autor: Sayurii
Sice netuším, jak rozsáhlou máš Zuzu paměť, ale snažila jsem se napsat další díl tak rychle, jak jen to moje zpomalené tempo umožnilo, tak doufám, že jsi nezapomněla, co se strašného stalo v minulém dílu. Díl bez dílu… hrad bez hradu v minulém hradu… dobře to mám 😀 Snad to ještě s touhle ztřeštěnou povídkou chvíli vydržíte, za chvíli už nás opustí 😀 Nicméně, užijte si tenhle díl, je sice troošičku o ničem, ale kontraproduktivní není a to je důležité 😀 Navíc jsem chtěla povídku zakončit kulatým číslem, takže proto… Vaše ukecaná Sayurii… však vy víte, kdo to píše, ne? 😀 <3
BILL
Naprosto skleslý a neduživý jsem se dosápal do druhého patra a chystal se svalit do postele. Věděl jsem, že den s Tomem bude nepříjemný, ale těch 15 minut? To bylo peklo. A Tom poprvé v životě, kdy jsem byl při vědomí, nebyl tím Haddenem, který peklo způsobil, byla to Hayley. Už jsem se nedokázal ani divit, proč byl Tom takový, jaký byl. Jeho sestra dobrovolně umírá. Jak si mohla Hayley vůbec myslet, že bych mohl Tomovi po její smrti nějak pomoct? Musel jsem se zašklebit. Fuj, smrt… to slovo je na jazyku kyselé a způsobuje mrazení. Proč se zatraceně neléčí?? Já za ní Toma dávat dohromady nebudu. O co jsem se vůbec snažil?
„Bille?“ Nathova kudrnatá blonďatá hlava se objevila mezi dveřmi. „Koupil jsem ti čokoládu,“ pousmál se. Asi si myslel, že on a jeho hloupá čokoláda byl důvod, proč mi nebylo do smíchu. Taková pitomost. Řeším větší tragédie než sežranou čokoládu.
„Tak mi ji hoď,“ řekl jsem rezignovaně. „A nechoď sem, nemám náladu,“ dodal jsem.
„Promiň,“ omluvil se smutně Nath.
„Já se na tebe nezlobím, nech to plavat.“ Když nevíš co, tak plav, plav, pláááv!
„Tak fajn… ale… ok.“ Nath už zavíral dveře, když jsem si vzpomněl. Co moje čokoláda?
„Nathe?“
„No?“ ozval se okamžitě s nadějí v hlase. Pako.
„Ta čokoláda,“ připomněl jsem mu.
„Jo… jo aha,“ Nath ji po mně hodil, jako bych byl profesionální chytač, jenže já nebyl. A proto čokoláda letěla, letěla a narazila. Do mého čela. Což mě přimělo odpadnout zpět na postel. Pitomá čokoláda! Pitomý Nath. Pitomý svět.
Už jsem si myslel, že vše chápu, ale ono ne, Hayley si řekne, že bude umírat. Co já teď s tím? Když už jsem se to dozvěděl, nijak šetrně, nedokázal bych to ignorovat, ani kdyby měl nastat konec světa. I když…
Cítil jsem silné nutkání ohledně toho něco udělat. Cokoliv. Měl bych Hayley říct, že jdeme na zmrzlinu a dotáhnout ji k doktorovi? Ne… Kdybych alespoň věděl, proč se nechce léčit, možná bych na něco přišel. Ale né, já pindík si to nenechal vysvětlit. Zatracená situace. Nejlepší by bylo sejít se s Hayley znovu, v klidu, bez přímočarého neempatického Toma. Doplazil jsem se proto k psacímu stolku a vytáhl z něj mobil, to svaté komunikační zařízení.
Zjištění, že nemám Hayleyino číslo v kontaktech, bylo nemilé. Okey, to je smůla. Vyběhl jsem z pokoje a namířil si to rovnou ke vchodovým dveřím. Kde Haddenovi bydlí, snad ještě vím. Při mé smůle se už ale asi odstěhovali… V hale jsem o sebe zavadil v zrcadle, na čele se mi dělal velký červený flek.
„Pitomá čokoláda,“ zafňukal jsem. Ten den byl vážně prokletý. Chytl jsem za kliku a zatáhl, a místo toho, abych dveře otevřel, mi klika zůstala v ruce. No to snad ne! Pokoušel jsem se to opravit, ale marně. Někdo mě opravdu nemá rád! Zlostně jsem zafuněl a dupavým krokem se rozešel do obýváku, abych vešel na zahradu, kde je branka, jež mě pustí ven.
„Zamčeno?!“ Lomcoval jsem tou stupidní bránou jako šílený. „Poprvé v životě nemám klíče a ono je zamčeno?!“ Nehodlal jsem se vracet pro klíče, pevně jsem se chytl mříží a vyšplhal na vrchol té zpropadené kovové věci. Přehodil jsem jednu nohu, pak druhou a seskočil jsem na zem. Neřekl bych, že jsem přistál zrovna hladce, ale zvítězil jsem!
„Ha!“ otočil jsem se na branku s úšklebkem. „Nade mnou nevyzraješ!“ Ona mi odpověděla tím, že jsem si všiml kousku černé látky zavěšené na jedné z mříží. Okamžitě jsem ji vzal do rukou a modlil se, ať to není kus mých kalhot. Zkoumal jsem své oblečení, až jsem zjistil, že se na mě culí strašná díra na vnitřní straně mého pravého stehna.
„Do prdele!“ ulevil jsem si. „Tak jsem pitomej, nebo jak je to se mnou?“
Okey, je to jen díra, díry má každý rád. A když od sebe nebudu roztahovat nohy, nikdo si nevšimne, že nějakou díru mám. Ehm… Taxi, potřeboval jsem taxi.
K vile jsem dorazil bez dalších škod, naštěstí. Jakmile jsem vystoupil a taxík odjel, všiml jsem si další příšerné smůly. Nepřezul jsem se. Celou cestu přes město jsem jel v plyšových modro-bílých papučkách s ouškama, zaječím čumáčkem a bambulkou vzadu. Proč ne? S flekem na xichtě, roztrženými kalhotami a papučky jsem hrdě vykročil vpřed. Nic mě nezastaví. Teď určitě každý čeká, že šlápnu na hrábě, ty se vymrští ze země a praští mě přímo do obličeje, že? Právě to se mi stalo. Protočily se mi panenky a nad mou hlavou si začali prozpěvovat ptáčci. Pomaličku jsem hrábě odsunul stranou. V klidu… v klidu…
„KDO DO PRDELE MŮŽE POHODIT ZATRACENÝ HRÁBĚ JEN TAK NA CESTU? KDO???“ ječel jsem na celou Arizonu.
Vydýchal jsem se, spravil si nos a elegantně jsem zaklepal na dveře. Než se mi někdo uráčil otevřít, upravil jsem si vlasy prsty a pokusil se i o nápravu svého outfitu, ale tam už to bylo beznadějné. Pitomá zahradní branka. Zaznamenal jsem první známky existence osoby za dveřmi, která by se mohla teoreticky chystat vzít za kliku. Usmál jsem se, vypadal jsem tak zuboženě, že už jsem tomu nemohl víc ublížit, mohl jsem akorát pomoct jedním ze svých oslnivých úsměvů. Jakmile se ve dveřích objevila Tomova postava, snažil jsem se ze všech sil si úsměv udržet. Nedokázal jsem to. Ze zoufalého úsměvu jsem vytvořil zoufalý nářek.
„Proč já?“ zafňukal jsem, „můžu dál, mimochodem?“ zeptal jsem se té kamenné tváře.
„Nikdo tu není,“ odpověděl Tom z cesty, „Hayley ani Karen, odešly na nákupy,“ informoval mě. Zůstal jsem chvíli naprosto zticha, nehnul jsem jediným svalem. Okey… shrňme si to. Probudil jsem se kvůli příšernému horku, zjistil jsem, že Nathy sežrala všechnu čokoládu, o které jsem ani neměl ponětí, pak se objevila Hayley a já se dozvěděl, že je smrtelně nemocná a nechce se léčit, pak jsem vykoumal, že neznám Hayleyino číslo, to bylo potom, co mě sestřelila čokoláda, 2 minuty od atentátu jsem zničil kliku, roztrhl si kalhoty, nepřezul jsem se a šlápl na hrábě, které mi nejspíš zlomily nos, abych zjistil, že osoba, se kterou potřebuju mluvit, není doma.
Rozrušeně jsem zafuněl, zaťal pěsti a dle možností se na Toma ‚vlídně‘ usmál.
„A… kdy že se vrátí?“ z úsměvu rychle sešlo, jen co Tom otevřel pusu.
„Nevím,“ odpověděl stroze. Vztekle jsem vydechl. A vztekle se nadechl. Netušil jsem, co na to říct, nebo co udělat. Mlčel jsem a přemýšlel nad kravinama, dokud mě Tom nevyrušil svým nevzrušeným hláskem.
„Půjdeš dovnitř?“ Vzhlédl jsem a spatřil dveře otevřené dokořán. Měl jsem na vybranou? Vypadal jsem jako bezdomovec. Po tom všem utrpení jsem si s Hayley MUSEL promluvit. Byl jsem ochotný počkat na ni s Tomem úplně sám pod jednou střechou třeba celé odpoledne, když to bude nutné.
Léžerně jsem kolem Toma prošel do domu. „Byl bys dobrej vrátnej, mimochodem. Popřemýšlej o tom, Tome.“
„Co potřebuješ?“ Chtěl vědět Tom.
„Chtěl jsem si promluvit s Hayley,“ odpověděl jsem. Pochodoval jsem po přízemí a hledal místečko na usídlení.
„O čem?“
„Jsi zvědavější, než jsem si myslel.“ Tom jen pokrčil rameny. Zastavil se dobrých 5 metrů přede mnou, založil si ruce na prsou a zůstal tak. Já stál v části dlouhé chodby, která nebyla příliš osvícená, vypadalo to, že v celé vile není rozsvíceno a jsou zatažené žaluzie. Strašidelné. Jak jsem říkal, s Tomem jeden nikdy neví… nikdy neodhadnete, co se mu může honit hlavou. A je blázen… Dobrý důvod pro rychlý útěk pryč. Atmosféra houstla. „Chtěla mi to vysvětlit, ale já…“ hledal jsem správné slovo. „Odešel,“ řekl jsem nakonec.
„Je to jednoduché-„
„Byl bych radši, kdybych to slyšel od Hayley,“ přerušil jsem jej. Tom lehce naklonil hlavu na stranu, dělával to často. Co to znamená? CO TO ZNAMENÁ? „Ale osobně si myslím, že to chápu. Myslím, že se bojí,“ pokračoval jsem, „bojí se, že se uzdraví a za pár let se nemoc vrátí. Chce už mít klid. Chápu to, po tom boji s leukémií doufala, že bude zdravá, ale ono ne.“
„Přesně,“ souhlasil Tom.
„Musíme jí ukázat, že se plete.“ Tomovi se v očích zableskly malé otazníčky. „Musíme jí ukázat, o co by přišla, co by ztratila. Myslím, že si to vůbec neuvědomuje. Myslí si, že prostě umře, ale tak to není, nemůže to tak vidět. Po smrti už nic není, nebude se moct vrátit.“
„Myslíš si, že to neví?“ zeptal se Tom lehce podrážděně.
„Nemyslím si, že to neví, myslím si, že si to neuvědomuje,“ opravil jsem ho.
„A jak to chceš udělat?“ mohl jsem jasně slyšet pochybnosti z jeho hlasu.
„To ještě nevím,“ přiznal jsem poníženě.
Sedl jsem si ke stolu do jídelny. Byl tam osvěžující chlad a hlavně spoustu vysokých oken, tudíž světla. Tom seděl pár židlí dál.
„Co má Hayley ráda?“ prolomil jsem příjemné ticho. Tom zvedl pohled od dřeva a věnoval ho mně. Než stačil cokoliv říct, moje intuice mi poradila, abych ho zastavil. „Prostě mi to řekni.“ Byl jsem si jistý, že se chystal vést různé kecy okolo, kdo je na to zvědavý? Blabla… Tom zapřemýšlel. No tak, Tome, snad to víš!
„Lidi,“ řekl, „Hayley má ráda lidi.“
„Takže pařby.“ Tom se na okamžik zamračil.
„Dalo by se to tak… říct,“ přitakal pomalu.
„A dál?“
„Přírodu.“
„Lesy, hory a tak?“ Tom přikývl. Ok, to nebude problém.
„Romantiku, jako každá holka,“ pokračoval Tom.
Takhle jsem si na bílý papír zapsal deset různých věcí, činností, všeho možného. Vlastně jsem od Toma neslyšel nic neočekávatelného, Hayley je úplně normální dospívající dívka… Připsal jsem do seznamu další dvě věci, o kterých jsem si byl jistý, že Hayley přímo zbožňuje. Jako každé něžné pohlaví v jejím věku. Podíval jsem se na své dílo a musel se usmát. Byl jsem spokojený.
„Takže máš plán,“ odtušil Tom.
„Jo!“ zaradoval jsem se.
„A ten zní?“
„Ty jsi vážně hodně zvědavý!“
Měl jsem plán, zněl naprosto jednoduše. Napsal jsem si seznam věcí, ke kterým Hayley chová sympatie a přikreslil ke každé malý čtvereček na odškrtnutí. Hayley se líbí příroda? Fajn, žádný problém. Vezmu ji někam, kde jí krása Matky přírody vyrazí dech. Je romantická? Okey, pozvu ji do kina na nějakou slaďárnu, nebo nenápadně naznačím Kevinovi, že by neuškodilo, kdyby Hayley vzal na rande, pořádné rande. Hayley netuší, o co se připravuje. Musí si to uvědomit, musí to vidět. Má pro co žít. Vyplatí se bojovat. Vyplatí se uzdravit. Je jí 16, proboha! Všechno má před sebou,
„Nemyslím si, že to zabere,“ namítl Tom. Díval se na mě tím svým léžerním způsobem. Jeho názor mě nezajímal. Moje intuice je až zázračná. Nikdy se neplete. A tohle byla extra silná intuice. Zaplnila celou mou hlavu. Zabere to. Hayley si uvědomí, že dělá chybu, udělám pro to cokoliv. A jestli se to nepodaří, tak vyházím všechno své oblečení a budu chodit po ulici nahý. Ale ona bude chtít žít. Chci, aby věděla, že má pro co žít.
„Já o tom nepochybuju,“ pronesl jsem vznešeně. I kdyby o tom pochyboval celý svět, já budu věřit své intuici.
„Hayley je-„
„Pšššt,“ umlčel jsem Toma. „Nekaž mi to. Nesnáším negativní komentáře. Nejsi věštec. Nemáš třetí oko, tak mlč.“ Řekl jsem naprosto klidný. Byl jsem ve svém meditačním stavu. Potřeboval jsem meditovat po tom všem neštěstí, které se mě tak mile chytlo. Kdybych to neudělal, skutečnost, že jsem seděl v papučkách, roztržených kalhotách a s boulí na čele by mě určitě přivedla k šílenství nebo depresi.
„Já si jen-„
„Ticho,“ zašeptal jsem. Přitiskl jsem své prsty na Tomovy rty. „Ticho,“ zopakoval jsem hlasitěji. Tom nesouhlasně zafuněl. „Ne,“ řekl jsem, jakmile se pokusil osvobodit svou pusu a promluvit. Opět něco velice věcného. „Nemáme lepší plán, nebo ano?“ Tomovy rty se dál snažily, ale nevydal ani hlásku. „No právě. Nic. Nic jiného nemáme.“ Tom se na mě zlostně zamračil. Děsivé, jen co je pravda. „Je to lepší, než jen sedět a přihlížet. Tak mi s tím seznamem pomoz.“ Pousmál jsem se.
Naučil jsem se meditaci v jednom Tibetském chrámu Fěnhóng sè de niǎo, ve volném překladu růžový pták. Nejspíš plameňák… doufám. Ten plešatý mnich byl velmi trpělivý a vlídný. Bez jeho pomoci bych dnes už asi zešedivěl. Mamča asijské státy zbožňuje. V Tibetu jsme strávili měsíc, procestovali jsme ho téměř celý. Když jsme se vrátili do Ameriky, připadal jsem si o dva odstíny žlutější. Byl to nádherný měsíc plný klidu, relaxace, odpočinku a sebepoznání. Jednou se za svým mistrem vrátím! Až poslední růžový lístek Sakury dopadne na… co to melu? Sakura je z Japonska.
Tomovy rty se pod mými prsty zavlnily. Odtáhl jsem od jeho pusy ruku a nespustil z něj oči. Tom naprázdno otevřel ústa, probodával mě svým nečitelným pohledem. Já si jen položil ruku zpět do klína a dál se usmíval. Když jsem nad vším zauvažoval… Tomovy rty byly překvapivě jemné. Občas mě překvapovalo i to, že dýchá. Byl tak divný, že jsem zapomínal, že je člověk jako já. Byli jsme tak rozdílní. Hlavně s ním bylo těžké pořízení.
„Ukaž mi to,“ prolomil Tom ticho plné krásných tibetských vzpomínek a údivem nad Tomovou nelidskou lidskostí. Natáhl ruku k seznamu, jako by se domníval, že mu jej jen tak dám. Ne-e. Uměl jsem sice meditovat, ale nebyl jsem Tibeťan!
„Na co?“ obrnil jsem se. „Je tam jen to, cos mi diktoval.“
„Chci se jen podívat,“ ujišťoval mě Tom. Já mu ale nějak nevěřil…
„Proč?“
„Prostě mi to ukaž.“
„Okey!“ Neochotně jsem Tomovi listinu předal. Začal si to tiše číst. Nemračil se, neusmíval se, zachoval si kamennou tvář.
„Můžeme to zkusit,“ přikývl.
„Najednou ‚my‘? Chceš být tým, když mám tenhle geniální plán, co?“ Tom mi seznam života vrátil se slovy, že jsem pitomý. Nemilé… Měl bych ho naučit umění meditace. Potřeboval to jako pepř.
„Mám pravdu,“ ušklíbl jsem se. On je pitomec, mimochodem…
autor: Sayurii
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Vôbec mi nevadí, že časť bola dejovo trošku o ničom – Bill to svojou streštenosťou perfektne zaplnil. K nemu už proste ani nenachádzam slová – proste je to blázon nad bláznov (v dobrom zmysle slova) :D.
Takže sa samozrejme ani nedá zabudnúť, kto takého blázna píše 😀
A posledná vec – chcem tie jeho papučky!! Tie sú podľa opisu proste ňuňuuu 😀 😀
Ďakujem za časť a som zvedavá, či mu ten geniálny plán vyjde.
[1]: To jsem taky zvedava, minuly dil byl takovy dramaticky, tak jsem si musela dat oddych od toho serious tematu 😀 Pristi dil bude myslim jeste blaznivejsi a podle meho egoistyckeho pohledu to bude asi nejlepsi dil SH, co jsem zatim napsala 😀 Taky jsem mela svou psaci naladu. Takze… To vse vysvetluje 😀 Ty papucky! 😀 Tak ty jsem nikde prodavat nevidela 🙁 Ale nejaky cute jsou v Chibo :O
Jsem zvědava jestli se jim to povede a Bill nemá chybu.
Zase tak děravou paměť nemám, nepodceňuj mě…týdenní odstupy jsou ok 😀
Chudák Bill, takový příšerný den s člověkem pořádně zamává. Ale moc se mi líbí, že když jde o plán 'jak zachránit Hayley' tak se najednou Tom ochotně zapojuje. To by je mohlo s Billem celkem sblížit. Třeba právě o TOHLE Hayley celou dobu jde, aby spojili v boji o její záchranu…docela egoistické… 😀
Billův plán se mi líbí, alespoň se snaží něco dělat. Tom mě relativně překvapil, že se chce zapojit, ale tak jde o jeho milovanou sestřičku, tak proč to nezkusit? Snad se to klukům povede a ještě k tomu se pořádně sblíží! 🙂
Som rada, že sa Tom pridá k Billovi aby dokázali Hailey, že žiť sa oplatí:)
Ďakujem za kapitolu.
Tak ze zachraňování Toma se stalo zachraňování Hayley, tak možná to Toma vyburcuje a probudí z jeho letargie. Jenom si nedovedu představit co bude, když se to nepodaří.