autor: B-kay
Prosím, neočekávejte od tohohle dílu nic přelomového, všechny příběhy však musejí mít i takové části. Klidné, hloubavé, plné pohledů do minulostí a vizí lepší budoucnosti. Jestli s tím ve vašich očích uspěju, to nevím, ale já jsem si psaní užila a myslím, že to je ze všeho nejdůležitější. Už jen kvůli tomu pocitu, který to ve mně vyvolalo, myslím, že kráčíme správným směrem. Přeji vám krásné čtení 🙂
„Domov není místem, odkud pocházíme, ale kam patříme. Někteří procestují celý svět, aby jej našli. Jiní jej naleznou v blízké osobě.“
(Beau Taplin)
Drobnou vesnici krčící se na úpatí vysokých kopců zachvátila nečekaná bouře. Do oken šlehal vítr, tenké sklo sténalo pod náporem divokého deště, všichni obyvatelé postávali u oken v obavách z nejhoršího. Řady špičatých domů byly propletené různými potůčky, skrz vesnici proudilo rameno řeky, které bývalo za jiných okolností klidné a mírumilovné, stačilo však, aby se hladina zvýšila ještě o několik centimetrů, řeka by se vylila a voda by způsobila hotovou katastrofu. Všichni se báli rozbouřeného živlu, všichni až na rodinu Kaulitzových a jejich malého chlapce, který v okamžicích, kdy ostatní obyvatelé hleděli na oblohu s obavami, on k ní vzhlížel z bezpečí svého pokoje s tichou prosbou.
Věděl, že není hezké přát si něco takového, ale on už nedokázal rozlišit hezké od špatného. V jejich domě bylo všechno jen špatné, nesmyslné a hloupé a nejhloupější ze všeho, ten, který se jako jediná věc v celém životě manželů Kaulitzových nevydařil, byl právě on.
Seděl na parapetu s malým smáčeným koťátkem na klíně, po chvíli sklonil hlavu a zadíval se do unavených vděčných očí. Bodlo jej u srdce.
Když ráno odcházel do školy, po dlouhých hrátkách opouštěl krabici plnou huňatých kroutících se kožíšků a nemohl se dočkat, až si je po škole vezme do pokoje a bude si se všemi hrát. Konečně bude mít alespoň nějaké přátele.
Po návratu ze školy byla však krabice prázdná, koťata byla pryč a on pochopil, že krutost jeho rodičů sahá mnohem dál, než původně myslel. Když doběhl k potoku za domem a spatřil svou matku sklánět se nad kroutícím se pytlem plným živořících tvorečků, věděl, že už nic nebude takové jako předtím. Rozběhl se za ní. Prosil, plakal, naléhal, sliboval. Všechno bylo marné. Když zaniklo i poslední tiché protestování, udělalo se mu špatně od žaludku. Se strachem v uplakaných očích nevěřícně zíral na svou matku, která vytáhla pytel, s pokřiveným úsměvem mu jej hodila k nohám a odešla. Bill se s krvácejícím srdcem svezl k zemi, cítil, jak se mu boří pod nohama celý dosavadní svět. Už více neměl rodiče ani domov. Neměl nic, k čemu by se mohl upínat, nic, díky čemu by se necítil tak osaměle. V té chvíli ztratil úplně všechno.
„Omlouvám se,“ zalykal se pláčem, nespouštěje zdrcený pohled z nehybného pytle.
„Tolik se omlouvám,“ opakoval, jako by měla nebohá koťata obživnout a potrestat jej stejně jako jeho rodiče. Složil tvář do dlaní, zkroutil se do klubíčka a nešťastně vzlykl. Jeho vzlyky pohltily veškeré zvuky okolí společně s tichým mňouknutím. Malý bojovník však chtěl zůstat naživu, zoufale bojoval o svůj život a snažil se na sebe upozornit tím, že metal drobným tělíčkem v hromadě nehybných sourozenců tak dlouho, dokud se mu nepodařilo upoutat Billovu pozornost. „Nemusíš se bát,“ šeptl mláděti, které se mezitím zabalené v Billově oblíbeném ručníku rozvalovalo na jeho klíně. „Už ti nikdo neublíží. Zůstaneš tady se mnou, ale musíš být potichu, ano? Nikdo nesmí vědět, že jsi tady.“
Kotě jako by porozumělo jeho obavám, vysíleně zvedlo hlavičku a opět jej obdařilo vděčným pohledem slibujícím naprostou poslušnost a věrnost.
Bill mu věnoval úsměv, láskyplně jej pohladil za ušima a poté očima opětovně zabloudil k rozbouřené obloze za okny, v mysli formuluje tu samou prosbu pořád dokola. On nebyl jako ostatní. Nepřál si, aby přestalo pršet, neměl strach z toho, že by se řeka vylila, zaplavila jejich dům a připravila je tím o majetek. Právě naopak. Přál si přesně to.
Díval se na nebe, naslouchal symfonii dešťových kapek a pokaždé, když nebe protnul zářivý blesk, tiše upozornil kotě, které se stalo jeho spojencem, že to už nepotrvá dlouho. Představoval si, jak řeka sténá pod nápory deště, jak nedobrovolně přijímá další a další vodu až se nakonec vylévá ze svého koryta a poskytuje Billovi šanci uniknout. Představoval si, jak společně se svým přítelem plují daleko odsud, vylitá řeka je unáší do neznáma, na místa, která nikdy předtím nenavštívili, na místa, kde by mohli společně začít od začátku. Neměl strach. Cítil, že někde tam, v neznámu symbolizovaném rozlehlou temnotou, čeká něco hezkého. Ta představa mu vlila do žil novou energii, mnohem pozitivnější než tu, na kterou byl zvyklý a on byl ochoten vydržet všechno jen proto, aby se jednoho dne cítil hezky. Aby i on pochopil jaké to je, když je člověk šťastný.
Bouře nakonec nebyla natolik mocná, aby vyplnila jeho nejtajnější přání, ani mu nepomohla k úniku a Bill na tom příšerném místě prožil dalších osm let. Naděje byly každým dnem menší a menší a než se nadál, zanikly úplně. Možná je smetla bouře, možná byly unešené řekou zjevující se v Billových snech a možná nikdy nebyly skutečné.
Bill roztřeseně vydechl nosem a po dlouhých minutách strávených vyměňováním si nevinných polibků ukončil magický okamžik tím, že sklonil tvář, přičemž špičkou nosu přejel Tomovi po čelisti a těžce polknul. Vzápětí ucítil Tomovy rty zboku na tváři, cítil, jak jej jemně líbá na straně krku, na bradě a čelisti a stoupá výš. Něha a opatrnost, kterou do svých polibků vkládal, byly Billovi zcela cizí. Nikdy předtím s ním nikdo nezacházel takovým způsobem.
Tom mu nechtěl ublížit, jeho doteky byly jemné, sotva postřehnutelné, nedovolil si dokonce ani hlubší polibek, jen aby náhodou nezpůsobil něco, co by Billa mohlo vyděsit, a tahle skutečnost vyvolávala v černovlasém chlapci skutečně zvláštní pocity. Nikdy příliš dobře nevěděl, co si má o Tomovi myslet, po většinu času v něm probouzel protichůdné myšlenky, a když se od něj nyní odsunul a zahleděl se mu hluboce do očí, zjišťoval, že se toho zas tolik nezměnilo.
Pořád nevěděl, co to mezi nimi vlastně bylo, tápal nad tím, jak by měl být jejich vztah definován, protože v jeho světě mělo všechno svou poučku nebo vysvětlení, všechno se dělo z jistého důvodu, každá reakce byla kaskádou předešlých podnětů. Očím vědce zůstávalo skryto jen velmi málo věcí a všechny ty, které nebyly na první pohled zjevné, se pokoušel dlouhým a důkladným bádáním pochopit.
A přesně to chtěl udělat i v tomhle případě. Nechtěl dělit svůj život mezi dva světy; mezi svůj, kterému rozuměl jen on a mezi Tomův, který mu byl zatím zcela cizí, ne, byl ochoten nacházet drobné skulinky, dlouhým a důkladným bádáním objevit skryté průchody a v konečném důsledku docílit jejich spojení a následné hluboké propojení.
Zlehka přiložil dlaň na Tomovu čelist, pozorně sledoval počínání svých prstů a následné reakce, které v Tomovi jemným hlazením vyvolával. Tom překvapeně zamrkal, pozdvihl obočí a obdařil Billa jedním ze svých sladkých úsměvů.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ vydechl dřív, než se stihl zastavit. Oči mu zářily upřímnou radostí.
„Čemu?“ zeptal se Bill jemně, překvapen tím, že mu jejich společný okamžik a všechno, co mezi sebou právě měli, přišlo důležitější než právě probíhající přednáška profesora Higginse.
„Žes mě od sebe neodstrčil a nepožádal mě, abych odešel,“ řekl Tom s tichým smíchem a Bill jej o něco nesměleji následoval. Úsměv však na jeho rtech nesetrval příliš dlouho, přesněji jen do chvíle, než si uvědomil vážnost celé situace, vážnost všeho, co právě udělali a tiché přísliby oddanosti a důvěry skrývající se za každým polibkem.
„Možná bys měl odejít,“ špitl tiše, zatímco ukazováčkem nesměle hladil kůži v okolí výstřihu Tomova trička. Prstem přejel přes klíční kost a zajel do mírné prohlubně pod ní. Vydechl a zahleděl se Tomovi do očí. „Dokud je ještě čas, „dodal skřehotavě.
Tom mu věnoval smutný úsměv a natáhl se po Billově ruce, kterou si vzápětí přitiskl ke rtům, aby mohl políbit každý prst, každý kloubek sněhobílé dlaně, vonící dětským krémem na ruce.
Ta vůně mu připomněla Beth; její rozkošný úsměv a nesmělý pohled, Atoma v jeho milovaném oblečku a Georga vysedávajícího u počítače s věčně plnou pusou sladkostí. Byla připomínkou všeho, na čem mu záleželo, jediného místa, kde se cítil sám sebou.
„Je pozdě,“ promluvil téměř neslyšně. Styděl se, jak snadno tomu všemu podlehl.
„I kdybych teď odešel, nic by se nezměnilo. Je příliš pozdě,“ vydechl a postřehl Billův hluboký nádech, který mohl znamenat jen dvě věci: chystal se protestovat, nebo mu právě došla slova.
Zvedl k němu pohled. Bill klečel na kolenou, se skloněnou hlavou naprázdno otevíral a zavíral ústa, neschopen jakékoliv reakce. Tom věděl, že pocit takové nejistoty musí být pro člověka, jako je Bill, opravdu stresující. Opět se odvážil natáhnout k němu ruku a zlehka se dotknout jeho tváře.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se opatrně.
Bill jemně pokrčil ramenem. „Já… já o těchhle věcech neumím mluvit.“
„O jakých věcech?“ Tom se k němu nenápadně přisunul a klekl si přesně naproti němu v naději, že se mu podaří zachytit Billův zbloudilý pohled. Když se tak nakonec stalo, přál si vrátit čas, vzít svoje slova zpět a raději si zírat na špičky bot.
„O pocitech, o tom, co cítím. J-já… neumím to.“ Provinile se kousl do rtu.
Tom dopřál svému splašeně tlukoucímu srdci několik vteřin na vzpamatování, než vzal Billovu tvář do dlaní a přiblížil ji k té své.
„Za to se nemusíš stydět. Hodně lidí to neumí.“
„Ty to umíš,“ podotkl Bill nesměle.
„Ani pro mě to není tak snadné, jak si myslíš. Neumíš si představit, jak jsem z tebe nervózní. Je zázrak, že vůbec dokážu poskládat smysluplnou větu,“ řekl se smíchem.
„Opravdu?“ zeptal se Bill.
Informace, že jsou na tom po téhle stránce úplně stejně, mu viditelně zvedla náladu.
„Samozřejmě.“ Tom jej hravě dloubl do nosu. „Myslíš, že pro mě je to snadné? Ani já jsem s něčím takovým nepočítal. Nikdy bych neřekl, že se to stane právě nám dvěma, ale… stalo se a já jsem za to vděčný. Ničeho nelituji.“
„I přesto, že jsem divný?“
„Bille, ty nejsi divný,“ snažil se mu Tom trpělivě promluvit do duše. Pořád nerozuměl tomu, jak si mohl někdo tak zajímavý a překrásný tak málo věřit. Copak se každé ráno neviděl v zrcadle? Neuvědomoval si, jak na Toma působí? Měl vůbec ponětí, jakou moc nad ním měl?
„Všichni to říkají.“ Bill si zatahal za rukáv pleteného svetru a přelétl Tomovu tvář smutným pohledem.
„Nezáleží na tom, co říkají.“ Tom jej opět dloubl do nosu s nadějí, že se mu podaří vykouzlit alespoň malý náznak úsměvu na Billových sevřených rtech. Podařilo se. „Záleží jen na tom, jestli tomu věříš.“
„Co když ano?“ Bill se objal kolem kolen a skrčil se do klubíčka stejně jako před lety, když plakal pro ztracená koťata. I nyní mu bylo do pláče. „Co když tomu opravdu věřím?“
„Pak je jen jediná možnost.“
Chtěl se zeptat, o jakou možnost se jedná, ale jeho otázka se proměnila jen v jakési slabé zakňučení, když si Tom nečekaně prudce přitiskl Billovu tvář k té své a dlouze jej políbil.
„Budu s tebou… a budu ti každý den opakovat… jak výjimečný… a překrásný jsi… A budu to dělat… tak dlouho… dokud tomu sám neuvěříš,“ šeptal mezi polibky, které věnoval Billovým chvějícím se ústům.
Nedal mu žádný prostor, aby mohl i on promluvit. Věděl, že musí jednat rychle a opatrně a tak dřív, než si to Bill stačil rozmyslet, omotal ruce kolem jeho křehkého těla a za stálého líbání si jej přitiskl na sebe.
Bill se vůbec nebránil. I přesto, že to bylo potřetí v jeho životě, co se líbal, dával do svých nezkušených polibků vše, co cítil, všechno, co v něm Tom vyvolával a co mu svou blízkostí dával. Nepoužívali jazyky, jejich líbání bylo jen jakýmsi jemným ochutnáváním rtů toho druhého s možností později zajít dál, ale něco takového ani jeden prozatím nevyžadoval.
Zavřel oči a nechal se stáhnout na Tomův klín. Vrozená stydlivost jej nutila odvrátit se a s růžovými líčky nevěřícně kroutit hlavou nad vším, co si právě dovolil, ale něco jiného jej nutilo zůstat na místě. Neuhýbat a brát vše, co mu Tom nabízel. Poprvé v životě dal na radu svého nejlepšího přítele, uvolnil se a nepřemýšlel nad tím, co všechno předcházelo okamžiku, který právě prožívali. Byl to jen on a Tom. Jen oni dva, vytvářející svůj maličký paralelní vesmír skrytý očím ostatních, kde nebylo místo pro ošklivé myšlenky.
Nesměle sál Tomův spodní ret, nosem bezmocně vdechoval jeho vůni a dovolil své mysli proniknout na místa, která sahala daleko za hranice reality. Představoval si, že se v ten den řeka vylila a skutečně jej odnesla pryč od všeho, co jej vnitřně lámalo na kusy. Přivedla jej až k Tomovi.
Ne, pomyslel si s úsměvem, když začal Tom jemnými polibky bezcílně pokrývat jeho obličej,
Tom byl tou řekou.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Máš pravdu, že todle je celkem přechodný dílek, ale jak jsi už napsala, to k to tomu patří a mnoho nás toho ještě čeká, ale i přesto musím napsat, že se ti tento dílek povedl…prostě krása a díky.
Bill musel mít opravdu otřesné dětství. Ten úvod z minulosti byl naprosto děsivý. O to krásnější pak byla přítomnost a já pevně věřím, že Tom bude tou řekou nadějí.
Díky, těším se na pokračování.
Chudák Bill, a to bylo nejspíš to nejmenší zlo, tuším. To, co následuje pak je samozřejmě úchvatný, akorát nemám ráda dětinskost, co se týče Billa, chápu, že si prožil hrozný věci a tohle je pro něho nové, ale pořád je to dospělej chlap :D, vysokoškolák a ještě k tomu vychovává malé dítě 🙂 jinak opět moc hezký, dechberoucí, tleskám a těším se na další :)))
První část dílu mě dostala do kolen! Jsem strašně citlivá na to, když někdo ubližuje zvířatům a stačí mi o tom jen číst a jsem z toho špatná. Opravdu mi ukáply slzičky a když Bill zachránil jedno malé koťátko, už jsem brečela jak neurvalá!
Nebudu ani říkat, jak otřesné měl Bill dětsví, protože tahle část byla skutečně děsivá. A věřím, že to byla jen jedna špatná vzpomínka z mnoha! 🙁
A zbytek dílu byl opět a zase dechberoucí! Nemůžu se této povídky nabažit! Mně naopak ta Billova dětinskost připadá kouzelná. Líbí se mi, že i ve svých letech si dokáže všeho vážit a ta jeho plachost je dokonalá! Možná jsem divná, každopádně já se v tom vyžívám a pokaždé se nad Billovými reakcemi usmívám jak hloupá. Nedivím se, že se do něj Tom zamiloval! 🙂
Moc se těším na další báječné pokračování. Děkuji, B-Kay! ♥♥♥
Musim rict ze i tak me dil potesil. Jsem rada ze jsem se dozvedela neco z billovi minulosti. Tesim se na dalsi. Tuhle povidku mijuji.
Bill musel hodně vytrpět díky rodičum.