděla jsem, jestli být ráda, že ses pustila do překladu nebo ne. Povídka si zjednoznačně zaslouží být dočtená, to ano..ale vidím to tak, že zase budu trpět..a to dobrovolně! Nemám moc tušení, jak skončil 12. díl, ale neměla jsem odvahu se k minulým dílům vracet. Prostě jsem to riskla a najela hned na tenhle díl. Ze začáku jsem byla trošku zmatená, protože jsem netušila, že se už Bill dostal dovnitř, ale brzy jsem se do toho dostala.
Janulko, děkuji za překlad! Na jednu stranu jsem strašně ráda, že jsem se dočkala dalších dílů, ale na tu druhou jsem z toho dost rozpolcená. Mám pocit, že tahle povídka dobře skončit nemůže, ale stále nějak doufám a věřím, tak třeba se nakonec dočkám?!
Děkuji MOC! 🙂
Musím přiznat, že jsem o téhle povídce nevěděla (jsem tu vlastně nováček) a tak jsem si ji přečetla od začátku. Násilí mi v povídkách obecně nevadí, ale co je moc, to je moc. Opravdu jsem se občas od toho chtěla zvednou a kašlat na to. Ale zvědavost mi nedala, tak jsem se dostala až sem. V tom případě si počkám, jak tohle dopadne.
BTW úplně jsem zírala, do jaké role autorka obsadila Gustava. Gustíka! Čím si tohle zasloužil? 😀
Děkuji za překlad a vyhlížím další díl. Doufám, že už jich moc není. 😉