autor: elvisfan
Gustav se pokoušel schovat za vlastníma rukama a vyhýbal se tak všem pohledům namířeným jeho směrem. Nepochybně byl každý člověk v jídelně v tuto chvíli zaměřený na dva lidi v současné chvíli házející jídlem a nadávkami jeden na druhého, a Gustav uvažoval, jestli existuje nějaký způsob, jak by mohl hodnověrně popřít, že ty další dva lidi u svého stolu zná.
Když se kousek salátu obalený hořčicí ocitl nebezpečně blízko jeho hlavy, věděl, že musí jednat.
„Mohli byste toho prosím, vy dva, nechat?“ Sykl. „Všichni zírají!“
„Promiň, Gusi,“ smál se Andy, netvářil se přitom ani trochu omluvně. „Mám jen radost, že jsme toho zmrda přinutili se k nám připojit.“
Bill si odfrkl. „Komu přesně říkáš zmrd, Andy?“
„Tobě!“ Odpověděl Andy. „Už jsem myslel, že budeš sklíčený až do promoce, takže je hezké vidět tě mimo pokoj i kvůli něčemu jinému, než jen díky přednáškám, a jíst něco víc, než kousek pizzy.“
„Byl jsem v poslední době pěkně otravný, co?“ Zeptal se Bill.
„Máš to dovoleno.“ Gustav po Andym střelil pohledem. „Je to teprve týden, takže samozřejmě, že ještě nejsi zpátky ve svém normálním… Billovském já.“
„A budu někdy?“ Bill odložil poslední kousek své vegetariánské tortilly. „Pořád mi chybí, kluci,“ řekl tiše.
„Samozřejmě, že ti chybí,“ přikývl Andy. „Je pryč teprve pár dní.“
„Chce to čas,“ souhlasil Gustav. „Nikdo nečeká, že se přes něj okamžitě dostaneš.“
„Ale hádám, že nakonec ano, že?“ Zeptal se jich Bill, pohled měl zaměřený na zbytek svého oběda. „Musím se přes něj dostat.“ Zhluboka se nadechl. „Už ho nikdy znovu neuvidím, že?“
Gustav se snažil znít tak citlivě, jak jen to bylo možné. „Nemyslím si, že ano.“
„Máte pravdu.“ Bill přikývl a kousl se do rtu. „Máte pravdu. Já vím, že máte pravdu.“ Pomalu ke svým přátelům zvedl pohled. „Občas… přemýšlím nad tím, že mu zavolám. Nebo napíšu.“ Oči se mu rozšířily, jakmile jeho přátelé začali protestovat. „Jen abych viděl, jak se má!“
„Ne, Bille.“ Gustav zuřivě zavrtěl hlavou. „Ne.“
„Jen se chci ujistit, že je okay!“ Protestoval Bill. „Jeho otec právě zemřel!“
„Bille, Tom už není tvoje starost.“ Andy svých slov okamžitě zalitoval, jakmile na něj jeho přátelé zle zazírali. „Okay, špatný výběr slov. Omlouvám se.“ Omluvně Billovi promnul rameno. „Ale… další kontakt bych nedoporučoval.“
„Musíš se přes to dostat, Bille,“ dodal Gustav. „Ne hned teď, v tuhle minutu, ale nakonec… jo. Musíš Toma dostat z hlavy, a tím, že s ním zůstaneš v kontaktu, tomu nepomůžeš.“
Bill neochotně přikývl a zkontroloval na svém mobilu čas, zatímco dopil pití. Odstrčil židli od stolu a vstal.
„Musím už jít.“
Nečekal na odpověď a pomalu se loudal z jídelny, a pak o několik bloků dál až do pavilonu Umění. Jakmile se usadil na své obvyklé místo, vytáhl ze stolu své potřeby a pokračoval v práci na svém nejnovějším úkolu. Minuty ubíhaly a on se brzy ztratil v linkách a úhlech svého nového návrhu. Až když si všiml, že všichni ostatní v místnosti si balí věci, uvědomil si, že uplynuly celé dvě hodiny.
„Dobrá práce, Bille.“ Jeho profesorka se za ním zastavila a dívala se mu přes rameno. „Je hezké vidět, jak se rozvíjíš v obchodním oblečení.“ Naklonila hlavu nad jedním návrhem v Billově bloku. „Dokonce společenské oblečení. Skvělá práce.“
Bill se mračil na profesorčina vzdalující se záda, znovu se podíval na svůj skicák a šokovaně pootevřel ústa. V každém návrhu, od obchodních obleků až po společenské oblečení, obvykle beztvářné postavy nyní vlastnily dlouhé tmavé vlasy a tmavě hnědé oči. V očích jej náhle zaštípaly slzy a Bill si spěšně sbalil věci a vyletěl ze třídy.
Dostal se na chodník a pro uklidnění se zhluboka nadechl chladného čerstvého vzduchu. Dosedl na nejbližší lavičku a batoh odložil vedle sebe. Zavřel oči a zhluboka dýchal, dokud hrozící slzy nezmizely. Pomalu otočil hlavu ke svému batohu a chvíli na něj zíral, než odstrčil komentáře svých přátel ve své hlavě stranou a natáhl se pro mobil. Zazvonilo to třikrát, než se ozvala Tomova hlasová schránka. Bill se silně kousl do rtu a pevně zavřel oči při zvuku hlasu, který mu poslední týden tak chyběl. Uvažoval, jestli to přece jen nebyl příšerný nápad.
„Ahoj, to jsem já,“ řekl po pípnutí. „Nevím, jestli mě vůbec ještě chceš slyšet, ale… Sedím tady a myslím na tebe a… Vlastně na tebe myslím hodně, a doufám, že si vedeš dobře ve… všem. Takže… jo, zavolej mi, jestli chceš. Čau.“
***
Uběhla hodina, než mu telefon zazvonil, a on ucítil, jak mu zavířilo v žaludku, jakmile spatřil jméno volajícího.
„Samozřejmě, že tě chci slyšet,“ řekl Tom hned, jakmile Bill pozdravil. „Já jsem si jen… nebyl jistý, jestli ty chceš slyšet mě.“
„Samozřejmě, že chci!“ Bill se rozhlédl po lidech, kteří po jeho výkřiku otočili hlavy. „Andy s Gustavem pořád říkají, že se přes tebe musím dostat, a já hádám, že ano, ale…“
„Není to tak jednoduché,“ doplnil Tom. „Protože já jsem se přes tebe taky ještě nedostal.“
Bill se zahihňal. „Jsme tak trochu patetičtí, co?“
„Viním z toho tebe,“ odpověděl Tom. „Já nebyl nikdy patetický, než jsem tě potkal, a teď se zubím bez zjevného důvodu uprostřed jednání, protože myslím na tebe.“
Bill zalapal po dechu. „Nene!“
„Ani to nebylo poprvé,“ přiznal Tom. „Zničil jsi mě, Bille.“
Bill vzdychl nad zvukem svého vlastního jména. „Chybí mi tvůj přízvuk.“
Tom se odmlčel, a pak se uchechtl. „Můj přízvuk?“
„Ach. Wow.“ Bill cítil, jak zahanbením rudne. „Já to řekl nahlas, že?“
„Ano, řekl.“
„Já jen… líbí se mi, jak zní moje jméno, když ho vyslovuješ.“ Bill si připlácl ruku na tvář a pak si prsty projel vlasy. „Okay, možná já jsem tady ten ubohý. Co děláš?“
„Poprvé přemýšlím, proč vlastním čtyři smokingy.“ Tom jeden popadl a zavřel dveře od skříně. „Nenosím ho zase tak často. Dnes večer máme oficiální přijetí našeho nového francouzského velvyslance a bohužel, moje přítomnost je povinná.“
Billovi pokleslo srdce. „Hádám, že tě nechám jít být celý královský a tak.“
Tom se posadil na kraj postele. „Opravdu jsem tě moc rád slyšel, Bille.“
„Mohl bys… mi občas zavolat,“ nabídl Bill. „Pokud chceš.“
Tom vydechl. „Je to dobrý nápad?“
„Nejspíš ne,“ připustil Bill. Na okamžik se odmlčel a vtáhl si spodní ret mezi zuby. „Už… ses oženil?“
„Na konci března,“ odpověděl Tom. „Takže… spolu do té doby pořád můžeme mluvit, že?“
„Samozřejmě,“ přikyvoval Bill nadšeně. „Já prostě… ještě nejsem připravený tě ve svém životě nemít.“
***
„Konferenční hovor by ten problém mohl vyřešit, ale já navrhuji cestu do Paříže na osobní setkání s prezidentem.“
Tom neodpověděl. Ve skutečnosti neslyšel ani slovo z toho, co za posledních pár minut někdo řekl. Jeho oči se zatoulaly k výhledu ven, zatímco v hlavě mu tancovaly obrazy s dlouhými černými vlasy pokrytými lehce křivou čapkou Yankees.
„Pane?“ Džentlmen usazený po jeho levici si odkašlal. „Vaše Výsosti?“
„Hm?“ Tom zamrkal, pomalu si uvědomoval, že každý člen jeho rady se na něj dívá, jako by čekali na odpověď. On byl ten, kdo toto setkání svolal, a přesto neměl ani tušení, o čem to mluvili. „Ehm… ano, já…“ Viděl, jak se ostatní muži u stolu na sebe podívali. „Omlouvám se, pánové,“ řekl jim. „Obávám se, že jsem dnes trochu roztržitý.“ Otočil se ke svému zákonnému poradci. „Co jste to říkal?“
Staršímu muži se podařilo pousmát a trpělivě začal zase od začátku.
***
„Tak co celý den vlastně děláš?“
Bill se povaloval na své posteli a ignoroval pohledy svých přátel, kteří byli na cestě na oběd.
„Jako vážně?“
„Ano!“ Odpověděl Bill. „Ty víš, co já dělám po celý den. Školu. Tak co dělá po celý den král?“
„Ujišťuju tě, že to není moc vzrušující.“ Když Bill neodpověděl, Tom se pohodlně usadil na křesle a snažil se vybavit si celý den. „No, nejdřív byla snídaně, to vím. Přečetl jsem si noviny, pak nějakou poštu, a pak měl můj sekretář nějaké věci, které jsem si musel přečíst a podepsat. Nadiktoval jsem několik dopisů a setkal se s naším německým velvyslancem, pak s mým finančním poradcem a za chvíli se setkám s cestovní asistentkou, abychom probrali mou cestu do Belgie příští týden, a dnes večer jdeme já a Johanna na večeři.“
„Chceš říct… jako do restaurace?“ Zeptal se Bill. „To můžeš?“
Tom se zasmál. „Samozřejmě,“ odpověděl. „Pro tým ochranky je to noční můra, někteří z nich už tam nejspíš jsou, aby zajistili všechny východy a tak.“
„Ach, a jak se má Anis?“ Zeptal se Bill. „Viděl jsem jednoho zle vypadajícího muže, který mi ho připomínal.“
„Nejsem si jistý, že by se mu to přirovnání líbilo,“ zazubil se Tom. „Hádám, že jeho život je výrazně méně stresující, teď když se nemusí potýkat se životem v New Yorku. Už ho ani tak moc nevídám, když teď žiju a pracuju v jedné budově.“
„To je tak smutné!“ Zvolal Bill.
„Myslím, že mu tak trochu chybím,“ pověděl mu Tom. „A hádám, že už jsem si zvykl mít ho všude, kam jsem šel. Občas za mnou přijde do kanceláře s nějakou naprosto nedůležitou otázkou, a zůstane hodinu i déle. Vlastně se docela těším na tu cestu do Belgie, protože vím, že ho budu mít kolem sebe víc.“
„No, můžeš ho ode mě pozdravovat?“ Zeptal se ho Bill. „Taky mi tak trošku chybí.“
„Budu.“
Tom se napřímil při zvuku klepání na dveře a mávnutím pozval svou cestovní asistentku dovnitř. „Nyní už musím končit, ale bylo hezké o vás slyšet.“
„Wow,“ vyprskl Bill. „Hádám, že to je tvůj oficiální obchodní hlas. Někdo tam musí být.“
Tomovy rty sebou škubly, jak se snažil neusmát. „Tak je to správně.“
„Ví ten někdo, jaký jsi sexy král?“ Zeptal se Bill zlomyslně.
Tom si odkašlal a pohlédl na ženu usazenou naproti sobě s rukama složenýma v klíně. „Promluvíme si později,“ řekl Billovi.
„Myslím, že si teď půjdu dát sprchu,“ zmínil se Bill nenuceně.
„To… zní dobře.“
Bill se zahihňal. „Nashle, Vaše Výsosti.“
autor: elvisfan
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Bill je teda riadny pokušiteľ a provokatér. Ešte stále verím v zázrak a som skutočne zvedavá, čo si pre nich autorka ešte prichystala. Ďakujem za preklad.
Bill by vobec nemal posluchay Gustava a Andyho. Ale ze vobec!!! Je pekne ze Tom tiez nechce pretehat vazby medzi nimi a snad sa to nejam este urovna. Drzim im palce
Je dobře že Bill zavolal Tomovi doufám že to dobře skonči.