autor: fyredancer
Slunce už zapadlo ve chvíli, kdy detektiv Tim Shaughnessey zamířil po schodech dolů přede dveřmi rezidence Trümperů. Soumrak se jen stěží dotýkal vršků kopců, když po skončení jejich směny zaparkovali před domem, jeho kolegyně ze sebe vydávala každých pár bloků nespokojené zvuky. Nebylo to tak, že by následné kroky prováděla s nevolí – alespoň obvykle ne. Bylo to tak, že to nelibě nesla v tomto konkrétním případě, který, jak se zdálo, považovala za obrovskou ztrátu času, přestože ho uzavřeli dřív, než federálové dokončili svou analýzu profilu.
„No,“ pronesl Tim klidně do mrazivého večerního vzduchu, „jsem rád, že rodiče jsou šťastní, že máme něco, co jim můžeme ukázat, abychom zmírnili bolest jejich syna. Ale dělá se mi špatně, když si jen pomyslím, že ten kluk si nejspíš najme právníka, který to usmlouvá na veřejné práce a podmínečné propuštění.“
Amy Pierce si několika přesně mířenými gesty zavázala svůj nepromokavý plášť. „To stačí. Případ je uzavřen. Vše je u konce a my nemáme na stole další nevyřešený případ, nebo hůř, zločin z nenávisti, kdy by federálové prolezli celý náš rajón a hledali pachatele.“
„Pro něj to ještě neskončilo,“ řekl Tim bolestně a pomyslel na Billovu bledou tvář, když Amy tomu klukovi sdělila novinky. Člověk by si myslel, že na něj jeho kolegyně spíš vylila kbelík studené vody, než že mu řekla, že osoba, která ho napadla, je ve vazbě.
„Ano, samozřejmě,“ řekla Amy a věnovala mu postranní pohled. „Ve svém stavu by rozhodně nebyl schopný postavit se před soud, víš. Ne, pokud se bude muset pokaždé omlouvat, když bude muset jít zvracet-„
„Post-traumatický stres-“ přerušil ji Tim.
„Na tom nezáleží!“ Došli k autu a Amy udeřila pěstí do horní části neoznačeného vozidla. „Půjde to tak daleko, kam jen to žalobce dokáže dotáhnout, což, vzhledem k tomu, že máme přiznání, bude dost daleko. Z čeho mám obavy, je to, že to ten chlapec bude mít ještě horší než teď s tím svým přítelem.“
Tim zvedl ruce, šok v něm soupeřil se smířlivostí. „Amy, nemůžeš si upřímně myslet, že životní styl toho chlapce…“
Amy mu poslala jeden ze svých intenzivních pohledů. „Nic takového jsem neřekla, takže to neber nijak špatně. Ty víš, co tím myslím. Potenciál pro opakovaný incident…“
Tim si povzdechl a vzdal se argumentování. Proti Amy bylo těžké vyhrát, a i když se mu to podařilo, proti ní to bylo nějakým způsobem neuspokojivé. „No, můžeme jen doufat, že čas strávený ve vězení tomu klukovi jen prospěje.“
***
Ve chvíli, kdy mu hlad začal svírat žaludek v propletenci žalostného kručení, se Tomovi už podařilo dokončit dobrou část svých úkolů ze seznamu. Bylo to v tu náhodnou chvíli, kdy se vrátil jeho oblíbený spolubydlící, a to s náručí plnou knih a balíčků.
„Haleluja,“ zvolala Lisa rozpačitě nahlas, když se jí dostalo dobrého pohledu na Tomovu tvář. „Jak se má?“ Botou za sebou zavřela dveře a strávila příliš dlouhou chvíli otíráním bot u vchodu, zatímco s tázavým pohledem nakláněla hlavu na stranu.
„To jsem tak průhledný?“ Zeptal se Tom zahořkle.
„Jsi pro mě jako otevřená kniha, drahoušku,“ odpověděla s úsměvem. „A teď, jestli máš hlad, pojď a pomoz mi dostat tuhle tašku do kuchyně.“
Tom vyskočil z pohovky. „Nemusíš mě krmit,“ řekl spíše pro pocit uklidnění než z jakéhokoli skutečného přesvědčení. I přesto tašku z jejího sevření vysvobodil a nahlédl dovnitř. Koření, lilek a nějaký druh hlízy nebo cibule.
Brandon k němu vzhlédl, když vstoupili do kuchyně. „Tys dneska viděl Billa?“ zeptal se a pozvedl obočí.
„Jo,“ odpověděl Tom, bojoval přitom se shovívavým úsměvem. Držel ho, dotýkal se ho, ujistil se, že je skutečný a v bezpečí, líbal ho na tvář a vyhýbal se přitom ráně v koutku jeho úst. Dokud se to nezahojilo, takový polibek, který oba chtěli, byl vyloučen.
„Dobře,“ prohlásil Brandon, vyzařovalo z něj uspokojení. „Teď už s vámi oběma bude stát za to žít. Dostaneš to ještě jednou zadarmo, Tome, ale pak už budeš muset začít platit.“
„Já jsem dokonale schopný-“ začal Tom rozhořčeně.
Lisa ho plácla po zadku, až vyjekl a málem upustil plnou náruč potravin. „Je to zadarmo, tak neměj námitky.“
„Liso, právě jsi mě plácla po zadku.“
„Nemusí to snad někdo dělat, dokud se Bill nevrátí?“
Tom zavrčel, hodil potraviny na stůl a rozběhl se za ní. Lisa vykřikla a prchla do Brandonovy ložnice, kde za sebou práskla dveřmi, až mu málem přivřela prsty. Někde po cestě si uvědomil, že přišel o ten nesnesitelný svíravý pocit, který se držel jeho hrudi a ramen.
„Dostanu tě později,“ varoval ji a šel se připojit k Brandonovi v kuchyni, aby mu nakrájel nějakou zeleninu.
Po snězení kuřecího vývaru a krekrů, které si, jak si Bill pomyslel, užil až příliš na to, že to bylo tak obyčejné jídlo, dokázal spolknout Vicodin, který mu Cassie vylovila z lahvičky, než se uložil ke krátkému zdřímnutí. Jeho smysl pro čas šel šejdrem. Jeho sestra jej přikryla tenkou dekou, smála se jeho nejasnému, napůl souvislému mumlání, zhasla stropní světlo a ponechala jen stolní lampu, než se stáhla. Bylo to, jako by Cassie předvídatelně vycítila, že by potřeboval útěchu světla, kdyby jej ve spánku přepadl nějaký děs.
Nebyl si jistý, jestli ho to lehké klepnutí na dveře probudilo, nebo jestli tam celou dobu ležel při vědomí, jen nehybný, zatímco vytvořil nový jazyk ze vzoru tmelu na stropě. V zajetí Vicodinu si byl neochvějně jistý, že je vše opět v pořádku. Přinejmenším ho už nebolela hlava a to v celé té rovnici znamenalo dlouhou ušlou cestu.
Dveře se otevřely a zanechaly tak Billa uvažujícího nad tím, jestli řekl něco, čím by povolil vstup, nebo zda to ta ženská postava ve dveřích jednoduše vzala na sebe. Soudě dle příjemného rozostření na okrajích reality zatím nebyl čas na další léky.
„Bille?“ Postava se přiblížila. Jeho matka. Její tón byl znepokojení okořeněné neznámým přídavkem ostražitosti. Chtěl jí říct, že nekouše. Ale zase, vzhledem k napětí mezi nimi a tomu, čemu si přísahal, že dosáhne, možná by přijala jeho podivnost jako oprávnění k tomu pozastavit jeho plány, dokud nenavštíví lékaře.
„Ahoj, mami,“ řekl, zachraptěl ta slova a přemýšlel, proč ho pálí v krku. Ach, jasně… Zvedl se do sedu a tělem mu projely mlhavé stopy bolesti, zmizely dřív, než se natáhl pro sklenici vody, kterou mu Cassie uvědoměle nechala vedle postele. Bude muset udělat něco zvláště hezkého, aby jí projevil své uznání. On a jeho sestry se většinou vzájemně ignorovali, s výjimkou nějakého toho popichování a provokování během posledních let, a v poslední době k němu skutečně pronikly blíž.
„Můžu se posadit?“ Rozsvítila se světelná koule, když zatáhla za řetízek vysoké lampy stojící vedle Billových dveří.
„Jasně,“ odpověděl. Posunul se, dokud nenašel pohodlnější pozici a vyhledal čas na hodinách na nočním stolku. Velká světelná čísla ukazovala 21:06, méně, než si myslel.
Claire si přidržela své modré domácí šaty, než klesla do otlučeného starého křesla vedle Billovy postele. Tvář jí rámovaly tmavé prameny vlasů, ale většina byla jako vždy stažena, tentokrát do volného copu. Stín zakrýval jakékoli detaily jejího výrazu, ze kterého by Bill mohl vyčíst její náladu.
„Dnes ráno,“ začala, „když jsi odešel z domu, abys šel za tím klukem-„
„Odešel jsem, abych si vyřídil nějaké pochůzky,“ přerušil ji Bill otupěle. Myšlenky měl jako obalené vatou. Pokud se budou dohadovat, věděl, že on z toho pravděpodobně vyjde bídně. Dnes večer měla jeho matka na své straně Tým Vicodin a Dlouhotrvající Spánek.
„Prosím, nepřerušuj mě.“ Její jemný hlas zdůrazňoval výtku. „Já vím, že jsi dělal i jiné věci. Přece jen, vrátil ses ostříhaný. Ale odešel jsi proti mým námitkám a nechal jsi mě bez auta, dokud se domů nevrátila tvá sestra.“
Bill zamrkal. Na to nepomyslel. Nebo na to, jak pokračoval jeho logický proces, že zůstala doma proto, aby se o něj starala. „Omlouvám se,“ řekl. „Neměl jsem takhle odejít. Opravdu jsi mě frustrovala, mami.“
„Já vím,“ řekla Claire, klidněji, než Bill očekával. „Je přirozené, že budeš po takovém útoku splašenější a nebude ti to myslet tak jasně. Tvůj otec a já jsme o tom trochu mluvili a já jsem na tuto skutečnost poupravila svůj názor. Ale obávám se, že už nemůžu dál přihlížet tomu, jak se vídáš s tím chlapcem.“
Bill se nadechl, zadržel dech, a pak pomalu vydechl. Sklouzl v posteli níž, dokud se jeho hlava nedotkla polštáře. „Dobrou noc, mami.“ Zavřel oči.
„Chci si o tom promluvit, Bille,“ naléhala Claire.
„Nemá to smysl,“ odpověděl Bill a nechával své oči zavřené. „Ty už ses rozhodla, a stejně tak já, takže ani jeden z nás nehodlá změnit své rozhodnutí jen proto, že si o tom promluvíme.“
„Riskuješ až příliš mnoho, když s ním budeš-„
„Mami.“ Bill otevřel oči a otočil hlavu jen natolik, aby v polotmě viděl záblesk jejího těla. „Obviňuješ ho z něčeho, co není jeho vina. A používáš to jako výmluvu, abys mezi nás zasadila svoje předsudky. Nemyslíš, že jsi trochu přehnaně ochranářská?“
Ostrý nádech mu dal vědět, že se vzdala veškerého předstírání klidné diskuze. „Jak se opovažuješ!? Jsem tvá matka! Máš vůbec tušení, jaké to je, mít uprostřed noci telefonát, kde ti řeknou, že tvůj syn je v nemocnici?“
„To je mi moc líto,“ odpověděl Bill bolestně. Nebylo dostatečně zlé, že on sám si celou tou věcí prošel z první ruky? Musel jí kompenzovat i její problémy? „Ale už je po všem. A já mám právo dělat svá vlastní rozhodnutí.“
Claire se strnule opřela a držení jejího těla připomínalo polohu z jógy. „Pokud ti tvá rozhodnutí ublíží a pořád žiješ pod mou střechou, raději věř tomu, že mám právo do toho mluvit.“
Bill krátce pohlédl na tmelený strop a pomyslel na Tomův dotek, něžné ruce hladící jej po ramenou, kolem pasu, vyhledávající ta bolavá místa a způsoby, jak se mohou bez bolesti obejmout. Tomův výraz, když ho spatřil, nevěřícný a nejistý, jako malý kluk. Byly tady věci, kterých by se Bill nevzdal a myslel si, že dnes ráno svou matku přinutil, aby to pochopila, ale teď měli tu debatu znovu a přišel čas na jeho trumf, který dosud zadržoval.
„Stěhuju se,“ řekl tiše. „Pokud jde o peníze, vyjednám s tátou plán, jak mu zaplatit za školné. Po celou dobu jsem mu platil, co jsem jen mohl, za nájem a příležitostné věci. Jsem si jistý, že bude flexibilní.“ Claire byla ve tmě jako tichá mramorová socha. Mohl svá slova promluvit ke křeslu a dostalo by se mu větší reakce. Pak zavrzala pružina a ona vstala. „Prosím, jen mě nech o samotě,“ prosil Bill, opět vyčerpaný. Mysl se mu křečovitě stahovala, možná reagovala způsoby, jak by reagovalo jeho tělo, kdyby nebylo léků proti bolesti. Už byl unavený z toho, jak stále přijímal to, co mu přišlo do cesty, a nijak s tím nebojoval.
Claire beze slova opustila místnost. Dveře se za ní úplně nezaklaply a po dlouhé chvíli se se zaskřípěním znovu pootevřely. Bill se ohlédl za proužkem světla s unaveným druhem tvrdohlavosti. Prostě počká, a nakonec to zmizí, jeho rodina nezůstávala vzhůru po celou noc. Pokud nebylo… zatraceně. Zapomněl, co je za den.
Po dlouhé chvíli, zatímco si Bill snažil představit kalendář a nešťastně selhal, se ve dveřích zastavila další postava, menší než jeho matka.
„Bille?“ promluvila jedna z jeho sester.
„Hej,“ řekl Bill a odkašlal si, aby si pročistil hlas. „Přestávka od učení?“
„Přestávka na čůrání,“ řekla Angie a přistoupila ke dveřím.
„To je víc, než jsem potřeboval vědět,“ zašklebil se Bill. Zvedl se do sedu s malým zasténáním, které, jak věděl, bylo více divadelní než jako výraz opravdové bolesti.
„Jsi v pohodě?“ Řekla soucitně. „Potřebuješ něco?“
Bill se znovu podíval na hodiny. Nebylo moc pozdě, takže neztratil žádný čas. „Co je za den?“
„Je čtvrtek večer,“ řekla Angie. Naklonila hlavu. „Myslel sis, že je více nebo méně?“
„Daleko, daleko více,“ řekl Bill procítěně. „Prošla kolem tebe máma?“
Angie zkřížila ruce a opřela se o rám dveří. „Proč, zase jsi jí přidělal potíže?“
„Dalo by se to tak říct.“ Bill se nadechl a ve spěchu vychrlil. „Myslím, že se odstěhuju.“
Angiina ústa vytvořila ´O´, které mohl vidět dokonce i zdrogovaný napříč místností, ale nic se neozvalo.
„Jo,“ řekl nevrle.
„Páni,“ dostala ze sebe Angie. Po chvíli se zazubila. „Myslím, že bych si domů mohla přivést rastafariána a nechat ho praktikovat voodoo na kuchyňském stole pro náš svatební obřad, a ona by s tím po tohle všem byla v pohodě.“
„To není vtipné,“ protestoval Bill chabě, pak nad tím znovu zapřemýšlel a uchechtl se. „Myslíš, že ji tím drezíruju?“
„No,“ řekla Angie a lehce pokrčila ramenem, „nejstarší jim má přinášet ty nejtěžší chvilky.“
„Myslím, že jsem dělal pravý opak,“ bránil se Bill. „Ale tohle je jiné. Chce, abych se rozešel se svým klukem, protože se jí nelíbí, že jsem gay.“
Angie se natáhla pro řetízek od lampy vedle dveří a hrála si s ním. „Myslíš, že to není Tom, ten problém?“
„Myslím, že bych si mohl domů přivést pravověrného mladého republikána ve svetru a kravatě a ona by stejně našla nějakou chybu,“ řekl Bill s odfrknutím. „No tak, Angie. Nebylo to jen o tom, co se stalo včera v noci. A jo, Tom dělá celou tu věci hůře přijatelnou – má dlouhé dredy a drží mě za ruku na veřejnosti a nestydí se shodit katolickou doktrínu. Měla problém ještě dřív, než jsem vůbec něco řekl.“
„No,“ pověděla Angie hlasem tak tichým, že se k němu jen sotva dostal, „to je tak trochu důvod, proč jsem si myslela, žes nám to nikdy neřekl. Protože já jsem to tušila, víš.“
Bill si povzdechl a zvedl si ruce k obličeji. „Jo, já vím. Takže na nějaké úrovni jsem věděl, že s tím máma nebude v pohodě.“
„Mamánek,“ řekla Angie se škádlivým úsměvem.
„Ne, je to pravda,“ řekl Bill uvážlivě. „To jsem byl. A možná proto se bude obviňovat víc, než si myslím, že už to dělá.“
Angie byla chvíli zticha, a pak se odtáhla od rámu. „Bille. Nemůže ovládat celé naše životy. Myslím, že ty jsi ten, u kterého se snažila nejvíc, a tak trochu uspěla. Stojíš si za tím, co chceš se svým životem dělat, a za to by ses neměl omlouvat. Nebo se kvůli tomu cítit provinile.“
Bill se unaveně usmál. „Díky, doktore. Víš jistě, že nechce jít místo účetnictví radši na psychologii?“
„Ne, jsem v pohodě,“ řekla Angie vesele. „Ještě něco pro tebe můžu udělat? Musím se dostat do koupelny dřív, než tady začnu poskakovat se zkříženýma nohama.“
Bill pomyslel na spánek a ještě jednou střelil pohledem na svůj kamarádský strop. Teď byl však téměř zcela vzhůru a měl by to využít. „Mohla bys mi po cestě zpátky přinést telefon?“
Angie mu vysekla poklonu. „Jak si přeješ, můj bratře.“ A zmizela.
Bill se s námahou dostal do skutečně sedící polohy, jeho břišní svaly protestovaly, když se odtáhl od podpory polštářů. Musel zůstat vzhůru alespoň tak dlouho, aby si mohl zavolat, ačkoliv byl právě teď špatný čas na plánování, když jen sotva věděl, jak bude vypadat jeho plán pro následující den.
„Teprve čtvrtek,“ řekl s údivem. Nyní si v hlavě dokázal představit kalendář. „Sakra… kdo si vzal dneska mou směnu?“
autor: fyredancer
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Ha…. Tak to jsem to dneska měla dobře vypočítané.. jen co dočtu jeden díl, už je tu další 😍
A páni… Stěhuju se… To byl gól!
Ale jsem na Billově straně. Myslím, že to je krok správným směrem. Někdy to prostě jinak nejde. Třeba s odstupem času k sobě s mámou najdou cestu a ona pochopí, že Tom je pro něj to nejlepší, co by si pro svého syna mohla přát… Asi přeháním, ale co… 😁
Alelujáááá 🙂 konečně se odstěhuje. té jeho matky mam už plné zuby. Strašně to přehání.
Uvažujem o tom, že Bill sa svojim odchodom iba vyhráža a ak matka ustúpi, on ostane doma. Hoci je teraz väčšinu času aj tak u Toma. A návrat k nemu nemusí byť ľahký, obzvlášť ak tam opäť raz ostane sám. To sa ale dozvieme až neskôr, takže zatiaľ… Ďakujem za preklad.
Je docela ironie osudu, ze Claire k tomu stěhování Billa dohnala sama tim jejim netolerantnim přístupem. Chtela ho tak moc chránit pred okolním světem (a skoro jakoby i pred nim samotným), az ho do nej svou přehnanou péči a zkostnatelymi předsudky sama vyštvala 🥺. No kdo chce kam, pomozme mu tam! Pro Billa je to jiste krok správným smerem. Stejne se vsichni musime jednou osamostatnit, tak co… stěhování by sice mohlo probehnout za prijemnejsich okolnosti, ale co uz, konecne bude moct volně dychat. Kam asi tak pujde? Samo se nabízí, ze by mohl jit bydlet k Tomovi, zvlast jestli pachatelem bude BlbJack a uvolní se tam tim padem misto (ta autorka to odtajnění identity útočníka ale natahuje 🙄…), jestli to tak ale skutecne bude, zatim nevime a dost mozna, ze po tom incidentu by tam nemusel chtit jit, protoze by si tam nepřipadal bezpečně a vse by se mu jen vracelo na mysl… Nebo ze by se s Tomem trhli od party a šli do svého 😉? Tezko rict, jake jsou jejich finanční možnosti. Pokud si ale dobre pamatuju, Toma po materiální stránce veci podporuji rodiče, respektive jeho movitý otec, ktery by jiste nerad platil hnizdecko lásky svemu synovi a jeho homo hrdlicce… Konec úvah, nechám se prekvapit 🙂!
Jinak Zuzu, navážu na Tve doporučení Just my boy od Rachel. Tohle je presne duvod, proc Te neskonale miluju a nikdo mi na Tebe nesmí ani sáhnout 😁! Kdyz uz to nejméně cekam, Ty prijdes s dalším skvělým tipem na úžasnou povídku. Fakt jsem Ti vdecna, ze na me takhle stale myslis❣️ “Bohuzel” konkretne tento příběh jsem uz cetla 😭… Ze tam nebyl muj komentar je prave ta vec a potíž, ja kdysi nepsala nikam nic, ze zásady. No ted to doháním – pisu skoro vsude, kde se mi povídka zalíbila a kdyz narazím na nejake, ktere jsem cetla již driv, honem dopisuju komentáře zpetne 😅, i kdyby jen jednoslovni nebo jednou větou vystihnute – jeden totiz nikdy neví, treba si to tam autor/překladatel precijen nahodou jeste přečte a uprimne i pro me je to pak z hlediska orientace snazší, jednoduse si tim “značkuju”, kde uz jsem byla 😂😂😂. A kdyz uz si oni dali tu praci s napsáním dílka pro nas, je slušnost jim tam nechat aspon malou zmínku, ze to nekdo četl a nasel v tom zalíbení. Takze momentalne doháním resty a hledám inspiraci na dalsi povídky 😀!
PS: dnes ctu Tvuj počin Flight a tam rozhodne komentar přibude – mam za sebou prvni dil a neuvěřitelně me to chytlo. Nechápu, ze jsem na nej narazila az ted, zvlast kdyz Tom tam ma aktualni podobu a Bill je tam tou vůdci jednotkou “vztahu” 😄. Ale jsem za to i tak trochu rada, alespoň je stale mozne narazit i dnes na skvele povídky, ktere na me objevení a přečtení teprve čekají 😇😊😁❣️
Tož OBROVSKÉ DEKUJU za vse, Zuzanko ❤️❤️❤️.
Doufám že se Billovi podaří to stěhování jen jsem zvědavá jestli k Tomovi.