Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 20.

Dnes v noci si vezmi všechno…

Shledání přátel po delší době je příjemná záležitost, ale ještě mnohem příjemnější záležitostí je shledání dvou zamilovaných. Je to takové hřejivé teplo uprostřed hrudi, co vás postupně naplňuje a přebíjí všechno ostatní. Najednou se cítíte konečně úplní a celiství. S tím, kdo je vám drahý, dokážete víc věcí a zvládnete je lépe. Je to proto, že vás pohání oheň zamilovaných ve vašem nitru. Je zbytečné se se mnou přít a říkat, že člověk, který je sám, je výkonnější. Já vím svoje. V tomhle ohledu jsem zkušený, a tak na mě dejte a věřte mi. Nelžu vám. Pokud jste se svou drahou polovičkou nikdy neokusili to, co popisuji, je to zřejmě proto, že mezi vámi není ten správný magnetismus. Bude to znít krutě, ale pokud to necítíte, najděte si někoho, s kým to budete vnímat. Až pak zjistíte, jaké to doopravdy je milovat a být milován…

„Počkej… jako fakt?!“ zarazil jsem Billa.
„Ano!“ zasmál se. „Taky to pro mě byl šok, neboj se. Nejsi v tom sám,“ ubezpečil mě vesele a vedl mě temnými uličkami k sobě.
Měsíc už vystoupal vysoko na nebe a zaplavoval tohle temné místo bez lamp dostatečným jasem, abychom viděli na cestu a o nic nezakopli. Cítil jsem se bezpečněji, když jsem měl rozhled a věděl, co se kolem mě nachází. Ne, že bych byl strašpytel, ale tyhle uličky mě stále znervózňovaly a naháněly mi husí kůži.
Prošli jsme kolem páchnoucího kontejneru a oba jsme zrychlili, abychom od něj byli co nejdřív dál.
„Nečekal bych, že si zrovna Nick někoho najde,“ vyjádřil jsem se k jeho oznámení. „Podle tvého popisu mi na to nesedí…“
„Já vím, taky jsem byl udivený, když mi to řekl,“ ujistil mě a pevněji sevřel moji ruku, když na silnici za koncem uličky projelo auto.
„Ale to znamená, že máš teď víc klidu a soukromí, ne?“
„Ano. Je to úleva,“ oddechl si. „Ne, že bych ho úplně nesnášel, ale jeho blízkost mi taky není příjemná…“
„To je mi jasné,“ řekl jsem chápavě.

Naposledy jsme zabočili a stanuli před oprýskaným panelákem, ve kterém jsem byl zatím jenom jednou. Vyvedl mě po schodech až do posledního patra, proti čemuž protestovaly moje nohy, ale nebylo jim to k ničemu. Odemkl dveře bytu a zavedl mě do pokoje, kde jsme si vedle sebe sedli na jednu z malých postelí. Stále jsme se ještě drželi za ruce.
Lehce se o mě opřel a hlavu si položil na moje rameno. „A co Samantha?“ zeptal se mě, aby řeč nestála.
„Co ti budu povídat…“ protočil jsem oči a líbl jsem ho do vlasů. „Pořád je stejně praštěná a ujetá…“
„A úchylná taky?“ zahihňal se.
„Přesně tak!“ přitakal jsem. „Kdybys jí slyšel…“ vydal jsem zvuk nápadně podobný zavrčení.
„Ale stejně ji máš rád, co?!“ smál se.
„To ano… ale tebe mám raději…“ pošeptal jsem mu vrnivě do ucha, pustil jsem jeho ruku a objal ho kolem ramen.
Vzhlédl ke mně. Už se netvářil vesele ani škádlivě, ale zvážněl. „Já tě mám taky rád… miluji tě,“ pousmál se a bylo vidět, že trochu znervózněl. „Je to hodně naivní, viď…?“ šeptl.
„Proč by to bylo naivní?“
„Nemůže nám to vydržet…“ posmutněl. „Jsme odlišné světy…“
„Ale opaky se přece přitahují!“ upozornil jsem ho.

„To ano, ale… nemohou fungovat navždy pospolu,“ blíž se ke mně natiskl. „Zamysli se. Ty studuješ na dobré škole, čeká tě jistě ještě vysoká, a pak dobrá práce. A já sotva prolezl devítkou. Ty žiješ ve velkém domě a jsi zvyklý na přepych. A já si živořím v bytě se třemi místnostmi, kde ani neteče pitná voda. Ty máš rodiče, co vydělávají dost peněz a mohou se o tebe postarat. A já… já mám jenom Nicka…“ v dlaních sevřel látku mé černé mikiny. „Bylo by krásné si myslet, že spolu budeme navždy a snít o tom, že to bude jako v pohádce. Ale… ani jeden z nás není princ a nemá korunu. Jsme jenom teenageři, co mají skoro celý život před sebou, Tome. Já… tě miluji, ale nechci si dělat klamné iluze. Je mi s tebou hezky, ale-„
Přiložil jsem mu prst ke rtům a jemně se na něj usmál. Zblízka jsem se mu zadíval do očí. „Tak si ty iluze nedělej, zlato. Ber to jako fakt. Ber jako fakt, že spolu budeme dlouho, nehledě na to, jak odlišní jsme. Já se tě nevzdám jenom proto, že jsi nevystudoval žádný obor, že nežiješ v blahobytu a nemáš rodinu. Naopak… pokud budeš chtít, pomohu ti sehnat školu, nehledě na rodiče tě přestěhuji k nám a… budu tvojí rodinou,“ opřel jsem se čelem o to jeho a díval se na něj s jemným úsměvem. „Ty jsi můj, Bille. Jsi můj a já tě nenechám jít, dokud si to nebudeš sám přát…“

Při každém mém slově se mu oči víc a víc zalévaly slzami, jež mu už stékaly po tvářích a skapávaly do mého klína. „M-myslíš to vážně…?“ vzlykl dojatě a díval se na mě jako na svatý obrázek.
Zamilovaný úsměv se mi ještě rozšířil. Lehce jsem kývl. „Vážněji, než si dokážeš představit…“ rukávem jsem mu otřel vlhké tváře. „Tak přestaň plakat, slzy jsou moc cenné na to, abys jimi plýtval…“ letmo jsem se otřel svými rty o ty jeho. Nebyl to polibek ani pořádná pusa. Prostě jenom ten prostý dotek rtů.
Popotáhl. „Už jsem ti řekl, že jsi dokonalý…?“ štkavě se zasmál.
„A už jsem to řekl já tobě…?“
„Ty jsi blázen,“ šťastně se usmál.
„To jsem. Jsem blázen… do tebe…“ cvrnkl jsem ho do nosu.
„Už mlč…“ zašeptal a ruce mi ovinul kolem krku. „A pojď ke mně…“ s tím si přitáhl mou tvář blíž a spojil své jemné rty s těmi mými.

Víčka mi sama klesla. Pevněji jsem ho objal a tělo se mi zachvělo pod náporem příjemného tepla, jehož původ nebylo těžké identifikovat. Myšlenky se mi rozutekly a veškeré logické uvažování šlo stranou. Byl jsem jako dravá šelma, jako lovec, který právě dostihl svoji kořist. Svoji sladkou kořist, uvrhující ho do opojení.
Rázem jsem zapomněl na všechno. Na zodpovědnost, zásady i zdrženlivost. Na opatrnost i váhání. A dokonce i na slib, jež jsem sám sobě dal. Na slib, že nebudu nikam hnát.
Když jsem ucítil, jak se mi do úst nejistě a nezkušeně protáhl jeho jazýček, byl jsem překvapený, ale bez delšího váhání jsem se i sám vydal na průzkum zákoutí jeho úst.
Položil jsem ho pomalu pod sebe na postel a ruce jsem propašoval pod jeho tričko. Začal jsem v dotecích prozkoumávat jeho pevné tělo. Konečky prstů jsem putoval po jemné kůži na jeho břiše výš. Všímal jsem si všeho. Jeho chvějícího se hrudníku, zběsilého bušení jeho srdce, jež otřásalo celým jeho tělem, jeho dechu, jeho vůně…
Oddálil jsem rty od těch jeho a sjel jsem jimi až na jeho krk, ke kterému jsem se přisál jako upír lačnící po krvi.
„T-Tome…“ hlesl rozechvěle a naklonil hlavu na stranu tak, abych měl k jeho krku lepší přístup. Pevněji mě objal a já cítil, že se chvěje stále víc a víc.

Udělal jsem mu několik menších značek, aby každý věděl, že je můj. Můj a jenom můj! Ano, byl jsem majetnický a plně mi to vyhovovalo. Nedokázal bych se o něj s nikým dělit. V tomhle ohledu bylo možná i lepší, že neměl rodinu, jelikož bych na její členy žárlil. Žárlil bych, že mají jeho pozornost, jeho úsměvy, jeho objetí… Poodtáhl jsem se, abych se mu zblízka mohl podívat do tváře. Cítil jsem se zvláštně… hrozně zvláštně.
Položil mi ruce na ramena tak, že to vypadalo, jako by si mě chtěl přitáhnout blíž, a zároveň mě odstrčit. „P-počkej…“ byl celý rudý a dýchal zrychleně a nepravidelně.
„Copak…?“ zašeptal jsem. Vlastní hlas mi zněl cize. Byl takový… hluboký, přehnaně melodický a… roztoužený.
„Jsi si… tím jistý…?“ lehce pokrčil nohy.
Věděl jsem moc dobře, kam tím směřuje. „A ty…?“ obrátil jsem otázku proti němu. Já věděl, že ano, ale záleželo mi hlavně na něm. V naší nynější pozici mi bylo jasné, jak by to bylo s rozdělením pasivní a aktivní role… Navíc jsem si za dobu, co jsme byli od sebe, už stačil dost nastudovat… Byl jsem připravený…
Spustil ruce z mých ramen a nechal je klesnout na polštář vedle své hlavy. „Buď něžný…“ požádal mě tiše, a tím mi dal jasně najevo souhlas.
„Neboj se… budu…“ ujistil jsem ho a opět jsem si přivlastnil jeho rty v dlouhém, konejšivém polibku…

Tu noc se mi vydal. Vydal se mi celý. Nechal mě, abych se ho dotýkal na všech místech, která dosud před všemi skrýval. Odevzdal se mi. V mém náručí si nechal vzít svou čistotu a neposkvrněnost. Ve víru něžné vášně šeptal moje jméno, držel se mě a přivíral oči, když dvě těla splynula v jedno. Dva světy byly propojeny a náš společný osud byl zpečetěn. Tiše jsme vzdychali a vybízeli se tomu druhému. Své druhé polovině. Nechali jsme se unášet naším propojením a energií, vznikající při doteku našich horkých těl. Toužili jsme… přáli jsme si… a věděli jsme. Už neexistovala žádná pravda ani lež. Neexistovalo minule ani příště. Odmítali jsme si připustit cokoliv jiného než tu chvíli. Jemné záchvěvy těl, doteky na horké kůži a rty unášející vše daleko… daleko od nás. Jedna místnosti, jedna postel, jedna láska a dvě osoby. Dva osudy spojené v jeden, dvě těla a moře doteků. To nám stačilo. Prolínali jsme se, hladili se, ujišťovali jeden druhého, že je všechno správně… a nakonec jsme ve víru těch emocí oba dosáhli vrcholu…

autor: Ann