autor: Muckátko :o*
Tak jednoduché to nebude
Tom měl příšernou noc. Budil se s nočními můrami a dlouhou chvíli po probuzení se ujišťoval, že v jeho pokoji nikdo kromě něj není. Měl nastavený budík na velmi brzkou ranní hodinu. Dokonce tak brzy, kdy i David ještě většinou spí, ačkoli je ranní ptáče a bývá na nohou opravdu velmi brzy.
Z večera Tom chodil kolem batohu, propaloval ho pohledem, ale neměl odvahu do něj nahlédnout. Měl strach, aby na zapínání nebyl připnutý nějaký spínač, který by zapříčinil výbuch a zničení veškerého obsahu, kdyby se batoh dostal do nepovolaných rukou, proto se neodvážil na něj sáhnout a uléhal s těžkou hlavou do postele.
Později si uvědomil, že jeho uvažování bylo naprosto iracionální. Za prvé s batohem několikrát třískl o všemožný materiál, takže by náraz výbuch bez pochyby způsobil, a pokud to mělo chytré zařízení, které mělo explodovat po tom, co se dostane k nezasvěcené osobě, s ránem už by mužům muselo být jasné, že Toma jen tak nenajdou a měli naprosto jednoznačný důvod nechat batoh vybouchnout, ať už v něm bylo cokoli.
Po Tomově probuzení na budík a sednutí na matraci ale batoh stále ležel na svém místě. Musel spěchat. Měl na dnešek nějaké plány a ani jeden nezahrnoval Davidův naštvaný obličej a sáhodlouhé kázání. Bez sprchy na sebe natáhl oblečení, přičemž se ujistil, že na sobě nemá nic, co by někomu mohlo připomínat jeho oblečení ze včerejška.
„Dobré ráno, recepce?“ zeptal se Tom, když z hotelového telefonu vytočil číslo.
„Dobré ráno, pane Kaulitzi, jak vám mohu pomoci?“ zeptal se recepční, který zřejmě převzal službu po ženě ze včera.
„Potřebuji přivolat taxík, aby byl za půl hodiny přistavený na hotelovém parkovišti,“ sdělil své požadavky.
„Zařídím to, pane Kaulitzi, bude to vše, nebo si budete přát ještě něco?“
„Vše, děkuji.“
„Dobře. Prozatím na shledanou.“
„Nashle.“ Sluchátko zapadlo na své místo a oblečený a přichystaný Tom se s váhavým pohledem blížil ke křeslu a k předmětu, který si k němu našel včera cestu, aniž by o to Tom stál.
Neklidnými prsty sáhl po zapínání a opatrně zatáhl za dva zipy, dokud batoh pomalu neotevřel úplně.
Nahlédl dovnitř.
V jedné jediné velké kapse bez žádných postranních byly ukryty 4 poměrně velké balíčky s bílým sypkým obsahem.
„To asi nebude moučkový cukr,“ zamumlal Tom a dal balíčky na stranu. Hned pod nimi bylo naskládáno několik žlutých zalepených obálek bez adresy příjemce nebo odesílatele. Nic Tomovi prozradit nemohly, pokud by je neotevřel, ale s úmyslem, jaký měl, to udělat nemohl. Sáhl hlouběji až na dno batohu, odkud vytáhl plastovou nádobu s nějakou tekutinou, ke které byly přilepeny izolepou tři ampulky, podle zabarvení nejspíše se stejným obsahem, jako byl v láhvi. Poslední část obsahu, který naplňoval zbytek prostoru v batohu, bylo asi 20 stočených balíčků pětiset eurových bankovek, kde Tom odhadoval, že v jednom zatočeném štůsku mohlo být navrstvených kolem dvaceti bankovek, což by odhadem po sečtení a vynásobení mohlo dělat 200 tisíc euro, což nebyla zrovna malá částka. Zvlášť když se k tomu ještě připočte hodnota toho bílého prášku, u kterého bylo jasné, že jde o drogy. Jestli si Tom uměl dát dvě a dvě dohromady, peníze a drogy měly být odměna za to, že nějaký zločin proběhne podle instrukcí, které nejspíš stály v zalepených obálkách, jen netušil, jak do toho zapadala láhev s divnou tekutinou a tři oddělené ampulky se stejným množstvím látky uvnitř.
Tom nastrkal vše, co z batohu vytáhl, zpět dovnitř a zapnul ho. Byl poměrně malý. Menší než velikosti standardních batohů, proto Tom vzal jeden ze svých a nacpal ho dovnitř. Rozbušení srdce Tomovi způsobilo zazvonění hotelového telefonu. Obezřetně k němu přešel a váhavě zvedl sluchátko.
„A-ano?“ ozval se.
„Tady recepce, pane Kaulitzi, taxík na vás čeká na parkovišti,“ sdělil mu muž.
„Dobře. Děkuji za zavolání,“ poděkoval Tom a položil sluchátko. Vzal si jen mobil, peněženku a kartu od pokoje. Ještě než zamířil na hotelové parkoviště, zastavil se v recepci, protože potřeboval zařídit ještě jednu věc, aby předešel zbytečným škodám.
„Dobrý den, potřeboval bych, aby někdo tak zhruba za hodinu zavolal panu Jostovi do pokoje 612, že jsem odešel z hotelu.“
„Osobně to zařídím,“ přislíbil recepční a před Tomem si udělal na papír poznámku, že má pro Toma něco zařídit.
„Děkuji,“ kývl Tom, uvědomuje si, že by to měl být spíše recepční, kdo by měl Tomovi děkovat, protože jeho krátkým telefonátem zachrání hotelu výměnu jedněch vyražených dveří, protože si byl jistý, že David to v noci myslel smrtelně vážně. Nechal by dveře skutečně vyrazit, kdyby mu Tom neotevřel, o to víc by zuřil, kdyby dveře zničil, aby zjistil, že Tom v pokoji není.
Na hotelovém parkovišti vklouzl do taxíku na zadní sedadlo a batoh si hodil na podlahu pod nohy. Krátce zauvažoval, jestli nemá hotel vlastní taxi službu, protože pokaždé viděl od budovy odjíždět auta stejné taxikářské firmy.
„Dobrý den, kam to bude?“ podíval se řidič do zpětného zrcátka a nastartoval.
„Dobrý den, na nejbližší policejní stanici,“ oznámil mu. Řidič mu věnoval divný pohled, ale sešlápl spojku, zařadil jedničku a z parkoviště vyjel. Cesta centrem je zdržela, protože každý někam takhle ráno spěchal. Do práce, z práce, nebo do školy. Ukázalo se, že nejbližší policejní stanice byla ta centrální, takže žádná malá pobočka, kterou by člověk při průjezdu ulicí málem přehlédl. Tom řidiči zaplatil za cestu, přidal něco málo navrch a vystoupil. Byl docela klidný, protože se nacházel v úplně jiné části města, než se stal ten noční incident, ačkoli nemohl spoléhat na to, že ti muži neměli své lidi rozmístěné po celém městě, což Toma přimělo přestat váhat a vejít do budovy.
Uvnitř se to policisty jen hemžilo. Tu a tam prošel nějaký úředník, nebo dokonce někdo s pouty na rukou. Tom si nebyl jistý, kam přesně jít, proto se zastavil u okénka v přízemí, kde seděla za pultem robustní žena v policejní uniformě.
„Dobrý den,“ pozdravil Tom slušně a s pokorou, protože měl na paměti, že s policií není radno si zahrávat. Lehce by vás mohli obvinit ze slovního napadaní, nebo urážky veřejného činitele.
„Dobrej. Co potřebujete?“
„Vlastně bych potřeboval s někým mluvit,“ vymáčkl se.
„V jaké věci?“
„Uhm tajné,“ zdráhal se Tom. Žena se na něj podívala, ale zvedla sluchátko telefonu a zmáčkla několik čísel, zatímco vypnula mluvítko, aby Tom neslyšel, co do telefonu říká. Mohl vidět jen pohyby jejích rtů.
„Přízemí,“ ohlásila se. „Mám tady nějakýho kluka. Chce s někým mluvit, můžu vám ho poslat?“ čekala na odpověď. „Fajn, posílám ho tam. Zatím,“ ukončila hovor a zapnula mluvítko.
„Po schodech do prvního patra, kancelář číslo 6,“ sdělila Tomovi.
„Díky,“ kývl Tom a vydal se po schodech tam, kam ho žena poslala. Našel dveře se stříbrným číslem 6 a zaťukal. Vyzvání se mu dostalo ihned, protože na něj člověk uvnitř čekal.
„Dobrý den,“ pozdravil Tom slušně a zavřel za sebou dveře. Za stolem seděl muž v policejní uniformě. Mohl mít kolem 35 let. Do křížku by se s ním Tom rozhodně nechtěl dostat, protože jeho paže byly výborně vypracované. Navíc měl široká ramena a ve tváři výraz vyžadující přirozený respekt.
„Dobrý den, posaďte se. Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se kapitán Brandt, jehož jméno stálo na dřevěné visačce v čele jeho stolu.
„No já, přišel jsem odevzdat tenhle batoh,“ řekl Tom a ze svého vlastního vytáhl batoh, který mu nepatřil.
„Ztráty a nálezy jsou ve druhém patře,“ upozornil jej kapitán. Tom zavrtěl hlavou.
„Nejde ani o ztrátu ani o nález, jako spíš o to, že mi to někdo dal.“
„Nejsem si jistý, zda vám dobře rozumím. Proč byste sem nosil něco, co vám někdo dal?“
„Protože toho člověka neznám a protože obsah toho batohu je docela znepokojující?“ naznačil Tom. Kapitán Brandt se zamračil a odtáhl se i s židlí od stolu, natahuje se pro služební telefon. Vytočil trojmístné číslo.
„Pošlete mi sem někoho od pyrotechniků,“ promluvil do sluchátka.
„Žádná bomba v tom není. To už bych tu nejspíš neseděl,“ sdělil mu Tom, ale kapitán neřekl nic, čím by kolegy z jiného oddělení odvolal.
Během chvíle se ve dveřích objevil muž v ochranném obleku, který si od Toma batoh pomalu převzal, i když mu Tom zopakoval to samé, co předtím kapitánovi.
„Počkejte tady,“ nařídil Brandt a odešel z kanceláře.
„Zůstaňte u dveří a za žádných okolností toho kluka nenechte odejít,“ nařídil dvěma řadovým strážníkům, aby pohlídali jeho kancelář a Tomovu přítomnost v ní.
Tom tohle nečekal. Myslel, že jim to dá a bude moct odejít. Možná měl zalhat a říct, že to našel. To by možná odevzdal na jiné oddělení a dál by se tím nemusel zabývat. Tady to vypadalo, že dostat se dovnitř je snadné, ale dostat se ven už bude horší.
Rozhlídl se po kanceláři, ale nic zajímavého na prozkoumání pohledem nenašel. Nějaká ocenění, diplomy, pořadače se spisy, knihy nejspíše se zákony a něco málo z osobních věcí. Tom na nic nesahal. Nemohl vědět, jestli na něj nekoukají kamery, které by jeho zájem o nějaký předmět mohly vyhodnotit jako pokus o krádež, a krást přímo na policejní stanici, to by byl už velká troufalost, ne-li přímo výsměch.
Tom sebou škubl, když se zhruba po 15 minutách rozrazily dveře a strážníci, kteří celou dobu hlídali východ z kanceláře kapitána, nyní vyzvali Toma, aby se postavil a bez odporu je následoval, přičemž se postavili každý z jedné strany a přidržovali Tomovy paže. Snažil se zeptat, co se děje, kam ho vedou, nebo co provedl, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Místo toho skončil zavřený ve výslechové místnosti, ve které se kromě stolu, několika židlí, tří stěn a jednostranného tmavého skla, nenacházelo nic jiného.
„Prosím, abyste do této krabice odložil veškeré věci, které máte u sebe,“ vyzval ho jeden z mužů, který ho tam doprovodil. Tom proto na spodek krabice vložil svůj prázdný batoh a z kapsy vytáhl mobil, kartu od pokoje a peněženku. Nic víc u sebe neměl, což muselo přesvědčit i jeho eskortu, protože žádné jiné zavazadlo u sebe neměl a kapsy vyprázdnil před jejich očima.
„Posaďte se a vyčkejte příchodu kapitána,“ požádal ho druhý muž a během chvíle zmizeli na chodbě.
„Do prdele,“ zašeptal Tom, zapřel lokty o desku stolu a schoval obličej do dlaní. Byl vážně naivní, jestli si myslel, že po tom, co se policie podívá dovnitř batohu a najdou to, co v něm bylo, že ho jen tak nechají odsud vypochodovat, aniž by se nezeptali na žádné podrobnosti jeho podivného daru.
Dveře se téměř hned po odchodu strážníků otevřely a dovnitř vešel kapitán Brandt s dalším policistou.
„Takže, pane…“ odmlčel se a podíval se do rozevřené peněženky, ve které nejspíš hledal Tomovo příjmení na občanském průkazu, „Kaulitzi, tohle je nadporučík Berger, a pokud jste si nestihl přečíst mé jméno v kanceláři, tak já jsem kapitán Brandt,“ představil se.
„Dobrý den,“ pozdravil Tom a kmital pohledem mezi oběma muži zákona. „Uhm omlouvám se, ale bude to tady na dlouho?“ zeptal se.
„Vypadá to, že ano, pane Kaulitzi,“ přikývl kapitán.
„Mohl bych si zavolat?“ Oba muži si vyměnili významné pohledy, dokud nepromluvil do teď tichý nadporučík Berger.
„Obávám se, pane Kaulitzi, že nejste v postavení provádět jakékoli telefonní hovory,“ oznámil mu muž a Tom sjel hlouběji na tvrdé židli.
Venku ho nejspíš naháněli gangsteři z nějaké mafie, byl na policii, která ho nepochybně obviní z bůhví čeho a ještě k tomu bude brzy vyšilovat David, když mu nedá vědět, kde je celý den, protože pochyboval, že ho ti dva jen tak pustí, když jim slíbí, že je nevinný, ať už jde o cokoli.
Tak jednoduché to zřejmě nebude.
Příště: „Uprostřed války“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
Neodpustím si podotknout, že Tom je totální idiot, že nic neřekl Davidovi. Nikdo neví kde je a protože si nemůže zavolat ani právníka, tak tam skejsne bůvíjak dlouho. Nezbývá než doufat, že ti policajti nejsou úplně tupí a že Toma z něčeho neobviní. Spíš si myslím, že by ho měli začít hlídat, protože je jasné že původní majitel bude ten batoh chtít zpátky a Tomovi půjde o krk. No a té policejní ochrany by se konečně mohl ujmout Bill, ne? 😀
Díky za díl
Sakris asi si budu muset jeste pockat nez se konecne setkaji.. jsem napjata :-))
No, a to je přesně ten důvod, proč lidi radši na policii nic nehlásí. Protože jsou z toho vždycky jen komplikace a průtahy. Teď budou Toma vyslýchat jako nějakého zločince a je jenom otázka, co všechno na něho budou chtít hodit. Nic proti nim, ale pro policii je prostě každý podezřelý, pokud se neprokáže opak.
Co se týče Davida, ten z toho bude mít mrtvici, zvlášť pokud se toho chytnou média a bulvár. Teda pokud přežije zjištění, že mu Tom zase pláchl.
Á sakra, pořád čekám, kdy se tam objeví Bill. Že by ho nakonec policajti na Toma pověsili, aby na něho dohlídnul? 😀 Kolikátá už je to teorie? Tohle bude ještě sranda.
Díky, těším se na pokračování.
Přesně to si myslím Ireth moc se těším na další díl.
Ano, ano zase já a já osobně 😀
Musím uznat, že Tom začíná přemýšlet jako já asi po dvou panácích tequily a několik skleniček vína, mixnutých trochou whiskey- (to vše vypité asi za hodinu) a jemu se to povedlo dokonce za STŘÍZLIVA! 😀
Na začátku jsem si říkal, jaký je Tom prďola, když se bojí nahlédnout do batohu a k tomu ještě ty jeho užasné dedukce o zábavné pyrotechnice… Oh bože, že by se objevil mozek a po dovolené začal Toma řídit?
S dalším a dalším odstavcem jsem usoudil, že to asi tak nebude a mozek je pořád v nějakém tom rozpoložení-(nejspíše někde na Maledivach, kde si srká krvinkové koktejlíčky se synapsema), které řídí Toma. 😀
Co se týče Davida… Ehm, kdo je vlastně David? 😀 Mám pocit, že z něho se stalo takové klubko nervů, že se na všechno vykašlal a nasává na Maledivách s výše uvedeným mozkem. 😀
Tom… kapitola sama o sobě 😀 Takže si to lehce shrneme do pár slov:
-slavný blázen
-mistr průserů
-baron nepozorovaných odchodů
-lord perfektních převleků
-král vytáčení Dav…uzlíčka nervů 😀
Rozhodně by mě asi napadla další přirovnání, ale pro dnešek to asi bude stačit 😀
Děj… och ano, začíná se to tak nějak vyostřovat a to jsem si tak moc říkal, jak to bude taková hezká, lehká ňuňu love story a ono hov…exkrement 😀 Čím dál si začínám říkat, že myslet dopředu u této povídky prostě nepůjde, protože ani jedna z mnou vymyšlených pokračovacích úseku, prostě nepasuje. 😀 Proto vypínám do dalšího dílu svůj ctěný květák…
Děkuju moc za díl a zase se ozvu 😀
Hned, jak se objevila zmínka o tom, že Tom míří na policii, tak mi bylo jasné, že je to průser. Zvlášť, když si tam jen tak, sám, nakráčel… Kdyby to udělal trochu oficiálněji, jako slavná hvězda s Davidem v zádech, tak by z toho rozhodně vyvázl lépe. Ale zase by se veřejně prozradil, že to byl on, kdo s tím batohem pláchl… Je to těžké, no. Každopádně mi opět padlo spousta teorií, takže se zatím ani nepokouším vymýšlet další 😀 Ještě snad, že mě napadlo, že by Bill mohl být Tomův nový manažer, protože bych se vůbec nedivila, kdyby Davida klepla pepka :DDD
Tak tomu sa hovorí, že s poctivosťou ďalej zájdeš… chudák Tom, mal ten batoh niekam zahodiť a nie svedomito trepať na políciu. Nečakala som, že ho budú vypočúvať ako zločinca, veď tam prišiel sám dobrovoľné:/
To je vul 😀 teda, jit na stanici s batohem plnym drog a buhvi jakeho sajrajtu, to je vazne o Nobelovku za blbost 😀 doufam, ze tam nakluse pan "prozatimseschovavajici" Bill a nejak mu z toho prusvihu pomuze. Nebo ho povola sam pan policista? Uvidime 🙂 nicmene Tom je v jadru velice poctivy clovek, jen je zdegenerovany svou slavou. Pribeh nabira slusne obratky a to je super, bavi me cim dal tim vic 🙂
Dekuji za kapitolu ^^
Upřímně mě dost hlodá kde je Bill a jakou roli bude v téhle povídce zastávat! Člověk má po každém nově přibytém dílu nějakou teorii, která se ale s novým dílem hnedka ukáže jako mylná. Začínám být lehce netrpělivá! 😛 Vždycky těžko snáším, když je v povídce dlouhou dobu jen jeden z kluků. Ale věřím, že se Bill prostě objeví až přijde jeho čas. Jsem na něj vážně zvědavá! 😉
Každopádně Toma je mi relativně líto. Chudák se ocitá v jedné hloupé sotuaci za druhou a nemá to pořád chudák jednoduché. A k tomu má v patách určitě zuřícího Davida. Ne, nezávidím mu ani trochu! 😀
Těším se na pokračování! 🙂
Tom je vážne blbec! Dobre, chcel urobiť dobrú vec a odovzdať veci na polícii, ale nakráčať si tam len tak sám bez toho, aby vôbec niekomu povedal, kam ide…
Teraz si ho polícia pekne nechá na stanici a bude ho tam dusiť a Davida šľak trafí, keď nebude vedieť, kde zas Tom je 😀
Len dúfam, že tí policajti budú aspoň trochu rozumní a vypočujú si Toma a nebudú ho hneď odsudzovať, aj keď jeho zjavenie sa na polícii s batohom s takým obsahom je fakt dosť divné.
Ďakujem za kapitolu a som fakt zvedavá na pokračovanie a hlavne na to, kedy a ako sa tam zjaví Bill.