autor: firelucy
Pátek
Tom věděl, že jeho nevyzpytatelný úsměv zapínal upozornění v hlavách Géček, kdykoli ho směroval k nim dvěma. A toto páteční ráno byl jeho úsměv ještě zlomyslnější než obvykle. Bill se na něj tázavě podíval, když vklouzl ke kuchyňskému stolu vedle svého bratra.
Jídlo probíhalo v tichosti, protože nikdo kromě Billa opravdu nemíval po ránu povídavou náladu, a jelikož mladší dvojče nesmělo mluvit, byla tam klidná atmosféra. No, alespoň by bývala, kdyby nebylo toho zatraceného úšklebku na Tomových rtech.
„Okay, co sakra je to, co si myslíš, že víš, tentokrát?“ Georg, ten netrpělivější, nakonec ustoupil a teď zíral na protivně arogantní dredaté dvojče.
„Vím, že jsi včera v noci nespal ve své vlastní posteli,“ zazubil se Tom a nepřítomně pohladil Billova záda, když se jeho bratr začal dusit mlékem. Trvalo mu asi vteřinu, než si uvědomil, že před pár hodinami měl o Billovi poněkud znepokojivé myšlenky a ruku stáhnul.
Georgovy tváře chytily odstín rajčat a Tom by přísahal, že brzy vybouchne nebo vzplane. Odmítl vzhlédnout k Tomově tváři a místo toho promluvil ke svému toastu ve velmi holčičím zapištění. „Cože?“
„Řekl jsem, že vím, kde jsi včera strávil noc.“ Tom sledoval, jak se Gustavova kniha zdánlivě nenápadně sune výš a výš, až zakryla celou jeho červenou tvář. „Víš, Bille…“
Billova tvář se na něj prakticky rozzářila, jeho dvojče vědělo, kdy je Tom v hravé náladě. „Naše ubohá vílí princezna včera v noci dostala strach a rozhodla se, že se sama zachrání spícím princem. Ale pokud si dobře vzpomínám, ani o to nemusela prosit.“
Bill vyprskl smíchy, chytil se za břicho a než se Tom mohl ovládnout, objal svého bratra a nechal jej třást se chichotáním do svého ramene. Divil se, že si předtím nevšiml, jak malou měl moc nad svým vlastním tělem, když byl kolem Billa.
„Do prdele!“ Zdálo se, že se Georg pohřbívá ve svém toastu, jak byl jeho obličej nyní jen centimetry nad stolem. Tom si nemyslel, že by mohl ještě víc zčervenat, ale zřejmě mohl.
„Měl noční můru.“ Gustav očividně nevěnoval pozornost knize, protože neotočil stránku už celou věčnost, ale to neznamenalo, že by se v nejbližší době vzdal.
„Gustave?“ Georg měl v hlase kňouravý tón a Tomovi to nějak připomínalo Billa. Jak to, že se mu v těchto dnech v mysli neustále objevovalo jeho dvojče?
„Ale no tak, Georgu, je to lepší než druhá možnost.“ Gustav nakonec sklonil knihu, ale jen aby se zamračil na basistu, který se nyní úspěšně topil ve své snídani.
„Jaká možnost?“ Georgův hlas byl samozřejmě tlumený, jak v současné době ležel na chlebu, ale všichni to slyšeli čistě a jasně, což Billa znovu rozesmálo.
„Možná…“ Tom dramaticky rozšířil oči. „Vílí princezna není tak nevinná, jak jsme si mysleli, nešla k princi pro pohodlí, šla tam kvůli se…“
„TOME! Ještě slovo té tvé malé nechutné pohádky a přísahám, že si tu knihu vezmu zpátky.“ Gustav nejspíš zachránil Toma před zuřícím Georgem, když bubeník basistu pevně držel, zatímco mluvil se starším dvojčetem.
„Není třeba, myslím, že všichni dokážeme odhadnout konec.“ Tom vyskočil ze svého místa a nějakým způsobem i přes Billův klín, aniž by to bylo obtížné nebo trapné.
„Fushbrrd Ahom.“ Tom uslyšel znovu Billovo hihňání a mohl si jen představit, že zvuk přicházel od velmi naštvaného basisty, který se v tom okamžiku dusil toastem nebo džemem nebo něčím takovým.
Pokud si pamatujete z předchozích kapitol o lhaní, bylo řečeno, že lež se často ukáže pohybem nebo nepřirozenými záškuby. Pokud jde o tajemství, skrývání pravdy získává zcela jinou dimenzi. Zachovávání tajemství není přímo lhaní, a proto může být těžké si toho všimnout. Nejjistější způsob je v rozhovoru vyzdvihnout téma, kterého se to toto tajemství týká a poté analyzovat situaci. Samozřejmě, k odhalení tajemství nejdříve musíte vědět, že tady existuje nějaké tajemství k odhalení, a to je to, co dělá toto zkoumání řeči těla tak těžké.
Prvním krokem by tedy měla být vaše znalost toho, že je před vámi skrýváno nějaké tajemství a také znalost obecného tématu tajemství. Pak budete muset, pokud ne jednoduše konfrontovat osobu s touto problematikou, vyvolat obecnou situaci, ve které je tajemství drženo. A pak přijde ta část, kdy analyzujete a čtete řeč těla svého tajnůstkáře.
Bill se šoural do spacích prostor a Tom přemýšlel, jestli jeho dvojče mířilo za ním, protože si opravdu přál, aby si mohl přečíst tuto kapitolu, než se bude muset vypořádat se svým bratrem.
Ale Bill jen přešel ke svému lůžku a chvíli se tam přehraboval, vybíral různé předměty svého zájmu. Zdálo se, že sbírá několik zelených předmětů různých velikostí, mašli, kterou dostal jako dárek, jedno z Tomových zelených triček, u kterého si Tom nebyl zcela jistý, jak skončilo v Billově posteli, a mimo jiné i jeho taštičku s make-upem.
„Co to děláš?“ Navzdory svému předchozímu nutkání být sám, byl až příliš zvědavý, co to Bill dělá, aby to nechal jen tak být.
Ale jeho malý nevinný Bill na něj pouze zamrkal a usmál se jedním z těch nečitelných úsměvů, které naznačovaly, že ví něco, co Tom ne. Pravda byla, že to tak bylo, pomyslel si Tom, Bill věděl, co cítí ohledně Toma.
Jeho dvojče se vplížilo do koupelny a zavřelo za sebou dveře, čímž Toma znovu nechalo o samotě s jeho knihou. Tom přemýšlel, jestli by byl natolik odvážný, aby vyzdvihl tu záležitost už dnes.
První věc, které si všimnete, je nedostatek kontaktu s očima. Je dobře známo, že emoce lze vyčíst z očí, a tím, že je tajnůstkář skrývá, tají identitu svého tajemství. Když někdo něco před někým skrývá, je běžná nervozita stejně jako při lhaní. Potřeba pracovat svými prsty, aby se netřásly, nebo pohybovat nohama, aby sebou neškubaly. Žvýkání rtů nebo kousání nehtů a úzkostné pohledy zasílané směrem k osobě, se kterou je tajemství udržováno, jsou obecně známé činnosti.
Když se bavíte s tajnůstkářem, často se vyhýbá tématu, které by jej mohlo odhalit, a proto se zoufale snaží rozhovor stočit jinam. Také rychlé mluvení je známkou toho, že…
No teď, vzhledem k tomu, že Bill nemohl mluvit, tato část byla ve skutečnosti pro Toma bezpředmětná, ale přesto si ji přečetl, jen pro jistotu. Bude muset přemýšlet o tom, jak s tím přijít za svým dvojčetem, protože to bylo téma, které pro něj nebylo úplně pohodlné.
V posledních dnech o tom hodně přemýšlel a v některých ohledech se vyrovnal se svými vlastními emocemi. Rozhodl se, že nebude vytvářet žádná vlastní rozhodnutí, jestli je to něco, co byl ochotný řešit, dokud nebude vědět, jestli tady skutečně je něco, co by musel řešit.
Měl strach, že kdyby nad tím příliš vážně přemýšlel, mohla by se mu ta myšlenka zalíbit. A co by se pak stalo v případě, že si Bill nebyl vědom svých vlastních akcí a viděl Toma jen jako své dvojče a nic jiného? To byly věci, které se stále točily v Tomově mysli.
A aniž by si toho Tom všiml, pomalu si na ten pocit začal zvykat a přemýšlel o svém bratrovi jako o někom, kdo jej přitahoval. Protože bůh ví, že Tomovo tělo vědělo, jak reagovat, a Tomova mysl ho konečně doháněla.
Tom se rozhodl, že by možná bylo dobré, mít to už za sebou. Jeho chodidla se dotkla podlahy autobusu a on se rozešel chodbou při hledání svého dvojčete. Našel Billa v jedné z nejnepravděpodobnějších situací vůbec.
„Pomoz mi.“ Georg vzhlédl k Tomovi s prosebnýma očima a Tom potřeboval všechny své síly, aby se nezačal svíjet smíchy. Georg seděl naproti Gustavovi ve společenské místnosti a vedle něj na gauči seděl Bill.
Bill, pouze v Tomově dlouhém zeleném tričku a s velkou zelenou mašlí na hlavě jako pěkným doplňkem k culíkům. Ale to, co Toma opravdu přinutilo zařvat smíchy, byla křídla, malá lesklá vílí křídla upevněná na Billových zádech.
„Je víla.“ Gustav dvojici pobaveně sledoval, jak se Bill na Georga rozzářil a zamrkal na něj řasami se štěněčím pohledem.
„Je Georg.“ Tom se zazubil, když na něj baskytarista zavrčel. I když jeho dvojče nemohlo mluvit, alespoň vědělo, jak se vyjádřit.
Bill vstal a přešel k CD přehrávači, kde stlačil několik tlačítek. Poté se postavil před Toma a chichotal se jako blázen. Tom byl stále zmatený tím, co po něm jeho dvojče chtělo, ale pak uslyšel hudbu.
Autobusem se rozezněla melodie z Labutího jezera a Bill vzal Tomovy ruce a položil je kolem pasu. Billovy prsty se pak omotaly kolem Tomova krku a černovlasá víla se začala pomalu pohupovat do melodie hudby.
Tom se mohl jen ušklíbat, jak na ně Georg ohromeně zíral a Gustav se plácl do čela. Rozhodl se, že rozhovor s Billem může počkat, že teď mohou být prostě bratry. No, tak moc bratry, jak jen můžete být, když tančíte na klasiku s vílou.
Brzy Tom zapomněl na Géčka a byl ztracen v tom, jak se Bill točil v jeho náručí. Jeho dvojče se vždycky rádo hýbalo a tancovalo, ale jen velmi málo lidí vědělo, že byl docela dobrý, když přišlo na tanec v páru. Alespoň když tančil s Tomem.
Tom chytil Billa do náruče a vířil s ním kolem po jejich omezeném parketu, zatímco se ujišťoval, aby neztratil kontrolu sám nad sebou. To se ukázalo být jako docela obtížné, protože Bill neustále tiskl své tělo proti Tomovu, kdykoliv jen dostal šanci.
„Okay, okay, už to můžete stopnout, udělali jsme si obrázek. Milujete se navzájem a chcete strávit zbytek svého života tančením v záři měsíčního svitu nebo cokoliv jiného.“ Georg zavrtěl hlavou a zamračil se, když Bill udělal jeden závěrečný vílí skok.
„Ne, jen jsme hráli; plánuju, že přenesu můj příběh ‚Georg, malá zelená víla‘ do divadla.“ Tom se posadil vedle Gustava a všiml si, že bubeník posílá Georgovi nějaké podivné pohledy.
„Drž hubu, knihomole.“ Georg se odmítal podívat na kohokoliv z nich a Tom si náhle vzpomněl, že zatím nedostal příležitost zeptat se na ten sen.
„Hej Geo, o čem byla ta noční můra?“ Georgova hlava vystřelila vzhůru a Gustav ze sebe vydal uchechtnutí, to samozřejmě ještě zvýšilo Tomův zájem.
„Byl tam nějaký nadpřirozený vrah v autobuse.“ Georg si pohrával se zipem od bundy a díval se někam nalevo od Tomovy hlavy. Tom okamžitě uviděl příležitost vyzkoušet své dovednosti při čtení řeči těla.
„Opravdu?“ Tom se ujistil, aby to protáhl dost dlouze na to, aby Georg pochopil, že mu nevěří. Bylo to tak zábavné.
„Vlastně to byl ten sen.“ Gustav se na Toma taky nepodíval, ale to bylo proto, že byl příliš zaneprázdněn zářivým úsměvem zaměřeným na Georga.“Řekni jim, kdo byl ten vrah.“ Tom se zazubil, když Georgův obličej zčervenal a koutkem oka zahlédl Billa, jak se se zájmem naklání dopředu.
„No tak, Geo, nebudeme se ti smát.“
„Ano, budete, to mi věřte.“ Georg stále mluvil k místu na stěně za Tomem a Tom ucítil vibrace ve stole směrem od místa, kde poskakovalo Georgovo koleno.
„Byla to holka.“ Gustav se zazubil, když promluvil. „S dlouhými vlajícími vlasy… šatama… hůlkou… a křídly.“
Chechtot, který vypukl kolem stolu, byl tak velký, že jim trvalo několik minut, než se uklidnili a popadli dech. Jediný z nich, zdánlivé nedotčen náhlým výbuchem smíchu, byl samozřejmě Georg.
„Ty jsi…“ Tom lapal po dechu a pevně svíral své chvějící se břicho. „Tebe děsí víly?“
Tom se stále pochechtával, když ten večer šel do koupelny, všechny myšlenky na jeho dvojče byly zapomenuty. Ale když přišel k palandám a spatřil Billa na břiše při čtení časopisu, uvědomil si, že si s ním bude muset brzy promluvit.
Bill ten den nepronesl ani jediné slovo a Tom byl na svého bratra hrdý. Ukázalo se, že je nejen tvrdohlavý, ale také dost silný, aby se ovládnul.
Bill si musel všimnout, že se Tom zastavil v polovině kroku a sledoval jej, když zvedl hlavu a zachytil Tomův pohled. Časopis našel svou cestu k zemi, zatímco se Bill posadil a udělal na palandě prostor pro Toma.
Bylo chladno, jak tak stál na chodbě s bosýma nohama, a když se Tom vyšplhal k Billovi a zatáhl za sebou závěsy, nemohl si pomoct a vzdychnul, jak jej obklopilo teplo Billovy postele.
Bill se na něj usmál, byl to jeden z těch milujících úsměvů. Ne nevinný nebo škodolibý, byl to úsměv schovávaný jen pro Toma. Ten, který nic neskrýval, nebo si to Tom alespoň myslel. Teď přemýšlel, jestli důvod, proč si ten úsměv Bill schovával jen pro něj, neměl mnohem větší příčinu.
Ale nechtěl to vytahovat dnes v noci, ne, když Billova palanda byla tak hřejivá a Bill tak starostlivý a roztomilý. Tom možná nebyl beznadějný romantik, ale dokázal ocenit to něžné pouto, které se svým dvojčetem sdílel.
Bill zachytil Tomovu náladu ve vteřině, kdy jej uviděl zírat, a teď se pohnul blíž, dokud neměl Tom jednu z jeho nohou přehozenou přes jeho vlastní a jednu Billovu ruku spočívající na jeho rameni.
Bill přiložil dlaň na své srdce a pohlédl na Toma, poté přiložil dlaň na Tomův hrudník. Tom přemýšlel, jestli Bill mohl cítit zběsilý tlukot jeho srdce, a protože věděl, co jeho dvojče tím gestem myslelo, tiše zašeptal: „Taky tě miluju, Bille.“
Bill se usmál a držel dlaň na Tomově hrudníku o něco déle, než jej zatlačil dolů, aby si lehnul a spal tam. Tom svého bratra nechtěl opustit, ačkoliv si nebyl tak jistý, jestli je to dobrý nápad.
A přesto, když položil hlavu na polštář a byl nosem téměř přitisknutý k tomu Billovu, zjistil, že dnes v noci mohli být prostě jen bratři. Ještě jednu noc, to bylo vše, o co Tom žádal.
Bill přitiskl dva prsty ke svým rtům a Tom přemýšlel, co to dělá. Poté, těsně předtím, než se k němu Bill přitulil ke spánku, byly tyto dva prsty přitisknuty také proti Tomovým rtům.
autor: firelucy
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 9
Tohle byl jeden z nejhezčích dílů téhle povídky, jaký jsem prozatím četla. Líbí se mi to vyjádření vzájemného vztahu beze slov…skoro bysem řekla, že Bill ví, co dělá – zná snad také tu knihu? Anebo chce Tomi skutečně něco sdělit o svých pocitech k němu? 🙂 A ještě jsem nepochválila Billa za jeho trpělivost – nevěřila jsem, že by vydržel nemluvit, ale zase…Bill ví, co chce, a pak toho také dosáhne, což by jsem věřila, že je možné i vydržet. 🙂 A ten jejich vzájemný vztah a povahy – tak nějak očekávám, že takhle úžasní jsou. Díky za kouzelný dílek a hlavně překlad.
wow nádhera, krásně popsané, neskutečně mě zajímá co si myslí ten zatracený Bill 🙂 buď to fakt dělá cíleně nebo vůbec netuší, no každopádně to nebude mít Tom lehký 😀 ale baví mě jeho uvažování a postupná analýza Billova chování. Díky díky za překlad.
Bill si zaslouží pochvalu, to teda jo. Ale to mě přivádí na myšlenku, že si ho vždycky představujeme jako hopsající, ubreptanou treperendu, jenže… Ve skutečnosti jsou Bill a Tom neskutečně tvrdohlaví a cílevědomí, jinak by nebyli tím, čím jsou.
Projevy lásky mezi nimi jsou neskutečně krásné a já doufám, že jsou oba na stejné vlně.
Díky, moc se těším na pokračování.
Jejdááá, pokaždé mám pocit, že z téhle povídky nemůžu být více unešená a on přijde další díl, který mě hezky vyvede z omylu! 😀 Vážně tuhle povídku miluju! 🙂
A to především kvůli tomu dvojčecímu vztahu. je tak neskutečně nepopsatelně nádherný! Miluju způsob, jaký se milují a jak spolu dokáží mluvit i beze slov a naprosto si rozumí. Bill opravdu vypadá, že má ve svých citech jasno. Těžko říct jestli už dávno předtím a nebo to zjistil až s tím jeho mlčícím obdobím. 😉
Opět moc děkuji za báječný překlad, Zuzu!!! 🙂
Oni majú tak roztomilý vzťah 🙂 A najlepšie je, že tie emócie a pocity vedia krásne vyjadriť aj bez slov 🙂
Ale inak bol dnes Bill hviezda časti s tým svojím prevlekom a Geov sen… no na to ani nemám slov.
Ďakujem za preklad a teším sa na pokračovanie, ako bude Tom ďalej prichádzať na skutočnosť. Pretože si myslím, že aj keď akcie Billovho tela sú niekedy skôr podvedomé (proste tak nejako automatické), tak až moc dobre vie, čo tým chce dosiahnuť 🙂
Krásna kapitolka Bill ví moc dobře co děla proto že mu to říka jeho srdce Tom na to potřeboval knihu.
Asi každá kapitola ma na začiatku neskutočne rozosmeje. Ten tanec :DDD chudák Georg, až mi ho bolo skoro ľúto… a potom ku koncu som totálne mimo z tej nehy a krásnych gest medzi dvojičkami. Je to strašne krásne akí sú k sebe láskaví a to vyznanie lásky a náznak bozku… ja som úúúúúplne dojatá.
Veľmi pekne ďakujem za krásny preklad♥