autor: Izzap
Epilog: Nepořádek v suterénu
Ztěžka vydechla a šoupala nohama po koberci. Šinula si to do ztemnělého suterénu. Den byl teprve v polovině, ale v temné místnosti nebylo ani jedno okno. Přeskočila poslední schod, levou rukou se chytila zábradlí a opatrně vykročila vpřed, přičemž před sebou jako slepec šátrala pravou rukou, to jak hledala řetízek, který, jak ona věděla, visel u žárovky, jež byla někde nad ní.
Ačkoliv jí bylo už čtrnáct, ještě na řetízek úplně pohodlně nedosáhla. Konečně se konečky jejích prstů dotkly chladného kovu. Zarazila se a pak chytila řetízek mezi ukazováček a prostředníček. Zatáhla a v tu ránu se suterénem rozlilo světlo žárovky, které chvilku problikávalo, než se ukázalo v plné síle.
Rozhlédla se po velké místnosti, bezmyšlenkovitě se poškrábala tam, kde byl její culík stažen gumičkou, a zašklebila se nad tím, co viděla. Byl to strašný nepořádek. Spousta krabic, některé srovnané v komíncích, jiné opřené o zeď, některé i o otcův první gauč. A jiné zase jen tak samy stály uprostřed toho, čemu by se mohlo říkat ulička.
Jestli myslíš, že tohle je binec, měla bys vidět sklep u mého dědečka,“ řekl jí Tom naposled, když vyslovila obavy ohledně vypořádání se s tím vším nepořádkem.
Její sklep je tak nudný, stěžovala si rodičům, protože skoro všichni její kamarádi měli v suterénu kulečník a staré videohry a 3D televize a pohovky a starožitná křesla a… no, nikdo v nich nemá jenom nepořádek, ne takovýhle.
Zamračila se, odhrnula si z očí ofinu a pokusila se vymyslet nejlepší místo, odkud začít. „Pokud pomůžeš s úklidem, uvidíme, co bychom s tou místnosti mohli udělat, dobře?“ vyjednával s ní Bill před týdnem.
Po chvilce se rozhodla začít tím nejjednodušším – dvěma velmi malými komínky krabic. Vypadaly mnohem zachovaleji než ostatní bedny, byly hezky poskládané a odsunuté z cesty tak, aby do nich nikdo nemohl vrazit.
S povzdychnutím sundala první krabici ze sloupce a hodila ji na červeně natřenou podlahu. Sfoukla vrstvu prachu, přičemž si mávala dlaní před obličejem, aby se jí špína nedostala do nosu.
Když byl prach pryč, klekla si vedle krabice a sundala víko. Zavzdychala, když odhalila vnitřek krabice – další nepořádek. Očividně někdo, pravděpodobně Tom, jednoduše vzal kopu rodinných pokladů (spíš harampádí) a hodil je do bedny, aby je pak někdy v budoucnosti roztřídil někdo jiný. Typický, pomyslela si a začala se věcmi prohrabovat. Nenašla nic víc než nějaké staré hračky, pár zarámovaných fotek a několik kousků oblečení, kterých se ani nedotýkala.
Bez zájmu zavřela krabici, odsunula ji a přitáhla si bednu, jež byla další v pořadí. Ani se nestarala o prach, hned sundala víko a zamračila se.
„To je tak nudný,“ zavrčela si pro sebe a vytáhla zarámovanou fotku ležící nahoře. Byla vybledlá, to jak na ni zřejmě svítilo světlo příliš dlouho před tím, než ji někdo schoval do krabice. Odložila obrázek na stranu a vytáhla pár dalších. Lidé na fotkách byli očividně pořád stejní – dva z nich byli Bill a Tom. Ostatní jen stěží někam zařazovala. Byla to nějaká žena, na jiných zase starší muž, na ostatních malý chlapec, jehož dospívání bylo ve fotkách zaznamenané. Ten chlapec vypadal povědomě, ale ona mu nedokázala přiřadit jméno.
Všechny obrázky dala na stranu, vyndala další a hned je upustila, protože se jí nevešly do rukou. Rámečky o sebe cinkly, jak padaly zpátky do bedny. Chystala se je znovu sebrat, ale pak něco upoutalo její pozornost, něco co vypadlo zpoza fotografií.
Chytila tu věc mezi prsty a přitáhla si ji blíž. Byla to vybledlá obálka, nic zajímavého ke zkoumání. Ale jakmile ji otočila, všimla si, že je bez adresy a stále zapečetěná.
Usoudila, že ničemu neuškodí, když ji teď otevře. Provlékla palec pod roh zalepeného pruhu a roztrhla ho. Začala ji naplňovat zvědavost. Z obálky vytáhla jeden list papíru složený na třetiny.
„Dopis?“ vyslovila a rozbalila ho se zmateným výrazem ve tváři.
Prolétla očima prvních pár řádků a nenašla nikoho, komu je dopis adresován či určen. „Hej, tati!“ zavolala přes rameno tak nahlas, aby ji slyšeli i v patře pod ní. Myslela si, že on bude znát odpověď na to, co to vlastně našla. Jsou to koneckonců jejich věci, takže oni by měli vědět.
Srdečně zdravím toho, kdo našel tento dopis, ačkoliv nemám pochybnosti o tom, že je to někdo z rodiny. Nemám tušení, kde se nacházíš, čtenáři, ani jaký je rok. Možná, že tenhle dopis si přečte někdo až ve čtvrtém tisíciletí. Pokud v té době ještě vůbec existuje svět. Dostal by se vůbec jeden dopis tak daleko? Vím, že v roce 2017 prochází technologie velkým vývojem, co jsem slyšel, nikdo se v této době s dopisy už neobtěžuje, alespoň ne s těmi na papíře. Všechno jde přes… oh, ani nevím, jak to celé funguje, ale vím, že papír k tomu není potřeba.
Takže je desátého června roku 1917, stejně jako roku 2017. Je mi teď sedmnáct let a Billovi a Tomovi je dvacet šest. Jsou stále spolu, samozřejmě. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že spolu zůstanou po mnoho a mnoho let, na rozdíl od Georga, jenž, jak vím, vyslovil jakési obavy. Předpokládám, že mu teď oba ukázali, jak se mýlil, že?
Nu, potkal jsem se s Billem a Tomem nedávno. Mají se tak dobře. Adoptovali malou holčičku, rozkošnou šestiletou slečnu, která umí mluvit tak spisovně, že zastínila všechny dospělé z adopční agentury – alespoň jak tvrdí Bill. Je nádherná. Má hnědé oči, které neustále fascinovaně kulí – stejně jako Bill před devíti lety.
Adopční agentura, jak mi vyprávěl Bill, řekla, že ji přivezla policie. Měla na sobě jenom staré roztrhané květované šaty. Vypadala vyděšeně a mluvila zmateně. Neměla žádné doklady, žádné záznamy a žádné dohledatelné příbuzné. Řekla, že poslední věc, kterou si pamatuje, bylo chození po městě, zatímco její matka nakupovala. Když se jí ptali na otce, neustále opakovala: „Tatínek je ve válce. Bojuje se špatnými lidmi.“ Problém byl, že v roce 2017 není žádná válka, ale v roce 1917 ano. Mám štěstí, že mne ještě neposlali bojovat, ale jsem si jistý, že to brzy přijde.
Takže Bill a Tom tedy adoptovali zmatenou malou holčičku, která opakovaně prohlašovala, že je rok 1917. Agentura řekla, že je velmi dobrá herečka a má velkou představivost. Nicméně nepřekvapilo by mne, kdyby se v následujících týdnech tady objevily nějaké zprávy o pohřešované dívce. Vlastně bych nebyl překvapený, kdyby v cestování v čase byl zakopaný pes u všech případů zmizelých občanů. A pochybuji, že vodní pumpa na našem pozemku je jediná… oh, jak to nazvat? Cesta? Nemám nejmenší tušení.
Většina lidí má cestování časem za něco neskutečného, za bláznivý nápad. Ale já vím své. Je to opravdu fascinující. Samozřejmě náš rodokmen se může zdát na první pohled dost… zamotaný, ale ve skutečnosti to tak bizarní není. Bill byl tady. Byl v roce 1908. Ale teď je tam, o století napřed, jež existuje paralelně s tím naším.
Je opravdu fascinující o tom přemýšlet, že? Dvě století, dvě doby existující v ten samý moment, jen… paralelně. A jako dvě souběžné linky by se nikdy neměly prolnout, ani trošku se dotknout. Ale takový už je život – ten je rozdílný od matematiky a učebnicových pravidel. V životě existují výjimky z pravidel a neočekávané zázraky, jež se čas od času dějí.
A Bill s Tomem jsou právě tou výjimkou. Jsou výjimkou, každý ve své době. A spolu našli rovnováhu a životní štěstí. Žijí spolu šťastně v roce 2017, přesně sto let od tohoto momentu, s nádhernou mladou dámou, kterou po právu pojmenovali Eleanor.
A teď – k čemu vůbec tenhle dopis slouží, ptáš se, čtenáři? Abych byl upřímný – ptám se na to samé. Pravděpodobně je to spíš zaznamenaný tok myšlenek než skutečný dopis. Nemám žádnou dobrou radu či moudro, jež bych prostřednictvím dopisu sdílel, ani úkol, který by měl čtenář splnit. Nicméně tohle je možná poprvé, kdy, čtenáři, vůbec slyšíš o všem tom cestování v čase. Jestliže ano, doufám, že jsem teď nerozvířil nějaký konflikt v tvé rodině. Pokud to před tebou příbuzní tajili, měli jistě své důvody. Nebo možná už vše víš a já jen opakuju známá fakta. Tak jako tak ti přeji jen to dobré, čtenáři.
James Theodore Trümper
Dívka nadskočila a ohlédla se přes rameno. Spatřila Toma stojícího v polovině schodů do suterénu a sklánějícího hlavu, aby viděl, co se děje. Podívala se zpět na dopis v rukou a pak znovu na svého otce.
„Nic, tati, jen… nebyla jsem si jistá, kde začít s úklidem,“ odpověděla s vřelým úsměvem.
Tom sešel další dva schody, aby měl lepší výhled na suterén a několik krabic, které jeho dcera odtáhla od zdi. „No,“ řekl a trhl ramenem, přes nějž mu visel jeden z dredů. „Vypadá to, že už jsi našla dobré místo, odkud začít, co?“
Dívka se podívala na krabici s fotografiemi a přikývla. „Rozhodně,“ souhlasila.
Otec zabubnoval prsty o zábradlí a znovu se rozhlédl po suterénu. Věděl, co jeho dcera najde a co všechno ji čeká. „Takže,“ promluvil asi po minutě, „jsi tady dole v pohodě?“
Dcera se ještě jednou ohlédla přes rameno. Teď v rukou třímala zarámovaný snímek. Usmála se a krátce odpověděla: „Jo.“
Tom usoudil, že může odejít. „Bav se, Ellie,“ řekl a zamířil po schodech opět nahoru. „Bill a já ti přijdeme pomoct později, dobře?“
„Dobře!“ zavolala na něj Eleanor. Slyšela, jak se zaklaply dveře. A poté, v očích tu samou dychtivost a fascinaci, které tam měl i Tom v den, když objevil deníky ve sklepě svého dědečka, obrátila svou pozornost na fotografie a další rodinné dědictví ukryté v suterénu a čekající na den, kdy bude objeveno a bude pokračovat ve své věčné pouti časem.
KONEC
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 31
Mockrát děkuju všem, co povídku četli, hodnotili a komentovali 🙂 Vždycky je super vědět, že se člověk s překladem nepachtí zbytečně :))
Další běh na dlouhou trať je uzavřen… A co můžu slíbit dál? 🙂 Mám vyhlídnutou novou autorku na THF, už se těším, až se do věcí od ní pustím :)) Ale ještě předtím, než to udělám, mám na seznamu zbylý dva dodatky k Work Out, takže následující dva pátky se můžete těšit na ně 🙂
Já moc děkuju, že jsem si tuhle povídku mohla přečíst v češtině. Mám ji moc ráda a tenhle poslední díl mám snad úplně nejradši,protože díky němu vím, že jsou všichni šťastní a spokojení a tak to má být 🙂 A obdivuju autorku, že něco takového dokázala vymyslet, protože sepsat takové hrátky s časem musí být zatraceně náročné!
Na dodatky k WorkOut se samozřejmě těším, ještě jsem je nečetla, ale úplně nejvíc se těším na tu novou povídku, pokud je to ta, která si myslím, že to je 😉
Tohle byla moc krásná povídka s docela netradičním koncem. Opravdu zajímavý nápad, který v hlavě spustí proud myšlenek a teorií. Zdá se, že tahle rodina bude mít cestování v čase ve vínku po dlouhé roky, možná staletí. Prostě super!
Moc děkuji za parádní překlad. Moc si vážím tvé práce, protože vím, kolik to zabírá času a úsilí. Držím palce v další práci a přeji ti dobrou ruku ve výběru povídek.
No pani, takovy pekny konec 🙂 tatka Tomi a tatka Bill 😀 😀 jak vidno, putovani v case bude i nadale pokracovat.
Dekuji za krasny preklad cele tehle zvlastni povidky 🙂
Krásný konec úžasné povídky. Pánové Trümper a Kaulitz mi budou moc chybět. Jen škoda, že jejich dcera nedostala víc prostoru, i její příběh je určitě zajímavý. Ale aspoň je o čem přemýšlet… 😀
Díky za překlad
škoda že už je konec dopadlo to dobře.
Jejda a já si hloupá myslela, že mě ještě pár dílů čeká. 😀 Vždycky se ztrácím v dílech povídek a zapomínám na to! Takže to byl pro mě dneska menší šok. 🙂
Jinak musím říct, že jsem ze závěrečného dílu překvapená, ale strašně moc se mi líbí! Asi jsem nečekala další posun v letech a už vůbec jsem nečekala, že by si Tom s Billm adoptovali holčičku a pak to na ni takhle připravili, aby se dozvěděla minulost své rodiny. Wooow, opravdu jsem překvapená a na konci mě to donutilo uronit pár slziček. Strašně krásné zakončení povídky, nic lepšího jsem si nemohla přát, opravdu! 🙂
A hlavně jsem neuvěřitelně šťastná, že to klukům i po letech funguje! Jak je vidět, jsou šťasní, mají holčičku a hlavně jsou stále spolu!! 🙂
Strašně moc děkuji za báječný překlad, Allko! 🙂 Tuhle povídku jsem si zamilovala a rozhodně se k ní ještě několikrát vrátím! 🙂
Allka, ďakujem za preklad tejto zaujímavej a zvláštnej poviedky. Veľmi ma bavila. Teším sa na ďalšie Tvoje preklady:)
Táto kapitola bola zvláštna, taká ako keď chce režisér divákov navnadiť na možné pokračovanie filmu. Celkom by som sa tešila keby autorka napísala aj príbeh o Eli. Bol to pekný záver:) Takže Tom a Bill majú dcérku z minulosti:)
Miluji všechny ty věci, které se týkají cestování časem apod. Opravdu mě nenapadlo, že tak geniální příběh najdu i tady. Vůbec se nedivím, že byl příběh přeložený do tolika jazyků, byla by škoda, kdyby ne. Jsem ráda, za český překlad, moc za něj děkuji! A hlavně musím říct, že autorka, která tohle napsala, by měla být spisovatelkou, protože má opravdu talent, jak promyslet všechny ty detaily a jak to do sebe všechno tak krásně zapadá, nemůžu tomu uvěřit! Povídka mě bavila a poprvé to nebylo jen kvůli vztahu Bill a Tom kvůli tomu,že se milují. Celý ten příběh je fascinující. Miluji postavu Jamese, vážně jsem si ho zamilovala! A ten konec? Jak dcera Eleanor najde dopis? Nic lepšího snad ani není. Vím, že je to svým způsobem otevřený konec, ale snad poprvé v životě mě to nevadí. Mám z té povídky, krásný pocit. Autorka prostě udělala kombinaci dvou věcí, který miluji fantasy s kouskem scifi a lásky dvou lidí, kteří mají být spolu a překonávají čas! Moc za ten příběh děkuji. Užila jsem si to čtení! Omlouvám se, že to nepíšu v angličtině, ale nevím jestli bych v tom jazyce dokázala přesně vyjádřit jaká z té povídky mám pocity!
Tak nakonec do sebe všechno pěkně zapadlo a kruh se uzavřel. Moc zajímavá a opravdu promyšlená povídka. Vztah kluků je tady tak moc krásný a evidentně ani spousta dalších let na tom nic nezměnila 💕
krasny pribeh, bylo mi lito Billa ze vse opousti, ale jinak to neslo v r 1908 by se nemeli dobre. krasnej, pro me necekanej konec. ❤