autor: B-kay
Billa vzbudily neznámé zvuky. Probouzeje se ze snu, nedokázal okamžitě rozeznat pravidelný tlukot ozývající se přímo pod jeho uchem, ale byl až příliš příjemný na to, aby se tím déle zabýval. Jemně se zavrtěl, tvář vnořil do něčeho měkkého, nosem se dotýkaje látky nasáklé sladkou vůní.
Buch… buch… buch. Tepání pod jeho uchem bylo pravidelné, klidné, avšak vzdálené. Z neznámých důvodů nutilo Billa pohlédnout do skutečného světa, uniknout snům s příslibem, že realita bude v tomhle případě mnohem krásnější. Na zádech a bocích cítil teplo, jeho tělo zesláblé spánkem a neodeznívající únavou zachvátilo jemné chvění. Cítil, že jím prochází zimnice, že se začíná třást čím dál víc, celá jeho bytost neslyšně prosila o to, aby zůstal vzhůru. Aby konečně otevřel oči a nalezl zdroj všech těch zvláštních pocitů.
Tiše zazíval a opatrně si protáhl spodní končetiny, přičemž ze své levé nohy setřásl něco těžkého. Situace mu přišla poněkud zvláštní. Nervózně si skousl vnitřek tváře a opatrně pootevřel teprve jedno a poté i druhé oko. Jakmile tak udělal, i v intimním přítmí pokoje spatřil Tomův obličej jen několik centimetrů vzdálen od toho jeho. Teplé tóny vycházejícího slunce zalily Tomovu tvář nachovým odstínem, jeho kůže vypadala hladce a jemně.
Bill se několik vteřin nedokázal soustředit na nic jiného než na horké výdechy šimrající jej vzadu na krku, jemné chvění Tomových řas a zběsilý tlukot svého vlastního srdce, když zjistil, že mu po celou noc spal v náručí, s uchem přilepeným k místu, kde se pod kůží a vrstvou svalstva nacházel svalový orgán působící onu pravidelnou tepající ozvěnu. S Billem se zatočil celý svět. Bylo to poprvé, co měl k někomu takhle blízko a vůbec poprvé, co mu něčí blízkost téměř nevadila.
S očima ulpělýma na Tomových pootevřených ústech pomalu přicházel na to, že k sobě mají blíž, než si původně myslel. Tom jej objímal kolem boků, prakticky jej tiskl na své tělo. Jejich končetiny byly také propletené, Bill cítil teplo vycházející z Tomova těla od hlavy až po konečky prstů u nohou, jejich těla nedělila ani minimální skulinka a od chvíle, kdy si Bill uvědomil tu skutečnost, začínal vnímat další. Vzduch kolem nich podivně zhoustl, náhle byl téměř nedýchatelný a každou další vteřinou vyvolával v Billovi záchvěvy úzkosti. Jeho tepová frekvence se neustále zvyšovala. Bylo to mnohem víc, než byl schopen unést.
Prudce sebou trhl, potřeboval se okamžitě dostat z Tomovy blízkosti. Potřeboval se nadechnout čerstvého vzduchu, provětrat si hlavu, opět mezi ně postavit vysokou hranici, vrátit je do pozice, ve které se nacházeli předtím, ale jen co se pohnul, aby se zbaběle pokusil o únik, Tom něco nesrozumitelně zamumlal, opět přes něj přehodil nohu a hlavou sklouzl do prohlubně Billova krku. Se rty přitisklými k chvějící se kůži pokračoval ve snění, zatímco se o Billa pokoušely mdloby. Silně tiskl čelist, mezi roztřesenými prsty drtil přečnívající látku pyžama, neschopen pohybu nebo čehokoliv, co by jej v tu chvíli zachránilo. Jeho srdce pumpovalo do žil čistý adrenalin, Tomova vůně se vznášela všude kolem něj, mámila jej, pohrávala si s ním jako s bezmocnou loutkou a on jí dobrovolně podléhal.
Rukama zatlačil proti Tomovi ve snaze odtáhnout se, jakmile však pod prsty ucítil pevný, pravidelně se zvedající hrudník, odstrčení se proměnilo jen v jakési nešikovné pohlazení. Věděl, že prohrál. Z dané situace nenacházel žádné východisko, nebyl natolik silný, aby vstal a odešel, nedokázal v sobě nalézt dokonce ani tolik síly, aby Toma probudil a poslal domů.
Přivřel víčka plně soustředěn na horký dech zahřívající jeho pulzující tepnu. Nevědomky naklonil hlavu na stranu, poddal se tomu pocitu. Tiskl se k němu, chtěl být blíž horkosti sálající z Tomova těla. Chtěl se stát její součástí. Silně se kousl do rtu přesvědčen, že opět narušil prasklinku ve rtu, možná, že znovu krvácel, ale to bylo to poslední, na čem mu v tu chvíli záleželo. Soustředil se jen na zběsilý tlukot svého srdce, na chvění celého těla a Tomovy rty, nečinně přitisklé k jeho kůži. Za zavřenými víčky viděl ohňostroje a uprostřed hrudníku cítil bolest tak silnou, až místy lapal po dechu. Něco se s ním dělo. Něco, o co rozhodně nikdy nestál, co nevyhledával, něco, čeho se vždy bál a náhle zjišťoval, že se nebál toho pocitu. Bál se, že jej neunese, že jej vnitřně zcela roztříští a že nebude nikdy schopen poskládat jednotlivé úlomky znovu dohromady.
Zatnul čelist, jen matně vnímaje jemný pohyb Tomovy dlaně. Sklouzla z boku na jeho stehno a zase zpět, hladil tak Billa, který se proměnil v uzlíček nervů. Křečovitě svíral víčka, přál si urychlit čas. Chtěl, aby už to hloupé slunce konečně vyšlo, aby jeho ostré paprsky udeřily Toma do obličeje a probudily jej dřív, než se k tomu odhodlá on sám. Bezmocně vydechl a hlavou sklouzl níž, čelem se opíraje o Tomovo rameno. Věděl, že se každou vteřinou zblázní, byl si tím tak jistý, ale nic jeho jistotu neposunulo tak vysoko, jako pohyb Tomových rtů, které se na jeho krku nečekaně pootevřely, věnuje sněhové kůži jemný polibek.
Bill nešťastně zavzdychal. Tom byl vzhůru! Byl vzhůru možná po celou dobu, co se Bill trapně třásl v jeho objetí. Zalapal po dechu. Chtělo se mu umřít. A teď jej ještě ke všemu tiskne na své tělo a drze líbá. Zahrává si s ním snad? Čeká, jak dlouho Bill dokáže odolávat? Vysměje se mu poté, co naprosto podlehne jeho kouzlu?
Tyhle a miliony dalších otázek byly jako jemný prach smeteny z Billovy mysli hned, jakmile na krku ucítil další jemný polibek. A pak další a další. Tom se čelem otíral o jeho čelist, nosem hladil chvějící se kůži, pokrývaje Billův krk nesmělými polibky. Jednu ruku měl omotanou kolem jeho boků, zatímco tou druhou hladil Billova záda. Možná mu tím chtěl naznačit, že se nemusí bát, protože mu neublíží, možná jej chtěl jen uklidnit, tak jako tak se mu nic z toho nedařilo, protože Bill se ještě nikdy necítil tak vyděšený a neklidný. Bolavé ruce, hladovějící po střetu s jakoukoliv částí Tomova těla, zuřivě tiskl v pěst, všechno to, co se právě dělo, mu vyrvávalo srdce z těla a způsobovalo bolest, o níž se mu nikdy předtím ani nezdálo. Ve chvíli, kdy se Tom přestal ovládat a věnoval Billovu krku hladový polibek, Bill věděl, že jeho srdce již déle není na svém předešlém místě. Uprostřed hrudníku měl velikou díru, jeho srdce spokojeně balancovalo v Tomových rukou, vysmívaje se Billovu mozku, který tomu nestihl zabránit.
Z posledních sil zvedl hlavu a naklonil ji tak, že se nosem otřel o ten Tomův. Otevřel oči a setkal se s Tomovým pohledem. Hluboké oči ztmavlé přívalem citu k němu neslyšně promlouvaly, prosily jej. Bylo to téměř skutečné. Jako by doopravdy zaslechl jejich ševelení.
Neutíkej mi. Prosím, už mi víc neutíkej.
Zoufalství ukryté v Tomových očích Billa fyzicky zabolelo. Náhle si uvědomil, že nebyl jediným, kdo právě ztratil všechno, co měl. Nebyl jediným, kdo vložil své srdce do sázky s nejistým koncem. Ta skutečnost mu zkroutila vnitřnosti. Silně polkl a přiblížil se tváří ještě o kousek blíž. Vdechoval Tomovy výdechy, divil se, že je ještě pořád schopen myslet. Jeho hrudník zoufal prázdnotou, do očí mu vystoupily slzy. Očima sklouzl k Tomovým rtům. Vlhkým, trpělivě čekajícím, vábícím jeho pohled, který k nim utíkal čím dál častěji. Jeho vlastní rty tepaly, brněly touhou, zoufající po opravdovém kontaktu. Po jediném polibku, který by smetl veškerou nejistotu, zničil bariéru, kterou se Bill snažil z posledních sil udržet.
Věděl, že se nedočkají toho, po čem toužily. Že se toho možná nikdy nedočkají.
„Odejdi,“ zasténal mu na rty. Jeho mysl hrozila sesypáním. Tom byl tak krásný. Tak přitažlivý. „Hned,“ dodal tiše, ještě naposled dopřál svým čichovým buňkám potěšení z Tomovy vůně.
Vzápětí se nemotorně vyškrábal na nohy a bez jediného ohlédnutí zmizel ve svém pokoji, zanechávaje zmateného Toma za svými zády. Sklouzl na podlahu, skrčil se do klubíčka a naslouchal tlumeným zvukům z obývacího pokoje. Když za Tomem po několika vteřinách tiše zaklaply dveře, Billovou tváří sklouzla slza. Jediná, osamělá, byla vyjádřením všeho, co cítil a všeho, co si odmítal připustit. Byl si jistý, že jej ztratil. Nikdo by neměl tolik trpělivosti s člověkem, jako byl on. Dokonce ani někdo takový, jako je Tom. Všechno má jisté hranice a on právě přesáhl ty své.
Věděl, že o něj právě přišel, stejně jako věděl, že místo v jeho hrudníku zůstane již navždy prázdné. Jeho srdce totiž odešlo společně s Tomem.
Rovnováhu mezi tuhou fází silného elektrolytu a rozpouštědlem v nasyceném roztoku vyjadřuje rovnice… rovnováha této reakce je dynamická, jejím vyjádřením je rovnovážná konstanta… Tom se neukázal celé čtyři dny… v případě elektrolytu, který je téměř nerozpustný, můžeme aktivity v rovnici nahradit koncentracemi… čtyři dny, to je v jeho případě celá věčnost… protože slabě rozpustná sraženina bude uvolňovat do roztoku jen velmi malé množství… možná už se neukáže nikdy. A je to jen tvoje chyba. Jen tvoje a ničí jiná, protože jsi hlupák.
Bill zničeně stiskl víčka a odvrátil se od učebního textu, který mu před chvíli přeposlal e-mailem profesor Higgins. Byl jedním z mála profesorů, kterým vysvětlil svůj stav a také jediným, který se blíž nevyptával a ochotně mu poskytl veškerou literaturu, kterou Bill potřeboval k tomu, aby dohnal všechno zameškané. Oba však dobře věděli, že není co dohánět. Bill byl napřed téměř ve všech předmětech, učivo, které právě probírali, si on sám dobrovolně prostudoval již před několika měsíci, nyní však potřeboval něco, čím by zaměstnal svou mysl, a tak se upnul do studia všeho, co mu přišlo pod ruce. Četl a četl i přesto, že textu před očima jen sotva věnoval pozornost. Slova se mu začala slévat v nesourodou masu, nedávala žádný smysl. Všechno kolem něj bylo prázdné a smutné. I přesto, jak silně se s tím snažil bojovat, neustále počítal dny od té osudné noci, která byla zlomem v Tomově chování vůči Billovi. Zřejmě mu došla trpělivost a Bill se tomu v podstatě vůbec nedivil. Nalhával si, že je to tak lepší, že mu to vůbec nevadí a že se stalo jen to, co si dlouho v hloubi duše přál.
Trhl sebou, jakmile se dveře bytu nečekaně rozletěly a dovnitř jako tornádo vběhl rozesmátý Georg s malou Beth na zádech. Kudrnaté děvčátko se jej drželo ze všech sil, pištělo a smálo se legračním zvukům, které vydával. Billa při pohledu na ty dva zahřálo u srdce, ale příjemný pocit trval jen několik krátkých vteřin, vzápětí byl nahrazen výčitkami a trápením, které odmítal přiznat i sám před sebou.
Zhluboka se nadechl, odložil laptop stranou a šel jim pomoct s vykládáním nákupu. Beth se mu téměř okamžitě zavěsila kolem boků a Bill se k ní úsměvem sklonil, aby ji mohl vzít do náruče. Rány a modřiny na jeho těle již nebyly tolik bolestivé, ty na tváři se také pomalu vytrácely. Zdálo se, že se všechno pomalu, ale jistě vrací do normálu. Téměř všechno…
„Nakoupili jste s Georgem všechno?“ zeptal se jí, láskyplně ji hladil po zádech.
Beth nadšeně zakývala hlavičkou. „Pomáhala jsem Georgovi!“ zvolala nadšeně. Její tenký hlásek rozechvíval Billovy vnitřnosti. Snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že víc nepotřebuje. „Georg mě zvedl a dosáhla jsem na nejvyšší poličku.“ Vesele se kroutila v jeho náručí.
„To je skvělé, zlatíčko. Jsi šikovná.“ Bill ji cvrnkl ukazováčkem do nosu a silně ji k sobě přitiskl. Beth kolem něj omotala ruce i nohy, tvář vložila do prohlubně Billova krku a zahřívala jeho kůži svým jemným dechem. Billovi se roztřásly nohy jen při vzpomínce na Tomovo laskání. Opět na chvíli stiskl víčka a snažil se nemyslet.
Georg kolem něj proklouzl s velkou nákupní taškou a s hlubokým povzdechem ji vyložil na stůl. Poté se s provinilým úsměvem obrátil na Billa.
„Raději si to zkontroluj. Myslím, že jsme vzali všechno, ale znáš mě, vždycky na něco zapomenu.“
„Mohl jsem jít klidně s vámi, chtěl jsem pomoct.“
„To ne!“ Georg naoko výhružně zvedl ukazovák do vzduchu a zašermoval jím před Billovým obličejem. „Nejdřív se musíš dát do pořádku.“
„Já jsem v pořádku,“ protestoval Bill s křivým úsměvem.
„Ne.“ Georg o poznání ztišil hlas. Přelétl jeho obličej lítostivým pohledem. „Nejsi, Bille.“
„Už to téměř nebolí. Po víkendu se vracím do školy. Jsem v naprostém pořádku.“
Georg k němu přistoupil, vzal Beth do náruče a poprosil ji, aby si šla na chvíli hrát s Atomkem. Beth souhlasila teprve poté, co Bill slíbil, že pak přijde za ní a budou si hrát spolu. Jakmile opustila místnost, Georg naznačil Billovi, aby se posadil a chvíli lovil v tašce, dokud nenašel to, co hledal. Když ruku z tašky znovu vytáhl, v dlani svíral balíček čokoládových bonbónů, na které Bill odmítal pohlédnout. Se skloněnou hlavou očekával nezbytné. Vyhýbali se tomuhle rozhovoru až příliš dlouho, na Georga byla taková trpělivost skutečně nezvyklá.
„Podívej,“ začal tiše, silným trhnutím otevřel balíček a naklonil jej k Billovi. „Když jsem říkal, že nejsi v pořádku, nemyslel jsem tím po fyzické stránce. Měl jsem na mysli tvou duševní stránku. Nemyslíš, že je čas vysvětlit mi, co se stalo?“
Bill těžce polkl a natáhl se po jednom z bonbónů jen proto, aby nemusel hned odpovídat. Rozbalil zlatý obal a vložil si malou čokoládovou kuličku do úst. Zakousl se do ní, na jazyku vzápětí ucítil mléčnou náplň. Zarazil se.
„To nejsou ty samé bonbóny.“
„Jsou. Stejná značka, stejná příchuť, dal jsem si speciálně záležet na tom, abych vzal ty samé.“
„Chutnají jinak,“ konstatoval Bill smutně.
„Bille.“ Georg se svalil na židli naproti němu a ustaraně se na něj zadíval. „Chutnají stejně.“
Bill převaloval sladkost v ústech, chtěl cítit alespoň něco z toho, co cítil, když mu je nabízel Tom. Alespoň záblesk toho příjemného pocitu, ale nic se nedělo.
„Chutnají jinak,“ zopakoval smutně.
„Možná se nezměnily bonbóny.“ Georg se k němu opatrně naklonil a přátelsky jej pohladil po líci. „Možná ses změnil ty.“
Věděl, že se něco stalo. Byl o tom přesvědčený od chvíle, co se u nich Tom neukázal, ale nechtěl na Billa tlačit a vyzvídat a tak čekal. Věřil, že se mu dřív nebo později svěří se svými pocity, že je už déle nebude schopen unést. Billova nálada se každým dnem zhoršovala, jiskra v jeho očích, která se zjevila vždy, když strávil jistý čas s Tomem, se pomalu vytrácela, až zmizela úplně. A Bill pořád mlčel. Nic neříkal. Uzavíral se do společnosti Beth a studia knih, které měl přečtené snad desetkrát. Georg už nedokázal snést pohled na jeho strhanou tvář. Nedokázal přihlížet tomu, jak trpí a nemůže s tím bojovat, protože neumí své pocity správně zařadit.
„Bille, víš, že tě mám rád. Mám tě dokonce raději než vlastního bráchu a teď mám o tebe opravdu strach. Čekal jsem dlouho, ty víš, že jsem čekal zatraceně dlouho, ale už to takhle dál nejde. Řekneš mi konečně, co se stalo mezi tebou a Tomem?“
Bill sebou při zaznění jeho jména trhl. „Proč by se mělo něco stát? Mezi námi dvěma se nic nestalo.“
„Něco se muselo stát, když se tady už čtyři dny neukázal. Nezvedá mi telefon, neodpovídá na zprávy. Zdá se mi to, nebo se naprosto odřízl od všeho, co s tebou nějak souvisí?“
Bill ucítil silné sevření uprostřed hrudníku. Roztřeseně se nadechl a uhnul pohledem. „Konečně udělal to, co měl udělat už dávno. Říkal jsem, že to takhle dopadne. Varoval jsem ho, ale on neposlouchal.“
„Co mělo jak dopadnout? Před čím jsi ho varoval?!“
„Před sebou,“ pípl Bill s pohledem upnutým do klína. „Říkal jsem, že jsem divný, že nejsem jako on a nikdy nebudu. Konečně mu to došlo. Podle mě udělal dobře, když se se mnou přestal zabývat.“
Georg nevěřícně zakroutil hlavou. „Zbláznil ses?“
Bill překvapeně zamrkal a zadíval se na Georga, který začínal ve tváři červenat.
„Tom tě zbožňuje. Panebože, udělal by pro tebe všechno na světě a je mu úplně jedno, jestli jsi nebo nejsi jako on. Nikdy tě nechtěl měnit. Akceptoval tě takového, jaký jsi, a má tě rád přesně takového.“
Bill nešťastně zkřivil rty. Když promluvil, jeho hlas se sotva nesl nad hranicí šepotu. „Mě nesmí mít nikdo rád. Protože já nejsem schopen mít nikoho rád… takovým způsobem.“
„Počkat počkat,“ Georg zoufale máchal rukama. „Tom ti snad něco naznačil? Udělal něco, na co jsi nebyl připravený? Proto spolu teď nemluvíte?“
„V tu noc, když jsi musel vzít směnu a Alice si vzala Beth na noc k sobě… zavolal jsem mu. Byla bouřka, měl jsem noční můry a také strach. Jen jsem potřeboval mít někoho u sebe.“
„A co se stalo?“ Georg téměř nedýchal. Nedočkavě visel na Billových rtech.
„Dal mi najevo, že mě má raději, než by měl.“
Georg v duchu tančil vítězný taneček. Věděl to! Od začátku věděl, že to takhle skončí. Stačilo dívat se na ty dva, když byli spolu, všímat si řeči jejich těl. Nervozity vryté v každém pohybu, něhou prosycených pohledů, nachových tváří.
„A co ty, Bille? Máš Toma raději, než bys měl? Znamená pro tebe víc než kamarád?“
Bill se nervózně zasmál. „Co ti mám na tohle odpovědět? Vždyť ani nevím, jestli jsme vůbec byli přátelé. Já a Tom… nejsme nic. Už o tom nechci mluvit.“
„Proč tohle děláš?“
„Dělám co?“
„Proč pořád utíkáš? Pochopil bych, kdybys utíkal před lidmi jako je ten, co tě zmlátil, ale Tom… to mu ani po těch pěti letech vůbec nevěříš?“
Bill silně zatnul čelist. „Neznám ho pět let. Pět let jsme jen navštěvovali stejné přednášky. Znám ho sotva dva měsíce. Jestli mu věřím? Nevím a už se o tom opravdu nechci bavit. Jsem z toho unavený.“
Georg se nevěřícně uchechtl. „Unavený z čeho? Z toho, že tě má někdo rád a konečně to s tebou myslí vážně? To vůči němu není vůbec fér.“
Billův hrudník hořel stejně jako jeho tváře. „Nikdy jsem o nic takového nestál. Souhlasit s tím projektem byla velká chyba. Tom mi akorát obrátil život vzhůru nohama a pak si jen tak zmizí. Tohle ti přijde fér?“ Ucítil v očích přítomnost slz a prudce vstal, mířil ke dveřím.
„Řekl jsi mu, ať zůstane?“ Georg jej v poslední chvíli chytil za zápěstí a přitáhl k sobě. „Řekl jsi, že chceš, aby byl s tebou?“
„Vyhodil jsem ho,“ přiznal Bill plačtivě. Vytrhl ruku z Georgova sevření a vyběhl z pokoje. Za zády zaslechl Georgovo smutné konstatování.
„Jsem rád, že jsi fér alespoň k sobě.“
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Sice jsem tvou povídku začala číst teprve nedávno a zřejmě jsem tu ještě ani nenechala odkaz, což mě mrzí, ale nenašla se vhodná doba, kdybych mohla a pak už bylo pozdě se k tomu vracet…mám toho hodně do školy, což není omluva, ale pokusím se polepšit, protožr si to nezasloužíš…úžasný napád, poutavý příběh, podrobný popis…dokážu to prožívat s hrdiny…
A k dnešnímu dílu…mrzí mě a je mi líto, že Bill má ohromný strach opět věřit, což se mu nedivím a Tom je pro něj to nejlepší, co ho mohlo potkat, aby se mohl "změnit". Doufám, že tohle negativní rozpoložení nepotrvá moc dlouho…čeká je oba ještě dlouhá cesta. Georg je úžasný a v dnešním síle měl ve všem pravdu a oceňuji jeho snahu to Billovi ukazát v pravém sbětle. Snad bude mít štěstí a Billa trochu popstrčí správný směrem a ujistího, že nemusí mít strach a dělá správnou věc. Možná by mohla být nápomocná i Beth, protože věřím, že jí Tom chybí stejně jako Billovi. Anebo Tom nebude takový paličák a napravý to sám, i když si myslím, že spíše očekává, že by ten krok měl udělat Bill – což souhlasím, protože on se zapříčinil, že nastala tahle tíživá situace, ale zase si nemyslím, že najde tolik odvahy, protože to čím si prošel…až je mi do pláče, když si na to vzpomenu…ale přesto musím říct, že je to silná osobnost, co všechno dokázal oproti tomu zlému…závidím mu Toma. 🙂 Díky.
Ouch, už to vypadalo tak dobře… Jenže Bill se lekl, že to nezvládne a radši od sebe Toma odehnal. Čtyři dny, to není tak moc, ale pro někoho to může být celá věčnost.
Já si naopak myslím, že první krok by měl opět udělat Tom, protože Bill se k tomu nikdy neodhodlá, i když trpí jako pes. Jako by trestal sám sebe, potřebuje někoho, kdo ho bude mít rád takového, jaký je.
Snad si Tom vzpomene, co mu říkal Georg o tom, aby to s Billem nevzdával. Myslím, že už je dostatečně nalomený, aby tentokrát svým citům podlehl. Pak už to snad půjde samo. 😉
Jsem zvědavá, cos na ně vymyslela. Díky, těším se na pokračování.
Já jsem naprosto překvapená! Je pravda, že Tom šel na Billa asi trošku ´rychle´. Byla jsem překvapená, že Tom něco takového udělal, i když jsem věděla, že se mu Bill líbí ´více než by měl´. Původně jsem si myslela, že je to jen nějaký Billův sen. 😀 Nevím, prostě mě to strašně překvapilo ani sama nevím proč. 😀
Billova reakce byla..asi pochopitelná. Z toho jak jsem stihla Billa poznat mám prostě pocit, že Bill potřebuje ještě chvilku času na tohle všechno. Mám problém si Toma připustit k tělu jako kamaráda a ne tak jako partnera. Ani mě moc neudivilo, že Bill Toma vyhodil, nejspíš jsem podobnou reakci čekala.
Jen je mi teď líto, že spolu kluci nekomunikují. Ačkoli by to mohlo vypadat, že je teď na řadě Bill, aby udělal první krok, stejně si myslím, že by to mohl být Tom! Umí být trpělivý, umí to s Billem a myslím, že by to rozhodně neměl vzdávat. I když sice chápu, že pro něj nebylo vůbec příjemné Billovo vyhození z domu, tak i tak doufám, že to bude on, kdo udělá první krok.
Je mi to strašně líto a moc doufám, že to kluci co nejdříve napraví!
Děkuji za krásný, smutný díl, B_kay! 🙂
Bill Toma vyhodiť nemusel, ale stalo sa, všetci vieme, že je príliš utiahnutý sám do seba a bojí sa citov, a vedel to aj Tom, mrzí ma, že sa nevrátil a ešte viac ma mrzí, že nedvíha telefón ani Geovi, veď práve jemu sľúbil, že Billa neopustí, aj keď má tak zvláštnu povahu, že si nikoho k sebe nepripúšťa. To prebúdzanie bolo prekrásne. Nečudujem sa Tomovi, že nedolal…
Tom na Billa trochu spěchal ale Bill by mu měl řic co se sním děje Tom by to pochopil.
wow to je úžasná povídka, četla jsem to fakt jedním dechem, píšeš naprosto dokonale. Doslova s těmi větami čaruješ, neuvěřitelný 🙂 jinak nápad super, hrozně se mi tu líbí vlastnosti a role postav. Oba dva to neměli v životě jednoduché, oba dva s tím bojují. Měla jsem počkat až to bude dopsané, teď se nedočkám 😀 Snad to Bill v dalším díle napraví, i když Tom přece věděl do čeho jde, taková reakce se dala čekat. Moc díky za díl :)))))