autor: Izzap
Vzpomínáte si, pane Kaulitzi?
„Bille, máš návštěvu!“ Avin hlas se ozval z přízemí a zabrzdil Tomovy ruce položené na šestistrunné staré akustické kytaře. Dredáč vzhlédl a setkal se s Billovým zvědavým pohledem. Návštěva? Jistě, Bill si udělal za posledních šest nebo sedm měsíců, co byl tady, nějaké přátele, ale ti byli taky Tomovi. Kdokoliv z nich se u nich zastavil, řekl, že jde za Billem a Tomem, ne jen za jedním z nich. „Je to, jako bych se najednou skamarádil s dvojčatama nebo tak něco,“ zažertoval nedávno Georg. Nemohl říct ani větu o jednom z nich bez toho, aby nějak alespoň zmínil toho druhého.
Když kluci došli ke schodům, Bill udiveně otevřel pusu a vykulil oči. Což byla tedy jeho běžná reakce na to, když ho někdo přišel navštívit.
Ale tahle návštěva byla speciální.
S tímhle návštěvníkem nemluvil od srpna předešlého roku, hlavně protože věděl, že by bylo příliš těžké toho člověk pravidelně vídat. Přetrhat všechny vazby bylo nejlepší. Ale vazby se rychle obnovily, jakmile se Bill teď podíval na malého chlapce stojícího u vchodových dveří s rukama založenýma na břiše. Chlapec měl na sobě čisté důstojné šaty a jeho vlasy byly sčesané dozadu.
Matčina zásluha, pomyslel si Bill instinktivně.
„Jamesi,“ vydechl překvapeně, „co tady děláš?“
Chlapec se postavil rovně. Působil seriózně a vážně, ani se neusmál. „Je tu něco, o čem s tebou potřebuji mluvit,“ oznámil věcně. Očividně se změnil od doby, co se s Billem viděli naposled. Působil jinak, byl starší a chladnější. Bill si nebyl jistý, jestli takovou změnu schvaluje.
„Oh, dobře,“ přikývl černovlásek a udělal pár kroků směrem k Jamesovi. „Ale,“ zastavil se a pomalu roztáhl rty do úsměvu, „obejmeš mě alespoň? Vždyť je to už půl roku…“
Nějakou dobu se James nehýbal. Stál na místě a bylo jasné, že svádí vnitřní boj. Ale když Bill roztáhl paže, James neodolal přirozenému nutkání. Pohnul se a vyšel vstříc bratrovu objetí. S každým krokem z něj spadl kousek té chladné fasády. Ovinul paže kolem svého staršího sourozence a přimknul se k němu. Bill si klekl, aby byl ve stejné výšce. Obvykle by Jamese takové gesto popudilo, ale teď mu to bylo jedno. Necítil nic než úlevu, že se konečně zase shledává se svým starším bratrem.
Jako na zavolanou mu unikl vzlyk, jenž se rozplynul v látce divného trička, které měl na sobě Bill a do něhož James zabořil hlavu – studem i absolutní úlevou.
Bill kolem něj omotal paže a přitáhl si ho k sobě, tiše ho konejšil. „Ššš, Jamesi,“ šeptal. „Je to v pořádku. Už jsem tu. Všechno je v pořádku.“
„Všechno v pohodě? Mám dojem, že jsem zaslechla někoho plakat-“ Simone vyšla z kuchyně a utírala si ruce do ručníku. Hned zmlkla. Její oči, stejně jako Tomovy, zaměřily pozornost na dění u vstupních dveří. Tom nad matčiným příchodem vykulil oči, ale pak k ní rychle přispěchal a vtáhl ji za paži zpět do kuchyně.
„Kdo to byl?“ zasyčela Simone a v očekávání upřímné odpovědi pozdvihla obočí.
Tom se ohlédl a pak zatáhl Simone dál do místnosti, až k zadním dveřím. „James se tu ukázal, protože chce o něčem mluvit s Billem,“ zašeptal a podíval se dozadu.
Matce to nejdřív nedošlo, ale po chvilce otevřela ústa poznáním. „James?“ vyslovila tiše. „Jako Billův bratr? Můj dědeček James?“
Její syn přikývl a ona se usmála. Otočila se směrem do obýváku, kde její mladý dědeček právě stál, ale Tom ji zarazil. „Mami, nemůžeš tam jít,“ varoval a zamračil se.
„Proč?“
„Mami, je mu devět, nepochopí to,“ vysvětlil mladík a konečně pustil máminu ruku. „Zvlášť jestli tam půjdeš a řekneš mu ´dědečku´! Mám na mysli… oni ani neví o tom příbuzenském vztahu, mami. Nejsem si dokonce ani jistý, jestli pochopil tu věc s cestováním v čase, alespoň trochu, nebo jestli tomu vůbec věří.“ Tom pokrčil rameny a zkřížil paže. Znovu se podíval na objímající se sourozence v druhém pokoji. Sledoval, jak se Bill odtáhl a zmáčkl Jamesovy paže. Mohl si všimnout chlapečkova obličeje, toho, jak se mu po tvářích koulejí slzy. Bylo to šest měsíců ode dne, kdy se ti dva naposled viděli, a bylo jasné, že se něco stalo, když bylo potřeba tohohle náhlého setkání. James by nepřišel do budoucnosti jen tak na návštěvu. A taky by jen tak pro nic za nic nebrečel. Neobjevil by se jen tak u jejich dveří v roce 2009 a nerozplakal by se.
Je tu z nějakého důvodu, uvědomil si Tom.
„Jakže se píše Eleanor? A tentokrát to řekni pomalu,“ řekl Georg a podíval se na čistý list papíru ležící před ním na stole. Tedy – skoro čistý. Vše, co zatím napsal, bylo Drahá Ele-
Bill se zhluboka nadechl, přestal pochodovat a posadil se na okraj postele. „E-l-e-a-n-o-r,“ vyhláskoval matčino jméno pro bruneta sedícího za Tomovým psacím stolem. Vyslovil jednotlivá písmena a počkal na zvuk pera klouzajícího po papíře, než znovu promluvil. „Stihl jsi to?“ zeptal se a vrhl omluvný pohled na čtyři zmačkané listy papíru ležící na podlaze.
Byly to poslední čtyři pokusy o to napsat dopis, tak zoufalé, že ani nestály za to, aby je někdo hodil do koše.
Georg uhnul s perem z papíru a potěšeně se usmál. „Mám to,“ řekl a zvedl papír ze stolu.
Bill pozdvihl nevěřícně levé obočí. „Přečti mi to znovu.“
Brunet se ohlédl přes rameno a ušklíbl se kamarádovu pochybovačnému výrazu. Podíval se zpět na stránku a pobaveně vyhláskoval: „E-l-e-a-n-o-r.“ Zazubil se, když se jeho oči setkaly s Billovými.
„Dobře.“ Druhý chlapec si opět povzdechl, ale tentokrát úlevou. „Díky bohu. Konečně.“
„Takže drahá Eleanor,“ pokračoval Georg, aniž by reagoval na přítelovu poznámku. „Mrzí mě to, ale váš syn zemřel. Vlastně ne tak docela, ale je nutné, abyste si to myslela. Ve skutečnosti
je naživu, má se dobře a žije v budoucnosti. S pozdravem váš divný cestující cizinec Georg.“ Brunet zmlkl a otočil se na židli, aby byl tváří v tvář druhému mladíkovi. „To bude fungovat, ne?“ usmál se.
Bill zkřížil ruce na prsou. „Řekněte mi, že žertujete, prosím, pane Listingu.“ Formální příjmení mu přišlo na jazyk, než to mohl zastavit. Zvyk je zvyk, navzdory tomu, že se Bill učil být běžným mladíkem z jedenadvacátého století. Stále oslovoval své přátele pane a slečno. Nazývat je křestními jmény mu stále nešlo. Zkrátka se to nezdálo správné.
„Žertuju,“ opáčil Georg k černovláskově úlevě. „Oukej, takže pane spisovateli,“ začal a otočil se i se židlí zpět k papíru na stole, „veďte mě. Jak bych měl tenhle dopis začít? Je to tvoje matka, která si ho přečte, takže ty mi řekni, co by v něm mělo být.“
Chlapec s havraními vlasy uvolnil paže a nechal je sklouznout ke svým bokům. Prsty začal mačkat peřinu na posteli. Sklonil hlavu a podíval se nepřítomně do země. Přemýšlel dlouho a těžce od té doby, co se James před týdnem zastavil. Vlastně to byla jediná věc, kterou měl v hlavě.
Naštěstí bylo všechno dané ještě předtím, než James vůbec přijel. Jediné, s čím si musel dělat starosti, bylo to, jak to všechno provést a jak sdělit matce novinky. Kdyby mohl, napsal by jí dopis osobně, ostatně to očividně mělo v jeho rodině tradici, ale to by bylo příliš… jisté a finální a nebylo by to v souladu s nejistým datem jeho smrti napsaným ve všech záznamech.
A proto tady byl Georg, podivný cestující, který potkal Billa a Toma na začátku dvacátého století, aby poslal Trümperovým dopis vysvětlující ten incident.
Bill zavřel oči a kousl se do spodního rtu. Bylo to jenom jako, ale mělo to působit skutečně. Bude to skutečné. Velmi skutečné pro zdrcenou matku v roce 1909.
Černovlásek se ostře nadechl a odsunul myšlenku na matčinu reakci někam hodně dozadu. S tím se ještě nemohl vyrovnávat. Ne teď. Ne, že by si přál se s tím vypořádávat, až se zítra po doručení dopisu vrátí Georg.
Otevřel oči a rozhlédl se po pokoji, který byl plný zlaté záře slunce ulpívající na nábytku. Zítra touhle dobou bude na cestě, uvědomil si Bill. Tak to konec konců naplánovali. Všichni čtyři, včetně Jamese a Toma. Měli krátký čas na to vymyslet falešný dopis, jenž nepochybně matce v roce 1909 zlomí srdce. Zbude jí totiž pak už jen jeden syn, jenž ponese jméno rodiny. Bylo to příšerné, to Bill věděl. Ale ona to potřebuje. Potřebuje to uzavřít.
Bylo to jasné z toho, jak ho James prosil o to, aby něco udělal. Cokoliv. „Dokud bude vědět, že jsi tam někde naživu, nepřestane čekat na tvůj návrat,“ prohlásil mladší z bratrů, když se zklidnil.
S povzdechem Bill zamrkal a pak se přinutil otevřít oči a čelit realitě. „Dobře,“ řekl a postavil se. Vrátil se k pochodování po pokoji. Překřížil paže a najednou ucítil odhodlání. „Začni takto, Georgu.“ Ohlédl se přes rameno a podíval se na bruneta sklánějícího se s perem v ruce nad neobvykle silným listem papíru, který vzali z balíčku, jenž Billovi poslala paní Trümperová po Georgovi spolu s ostatními věcmi před několika měsíci. Černovlasý se soustředěně nadechl a začal diktovat lítostivý úvod. „Drahá Eleanor. Předem mého dopisu, jejž píši v tento tragický den, přijměte mou upřímnou soustrast…“
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Jamese je mi líto, ale zvládá to moc statečně a vlastně ho opravdu obdivuju!
Zato vůbec nezávidím Billovi. Takový dopis bych své vlastní matce nikdy psát nechtěla… 🙁
Už předtím jsem uvažovala, jak došlo k tomu, že Billa "pohřbili", když jim Georg vyřídil jeho vzkaz, že je v pořádku. Tak tady to máme. Řekla bych, že nikoli přechod do budoucnosti, ale právě tenhle dopis, je to nejhorší, co Billa potkalo. Vůbec mu nezávidím. působí své matce velkou bolest, ale je asi nezbytné to celé uzavřít. Ale stále mu zůstane James.
Mně připadá ohromně cool, že Bill své přátele oslovuje slečno, pane. Myslím, že vedle něho si všichni musí připadat tak dospěle a důležitě, aspoň na chvilku. 😀
Oh, tak tohle mi přijde neuvěřitelně kruté! Já chápu, že se to potřebuje všechno uzavřít, když se Bill už domů nikdy nevrátí, ale asi trošku enpochopím, proč třeba jednou za čas (třeba jednou za rok?) jen nepřijede rodiče na 2 dny navštívit a pak si zase odjede pryč s Tomem? Nikdo by se nemusel nic dozvědět, Bill by hrál svou roli. A všichni by byli spokojení. 😀 Chápu, že by to pro všechny bylo bolestné a pro Billa by bylo šíleně těžké si vymýšlet, co dělá za práci a jak se má, když vlastně žije v budoucnosti.
Ale tohle mi přijde tak kruté! Neumím si představit, že bych tohle někdy psala vlastní matce. Musí to být strašný pocit vědět, že matce totálně zlomím srdce. Vím, že ona i tak není vůbec šťastná, když nemá drahého syna doma, ale nevím, asi mi bude chvilku trvat, než se s tím smířím. Možná jsem doufala, že to jednoduše nějak vyplyne ze situace a datum smrti stanoví ani nevím jak… 😀
Tak přeji hlavně Billovi a Jamesovi pevné nervy, protože je určitě budou potřebovat!
Moc děkuji za překlad! 🙂
To je strašne smutné, ale majú pravdu, Eleanor to potrebuje uzavrieť. Snáď sa jej aj uľaví, že Bill už neničí meno rodu s tým podivným vzťahom:( Aspoň James je v obraze:) ďakujem za kapitolu.
Nemá to Bill lehké ale musí nějak svou minulost uzavřít.
Nádherná povídka. Fantasticky se čte, moc se těším na poslední části