autor: Clarrkys
V úkrytu
— o půl roku později —
Muž s tmavými vlasy staženými do nedbalého culíku oděný do maskáčových kalhot a špinavého, původně bílého ramínkového tílka se přikrčený plížil mezi nízkými borovicemi. V dlani svíral nůž s rukou napřaženou před sebe a dařilo se mu vyhýbat skoro všem praskajícím větvičkám na zemi. Bylo slyšet jenom šustění trávy a padajícího listí, se kterými si ve vedlejším lese s vyššími osikami pohrával vítr. V dálce několika desítek metrů před sebou směrem nahoru na kopec, kde se právě hustě prorostlý les s nízkými borovicemi měnil na ten se vzrostlými stromy, Tom uslyšel zapraskání větví. Přikrčil se ještě více k zemi a zpomalil tempo, kterým se tím směrem přibližoval. Pár metrů před místem, kde se zapraskání ozvalo, si Tom klekl na zem a pomalu rozhrnul stranou vysoká stébla trávy, která ho doposud ukrývala. Naskytl se mu pohled na mladičkou laň asi pět metrů daleko, přešlapovala na místě a vybírala kousky mechu na mýtince mezi vysokou zažloutlou trávou. Tom se pro sebe usmál, pohodil si nožem v ruce a natahoval se k dalšímu kroku, když špičkou boty zavadil o větší kámen, který se začal s drnčivým zvukem po ostatních kamenech kutálet dolů. Zastavil se až o další trs vysoké trávy. Tom při tom zvuku zavřel oči a skousl si ret… když se potom podíval zpátky směrem k laňce, mohl už vidět jen její zadek v dálce, jak si to co nejrychleji šine pryč.
„Do prdele!“ zaklel Tom. Zadíval se nahoru, kam kopec pokračoval, a uvědomil si, že pokrývka sněhu se začíná zvětšovat a míří i k nim dolů. Bude muset sehnat nějaké další oblečení. Zvedl se, schoval nůž do koženého pouzdra u pasu a začal sbíhat z kopce dolů.
Cesta zpátky k ostatním mu trvala něco přes hodinu, tentokrát se kvůli večeři vydal opravdu daleko, mezi vysokými stromy se zdálo jako by se už začalo stmívat. V dálce uviděl plápolat plamen ohně, musel se usmát. Konečně přiběhl až k jejich místu, k úkrytu vybudovaného z opuštěného karavanu a přinesených dřevěných palet, několika stanů a igelitů, schovanému hluboko v lesích národního parku Arapaho nedaleko Denveru.
„Tome, díky bohu, že jsi zpátky!“ skoro vykřikla jedna z žen. Kolem ohně seděly na zemi tři ženy společně s Billem a dvěma malými dětmi. Některé z dalších se ještě nevrátily z praní prádla v nedaleké říčce. Bill právě pětileté Sarah vysvětloval a ukazoval, jak správně přišít knoflík na košili, když se Tom přiřítil zpátky z jeho celodenní výpravy pro jídlo. „Bill už tak hodinu přemlouvá Alexe, aby se po tobě šel podívat… zdálo se mu, že jsi byl pryč už moc dlouho.“ Řekla ještě Susan, jedna z žen. Bill se při těch slovech začervenal a zadíval se do země, Tom se jenom lehce zasmál a zakroutil hlavou.
„No jo, ta laň, kterou stopuju už několik dní, zase utekla… tentokrát jsem ji sledoval až skoro na východní vrcholek.“ Pokrčil Tom rameny a shodil z ramena dva mrtvé králíky přivázané k sobě na lanku.
„Jééé, podívej, Bille, králíčci,“ zaradovala se Sarah a upustila do trávy zbylé dva knoflíky, které měla za úkol držet. Začala jednoho z chlupáčů hladit. „Strejdo Tome, že mi z té srsti zase uděláš tu vestičku jako minule, že jo?“ očka jí zářila.
„Ne, teď jsem na řadě já, víš?“ řekla druhá z malých děvčat. Obě se potom na sebe zaškaredily.
„Uvidím, jestli budu mít čas,“ zasmál se Tom a obě holky poškádlil tím, že jim rozcuchal vlasy. Přitom se culil a na Billa sedícího u nich mrkl.
„Vážně až nahoře? A viděl jsi na Denver? Jak to tam vypadá?“ Ozvala se hned další ze sedících žen.
„Ne, neviděl jsem tam. A možná je to tak lepší, kdoví co bych uviděl. Když jsem tam byl před dvěma měsíci, byl jsem rád, že jsem se odtamtud vůbec dostal. No… zajdu se podívat na chlapy, jak jim to dnes šlo s rybami u řeky, jestli budeme mít všichni co jíst. Přidáš se, Susan?“ Tom si olízl rty, když se Susan ptal. Ta se jenom lehce začervenala, hned zanechala skládání usušeného oblečení, vstala a rozešla se směrem k řece. Tom se potutelně usmál a ani už nečekal, až odejdou z dohledu, po pár metrech ji popadl za zadek a Susan vypískla.
Ostatní dělali, že nic nevidí, jen Bill se s trpkým pohledem díval jejich směrem, dokud se mu mezi stromy úplně neztratili z očí. Potom si smutně povzdychl a vrátil se k přišívání zbylých knoflíků. Moc dobře věděl, co jdou dělat. Pravidelně jednou za pár dnů se oba někam vytratili, a potom dělali, jako by se nic nestalo. Už několik týdnů.
„Měl bys mu to konečně říct, Bille,“ řekla Melanie, která na jedněch kalhotách zrovna zašívala rozpáraný rozkrok.
„A co bys měl říct, Bille?“ ozvala se zvědavě Sarah, hned se s pootevřenou pusou a zvídavýma očkama zadívala na Billa.
„Nic, broučku…“ pousmál se Bill a uhladil holčičce blonďaté vlasy, pár pramínků jí schoval za ucho. Potom se podíval na Melanie.
„Nemá to smysl… nevšímá si mě, dělá, jako bych tady ani nebyl. Nikdo se mě na začátku ani nezeptal, jestli se chci přidat k ostatním chlapům, Tom zrovna určil, že se budu starat o prádlo a vaření s vámi, jako bych byl nějaká ženská.“ Zakroutil Bill hlavou a našpulil protestně rty. Obě sedící ženy se na něho na moment zadívaly.
„Bille, umíš stopovat a lovit zvířata? S nožem v ruce nebo s oštěpem?“
„Ne.“
„Umíš rybařit? Chytal jsi někdy ryby?“
„Ne.“
„Pral ses někdy s někým? Uměl by ses tam venku sám ubránit nebo bránit druhého?“
„Asi ne,“ dodal po chvilce ticha sklesle Bill.
„Tak se nediv… a nikdo se ti přece neposmívá, ani ti to nemá za zlé. Prostě ti jdou líp ruční práce,“ pokrčila rameny Melanie a Bill už neodpověděl. Vstal a zanesl opravené a suché oblečení na jejich místo dovnitř karavanu. Tam se na chvíli zadíval ze špinavého okna směrem do lesa, kterým Tom odešel.
Později večer toho dne seděli všichni kromě Alexe, který se potloukal kolem jejich úkrytu na stráži, okolo ohně. Bill utřel malé Sarah ušpiněné tváře do čistého kusu hadru a poslal ji lehnout si do karavanu.
„Ani dnes si nedáš žádný kousek masa? Ani rybu?“ řekl Tom tišším hlasem, když se nahnul k Billovi sedícímu vedle něho. Blonďák se na něj otočil, zadíval se mu do očí, a na moment byl zaskočený, že na něho Tom po celkem dlouhé době zase promluvil. Když bylo chvíli ticho, Tom se trošku nervózně zasmál a Bill měl sto chutí se nakopat do zadnice za to, že se s ním vždycky chová tak nemožně. Nakonec jenom zakroutil hlavou.
„Bille, když do sebe nedostaneš víc bílkovin, nebude ti pak dobře. Vím, že jsi byl vegetarián, ale už jsem tě taky předtím maso jíst viděl,“ Tom zněl starostlivě.
„Ehm… já vím, já jen… nemám hlad. Měl jsem v poledne jednu z těch proteinových tyčinek, co jsi minule přinesl z té horské záchranné stanice, a potom jsem natrhal pro sebe a holky nějaké z těch červených bobulí,“ snažil se Bill pousmát.
„Dobře,“ přikývl Tom a usmál se taky. Blonďák vykulil oči, když se najednou před jeho obličejem objevila Tomova ruka. Přeběhl mu mráz po zádech a neubránil se přivření očí, když Tom hřbetem ruky pohladil jeho levou tvář. „Měl by ses už oholit. Víc ti sluší, když máš hladké tváře,“ prohodil Tom jakoby nic, přitom se ještě několik vteřin poté dotýkal Billovy tváře, i když už nemusel.
„Eh… jo, zítra,“ pousmál se Bill a očima sklouzl k Tomovu tmavému křoví na obličeji, které nosí už několik měsíců. Sám by tak určitě vypadal hloupě, ale Tomův vzhled s delšími vlasy a upravenými vousy byl prostě neodolatelný. Byl tak jiný, než když se potkali před půl rokem, kdy to všechno začalo. V uniformě, s velkým batohem a zbraněmi, s kraťounkými vyholenými vlasy.
„Asi… asi už půjdu.“ Vychrlil Bill najednou rychle. „Mějte se, lidi, dobrou noc.“ Blonďák rychle vstal, oprášil si kalhoty a odešel do karavanu. Chytil se rukama malého stolku vevnitř a trochu se o něj opřel s pohledem mířeným dolů. „Bože,“ vydechl a projel si rukou vlasy. „Nemůžu být, sakra, vzrušený jen z toho, že se mě dotkl,“ řekl si pro sebe tiše.
„Bille?“ blonďák sebou škubnul, jak se lekl, když najednou někdo promluvil. Ulevilo se mu, když se vedle něj objevila jen Sarah, oblečená v jeho mikině, kterou tahala po zemi. „Nemůžu spát a je mi zima… lehneš si ke mně a povíš mi pohádku?“ zadívala se na něj smutným pohledem a protřela si unaveně jedno oko.
„To víš, že jo, zlatíčko… pojďme,“ vzal Sarah do náruče a poodešel s ní pár kroků do ‚ložnice‘, kde spali Bill s dětmi a další čtyři ženy. Zbytek, hlavně muži, spali venku ve stanech a střídali si noční hlídky. Aspoň tuhle to mělo výhodu, když všichni Billa brali jako ženskou – nemusel spát venku. Byl teprve začátek října, ale věděl, že během několika týdnů by se měli začít připravovat na to, že začne padat sníh. Už teď bylo v noci pořádné chladno. Pamatoval si to z dob, kdy sem jako dítě jezdil kempovat se svými rodiči.
Později v noci u ohně zbylo už jen pár mužů.
„Tome, nechápu, proč se nechceš přesunout někam níž, a taky blíž k městu. Víš, že za chvíli už nám tady začnou mrznout zadky. Naposled jsme infikované viděli už před pěti týdny, a to byli jenom dva a asi dvacet kilometrů odsud. Vypadá to, že se to už celkem uklidnilo, tak proč nejít jinam?“
„A kam jinam?“ odpověděl Tom, i když věděl, že stejně bude proti, ať se ho chlapi budou snažit přemlouvat k opaku.
„Někam blíž k městu. Nemusí to být zrovna Denver, co zkusit třeba Aspen? Tome, dochází nám zásoby a do měst je to daleko. Měli bychom být blíž, abychom se nemuseli pro ně pořád vypravovat na několikadenní cesty,“ Tom si nad tím návrhem jen odfrkl.
„Do Aspenu bychom se dostali tak za tři nebo čtyři dny. Chceš se prostě sbalit a opustit tohle místo? Pokud sis nevšiml, tak moje motorka karavan neodtáhne a to auto není pojízdné. To chceš tu dálku riskovat, jít pěšky i s dětmi?“
Na to se jeden z chlapů zašklebil. „Pořád řešíš jenom ty děcka. Kdyby bylo po mém, dávno by s náma nebyly. Jenom nás zdržujou od pořádné práce, stejně tak některý ženský. Tvrdnem tady v lese už asi tři měsíce. A nevykládejte mi, že vám všem se tady líbí.“
Tom byl chvíli zticha… v ruce pevně svíral dřevěnou větev, která byla pohozená vedle něj, až mu zbělaly kloubky na ruce.
„To, že to nejsou naše děti, neznamená, že nemáme povinnost se o ně postarat,“ vstal, ukazoval přitom rozhořčeně na muže, který to předtím vyslovil, a v druhé ruce pořád pevně svíral silnou větev. „A jestli ještě jednou uslyším takové řeči… od kohokoliv z vás!“ dodal hlasitěji, „budete to vy, kdo od nás vypadne.“ Pohodil větev na zem a naštvaný odkráčel do svého stanu.
autor: Clarrkys
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Ukrývají se v nějakém táboře v lese? Jak by se tam mohli ubránit? Spíš jsem čekala, že se před "infíky" zabarikádujou v nějaké pevnosti. Ovšem je pravda, že tam by brzo chcípli hlady. Je dobře, že nezůstali jen sami dva s dětmi, ale někteří chlapi evidentně myslí jen na záchranu vlastní prdele. Doufám, že s nimi do budoucna nebudou problémy.
Díky, těším se na pokračování.
Vůbec jsem nepočítala s tím, že to bude pokračovat takhle, ale moc se mi to líbí! A já si vůbec nemyslím, že by Bill byl Tomovi ukradený, spíš mu na něm záleží až příliš moc a nechce mu ublížit, tak si raději užívá s jinou…
Tak to jsem nečekala že budou v lese jsem zvědavá jak to bude dál.
Aj pre mňa je to prekvapenie, ale páči sa mi, že už nie sú v centre nebezpečenstva… Tomove občasné sexuálne výlety ma mrzia, keby to aspoň Bill nemusel vidieť:( prečo radšej nebalí Billa? je určite krajší než hociktorá ženská a zdá sa, že Tom k nemu niečo predsa len cíti… Som zvedavá ako budú postupovať…
Wow, byla jsem strašně zvědavá, jak bude povídka pokračovat a tohle mě skutečně překvapilo! I ten skok v čase, ale musím říct, že mi to vůbec nevadí. Nemusím číst všechny krvavé detaily! 😀 😉
Každopádně musí říct, že mě povídka tedy pěkně drží v napětí! Stejně jako minule i teď bych byla nejraději, kdyby tady byl hned další díl, protože je to rozhodně zajímavé! Nejen, že mě zajímá vývoj Bllova a Tomova vztahu, který je teď na bodu nula :-D, ale taky mě zajímá všechno to okolo! Mám o ně všechny strach! A co ti infikovaní? Čím jsou infikovaí, co to způsobilo, jací jsou a hlavně, kolik je ještě zdravých lidí? Já mám otázek a otázek!!! 😀 Ačkoli se přiznám, že takové tajuplné povídky a knihy já ráda! 🙂
Takže se opět a zase těším a pokračování! 🙂 Díky za tenhle díl! 🙂
Ja obvykle povidky nekomentuji, ale tohle mi proste neda. Vypada to, ze to bude naprosto skvela a napinava povidka, mam rada kdyz ma povidka nejaky originalni napad a neni jako kazda druha tady, takze stoprocentne budu cist a autorku chvalim za naprosto skvely napad i za to, jak poutave a zajimave umi povidku podat, jen tak dal!:)
Ja som sa tešila na pokračovanie tej bitky na streche a ty takto preskočíš v čase? Tss! 😀
Ale inak som rada, že sú všetci v poriadku. To ukrývanie v lese.. no na jednej strane mal ten chlap na konci pravdu, že by možno bolo lepšie byť bližšie k mestu, keď im dochádzajú zásoby a tak, ale na druhej neviem, aká je situácia s infikovanými, takže stojím na Tomovej strane 🙂 Tu som fakt zvedavá, čím sa tí ostatní infikovali.
Tom s Billom.. To, že si Tom užíva s niekým iným a ešte k tomu Billovi na očiach, ma merzí, lebo tým Billovi ubližuje. Ale tiež si myslím, že Tom k Billovi možno niečo cíti, len to nechce dať najavo, prípadne sa ani sám v sebe nevyzná, a preto to rieši takto.
Som zvedavá, ako to bude pokračovať ďalej.
Ďakujem za kapitolu.
Já chci hlavně autorce poděkovat za to, že mi povídkou alespoň krátí chvíle, mezitim, co čekám na další řadu The Walking Dead. 😀 A za druhé si myslim, že Tom si prostě neuvědomuje, že k němu Bill něco cítí. Proto se takhle chová. A jako vášnivý divák postapokalyptických seriálů, musim říct, že ti chlapi mají ale i v něčem pravdu, jelikož děti v tomhle světě prostě jen tak chodit neumí. Měli by je začít učit minimálne s nožema, jelikož tahle doba si to žádá. A to by si Tom jakožto voják měl uvědomit, že v něčem pravdu mají.