Live my life 32.

(Simone)

Brzké vstávání na cestu mi nikdy nevadilo. I přes všechny zkušenosti jsem nikdy nemohla samým nadšením dospat. I proto jsem byla časně na nohou a začala připravovat snídani. Tom se vypotácel asi půl hodinky po mně. I přes varování samozřejmě Baron ukořistil kousek šunky, tím jsem si byla jistá. Ale usvědčující fotku jsem neměla, takže platila presumpce neviny. Vrhla jsem na toho darebáka výhružku v podobě nebezpečně vyhlížejícího výrazu a doufala, že to nebude budoucí příčina pozvraceného auta.

Když dorazil i poslední obyvatel domu, společně jsme se najedli. Poslední úpravy a přípravy už musel zvládnout každý sám. Zanedlouho už jsme přivítali Elsu a Gordona, samozřejmě spolu s Billem a Pumbou. Po výměně „psa za syna“ byl konečně prostor vyrazit na cestu. Moc dlouho to ovšem nevydrželo. Ti dva kumpáni se tam vzadu provokovali a pak musel Tom samozřejmě nejvíc nutně na toaletu. Přišlo mi to vlastně hrozně vtipné, ale byla jsem ráda, že tahle léta už máme s Jörgenem za sebou.

Pobaveně jsem vystoupila a zatím jsme nechali čtyřnohé pasažéry obhlédnout zdejší odpočinkové prostranství a upustit trochu tekutiny z močových měchýřů. Když jsem se na ně tak dívala, samotné se mi začalo chtít, ale riskovat vstup byť jen na dámské toalety jsem rozhodně nehodlala. Nerada bych těm dvěma přivodila infarkt, kdyby si uvědomili, že jsem mohla něco slyšet. Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad osudem a podobnými věcmi, ale měla jsem pocit, že v tomhle případě snad nemohlo jít o nic jiného. Oni dva si byli prostě souzení.

(Jörgen)

Situace v autě byla tématem čiré provokace a lásky v začátcích. I když to možná nebyla nejvhodnější chvíle pro milostné aktivity, když jsem zapátral ve vlastní paměti a vzpomínal, co jsem kolikrát vyváděl já, i na ještě méně adekvátních místech, musel jsem zkrátka dělat, že nic nevidím a neslyším, neboť bych nebyl férový. Dle pár rychlých pohledů na Simone na tom byla nejinak a tak jsem zkrátka jednoduše vyhověl Tomově žádosti o zastavení a potutelně jsme se usmívali na Elsu s Gordonem, že „už to začíná“.

Všichni jsme na to byli připravení, a já nejvíc. Byl jsem to přece já, kdo mluvil s Billem, aby se nebál projevovat city ohledně Toma. I kdyby to mělo znamenat zastavování každou hodinu. Nemohl jsem si přát víc než tohle. Představa, že by ti dva spolu nevycházeli, byla příšerná a nadmíru mě děsila. Tahle varianta byla zpestření života nás všech. Věděl jsem, že si s nimi ještě užijeme. Netušil jsem, jak dlouho jim to může vydržet, nebo jak pevné pouto mezi nimi je, ale s tím, jak z něj Tom byl na větvi a jak Bill všechno promýšlel, jsem tušil, že to nebude jeden letní románek.

(Elsa)

Byla jsem trochu zmatená, když auto před námi hodilo blinkr a začalo odbočovat k odpočívadlu. Doufala jsem, že nikomu z posádky není špatně. Jak jsme se nasmáli, když jsme si s Gordonem vyslechli pravý důvod k zastavení. Ti dva byli prostě neuvěřitelní. Nedali si chvíli pokoj. Doufala jsem, že přes léto se dostatečně nabijou společnou energií a nebudou pak ve školním roce vyvádět hlouposti, když spolu bydlí. Moc dobře jsem si totiž pamatovala, jak jsem zatahovala hodiny, když jsem byla zblázněná do jednoho kluka z vedlejší školy. Přišlo mi to tak dávno, ale když jsem se dívala na ně dva, jako by se mi to rázem vrátilo. Bill, jindy tak rozumný a pečlivý, se v Tomově přítomnosti velmi rychle změnil a mě až překvapovalo, co jsem to vlastně celou dobu měla doma za dítě. Myslela jsem si, že ho znám, ale jak je vidět, láska opravdu dělá s člověkem psí kusy.

(Gordon)

Trochu jsem litoval, že nejsem v jejich věku a nemůžu taky beztrestně špásovat s Elsou. Taková rychlovka na odpočívadle by nebyla vůbec špatná. Kdybych se nemusel soustředit na řízení, klidně bych ji taky někam ještě zatáhl a pošpásoval si. Ale soustředění na dálnici by pak bylo mnohem těžší, takže pro bezpečí nás všech jsem to v sobě potlačil a chlácholil se vědomím, že večer už budeme v motelu a další večer u moře a tam bude spousta příležitostí si vynahradit nedostatek času při všedních starostech.

(Bill)

Když jsem uslyšel jemnou melodii budíku, zamručel jsem a zahrabal se ještě víc pod deku. To přece není možné, že už zvoní, před chvílí jsem zavřel oči. Po chvíli se zavrtěl i Tom, který začal hluk vycházející z té malé potvory registrovat a přikryl peřinou obě naše hlavy.

„Dobrou noc.“

Rozesmál jsem se nad jeho poznámkou a s potěšením si uvědomil, že jsme oba nazí. Políbil jsem ho na krásně horký krček a pohladil jeho dokonale tvarovaný zadek.

„Dobré ráno.“

„Mmm, když mi ho takové uděláš, možná se nechám ukecat.“

„Flákání bohužel není povoleno… ale mohli bychom spořit čas i přírodu a dát si společnou sprchu, co ty na to?“

„To zní dobře.“

Chvíli jsme se navzájem přemlouvali, až jsme se přiměli opustit vyhřátý pelíšek. Přeběhli jsme do koupelny a užívali si krásně horkou vodu a tělo toho druhého. Hned se vstávalo líp. Spokojili jsme se s mazlením a vzájemným omýváním, alespoň prozatím. Při prohřátí všech svalů jsem se pěkně probral a byl připravený čelit dalším kilometrům, které budu zdolávat sezením na zadku. Nejprve jsme ale vzali psiska ven a pak zamířili na snídani. Byla celkem bohatá na výběr, to se muselo nechat. Nalili jsme si oba preventivně kafe, abychom neměli tendence v autě dospávat deficit z noci.

Pak jsem do sebe naládoval čtyři toasty s džemem a máslem a dvě vajíčka natvrdo k tomu. Cítil jsem se příjemně napucnutý a hladil si vyboulené bříško. Však ono bude spousta prostoru v klidu trávit.

(Tom)

Musel jsem přiznat, že se mi z té vyhřáté postele ani trochu nechtělo. Dokonce ani pod vodu ne. Ale když už jsem tam byl, nebylo to tak strašné, přece jen Billova přítomnost a doteky dělaly hodně. Docela mě to vzpružilo a vyhlídka té pestré snídaně jakbysmet. Spokojeně jsem se usadil a naservíroval si míchaná vajíčka se slaninou a čerstvým chlebem. Moje chuťové pohárky prožívaly orgasmus a asi to bylo poznat na mém výrazu, protože Bill se na mě v jednom kuse culil. Jídlo bylo zkrátka jedno z mých největších lásek.

Po něm šlo ale všechno celkem ráz na ráz. Odnést tašky, udělat pár fotek na památku a už jsem se zase poutal pásem, připravený vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím. Dneska jsme zvolili trochu sofistikovanější program, a buď jsme se kochali krajinou, nebo si povídali všichni čtyři. V největším zoufalství, kdy jsme stáli v zácpě, jsme vytáhli cestovní magnetické „Člověče nezlob se“. Ani nevím, kdy jsem to hrál naposledy, ale teď na to byla celkem dobrá příležitost. Svůj účel to splnilo, cesta ubíhala rychleji, i když základní motto jsme vždycky nedodržovali, protože nás oba štvalo, když jeden druhému vyhodil figurku z pole těsně před domečkem.

V takových momentech jsem si dokázal celkem živě představit, jak je nám s Billem třeba něco kolem sedmdesáti a sedíme doma na zahradě a při letním podvečeru usrkáváme horkou čokoládu a rozčilujeme se nad touhle primitivní dětskou hrou. Byla to celkem vtipná vize, nijak hrůzostrašná, nebo děsivá. Vlastně se mi líbila a jako budoucnost v důchodu to neznělo vůbec špatně. Uchechtl jsem se, když se mi vloudila myšlenka, zda budeme v tomhle věku ještě nějak sexuálně aktivní. Prozatím jsem to uzavřel s tím, že je to příliš vzdálené, abych to dokázal odhadnout.

Měl jsem ale tušení, že už to budou spíš jen polibky, hlazení a zlevněné mléko v Kauflandu. V tu chvíli jsem vyprskl smíchy a Bill se div neurazil, protože zrovna triumfálně zaparkoval poslední ze svých figurek. Ujistil jsem ho, že šlo o něco jiného a náznakem ruky jsem dodal, že mu to vysvětlím později. Spokojil se s tím a uklidil hru zpátky do batohu.

Přestávky byly příjemné na protažení a odreagování, ale všichni jsme věděli, že se jen zdržujeme od co nejdřívějšího dojezdu. Proto jsme se je snažili maximálně urychlit. Stejně jsme je dělali hlavně kvůli psům, popřípadě kvůli našemu občerstvení. Rodiče se zatím vystřídali v řízení a my s Billem už jsme k sobě byli tak nějak natulení, jak nás to zmohlo. Chvíli jsem si klimbl, protože jsem ucítil, jak do mě jemně šťouchl, že jsme na místě.

Sláva! Zaparkovali jsme u krásné vilky natřené cihlovou barvou s velkou zahradou a bazénem. Byla tu i terasa, venkovní posezení jak pod slunečníkem u stolu, což jsme plánovali využívat na snídaně, anebo na pohovce a křeslech, pod plachtou, co byla zavěšená mezi stromy, aby poskytovala příjemný stín. Interiér byl nádherný. Mísila se tu elegance s praktičností a všude bylo neskutečné množství květin. Ložnice se pyšnila masivním dřevěným nábytkem a barevně byla laděná do béžovo-hnědé. Nevadilo mi to, působilo to tak dospělácky, až jsme na sebe s Billim pohlédli. Připadal jsem si v tu chvíli trochu jako na líbánkách, a tohle měla být naše svatební noc.

autor: Neilinka