autor: B-kay
Jak se říká, ke psaní musí být vždy vhodné podmínky, aby dílo za něco stálo a aby s ním byl samotný autor spokojen. Já měla dnes pro psaní podmínky přímo dokonalé. Hlavu vznášející se v oblacích, starosti srážející mě k zemi jsem pro jednou nechala za zády a užívala si milovanou svobodu a neomezené tvůrčí možnosti.
Doufám, že se mi podařilo napsat díl ke vší spokojenosti :). Užijte si to!
„Opravdový přítel zná tvé slabosti, ale poukazuje na tvé silné stránky; cítí tvé obavy, ale utvrzuje tvou víru; vidí tvé starosti, ale uvolňuje tvou duši; rozezná tvé hranice, ale zdůrazňuje tvé možnosti.“
(William Arthur Ward)
„Takže,“ Andreas si nenápadně odkašlal a přes stůl se naklonil blíž k hromádce neštěstí sedící naproti němu. „Kdy mi konečně hodláš říct, co se stalo?“ Snažil se, aby jeho hlas nepůsobil příliš zoufale, ale tahle Tomova podivná letargie trvala příliš dlouho na to, aby ji mohl i nadále ignorovat. Trpělivost nikdy nepatřila k Andreasovým přednostem.
Nervózně máchaje rukou před obličejem svého přítele, si stanovil jasný cíl. Po několika dnech, kdy na něj Tom téměř nepromluvil, dokonce sotva pohlédl jeho směrem, z něj konečně vymámí pravdu.
Tom v odpověď jen pokrčil ramenem a tvářil se nadále sklesle. Nezvedal pohled od jantarového obsahu své skleničky a s bradou opřenou o stůl pokračoval v ignorování všech přítomných lidí, doufaje, že dokud si jich nebude všímat, nebudou si všímat ani oni jeho. Ještě nikdy předtím si tak moc nepřál být neviditelným. Kéž by mohl splynout v davu ječících a poskakujících lidí, procházejících kolem nich. Kéž by se mohl nepozorovaně vytratit, nebo ještě lépe, kéž by mohl zmizet úplně. Byl si jistý, že by se všem akorát ulevilo. Zejména jedné osobě.
„Haló, Tome, já s tebou mluvím.“
Andreas Toma jemně šťouchl do čela a s jistým znepokojením v očích se díval na to, jak se mračí a znechucen svým vlastním chováním do sebe hází dalšího panáka.
Za jiných okolností by byl rád, protože vytáhnout Toma v sobotu večer ven a ještě ke všemu do baru s úmyslem opít se, bylo hotovým zázrakem. Nyní však bylo všechno jiné. Nebylo to takové, jak si vždy přál, a už vůbec ne takové, jaké očekával. Při pohledu na něj věděl, že to nedělá z vlastní iniciativy. Nebyl sám sebou. Nechoval se jako Tom, kterého znal. Mluvila z něj neznámá bolest a strach, které spatřil v jeho očích pokaždé, když si Tom nedal pozor a došlo k náhodnému setkání jejich pohledů. Bylo zjevné, že se s tím snažil během posledních pár dnů bojovat a zjevné bylo také to, že se mu to nepodařilo. A tak se jako většina lidí uchýlil k poslední možnosti – chtěl otupit své starosti alkoholem, utopit je na dně skleničky.
„Nechceš mi říct, co se děje?“ ptal se dál a následoval Tomova příkladu, když do sebe na jeden nádech převrhl průsvitný obsah svého drinku. Nechtěl se opít do bezvědomí, chtěl v Tomovi pouze vzbudit dojem, že není na výslechu, že si s ním chce jen promluvit. Jako přítel.
„Nic se neděje.“ Tom odsunul tři prázdné skleničky na kraj stolu a pokynul číšníkovi, aby mu přinesl další drink. „Je sobota. Chtěls jít ven, tak jsme venku. Tohle máš rád, nebo se snad mýlím?“
Andreas váhavě kývl hlavou. „Ano, tohle mám opravdu rád. Rád chodím mezi lidi, bavit se, dát si pár panáků.“
„Potom nechápu, v čem je problém,“ povzdechl si Tom smutně a zvedl pohled. Oči mu téměř okamžitě zabloudily k vysoké černovlásce opírající se o pult, zabrané do rozhovoru s červenajícím se barmanem. I na dálku si všiml toho, jak byl nervózní, jak se na ni nemohl přestat dívat, jak ho její přítomnost připravovala o veškerou sebejistotu a měnila jej v někoho zcela jiného.
„Problém je v tom, že ty to rád nemáš. Nikdy jsi se mnou nechtěl nikam jít, raději sis hrál na pokoji s kytarou a nechals mě jít samotného. Tak proč tak najednou?“
Tom nespouštěl pohled z dvojice u baru. V ústech měl sucho, hrudí se mu rozlévala podivná prázdnota. Každou vteřinou si pořád víc uvědomoval zvláštní spojení mezi ním a nervózním barmanem. Byli si tak podobní.
„Myslel jsem, že budeš rád.“
„Jsem rád… to jsem, opravdu, ale-“ Andrease dostávalo Tomovo vyhýbání se přímé odpovědi a prázdné konstatování bez jakýchkoliv emocí. „Začínám mít o tebe strach.“
Tom se smutně pousmál. „Nemusíš se o mě bát, jsem velký kluk. Umím se o sebe postarat.“
Černovláska pootočila hlavu a Tom zklamaně svraštil obočí. Zatímco mezi sebou a barmanem, který při zvuku jejího smíchu úplně zapomněl na to, co chtěl udělat, nacházel jistou podobnost, ona byla jemu podobná jen barvou vlasů. Byla veselá, otevřená, nakláněla se k lidem vedle sebe a vedla s nimi uvolněné konverzace. Jen nepřirozená řeč jejího těla a hlasitost smíchu prozrazovala hodně o její opilosti. Jeho si v takové pozici představit neuměl. On byl vždy upravený, nesmělý, inteligence z něj sálala na míle daleko. Byl opatrný, spíš tichý a nedůvěřivý, a přesto Toma dokázal zaujmout tak jako žádná před ním.
„Mrzí mě to, ale musím se zeptat,“ zaslechl blízko své tváře Andreasův nejistý hlas. „Souvisí to nějak s Kaulitzem?“ zeptal se tak tiše, jak jen to bylo vzhledem k přeplněné místnosti možné. Tomův pohled mu byl nejenom okamžitou odpovědí, ale i varováním. Jako by jeho oči tiše prosily: nevyslovuj to jméno.
„Už jsem tě několikrát prosil, abys mu říkal křestním jménem.“ Tom se shrbil ještě víc. „Když se za to v přítomnosti ostatních stydíš, je to tvoje věc, ale mohl bys to dělat alespoň přede mnou.“
„Dobře dobře, omlouvám se.“ Blonďák roztržitě zakroutil hlavou. „Souvisí to nějak s Billem?“
„Proč by to mělo souviset právě s ním?“ Tom v duchu zaúpěl.
Už jen zaznění Billova jména jitřilo prázdnotu, která byla jeho součástí od chvíle, kdy jej Bill vyhodil. Lhal mu. Slíbil, že se už nikdy nebude cítit osamělý, slíbil mu to, a přesto svůj slib porušil a dostal Toma do stavu, v jakém se nacházel po dědečkově smrti.
Ale nebyl jediným, kdo porušil svůj slib. I on slíbil Georgovi, že se nevzdá, že bude bojovat a vytrvale odolávat Billovu odmítání až dokud si jej nezíská. Nezvládl to. Něco takového ani nešlo zvládnout.
„Trávili jste spolu prakticky celé týdny. Nejdřív společný projekt a doučování, pak ten Gregův útok. Byl jsi pořád s ním, a když jsi s ním nebyl, tak jsi o něm neustále mluvil. A teď najednou… nic. Jako by ze dne na den přestal existovat.“
„Možná je to tak lepší,“ povzdechl si Tom a nedůvěřivě se zadíval na sklenku, kterou před něj číšník postavil.
Jazyk se mu začínal nepříjemně lepit na patro, lidé kolem něj se pomalu měnili ve vířící se masu barev bez tváří a beze jmen, Andreasův obličej naproti němu jemně poskakoval, ale stesk po Billovi a po čemkoliv, co s ním nějakým způsobem souviselo, každou vteřinou narůstal. Měl v plánu opít se tak, aby na něj alespoň na chvíli zapomněl, aby mu byl schopen poskytnout svobodu, po níž tolik toužil, aby se i on proměnil ve stín bez tváře a beze jména a nezpůsoboval mu bolest. A ani to nedokázal.
„Udělal ti něco?“
„Ne.“
„Pohádali jste se?“
„Ne.“
„Mohl bys mi alespoň jednou odpovědět celou větou?“ Andreas si unaveně protřel tvář a rychle zamrkal. Rysy Tomova obličeje se začínaly pomalu rozmazávat, hranice předmětů vytrácet, měl akorát dost.
„Ne.“ Tom zavrtěl hlavou a zaujal svou předešlou polohu. Bradou se opřel o stůl, ale tentokrát zavřel oči.
„Proč?“ Andreas jej hravě zatahal za rukáv košile.
„Protože se už nechci bavit o Billovi.“
V mysli se mu okamžitě vynořila sněhově bílá tvář, hluboké, překrásné oči plné nedůvěry a zranitelnosti. Viděl jej zcela jasně. Mystickou dokonalost, která se v jeho mysli přetransformovala v něco nedosažitelného, protože přesně takový byl Bill. Nedosažitelný, vzdálený, nezáleželo na tom, o kolik se Tom přiblížil, pořád nebyl dost blízko na to, aby došlo ke kontaktu. Dokonce i když jej tehdy v noci líbal na krku a tiskl v náručí, i ve chvíli, kdy mu byl nejblíž, co kdy mohl být, jej doopravdy necítil, protože k sobě možná měli fyzicky hodně blízko, ale duševně byli zcela jinde. Přesně tak, jak si to Bill přál. Na opačných stranách propasti, rozděleni hranicí, skrz kterou neexistoval bezpečný průchod. Oba to věděli. Bill jej varoval, ale on neposlouchal. Nechtěl. Až do chvíle, než mu to všechno došlo.
„Měl bys jít za ním.“
„Cože?“ Otevřel oči a překvapeně zamrkal při pohledu na kamaráda, který mu věnoval opilý úsměv plný pochopení.
Andreas si hlasitě zívnul. „Běž za ním. Říkej si, co chceš. Dobře vím, že tahle tvoje nálada souvisí jen s ním. Jen kvůli němu děláš poslední dobou samé hlouposti.“
„Jaké hlouposti?“ Tom zvědavě pozdvihl obočí.
„Vykašlal ses na Mandy. Tehdy na vašem rande.“ Nevěřícně zakroutil hlavou. „Kvůli praseti,“ dodal se smíchem, doufaje, že tím vykouzlí úsměv i na Tomových rtech, i když jen malý. Podařilo se.
„Je to Billovo prasátko,“ řekl Tom se smutným úsměvem. „Jmenuje se Atom.“
Andreas sám sobě slíbil, že nebude komentovat jméno mazlíčka kluka, který, jak se zdálo, začínal být nejdůležitější součástí Tomova života. Proto jen s úsměvem zakroutil hlavou.
„Vím, proč ses na ni vykašlal. A oba dobře víme, že to nebylo jen kvůli praseti.“
Tom odložil nedotknutou sklenku stranou a zadíval se na Andrease vážným pohledem. „Proč?“
Chtěl to slyšet. Chtěl, aby mu odpověděl. Aby to jeden z nich konečně vyslovil nahlas.
„Protože nemá černé vlasy, nevypadá jako on, nechová se jako on. Mám pokračovat?“
„Ne.“ Tom jemně zavrtěl hlavou s pohledem upnutým do klína. V uších cítil hlasitou ozvěnu svého vlastního srdce. „Ale je zbytečné o tom mluvit. Zkazil jsem to. Je konec.“
„Proto ti říkám, jdi za ním.“ Andreas se znovu naklonil přes stůl, aby Toma povzbudivě poplácal po zádech, naneštěstí však trefil Tomovu tvář a uštědřil mu pár slabých facek. ˇ
„Omluv se mu, promluvte si, udělej cokoliv. Hlavně něco dělej.“
Tom s tichým smíchem odehnal jeho ruku a dlouze se na něj zadíval.
Oba dva byli opilí a možná právě díky tomu získal Andreas na danou situaci zcela jiný pohled. V alkoholickém opojení, ve viru nekonečných možností, se zdálo být všechno jasné a lehké, každý problém měl své řešení, ale ve skutečnosti to takové nebylo. Bylo to tak komplikované, jak jen mohlo být. Vztah mezi ním a Billem byl zamotaný snad od začátku. Nikdy si nevymezili přesné hranice, nikdy nediskutovali o tom, kdy jejich vztah ze školních partnerů přešel v přátelský, pokud vůbec, ale Tom se někde na té kratičké cestě zamiloval.
Jemně zakroutil hlavou ve snaze zahnat nechtěné myšlenky a zvedl pohled od Andrease, který začínal usínat s hlavou opřenou o loket.
„Sakra,“ zasténal a přimhouřil oči, aby lépe viděl na osoby stojící za Andreasovými zády. Doufal, že byly jen ošklivým přeludem. „Sakra, sakra,“ vydechl nešťastně, když se zlatovlasá dívka nečekaně otočila a jejich pohledy se střetly. V očích se jí mihlo poznání. Sklonil se, doufaje, že jej nestihla zaregistrovat.
„Co se děje?“ mumlal Andreas, kterého únava a opilost zmohly mnohem dřív, než očekával.
„Mandy, je tady Mandy,“ sykl Tom a nemotorně se zavrtěl na židli. Jen tak tak se stihnul vyhnout pádu.
Andreas prudce vykulil oči a utíral si z úst neexistující slinu. „Kde?“
„Přímo za tebou.“ Nenápadně zvedl pohled a nešťastně zakňučel. „Jde sem,“ naznačil Andymu ústy.
„Jak vypadám?“ ptal se zděšeně Andreas.
„Cože?! Kašli na to, jak vypadáš, raději rychle vymysli, jak se odsud-„
„Tome? Andreasi?“ Mandy v růžových minišatech, které se absolutně nehodily do deštivého počasí, se svými vyčesanými vlasy a načechraným kabátem Tomovi připomínala obří cukrovou vatu. Možná by se za jiných okolností i zasmál, ale nyní na to rozhodně nebyla vhodná příležitost. „Nikdy bych neřekla, že na vás dva natrefím zrovna tady.“ Naklonila se dopředu a přelétla Tomův obličej jiskřivým pohledem.
Tom silně polkl. „My jsme jen… šli jsme jen-„
Vyslal zoufalý pohled k Andreasovi, doufaje, že mu pomůže, ten však nespouštěl oči z Mandy a s otevřenou pusou jí zíral do výstřihu. Tom v duchu protočil očima, pod stolem natáhl nohu a silně jej šťouchl do lýtka, místo Andyho však trefil dívku postávající vedle Mandy, která ublíženě zkřivila obličej a odkulhala se posadit k baru.
„Něco slavíte?“ Mandy byla vytrvalejší a spokojeně se zahleděla na hromadu prázdných skleniček na stole. Okamžitě poznala, že je Tom přesně tam, kde si ho vždy přála mít. Opilý, neschopen se bránit. Věděla, že se taková šance nemusí vyskytnout více než jednou, a proto se rozhodla jednat.
„Vlastně, jsme byli právě na odchodu,“ zamumlal Andy, nespouštěje oči z růžové krajky na šatech.
„Ale no tak, noc je ještě mladá,“ trucovitě našpulila rty.
Tomovi se najednou udělalo špatně. „J-já… musím na vzduch.“
Prudce vstal, prosmýkl se kolem Mandy a zamířil přímo k východu. Ignoruje mumlání lidí, do kterých cestou neopatrně vrážel, razil si cestu ven a oddechl si teprve ve chvíli, kdy vystoupil na ulici a na tvář a oblečení mu začaly dopadat těžké kapky deště. Zhluboka vdechoval těžký vzduch prosáklý zemitou vůní, roztáhl ruce, zavřel oči a natočil tvář k nebi. Usmál se. Dokázal by tam tak stát klidně celé hodiny. Kolemjdoucím musel připadat jako naprostý blázen, ale to bylo to poslední, na čem mu záleželo. Konečně se cítil alespoň o trochu lépe.
Až do chvíle, než se mu kolem boků omotal pár rukou a zatáhl jej pod blízký přístřešek. Bál se otevřít oči. Věděl, že stisk rukou byl až příliš jemný na to, aby patřily Andymu.
„Zbláznil ses?“ ptala se Mandy, zatímco se tiskla na jeho tělo ve snaze zahřát jej.
Tom se zamračil. Nebyla mu zima. Nic takového nepotřeboval. Jemně ji od sebe odsunul, ale dřív, než stihl vykročit, byla Mandy znovu omotána kolem jeho těla. Její tvář byla tak blízko, že byla tím jediným, na co se mohl soustředit. Hlasitě mu vydechovala na rty, pěstěné ruce mu vpletla do vlasů a zatahala za malý culík, který s oblibou nosil.
„Jsi smutný. Nemám pravdu?“
Tom pootevřel rty, ale nedokázal odpovědět. Cítil se zvláštně. Neuměl ten pocit identifikovat. Opětuje její pohled, jemně kývl hlavou.
„Vím o něčem, co ti pomůže,“ šeptla, špičkou nosu přejela přes ten jeho.
Vezmeš mě za Billem? Ptal se neslyšně. Řekneš mu, že mě to mrzí a že mi chybí?
Tom cítil její silný parfém; ostrá vůně obklopující jej ze všech stran byla tak intenzivní, že pohltila vůni deště a bláta a byla tím jediným, k čemu se upínala jeho podnapilá mysl.
„Chceš to vědět?“ Uvolnila ruce z jeho vlasů a dotkla se mokré tváře, prsty procházeje jemnými vousy.
Tom neodpověděl. Zjevně to pochopila jako souhlas.
„Půjdeme ke mně domů a tam ti pomůžu zapomenout na všechno, co tě trápí.“ V očích ji nebezpečně jiskřilo, ignorovala fakt, že se jí Tom zatím nedotkl ani malíčkem jedné ruky, a postavila se na špičky, aby byly jejich obličeje ve stejné úrovni. „Vím, že to chceš,“ zasténala mu na rty. „Chceš to stejně jako já.“ Tom se od ní mírně odsunul, ale byla jako chobotnice. Nedopřála mu ani kousek vlastního prostoru. Hrudníkem se tiskla na ten jeho, kolem krku mu pomalu omotávala dlaně, až dokud neucítil, jak tiskne jeho tvář k té své. Instinktivně sevřel rty, ale ani to ji neodradilo od násilného polibku, který mu vzápětí věnovala. Naléhavě sála nejdříve jeho spodní, pak i vrchní ret a Tom v sobě nenacházel sílu odehnat ji. Byl unavený a zesláblý, zmatený a vnitřně naprosto prázdný. Nabízela mu pomoc, pomoc, pro kterou by ještě před dvěma měsíci udělal všechno na světě. Tu, o kterou náhle nestál. „Půjdeme ke mně a tam se pomilujeme. Zapomeneš na všechno. Oba zapomeneme,“ zasténala a opět se přisála k jeho rtům.
Tomovou myslí prolétl záblesk. Sen, obraz budoucnosti, přání, jen pouhá halucinace… tím si nebyl jistý, ale pozvedlo to frekvenci jeho tepu na hranici snesitelnosti. Viděl, jak se s Billem milují, viděl jejich nahá zpocená propletená těla, hladové polibky, drtivá objetí. Něžné pohledy, slibující dosáhnutí společné věčnosti. Viděl lásku a oddanost v té nejčistější formě, důvěru a pouto, obě tak bezbřehé, že mu jen pomyšlení na něco takového naplnilo nitro radostí a odhodláním.
Nebyla to halucinace. Náhle si tím byl víc než jistý. Ten záblesk patřil budoucnosti, byl ukázkou toho, co mohlo být. Co společně směli dosáhnout.
Ucítil silný impulz, který rozpohyboval jeho tělo a donutil jej jednat. Vymanil svou tvář ze sevření pěstěných rukou a ustoupil od ní. Jeho opilý pohled byl náhle plný střízlivé jistoty.
„Nechci zapomenout,“ řekl tiše, couvaje zpět do deště.
Mandy k němu vysílala zhrozené pohledy, nechápavě kroutila hlavou, choulíc se do tepla růžového kabátku. Měla v úmyslu protestovat, říct Tomovi od plic, co si o něm myslí, když se na ni již podruhé plánoval vykašlat, ale jeho spokojený výraz jí napověděl, že by tím stejně ničeho nedosáhla. Spolkla svou hrdost a hleděla za ním, jak pomalu odchází. Se vzpřímenou hlavou kráčel klidným, pravidelným tempem, mířil kdoví kam, zdálo se, že mu déšť ani zvedající se vítr nevadí. Právě naopak. Udávaly směr jeho krokům, vytyčovaly jasný cíl, o němž ona neměla ani tušení.
Hleděla za ním tak dlouho, dokud jí nezmizel z dohledu a ani poté nenacházela sílu vrátit se mezi ostatní. Byla zmatená a ponížená. Nerozuměla, proč se s Andreasem a Kaulitzem dovedl bavit normálně, zatímco v její společnosti nedokázal vydržet déle než pět minut. Možná byl stydlivý, rozhodně stydlivější, než si myslela.
Očima se jí mihlo poznání. Uvědomila si, že na něj šla špatně. Potřebovala někoho, díky komu by se s Tomem sblížila pomalu a nenápadně, prostředníka, který by jí vydláždil přímou cestu do Tomova srdce. Spokojeně se usmála. Naštěstí o někom takovém věděla.
…
„Usnula?“ zeptal se Georg tiše, aniž by zvedl hlavu od počítače. Pokračoval v zabíjení zombie a naslouchal Billovým tichým krokům směřujícím ke gauči a hlubokému povzdechu, když dopadl na hromadu polštářů.
„Jo, konečně,“ zahuhlal s obličejem zabořeným do jednoho z polštářů.
Zhluboka se nadechl a vzápětí jej od sebe málem zděšeně odstrčil. Celý polštář byl nasáklý známou vůní; trochu kořeněnou, trochu sladkou, vytvářející zcela unikátní kombinaci. Voněl Tomem a nocí, kterou zde společně strávili, a Bill si nebyl jistý tím, co by měl udělat. Na jednu stranu jej chtěl odhodit co nejdál od sebe a zapomenout na všechno, co bylo, zatímco druhá část jeho já se chtěla ukrýt v jemné tkáni, vdechovat vůni bezpečí a příjemné nevědomosti.
„Dnes to trvalo déle než obvykle,“ poznamenal Georg neutrálním tónem, uložil si hru, aby mohl zítra pokračovat v místě, kde skončil a vypnul počítač. Poté se na kolečkové židli přisunul blíž k Billovi a přelétl jeho obličej ustaraným pohledem. „Vypadáš unaveně. I ty by sis měl jít odpočinout.“
Bill jemně zakroutil hlavou, nosem se zavrtal do polštáře a silně jej k sobě přitiskl. „Stejně bych neusnul. Zůstanu vzhůru a počkám, dokud se nevrátíš. Budu klidnější.“
„Bille, odcházím až za hodinu a končím kolem třetí. Krom toho je víkend, možná pak budou chtít kluci zajít ještě někam na pivo po práci. Potřebuješ si odpočinout,“ věnoval mu přátelský úsměv, slezl ze židle a posadil se vedle něj. Složil si Billovy nohy do klína a začal mu jemně masírovat chodidla přesně tak, jak to měl rád. Nebyl si jistý, jestli s tím má začínat, ale nakonec se rozhodl, že nebude déle mlčet.
„Dnes se mě Beth ptala na Toma,“ přiznal tiše. „Ptala se, proč už víc nepřišel a jestli se ještě někdy vrátí.“
Bill na chvíli stiskl víčka. „Mě se na něj ptá pořád,“ odpověděl popravdě. Bolest uprostřed hrudníku se s každým dalším slovem stupňovala, začínalo to být k nevydržení. „Cos jí řekl?“
„Že se brzy vrátí, protože vás má oba moc rád.“
„Neměls jí lhát, Georgu,“ promluvil Bill tiše a vydechl úlevou, jakmile Georg svými prsty trefil bolestivý bod v Billově chodidle. „Oba víme, že se nevrátí.“
„Nevrátí se, pokud pro to taky něco neuděláš. Co kdybys mu například zavolal, hm?“ Natáhl ruku a šťouchl Billa do boku. „Omluv se mu za to, žes ho vyhodil. Přiznej se, že je to všechno na tebe až příliš rychlé a že jsi zpanikařil, ale že ho máš rád a chceš být i nadále jeho přítelem.“
„On není můj přítel,“ odpověděl Bill okamžitě, avšak poněkud nejistě. „Ty jsi můj přítel, ale Tom… on… nevím, co je. Nevím, jak se mám k němu chovat. Nedokážu s ním být tak v pohodě jako s tebou. Když je se mnou, necítím to samé, jako když jsem s tebou.“ Na chvíli se odmlčel, objal polštář rukama i nohama a smutně vydechl. „Jsem z něj tolik nervózní, jsem nervózní prakticky pokaždé, když jsme spolu a už jsem z toho unavený. Když jsem slíbil, že mu pomůžu s tím projektem, nepočítal jsem s tím, že to bude takové.“
„Protože jsi nepočítal s tím, že se ti bude líbit.“
Bill prudce vykulil oči a rychle zamrkal. Cítil, jak mu do tváře stoupá červeň, nutí jeho tělo chvět se a zvyšuje frekvenci jeho srdce. „O čem to zase mluvíš?“
„Říkal jsi, že jsi z něj po celou dobu nervózní, že se s ním necítíš tak uvolněně jako se mnou a to je zcela přirozené, když se ti někdo líbí,“ odpověděl Georg s vševědoucím úsměvem na rtech.
„Nikdy jsem neřekl, že se mi Tom líbí.“
„Ani jsi nemusel. Je to vidět na první pohled.“
Bill jemně odstrčil Georgovy ruce a skrčil se do úzkostlivého klubíčka. „Na první pohled? Jak… jak to myslíš?“
„Sám jsi řekl, že jsi z něj nervózní, děláš věci, které bys jinak nedělal, říkáš věci, které bys nikdy předtím neřekl. A když teď spolu nemluvíte, jsi nešťastný. Krom toho jsi v jeho blízkosti celý nesvůj, pořád se tak roztomile ošíváš a nenacházíš slova.“ Georg po každém příznaku Billovy zamilovanosti sám pro sebe kývl hlavou.
Bill v duchu zaúpěl. Co když si některého z těch příznaků všiml i Tom? Co když se právě proto stalo to, co se stalo? Možná si Billovo chování vysvětlil špatně. Možná cítil povinnost udělat něco takového, aby mu neublížil. Slíbil přeci, že nedovolí, aby mu ještě někdo ublížil. Všechno bylo najednou tak jasné. Tom vůči němu přechovával obyčejnou lítost, lítost a možná trochu vděk za to, že byl ochoten mu pomoct. To proto všechny ty dárky a pozornosti, to proto jej chtěl chránit a být mu neustále na blízku a Georgova další slova jeho podezření jen potvrdila.
„Bille, já… čekal jsem na vhodnou příležitost, ale taková se v tomhle případě zřejmě nikdy nenaskytne, proto chci, abys věděl, že jsem Tomovi nabídl, aby se ke mně nastěhoval.“
Bill zmateně pootevřel ústa. Zprvu nerozuměl tomu, co mu Georg vlastně říká. A pak mu to došlo.
„Cože? Kdy?“
„Asi před dvěma týdny,“ odpověděl Georg opatrně, protože si všiml jasných příznaků Billovy přicházející úzkosti. Nápadně zbledl, v mysli kolem sebe během vteřiny vystavěl ochranné hradbičky a věžičky, za kterými měl v úmyslu se ukrýt, jeho pohled byl okamžitě prázdný a vzdálený.
„A kdys mi o tom chtěl říct?
„N-no… čekal jsem na Tomovu odpověď, zřejmě si chtěl o tom všem promluvit ještě s tebou, ale ne-„
„Proč mi to děláte?“ Bill se posadil, lokty se opřel o kolena a složil tvář do dlaní. Vypadal mnohem menší a unavenější, než se ve skutečnosti zdál.
„Bille,“ Georg se k němu pomalu přisunul, a když seděl těsně vedle něj, přátelsky kolem něj omotal ruce a přitáhl si jej do objetí. „Můžeš si říkat, co chceš, ale jsi jen člověk a stejně jako všichni ostatní i ty potřebuješ mít kolem sebe lidi, kteří tě mají rádi. Není to znakem tvé slabosti ani toho, že ses změnil. Je to znakem tvé lidskosti.“
Bill zvedl hlavu a otočil tvář ke Georgovi, visel na jeho rtech a prosil o pokračování.
„Přemýšlel jsi někdy nad tím, co všechno ti Tom může dát? Uvažoval jsi nad tím, jak nádherné by bylo společně překročit veškeré hranice?“
Bill se roztřeseně nadechl a jemně zakroutil hlavou. Nechával se objímat, přišel si slabý a Georg byl v tu chvíli tím jediným, co jej drželo pohromadě.
V mysli se mu vynořila vzpomínka na Tomovo nesmělé laskání. Na zoufalé polibky, které cítil proti své kůži, na Tomův horký dech, na jeho vůni vznášející se všude kolem. Na záblesk touhy přitisknout se k němu, na hladovění po větší blízkosti, které sám cítil. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby se v něm neprobudily pochybnosti. Před očima měl sebe a Toma v těsném objetí, s tvářemi tisknoucími se k sobě a se rty usilujícími vysát všechen vzduch z úst toho druhého. Zachvěl se.
Opravdu to mohlo být skutečné?
„Může změnit tvůj život. Vzít tě na místa, o kterých se ti nikdy předtím ani nesnilo. Probudit v tobě opravdového člověka a ukázat ti svět takový, jaký ho neznáš,“ zaslechl Georgovo šeptání.
„Co mám udělat?“ pípl Bill, hlavou se opřel o Georgovo rameno a zavřel oči.
„Existuje jen jediná věc, kterou pro to můžeš udělat.“
„Jaká?“
Georg jej s jemným úsměvem pohladil po vlasech a přitiskl jej víc na své tělo. „Musíš mu to dovolit.“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Jéé moc hezký díl, který skvěle nastínil další události. Jsem zvědavá, kdo se rozhoupe první, jestli ho navštíví opilý Tom a nebo Bill hne rukou pro telefon 😀 a nebo to bude úplně jinak že…:) Andy je super, čekala jsem nějaký narážky na tak náhlou změnu, přece jenom od holek ke klukovi…Těším se na další díl:) jsou úžasně dlouhý, nesnáším, když se začtu a konec, další plus 🙂
Opět další úžasný díl! 🙂 Tuhle povídku jsem si zamilovala a na každý díl se neuvěřitelně MOC těšívám! 🙂
Ačkoli se tenhle díl stále nesl v duchu smutném, musím říct, že z něj má i trošku radost! Tom mě potěšil, že Mandy i v podnapilém stavu odmítl, protože většina kluků by s tím měla velký problém. Každopádně jde vidět, jak moc jej Bill změnil a že má Billa stále plnou hlavu! 😉
A Georgova promluva byla krásná. Snad si z toho Bill něco vezme, protože bych byla ráda, kdyby už i on konečně začal žít plnými doušky! 🙂
Teď jsem jen zvědavá, kdo z nich udělá první krok. Obě si vzájemně neuvěřitelně chybí, tak snad s tím brzy něco udělají. Těším se na to! 🙂
Moc děkuji za krásný díl!! 🙂
Krásny dílek jsem zvědava kdo přijde jako první.
Sakra, už jsem se bála, že se to Mandy tentokrát podaří… Uf, to se mi ulevilo.
A Georgova promluva do Billovy duše byla působivá, snad zabere.
Je možné, že tu představu vášnivého objetí měli Bill a Tom ve stejný okamžik? 😉
Díky, těším se na pokračování.