autor: B-kay
Dnes jsem vzhledem k mému zdravotnímu stavu dostala ze sebe maximum. Děkuji za nádherné komentáře, kterými mi děláte takovou radost, za to, že jste i po letech pořád se mnou a jste tou největší a nejkrásnější múzou, jakou si autor může přát. Přeji hezké čtení!
„Billi?“
„Ano, hvězdičko?“ zeptal se Bill a pomocí jedné ruky se pokoušel odemknout dveře. Bylo by to o něco snazší, kdyby mu ve výhledu nebránil růžový klobouk a záplava zlatých vlásků.
„Chce se mi spinkat,“ šepot děvčátka se ozýval jinak prázdnou chodbou, mísíce se se vzdálenými zvuky dešťových kapek dopadajících na budovy, chodníky a nešťastlivce, kteří si zapomněli deštník stejně jako Bill. I oni by byli promoklí na kost nebýt Tomovy laskavosti.
„Už jen chviličku. Billimu se snad brzy podaří otevřít dveře a hned půjdeme do postýlky,“ řekl tiše, aby ji nevtrhl z případné dřímoty.
Dveře najednou povolily sami od sebe, rozletěly se tak prudce, až Bill zděšeně nadskočil a Beth zvědavě zvedla hlavičku. Oba zírali na Georga, který stál na jejich prahu, červený v obličeji s ústy od čokolády.
„Málem jsem se zbláznil!“ vykřikl teatrálně a ustoupil stranou, aby mohl Bill vstoupit dovnitř, ještě pořád vyveden z míry kamarádovým chováním. Nebyl si jistý, čím se mohl provinit, a tak opatrně spustil Beth na podlahu a otočil se na Georga s otazníky v očích. Za sebou slyšel pomalé krůčky Beth mířící do jeho pokoje, a když se ozvalo tiché žuchnutí na postel, věděl, že se dnes budou muset obejít bez hygienických rituálů.
„Tohle už mi nikdy nedělej!“ ozval se Georg stejně hlasitě jako před chvílí a na důkaz svých slov si teatrálně sáhl na srdce. Jeho chování Billovi připadalo trošku zvláštní, místy až legrační, možná to bylo jen tím, že to byla pro oba zcela nová situace. Georg o Billa nikdy nemusel mít strach, protože Bill nikdy nedělal něco, co by se nemělo. Z očí mu četl upřímnou starost a strach a tak se pokusil nasadit ten nejnevinnější výraz a věnoval mu drobný úsměv.
„Co jsem udělal?“ špitl, házeje po Georgovi pohledy malého ztraceného pejska. Přemýšlel, zda by jej neměl upozornit na to, že je celý od čokolády, ale dřív než to stihl udělat, Georg se opět hlásil o slovo.
„Volal jsem ti asi tisíckrát.“
Bill zmateně pootevřel rty. „Proč? A jak to, že nejsi v práci?“
„Byl jsem, a když jsem sem přišel a nenašel vás tady, pokoušel jsem se ti dovolat. Chtěl jsem vás vzít domů, když tak strašně lije. Kdes proboha byl? Málem jsem dostal infarkt. Měl jsem strach, že vás někdo v parku přepadl, nebo se ti něco stalo, když jsi byl předtím tak unavený. Tohle mi nesmíš dělat, Bille.“
„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vyděsit. Asi jsem si zapomněl doma mobil.“
„A kde jsi ksakru byl? Proč vám to trvalo tak dlouho?“ Tón jeho hlasu byl sice ještě pořád mírně vyčítavý, ale rudá barva se z jeho tváří začala postupně vytrácet a byla nahrazena přirozenějším odstínem. „Víš vůbec kolik je hodin? Je přesně devět! Devět!“
Bill pobaveně zakroutil hlavou, než mu to začalo docházet. Bylo devět hodin večer, což znamenalo, že s Tomem strávili v té cukrárně něco přes čtyři hodiny, čekajíc na zlepšení počasí, které pořád nepřicházelo, a tak se nakonec rozhodli vzdát to. Tom se nabídl, že zaběhne pro auto a hodí je domů; bylo to od něj opravdu milé, ale Bill s poděkováním odmítl a chtěl si zavolat taxíka. Tom toho pro ně v ten den udělal až příliš a poslední, co chtěl, bylo, aby mokl jen kvůli tomu, aby je dostal v bezpečí domů. Sklonil se, pátraje v kapsách po telefonu, a když jej ani po chvíli pořád nemohl najít, zvedl hlavu, aby Toma poprosil, jestli by si nemohl zavolat od něj. Jeho oči se však setkaly s prázdným vzduchem. Tom už na místě neseděl zřejmě nějakou dobu, a když Bill vyhlédl z okna, zahlédl jej v dálce s kapucí na hlavě. Mířil k východu z parku a Bill si byl jistý, že se sám pro sebe pobaveně ušklíbá. Začínal pochybovat o tom, že jej Tom vůbec někdy v něčem poslechne.
„J-já… omlouvám se. Ztratil jsem pojem o čase,“ dostal ze sebe zcela konsternován a v nohou ucítil zvláštní slabost. Srdce se mu opět divoce rozbušilo a on si byl jist, že se o něj pokoušejí mdloby. V duchu se na sebe rozzlobil. Bude si muset začít dávat na sebe větší pozor a hlavně věnovat delší čas odpočinku, jinak nedopadne dobře. Začíná to bušením srdce, třesem rukou a slabostí, kdoví jak by to s ním dopadlo, kdyby pokračoval dál svým životním tempem, neuvažuje nad změnou.
„Půjdu si už taky lehnout, ano?“ odvrátil pohled od Georga a sklonil se, aby si mohl zout boty. Ještě pořád nemohl uvěřit tomu, že se čtyři hodiny v Tomově přítomnosti proměnily v malou chviličku.
„Teď mě napadá,“ zaslechl za zády Georgův zanícený hlas, a když se k němu otočil, viděl, jak si prstem klepe po rtech, nad obočím vráska soustředění. „Jak ses dostal domů?“
Bill se nervózně ošil. „Co?“
„Jak jste se dostali domů? Venku řádí bouře a na tobě ani stopa po dešti.“
„Jeli jsme taxíkem,“ zalhal, protože věděl, co by následovalo, kdyby se dozvěděl o Tomovi.
„Říkals, že sis zapomněl telefon. No tak, Bille, jak jste se dostali domů?“ Vyzvídal Georg, ústa stažená do vševědoucího úsměvu. Díval se, jak kolem něj Bill bezmocně pobíhá, krčí rameny a říká něco v tom smyslu, že si stopli taxík přímo před cukrárnou.
„Byli jste v cukrárně?“ Vesele cupkal za panikařícím Billem, který se zničehonic pustil do umývání nádobí a málem přišlápl prasátko, které se mu zkroutilo u nohou. „Nejíš sladkosti.“ Prstem do něj dloubal, úsměv na jeho obličeji byl pořád širší a širší.
„Šel jsem tam jen kvůli Beth,“ odpověděl Bill tiše, vypnul vodu a klekl si, aby mohl vzít svého malého zvířecího přítele do náruče. „Ahoj, Tomi. Co jsi vyváděl celý den?“ vemlouval se mu něžně, obličejem se otíraje o jeho jemný kožíšek. Cítil na sobě Georgův vševědoucí pohled, a když už to dál nesnesl, vstal a proklouzl do obývacího pokoje, kde se zhroutil na gauč s Georgem v patách. V tu chvíli se choval jako otravné štěně.
„Víš, co si myslím?“
„Ne,“ vydechl Bill se zavřenýma očima, hladíc prasátko po zádech a za ušima. „Co si myslíš?“
„Že to má něco společného s tím druhým Tomim. S tím o hodně větším. S tím, o kterém ses se mnou nechtěl příliš bavit.“
„Hloupost,“ odpověděl Bill až příliš prudce, otevřel oči a narovnal se, vyhýbaje se Georgovu pohledu.
„Opravdu? Protože se začínáš červenat,“ řekl Georg se smíchem.
Bill to věděl. Cítil, jak mu do tváří stoupá horkost od momentu, co Georg vyslovil to jméno.
„Nečervenám se.“
„Ale ano, červenáš. Rudneš jako takové malé rajčátko,“ Georg se hlasitě rozesmál, užívaje si Billových rozpaků.
Dospěli do bodu, kdy Bill věděl, že bude lepší přiznat se, protože Georg by nikdy jen tak neskončil.
„Fajn,“ povzdechl si, tón jeho hlasu byl jasně rezignující. „Potkali jsme se v parku. Chvíli jsme si povídali a pak nás odvezl domů.“
Georg vykulil oči a nadšeně se zavrtěl. „Věděl jsem to! Ten kluk se ti líbí.“
„Cože? To vůbec není pravda.“ Bill si začal z kalhot oprašovat neviditelná smítka, jen aby se nemusel dívat na svého ztřeštěného souseda a být si vědom radosti v jeho obličeji.
„Máš ho rád.“
„Geo, nech toho.“ Bill si přitiskl prsty ke spánkům, které pulzovaly stejně zběsilým tempem jako jeho srdce. „Už jsem ti přeci říkal, že jsme jen spolužáci, partneři v projektu. Nic víc.“
„No jo, no jo,“ Georg otráveně mávl dlaní, aby Billa umlčel, protože mu s každou další výmluvou věřil méně a méně. „Takže jste si povídali, co?“ zeptal se vzrušeně.
Naléhavě se potřeboval dovědět víc o člověku, který se snad jako jediný na planetě dostal Billovi pod kůži během pár týdnů. Možná se Bill té myšlence bránil a ze všech sil se ji snažil zapírat i sám před sebou, ale Georg byl tím vším až příliš nadšen. Začínal mít totiž o Billa strach. Už dávno si uvědomil, že potřebuje někoho blízkého, přítele, na kterého se může spolehnout, někoho, kdo by změnil jeho pohled na svět a možná jej proměnil od základů. I přesto, že Toma vůbec neznal, vkládal do něj z nevysvětlitelných důvodů veškeré naděje. Tak nějak tušil a doufal, že se mu podaří narušit Billovu obrannou linii, proniknout za tu pomyslnou hranici a zamávat jeho světem.
„Ano, jen chvíli, ale nic konkrétního.“
„Už víš, kde bydlí?“
„Na kolejích kousek od parku, ale opravdu jsem se neptal, odkud pochází, ani jestli má holku. Když to chceš vědět, zeptej se ho na to sám.“
„Asi to udělám,“ řekl Georg zamyšleně. „Měl bys ho někdy pozvat k sobě domů, moc rád bych se s ním seznámil.“
Bill nevěřícně zalapal po dechu a dřív, než stačil protestovat, Georg pokračoval.
„A krom toho, došly nám ty skvělé bonbónky.“
„Došly jen proto, žes je všechny snědl,“ řekl Bill se smíchem, vzal Atoma do náruče a rychle vstal, než se Georg stihne zeptat na něco dalšího. „Jdu si lehnout. Alice se náhodou neozvala?“
Výraz v Georgově obličeji potemněl, očima mu proběhl stín. „O té odporné ženské přede mnou ani nemluv. I kdyby se tady náhodou zjevila, vykopnu ji odsud.“
„Takže tady dnes zůstaneš?“ zeptal se Bill s jemným úsměvem. Měl rád chvíle, kdy si o něj Georg dělal starosti a choval se ochranitelsky. Bylo to svým způsobem roztomilé.
„Jo, budu vás hlídat. A příležitostně zabiju pár zombie.“
„Dobrou noc,“ řekl Bill pobaven Georgovou zvláštní závislostí a zamířil ke svému pokoji. Bylo sice teprve devět, ale on se cítil tak unavený jako už dlouho ne a potřeboval opravdu dlouhý spánek.
„Dobrou noc, Bille,“ zavolal za ním Georg a nemohl si odpustit menší dodatek. „A nezapomeň na to pozvání.“
Bill jen zavrtěl hlavou a raději rychle zmizel za dveřmi.
Byla sobota, šest hodin ráno a Tom už se skláněl nad hustě popsaným textem. V ústech tužka, do které příležitostně kousl, jinak ji využíval na případné postřehy a doplňkové poznámky, což nebylo téměř vůbec nutné, protože Bill byl ve svých výkladech a poznámkách tak precizní, že si snad musel zapisovat každé profesorovo slovo. Tom se spokojeně rozvaloval na gauči, studuje úhledně napsané řádky, ke kterým byl sem tam přidán graf nebo obrázek. Už delší chvíli se nesoustředil na obsah textu, jeho plnou pozornost na sebe strhlo Billovo elegantní pravidelné písmo, tak odlišné od Tomových příšerných škrábanců. Když očima sklouzl níž a zadíval se na obrázky srážejících se atomů v rohu sešitu, uvědomil si, že kresby reakcí byly nejen výstižné a nápomocné k učení, ale také dokonale přesné, a to jej jen utvrdilo v tom, že malování bylo další z položek na Billově dlouhém seznamu činností, ve kterých vynikal.
Zakroutil hlavou a nevědomky se pousmál. Přemýšlel nad včerejším večerem; nad společnou chvílí v cukrárně a cestou domů. Bill seděl s Beth na zadním sedadle a o něčem si tiše povídali, když se Beth najednou naklonila k Billovu uchu a zeptala se, jestli se mu Tom líbí. Její otázka byla tichá, za jiných okolností by ji rozhodně přeslechl, ale v tu chvíli měl veškeré smysly napjaté na maximum. Ve zpětném zrcátku vyhledal Billův obličej, netrpělivě očekávaje jeho odpověď. Bill viditelně znervózněl, ošil se a roztřeseným hlasem jí řekl, že si o tom promluví později. Tom se jeho rozpaky neskutečně bavil, avšak jen do chvíle, než se Beth na Billově klíně naklonila dopředu a nepoložila mu stejnou otázku. Jeho rozpaky se s těmi Billovými nedaly vůbec srovnávat, když se na to teď díval zpětně, byl rád, že dokázal udržet auto na silnici, aniž by havaroval.
„Tome?!“
Tom sebou trhl a zvedl hlavu k osobě procházející kolem.
„Děje se něco?“ zeptal se Andrease, který měl blond vlasy spletené do podivných chuchvalců a s mírně nateklým obličejem na něj civěl jako na idiota.
„Já nevím,“ zmateně zamrkal. „Děje?“
„Proč?“ Posadil se a protáhl si brnící končetiny.
„N-no…,“ Andreas evidentně nenacházel slova. „Je sobota, šest hodin a ty se učíš? Ještě ke všemu ses teď na ten sešit usmíval jako blázen.“
„To není pravda,“ odporoval mu okamžitě Tom, i když si nebyl příliš jistý váhou svých slov.
„Ale usmíval!“ Andreas do něj vševědoucně dloubl ukazováčkem a podezřívavě zúžil oči do úzkých štěrbin. „Co to s tebou poslední dobou je?“
„Je na učení snad něco divného?“
„Ne, jistěže ne, divné je jen to, že ti to očividně způsobuje potěšení.“
„Podívej, po letech strávených ve škole snad poprvé něčemu začínám rozumět. Možná jsem zvláštní, ale ano, mám z toho radost. Konečně ty strašlivě nudné a nepochopitelné věci začínají dávat smysl.“
„Věděl jsem, že se to stane,“ vydechl hlasitě Andreas, posadil se vedle zmateně se tvářícího Toma a přátelsky jej poplácal po rameni. „Měl by sis to s tím projektem rozmyslet. Čas strávený s Kaulitzem ti neprospívá a ty s ním poslední dobou trávíš každou volnou chvíli. Začínáš být jako on, Tome. Snad nechceš, aby i tebe každý považoval za totálního idiota.“
Tom měl pocit, jako by jej někdo uhodil do obličeje. Po těle mu vystoupil studený pot a musel se opravdu přemáhat, aby Andreasovi neřekl to, co si o něm skutečně myslel.
„Mohl by ses o něm prosím vyjadřovat trošku uctivěji? Pokud sis nevšiml, zachránil mě ve chvíli, kdy ses ty na mě vykašlal. Pomáhá mi a spoléhá na to, že neudělám nic, čím bych zradil jeho důvěru, a to ani nemám v plánu.“
„Posloucháš se vůbec? Tohle nejsi ty, Tome. Odkdy ti víc záleží na těchhle blbostech?“ jedovatě popadl Billův sešit a praštil jím proti zdi. „Než na tvé dobré pověsti? Vzpamatuj se. Mandy se mě pořád vyptává, kdy si na ni konečně uděláš čas a jestli se vůbec dočká. Tome, co to vyvádíš?! Je to naše Mandy. Naše dokonalá, překrásná Mandy, která po tobě očividně jede a ty dáváš přednost nějakým debilním rovnicím?“
Vyskočil na nohy, popadl Toma za hlavu a zatřásl jí, jako by se mu těmi prudkými pohyby měl vrátit ztracený rozum. Tom se smíchem odehnal jeho ruce a naklonil se pro Billův sešit, který naštěstí zůstal v původním stavu.
„Přemýšlej o tom,“ Andreas na něj hravě mrkl a odkráčel do provizorní kuchyňky, kam měl původně namířeno.
A Tom přemýšlel. Přemýšlel dlouho a nakonec musel dát Andreasovi za pravdu. Avšak jen v tom, že to zřejmě s tím snažením přeháněl. Před Billem byl jeho život jiný. Měl svůj plán, svůj nedosažitelný cíl, kterým byla Mandy, a ta se mu nyní nabízela sama a rovnou na zlatém podnosu. Bylo by to tak snadné. Stačilo jen projevit zájem a mohl ji mít. Opravdu na ni zapomínal a to po tolika letech snažení nebylo správné. I předtím jej zajímal jeho prospěch, ale od té doby, co znal Billa, mu zřejmě ta snaha začala přerůstat přes hlavu. Možná to bylo tím, že se mu chtěl podobat. Tak moc se mu chtěl zavděčit, vzbudit v něm obdiv a důvěru, přiblížit se k němu a víc ho poznat, ale Bill o to nikdy neprojevoval příliš silný zájem na rozdíl od Mandy, která hladověla po jediném setkání.
Bill byl moc milý kluk, oblíbil si ho stejně jako malou Beth, ale cesta vedoucí do Billova nitra byla plná překážek a trnů, slepých uliček a zdí, přes které se nikdy nemohl dostat. Ta k Mandy byla přímá, krátká a jednoduchá. Možná nebyla tak tajemná a nevyvolávala v něm to, co jediný Billův pohled, ale bylo mnohem snazší s ní vycházet. Prolétl sešit smutným pohledem. Už věděl, co musí udělat.
Většinu pondělního vyučování strávil zíráním před sebe. Jeho oči byly jakýmsi magnetem přitahovány k černé hřívě, ze které nedokázal spustit pohled. Sluneční paprsky dopadaly přímo na Billovy tmavé vlasy, zvýrazňujíc jejich tajemnou modř, která se zjevila pokaždé, když na ně zasvítilo slunce. Působily upraveně a zdravě a Tom měl nutkání dotknout se jich. Stačil by mu jediný dotek, aby se ujistil, že jsou skutečně tak jemné, jak působí, nic víc.
Ještě před začátkem vyučování se s Mandy domluvili, že se sejdou během pauzy mezi přednáškami, aby se domluvili, kdy a kde se setkají.
Mandy vypadala nadšeně. Usmívala se jako slunce, při každé příležitosti se Toma nenápadně dotkla a on se začínal nenávidět, protože byl schopen přemýšlet pouze nad tím, jaké by bylo, kdyby se s ním podobným způsobem bavil Bill. Představoval si, jak spolu mluví a Bill se na něj zářivě usmívá. Nebojí se jej dotknout, je k němu otevřený a Tomovi se při pohledu na ten úsměv třesou kolena.
Když se opět vrátil na zem, uvědomil si, že při pohledu na úsměv Mandy necítil vůbec nic. Ani své srdce, ani zrychlený dech, ani třes jednoho kousíčku těla. Vůbec nic. Dlouho nedokázal přijít na to, čím to bylo, a když tomu konečně začínal rozumět, uvědomil si, že měl Bill pravdu. Mandy rozhodně nebyla ošklivá ani hloupá.
Byla jen prázdná.
Vůbec se mu do toho nechtělo, ale řekl si, že si na ten pocit zvykne stejně, jako si zvykl na Billovu neustálou přítomnost. Bylo něco po půl jedenácté, když zamířil k východu ze školy. Měli se setkat na stejném místě jako ráno a Tom celou cestou přemýšlel, co jí vlastně řekne, protože upřímně, nechtěl ji říct vůbec nic. Celá situace mu přišla směšná a litoval, že vůbec přemýšlel nad Andreasovým hloupým nápadem. Chtěl vrátit čas, chtěl se opět ponořit do Billova sešitu a nikdy nezapochybovat o tom, zda je to, co dělal správné. Tak dlouho dokud tomu věřil a dokud mu to způsobovalo radost, to bylo správnější než cokoli jiného na světě.
Když procházel kolem velké společenské místnosti, ve které se shromažďovali tak třikrát do roka – během vánočního večírku, školního plesu a oslav ukončení dalšího roku studia, zaslechl zevnitř tlumenou klavírní melodii. Pousmál se, pokračuje v chůzi, když najednou zastavil a zmateně pozdvihl obočí. Věděl, že by si měl pospíšit, protože Mandy na něj už jistě čekala, ale z nějakého důvodu se nedokázal hnout z místa. Zhluboka se nadechl, obrátil se a nenápadně se přiblížil ke dveřím. Silně se kousl do rtu, cítil, jak mu tělem naskakuje husí kůže, když opatrně otvíral dveře, aby mohl nahlédnout dovnitř.
Melodie byla najednou jasná a výrazná, vyplnila veškerý prostor jinak prázdné místnosti a způsobovala chvění v Tomově žaludku. Proklouzl dovnitř a rychle za sebou zavřel dveře, aby ven nepronikl ani náznak té nádhery. Vykročil vpřed, každým krokem se pořád víc přibližoval k chlapci s černými vlasy, který se skláněl nad starým klavírem, plně soustředěn na pohyby svých krásných dlouhých prstů.
Tom věděl, že by tam neměl být. Byl si jistý, že by si Bill nepřál, aby ho viděl v takové pozici, mimo realitu, naprosto unešeného a ztraceného ve svém vlastním světě, ale nemohl si pomoct. Sledoval jeho pravidelně se pohupující záda, ruce, které divoce pluly po klávesách vytvářejíce něco, co bylo pro Toma naprosto nové. Ozvěny svého srdce cítil až někde v krku, zcela konsternován Billovým zjevem pomalu přistupoval blíž. Místnost byla najednou plná jeho vůně, jeho plachosti a talentu, který tak rád přede všemi skrýval a Tom cítil, jak mu veškeré vjemy pulzují žílami, roznášejíc vzrušení a obdiv do celého těla. Konečně si připadal být součástí Billova světa, i když nevítanou a zatím nespatřenou, ale byl tam. Po víkendu, který strávil přemýšlením o tom, jak bylo jeho chování během posledních dnů hloupé, byl opět v jeho blízkosti a byl si jistý, že o sobě tehdy zapochyboval naposled. Jeho chování nebylo hloupé. Bylo zcela přirozené. Možná se změnil, ano změnil se, ale ta změna byla jen důsledkem vlivu Billovy podmanivé osobnosti a rozhodně byla správná. Nyní to věděl. Nechtěl být s Mandy. Chtěl zůstat přesně tam, kde byl a dívat se, jak Bill hraje a naplňuje prostor světlem a barvami.
Když se blížil konec skladby, věděl, že by se měl nenápadně vytratit dřív, než jej Bill zahlédne, ale ve chvíli, kdy se otočil k odchodu, Billovy ruce sklouzly z kláves a místností se rozhostilo ticho. Připadal si jako zloděj, okrádající jej o vzácný kousek samoty a intimity, o prostor, v němž nebylo místo pro pomluvy. Jako zloděj, který byl právě přistižen při činu. Silně stiskl víčka k sobě, očekávaje proud Billových výčitek, ale nic takového se nestalo. Ticho se s každou další vteřinou pořád prohlubovalo a nutilo Toma podívat se pravdě do očí.
„Bille,“ vydechl se skloněnou hlavou a pomalu se obrátil. „J-já, nechtěl jsem-„
Pomalu zvedl zrak, jeho oči se okamžitě vpily do těch Billových. Bill i nadále seděl na malé židli, tentokrát obrácen k Tomovi tváří, propalující jej vyděšeným pohledem.
„Jak dlouho jsi tady?“ Tichá otázka rozechvěla Tomovy vnitřnosti. Co se to ksakru děje?
„Jen chvíli… opravdu. Vlastně raději půjdu. Nezlob se.“
„Počkej,“ Bill byl najednou na nohou a přibližoval se a Tom na něj zíral, očima úpěnlivě prosil, aby to nedělal. Copak si neuvědomuje, co s ním provádí? Neuvědomuje si, že jej tyhle okamžiky naprosto ničí?
Bill se postavil naproti němu, mnohem blíž, než Tom očekával. Se skloněnou hlavou si nervózně pohrával s knoflíčky svého černého trička a Tom si přišel na další postřeh. Bill nikdy nenosil veselé barvy; možná proto, aby příliš nepoutal pozornost, možná proto, že měl strach udělat něco ve svém životě jinak.
„Líbilo se ti to?“ zeptal se, aniž by k Tomovi zvedl tvář.
Tom i na dálku cítil, jak se chvěje a je nesvůj.
„Moc se mi to líbilo,“ naklonil se k němu blíž, aby mohl vdechnout vůni jeho vlasů.
„To jsem rád,“ špitl a Tom to už déle nevydržel.
Zcela omámen zvláštním okamžikem natáhl ruku a jemně sevřel Billovu čelist, která se pod tím dotekem napnula, nutíc jej pohlédnout mu do očí. Slyšel, jak Bill zalapal po dechu a nesměle se na něj podíval, rukou putujíc k té Tomově, v níž ještě pořád držel Billa za tvář. Dotkl se jí, sevřel Tomovy prsty těmi svými v tak těsné blízkosti, až mohl Tom spočítat každičkou řasu lemující ty překrásné mandlové oči. Byl to magický moment, zcela neočekávaný, zřejmě vzniklý díky Tomově žíznivé fantazii. Moment, který z obou čerpal poslední zbytky síly a dechu a trval jen tak dlouho, dokud Bill neodvrátil pohled a nesundal Tomovu ruku ze své tváře. Poté kolem něj rychle prošel a bez jediného slova zamířil ke dveřím.
Teprve když se za ním zavřely dveře, Tom se mohl konečně zhluboka nadechnout. Cítil brnění prstů v místech, kde došlo ke střetu jejich kůží, jeho nitro chtělo explodovat pod návalem pocitů, které mu byly do té chvíle naprosto cizí.
Setkání s Mandy prošvihl, ale vůbec mu to nevadilo. Když se však kolem třetí vydal do jídelny, aby se společně s Billem pustili do jejich obvyklého doučování, a nespatřil Billa u stolu, začínal mít obavy, jestli tím nevinným dotekem náhodou něco nezkazil. Čekal hodinu, dvě, ale Bill se neukázal. Rozhodl se, že mu dá čas na přemýšlení, i on sám ho potřeboval, ale když se neukázal ani na druhý den a ani na ten další, začínal mít strach. Bill ještě nikdy nevynechal školu a nebylo nic na světě, kvůli čemu by se na ni jen tak vykašlal. Jistě, mohl být nemocný, ale to se Tomovi zdálo málo pravděpodobné. Věřil, že se ukáže ten další den, on se mu bude moct omluvit a všechno bude tak jako dřív. Bill se ale neukázal ani třetí den.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Na Tomovi a Adym je přesně vidět, jak hodně nás ovlivňují přátelé. Často neuděláme, co bychom sami chtěli, jenom aby jsme neklesli v jejich očích. Přitom zapomínáme, že opravdový přítel možná bude mít výhrady, ale nakonec naše rozhodnutí přijme. Klíčové slovo je "opravdový".
Teď se ovšem bojím důvodu, proč Bill nechodí do školy. Něco je špatně.
Díky za kapitolku a těším se na pokračování.
Georg sa správal presne ako milujúca matka, ktorú jej ratolesť zabudla informovať, že sa niekde zdrží a tá umiera strachom a zároveň zúri na svoje nepodarené dieťa. Bolo to tak rozkošné a k tomu ten výsluch kde bol a s kým a ako sa dostal domov:) a ako odhalil Billove rozpaky:) je to ozajstný skvelý kamarát. Je vidieť ako veľmi má Billa rád… no a ešte aj čokoládu:D
Tom ma potešil, že napriek Andreasovej prednáške uvažoval svojou hlavou a prišiel na to aká je Mandy prázdna… no a keď potom uvidel Billa hrať na klavíri… zabudol na celý okolitý svet… Ďakujem za prekrásnu kapitolu. Z ten nasledujúcej mám strach…
Prvé čo ma napadlo, keď Bill neprišiel do školy bolo, že mu niekto ublížil. Dúfam, že sa mýlim a Tomi ho pôjde pekne pohľadať domov.
Zbožňujem tvoje poviedky 🙂
Georg je zlatičko jak se o Billa bál doufám že se Billovi nic nestalo.
Georg byl úžasný, jak se o Billa bál! No jo, ono je asi dost zvláštní a v první chvíli děsivé, když Bill, který je většinu času doma, se tak dlouho potuluje pryč a Geo o něm nic neví. Jsem ale neskutečně ráda, že jej Bill má! Takový kamarád se vidí málokdy! 🙂
Jinak mě Tom dneska potěšil. Prvně, když si vzal Andreasova slova k srdci, tak jsem byla trochu smutná, ale zase ne že bych Toma na chvlku nechápala. Člověk si chce někdy vybrat tu jednodušší cestu, než tu těžší. Rande s Mandy mě dostalo, ale když pak Tom slyšel Billa a na nějakou Mandy úplně zapomněl, věděla jsem, že je zase tam, kde byl. Billovu kouzlu prostě nejde odolávat a mně je jen líto, že tak málo lidí vidí to jeho kouzlo. Je to škoda! :-/
Každopádně se strašně těším na další pokračování a na to, jak se budou kluci postupně poznávat! 🙂
Moc děkuji, B-Kay!!! 🙂