Live my life 24.

(Bill)

Ve sprše jsem se příjemně uvolnil. Hlavně proto, že jsem se zbavil toho napnutého rozkroku. Opřel jsem se o studené kachličky a zavřel oči. Ruka mi kmitala v rychlém tempu nahoru a dolů a dlaň mi pevně svírala přirození. Dech se mi prohluboval a před očima jsem měl Tomovo nádherné tělo. I když zcela upřímně sem tam mi tam naskočil obraz Achima, protože jsem ho viděl těsně předtím, než jsem seběhl dolů. Jeho nové vzezření rozhodně nebylo k zahození. Ale vytlačoval jsem tu představu a snažil se udržet myšlenky u mého rasťáčka.

Umyl jsem si rovnou i vlasy a oholil podpaždí a upravil rozkrok. Vymydlený s ručníkem kolem boků jsem se vrátil nahoru. Achim už byl hotový a momentálně si hověl znovu na posteli. Na jeho těle se ještě sem tam nacházely kapičky vody a potutelně se na mě usmíval. Oplatil jsem mu to a rozvalil se vedle něj. Sundal jsem si ručník z hlavy a rozprostřel ho po polštáři, aby mi vlasy mohly schnout. Spokojeně jsem zafuněl. Zívl jsem a protáhnul si tělo. A pak mě ten darebák lochtnul.

„Hej!“

Trhnul jsem sebou a připravil si ruce do obranné pozice. Tohle mohlo bejt nebezpečný, protože znal všechna místa, kde jsem byl lechtivý a on zase věděl, jak dokážu pištět, občas i škrábat, kousat a kopat. I tak mu to prostě nikdy nedalo a pravidelně to zkoušel.

„Copak, Billi? Pořád ta samá místečka, hm?“

„Jo, pořád!… A neškleb se tak záludně!“

„Jááá?“

„Ne, ten za tebou.“

„Když ty se u toho vždycky tak krásně durdíš a svíjíš.“

„A divíš se? Milionkrát opakuju, ať mě nelechtáš a ty to děláš pořád dokola. Takže se vztekám. A snažím se před tím uhýbat, takže sebou melu. Pako.“

„Hele, víš, že nadávat někomu, kdo je silnější než ty, není zrovna nejmoudřejší?“

„To má být jako výhružka?“

„Spíš rada.“

„Ahaa… takže když budeš hodnej, zlechtám tě málo a jen si užiju, že tě můžu zlobit, anebo budeš provokovat řečma a zlechtám tě tak, že se počůráš?“

„I tak se to dá říct.“

„Jsi zmetek, Achime.“

„Aleee…“

„Jsi, protože mě stejně zlechtáš hodně, ty parchante!“

Se smíchem jsem se rychle zvedl z postele a začal před ním utíkat. Neohlížel jsem se, ale podle dupání jsem poznal, že běží za mnou. Vletěli jsme dolů, až z toho Pumba začal štěkat, protože se nejspíš domníval, že hrajeme nějakou hru. Pobíhal za námi a těžko říct, na čí straně stál. Každopádně jednou se připletl Achimovi do cesty, takže jsem díky němu získal náskok. Vyběhl jsem na zahradu a začali jsme se honit kolem bazénu. Popadal jsem dech a dával pozor.

„Stejně tě chytím. A až to přijde, bude to dvakrát horší.“

„Proto se postarám, abys mě nechytil.“

„Budeš utíkat celej den?“

„Jo.“

„Blázínku. Když se teď vzdáš, budu na tebe hodnej.“

„To ti tak budu věřit.“

„No dobře, máš mě prokouklýho, chci tě jen nalákat a uchlácholit.“

„No vidíš!“

Oba jsme se smáli a nakonec skočili do bazénu. Stříkali jsme po sobě, plavali a nakonec jsme si opřeli ruce o okraj a povídali si. Když už jsme byli rozmočení, že se nám na bříškách prstů udělaly varhánky, vylezli jsme a pokračovali s konverzací na lehátkách. Až po nějaké době nám došlo, že jsme ani nesnídali a šli jsme to napravit. Pomyslel jsem si, že díky Achimovi snad to odloučení od Toma nějak lépe přežiju.

(Tom)

Po večerním táboráku jsem spal jako zabitej a měl jsem krásnej sen o Billovi. Byl teda zaměřenej dosti sexuálně, ale co už. Fantazii se přece meze nekladou. Vzbudilo mě nějaké otravné bubnování, které nebralo konce. Vystrčil jsem čumák z chatky a zjistil, že poměrně hustě prší. No to bude nádhera. Doufal jsem, že se příliš nerozvodní řeka. Dnešní program se tedy dal odhadnout vcelku snadno. V hlavní budově bylo místo aspoň na indoorové cvičení, takže jsem hádal, že budeme protahovat těla tam. Na basket to sice nebylo, ale na udržení kondičky se něco vymyslet dalo.

Pokrčil jsem rameny a s myšlenkou, že se aspoň ochladilo, přeběhl do umýváren a provedl ranní hygienu. Cestou jsem potkal další kluky, kteří už tradičně brblali, protože měli radši venkovní aktivity. Byl jsem na tom nejinak, ovšem hnusno a sychravo znamenalo jednu dokonalou věc. Horkou čokoládu k snídani namísto čaje nebo šťávy. Důvod k úsměvu.

Hodil jsem na sebe něco pohodlnýho a dal si sprinta do jídelny. Blahodárný nápoj byl už cítit ve vzduchu. Nasál jsem tu lahodnou vůni a mávnul ke kuchyni. Nabral jsem si pečivo, mini máslíčka a sýr a nalil si do hrnku až po okraj. Trochu jsem upil a olíznul se, abych neměl vousy. S touhle náloží jsem se usadil k ostatním u stolu a uzavírali jsme sázky na dnešní program. Ten nakonec vyšel, jak jsem si tipoval. Trénovali jsme obratnost s míčem, protahovali svaly a různý další vylomeniny. Po obědě se počasí spíš zhoršilo. V dálce šlo slyšet hřmění a z pršení byl takřka neprůhledný liják. Takové to, když vyjdete ven bez deštníku a jste za tři vteřiny mokří od hlavy až k patě. Včetně spodního prádla.

Okolnosti nás tedy vybídly k typickým táborovým hrám, jako třeba turnaji v kartách nebo zápasení v položení ruky soupeře na stůl s druhou za zády. Kolem páté odpoledne to vypadalo, že je v podstatě tma, tak temné byly mraky nad námi a začalo se nebezpečně blýskat. Dneska to tedy rozhodně na telefonování nebude. V tomhle počasí měli všichni nařízenou zvýšenou opatrnost a vstup do lesa o samotě byl nemyslitelný. Povzdychl jsem si nad tou skutečností. Zvedl jsem se a snažil se zaostřit skrz okno. Vypadalo to, že u řeky se hýbe něco barevného. Otevřel jsem dveře, abych líp viděl, a opravdu. Zdola od vody se hrnula na břeh skupinka lidí, lépe řečeno vodáků.

„Hele, máme společnost.“

Moje hlášení vzbudilo pozornost. Kluci se nahrnuli ke vchodu a trenér na sebe hodil pláštěnku a šel zjistit, co se děje. To už blesky šlehaly přímo nad námi. Netrvalo to ani pět minut a celá grupa se přesunula k nám do společenské místnosti. Až teď jsme měli možnost zjistit, že jde o dívčí vodácký kurz. Okamžitě se zdvihla vlna nadšeného seznamování, i když holky byly promáčené a zmrzlé na kost. To už se ale trenér postavil na židli a hlasitě zatleskal, aby trochu rozptýlil tuhle náladu a snažil se nám něco sdělit.

„No tak kluci! Ticho tam! Takže, jelikož se k nám přihnal tenhle hnusný přírodní živel, tak si zahrajeme na gentlemany a necháme tu dámy přenocovat. Zároveň oznamuju, že dneska VŠICHNI spíme tady. Tudíž vytaháme karimatky na cvičení támhle zezadu a donesete si spacáky. Nebudu riskovat, že to někomu práskne do chatky. Ven choďte minimálně, v nejvyšší nutnosti.“

Vzápětí na to jsme byli vyhnáni do chatek pro věci na spaní, aby se dívčiny mohly převléknout do suchého. Mrknul jsem na mobil. Bouřka rušila i tu jednu pidičárečku signálu, která byla nadějí pro občasné obdržení sms. Zároveň jsem neměl šanci dát Billovi vědět, co se tady děje. Trochu jsem doufal, že ho napadne kouknout na předpověď počasí, nebo že je u nich podobně a dojde mu to. Nic jiného jsem totiž ani dělat nemohl. Posbíral jsem si nutné věci a mobil taky, kdyby to sem náhodou fakt prásklo, ať se o něj nemusím strachovat.

Přestříknul jsem si ještě nenápadně znovu polštář parfémem a pak se za běhu vrátil. Už se tu pomalu rozmisťovaly podložky na spací pořádek. Bylo to spíš po skupinkách a zjevně to nebylo podle pohlaví. Ne, že by se v takovém počtu lidí dalo dělat něco jinýho než hromadný orgie. Při té představě jsem se uchechtnul a složil svoje věci na volný plac. Bylo mi víceméně jedno, vedle koho budu spát, pokud to nebude Daniel. Od našeho včerejšího rozhovoru se mnou nepromluvil ani slovo. Neztrácel jsem čas tím, abych se byť jen zamýšlel, zda mu to vydrží celý tábor.

Po chvíli se na místo vedle mě posadila jedna holčina. Musel jsem uznat, že i za takových podmínek byla moc hezká. Polovlhké rovné vlasy se srdcovitým obličejem a pár pihami na nose, které naskákaly díky vlivu sluníčka. Působila roztomile a hezky se usmála.

„Ahoj, já jsem Lena.“

„Těší mě, jsem Tom. Nevadí, že budu tady?“

„Ne, vůbec. Nikomu to tu nedržím, jestli ti jde o tohle.“

„Jo, přesně o to, nerad bych blokoval flek kámošce nebo tak.“

„To moc nehrozí. Vlastně jsem ráda, že jsme tady. Aspoň se ta holčičí parta trochu rozptýlí. Na něco podobnýho už nikdy nepojedu, jedině na smíšenou vodu.“

„Ale, copak? Už ti lezou na nervy debaty o lacích na nehty?“ Ušklíbl jsem se.

„Tak nějak. A kdyby jen o tom. To nechceš zažít, věř mi.“

„No, mně se to na rozdíl od tebe asi nikdy nepodaří, jsem kluk.“

„Máš štěstí. Kluci jsou k sobě prý taky mnohem upřímnější.“

„No, jak kdy. Nebo spíš, jak kdo. Nejsme tak jednoduchý, jak vypadáme.“

Po téhle větě se začala celkem nahlas chichotat.

„To bylo dobře řečeno. Pěkně dvojsmyslně. Fuu, konečně jsem se zahřála. Celej den v tom blbym dešti mě asi bude stát angínu.“

Sundala si volnější mikinu, pod kterou se schovávala dvě kompaktní prsa v úzkém přilnutém nátělníku. Jak jsem tak od nich nemohl odtrhnout oči, uvědomil jsem si, že tohle mi asi bude hodně chybět. Rád jsem si s nimi hrál. Sice možná tvrdila, že už je jí tepleji, ale její patrně ztvrdlé bradavky o tom zatím moc nevypovídaly. Když se trochu sehla, aby její obličej byl na původním místě jejích ňader a koukla mi do očí, totálně jsem zrudnul.

„Ahm… promiň.“

„Mmm, nevadí mi to. Vlastně je to příjemný po tolika dnech s holkama… zase cítit klučičí přízeň.“

„Ale, to… já jen…“

„Já se jen díval, já vím.“ Potutelně se uculila a natáhla se na bok s hlavou opřenou o pokrčenou ruku. Musel jsem uznat, že měla moc pěkné křivky. Poprvé jsem pocítil, jak těžké to je být bisexuál. Být přitahovaný oběma pohlavími nebylo nic snadného. Zvlášť, když zamilovanost nevylučovala sexuální vzrušení z jiné osoby.

autor: Neilinka