Run, Run, Run 2/2

autor: ………….

Tento nápad vznikl po přečtení komentářů pod mojí první povídkou, kde jste mi ho prakticky vnuknuli. Je to zároveň i takové vysvětlení jistých nejasností, které jste měli v předchozím díle. Celé je to psané z pohledu Toma, je to stejný styl psaní, jen z trochu jiného úhlu pohledu. Chtěla bych také říct, že poznámky v závorce značí „současnost“, tak aby vás to nemátlo. Nejen, že se dozvíte, jak to celé prožíval Tom, ale je tam i malý kousek toho, jak to s kluky bylo dále. Takže Run, Run, Run podruhé 🙂
U této povídky je nutné, abyste si přečetli její první díl!

Můj život nezačal dobře, teda vlastně začal, ale pak to šlo z kopce. Mohla za to rodina. Matka zemřela, když jsem byl ještě batole, a otec? Já ani nevím, jestli mu tak chci říkat, jestli jsem vůbec někdy chtěl. Od matčiny smrti se uzavřel do sebe. Prý to býval skvělý optimistický chlap, já ho takového už nepoznal. Škoda. Možná by mě už tehdy naučil, co je to vlastně mít rád. Naštěstí jsem na to ale přišel, i když o mnoho let později. Jmenuji se Tom.

S tátou jsme se často stěhovali, téměř každý rok jsem byl v jiné škole, bylo to stresující. V posledním ročníku střední školy mě ujistil, že budeme v jednom městě až do konce mé školy, byla to jediná věc, kterou mi udělal radost. Jeli jsme do malého města, jmenoval se Magdeburg, celkem hezké místo. Nastoupil jsem na zdejší střední školu. Byl jsem nadšený a moc jsem se těšil, až ukončím střední, udělám maturitu a nastoupím na vysokou. Doufám. Máma než umřela, založila účet, kam mi vložila pěknou sumičku, hodně si přála, abych šel na vysokou, chtěla mít vzdělané dítě. Ačkoliv byl táta parchant, nikdy z účtu nic nevybral a respektoval aspoň tohle přání.

Otevřel jsem dveře a vešel do školy. Moje skřínka byla jedna z prvních, která se nacházela v dlouhé řadě. Zasunul jsem klíček, otočil a nic. Klíček prostě zůstal na svém místě, neotočil se! Hajzl! Rozhlédl jsem se kolem a uviděl záhadnou osobu s podivným účesem, která se hrabe ve své skřínce. Zdálo se, že mě nevnímá, prsty jsem mu tedy poklepal rameno.

„Promiň, můžeš mi pomoct?“

Osoba se v tu chvíli příšerně lekla. Naše oči se střetly. Chvíli jsme tam stáli a vzájemně po sobě koukali. Ta osoba měla tak krásné oči. Chvíli jsem přestal myslet a pak jsem si uvědomil, že jsem chtěl pomoci, ale ta osoba stále mlčela. Tak jsem zareagoval.

„Ehm… promiň, ale budeš se mnou mluvit, nebo…??“

Človíček vykulil oči, vzal své věci do ruky a utekl. No páni, řekl jsem si. To bylo poprvé, co ode mě někdo utekl. Při tom sprintu jsem si stihl prohlédnout jeho zadek. Jo, byl to kluk vypadající jako holka. Určitě gay. Krásný…

V dalších měsících jsem si ještě několikrát stihl všimnout toho záhadného kluka. Asi mě pozoroval. Bylo to zvláštní, zaměřoval jsem se dříve na holky, pár jich i ojel, ale pak jsem se jednou opil tak moc, až jsem ošukal svého nejlepšího kamaráda v domnění, že je to ta nejlepší holka, s jakou jsem kdy byl. Opak byl pravdou…

Ano, ten kluk byl hezký, moc… (už to zase opakuji, ach ten sentiment)

Střední školu jsem nesnášel. Všechny ty akce, které se konaly, zařizování ohledně maturity apod. A pak přišel ples. Nesnáším tanec, ale v domnění, že tam potkám záhadného sexy kluka, jsem se rozhodl jít. Ve chvíli, kdy jsem si naléval punč, se kolem mě začala motat jedna školní děvka. Začala se ke mně lísat. Dost nepříjemné. Ve chvíli, kdy se mi snažila přisát na rty, jsem uviděl zase ty krásné oči. Viděl celou tu scénu a opět utekl. Podivín. Celá ta situace byla hloupá.

K mé smůle se mi černovlásek v posledních měsících střední školy vyhýbal. Nebo jsem si to jen myslel, netuším. Každopádně to nikam nevedlo nebo spíš to nikam nedošlo. Škoda.

A byl konec střední a já začal další život na vysoké, vybral jsem peníze z konta a odjel. Otec, to tehdy nebral vážně. Byl rád, že jsem vypadl.

Na vysoké šlo všechno jinak. Zabydlel jsem se na koleji, kde na mě čekal můj spolubydlící Gustav. Tichý, opravdu velmi tichý chlapík. Mně to nevadilo, ten kluk měl svůj svět, a to bylo svým způsobem obdivuhodné.

Tlačil jsem se mezi studenty, kteří se chtěli zapsat na přednášky, když do mě někdo strčil, takovým způsobem, až se mi mé nově spletené copánky rozprostřely po podlaze. Fakt to bolelo.

„Oh můj bože, tolik mě to mrzí, jsi v pořádku?“ ozvalo se nade mnou.

Otočil jsem se a uviděl ty krásné oči, které jsem si pamatoval ještě ze střední školy. No páni, my chodíme na stejnou vysokou, pomyslel jsem si. Musel jsem mu něco říct a tak ze mě vypadlo: „To nic, bude to dobré.“

Zírali jsme na sebe ještě chvíli, když ten kluk řekl: „No, moc mě to mrzí.“ A utekl. Nemohl jsem tomu věřit. Proč ode mě stále utíkal?

O pár týdnů později jsem seděl ve velké učebně a čekal, až začne přednáška. Jako jediný jsem seděl sám, všude bylo plno. Pak jsem nad sebou uslyšel hlásek.

„Je tu volno?“

Zvedl jsem hlavu a usmál se. Černovlásek tam stál, přešlapoval z nohy na nohu a čekal zdvořile na odpověď.

„Ano, jistě,“ řekl jsem

Kluk se tiše posadil vedle mě a vytahoval si svůj bloček. Seděl tam vedle mě a já pocítil něco zvláštního. Ten divný pocit, něco mě šimralo v žaludku. Chtěl jsem navázat kontakt, a tak ze mě vypadla věta: „Víš, já si tě pamatuju“ (Nic stupidnějšího jsem vymyslet nemohl)

„O-o-opravdu?“ vykoktal černovlásek.

„Jo, je jen málo lidí, kteří se na mě podívají a berou hned nohy na ramena.“ (Další stupidita)

„Nechceš jít po přednášce na kávu?“ (Konečně normální otázka)

Kluk vedle mě zbledl snad ještě víc. Myslel jsem si, že chce zase utéct, ale pak do učebny vešel profesor a přednáška mohla začít. Celou dobu bylo ticho. Po chvíli, ale přede mnou přistál malý papírek. Usmál jsem se, stálo tam Ano.

Vzpomínám si, jak jsme seděli v té kavárně. Trapas. Míchal jsem svou kávu, občas z ní upil a pozoroval ho. Jmenoval se Bill. Nemohl jsem to ticho vydržet, a tak jsem začal s otázkami. Moje paměť je dobrá, opravdu, ale nepopíšu vám, o čem jsme si povídali, je to hodně let. Ale co si budu, pamatovat asi navždy bude ten krásný šimravý pocit v žaludku, který se objevil pokaždé, když se Bill usmál.

V dalších měsících po našem kávovém „dýchánku“ jsme se pravidelně scházeli na obědě a večeři. Byl to obyčejný proces, kterým si projdete, než s někým začnete chodit. Došli jsme pak do fáze, kdy jsme se vášnivě líbali před jeho pokojem. Asi si dovedete představit, jak to dopadlo. Než jsem potkal Billa, nikdy jsem do sexu nezapojoval city, ale teď už vím, že to tam bylo. Už tehdy jsem věděl, že ho miluji v hloubi své duše. Byla to neobyčejná noc, navždy si ji budu pamatovat.

Zažili jsme s Billem spoustu legrace a já si jeho přítomnost opravdu užíval. Pak mi po pár měsících do očí řekl, že mě miluje. V tu chvíli jsem netušil, co mám dělat, jak se chovat. Mám mu to říct také? Ptal jsem se sám sebe. Před Billem nebyl nikdo další, o kom bych uvažoval, že mu tato dvě slova řeknu, u Billa bylo vše jinak. Vážně jsem tehdy myslel, že mu řeknu „Ano já tebe taky“, ale nic. Asi jsem v sobě měl nějaký blok, který mi to zakazoval vyslovit, netuším. Vím, že byl zklamaný, ale znal mě a já jsem byl rád, toleroval to. Ublížil jsem mu, teď to už vím.

Uběhla nějaká doba a přišla ta noc. Noc, kdy jsme končili na koleji, s Billem jsem to vydržel 5 let. Jak se to stalo? Vážně 5 let? Prostě jsem si zvykl na jeho přítomnost, tak jsem si to tehdy říkal. Všechno se tehdy obrátilo vzhůru nohama, nevím, proč jsem Sáru pustil do svého pokoje, ani nevím, jak se stalo, že jsme se najednou líbali zrovna ve chvíli, kdy vešel Bill. Všechno se seběhlo tak rychle. Uviděl jsem Billa utíkat, snažil se ho dohnat, ale zmizel mi. Úplně se vypařil. Bylo to tak… něco ve mně se zlomilo a mně bylo zle. Zle ze sebe samého.

Opět uteklo pár týdnů, možná měsíců a já byl bez Billa. Našel jsem si byt, začal pracovat, ale stále jsem cítil, že nejsem úplně šťastný, že mi něco chybí. A tehdy mi došlo, že Bill nebyl jen kapitola, kterou jsem mohl vymazat ze svého života, on byl můj život. Potřeboval jsem ho. Věděl jsem, že tohle bude chtít odvahu a trochu drzost. Bill je citlivý muž, ten jen tak nezapomněl, moc dobře jsem to tehdy věděl. Ale já ho musel najít, musel jsem ho mít zpět.

Stálo mě to hodně úsilí, ale našel jsem ho. Stál jsem před dveřmi, které mě dělily od mé lásky. Neměl jsem připravený proslov, nic. Mé pocity v tu chvíli? Bože, já vážně nevím, jak to popsat, nejsem v tom dobrý. Zaklepal jsem a čekal.

„Co tady, kurva, děláš?“ řekl hned zprudka

Zamrzl jsem v tu chvíli, potily se mi ruce a já s mírným úsměvem sklonil hlavu. Ještě nikdy jsem si nepřipadal tak ponížený a tak zoufalý jako tehdy. Jak se stalo, že se z mých očí začaly hrnout slzy, to nevím, nedokázal jsem to zastavit.

„Promiň, Bille, vážně mě mrzí, co se stalo…“ bože, to jsem nemohl říct něco lepšího? Nadával jsem si tehdy, že ze mě vypadla taková hloupost. Tohle mi neodpustí, takhle ho nedostanu zpět. Slzy se stále hrnuly z mých očí a já řekl ta dvě slova, která mě tolik let pálila na jazyku, tolik let jsem je v sobě dusil a nevypustil je. Neřekl je člověku, kterému patřila.

„Miluji tě, Bille.“

V mém těle se v tu chvíli rozpoutala úleva, takový pocit volnosti jsem nezažil nikdy ve svém životě. Jako by všechno, co mně stačilo ke štěstí, stálo v těch dvou slovech. Bill si mě v tu chvíli přitáhl do náruče a daroval mi tolik chybějící polibek. Myslel jsem, že omdlím, ty pocity, všechno to bylo tak silné. Když jsem pak uslyšel ta samá slova od něj, moje srdce začalo tát a já se naplno usmál. Byl to tehdy náš snad nejdelší polibek, jedna z těch chvil, kterou si budu pamatovat, dokud budu živ a dokud moje láska (ano, tak mu teď říkám) bude u mě. Tolik tě miluji, černovlásku! Teda vlastně blonďáku!

…………………………

„No tedy Tome, to bych do tebe neřekl.“

Dost jsem se lekl, když jsem zaregistroval Billa za mými zády koukajícího na monitor počítače.

„Je to dobré?“ zeptal jsem se a pak si moji lásku přitáhl do objetí. Bill se jen spokojeně stulil do mé náruče a řekl:

„Perfektní.“

autor: …………