Live my life 25.

(Bill)

S Achimem jsem se rozloučil v brzkém odpoledni ještě před příchodem rodičů. Trochu jsem poklidil, došel si na procházku s Pumbou a plácnul sebou do postele. Potřeboval jsem se o ty nové události s někým podělit a Andy byl spolehlivá volba. Líčil jsem mu úplně všechny novinky a najednou mi bylo líp. Mluvit o situaci, která nastala, mi vždycky nesmírně pomáhalo. Obzvlášť, když mě můj nejlepší kamarád ubezpečil, že není nic divného na tom, když ke svému bývalému, se kterým jsem se rozešel v dobrém jen kvůli odjezdu na několik let, cítím pořád velké sympatie.

Lidské city se neuzavřou, když se zamilujete. Nikdy se neshluknou pouze do jedné osoby. Stále je tu spousta dalších, které máte rádi a na kterých vám záleží. Jde jen o to, aby člověk uměl rozeznat, jakou náklonnost ke komu právě v danou chvíli chová. A někdy to může být pěkně těžké, když se znenadání objeví někdo, koho jste měli svého času opravdu hodně rádi. Zvláště pak, pokud se na vašem milostném poli už objevil jiný zemědělec a úspěšně si tam pěstuje a stará se o své záhonky. Takové střetnutí zájmů by mohlo vyústit v nepříjemnou bitku s motyčkami.

Ubezpečil jsem ho, že jsem si jistý tím, koho právě teď miluju. Byl to Tom. Ač jsem měl Achima nesmírně v oblibě a choval jsem k němu velkou důvěru, primárně patřil do mé minulosti. Určitě tedy jako můj partner. V přítomnosti jsem ho chtěl pouze za kamaráda. Naštěstí on sám vypadal, že je s tím smířený a nebude mi dělat v hlavě guláš nějakými pokusy o znovuzískání svého tehdejšího postu. Byl jsem mu za to nesmírně vděčný. Stačilo, že na scéně byl Daniel, který, jak jsem doufal, dal Tomovi na táboře pokoj a nepůsobil mu tam nějaké nepříjemnosti kvůli mé osobě.

Venku se trochu zatáhlo. Sluníčko se nenávratně schovalo za husté mraky a vypadalo to, že minimálně v noci se nevyhneme přeháňkám. Aspoň nebudu muset kropit zahradu, ušklíbnul jsem se a radši šel uklidit slunečník. Nalákal jsem Pumbu dovnitř na dobrůtku a pak si s ním kecnul k filmu. Mezitím přišli naši, pomalu se až nedivili, že tu Achim už není a mamka udělala večeři. V té době už začaly padat první kapky. Najel jsem na internet a googlil počasí. No nazdar. Silné bouřky a to i v Tomově oblasti. Smutně jsem koukl na telefon smířený s tím, že dneska se už asi ničeho nedočkám, pokud je tam jako tady. Nedej bože hůř. V tuhle chvíli jsem ho chtěl slyšet o to víc, abych věděl, že je v pořádku. I když ten, co se bál bouřek, jsem byl tady já.

Rezignovaně jsem odešel do vany a louhoval se tam. Mobil jsem měl pro jistotu na umyvadle, ale nepočítal jsem s žádnou zprávou. Teprve třetí den bez něj a já už měl chuť se tam rozjet a na férovku si ho odvézt domů. Vylezl jsem a v županu se přemístil zpátky do postele, kde jsem si k sobě nachumlal peřinu, jako bych objímal osobu. Kdo by hádal, že čtrnáct dní může být tak dlouhých a vyčerpávajících. A že se můžou tak neskutečně táhnout, nejvíc právě ve chvíli, kdy je člověk sám a má hodně času na přemýšlení. Zítra budu muset něco podniknout, jinak se z toho akorát uzoufám.

(Tom)

Velkou část večera jsem si povídal s Lenou. Byla to moc sympatická holka, to jsem musel uznat. Nudné „vězení“ v hlavní budově tak rychleji utíkalo. Bohužel se zdálo, že ani v noci nebude počasí o nic lepší, spíš naopak. Trochu mi lezl na nervy ten neustálý šum, jak spolu všichni mluvili a člověk neměl chvíli klidu sám pro sebe, nebo zkrátka na normální rozhovor ve dvou. Proto jsme se kolem desáté nenápadně jeden po druhém zvedli a šli si sednout na krytou terasu na konec jídelny. Hucli jsme si na schody a probírali všechno možné, od školy přes koníčky až po oblíbené filmy. Zjistili jsme, že toho máme vlastně celkem dost společného.

Venku už nebylo takové teplo jako uvnitř, ale Lena si nechala mikinu tam. Nechtělo se mi čekat, než se zase proplete tam a zpátky mezi všemi, tak jsem jí bez váhání půjčil svoji. Pousmála se a přisedla si maličko blíž.

„Je to pěkný tábor. Jsi tu poprvé?“

„Kdepak… trenér to tu pronajímá každé léto na naše soustředění.“

„Tak to se tu už vyznáš jako doma, co?“

„Prakticky jo. Výhoda, že člověk ví, kam jede.“

„To určitě. A taky kam se dá zašít.“

Věnoval jsem jí trošku zmatený pohled. Nebyl jsem si totiž úplně přesně jistý, jestli to myslela tak, jak jsem si to vyložil já. Dle koketního úsměvu tomu ale tak opravdu bylo.

„Víš… já… uvědomuju si, jak jsem po tobě koukal. To nepopírám. Asi jsem tě tím trochu zmátl… chci říct, že jsem momentálně zadaný.“

„Mmm, myslela jsem si to, že tak hezkej kluk nemůže bejt sám. Škoda. No, dalo se čekat, že se o tebe holky perou.“

„Nejen holky.“

„Hm?“

„Vlastně teď chodím s klukem.“

„No teda, wow. To už bych až tak nehádala. Aaa… jsi horňák?“

„Dá se to tak říct.“ Uculil jsem se.

„Tak počkej, počkej, jak dá?“

„Ještě jsme spolu… no však víš. Nespali.“

„Takže čerstvý románek?“

„No čerstvý stoprocentně. Ale Billa nepovažuju za románek. Na to je pro mě moc důležitý.“

„Jsi sladkej. Taky bych chtěla tak oddanýho a věrnýho kluka. Máš body navíc.“

Cítil jsem, jak rudnu. Možná to bylo pýchou, možná trošku tím, že mě označila za slaďouše. Každopádně jsem si najednou připadal moc dobře, když jsem jí řekl pravdu. Něco ze mě v ten moment spadlo. Vyměnili jsme si čísla a slíbili si, že určitě někdy ještě pokecáme. Každej jsme si toho druhýho vyfotili, abychom neměli v mobilech jen kontakt bez obrázku, protože pak člověk hrozně rychle zapomíná, koho tam vlastně všechno má.

Odebrali jsme se zpátky k ostatním. Ještě nějakou dobu jsem jen tak ležel a se zavřenýma očima si promítal společné chvíle s Billem. U toho jsem usnul. Až kolem třetí ráno nás vzbudila rána jak z děla. Trochu vyděšeně jsme se nahrnuli k oknu a zjistili, že to praštilo do jedné z chatek. Trenér tam nikoho nepustil, takže to, že to byla moje chatka, jsem zjistil až ráno, když přestalo pršet.

To byla spoušť. Absolutně všechno bylo ohořelé, pokud to rovnou neshořelo celé. Což byl případ většiny našich věcí. Znamenalo to, že jsem měl k dispozici jen to, co jsem si přenesl do hlavní budovy. To zahrnovalo minimum oblečení, hygienické potřeby, věci na spaní a mobil. Sakra! Do háje! Jak jsem mohl bejt tak blbej… nechal jsem uvnitř nabíječku. Modlil jsem se, aby někdo z kluků na táboře byl víc duchapřítomnej a snažil se vzpomenout, kdo má stejnej model jako já.

Ach jo, fakt bych si nejradši nafackoval. Ale s tím, co nám tady zůstalo, se stejně bude muset volat rodičům. Trochu mě to uklidnilo. Jelikož se počasí celkem vyjasnilo a další bouřka v dohledu nebyla, s holkama jsme se museli rozloučit. Pomohl jsem Leně s věcmi do lodi a popřál šťastnou cestu.

Po snídani měla většina tábora volno a naše chatka s trenérem se vydala na vrchol kopce, abychom si každý zavolali domů a tak dále. Přišlo mi, že se Daniel trochu divně šklebí, ale to u něj poslední dny nebylo nic neobvyklého. Proč zrovna on musí bydlet se mnou. Povrch klouzal, jak bylo všechno podmáčené, a člověk musel dávat pozor, aby se nenatáhnul. I shora panovalo nebezpečí, že by na nás mohly spadnout nějaké větve nebo hůř. Naštěstí jsme se ale bez úhony dostali až k poli, kde už byl krásný silný signál. Nemohl jsem odolat. Kousek jsem si poodešel a zavolal prvně Billovi.

(Bill)

Spal jsem vážně dlouho. Tak dlouho, že mě vzbudilo až otravné vrnění mobilu. Zamžoural jsem na displej a zjistil, že mi volá Tom. Okamžitě jsem se probral a vzal mu to.

„Tome, ahoj. Koukal jsem na ty bouřky, co měly přijít i k vám. Není ti nic?“

„Ahoj, ne není. Teda pokud do toho nepočítám moje věci. V noci nám to prásklo do chatky, prakticky všechno je v čudu. Spali jsme v hlavní budově. Ale budete mi sem muset dovézt novou tašku. Jak se máš, zlato?“

„Je mi smutno. Mmm.. můžu ti zabalit a přijet se na tebe podívat, co ty na to? Jörgenovi to určitě vadit nebude.“

„Něco podobnýho jsem taky chtěl navrhnout. Víš, kde co mám a tak. A hrozně rád tě uvidím. Mimochodem jsem bez nabíječky, takže netuším, jak dlouho mi to vydrží. Já idiot jsem ji nechal v chatičce.“

„To nevadí. Koupíme ti novou a bude všechno v pohodě, hm? Přijedeme co nejdřív. Spolehni se. Moc mi chybíš.“

„Ty mně taky. Posílám pusu.“

„Já objetí. A nejpozději v podvečer si tu pusu vyberu i naživo.“

„Dobře. Těším se. Pa.“

„Pa pa.“

Okamžitě jsem začal jednat. Začal jsem telefonáty, u toho jsem snídal, dával Pumbu čůrat a začínal cítit napětí kolem břicha, jak jsem byl zase blízko možnosti ho mít u sebe.

(Tom)

S úsměvem na rtech jsem to položil. Pomalým krokem jsem se vrátil zpátky. Však Bill už všechno zařídí, je to můj šikula. A ke všemu ho budu moct dneska umačkat v náručí. Jen při té představě mi bylo nádherně, nemohl jsem se dočkat reality. Ať si Daniel pukne závistí.

Když všichni dotelefonovali, vrátili jsme se pomalu zpátky do tábora. Naštěstí nebyly obsazené všechny chatky, takže jsme měli zbytek pobytu kde bydlet. Nanosili jsme tam těch pár drobností, co nám každému zbyly.

Během dne jsme se věnovali zase nějakým sportovním aktivitám, takže to celkem uteklo. Myšlenkami jsem byl pořád trošku mimo. Čas se nade mnou nakonec slitoval a já uslyšel známé vrčení motoru. Vyběhl jsem k provizornímu parkovišti a zamířil k tátovu autu. Bill pomalu otvíral dveře za jízdy.

Srdce mi poskočilo, když jsem ho zase viděl. Živého, skutečného. Přitiskl jsem si ho k sobě a nadechl se té nádherné vůně jeho vlasů. Jemně jsem ho přimáčkl k autu a pohladil mu tváře, než jsem ho něžně políbil. Usmáli jsme se na sebe a podívali se vzájemně do očí. Až pak mi tak nějak došlo, že táta vlastně všechno vidí. Ale v tu chvíli mi to bylo prostě jedno. Kouknul jsem na něj a viděl, že se jen usmívá a kousek poodchází za trenérem.

„Nemůžu uvěřit, že tě tu zase mám. Zlato moje. Mimochodem… táta něco tušil?“

„Já bych spíš tak řekl, že už věděl. Ale to je na delší povídání. Ahoj, šátečku.“

Musel jsem se zasmát. Znovu jsem se oddal líbání jeho vláčných rtů. Žádná prsa na žádné holce mi nemohla stát za to, abych ho kdy podvedl. Jeho se nikdy nevzdám.

autor: Neilinka