autor: Izzap
„Oh, ne, Bill je stále studentem,“ odpověděla paní Trümperová Georgovi, zatímco kráčeli do jídelny. „Jamesi!“ Vzhlédla do horního patra domu a zvedla hlas. „Jamesi, večeře je připravena. A máme hosta!“ Otočila se zpět ke stolu a sedla si na jeden jeho konec, naproti svému manželovi. Pak pokračovala v konverzaci, jako by nenastalo žádné přerušení. „Nikdy neprojevil zájem stát se učněm nebo si vybrat profesi. Alespoň ne v blízké budoucnosti.“
„Zvlášť ne mou profesi,“ dodal pan Trümper s mírným zasmáním.
„A co děláte, pane Trümpere?“
Muž ve středních letech si položil do klína ubrousek. „Jsem účetní. Velmi dobrý účetní, pokud mohu sám sebe pochválit. S velkým platem.“
„Ale tato práce Billa, obávám se, nikdy nezaujala,“ řekla žena s nádechem zklamání v hlase a povzdechla si. „Vždy vypadal, že by si nejraději jen hrál a nikdy nepracoval, pokud mi rozumíte, pane Listingu. Bill je snílek, nic než bláhový snílek, jenž je vždy okouzlen těmi nejbláznivějšími fantaziemi. To samé dělá teď. Stále utíká a snaží se žít svůj sen-„
„Ale nějaké sny se mohou stát skutečností,“ opáčil Georg tiše a v jeho slovech se skrývalo víc pravdy, než by nezúčastněný posluchač mohl tušit.
Pan i paní Trümperovi tomu ale rozuměli, snadno zachytili pravý význam. Věděli, ke kterému snu jejich návštěvník odkazuje. Jako kdyby znal jejich syna déle než pár bezvýznamných hodin. Ten sen byl ale možná jasný všem, kteří Billa a Toma potkají. Pravděpodobně i úplně cizinci by mohli cítit to napětí ve vzduchu, tu překvapivou vášeň, která nevysvětlitelným způsobem spojuje dva mladíky. Zřejmě každý může porozumět jejich situaci, jako by vysvětlení leželo přímo před nimi, zachycené v dětských obrázcích nebo těmi nejjednoduššími slovy. Tenhle sen, ten nemožný směšný sen, který se stal jakousi podivnou realitou mezi těmito dvěma mladíky, není žádným tajemstvím. Paní Trümperová jen doufala, že není jasné úplně každému, který narazí na jejího syna, že utíká, aby se mu ulevilo. „Pravděpodobně,“ promluvila hořce, „některé sny nejsou určeny pro to, aby se staly realitou. Některé sny nejsou zkrátka… správné vzhledem ke společnosti-„
„Georgu?“
Všichni tři překvapeně vzhlédli k Jamesovi, jenž vešel do jídelny se zmateným výrazem v obličeji. Georgovy rty se zformovaly do nejistého úsměvu. Na Jamese zapomněl. Zapomněl, že už se potkali, zapomněl, že James může zkazit celé setkání. Nicméně rozhodl se hrát svou roli. Naklonil hlavu na stranu a se zvědavostí v hlase řekl: „Zdravím. James, že? Musel jsi zaslechnout můj rozhovor s tvou matkou u dveří, viď?“ Poslal malému chlapci rychlé mrknutí, které ani jeden z rodičů nezaznamenal.
„Oh… správně, správně.“ James trochu zčervenal a sklonil hlavu. Pospíchal ke stolu a sedl si naproti Georgovi. Vyhýbal se očnímu kontaktu s rodiči. „Jen jsem si nebyl jistý, jestli jsem… zaslechl správně vaše jméno.“
„A je to pan Listing, Jamesi,“ opravila ho paní Trümperová instinktivně. „Je to náš host, ne žádný z tvých spolužáků.“
„Oh, ne, paní Trümperová, Georg je v pořádku, opravdu,“ ujistil ji Geo s úsměvem.
Po pár minutách žvýkání a vychovaných úsměvů sdílených s ostychem nad talíři s jídlem se James zeptal: „Takže proč jste tady, Georgu?“
„Jamesi! Takhle s hostem nemůžeš mluvit-„
Brunet ji utnul: „Ne, ne, to je v pořádku.“ Utřel si rukou pusu a potom ještě ubrouskem, když si všiml divných pohledů z obou stran stolu. Odkašlal si a pokračoval: „Jsem tady, Jamesi, protože jsem potkal předešlého dne tvého bratra, když jsem přijel do města kvůli obchodu.“
Dítě mírně přikývlo a zadívalo se do svého jídla. Posunovalo ho sem a tam po talíři. James už neměl hlad, ne, když byl v místnosti Georg. Bylo to prostě… mít ho tady bez Billa nebo Toma mu připadalo špatné. Děsivě špatné. Polkl s pocitem, že mu sousto v puse roste.
„Vlastně… Bill chtěl, přál si, abych od něj vyřídil vzkaz. Má se dobře. Přímo skvěle, abych se vyjádřil jeho slovy,“ řekl Georg po chvíli. Právě spolkl sousto máslového chleba. Večeře plynula společně s nezávaznou konverzací a mnoha pohledy a přátelskými, milými úsměvy.
Geo se podíval na stranu a všiml si, že paní Trümperová odložila vidličku a otřela si ústa ubrouskem. Věděl, co se odehrává za jejíma lesklýma očima, za tím pohledem plným naděje.
Falešné, ztracené naděje.
Jistě, on nikdy nebyl v takové situaci, nikdy nezažil lásku, kterou cítí matka k dítěti – a také to nikdy nezažije. Ale mohl si to představovat. Mohl si to představovat a mohl si dát dohromady události posledních dní v domě Trümperových díky detailům od Billa, Toma a Jamese, které mu řekli, než ho sem poslali. Sem do zraněného domova.
Zraněného.
Bolest téhle rodiny mohl cítit stejně, jako mohl cítit nevědomost.
Nejistotu.
A vinu.
Hluboký bodavý pocit absolutní lítostivé viny.
Ta vina sžírala paní Trümperovou posledních několik dní. Držela ji vzhůru do nočních hodin, někdy až do rána. Celá plejáda kdyby naplnila její mysl a neustále ji trápila.
Kdyby jenom uměla svého syna víc akceptovat. Jeho i vztah, jenž měl s Tomem. Kdyby.
Ale ona to nedokázala. Ani předtím, ani teď. Tohle bylo v nesouladu s tím, co věděla, čemu věřila – čemu ji naučili věřit. Ale pravděpodobně by se mohla pokusit ignorovat, co viděla, co věděla. Mohla se pokusit to tolerovat, předstírat, že to neexistuje.
Předstírání je jenom fáze.
Není to tak hrozné.
Pravděpodobně by tady její syn pořád ještě byl, třebaže by byl vůči ní tvrdohlavý a choval by k ní hořkost. To mohla zvládnout. Kdyby tady pořád byl, jen by se schovával v jiném pokoji… Ale on tu není, řekla žena sama sobě, když se podívala zpátky na svého hosta – spíše posla než cokoliv jiného.
„Paní Trümperová,“ začal Georg a spojil jejich pohledy. Jeho světle šedé oči se zapíchly do těch jejích, majestátních a hnědých, tak podobných těm, které má Bill a které se dědí napříč rodokmenem a dostaly se až k Tomovi. Georga zamrazilo na krku nad tou podobností. Nad realitou toho, že sedí u večeře v roce 1908.
Zatřepal hlavou.
S upřímností a sympatií v očích pokračoval: „Bill chtěl, abych vám řekl, právě vám, že to není vaše chyba. Není to ničí chyba. Řekl, že nastal jeho čas odejít, nehledě na okolnosti.“ Odkašlal si a srknul si vína. „A,“ začal znovu. Vzhlížely k němu tři páry očí. „Bill chtěl, abych vám řekl, že vás miluje. Z celého srdce. Opravdu vás miluje.“
Příšerně nemístný teenager sklonil hlavu a zadíval se do svého talíře.
„Byl upřímný, když mi říkal, abych vám to vyřídil.“ Nakřivo se usmál. „To mohu usoudit ze způsobu, jakým to řekl.“
Vydechl. Hluboce. Těžce. Zvuk jeho dechu byl výrazně slyšet v přítmí pokoje. Slunce už se odebralo za obzor a uvolnilo prostor soumraku. Byl zpátky v realitě. Sedl si, opřel se o pumpu a ohnul nohy v kolenou. Opřel si lokty o stehna a složil hlavu do dlaní.
„Ty… vole.“
Tlukot srdce mu rezonoval v uších, až ho z toho rozbolela hlava. Chladivý večerní vzduch mu pročistil hrdlo, když se nadechl a rychle zase vydechl. Jakmile byl aspoň trochu zpět na zemi, v realitě, v roce 2008, všiml si rozrušeně mrtvé nahnědlé trávy pod nohama. Jeho boty…
V uších mu zazněl pobavený smích, který ho nejdřív vyděsil. Až pak si uvědomil, že je to jeho vlastní. Vážně se to stalo? podivil se, celý omámený. Vzhlédl k listům velkého dubu nad hlavou.
Jeho úsměv se zvětšil.
Ten strom tady byl. Jen byl menší, mladší, ale byl tady, přímo na Trümperovic zahradě.
V mysli se mu usadila tahle idea.
Je to směšné.
Děsivě směšné.
Věděl to. Ale opravdu se to stalo.
Postavil se a smetl si kousky trávy z kalhoty. Udělal pár kroků a nakopl předmět, který upustil, když se před pár minutami opřel o strom. Nebylo to nic zvláštního – taška, taška na rameno podobná té, kterou má u sebe cestovatel v dobrodružných knihách. Bylo bronzová a skoro praskala ve švech. Byla naditá hlavně oblečením, které paní Trümperová poslala svému synovi, aby nestrádal na cestách nehledě na to, kde je nebo co dělá.
Poslala tenhle balíček po Georgovi, protože: „Pokud někdo znovu narazí na mého syna, s největší pravděpodobností to budete vy, pane Listingu. Doufám, že vám nevadí,“ řekla, zatímco pečlivě balila pár košil, nějaké kalhoty a různé další části oblečení, než je strčila do tašky, kterou vytáhla ze skříně.
Georg nepřítomně sledoval její počínání a cítil se trochu smutně, zatímco žena si přitiskla poslední košili k hrudi, jako by si přála, aby místo košile mohla obejmout svého syna.
Její oči se na chvíli zavřely.
Jelikož Geo věděl, že uvidí Billa a Toma další den, postarat se o zavazadlo mu dělalo nejmenší starosti. Slíbil paní Trümperové, že bude mít oči otevřené a bude dávat pozor, jestli někde jejího syna po cestě nezahlédne. A že ji bude informovat, o čemkoliv uzná za vhodné.
Tohle jí slíbil.
Hodil si tu tašku s důležitým obsahem přes rameno, otočil se a rozešel se pryč z parku. Mířil k moderním ulicím s chodníky. Na cestě domů se vyhýbal očnímu kontaktu s každým, kdo by ho v roce 2008 mohl v soumraku poznat.
Doručení věcí Billovi mohlo počkat.
Ten chlapec se v nejbližší době nikam nechystal.
Noc se pomalu krátila, ačkoliv se zdálo, že hodiny se neskutečně vlečou. Temnota ustupovala a blížilo se světlo. Přicházející ráno zastihlo Toma stále ještě vzhůru. Byl v posteli a Bill spal vedle něj namáčknutý mezi ním a zdí. Simone sice připravila nafukovací matraci na zem vedle postele a povlékla peřinu i polštář, ale tu ani jeden z chlapců zatím nepoužil. Bill by nedopustil, aby od něj byl Tom takhle daleko celou noc. Bylo to příliš daleko, jak sám řekl s našpulenými rty.
Ty našpulené rty, jak si Tom všiml, byly ale pouze zástěrkou, která měla schovat strach v Billových očích, tu děsivou nejistotu, jež vypadala, že se natrvalo usídlila v černovláskových duhovkách i v jeho tváři.
Takže takhle tady ležel už čtvrtou noc. Vzhůru a bez odpočinku, zatímco sledoval, jak přichází ráno. Začal zpívat první ptáček, chvilku chladný ranní vzduch protínal jeho osamělý zpěv, než se k němu připojil sbor ostatních.
A noc byla pryč.
Tom vydechl a promnul si oči. Otočil se na bok a podíval se do Billova klidného spícího obličeje. Jakkoliv byl unavený, nedokázal se ubránit spokojenému úsměvu, jako vždycky. Snažit se neusmívat, když měl u sebe Billa, bylo velmi obtížné, ne-li přímo nemožné.
Donutil své unavené tělo pohnout se a protáhl ruku mezi jejich těla. Jemně pohladil obličej druhého mladíka dlaní a prsty chytil jeho tvář. Přejížděl po hebké pokožce, stydlivě, nesměle hladil Billovu kůži a vnímal její strukturu. Ten dotek mu vyvolal skoro zapomenuté vzpomínky. Ruce, nahé hrudníky, horečně hladící ruce, kůže – tolik odhalené, bledé, hebké kůže, občasné zajetí do vlasů, měkkých krátkých vlasů, které tak nějak samy přesně věděly, kdy mají přestat růst.
Tomovy prsty si při vzpomínání našly cestu do rozcuchaných Billových vlasů. Zabořily se do pramenů a instinktivně je pevně stiskly. Tom zavřel oči a vyvolal si další vzpomínku – ruce zabořené ve vlasech, tahají a svírají, zatímco oni jsou celí propletení, jejich těla se k sobě tisknou a-
Sten zamaskoval s rukou přes ústa. Otočil hlavu, oči stále zavřené.
Chtíč, potřeba mu napínala svaly v podbřišku, až měl pocit, že hoří.
Nechal ruku v Billových vlasech a pevně zavřel víčka, ústa stále tiskl ke svému bicepsu a snažil se umlčet touhu, ale ta místo toho vzrostla, zintenzivnila, zatímco se Tomovi vkrádaly do mysli různé obrazy a představy. Polkl další sten, ten byl tentokrát spíš lítostivý než cokoliv jiného. Ucítil, jak se mezi jeho nohy probojovává ta Billova a chodidlo pohladilo jeho chlupaté lýtko.
Oh, bože.
Ruka se zvědavými prsty přejela po jeho vlasech a dostala se ke koutku jeho úst, který pohladila růžovým prstem. Ten si našel cestu mezi Tomovy rty a pomalu odtáhl jeho ústa pryč z bezpečí jeho paže. S očima stále zavřenýma hlava následovala pohyb ruky, která zmizela z Tomových rtů vteřinu předtím, než se do nich hlasitě vpila ústa druhého mladíka.
Na minutu bylo všechno dobré.
Všechno mírumilovné.
Ruce si k sobě našly cestu, nohy se pomalu proplétaly a rty pohybovaly.
Když ucítil v podbřišku vzrušení napínající mu svaly, Tom otevřel oči, aby mohl sledovat Billovu tvář s otevřenýma očima pomalu se odtahující. Černovlásek se mírně ušklíbal. „Nu, dobré ráno, pane Kaulitzi,“ řekl trochu ospalým hlasem. Úšklebek se změnil v úsměv, v němž se zablýskly Billovy zuby.
Tom se taky snažil usmát. „Ránko.“
„Spal jsi dobře?“
Tom z několika důvodů zasténal. „Ještě jsem nespal,“ odpověděl se zazíváním a bezmyšlenkovitě pohladil Billa po boku. Tričko, které mu půjčil, mu vyhrnul až na žebra, aby polaskal nahou kůži. „Byl jsem příliš… paranoidní ohledně toho, co říct mámě o…“ Zamrkal. „O tobě.“ Vydechl, zatímco ho Bill poslouchal a očima těkal po jeho unaveném obličeji. „Potřebuju dostat z hlavy, co jí mám říct,“ vysvětlil a zase zavřel víčka.
Bill omotal ruku kolem Tomova krku a hodil mu pár dredů přes rameno, aby se mohl dotýkat jeho uvolněné tváře. „Potřebujete dostat z hlavy nějaké věci, pane Kaulitzi?“ zeptal se tiše a prsty pohladil Tomovo čelo, pak zamířil přes nos a skončil u rtů.
„Ano.“ Slova poslala do Billových prstů vibrace. Rty se nejdřív zachvěly a pak se roztáhly do provinilého úsměvu.
Bill se tiše zasmál a prstem obtáhl konturu Tomových úst. „Pane Kaulitzi,“ vyslovil znovu. Miloval, jak znělo jeho jméno, preferoval tuhle podobu před pouhým Tom. Ačkoliv miloval obě jména. Jakkoliv formálně mohlo příjmení znít Tomovi, pro Billa byly obě podoby jména zaměnitelné. Po chvilce ticha černovlásek pokračoval: „Vím o něčem, co by tě mohlo rozptýlit, alespoň na chvilku.“ Zčervenaly mu tváře, přímo mu zrudly, ale vypadalo to, že Tom si ničeho nevšiml. Ten měl stále zavřené oči pod Billovými doteky.
„Vážně?“ vypískl dredáč a usmál se pod dotekem milencových prstů.
„Hmmm… máte tušení, co by to mohlo být?“ otázal se Bill nervozitou roztřeseným hlasem.
„Co? Polibek?“ hádal Tom se zazubením, vibrace smíchu polechtala jeho rty. „Nebo…?“
Bill se kousl do rtu a zadržel slova, která by si přál vyslovit, zhruba na minutu. Snažil se natáhnout tenhle moment a uklidnit svoje nervy. Měl o tomhle sen, spíš tedy fantazii. Samozřejmě žádný z jeho snů se neodehrával v budoucnosti – nebo tedy v přítomnosti, tak by to asi měl teď nazývat.
Přítomnost.
Uplynulo sto let, ale on je přeskočil. Přeskočil celý život? Ne, na to instinktivně znal odpověď. Prstem nevědomky přejížděl přes ret svého společníka. Nepřeskočil vlastně nic, jen skočil do něčeho – k někomu – lepšímu.
Tom. To jméno Billovi znělo v hlavě, zatímco se na jeho rtech objevil úsměv. Všechno, co se odehrálo v uplynulých měsících, bylo pro lásku. Není to šílené? Nejednali uspěchaně? Matka by řekla, že ano, to Bill věděl. Řekla by, že se člověk má uklidnit a pořádně se vydýchat, než udělá nějaké uspěchané rozhodnutí a do něčeho se vřítí po hlavě. Dej tomu čas, řekla by asi.
Ale čas byl proti nim, snažil se je rozdělit a držet je od sebe. Čas rozhodně nestál v téhle cestě na jejich straně. Bill si díky tomu uvědomil, že když se bude patlat v minulosti a ve svých myšlenkách, bude plýtvat časem. Bylo toho tolik, co mohl dělat právě teď, mimo myšlenek a starostí.
Vrátil se zpět do přítomnosti a horkost studu mu začala stoupat na krku, ale stud brzy vystřídala vlna adrenalinu, jež se převalila jeho útrobami.
Věděl, co chce říct.
Věděl, co chce dělat.
Ignoroval pocit ponížení a pronesl tiše: „Nepomiloval jste mě už sto let, pane Kaulitzi.“
Tom otevřel víčka, jeho tmavé duhovky se setkaly se světlem přicházejícího rána. Sluneční paprsky si našly cestu skrz roletu a ozařovaly dva chlapce, kteří na sebe zírali a sdíleli konverzaci beze slov. Byli spojeni pohledem. V očích se jim zrcadlil chtíč.
Ani jeden z mladíků nevěděl, jestli následující pohyby byly provedeny pomalu, nebo rychle. Srazili se rty ve více než obyčejném polibku. S tím přišlo vzrušení a vášeň, zvědavost a touha, chtíč a potřeba. Rty se setkaly a prolnuly do sebe, pak se rozdělily, aby se zase za pár vteřin potkaly. Ruce obou začaly bloudit po pokožce toho druhého, toužily po dotecích a pozornosti. Oblečení bylo odhozeno na stranu a začalo objevování – či spíše znovusetkání. Místům, o které nebylo pečováno posledních několik dní, byla teď věnována zvýšená pozornost. Dlaně obou cestovaly po odhalené kůži, cítily deprivaci z předešlého nedostatku doteků.
Prsty za sebou nechávaly horké cestičky, kreslily různé obrázky jako umělec na plátno.
Svaly se třásly a napínaly pod jemnými doteky. Těla se začala třít jedno o druhé v jednom rytmu, tentokrát za pomoci tělového mléka, které Tom zapomněl přinést při jejich dvou předchozích setkáních tohoto druhu. Bill se potěšeně usmál, zatímco přilnul k mladíkovi vedle něj, měl radost, že jeho chtíč bude tentokrát uspokojený bez bolesti.
Vzrušení kolovalo černovláskovi v žilách, působilo mu pnutí v podbřišku a ještě níž. Zavřel oči. Jeho tělo se přirozeně pohybovalo pod tím Tomovým, naráželo do něj v nádherných přírazech. Končetiny se proplétaly a zase rozplétaly. Mezi jejich těly, mezi jejich kopajícíma nohama a spletenými prsty si našly cestu hebké a voňavé přikrývky. Navzdory chladnému rannímu vzduchu se oba chlapci potili, pot se jim lesknul všude na těle. Jejich srdce bušila chvíli rychle, chvíli pomaleji, reagovala na vlny vzrušení. Jejich dech byl roztřesený. Dýchali si navzájem do úst. Co chvilku tiše zasténali.
Bill si přitáhl Toma blíž a omotal mu ruku kolem krku. Spojil své rty s těmi jeho v rozechvělém polibku, který působil až nepatřičně vedle hektických spěšných pohybů paží, nohou a celých těl. Uprostřed zuřící bouřky našel Bill uklidnění pro své nervy v Tomově náruči. Cítil, jak ho silné paže objímají na zádech, do nichž Tom zatínal prsty. Toho rána Bill našel mír v Tomových ústech. Natáhnul krk a natočil hlavu, aby zajistil, že se nebudou muset rozpojit. Našel klid v pohybu jejich těl, v tom, jak ho Tom vedl s dlaní položenou na spodní části jeho zad.
Horečka stoupala.
Pot tryskal z pórů.
Sladké tiché uspokojené a zároveň překvapené vzdechy se dobývaly z otevřených rtů a laskaly uši toho druhého.
Ruce nechávaly stopy na kůži, hlavy byly zakloněné. Orgasmus kluky zasáhl, zatímco na nebe stoupalo slunce, jež svítilo skrz okno pokoje a ozařovalo zamilovaný pár, jenž se po svém probouzel do nového dne.
Tomův budík u postele ukázal sedm hodin. Kluci stále leželi v posteli a užívali si stavu opojení po ranním milování. Bill se pak posadil a opřel se o zeď, jednu nohu natáhl a spustil ji přes okraj postele, druhou ohnul. Přehodil si přikrývku přes klín, kam poté Tom složil hlavu.
Bill se usmál, zatímco shlížel na Tomovy jemné rysy. V očích měl lásku. Bezmyšlenkovitě masíroval dredáčovo temeno a druhou rukou kreslil obrazce na jeho hrudníku. „Víš, co bys měl dělat?“ promluvil šeptem a jeho hlas se rozplynul v ranním vzduchu.
„Hmmm?“ reagoval jeho společník a se zavřenýma očima se zavrtěl na posteli, ale tak, aby stále zůstal hlavou v Billově klíně.
„Měl bys jí napsat dopis.“
Tom se uvelebil na matraci mezi černovláskovýma nohama. „Dopis?“
Bill se mírně usmál a jednu ruku přehodil Tomovi přes ramena. „Proč ne? Psaní dopisů je v naší rodině očividně tradice,“ řekl a zasmál se. Tom se také zahihňal, ale jeho smích byl přerušen hlasitým zívnutím. Bill našpulil rty. Vzpomněl si, že mu Tom řekl, že ještě nespal. Nemohl si pomoct, cítil vinu za to, že ho držel vzhůru. Narovnal se a přestal s nevědomými pohyby svých rukou.
Tom zmateně zamrkal. „Co je?“ otázal se šeptem.
„Omlouvám se.“ Bill se zatvářil lítostivě. „Držím tě vzhůru, zatímco by ses měl pokusit trochu vyspat.“ Odtáhl ruce od Tomova těla a nechal je klesnout na matraci.
„Ne, ne, ne, neomlouvej se,“ zamumlal unaveně dredáč a zazubil se, zatímco poslepu hledal Billovy dlaně.
„Ale měl bys spát.“
Tomův vyčerpaný úsměv se ještě zvětšil, když našel jednu z černovláskových dlaní a přitáhl si ji k sobě, ke své hrudi. V odpověď zamumlal: „A ty mi pomáháš usnout.“
Bill se usmál a přikývl. „Dobře,“ vyslovil a ohnul se tak, aby mohl Toma políbit na čelo. „A teď žádné starosti s dopisem nebo s tvou matkou či s čímkoliv jiným. Jen spi, Tomi.“
Tom zavřel oči a znovu zazíval. Uvolnil se pod Billovými doteky a cítil, jak ho pomalu přemáhá spánek.
Bill vylezl z jejich ložnice později toho rána. Už si zvykl nazývat to ´jejich´ ložnice místo ´Tomova´ ložnice. Konec konců byla teď z části opravdu jeho. Cítil se divně, když o tom přemýšlel. Pořád nedokázal zpracovat to, že je v budoucnosti a tohle je jeho nový domov. Nazývat tohle domovem bylo divné, jako by se obrátil zády ke svému domovu v roce 1908. Ale musel se naučit svůj nový domov akceptovat. Stejně jako další věci.
Neočekával ale, že by akceptace přišla v nejbližší budoucnosti. Přizpůsobování bude nějakou dobu trvat.
Vylezl z ložnice a zavřel dveře. Snažil se být co nejtišší, než pustil kliku. Když se dveře usadily ve futru, vydechl vzduch, jenž zadržoval, a narovnal se, připravený-
„Dobré ráno, Bille.“
Nadskočil vlivem ženského hlasu, jenž ho nachytal, a otočil se, aby spatřil Simone opouštějící vlastní pokoj naproti přes chodbu s košem prádla zaháknutým mezi rukou a bokem.
Věnovala mu přátelský, tak nějak mateřský, úsměv. „Spal jsi dobře, drahoušku?“
„Ano, děkuji za optání,“ odpověděl celý nesvůj a tváře mu zčervenaly. Všiml si, že si Simone prohlédla, co má na sobě. On sám vykulil oči. Zapomněl, že má na sobě jenom jedno z Tomových obřích triček a nic jiného. Zrudnul ještě víc a ohnul se, zatímco se snažil tričko prodloužit. „Uhm, plánovala jste teď použít sprchu, paní Kaulitzová?“ Vyhýbal se jejímu pohledu, přál si, aby si býval vzal kalhoty, než opustil pokoj. Ale ne, to ho ani nenapadlo.
Simone se znovu usmála. „Ne, koupelna je celá tvoje, Bille.“
Ztrapněný teenager se v odpověď uculil a zamumlal něco jako: „Dobře, děkuji,“ než zmizel v koupelně.
Simone sledovala Billův úprk. Zavrtěla pobaveně hlavou. Choval se ohledně ní tak nervózně, jako by ho rozdrápala na kusy za to, že řekne něco špatného, něco nemístného. Nakolik mohl skutečně říct něco špatného, nevěděla. Žádný z Tomových kamarádů se nikdy ohledně ní nechoval vyděšeně. Doufala, že Bill brzy roztaje. Takováhle setkání nechtěla prožívat každé ráno.
Zvlášť ne takováhle.
Všimla si trička, které měl Bill na sobě. Věděla, že je jejího syna, což bylo v pohodě – za normálních okolností. Ale taky věděla, že je to to samé tričko, které měl její syn na sobě předchozího dne, před méně než dvanácti hodinami. Vidět Billa vytančit z Tomova pokoje a mít na sobě jenom to tričko, které měl na sobě její syn večer předtím…
„Budu si na to muset zvyknout,“ řekla Simone, vydechla, aby se uklidnila, a zamířila dolů po schodech.
Následující noci, poslední den v týdnu a také poslední den toho týdne, který Simone dala Tomovi na to, aby jí řekl všechno, Simone vstoupila do svého pokoje. Blížila se noc. Ava byla poslaná do postele už před pár hodinami a Bill s Tomem byli ve své ložnici a dělali bůhvíco. Povídali si a pak usnuli. Každý zvlášť, jak doufala. Ačkoliv tušila, jaká je asi šance, že druhý chlapec bude spát na nafukovací matraci.
Přešla k posteli, připravená na ničím nerušený spánek. Pak si všimla obálky na polštáři. Její bílá barva kontrastovala s olivově zeleným povlečením. Simone přišla blíž a přečetla si na obálce své jméno napsané rukopisem jejího syna. Celá zvědavá obálku zvedla a otevřela ji. Ani nebyla zalepená. Vytáhla papíry.
Byly tam dva listy složené na třetiny a popsané z obou stran, jak si s překvapením všimla. Neočekávala takové dlouhé vysvětlení. Myslela si, že nanejvýš dostane vzkaz znění: Bill utekl z domova od hrubých lhostejných rodičů. Může s námi zůstat?
To čekala.
Formální dopis, který byl zřejmě delší než cokoliv, co její syn napsal za celý uplynulý školní rok, ji překvapil.
Nanejvýš zvědavá Simone rozbalila dopis a sedla si na postel. Dala polštář na stranu a její zrak padl na dopis, který měla v rukou.
doufám, že sedíš, když tohle čteš, protože tě to můžeš překvapit. Minimálně. Jestli už nesedíš, pak si sedni teď. Prosím. Oukej, takže… nemám tušení, jak začít s vysvětlováním. Asi od začátku, že? Ale musíš mi slíbit, že budeš pokračovat ve čtení tohohle dopisu, i když se ti to bude zdát jako fikce. Vím, že to zní jako blbost, a proto si neumím představit, že bych o tom mluvil nahlas. Je to tak šílený. Nejdřív nebudeš ničemu z toho věřit. Vím, že nebudeš. Takže prostě… zkus mi věřit, oukej? Nelžu, vážně ne. A až s tímhle skončíme, můžeš se zeptat dědečka na zbytek příběhu. Vím, že to teď nedává smysl. Ale zkus mi věřit. Zkus věřit tomu, co ti řeknu.
Takže… Před pár měsíci, na jaře, pamatuješ na ten den, kdy jsem přišel domů uprostřed noci? Nikdy ses mě nezeptala, co se stalo, proč jsem přišel kolem páté ráno. Ale já jsem rád, že ses nevyptávala, protože jsem vlastně neměl tušení, co se stalo. Mami, to odpoledne, než jsem přišel domů tak pozdě… Vrátil jsem se v čase. Já vím, já vím. Je to šílený! Ale přísahám, že mluvím pravdu. V parku stojí stará vodní pumpa. Je rozbitá, vím to, protože jsem zkoušel držadlo. Tak se to vlastně stalo. Zahýbal jsem s držadlem a skončil jsem na Billově zahradě v roce 1908. Devatenáct set osm, mami. Mluvím smrtelně vážně. Sám jsem tomu nevěřil, myslel jsem, že se mi to zdá, že je to nějaká noční můra.
Bill na mě zavolal, ať odejdu z jejich pozemku a pak si myslel, že mám něco s hlavou, když jsem mu nevěřil. Bylo to bláznivý, mami. Byl jsem tam a můj mobil nefungoval. Ani se nezapnul. A všichni byli jinak oblečení, já jsem byl ten divnej kluk v ´příšerném´oděvu, jak to nazval Bill. I Jamesovi připadal příšerný. James je Billův bratr a právě teď je mu osm let.
Jsou to Bill a James Trümperovi, mami.
Trümperovi. Ano, ti samí Trümperovi.
Samozřejmě když se mi Bill představil jako Bill Trümper, nic to pro mě neznamenalo. Dokonce když jsem potkal jeho rodiče, Marka a Eleanor, nic mi to neříkalo. Vlastně se nedá tak úplně říct, že jsem je ´potkal´. Jen jsem je slyšel, jak o mně mluví, když jsem poslouchal za dveřmi. Billovi rodiče mi moc nefandí. Ani mým vlasům. Ale hlavně mně. A poprvé, kdy mě viděli, jsem byl jenom cizinec. Pak jsem byl přítel, ale pak jsem se stal… No, teď chápu, proč mě nemají rádi.
Oh, bože, je to dlouhý příběh, mami. Mohl bych ti všechno, co se stalo za posledních pár měsíců, vysvětit do nejmenšího detailu, ale na to by mi papír nestačil. Budu se tedy snažit ti to co nejlíp shrnout. Takže…
autor: Izzap
překlad: Allka
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Jsem zvědava jak to Simone přijme.
Sama nevím, jak bych se na Simonině místě zachovala. Ale Tom to napsal vážně přesvědčivé, takže bych se mu možná alespoň snažila věřit!
Jinak Georg to zvládl skvěle, i s Jamesem. Musela jsem se smát jeho reakci, když se vrátil zpátky do své současnosti 😀
Och, tak toto je úplne skvelé:) Keď Billova matka balila Billovi oblečenie, bolo mi príšerne smutno, ale som rada, že vie že jej syn bude v poriadku a že ju má rád a ona vlastne tiež Billa miluje aj keď sa nedokáže zmieriť s tým, že je gay:(
Dopis pre Simone bol skvelý:) taký ozajstný Tomovský. Som zvedavá ako bude chudera reagovať:) Veľmi pekne ďakujem za kapitolu.
Georg cestu časem úspěšně přežil a Billova matka se teď snad snadněji smíří s tím, že její syn je pryč. Naděje, že je někde tam venku v pořádku a že se na ni nezlobí, ji snad utěší.
Teď je však na řadě Tomova máma, aby se srovnala s něčím, co je sotva uvěřitelné. Jsem zvědavá, jak jí to půjde.
Dopis pro Simone byl podle mě velice dobrý tah! Pokud chce Tom říct skutečně celou pravdu (což dle začátku dopisu skutečně vypadá tak, že jí řekne vše), tak se nedivím, že o tom nechtěl mluvit nahlas. Věřím, že jen napsat to bylo pro Toma těžké, nemluvě o tom, kdyby o tom měl mluvit. Takhle měl na dopis čas, napsal všechno, co potřeboval a bez matčina přerušení. Teď jsem jen zvědavá jak to Simone vezme, protože si sama sebe v její situaci opravdu neumím ani trošku představit. Musí to být pro nic dost těžké a hlavně jsem zvědavá, zda Tomovi uvěří a nebo si bude myslet, že si z ní jenu tahuje či se nadobro zbláznil? Jsem opravdu na celou tu situaci zvědavá, protože tohle může dopadnout opravdu jakkoli!
A Georg je prostě úžasný! 🙂 Zvládl to naprosto parádě, jsem na něj vážně pyšná. Navíc věřím, že je mu Bill za tuhle službičku nemírně vděčný. James byl strašně roztomilý, jak došel za Georgem a oslovil jej jménem. 😀
Strašně moc děkuji za skvělý překlad, Allko! 🙂