Not over you…

autor: Vanity Blair

Pokračování povídky „Lost fight“.

Prosím, snažte se Toma pochopit a neukamenujte mě 😉 VB

Zelená skleněná váza, která vždy stávala na jednom z kulatých konferenčních stolků mezi pohovkou a křesly, přeletěla celou místnost a roztříštila se na tisíce kousků o protější zeď. Doprovázené frustrovaným výkřikem dopadaly jednotlivé malé i větší kousky na leštěnou podlahu a vytvářely tak nebezpečnou past hlavně pro čtvernohé obyvatele honosného domu.
„Ty hajzle!“ vykřikl blonďatý muž, v ruce třímal naducaný polštář, a přestože věděl, že druhému muži neublíží, rozmáchl se a vší silou ho po něm hodil. Ten ho svýma silnýma rukama zachytil, zabořil do jeho měkkého plyše prsty a přitiskl si jej k hrudi.
„Bille, prosím.“
„NE! Nebudu tě poslouchat!“ vykřikl znovu blonďák a jeho obličej se křivil bolestí. Nikoli fyzickou, ale tou usazenou hluboko uvnitř. V jeho nitru. V jeho duši.
„Vyslechni mě.“ Žadonil ten tmavovlasý a stále k sobě tiskl měkký polštář. Přál si, aby k sobě místo něj mohl tisknout svého bratra. Vysvětlit. Utěšit.

„Co ještě chceš říct? Copak jsi toho neřekl už dost?“ obvinil jej Bill.

Tom na něj nešťastně hleděl. Nevěděl, jak dál. Nevěděl, co dělat nebo říkat. Vidět své milované dvojče trpět a vědět, že tu bolest způsobil on sám, jej vnitřně drásalo. Trhalo jej to na kusy. Namlouval si, že kdyby se jejich situace obrátila, on by Billa vyslechl. Věděl však, že to není pravda. A chápal to.
„Nechci už s tebou být. Nedokážu se na tebe podívat!“
A v ten moment si Tom všiml velkého černého kufru postaveného na chodbě vedoucí ke vchodovým dveřím. V jeho očích se objevil nefalšovaný děs a hrůza. Bill odchází. Opouští ho.

Opouští ho.

Odchází.


***

… Tom se s trhnutím probudil. Už zase. Ode dne, kdy se svému milovanému bratrovi přiznal, že jej podvedl, se takto probouzel každé ráno. Noční můry jej věznily a svými dlouhými ostrými pařáty jej stahovaly do nejhlubšího nitra jeho vlastního zoufalství. Alespoň mu to tak připadalo. Ode dne, kdy se přiznal, se budil vždy před svítáním, lapaje po dechu se snažil zklidnit zběsilý tlukot svého srdce, a zatímco jej v očích pálily slzy, snažil se uvědomit si realitu, která jej obklopovala.

Od toho rána byly věci mezi ním a Billem jiné.

Navenek se Bill snažil vypadat stejně vyrovnaně a šťastně jako kdykoliv předtím, ale jen co se ocitl z dohledu kohokoliv, kdo by jej mohl byť jen koutkem oka zahlédnout, jeho maska povolila. Rty se stáhly do úzké štěrbiny, čelo se nakrčilo a zuby jej musely bolet od toho, jak k sobě tiskl čelisti.

Stále spolu pracovali na novém albu. Než se to stalo, blížili se do finále. Alespoň s hudbou. Bill se snažil naplno ponořit do své práce, ale nepodával takový výkon, jaký by od sebe sám očekával. Ve studiu spolu nemluvili. Po většinu času byl Bill zavřený s mikrofonem, zatímco Tom seděl u nahrávacího pultu a soustředil se na svou část práce. Nestálo to však za nic. Cítili to oba, ale ani jeden z nich nebyl schopný s tím něco udělat.

Doma zavládlo mrtvolné ticho. Najednou se zdálo, že dům neobývají bratři, ale dva lidé, kteří se vůbec neznají a nejeví o to zájem. Tom po svých nočních můrách vstával velmi brzo, nasnídal se, uvařil plnou konvici čerstvé kávy a poté skočil do bazénu, aby uplaval svůj ranní kilometr. Ve vodě se cítil lépe, soustředil se na dýchání a pečlivě provedené pohyby rukama, a na pár okamžiků si dovolil zapomenout na to, co provedl. Okna Billovy ložnice vedla na opačnou stranu, takže neměl obavy, že by jej mohl probudit. Když mu došel dech, posadil se na betonový okraj bazénu, zabalil svá široká ramena do huňatého ručníku, který si s sebou na zahradu přinesl, a sledoval kalifornský východ slunce. Po ranní sprše se spěšně oblékl a vzal svého psa na krátkou procházku po okolí jejich domova. Dříve venčili psy s Billem společně, ale po té nešťastné události Bill prostě sbalil Pumbu a jel na procházku sám, čímž dal Tomovi jasně najevo, že o společné venčení nadále nestojí. Když se zdálo, že je zvíře dostatečně probuzené a nastartované na nový horký den, naložil jej Tom do auta a vyrazil s ním do studia, kde pro něj měl připravený pelech, vodu i jídlo. Na uši si nandal sluchátka a odevzdaně se pustil do práce.

I Billova rána byla jiná. Byl zvyklý probouzet se vedle pevného horkého těla svého dvojčete, ale pokaždé, když otevřel oči a nahmatal vedle sebe jen studené prostěradlo, uvědomil si, že to nebyl jen příšerný zlý sen, ale skutečnost, která mu hned po probuzení vzala chuť do nového dne. S nespokojeným zabručením se vyhrabal ze zmuchlaných peřin a dopřál si ranní sprchu. Dříve byl schopný ve sprše strávit mnohem více času, když v ní nebyl sám, ale od Tomova přiznání to byla jen nezbytná očista těla a nezabrala mu tolik času. Když se usušil a oblékl, nalil si v kuchyni plný hrnek horké kávy, kterou Tom dříve toho rána připravil, a přísahal si, že zítra si uvaří vlastní kávu. Věděl však, že to neudělá, protože nikdo nedělal kávu tak dobrou a silnou jako Tom. Zavolal na Pumbu, připnul mu vodítko k obojku a vyrazil s ním na krátkou procházku, stejně jako to dělalo jeho dvojče.

Zpátky v domě mu nasypal do misky nějaké granule a do jednoho z pamlsků zakamufloval léky, které zvíře v poslední době potřebovalo. Z barové židle sledoval, jak se Pumba láduje a s plným břichem se sune ke svému oblíbenému pelíšku u francouzského okna, kam nesvítilo ostré slunce. Vypil ještě další velký hrnek kávy, než si pobalil nějaké osobní věci a s vidinou zlepšení nálady se vydal do centra města na malé nákupy. Ve městě trávil mnohem více času než dřív, na oběd se sešel s některým z jejich společných přátel, a když se někdo zeptal na Toma, odvětil Bill popravdě, že je ve studiu a dokončuje nějakou práci. Pokud jej však některý z nich chtěl pozvat, aby se k nim na oběd přidal, vymluvil se Bill, že má ještě nějaké pochůzky a zdekoval se dřív, než jeho dvojče dorazilo. Do studia Bill jezdíval až pozdě odpoledne. Tom už byl většinou se svou prací hotový nebo ji dokončoval a chystal se k odjezdu. Bill si tak akorát přečetl nějaké poznámky připnuté k mikrofonu v nahrávacím boxu a častokrát se ani nepotkali.

Tom trávil večery před televizí. Málokdy se na ni skutečně díval, ale nic jiného na práci neměl. Bill se domů vracel až před půlnocí, a to už byl Tom zalezlý ve své posteli a děsil se snů, které se v jeho hlavě formovaly ještě dřív, než stačil zavřít oči.

***

Tom procházel ztemnělým domem. Okna i dveře byla otevřená dokořán a do domu proudil chladný mořský vzduch. Závěsy u oken vlály a tiše Toma děsily. V domě bylo mrtvolné ticho. Tom přešel ze vstupní haly do obývacího pokoje. Nikde ani památka po jejich zvířecích miláčcích. Žádné klepání drápků o podlahu. Nic. Vyšel znovu na chodbu a vzhlédl nahoru do patra. Dveře všech místností byly otevřené, kromě jedněch. Billova ložnice byla zavřená.

„Bille?“ zavolal Tom do ohlušujícího ticha. Odpověď však nedostal.
Začal tedy pomalu stoupat po schodech nahoru a se zamračením zaregistroval, že ačkoliv byl dům, ve kterém žili, nový, každý schod zlověstně vrzal. Tom vyšel na poslední schod a rozhlédl se po chodbě, na které stál.
„Bille?“ zkusil znovu zavolat, ale jeho hlas jej najednou neposlouchal. „BILLE!“ zkusil zakřičet. Ale buď jej zradil hlas, nebo sluch. Neslyšel vůbec nic. Ani šum vzdáleného oceánu, ani ševelení větru.

Jeho dech se zrychlil, hrdlo se stáhlo. Náhle cítil, jak se mu prsty u nohou boří do podlahy, jako by stál na tekutém písku. Rychle přeběhl chodbu k zavřeným dveřím a mocně zaklepal, spíše zabušil. Na těle cítil, jak se vítr zvedl a nyní svištěl domem jako o závod. Znovu zabouchal na dveře, ale opět se nic nestalo. Polkl, vzal za kliku a s hlasitým cvaknutím, které se rozlehlo domem, dveře otevřel.

V tu chvíli se svět zastavil.

Najednou Tom necítil silný vítr prohánějící se domem. Necítil, jak se jeho nohy boří do podlahy. Jediné, co dokázal vnímat, bylo namodralé, nehybné tělo jeho milovaného bratra. Leželo poklidně v černých přikrývkách, bledé ruce a část hrudníku obnažená.

Tom k němu pomalu přistupoval, a když se dostatečně přiblížil, ucítil ledový chlad vycházející přímo z těla před ním. Opatrně vztáhl ruku a položil ji na bledou hruď.

A necítil nic.

Bill byl mrt…

***

„NE!“ vykřikl Tom a vyskočil na své posteli do sedu. Jeho tělo i mysl zachvátila panika. Zběsile popadal dech a cítil, jak mu po stranách obličeje stékají kapky ledového potu. Měl zpocené i ruce od toho, jak v nich drtil svou přikrývku. Zmateně se rozhlížel po své ložnici a zvolna si uvědomoval, že se probudil. Že to byl jen další zlý sen.

Bylo to ale jiné. Nedokázal přimět své silně bušící srdce, aby se uklidnilo.
Otřel si obličej do přikrývky a vstal. Vrávoravě došel ke dveřím, a než je otevřel, na chvíli se o ně dlaněmi opřel a několikrát se zhluboka nadechl. Bosýma nohama přešel přes chodbu k bratrově ložnici.
Musel se ujistit, že je všechno v pořádku.

Neslyšně otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Pumba ze svého pelechu v nohách bratrovy postele, zvedl hlavu, aby se podíval, kdo narušuje jejich klidnou noc. Když poznal Toma, zívl a opět si položil hlavu na složené packy a pokojně zavřel oči. Tomova pozornost se obrátila na změť přikrývek uprostřed velké postele. Vešel do pokoje a tiše za sebou zavřel dveře. Nejistě se nadechl a přešel k posteli. V bílých pokrývkách tam ležel jeho bratr. Ležel spíše na břiše než na boku, jednu nohu nataženou, druhou skrčenou do strany, poskytovala stabilitu v této poloze. Pravou ruku měl schovanou pod polštářem a podpíral si tak natočený obličej, druhá ležela poklidně pokrčená vedle něj. Čelo měl vyrovnané, hladké, tváře spánkem zčervenalé a uvolněné. Mírně pootevřenými rty sladce vydechoval.

Tom si oddechl. Už už se chtěl otočit a odejít zpět do své ložnice, když jej uvnitř bodlo u srdce.

Potřeboval ho slyšet.

Potřeboval ho cítit.

Cítit tlukot Billova srdce.

Nepřemýšlel nad následky, nemyslel na to, že jej bratr u sebe nechce. Zlehka odhrnul jeho peřinu, lehl si za Billa. Rukama objal to horké štíhlé tělo a pravé ucho přitiskl k jeho zádům. Ani si neuvědomil, že mu po tváři stéká slza. To pravidelný tlukot Billova srdce ji vytvořil.

Tom se k němu zoufale tiskl a omámeně poslouchal. Jenže Bill se začal vrtět. Probouzel se. Tom v panice, že jej Bill od sebe odežene, se k němu natiskl ještě víc. Sevřel jej ve svém objetí, vtiskával na záda drobné polibky a jako v horečce stále dokola šeptal: „Ještě chvilku. Jen chvilinku.“

Bill se zcela probudil a ztěžka dýchal. Sevření Tomových silných paží bylo téměř drtivé. Levou rukou nahmatal Tomovu a sevřel ji ve své dlani.

„Co se děje?“ vydechl.
„Jen chviličku. Prosím.“
„Tome, nemůžu dýchat.“ Řekl Bill bez dechu, a hned na to se volně nadechl, když Tom své ruce uvolnil. Nicméně jej nepustil a stále jej objímal. Bill mohl slyšet, jak do jeho kůže na zádech stále dokola mumlá prosby a ujištění, že to nebude na dlouho. Nechápal.
„Jen ho potřebuju slyšet. Aspoň na chvíli.“ Zašeptal Tom.

Bill se chvíli nehýbal a nečinně ležel na břiše se svým bratrem přitisknutým k zádům. Jen na chvilku natočil hlavu, aby na něj viděl, a ve světle pouliční lampy uviděl zpoza rozcuchaných vlasů mokré, lesklé tváře od slz. A pochopil. Tom měl jednu ze svých nočních můr. Jak jen na to mohl zapomenout!

Bill moc dobře věděl, že Tom jejich odloučení – jakékoliv – těžko snášel. Navenek si hrál na siláka, který se pár dní bez svého malého bratra samozřejmě obejde, ale když se jejich odloučení protáhlo na více než pár dní, Tomova mysl začala vytvářet strašlivé scénáře o jejich naprostém odloučení, odchodech a hádkách, které nikdy neproběhly, a oni doufali, že ani nikdy neproběhnou. Bill si pamatoval ty noci poté, co se vrátil ze svého malého sólového turné po Francii, kdy mu Tom ležel v náruči a přemlouval ho, aby už nikdy nikam nejezdil bez něj, vyprávěl mu děsivé noční můry, které mohl Bill zahnat pouze svou přítomností.

Byly to už téměř tři týdny od toho osudného rána. A přestože každou noc trávil ve své ložnici, tudíž pouze o jedny dveře dál než Tom, dolehla na něj síla překvapení, že se Tom v jeho pokoji ukázal až po tak dlouhé době.

Pomalu se v bratrově sevření otočil, ale pro Toma to byl náznak toho, že by mě jít, a on, zatraceně, ještě odejít nechtěl.
„Prosím, ještě chviličku.“ Zašeptal, nechal bratra se přetočit a znovu jej uvěznil v železném objetí.
Bill pohladil Toma po rozcuchaných vlasech a snažil se nemyslet na to, že se Tomův horký dech odráží od jeho propíchnuté bradavky.
„Co se ti zdálo?“ zeptal se po chvilce ticha.
Tom sebou trhl při zvuku Billova hlasu, jako by snad zapomněl, že objímá bratra, a on je přitom vzhůru. Odpovědět však nechtěl. Jedna věc byla vidět tu strašlivou věc ve snu, ale mluvit o tom, byť jen to vyslovit, se neodvažoval. Stiskl proto rty k sobě a neznatelně zavrtěl hlavou.

Bill se zamračil. Znal Tomovy zlé sny, vždy o nich mluvil a Bill jej pokaždé uklidňoval a sliboval, že se nikdy nesplní. Muselo to být hrozné, když o tom mluvit nechce. Nebo snad má pocit, že už o tom s ním mluvit nemůže?

„Tome,“ oslovil jej znovu a srdce se mu sevřelo. „Můžeš mi to povědět. Vždycky mi to můžeš říct. Nezáleží na ničem jiném. Mluv. Uleví se ti.“
Tomovi jeho slova vehnala slzy do očí. Neobtěžoval se je utírat nebo skrývat. Bill jeho rozpoložení vycítil. Ale copak mu mohl říct: „Umřel jsi.“? To bylo přece absurdní. Přesunul jednu ruku na bratrův bok a stiskl jej.
„Tome, mluv. Řekni mi to.“
A Tom se nadechl. „Všude byla tma. Ty jsi ležel v posteli s černým povlečením a byl jsi chladný, ledový a celý namodralý. Byl jsi…“ nedořekl. Nechtěl. Ani nemusel. Bill pochopil. Zavřel oči a omotal své štíhlé paže kolem Tomova těla. Sklonil hlavu a přitiskl své rty do jeho rozcuchaných vlasů.

„Ach, Tome.“ Vydechl a bezmocně zavrtěl hlavou.

Tom zvedl hlavu a podíval se na něj. Bill věřil, že na ten pohled nikdy nezapomene. To zoufalství a bolest, kterou měl Tom vepsanou ve tváři, byly to nejhorší, co kdy viděl.
„Odpusť mi.“ Zašeptal Tom. „Prosím, odpusť mi.“
„Tome…“
„Prosím.“ Vzlykl Tom a opět zabořil svou tvář do bratrovy horké kůže. „Nechtěl jsem to udělat. Nikdy. Nechtěl jsem ji líbat. Nikdy jsem to nechtěl udělat. Nechtěl jsem.“ Opakoval stále dokola.
Bill se zarazil.
„Cože?“ popadl Toma oběma rukama za tváře a donutil jej, aby se na něj podíval. „Co jsi řekl?“
„Nikdy jsem nechtěl.“
„Ale co, co jsi nechtěl?“ vyptával se dál Bill.
„Nechtěl jsem to udělat.“
„Co?“
„Políbit ji.“
„Políbit?“ opakoval Bill šokovaně. Bylo to, jako by mu Tom poprvé řekl, že jej podvedl. Bože! Nemohl tomu uvěřit! Prudce od sebe Toma odstrčil a posadil se.

„Tys ji líbal?“ vykřikl a vyděsil Pumbu tak, až několikrát zaštěkal.

Tom kývl a sklopil hlavu.
„A to je všechno?“ vyjekl Bill.
Tom na něj zmateně pohlédl. Copak to bylo málo? Znovu přikývl a nechápavě na bratra zíral.
„Idiote! Polibek? Pro jeden polibek absolvujeme tohle všechno?“ rozkřikl se Bill a plácl Toma do ramene. „Myslel jsem, žes s ní spal.“
„To bych neudělal.“ Bránil se okamžitě Tom. „Ale já tě podvedl. Nechal jsem ji, nezastavil jsem jí.“
„Zatraceně, Tome! To ona tě políbila?“
„Ano.“ Řekl Tom. „Ale já se nebránil.“ Dodal.
A v tu chvíli, ve všem tom zoufalství a nejistotě, se Bill rozesmál. Tom vykulil unavené oči a mlčky jej ze svého místa pozoroval.
„Ty jsi takový blbec.“ Vysoukal ze sebe po chvíli. „To přeci nebylo tak, že bys mě podvedl. Ona tě políbila. Ne ty ji. Sakra, tohle jsi přeci už musel někdy zažít, abys poznal rozdíl. Jak sis mohl myslet, že tohle bylo podvádění?“
„Jistě, že už jsem to zažil. Ale s tebou je to jiné. Všechno je s tebou jiné a já vím, jak moc ti záleží na věrnosti a romantice a upřímnosti a tohle jsem si nemohl nechat pro sebe. Poznal bys na mně, že ti něco tajím.“
„Ale ty jsi mi řekl, že jsi mě podvedl. A jediné, co se mi v tu chvíli honilo hlavou, byly představy tebe a nějaké cuchty, jak jí to děláš na mixážním pultu! Proč jsi mi, sakra, neřekl, jak to bylo?“

Tom se zastyděl. Jistě, věděl, že to byl polibek, ale také věděl, co znamená polibek pro Billa, a on to bral jako velkou zradu. Byl přesvědčený o tom, že i tohle byl podvod a nedokázal v tom vidět vinu jinou než svoji.

„Měl jsem pocit, že bych jenom přiléval oleje do ohně. Stejně bys mě nechtěl poslouchat.“ Řekl potom se skloněnou hlavou.
Bill se na něj zadíval. Tom měl pravdu. Neposlouchal by. Ale měl chtít vysvětlení, měl to po něm žádat, jenže se bál, že se dozví nějaké podrobnosti a o to vskutku nestál.
„Jsi idiot.“ Zašeptal a přisunul se k Tomovi na posteli blíž. Prstem mu odhrnul zpocený pramen vlasů z obličeje a pousmál se.
„Jsi můj idiot.“ Zašeptal znovu.
Tom se na něj podíval. Nakrčil čelo a mírně naklonil hlavu. Co to mělo znamenat? Bill mu odpouští?
„Pojď ke mně.“ Řekl Bill, natáhl k bratrovi paže a silně jej objal. Dlouhými tahy jej hladil po zádech a pomalu se s ním vracel zpět do vyhřáté postele. Ležel na zádech a nechával Toma, aby jej líbal na krku a ramenou. Natočil k němu hlavu, aby mu rty přitiskl na čelo.

„Podívej se na mě.“ Řekl pak a počkal, dokud nebude mít Tomovu plnou pozornost. „A teď mě dobře poslouchej.“ Řekl a vážně se na něj podíval. „Pro spoustu lidí je polibek intimnější než samotný sex. V některých případech to chápu, ale u mě to tak není. Žijeme ve světě, kde se dnes a denně potkáváme s lidmi, kteří nás chtějí políbit. A jsem přesvědčený, že některým se to podaří. Ale tyhle polibky nejsou důležité, pokud nemají pokračování. A pokud nemají pokračování, jsou bezvýznamné. Neříkám, že se máš procházet po ulici a líbat každou, která se na tebe podívá, nebo že máš takové jednorázové polibky intenzivně vyhledávat. Ale pokud k nim dojde, není to podvádění, Tome. Ne mezi námi. Miluju tě a vždycky budu, ať se děje, co se děje. Nepřijdu o to kvůli hloupému polibku, který jsi ani nechtěl. Jediné polibky, které něco znamenají, jsou ty, které prožijeme společně. Jen ty a já.“

Bill se k bratrovi sklonil a polapil jeho rozpraskané rty těmi svými, odhodlán nenechat nikoho a nic, aby je znovu rozdělili.

autor: Vanity Blair

betaread: J. :o)

5 thoughts on “Not over you…

  1. Musela jsem si znovu přečíst první díl, abych si osvěžila paměť a musím říct, že mi po celou dobu čtení druhého dílu bylo Toma strašně líto. A to i přesto, že jsem, stejně jako Bill, byla přasvědčená, že se Tom s tou holkou vyspal. Z toho všeho, co bylo napsáno, tak moc tryskalo, jak moc toho Tom lituje a jak moc Billa miluje, že jsem trpěla spolu s ním. Jak se cítil Bill nebylo příliš popsáno, takže Billovy pocity šly trošku mimo mě, i když určitě trpěl taky…
    Každopádně jsem ráda, že to tak dobře dopadlo a že jejich láska pět zvítězila!!!

  2. Trochu som sa toho obávala, po tej poznámke že nemáme byť na Toma zlý a tak som čítanie odložila na neskôr. Po prečítaní prvej časti som si spomenula a tak som bola zvedavá, čo sa bude diať. Čakala som, že príbeh bude o tom, ako sa Tom snaží Billa presvedčiť, nech mu dá druhú šancu. Že Bill bude nakoniec súhlasiť, keď uvidí, ako Tom trpí. Že možno si všimne Tomove nočné mory. Ale nie. A nakoniec to bol len bozk??? Ako, mám v podvedomí pocit, akoby som to už raz čítala. Alebo som si to tak nejak len predstavovala pri tej prvej časti. Kôli tomu, že sa mi nezdalo, aby Tom dokázal Billa skutočne podviesť, keď potom tak trpí. Kto vie. Dôležité je, že to bol len bozk, ešte k tomu nevyžiadaný a že oni sa nakoniec uuzmierili. Hoci to trvalo tak dlho. Nabudúce by Tom nemal začínať tak ťažkými slovami a skúsiť to všetko skôr opísať. Vyhol by sa zbytočnej bolesti. Ďakujem za dokončenie príbehu. Bolo fajn, že sa to nakoniec zmenilo z toho najhoršieho na niet oveľa lepšie.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics