autor: B-kay
Dnes mi šlo psaní nějak samo od sebe. Řekla bych, že celá povídka se píše snadno, zatím jsem neměla potíže s tím, že bych se dostala do slepé uličky a nevěděla, co s tím, takže doufám, že to nezakřiknu a že to takhle půjde i dál. Děkuji za všechny krásné komentáře, které hřejí i během těch nejchladnějších okamžiků. Moc si toho vážím a nezbývá mi než doufat, že vás dalšími díly nezklamu a že se mnou a s příběhem zůstanete až do konce. Přeji krásné čtení!
PS: ještě před tím, než jsem se vůbec pustila do psaní téhle povídky, jsem si
povídku rozdělila na několik tematických celků.1-10. díl bych shrnula pod názvem – Bill se uzavírá před světem, svět se otevírá před Billem
11-20. díl nese název Bill se mění, otevírá se, začíná důvěřovat
21-30. díl – Bill miluje celým srdcem a je milován zpět
Dnešní díl je tím pádem prvním dílem nové etapy Billova života. Užijte si ji společně s ním!
Tom si nebyl vůbec jistý, jak k tomu vlastně došlo, ale najednou mu Bill téměř seděl v klíně, otřásal se tichými vzlyky a nechával se pořád víc a víc tisknout do Tomova objetí. Tom svíral jeho křehké tělo, které bylo pro něj v tu chvíli ztělesněním všeho magického, nacházel se tak někde mezi realitou a sněním a přál si proměnit ten moment v nekonečnost. Bylo to tak nereálné, tak zvláštní, a vědomí, že je to skutečné a že sebou Bill nechal takhle manipulovat, vysílalo silné elektrické impulzy do celého Tomova těla. Cítil, jak mu rychle bije srdce, jeho dech se jako na povel také zrychlil, jakmile zvedl ruku do vzduchu a opatrně ji přiložil na Billův týl. Billova kůže byla jemná a horká, chvěla se v rytmu vzlyků, které Bill tlumil do jeho široké košile. Chtěl něco povědět, nějakým způsobem jej utěšit, ale byl natolik konsternován tím, co se právě dělo, že se nezmohl na slovo. Žíznivě vdechoval Billovu vůni; jeho citlivý nos rozeznával různé tóny, jemné i silnější, cítil z něj lékořicové sladkosti, spánek a vlastní osobitou vůni; teprve sloučením toho všeho vznikalo něco magického a Tom si chtěl kousek té vůně ukrást jen pro sebe. Byla stejná jako její majitel. Výjimečná, tajemná, vždy tak vzdálená.
Tohle byla naprosto jedinečná příležitost naplno si vychutnat jeho blízkost. I přesto, že čerpal z jeho slabosti, necítil se kvůli tomu zle. Věděl, že se něco podobného už nemusí opakovat a on o to nechtěl přijít.
Jednou rukou jej konejšivě hladil po zádech, zatímco tu druhou pomalu sunul výš, až dokud konečky prstů nedosáhl úrovně jeho vlasů. S těžkým polknutím zahodil veškeré zábrany, vjel mu rukou do vlasů a prsty jemně proplétal tmavé prameny. Toužil vydechnout jeho jméno, přiznat se mu k tomu, že chtěl něco takového udělat už hodně dlouho, ale byl si až příliš jistý tím, co by následovalo, proto zůstal tiše, vychutnávaje si jejich jemnou strukturu. Měl pocit, že se pod jeho doteky vůně z jeho vlasů uvolňuje pořád víc, byla pořád intenzivnější, až byla tím jediným, na co byl schopen se soustředit. Věděl, že může každou chvíli vejít do pokoje sestra a všechno kouzlo bude pryč, věděl, že by neměl nazývat kouzlem chvíli, kdy Bill propadl své bolesti a plakal, ale nemohl si pomoct. Na těch pár minut se proměnil v sobce. V člověka, který by pro kousek blízkosti udělal všechno na světě, a nemínil se jej jen tak vzdát. Tváří se opřel o Billovo čelo, přivřel víčka a čekal. Chtěl tam být pro něj; chtěl, aby ze sebe dostal všechno zlé, vše, co těžilo jeho mysl a měnilo jej v odtažité klubko strachu.
Po chvíli Billovy vzlyky ustaly, jeho počáteční pláč se proměnil v občasné zaštkání a Tom věděl, že se chvíle jejich zvláštního spojení pomalu chýlí ke konci.
„Bojíš se, Bille? Máš strach, že se to stane znovu?“ zašeptal mu do vlasů otázku, kterou ze všeho nejvíce překvapil sám sebe. Cítil, jak Bill ztuhnul. Zdálo se, že se nechystá odpovědět, ale jen o pár vteřin později jemně kývl hlavou, aniž by opouštěl Tomovu náruč. Neopětoval Tomovo objetí, nedotýkal se jej, ale už jen to, že dovolil, aby se něco takového dělo, pro Toma znamenalo hodně. Bylo to mnohem víc, než čekal. Mnohem víc, než v co doufal. „V tom případě nemusíš mít strach, protože já nedovolím, aby ti ještě někdo ublížil. Slibuji, že se na tohle místo už nikdy nepodíváš. Alespoň dost dlouho, protože člověk nikdy neví, co se stane, a nemůžu ti zaručit, že se sem jako starý člověk nedostaneš, ale můžu ti slíbit, že se to v blízké době nestane.“
Bill po dlouhých minutách opět otevřel oči a smutně se pousmál. Obdivoval Tomovu otevřenost, to, jak si uměl hrát se slovy a pokaždé uměl říct něco pěkného, i když to ne vždy dávalo smysl. I Bill chtěl být takový. Chtěl mu být alespoň trochu podobný, ale naneštěstí byl jeho přesný opak. Svým chováním neustále ničil Tomův elán a dobrou náladu, pokaždé zbořil veškeré jeho snahy, ať už se k němu pokoušel dostat blíž, nebo mu chtěl jen udělat radost několika dárky. Nebyl si jistý, proč to dělá. Možná to byl jeho způsob ochrany. Možná se jen potřeboval chránit před vším, co v něm Tom probouzel.
Ale teď… sdíleje Tomovo objetí, poprvé v životě neměl potřebu chránit se a utéct, protože už byl chráněn. Dvě silné paže omotané kolem jeho těla byly štítem, skrz který nemohlo proniknout nic, co by mu mohlo ublížit. V mysli se mu okamžitě vynořil obraz hvězd. Byl souhvězdím, tajemnou cassiopeiou a Tom byl mléčnou dráhou procházející skrz toto souhvězdí. I on procházel Billovým nitrem, nebo se o to alespoň pokoušel, snažil se proniknout jeho úkrytem, ovlivnit jeho smýšlení a v jistých bodech, v těch nejzvláštnějších částech, došlo ke spojení. Jejich objetí bylo jedním z takových bodů a Billa pálila na jazyku otázka, jak nádherné by mohly být ty ostatní?
Zhluboka se nadechl a pomalu se začal od Toma odsouvat. Až příliš jasně cítil, jak se každým milimetrem, o který se od něj vzdálil, vzdaluje i energii a teplu, které Tom vyzařoval. Pomalu zamrkal, cítil se naprosto omámen, nerozuměl tomu, proč má na něj Tomova blízkost tak silný vliv. Naplno se probral, teprve když Tom vykulil oči a rychle se začal přehrabávat v kapsách svých kalhot.
„Krvácíš,“ vysvětlil, když Bill prolétl jeho obličej zmateným pohledem. „Otevřela se ti ranka na rtu.“
Bill si bříšky prstů přejel po spodním rtu a v duchu zaúpěl. Neotevřela. Sám si ji rozkousl ve chvíli, kdy s ním cloumalo pokušení zasténat.
„Ušpinil jsem ti košili,“ řekl, stydlivě ukazuje na červený flek na Tomově límci. „Omlouvám se.“ Provinile sklonil hlavu. Málem zapomněl na to, kde se nacházeli a z jakého důvodu.
Tom s úsměvem zavrtěl hlavou. „Hlavně se neomlouvej. Nemůžeš za to a krom toho, stejně tuhle košili nesnáším,“ řekl se smíchem a přisunul se k němu blíž, aby mu mohl kapesníčkem otřít tenký pramen krve stékající z rozbitého rtu na bradu a z ní pravděpodobně na Tomovu košili.
„Tak proč ji máš na sobě?“ zeptal se Bill s náznakem úsměvu.
Tom otevřel ústa připraven odpovědět a pak si uvědomil, že žádnou odpovědět vlastně připravenou nemá. Nevěděl, proč měl vůči krémové flanelové košili odpor a opravdu netušil, proč si vybral právě ji.
„Vlastně ani nevím. Příliš jsem se nesoustředil na to, co si oblékám. Měl jsem plnou hlavu toho, co bych ti měl koupit.“
Bill se jemně pousmál. „Neměl sis se mnou dělat starosti. Úplně by mi stačily tvé slavné čokoládové bonbóny, které mi mimochodem Georg všechny snědl.“
„Ty tam máš taky,“ řekl Tom a rukou ukázal na tašku vedle Billa. „Nechceš si prohlédnout i ten zbytek?“ zeptal se s nadějí.
Bill se chvíli zdráhal; ještě pořád se necítil příjemně ohledně toho, kolik peněz kvůli němu Tom utratil, na druhou stranu si však neuměl představit lepší poděkování, než přijetí věcí, se kterými si dělal tolik starostí. Se skloněnou hlavou nesměle přikývl a opatrně se přesunul na své původní místo. Zády se opřel o bílý polštář a překvapeně zamrkal, jakmile byl vzápětí Tomem pečlivě přikryt a v klíně ucítil tíhu dárků.
„Mám ti s tím pomoct?“
Tomův úsměv připomínal úsměv malého chlapce, jeho obličej doslova zářil. Bill se nikdy předtím s někým takovým nesetkal. Jeho elán byl nebezpečně nakažlivý, Bill cítil, jak si pomalu razí cestu skrz vysoké zdi jeho osobnosti, které jeho nátlaku nakonec podlehly. Zhluboka se nadechl a vychutnával si okamžik, kdy se necítil být ničím tížen.
„Zvládnu to,“ pípl a zvědavě nahlédl do tašky. Chvíli se v ní přehraboval a pak vytáhl velkou pestrobarevnou krabici. Stačil jediný pohled a cítil, jak jej bodlo u srdce. Zvedl hlavu a podíval se na Toma, v očích vděk mísící se se zmatkem. V rukou držel novou malířskou sadu a v ní nové štětce, tužky, paletu a sadu akrylových barev.
„Všiml jsem si těch obrazů nad postelí,“ ozval se Tom nesměle. Už déle nevydržel to ticho. Musel vědět, jestli něco neudělal špatně. „Je to skvělá práce. Myslel jsem, že bys v tom mohl pokračovat a že by se ti něco takového mohlo hodit.“
„S tímhle jsem skončil,“ reagoval Bill tiše, nespouštěje krabici z očí. Jeho prsty začaly silně brnět už jen při vzpomínce na to, jaké to bylo, když v nich držel štětec a vše, co v sobě dusil, vše, co nemohlo být povězeno, konečně vycházelo na povrch.
„Mám Beth. Chci se jí plně věnovat. Nechci, aby si začala uvědomovat, že o ni její rodiče nejeví zájem. Je to krásný dárek, Tome, ale s malováním jsem skončil už před lety. A nemám v plánu s tím opět začínat.“
„Nemáš jen Beth, ale i Georga a… mě. Opravdu rád bych ti s maličkou občas pomáhal, i poté, co se dáš do pořádku. Nepochybuji o tom, že bys to sám nezvládl, ale měl bys někdy myslet i na sebe. Alespoň občas. Vymezit si jisté chvíle jen pro sebe a strávit je něčím, co ti udělá radost. Například malováním.“
„Proč to děláš?“
Tom překvapeně zamrkal. Bill k němu opět zvedl pohled a on opět marně lapal po dechu.
„Dělám co?“
Bill jemně pokrčil rameno a povzdechl si. „Tohle všechno. Všechno, co pro mě děláš. Nerozumím tomu. Jsem pravděpodobně ten nejnudnější a nejdivnější člověk na světě. Měl bys trávit svůj volný čas smysluplněji.“
„Podle mě je tohle dost smysluplné.“ Nervózně se zatahal za límec košile. Najednou začalo být v místnosti nesnesitelné vedro. Billův pohled dělal celou situaci mnohem těžší. „A krom toho, nemyslím si, že jsi divný a nudný už vůbec ne. Právě naopak. Jsi sám sebou a mně se to na tobě líbí.“
„Moc se mi to líbí,“ šeptl spíš pro sebe.
Chtěl se na něj usmát, povzbudit jej pohledem, ale nebyl si jistý, jak by jeho tělo reagovalo, pokud by tak udělal, proto sklonil hlavu a čekal, dokud se Bill nenatáhl pro další dárek.
„Přesnídávky?“
V Billově hlase zaslechl pobavení a podařilo se mu zvednout pohled právě ve chvíli, kdy se Bill přestal kontrolovat a tiše se zasmál. Bylo to vůbec poprvé, co Tom zaslechl jeho smích, poprvé, kdy viděl na jeho tváři upřímný úsměv, poprvé, kdy uvěřil, že to s nimi není beznadějné.
„Ne jen tak ledajaké. Pořádně si prohlédni etiketu.“
Bill zvědavě otočil sklenici a opět se neubránil úsměvu. „Bio přesnídávka bez přidaného cukru a konzervantů.“
„Nevěděl jsem, jaké ovoce máš rád a jaké ne, tak jsem vzal ode všeho.“
„Děkuji, Tome. Je to od tebe moc milé.“
„Ještě neděkuj, pořád jsi neviděl to nejlepší,“ zářivě se na Billa usmál a ten se začínal pomalu bát, co dalšího jej čeká, než dojde na dno tašky. Po jednom začal vytahovat barevné balíčky.
„Čokoládové bonbóny, lékořicové tyčinky, sušené ovoce,“ vyjmenovával tiše, a když konečně dosáhl dna a vytáhl dlouhý černý předmět spolu s hnědou krabicí, překvapeně pozdvihl obočí.
„Dalekohled a baterka?“ zeptal se, vysílaje směrem k Tomovi tázavé pohledy. „K čemu?“ V koutcích úst mu příjemně cukalo, měl chuť se usmát, ale strach z neznáma mu to nedovolil, a tak jen opětovával Tomův pohled, očekávaje vysvětlení.
„Budou se hodit, až půjdeme stanovat,“ odpověděl Tom s úsměvem.
„Stanovat? M-my dva?“ Bill nevycházel z údivu.
„My tři. Samozřejmě vezmeme i Beth. A vůbec se nemusíš bát, bylo by to jen na jednu noc. Chtěl bych, abyste zažili nějaké dobrodružství. Řekni, už ses někdy díval na hvězdy pod širým nebem?“
„Ne, zatím jsem neměl tu možnost, ale-„
„Jako dítě jsem chodil s dědečkem pravidelně stanovat do lesa,“ přisedl si blíž, položil tašku s věcmi na podlahu vedle postele, věnuje Billovi důvěrný úsměv. Nestávalo se totiž často, že měl nutkání probírat s někým svou minulost, většinou se podobným situacím vyhýbal. Vzpomínání pro něj vždy představovalo až příliš velkou bolest, poslední, po čem toužil, bylo jitřit staré rány. Ale teď chtěl Billovi povědět o všem, co kdysi prožil. Chtěl, aby byl součástí jeho vzpomínek, aby se stal postupem času i součástí jeho budoucích zážitků. Vše s Billem však bylo pomalé, opatrné, vyžadující velkou dávku trpělivosti, a proto i nyní zvolil jednoduchý přístup. Usmál se na něj, a když promluvil, jeho slova byla nenucená a klidná.
„Pokaždé jsme si sbalili hromadu jídla, stan a spacáky, děda rozdělal oheň a dlouho do noci jsme si opékali. Vždy mi vyprávěl různé strašidelné příběhy, baterkou si svítil do obličeje a vydával zvuky jako příšera a já se pak bál usnout. Celou noc jsem se pak díval skrz okno stanu ven a pozoroval hvězdy.“
„To je sice hezké, ale nemyslím si, že-„
„Nikdy jsem nebyl žádný odborník. Hvězdy pro mě vždy byly jen malá světélka na obloze, ale ten pohled… ten pohled byl nádherný. Chci, abys to zažil i ty. Alespoň jednou.“
„Tome, já… nevím, co říct. Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad.“
Bill se nervózně ošil, sklonil hlavu a plaše uhýbal Tomovu pohledu.
„To nevadí, nechci, abys odpověděl hned. Přemýšlej o tom. Stejně jako o odchodu ze školy,“ řekl Tom a natáhl ruku, aby mohl Billa lehce pohladit po zápěstí. Cítil, že je nesvůj, že neví, co by mu měl ještě říct, a proto se rozhodl mu to vše ulehčit. Konec konců, Bill udělal skutečně obrovský pokrok. Nechal Toma přiblížit se k němu. Nechal se jím objímat. To bylo víc, než si mohl přát.
„Už půjdu,“ šeptl. „Za chvíli dorazí Georg s Beth, měl by sis odpočinout.“
Bill bezmyšlenkovitě kývl hlavou. Nevnímal Tomova slova. Myslí byl někde na venkově v hustém lese ležící na dece vedle Toma. Před očima měl obraz toho, jak si opékají dobroty, smějí se a Tom si svítí baterkou do obličeje, aby jej vyděsil. Bill by se samozřejmě nebál, možná by strach jen předstíral, aby mu udělal radost. Později by se rozvalili na dece u ohně a společně by se dívali na hvězdy.
Byl svou představou natolik pohlcen, že si vůbec nevšiml, kdy se k němu Tom přisunul blíž a rukou jej chytil za tvář. Zděšeně zamrkal, jeho nitro křičelo, srdce mu chtělo vyskočit z hrudě. Tom byl tak blízko; cítil na své tváři jeho horký dech, všechno se s ním točilo.
„Dávej na sebe pozor,“ promluvil Tom tak tiše, až měl Bill problém zachytit jeho slova.
Očima zběsile těkal od Tomových očí ke rtům, přemýšleje nad tím, jaké chemické reakce právě probíhají v jeho těle, když sotva lapal po dechu. O žádné takové totiž nikdy předtím neslyšel.
Kývl hlavou, na víc se nezmohl.
„Měj se, Bille.“ Nikdo nevyslovoval jeho jméno tak měkce jako Tom.
„Ahoj,“ odpověděl roztřeseně a vydechl úlevou, jakmile Tom konečně vstal a zamířil ke dveřím. Teprve, když se za ním zavřely a on v pokoji zůstal sám, byl schopen zhluboka se nadechnout.
…
„Balónky!“ Kudrnatou hřívu ozářilo světlo lampy, když se Beth nadšeně roztančila po místnosti. „Víc balónků!“
Byla neděle, předvečer Billova návratu z nemocnice, a všichni tři seděli v obýváku zahlceni plány ohledně oslavy jeho návratu domů. Všichni tři se shodli na tom, že by to mělo být něco hodně barevného a veselého, něco, co by vyhnalo z Billovy mysli vzpomínky na ten incident a naplnilo jeho nitro radostí. Dokonce i Atom souhlasil; motal se všem pod nohama, pobíhal po celém pokoji a hrál si s balónky, které už stihli nafouknout.
„Bill nemá rád překvapení, trošku se bojím jeho reakce,“ ozval se Georg poněkud skepticky, zatímco s plnou pusou čokoládových bonbónů šimral prasátko, které se mu rozvalilo u nohou.
Beth nesměle vylezla na Tomův klín a přitulila se k němu. „Podle mě má Billi rád překvapení,“ šeptla Tomovi do ucha, a když se na ni usmál, vrátila mu úsměv a zadívala se na něj Billovým zranitelným pohledem.
„Já si to taky myslím, princezno,“ hravě ji pošimral na bříšku.
„Dobře drobku, je pozdě. Půjdeme si lehnout, co ty na to?“ Georg rychle polkl sladké sousto a vstal. Natáhl ruku a čekal, dokud k němu Beth nepřiběhne.
„Dobrou noc, Tomi,“ řekla a plaše jej políbila na tvář. Toma zahřálo u srdce.
„Dobrou noc, princezno,“ odpověděl, pohladil ji po vláskách a díval se, jak přiskočila ke Georgovi, chytila jej za ruku a společně zamířili ke dveřím Billova pokoje, kde Georg najednou zastavil a ohlédl se.
„Tome,“ odkašlal si, aby si pročistil hrdlo.
„Stalo se něco?“ zeptal se Tom zvědavě, odtrhl pohled od legračních kloboučků, které vystřihl z barevného papíru a věnoval Georgovi drobný úsměv.
„Já jen… říkal jsi, že si skočíš pro věci na kolej.“ Mluvil nesouvisle, očima nervózně těkal po všech koutech místnosti, dokonce ani nepostřehl, že se mu Beth vytrhla a sama odkráčela do koupelny, aby si vyčistila zuby, protože Georg na to opět zapomněl.
„Jo, jen to tady dodělám a letím. Došlo mi čisté oblečení a mám u sebe několik Billových sešitů, které bych mu rád vrátil. Proč se ptáš?“
„Víš… přemýšlel jsem.“
„O čem?“ zeptal se Tom se smíchem. Georgovy nečekané rozpaky mu přišly svým způsobem roztomilé.
„Možná… jen pokud bys chtěl… by sis mohl vzít trochu víc věcí.“ Jeho tvář začala rudě zářit. Už od dětství s tím měl problém. Pokaždé, když dělal něco za něčími zády, styděl se a odstín jeho tváře připomínal rajče. Možná proto rajčata nesnášel.
„Nerozumím ti.“
„Všiml jsem si, že máš na Billa opravdu dobrý vliv. Začíná ti důvěřovat. Chtěl jsem jen říct… pokud bys měl zájem, můžeš si vzít všechny svoje věci a přestěhovat si je do pokoje po mém bráchovi.“
Tom na něj zůstal zírat a nešikovně upustil téměř hotový klobouk na podlahu.
„Chceš, abych se k tobě přestěhoval?“ zeptal se bez dechu. Už jen při pomyšlení na to, že by měl tak krásného souseda, se mu rozbušilo srdce.
„Už bych si sice neměl kam vodit holky, ale jo,“ řekl Georg se smíchem, aby odlehčil atmosféru. „Je tam trochu nepořádek, vlastně víc než trochu, ale myslím, že ti tam bude lépe než na koleji. A krom toho,“ ztišil hlas a věnoval mu upřímný úsměv. „Mohl bys mu být pořád nablízku.“
„J-já… nevím, co říct,“ dostal ze sebe a sklonil hlavu. Georg ani nevěděl, co mu vlastně nabízel. Chtěl pomoct svému nejlepšímu příteli a přitom Tomovi nabízel mnohem víc, než tušil. Nabízel mu domov, druhou šanci, něco, o čem Tom ani nesnil.
„Přemýšlej o tom.“ Díval se, jak kolem něj profrčela Beth s pusou od zubní pasty. Pobaveně zakroutil hlavou a následoval ji.
Tom od sebe odsunul rozstřihané zbytky papíru, zavřel oči a zády se opřel o opěradlo gauče. Hlasitě si povzdechl.
Jak se zdá, oba mají o čem přemýšlet.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Tom má na Billa moc dobrý vliv a Georg je kamarád který nikdy nezklame.
Chudák Bill, je mi ho tak ľúto. Tom k nemu bol krásne nežný:) Georg je strašne dobrý kamarát, teším sa na to, keď bude Tom bývať tak blízko Billa. A teším sa aj na stanovanie:)
Bill mi připadá tak trochu jako mimozemšťan. V dobrém, samozřejmě. 🙂 Tom se k němu chová moc hezky, o tom žádná. Ale hodně mě překvapil Georg. Takové vstřícné gesto jsem opravdu nečekala. Palec nahoru.
Díky, moc se těším na pokračování.
Tom a jeho dárky, to mě dostalo! 🙂 Je strašně hezké, jak se o Billa stará a že si všímá každé maličkosti a díky tomu mu také koupil sadu na malování. Opravdu doufám, že se k tomu Bill vrátí, protože by měl dělat i věci, které jej činí šťastným. 😉
Nejvíc mě samozřejmě pobavil Tomův dárek jako dalekohled a baterka. 😀 Vůbec mi nedocvaklo, k čemu by to mohl Bill potřebovat a pak když na něj Tom vychrlil svůj plán, tak jsem se jen usmívala. Strašně krásná představa a doufám, že na to Bill nakonec kývne, protože věřím, že by si všichni tři užili spousty, spoisty zábavy! 🙂
No a nakonec mě nejvíce překvapila Georgova nabídka toho, aby se k němu Tom přestěhoval. V duchu jsem jen křičela ´ano, ano ano, přesně tohle udělej!´ Georg je prostě božíí! přesně ví, co Bill potřebuje a je ochoten pro to udělat téměř cokoli. Ne že by bylo pro něj utrpení vzít Tom k sobě domů, když si tak rozumí, ale i tak. 🙂 Prostě z toho mám ohromnou radost! 🙂
Děkuji za nádherný díl! 🙂