autor: B-kay
Jak to už bývá zvykem, znovu nás čeká díl, který musel být z důvodu délky roztržen ve dvě poloviny. Doufám, že mu to neubírá na kvalitě a že si společně se mnou ještě chvíli na druhou část počkáte. Už teď vám můžu prozradit, že to bude stát za to :). Zatím všem přeji krásné počtení!
„Možná tkví láska v tom, že tě jemně přivedu zpět k sobě samému. Ne k tomu, kým bych tě chtěl mít, ale k tomu, kým skutečně jsi.“
(Antoine de Saint-Exupéry)
Nakonec to nebyl tak špatný den, jak si Bill původně myslel. Dopoledne bylo klidné, až překvapivě klidné vzhledem k tomu, že se o vzduch v jedné místnosti dělil s klukem, který jej sotva před dvěma týdny dostal do nemocnice. Greg se v ten den choval nezvykle krotce. Neměl žádné hloupé poznámky, neházel po Billovi kousky papíru, dokonce se dle Tomových slov neodvážil ani pohlédnout jeho směrem. Bill raději nechtěl vědět, jak dlouho mu tohle chování vydrží. Byl si jistý tím, že to nepotrvá dlouho, strach z možného udání bude každým dnem menší a než se naděje, bude všechno takové jako předtím. Bál se toho dne, opravdu se bál chvíle, kdy se vztahy mezi ním a spolužáky vrátí do starých kolejí, ale ne tolik jako by se bál, kdyby po svém boku neměl Toma.
Byl čas oběda a v jídelně se začali scházet vyhladovělí studenti. Někteří se shromažďovali do skupin se svými přáteli a spolužáky, jiní zase podle oblíbenosti vychutnávali polední pauzu v přítomnosti svých obdivovatelů. Vzduchem se nesla vůně dobrého jídla, útržky jednotlivých rozhovorů a smích. Zdálo se, že každý k někomu patří. Dokonce i stoly v jídelně vytvářející pravidelnou mozaiku byly rozestavěné blízko sebe.
Všechny až na jeden. Stůl v odlehlém rohu místnosti byl od ostatních oddělen neviditelnou hranicí, nebyl součástí pravidelného útvaru, který vytvářely, dokonce se zdálo, že tam vůbec nepatří. Zalitý sluncem měl jako obvykle jediného návštěvníka. Bill měl na uších veliká sluchátka, skrz která mu do uší proudila jemná klavírní melodie otupující jeho mysl, nutící jej zůstat v klidu, i když mu zbytek jeho těla napovídal něco zcela jiného. Pociťoval mírnou nervozitu a otupělost. Nikdy se necítil dobře v davu lidí, avšak být obklopen lidmi, kteří k vám pociťují jen jeden druh emocí, a to ten negativní, byl mnohem horší pocit.
Krčil se nad několika popsanými papíry a právě pracoval na dalším. Přestávku si rozdělil na několik menších celků, pracoval systematicky v kratších intervalech spokojen s tím, že dokázal vyzrát na veškeré možné těžkosti.
Na očích měl dioptrické brýle s hrubými černými obroučkami, které nosil pouze ve chvílích, kdy byl vyčerpán soustavným hleděním do knih. I nyní to přeháněl. Věděl, že by si měl odpočinout, najíst se a teprve poté pokračovat, ale nemohl si pomoct. Pracoval na plánu jejich projektu, rozděloval jednotlivé úkoly a funkce; všechny, o které se měl postarat on, byly označené zeleným zvýrazňovačem, Tomova část byla žlutá. Nebyli na tom tak špatně, pokud na tom zapracují, stihnou projekt odevzdat ještě v daném termínu. Profesor Higgins mu sice nabídl odklad o několik dní, ale Bill po dlouhé úvaze a sepsání potřebných úkonů zjistil, že to nebude nutné.
Zrovna váhavě kroužkoval jedno z políček žlutým fixem, nejistý, zda by měl Toma pověřit částí náročných výpočtů, když nad sebou spatřil stín něčí postavy. Tušil, o koho se jedná a bral to jako znamení. Odložil fix a s jemným úsměvem zvedl hlavu. Byl si jistý, že je to Tom, stejně tak jako si byl jistý tím, že má něco za lubem. Většinu dopoledne se tvářil vskutku záhadně, pokukoval po Billovi s hravou jiskrou v očích a cestou do jídelny se od něj oddělil s tím, že má pro něj překvapení.
Bill měl jeho překvapení rád; většinou se dokonce trefil do jeho vkusu, vyjímaje obří pyžamo a dalekohled s baterkou, ale i tyhle dárky byly svým způsobem roztomilé, takže se v konečném důsledku neměl čeho bát.
Překvapeně zamrkal, jakmile se jeho pohled zavrtal do indigové modři sebejistých očí. Nad sebou spatřil vysmátou tvář obleženou záplavou hustých vlasů, úsměv na rtech zvýrazněných výraznou rtěnkou se zdál být natolik široký, jako by byl zakřivenou úsečkou spojující obě poloviny její tváře. Trpělivě čekala, dokud si nesundá sluchátka a nebude jí věnovat pozornost.
„Ahoj,“ promluvila Mandy pisklavým hláskem a hlavou kývla směrem k vedlejší židli. Bez váhání, s naprostou sebejistotou, jako by byli dlouholetí přátelé. „Můžu?“
Bill se nezmohl na slovo, zadrhl se mu dech a tak jen váhavě kývl hlavou, doufaje, že jejich rozhovor, ať už se měl týkat čehokoliv, bude stručný a hlavně rychlý. Necítil se v její přítomnosti příjemně, nikdy z ní neměl příliš dobrý pocit, ale to samozřejmě před Tomem přiznat nemohl. Bylo to něco v něm. Možná se jednalo o intuici a možná měl speciální radar, kterým dokázal odhadnout člověka jediným pohledem do očí. A v těch jejích neviděl nic hravého a hřejivého, o čem se jej snažila přesvědčit svým úsměvem.
„Neboj se, nezdržím tě dlouho.“ Napravila si téměř průsvitnou halenku, očima nenápadně prolétla Billovy papíry a v poslední chvíli se ovládla, jinak by otráveně pohodila hlavou, jak měla ve zvyku. Vše, co se týkalo školy, jí přišlo bezduché a zbytečné. Byla si vědoma svých předností, věděla, že krásné dívky to mívají v životě lehké i bez dobrých známek, stačí jen udeřit na to správné místo.
Bill zůstával nadále potichu. Se skloněnou hlavou zíral na konečky svých prstů.
„Přišla jsem tě požádat o pomoc.“
V duchu se právě rozběhl a dal se na útěk. Tohle už jednou slyšel, tenkrát to však bylo jiné. Tehdy za ním přišel Tom, člověk, kterého sice příliš neznal, ale o kterém věděl to nejdůležitější. Byl jedinou osobou na celé škole, která mu nikdy neublížila, jediným člověkem, co na jeho adresu nikdy neřekl špatné slovo, což se o Mandy říct nedalo.
„S čím ti můžu pomoct?“ zeptal se, doufaje, že byl jeho tón dostatečně zdvořilý.
„Všimla jsem si, že si s Tomem poslední dobou dost rozumíte,“ udělala dramatickou přestávku, během které k ní Bill zvedl pohled, a ona jeho pohled laškovně opětovala. „Nevím, čím to je, ale zdá se, že si tě oblíbil.“
„Pracujeme na společném projektu. To je všechno,“ reagoval Bill tiše. Do tváří mu stoupala horkost. A někdy, když se mu otevřu, dochází i k jiným věcem. K dotekům, objetím, polibkům…
Opravdu netušil, jaký smysl tohle všechno mělo.
„To nevadí,“ Mandy vesele pohodila rukou. „Dá na tebe a to mi stačí.“
„Stačí k čemu?“
„Abys mi s ním pomohl,“ odpověděla, popadla jeden ze světlých pramínků a začala si jej obtáčet kolem prstu v domnění, že si stejným způsobem omotá kolem sebe každého chlapa a donutí jej hladovět po její vnější kráse. S Billem však nic nebylo takové, jak by mělo být, nebyl jako ostatní a její laškování jej nechávalo zcela chladným.
Bill měl pocit, jako by jej někdo polil ledovou vodou. Opravdu byl tak naivní a doufal, že si přišla jen pro radu ohledně učení? „Mám ti s ním pomoct?“ zeptal se tiše, doufaje, že jen špatně slyšel nebo nesprávně pochopil její žádost.
Mandy se naklonila dopředu, čímž vystavila na obdiv hluboký výstřih, kterému Bill nevěnoval jediný pohled.
„Podívej, líbím se mu, to vím jistě, ale nějak se nemá k tomu, aby něco zkusil. Možná kdyby ses za mě u něj trošku přimluvil, pomohlo by to. Vlastně jsem si tím jistá.“
„J-já… nevím.“ Bill odvrátil tvář a očima smutně přelétl hromadu popsaných papírů. Byl tak hloupý. Tohle bylo jediné, co byl schopen Tomovi dát?
„Vymyslela jsem geniální plán.“ Přerušila jej dalším mávnutím dlaně a Bill pochopil, že nebyla zvyklá vzdávat se a už vůbec ne prohrávat, na rozdíl od něj.
„Za tři týdny je školní ples a já ještě nemám žádného partnera. Mohl by ses o tom před ním nenápadně zmínit a přidat něco v tom smyslu, že bych byla rozhodně skvělou společnicí a že by udělal velikou chybu, kdyby tuhle příležitost nevyužil.“
„Nejsem si jistý, jestli-„
„Ale musíš působit opravdu, opravdu nenápadně, rozumíš?“
Bill těžce vydechl a složil si brýle. „Rozu-„
„A taky bych ti byla vděčná, kdyby tenhle rozhovor zůstal jen mezi námi.“
Bill sklonil hlavu, bezmocně zíraje na špičky svých bot a v téhle pozici zůstal ještě dlouho poté, co Mandy bez dalších slov odtančila k vedlejšímu stolu a Bill pro ni opět splynul s okolním vzduchem. Mělce dýchal, snažil se nevnímat pozůstatky květinové vůně vznášející se všude kolem něj, okrádající jej i o poslední zbytky sebedůvěry. V ústech měl sucho, v krku cítil nepříjemnou překážku, která ani zdaleka nebyla tím jediným, co v něm probouzelo pocit, že se nemůže pořádně nadechnout. Kolem krku cítil stisk ledových rukou, připravovaly jej i o poslední zbytky kyslíku.
Byly to její ruce a připravovaly jej o Toma.
Když se nad ním o několik minut později znovu vztyčil stín, bylo mu do pláče. Zhluboka se nadechl a zadíval se na Toma, který se bez sebemenšího zaváhání s úsměvem usadil naproti němu, ignoruje šokované pohledy ostatních.
Byl tak bezprostřední a uvolněný. Bill chtěl alespoň jednou pocítit, jaké to je.
„Bál jsem se, že to nestihnu,“ přiznal Tom, v očích mu plápolaly hravé plamínky světla. Odložil tác s jídlem vedle sebe a požádal Billa, aby mu podal ruku. Bill jej poslechl potěšen tím, že nemusí mluvit, položil ruku na stůl a rozevřel dlaň, do které mu Tom vzápětí položil tři poskládané papírky.
„Co to je?“ zeptal se s drobným úsměvem. Opravdu doufal, že si Tom nevšimne náhlé změny jeho nálady.
„Lístky,“ vysvětlil Tom s rozzářeným obličejem. „Pro tebe, pro mě a pro Beth na zítřejší výstavu domácích zvířat. Chtěl jsem ti o tom říct už ráno, ale nějak mi to, však víš… vypadlo z hlavy.“
Na víčka mu usedla plachost, stejná, která se mu vzápětí vkradla i do slov. Díval se na Billa, srdce mu v hrudi spokojeně tančilo bezbřehou radostí.
„Myslel jsem, že by se vám to mohlo líbit.“
Bill se smutně pousmál, konečky prstů zlehka třel o barevné papírky, na jejichž povrchu se vyjímala kresba bílé, kudrnaté ovečky a přemýšlel nad tím, proč se cítil tak špatně, když se Tom pokoušel udělat něco hezkého pro něj a pro Beth. Byl to krásný nápad, už viděl její radostnou tvář a rozzářená očka. Tímhle by u ní Tom opět zabodoval.
„Je to skvělý nápad, Tome,“ promluvil tiše, na rtech náznak úsměvu. „Beth bude nadšená.“
„Ty mi tak nepřipadáš,“ podotkl Tom opatrně, nespouštěje oči z Billova nedotčeného salátu. „Je všechno v pořádku?“
Bill se zadíval směrem, kterým hleděl i Tom a jemně kývl hlavou. „Všechno v pořádku, jen… potřeboval jsem něco dokončit, takže jsem na jídlo úplně zapomněl.“
„To se ti nedivím,“ řekl Tom pobaveně kroutě hlavou, narážeje na nevkusně vypadající směs zelených lístků v Billově misce.
Kdyby nevěděl, jak hloupě by to vyznělo, nabídl by mu kus svého sendviče, akorát by z něj musel předtím vytáhnout šunku. Občas přemýšlel nad tím, jak se Bill dostal k vegetariánství. Zajímalo jej, jestli to dělal z lítosti ke zvířatům, nebo se za jeho rozhodnutím skrývalo hlubší přesvědčení, zatím se mu však nenaskytla vhodná příležitost na to, aby se zeptal. Při pohledu do jeho posmutnělé tváře věděl, že ani tahle chvíle nebyla nejvhodnější k tomu, aby rozebírali Billovo stravování, a spatřit úsměv na jeho rtech bylo asi stejně vzácné jako zahlédnout v moři temnoty padající hvězdu a rovněž tak krásné, i přesto se mu nyní zdál poněkud smutnější než obvykle.
Zvedl ruku a bez sebemenšího zaváhání přejel bříšky prstů po Billově líci. Chtěl mu tím naznačit, že mu může věřit, že se mu může svěřit se vším, co jej trápí a Tom tady bude pro něj, aby jej vyslechl a poradil mu. Aby poskládal dohromady veškeré úlomky Billovy nejisté duše a do žil mu vlil sebedůvěru, kterou tolik postrádal.
Bill poplašeně zamrkal, sleduje Toma překvapeným pohledem, ale Tom neměl pocit, že by si dovolil něco nemorálního nebo špatného a bolelo jej, když se Bill za takového pokládal.
„Co se stalo?“ naklonil se k němu blíž, šeptaje svou tichou otázku.
Bill se zhluboka nadechl a polkl přes velký knedlík v krku. Nevěděl, jak by měl začít, jak měl Toma nenápadně požádat o to, aby vzal Mandy na ples, když mu právě tahle žádost lámala srdce na kousky. Pohlédl na Toma zpod závoje hustých překrásných řas a smutně se pousmál. Chtěl se zachovat jako přítel. Chtěl udělat všechno pro to, aby se i Tom cítil šťastný, a pokud měl být jeho štěstím večer strávený ve společnosti sebevědomé blondýnky, bude to muset respektovat.
„Byla za mnou Mandy,“ vydechl tiše a zatajil dech.
„Kdy?“ Bylo Tomovou jedinou reakcí. Žádné poskočení na židli nebo vykulení očí, dokonce ani úsměv.
„Před chvílí,“ odpověděl, vyhýbaje se Tomovu pohledu hned ze dvou důvodů. Tím prvním byl strach pramenící z nejistoty, co by v jeho očích mohl spatřit, a tím druhým byl také strach, avšak z toho, že by pohled do jeho očí otřásl půdou pod jeho nohama a na další slova by se už nevzmohl.
„Přišla mě požádat o pomoc,“ vysvětlil, hraje si s rukávy svého svetru.
„S čím?“ Tom překvapeně pozvedl obočí, přemýšleje nad tím, co takového po něm mohla chtít, když šmahem ruky zmařila veškeré jeho pokusy udělat Billovi radost.
Bill se zhluboka nadechl. Byl si jistý, že pokud to řekne narovinu a dostatečně rychle, nebude to bolet tolik, jako kdyby zacházel do hloubky a zbytečně se zamotával do pavučiny vztahů, kterým nikdy příliš nerozuměl.
„S tebou,“ řekl a položil lístky na hromadu poznámek. „Chce, abys s ní šel na ples.“
Tom pobaveně zakroutil hlavou, hrudí se mu rozléhalo něco teplého a příjemného. Takže důvodem Billovy skleslé nálady byla možnost, že by šel s Mandy na ples. Dalo se to považovat za jistou formu žárlení? Ať už to bylo jakkoliv, z Billovy strany něco takového rozhodně nečekal. Bylo to milé, v podstatě mu tím naznačil, že mu na něm záleží, i když o tom sám neměl ani tušení.
„To je všechno?“ zeptal se s úsměvem. Nemohl si pomoct. Billovo roztržité vystupování, neustálé uhýbání pohledem a nachový odstín jinak sněhových líček mu vyrážely dech.
„Dá se to tak říct,“ kývl hlavou Bill, nervózně si okusuje vnitřek tváře.
„V tom případě je po problému. Nikam s ní nepůjdu a teď se můžeme věnovat projektu.“
Bill překvapeně zamrkal, sleduje, jak si Tom ukousl kus sendviče a natáhl se po papíře, který byl na vrcholu celé hromady. Nad obočím mu vystoupila vráska soustředění, jak pozorně pročítal jeden bod za druhým.
„Mám rád tvoje seznamy,“ vyhlásil po chvíli, očima přecházeje každým bodem seznamu. „Jsou tak barevné a… dlouhé,“ dodal s pobaveným úšklebkem. Zdálo se, že na Mandy a její žádost ohledně plesu okamžitě zapomněl…
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Roztomilý dílek. 🙂 Ta Mandy mě štve!! Grrr! Ale jsem ráda, že to Bill Tomovi řekl popravdě a reakce Toma byla super. 🙂 Jen zase to čekání. 😀 Díky za díl.
Líbilo se mi, že i když Mandy Billa dost rozhodila, ani na chvíli nepomyslel na to, že by to Tomovi neřekl na rovinu. Mandy může jenom snít o tom, že by ten rozhovor zůstal jenom mezi nimi. 😀 Prdlačky. Tom to smetl šmahem ze stolu a rázem je po problému. Dá se však čekat, že Mandy bude ještě otravovat. Je tak sebestředná, že jí vůbec nedochází, jak to s Tomem vlastně je. Bude hodně zklamaná, nebo naštvaná… To je putna, dobře jí tak.
Díky, těším se na pokračování.
Juuuuu honem daal :))
Zase Mandy.. Dost mě štve, chudák Bill. Od Toma je to krásné, že ani nepřemýšlel o možnosti s ní na ples jít.
Krásna kapitolka Tom se zachoval správně ale ta potvora mu jen tak hned nedá pokoj.
Takový pohodový díl, jsem ráda, že tam Mandy je, nevědomky ty dva víc sbližuje 🙂 Tom se zachoval skvěle, chci pokračování, hned! :)))
Jak vidím, tak si Mandy nedá jen tak pokoj! 😀 Ale stejně je jí to všechno prd platné, protože Tom si už dávno vybral někoho krásnějšího, chytřejšího a lepšího! 🙂 I když jsem tušila, že Tom by o plesu s Mandy ani na vteřinku nepřemýšlel, i tak mě potěšilo, když tomu tak skutečně bylo. 😉
Billa mi bylo až líto, jak mu Mandy zkazila náladu tím, s čím za ním došla. Nechápu, jak si mohl myslet, že by s ní Tom šel, když mu dává Tom každým gestem najevo, jak moc jej má rád a jak moc mu na něm záleží!
A Tom s těmi jeho věčnými nápady je rozkošný! On prostě ví, jak Billovi zlepšit náladu a těší mě i to, že vždycky myslí i na Beth a bere ji jako součást Billa! Kéž by tahle povídka byla nekonečná! ♥ Miluju každé její slůvko.
Děkuji, B-Kay! ♥♥