autor: Muckátko :o*
Zase o rok starší, ale pořád s vámi!
Následující díly budou záměrně rozdělené vždycky na dvě části. Mám pro to hned 3 důvody:
Následující díly budou záměrně rozdělené vždycky na dvě části. Mám pro to hned 3 důvody:
1. Díly jsou moc dlouhé.
2. Obě části jednoho dílu se odehrávají v jeden den.
3. Někteří jste si možná všimli, že povídky zásadně končím kulatým dílem s pětkou nebo nulou na konci. U této povídky končíme 50. dílem, proto díly dělím na dva, abych je nemusela rozepisovat na dva samostatné, což pro vás může být užitečná informace do budoucna. Pokud budu u případné další povídky avizovat konec, obávejte se slovíčka KONEC u každého kulatého dílu.
Hezké počtení!
Muckátko :o*
Snídaně následující den probíhala velmi hekticky. Set si svoji porci odnesl do ložnice, Simone s Gordonem snídali v salonku, kde společně dávali dohromady smlouvu nad šálkem čaje, upravujíc drobné nedokonalosti, aby mohli výsledný soubor vytisknout a podepsat, aby bylo jasné, že oni s obsahem smlouvy souhlasí. Tom se neukázal ani k večeři předešlý den, ani k snídani, proto Bill zůstal sedět u jídelního stolu sám, brblaje si pod vousy, jak nesnáší, když musí jíst sám. Měl mizernou náladu už od brzkého probuzení, proto jej každá maličkost dokázala namíchnout jako nikdy.
Rodiče se k Billovi přidali jen na chvíli, když do kuchyně přinesli nádobí od snídaně.
„Bille, my jdeme na tu radnici. Kdyby se tu Tom neobjevil, jdi se za ním podívat. Nevečeřel a dnes nesnídal, tak jestli je v pořádku. Když tak mu tam tu snídani zanes, kdyby se necítil dobře,“ nakázala mu Simone, zatímco si do kabelky strkala potřebné věci a navlékala se do kabátu.
„No jooo,“ zabručel otráveně a bez chuti žvýkal chléb, který mu, zdá se, s každým kousnutím spíše přibýval, než ubýval. Rodiče na něj houkli rozloučení a pěšky se vydali na radnici.
V typicky vesnické úřední budově je přivítala postarší žena, která Trümperovy odchytla hned u vchodu, aby zjistila, v jaké záležitosti přicházejí, aby se jí necourali po budově sem a tam. Po sdělení důvodu jejich návštěvy se dala sekretářka ruce v bok.
„Pan starosta je samozřejmě v práci, ale dnes nejsou úřední hodiny, takže budete muset přijít až zítra,“ upozornila je žena, jako by snad ona řídila vesnici a měla právo rozhodovat naprosto o všem.
„Mohla byste prosím pana starostu upozornit, že jsme tady? Jsem si jistá, že nás přijme i mimo úřední hodiny vzhledem k tomu, že na ty dokumenty spěchá,“ žádala Simone.
„Můžete mi je tady nechat a já mu je doručím,“ nabídla se sekretářka.
„Potřebujeme s ním ty dokumenty projednat, takže mohla byste nás prosím ohlásit a poslat nás do jeho kanceláře?“ vložil se do toho Gordon svým neústupným hlasem, protože se zdálo, že žena se rozhodla jim znepříjemnit den a nevyhovět jim. Sekretářka Gordonovi věnovala tvrdý pohled a naštvaně zvedla sluchátko, jehož prostřednictvím mluvila s osobou na druhém konci.
Po krátkém rozhovoru dvojici poslala do příslušné kanceláře a přísným pohledem je doprovázela chodbou, dokud se jí neztratili z pohledu. Teprve pak si sedla ke svému stolu, vytáhla časopis a konečně dočetla svůj horoskop na následující týden.
„Trümperovi!“ zahalekal starosta, když manželé vešli do jeho pracovny. „Dobrý den, posaďte se prosím,“ nabídl jim židle z druhé strany svého pracovního stolu.
„Děkujeme,“ zamumlal Gordon.
„Asi se nemusím ptát, proč jste dorazili. Máte pro mě nějaké dobré zprávy?“ zajímal se okamžitě, když viděl, jak Simone z kabelky vytahuje plastovou složku, ve které jasně poznal jeho vlastnoručně zformulovanou vítěznou kupní smlouvu. Co ale povzneslo jeho srdce daleko víc, byl podpis majitelky domu na řádku prodávajícího, který se mu mihl před očima, když Simone smlouvy vytahovala ze složky a na chvíli je otočila ke starostovi.
„Vidím, že jste se rozhodli podepsat,“ poznamenal s neskrývavým nadšením v hlase.
„Ano, rozhodli, ale teprve poté, co jsme smlouvu malinko poupravili, takže bychom navrhovali, abyste si dodatek přečetl, popřípadě ho s někým telefonicky zkonzultoval a pak se také rozhodl k podpisu,“ řekla Simone a podala muži dvě kopie kupní smlouvy.
„Poupravili? Co tím myslíte?“ zamračil se starosta a cílová páska se mu na chvilku ztratila znovu z dohledu.
„Přidali jsme do oddílu podmínek prodeje dva krátké odstavečky,“ obeznámila jej Simone. Starosta ji počastoval nepohodlným pohledem a očima najel do příslušné části. Žvýkal každé slovo po jednotlivých písmenkách, jako by snad ani neuměl číst. Pravdou bylo, že se mu do čtení spíše nechtělo a po každém zdolaném slovu se cítil znechucený tím, co se dozvídal. Opatrně pokukoval po kamenných tvářích obou manželů, kteří si vnitřně vychutnávali každou nepatrnou známku toho, že se starosta cítí nepohodlně. Poposedával na křesle, ošíval se, mnul si čelo a několik krátkých vět, které by normální člověk přečetl během minuty, on přelouskával minut téměř 5, až se Gordon začal obávat, jestli to nezformulovali pomocí nějakého vesmírného jazyka, že s tím měl muž před nimi takový problém.
„Uhm… já… teď bych rád přistoupil k té fázi telefonické konzultace, když dovolíte,“ pronesl staženým hrdlem.
„Beze všeho. Počkáme na chodbě,“ přikývla Simone a z místnosti odešli. Před kanceláří se posadili na polstrované židle a čekali.
„Viděla jsi ten jeho obličej?“ Simone přikývla.
„Ani za mák se mu to nelíbilo. Muselo mu dojít, že jsme to prokoukli, protože jinak bychom se o tom vybavení nezmínili,“ rozvíjela Simone své teorie.
Čekali poměrně dlouho. Čtyřicet minut se zdálo jako čtyřicet dní, když jen seděli, zírali do zdi, nebo pročítali vyhlášky v prosklených vitrínách na protější zdi, ale dveře se nakonec znovu otevřely. Mezi futry se objevil očividně špatně naladěný starosta. Z jeho výrazu se nedalo odhadnout, zda smlouvy Trümperovým vrací podepsané, nebo nepodepsané, protože v obou případech měl právo být naštvaný. Pokud podepsal, zlobil se, že mu jeho plán nevyšel, pokud nepodepsal, je naštvaný, že se celé jednání protáhne a stanovené termíny pro čerpání dotací nebude možné dodržet.
„Tady je vaše kopie,“ napřáhl ruku se smlouvou, kterou si Simone s úsměvem převzala.
„Děkujeme.“
„Kdy budete schopni dům předat?“
„Za těchto podmínek dům opustíme nejdříve a zároveň nejpozději v sobotu ráno,“ rozhodl Gordon za oba. Bude nejvýhodnější, když vyrazí v sobotu. Cesta bude dlouhá, návrat zpět bude jistě zasahovat do pozdních večerních nebo brzkých ranních hodin, proto bude lepší, když budou mít neděli na to, aby se z cesty vzpamatovali, dospali se a v klidu připravili na nový týden.
„V sobotu tu na vás těžko bude někdo čekat osobně, takže před odchodem odpojte celý dům od veškerých energií a všechny klíče od domu vložte do obálky s vaším podpisem a zalepte ji. Zvenku na budově jsou schránky úřadu a mezi nimi i jedna s mým jménem, tak do ní obálku vhoďte. Musím se vrátit k práci, takže když dovolíte… sbohem,“ rozloučil se starosta a zapadl zpět do pracovny.
„Chování řeznického psa,“ odfrkla si Simone.
„Není se čemu divit. Nevyšel mu jeho původně geniální plán. Ale co! Máme, co jsme chtěli. Dům je prodaný, o tvoji tetu a peníze je postaráno, můžeme pomalu začít balit kufry,“ broukl Gordon natěšeně. Opravdu se už těšil domů na své pohodlí. Dokonce i ta příšerně únavná a dlouhá cesta mu tentokrát bude stát za to. Častuje sekretářku ostrým pohledem, se přemohli ke zdvořilému rozloučení a radnici opouštěli jako vítězové.
*
Ještě před obědem se Gordon se Simone rozhodli navštívit Setovu ložnici, aby si s mužem mohli promluvit. Bylo třeba jej obeznámit s celou situací, aby si stihl zařídit věci, které potřeboval, protože do opuštění domu zbývalo posledních pár dnů, a i když Set ze začátku platil za nerudného a nevychovaného zapšklého muže, nyní bylo všechno jinak a Set si zasloužil vědět, jak se věci mají a s čím může počítat.
Po zaklepání a vyzvání ke vstupu do pokoje oba manželé vešli dovnitř.
„Sete, chtěli jsme s vámi něco probrat, jestli to nevadí,“ začala Simone.
„Jistě, posaďte se,“ ukázal na židle u psacího stolu.
„Vím, že jsme se vás předtím ani nezeptali, protože jsme měli hlavu plnou jiných věcí, ale jak dopadla ta návštěva u vašeho známého?“
„Podle očekávání. Řekl mi, že ta nabídka stále platí, a kdybych někdy potřeboval místo k bydlení, tak jsem u něj kdykoli vítán. Proč se ptáte?“
„My,“ odmlčela se Simone, „podařilo se nám dům prodat a do konce týdne bychom se rádi sbalili a odjeli zpět, takže jsme chtěli vědět, jestli máte kde bydlet.“
„Oh! To bylo… rychlé,“ napnul se Set. „O mě si starost nedělejte. Kamarád mě vezme k sobě.“
„Samozřejmě vám pomůžeme s balením, ale protože se chystáme odjet v sobotu brzy ráno, bude v pořádku, když vás Gordon zaveze s vašimi věcmi do Freiburgu už v pátek? Mohli bychom vás vzít i v sobotu ráno, ale nevešli bychom se do auta. Už tak tam budou kluci namačkaní, protože Tomovy věci budeme muset nacpat na zadní sedadlo, abychom je mohli odvést s sebou,“ vysvětlila Simone.
„To je v pořádku,“ zavrtěl Set chápavě hlavou. „Pátek zní dobře a děkuji, že mě odvezete. Moc věcí sice nemám, ale plahočit se pěšky a pak autobusem by byla nejspíš moje smrt,“ uchechtl se Set.
„Dobře, takže pátek platí… uhm… je tu ještě jedna věc. Pokud víte tady v domě o něčem, co má pro vás nějakou speciální hodnotu, něco, co byste si chtěl nechat na památku, tak si to neváhejte vzít, protože jsme dům prodali i s vybavením,“ svěřila se Simone.
„Tak to by tu mělo všechno zůstat, nebo ne?“ mračil se Set nechápavě.
„Myslím, že když odsud zmizí pár maličkostí, nikdo si toho nevšimne. Pokud si ovšem neplánujete odvézt všechno,“ zasmála se Simone.
„Ne to v žádném případě. Co bych se vším tím nábytkem dělal? Navíc v dvojnásobném množství, když připočteme ještě celé západní křídlo.“ Simone se pousmála.
„Zkrátka chceme, abyste věděl, že pokud si chcete odnést nějaký obraz, starožitné nádobí nebo knihy, máte naše svolení.“
„Děkuji vám moc. Jsem vám moc vděčný,“ poděkoval Set.
„Nemáte za co. My už půjdeme. Oběd bude tak za čtyřicet minut,“ oznámila mu ještě Simone jako správná hospodyňka a obě osoby z pokoje odešly s klidným srdcem, že bude o Seta postaráno.
*
Bill se Simone sklízeli ze stolu špinavé nádobí od oběda, zatímco jeden talíř a příbor zůstával nedočtený společně s prázdnou židlí. Set se odebral opět do svého pokoje a Trümperovi v kuchyni osiřeli.
„Co je s tím Tomem?“ zamračila se Simone, když se druhý mladík neukázal ani u oběda. „Snědl ráno tu snídani, Bille?“ zeptala se.
„Uhm… ne?“
„Jak to?“
„Copak já vím?“
„Vždyť jsem ti říkala, že pokud se dole neobjeví, máš mu ji zanést, když nevečeřel,“ založila si ruce na hrudi.
„Uch! Nějak jsem zapomněl. Nechal jsem mu to tady na stole, že se pak vrátím, abych zkontroloval, jestli si to vzal, a pak jsem na to nějak zapomněl. Strčil jsem to do lednice, když jsem to tu našel netknuté chvíli před tím, než jste přišli,“ přiznal.
„Fajn. Tak na plotně je jídlo pro tvůj druhý pokus. Nandej Tomovi jeho porci na talíř a zanes mu ji,“ přikázala mu a podala Billovi čisté nádobí. Bill tedy přešel ke sporáku, odklopil pokličku z hrnce a vyškrábal z něj poslední porci rýže, kterou posléze přelil omáčkou se zeleninovou směsí, která byla ještě teplá v pánvi. S příborem a ubrouskem v ruce se pak loudavým krokem vydal přímo k Tomovu pokoji. Zaklepal na desku dveří a čekal na vyzvání, ale když se ani po třetím dost rázném zaťukání nikdo neozýval, nakoukl dovnitř. Postel byla ustlaná a pokoj prázdný. Bill krátce nahlédl i do koupelny, ale když otevřel nedovřené dveře, přivítala jej tma. Těžko by byl Tom v koupelně po tmě, ale Bill přece jen sáhl po vypínači a přelétl očima prostor. Nikde nikdo.
„Chm!“ odfrkl si a nakrčil čelo. Kde mohl Tom být?
S talířem v ruce nakonec prošel všechny místnosti, dokonce nakukuje i do ložnice jeho rodičů, dokud neskončil u dveří k Setovu pokoji.
„Sete, neviděl jste Toma?“ zeptal se, když se střel s mužem, který mu přišel po zaklepání otevřít.
„Neviděl. Vlastně už od včerejška jsem ho neviděl. V pokoji není?“
„Právě že ne. Ani nikde jinde,“ vydechl Bill a cítil, že se mu těžce dýchalo. Co když Tom utekl? Co když na něj byl naštvaný a raději se rozhodl odejít? Co když se mu něco stalo a on si ani nemůže zavolat pomoc?
„Klid, Bille, nešel se třeba projít do zahrady? Nebo navštívit hrob Alindy? Občas tam chodívá,“ vzpomněl si muž.
„Jo, jo, asi máte pravdu. Podívám se po něm venku,“ přikývl Bill a spěšným krokem se vydal k zadním dveřím vedoucím na dvorek. Ve spěchu položil talíř na stůl a vběhl hlouběji do zahrady. Rozhlédl se kolem dokola, ale Toma nikde neviděl.
„Tome!“ zavolal do chladného vzduchu, ale kromě šumění větví stromů se mu nedostalo žádné odpovědi.
Bill se ještě několikrát rozhlédl po zahradě, dokud se nerozhodl vrátit se zpět na dvůr. Nezbude mu nic jiného, než se vrátit do kuchyně a říct rodičům, že Toma nemůže nikde najít.
V momentě, kdy se ale otočil čelem ke stolu, kde ležel Tomův oběd, si najednou vybavil, kolikrát Tomovi Set takto nechával oběd. A právě tato vzpomínka rychlostí blesku vyvolala další vzpomínky na to, jak našel Toma schovávajícího se v západním křídle v tajném pokoji, který se pro teď stal poslední možností, kde Toma hledat. S téměř stoprocentní jistotou, že Toma najde právě v západním křídle, popadl talíř s pomalu, ale jistě chladnoucím pokrmem a sám si otevřel vchod do pokoje. Překročil truhlík, který jako obvykle stál v cestě, a nakoukl dovnitř polovinou těla.
„Tome?“ promluvil ještě dříve, než stihl místnost proluxovat pohledem. Úlevně vydechl, když našel mladíka sedět na posteli, zírajícího do protější zdi a houpajícího nohama ve vzduchu. „Tome,“ oslovil jej ještě jednou, tentokrát pevným hlasem, jakmile za sebou zavřel dveře a přešel do pokoje. Tom jako ve zpomaleném filmu otočil tvář k Billovi a zadíval se mu prázdným pohledem do očí. Že je něco špatně, Bill poznal okamžitě, aniž by se musel předem ptát. Spousta věcí byla špatně a spousta věcí potřebovala být prodiskutována, ale než se pustí do vážného hovoru, rozhodl se Bill nejdříve odlehčit atmosféru. „Nemohl jsem tě nikde najít. Začínal jsem mít strach,“ zabroukal a přešel až k posteli. „Přinesl jsem ti oběd. Měl by ses najíst. Žaludek ti bude určitě vděčný, když jsi mu nejmíň 24 hodin nedopřál ani sousto,“ pousmál se a podal Tomovi talíř s příborem. Druhý muž nejdřív váhal, přemlouvaje se k tomu, aby Billovi sdělil, že nemá hlad, ale nakonec, bez chuti mluvit, si jídlo převzal a vidličkou se v něm začal šťourat. Přehazoval jednotlivá sousta ze strany talíře na stranu a zase zpátky, dokud se neodhodlal nabrat trochu rýže se zeleninou na vidličku a nevpravit si ji do úst. Cítil, že jeho žaludek se už nějakou dobu bolestně stahoval, jak potřeboval zaplnit, ale Tom neměl náladu soustředit se na pocit hladu, když se mu v hlavě odehrávalo něco úplně jiného. Byly tu daleko podstatnější pocity, které Tom cítil, a hlad byl ten poslední, o který se měl zájem postarat. Vedle ostatních pocitů byl tento naprosto nicotný a nepodstatný.
Když se mu přece jen podařilo porci sníst, nechal si vzít nádobí od Billa, který ho nechal ležet na stolku kousek od postele. Poté se Bill vrátil zpět, vyšplhal na matraci za Tomem a bez váhání se usadil za Tomova záda. Omotal nohy kolem Tomova pasu a tiskl hrudník k jeho zádům. Propašoval své dlouhé paže pod těma Tomovýma a nechal jednu dlaň odpočívat na jeho břiše a druhou na hrudníku. Donutil Tomovo ztuhlé tělo, žadonící po troše pohodlí, opřít se o jeho vlastní a s tichým výdechem, který ovanul levou stranu Tomova krku, položil bradu na mužovo levé skleslé rameno. Cítil, že Tom není uvolněný, což byla neklamná známka toho, že ho něco trápí. Něco velkého, když nebyl schopný reagovat na Billovu péči stejně jako obvykle.
„Co tě trápí, Tomi?“ promluvil polohlasem, uvědomuje si, že má ústa velmi blízko k uchu druhého muže. Odpovědi se mu však nedostalo. Spíše cítil, jak se Tomovo tělo proti němu poraženě uvolnilo, jako by se oddávalo napospas čemukoli, co bylo jeho osudem. „Jak dlouho jsi tu schovaný?“ změnil otázku zaměřenou na jednodušší odpověď.
„Od rána,“ zašeptal Tom unaveným hlasem.
„Zastesklo se ti?“ zkoušel Bill. Tom hlasitě vydechl.
„Slyšel jsem tvé rodiče mluvit,“ prozradil mu zkroušeně.
„Mluvit o čem?“
„Že odjedeme. Nejspíš už tento týden.“ Hlas se mu zlomil. Pořád tomu nemohl uvěřit. Předešlou noc zůstal téměř celou vzhůru a těsně po rozbřesku vyklouzl zadním vchodem na dvorek a do svého starého pokoje, který mu tolik let sloužil jako úkryt a útočiště.
Bill chápavě pokýval hlavou a pohladil Tomovo břicho.
„Už je to jisté, Tomi. Dům je prodaný a v sobotu odsud odjedeme,“ sdělil Tomovi opatrně, ale bylo jasné, že ani sebesoucitnější tón hlasu ničemu nepomůže. Tom začal nesouhlasně vrtět hlavou.
„Nemůžu odjet. Nemůžu. Myslel jsem, že to zvládnu, ale nejde to,“ pronesl sklíčeně.
„Já vím, že to bude těžké, Tomi, ale ty to zvládneš. Spolu to zvládneme,“ povzbuzoval jej Bill. Otočil tvář a začal pokrývat Tomovo líčko drobnými laskavými polibky.
„Já… věděl jsem, že jednou ten den přijde. Že jednou budu muset odejít, ale nejsem na to připravený. Ne, když mám za pár dní opustit svůj domov.“
„Tomi, já…“
„Nech mě prosím o samotě, Bille. Chci teď být sám,“ zaprosil a sklonil hlavu, téměř se dotýkaje bradou hrudního koše.
„Dobře, já tě nechám jen… přijď později na večeři,“ řekl a propustil Tomovo tělo ze svého sevření. Postavil se na zem k posteli a předtím, než odešel, líbl Toma na spánek, šeptaje mu do ucha, že jej má rád.
*
U večeře se Tom neobjevil a po Billově vysvětlení, proč se zašívá v západním křídle, bylo jasné, že teď Tom potřebuje nějaký čas, aby se se vším srovnal. Stejně jako v poledne tak i večer byl Bill vyslán s Tomovou večeří, aby druhý mladík i přes špatný psychický stav netrpěl hlady. Bill s Tomem nějakou chvíli zůstal, objímaje jeho tělo. Venku rychle padala tma a Billa čekal těžký úkol. Přesvědčit Toma, aby se na noc vrátil do svého vyhřátého pokoje. Každou další prosbu Tom ale odmítl. Chtěl zůstat ve svém starém pokoji. Neposlal Billa pryč, jako to udělal předtím, ale ani neprosil, aby s ním mladík zůstal. Nic takového po něm nemohl chtít. Proč by měl pro nic za nic trávit noc v nepříjemné zimě, když na něj čekal vytopený pokoj a teplé peřiny?
Bill Toma políbil na čelo a z pokoje zmizel, nechávaje Toma sedět v naprosté tmě. Srdce ztrápeného muže kleslo ještě níž, když se dveře za Billem zavřely a on v místnosti osaměl.
O to víc nemohl uvěřit svým vlastním očím, když se necelou půlhodinu po svém odchodu Bill vracel s náručí plnou všemožných věcí. Zavřel za sebou dveře na západku, aby případný vítr neměl šanci dveře silou otevřít, a se vším, co přitáhl, se přesunul k posteli. Odložil vedle Toma deku, něco na převlečení na spaní, blízko k posteli postavil malý přímotop na baterie, který našel v komoře, a po místnosti rozmístil svíčky v různých starých skleničkách, aby je mohli nechat zapálené i přes noc beze strachu, že by od nich mohlo něco chytnout.
„Snad sis nemyslel, že tě tu nechám trápit se samotného,“ zamrkal na Toma Bill povzbudivě, když zapálil poslední svíčku. Pokoj zalilo velmi slabé žluté světlo, které sotva dokázalo přemoct tmu, která v pokoji panovala. Chtě nechtě Tom mírně nadzvedl koutky v náznaku děkovného úsměvu. „Tady jsem nám přinesl něco na spaní. Vzal jsem i deku, protože nevím, jak dlouho ty baterie v přímotopu vydrží. Nenašel jsem k tomu zatím nabíječku, tak kdyby ten krám náhodou během noci vypnul, budeme tak jako tak alespoň trochu v teple,“ mumlal Bill a popoháněl Toma z matrace, aby mohl jejich postel připravit stejně jako první noc, kterou tu s Tomem strávil. Beze slova se pak oba převlékli do oblečení, které Bill přinesl, a jejich původní Bill ledabyle přehodil přes okraj pohovky. Na skládání nebyl čas. Byly tu jiné věci, které si zasloužily jeho pozornost.
Bill nakupil polštáře do čela postele, aby se mohl později na posteli mírně posadit a nechat Toma, aby se k němu přitulil.
„Tak pojď. Hupnem pod peřinu a můžeme si popovídat,“ rozhodl Bill a vklouzl do postele jako první. Tom jej bez protestů hned následoval, a když zaznamenal Billovu polohu, okamžitě se přitiskl k mladíkovu boku a hlavu si položil na jeho hruď, umísťuje levou dlaň na horké břicho.
Chvíli leželi, aniž by kterýkoli z nich promluvil. V jejich očích se odráželo plápolání všudypřítomných svíček a vytvářelo v jejich očích třpytivý skelný odlesk. Bill prsty masíroval Tomovo rameno. Občas prsty jen přejížděl po povrchu trička na spaní a vytvářel na něm nesmyslné obrazce.
„Nezlobíš se, že jsem tu s tebou? Chtěl jsi být raději sám?“ zeptal se Bill do ticha pro jistotu.
„Ne,“ kuňkl Tom jednoduše.
„Je ti líp než odpoledne?“
„Trochu,“ zněla odpověď.
„Nebudu tvrdit, že vím přesně, jak se cítíš, protože to nevím. Není to jen o stěhování z místa na místo. Je to stěhování ze světa do úplně jiného a já vím, že je to těžké. A určitě ještě bude, jen chci, abys věděl, že uděláme s mámou a Gordonem všechno pro to, abychom ti ten pocit domova vytvořili u nás. Nebudeme ho nahrazovat, jen na něj navážeme. Bude to chtít čas, ale my to zvládneme. Slibuju.“ Bill po svých slovech zvedl dlaň a pohladil Toma po straně hlavy, dokud hřbetem ruky nesjel přes ucho až k jeho tváři. Tom se na Billově těle zavrtěl a zvedl k němu pohled. Bill okamžitě přizpůsobil hlazení k nové pozici jeho obličeje a nepřestával Toma hladit. „Cítím se nanejvýš sobecky za to, co cítím. Zatímco tobě trhá srdce, že odsud budeš muset odjet, já jsem šťastný, že si tě odsud můžu odvézt s sebou. Ty máš strach, co tě čeká tam venku v cizím domě a městě, zatímco já se nemůžu dočkat, až ti zařídíme pokoj přesně podle tvého vkusu a já ti ukážu všechny zábavné věci, které se dají ve městě dělat,“ povzdychl si Bill. Byla to pravda. On se nemohl dočkat, až bude stát po Tomově boku během toho, co Tom bude poznávat svět, který nabízel tolik nových možností.
Tom se na matraci povytáhl výš, přidržel si Billův obličej rukou a spojil s ním rty. Nedokázal na jeho slova odpovědět, protože nevěděl, jak jimi vyjádřit radost, že to Bill cítí takhle. I když se Toma chystají vyrvat ze všeho, co jako jediné zná, jsou připraveni navázat přesně tam, kde skončili a mezera mezi těmito obdobími bude jistě brzy zapomenuta.
Starší muž se zapřel dlaněmi po stranách Billových boků a posadil se do tureckého sedu těsně k druhému muži.
„Bille, já… hodně jsem přemýšlel. Včera, když jsem slyšel tvoje rodiče, a pak dnes,“ odmlčel se Tom na chvíli a našel pod přikrývkou Billovu ruku, kterou okamžitě schoval do svých dlaní. Všemožně ji hladil, přejížděl prsty po dlani nebo masíroval bříška prstů. „I když jsem tady vyrůstal a tenhle pokoj mi dlouhé roky poskytoval bezpečný úkryt a ochranu před vším, co se dělo mimo tyhle zdi, stejně je tu spousta věcí, které si nechci pamatovat. Je jich víc než těch pozitivních, kvůli kterým bych tu nejraději zůstal. Pamatuješ, když jsi mi vysvětloval… uhm… milování?“ odvážil se zvednout k Billovi pohled.
„Vzpomínám,“ přikývl Bill, nejistý, kam Tom v téhle souvislosti míří.
„Co to znamená a tak?“ Bill krátce přikývl. Tuhle teorii už měli opravdu za sebou. „Je to velká věc, že ano? Něco, na co se nezapomíná, co je hodně intenzivní?“
„To ano,“ připustil Bill. Své poprvé, ať už obecně, nebo poprvé s novým člověkem, si člověk vždycky pamatuje.
„Chtěl bych to udělat,“ vyslovil Tom pevně a Bill se na krátko zakuckal.
„Cože?“ dostal ze sebe zaskočeně a rentgenoval výraz druhého muže. Tom vydechl.
„Neptej se mě prosím, proč nebo jak, protože to sám nevím, ale chci to udělat, pokud budeš chtít i ty. Stál jsi zatím vždycky vedle mě, když přišlo na nové věci, a já bych chtěl, aby tahle věc nebyla výjimkou. Přál bych si tenhle dům pamatovat jako místo, kde jsem vyrostl, potkal úžasné lidi, kteří mě mezi sebe přijali jako člena rodiny, i když jsem cizí, a kde jsem udělal něco zásadního s člověkem, kterého mám moc rád, a ne jako vězení, ve kterém jsem strávil podstatné roky svého života, kdy jsem měl naopak poznávat okolní svět a učit se žít samostatně.“
„Tome,“ vydechl Bill konsternovaně.
„Vím, co cítím, Bille. Poznávám, každý pocit a každou emoci, kterou cítím, když jsem s tebou, jen je neumím správně pojmenovat. Chápu, že máš strach, že jednou třeba poznám někoho, s kým budu chtít být i po jiné stránce než té přátelské nebo skoro bratrské, ale ty city, které chovám k tobě, budou navždy jen tvoje. Budou už napořád speciální a určené jen pro tebe, protože ty jsi první osoba, která je ve mně vyvolala. Tohle prvenství ti nikdo už nevezme, protože žádné druhé prvenství neexistuje. Pro mě budeš už napořád někdo výjimečný. Tohle místo ve mně ti nikdo nikdy neukradne.“
„Tomi,“ špitl Bill dojatě a nebránil se tomu pocitu, spojil jejich ústa v polibku plném emocí. Stahoval si Toma na sebe, zatímco natahoval krk pro další hladové laskání. V jeho těle se rozlilo teplo, když cítil, jak se Tom do polibku usmívá a oplácí jej Billovi stejnou měrou, ne-li horlivěji. Odtahuje se po chvíli pro doušek vzduchu pro jejich plíce, se Tom šťastně usmíval a Bill okamžitě schovával tvář do mužova krku. Nepotřeboval vzduch. Potřeboval cítit Tomovu vůni. Z těchto nádechů žil. Ty byly pro něj daleko podstatnější než nějaký vzduch, i když byl provoněný teplem a voskem ze svíček.
„Já tě mám taky moc rád, Tomi. Víc než to,“ vyjádřil své pocity do kůže, proti kterým tiskl své rty. To bylo to jediné, co Tom potřeboval slyšet, aby z vlastní iniciativy začal Billa líbat a odvážně propašoval svoji dlaň pod Billovy svršky.
„Ukážeš mi, jak na to?“ zaprosil nevinným hlasem a nepřestával třít Billovu jemnou pokožku na jeho boku.
„Ty se chceš milovat teď?“ vykulil Bill oči a odtáhl se, aby se mohl podívat Tomovi do tváře.
„Hmmm,“ probublalo jeho hrdlem.
„Oh! To jsem… uhm… nečekal,“ poškrábal se Bill na zátylku.
„Teď to nejde?“
„O to nejde. Šlo by to, jen bych se musel vrátit zpátky do pokoje a převrátit ho vzhůru nohama,“ uchechtl se Bill, když si vzpomněl, jaký „pořádek“ panuje v jeho pokoji.
„Proč?“
„Uhm, hned vysvětlím. Mám návrh. Co kdybychom to dneska vzali po té teoretické stránce a zítra po praktické?“
„Dobře,“ souhlasil Tom. „Stejně se mi ještě nechce spát. Můžu se přitulit?“ Bill se spokojeně zasmál.
„Jako by ses musel ptát,“ prohodil a zamotal jejich těla do pohodlného klubíčka.
„Tak… uhm… povídej?“ pousmál se Tom stydlivě.
„No, hlavní důvod, proč to uděláme až zítra, jsou 2 věci, které tu nemám.“
„A ty jsou?“
„Kondom a lubrikant.“
„K čemu to je?“ pídil se Tom.
„Bez těchto věcí by to bylo nepříjemné a nejspíš by to i bolelo. Kondom je taková gumová věc, kterou si muž nasadí tam dole. U nás mužů to trochu pomáhá, aby to spojení klouzalo. Pokud má muž sex se ženou, zabraňuje to otěhotnění. V obou případech je to zároveň ochrana proti nemocím.“
„Nemocím?“ pozvedl Tom obočí. Druhý muž zvážněl.
„Tome, slib mi něco,“ zadíval se Bill na Toma naléhavě.
„Co?“
„Nechci znít jako nějaká naučná knížka, ale slib mi, že ať už to mezi námi nakonec dopadne jakkoli, že si vždycky budeš dávat pozor, a ať budeš s kýmkoli, vždycky budeš trvat na použití kondomu. Když někdo hodně často střídá partnery, může se stát, že onemocní nějakou pohlavní nemocí a některé z nich jsou opravdu ošklivé a v mnoha případech se na ně umírá, takže dokud nebudeš mít stálého partnera nebo partnerku, se kterými se nestyď nechat otestovat, jestli jste zdraví, vždycky se chraň. Někdo tě třeba bude přemlouvat, že nemocný není, jen aby se nemusel otravovat s kondomem. Nedovol to. Nikdy. Raději sex odmítni, než abys toho později litoval, hm?“ poučil Toma. Sám tyhle přednášky nenáviděl, ale v Tomově případě bylo naprosto nezbytné, protože se sám do podobné situace dostal. Jeho partner u sebe neměl kondom a Bill zrovna tak ne. Oba byli už dávno vzrušení na nejvyšší možnou míru, ale Billův zdravý rozum naštěstí fungoval i ve chvíli, kdy myslel úplně jiným orgánem. Raději pokoj opustil s pořádnou a nepohodlnou boulí v rozkroku, než s nechtěným dárečkem, který by ho nakonec mohl stát život.
„Jak se to zjistí?“
„Z krve. Odeberou ti krev a z ní zjistí úplně všechno. Ty nemocný být nemůžeš, protože jsi nikdy nic intimního s nikým nedělal a já se vždycky chránil, takže bychom teoreticky kondom nepotřebovali, ale přesto ho použijeme, abys věděl, jak je to správně. I když teď jsem si uvědomil, co jsem vlastně řekl. To je další věc, kterou se ti někdo bude snažit nakukat. Že se doteď vždycky chránil. Ať už je to pravda nebo ne, nic není stoprocentní a i kondomy mohou občas selhat, takže platí znovu pravidlo číslo jedna: bez kondomu ani ránu,“ zahihňal se Bill.
„Budu si to pamatovat, ale tobě věřím,“ líbl Tom Billa krátce.
„To jsem moc rád. Až přijedeme domů, skočím si k doktorovi, abych si nechal udělat testy. Jsem si jistý, že nic nemám, ale jistota je jistota, a pak, když mě pořád budeš chtít a budeš mě mít pořád rád, můžeme se milovat bez kondomu. Není v tom bůhvíjaký rozdíl, ale je hezké vědět, že si můžeme důvěřovat natolik, že se nemusíme starat o takové věci,“ zašpital Bill rozněžněně a pomazlil se nosem s tím Tomovým. Tom se tiše zachechtal, když Billův nos šimral jeho tvář. Lechtalo to.
„A ta druhá věc?“ nezapomněl.
„Oh, lubrikant. Ten s sebou teda nemám, to se přiznám rovnou, protože jsem nepočítal s tím, že bych tu mohl objevit tak krásného mladého muže, se kterým bych ho mohl použít,“ zavrněl Bill, omotal ruce kolem Tomových ramen, aby si jeho hrudník přitáhl na sebe, a teprve pak předloktími sklouzl na jeho krk, kde nechal paže omotané. „Ale mám tu spoustu různých krémů, které poslouží jako náhrada. Lubrikant, nebo v našem případě krém, usnadní proniknutí jednoho těla do druhého. Bude to pohodlně klouzat. Bez něj by to nešlo. Bolelo by to.“ Bill se hřejivě usmál a poškrabkal nehty zadní stranu Tomova krku.
„Pamatuješ si, když jsi to dělal poprvé?“ zeptal se Tom náhle, přitisknutý k pravé polovině muže pod ním.
„Uch! Je to už dávno, ale ano. Pamatuju se. Taková věc se nezapomíná.“
„Jaké to bylo?“ Bill pokrčil rameny.
„Nebylo to špatné, ale taky nic úžasného, co by mě dostalo na kolena. Byl jsem tehdy se svým prvním opravdovým přítelem. Byl jsem nervózní a měl jsem strach, protože z vyprávění má každý člověk se svým poprvé jiné zkušenosti, ale zároveň jsem byl zvědavý, jaké to je,“ vzpomínal Bill.
„Bolelo to?“
„Jen na začátku a jen trochu. Měl jsem štěstí, že měl můj přítel dostatek zkušeností, a navíc byl opatrný, trpělivý a hodně důkladný v přípravě, takže v tomhle ohledu jsem si neměl na co stěžovat.“
„Proč už s ním nejsi?“ Bill si povzdychl.
„Nějak jsme postupně dospěli k názoru, že už to mezi námi nemá smysl. Vídávali jsme se jen málo a chovali jsme se k sobě spíš jako kamarádi než partneři, takže jsme se nakonec shodli na tom, že to ukončíme a oba zkusíme štěstí s někým jiným. To byl pravděpodobně ten nejlepší rozchod, jaký jsem kdy zažil,“ zasmál se Bill, i když to znělo podivně.
„A ty ostatní?“
„Můj druhý partner mě měl spíše na sex. Na veřejnosti se se mnou neukazoval, a třetí – můj poslední přítel, mě podvedl s jiným klukem. Někoho podvést mimo jiné znamená, že si člověk během vztahu najde ještě někoho jiného, s kým dělá všechny věci, které dělá se svým oficiálním partnerem,“ vysvětlil Tomovi. Ten chápavě pokýval hlavou.
„Tomi?“
„Hm?“
„Kdo bude zítra nahoře?“
„Nahoře?“ nakrčil Tom nechápavě čelo. V západním křídle žádné další patro nebylo.
„Oh!“ plácl se Bill do čela. „Myslím tím, jestli budeš chtít jít do mě, nebo necháš mě jít do tebe.“
„Uhm no já… víš… ještě pořád si nejsem úplně jistý, co a jak, takže možná bys mi to mohl nejdřív ukázat? A pozítří bych to možná mohl zkusit já? Když budeš souhlasit?“ navrhl Tom opatrně.
„To zní fér,“ usmál se Bill. „Můžu tě před spaním pomazlit?“ zeptal se.
„Jen jestli můžu taky,“ zabrumlal Tom proti Billovu uchu, na které vtiskl drobnou pusinku.
„Tak zároveň,“ rozhodl Bill se smíchem a převalil se s hihňáním na posteli, aby Tom skončil na něm mezi jeho roztaženýma nohama.
Trocha škádlení a laškování před spaním ještě nikdy nikoho nezabila.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Z tejto kapitoly vyplýva toľko dojmov, že ani neviem, ako to súvisle napísať. Tak to vezmem po častiach..
Na začiatok prajem Všetko najlepšie k narodeninám, nech sa ti splní to, po čom túžiš a nech s nami ešte dlho ostaneš 🙂
Koniec.. i keď bol avizovaný a už som ho pár častí čakala, aj tak ma mrzí, keď si predstavím to konečné číslo, že už bude koniec. Ale tak to býva u každej skvelej poviedky 🙂
Simone s Gordonom u starostu – no tá sekretárka vyzerala ako pekná fúria, ešteže ju tak pekne odpálkovali 🙂 A chcela by som vidieť ten starostov výraz, keď si uvedomil, ako ho prekukli. Nadšený z toho veru nebol 😀 Ale nakoniec mu neostalo nič iné ako s úpravami v zmluve súhlasiť. Som veľmi rada, že to nakoniec pre Simone s Gordonom dobre dopadlo a nenechali sa oklamať.
Ďalej som rada, že bude mať aj Set kde bývať. Nakoniec sa z neho vykľul celkom príjemný starší pán. A tá Simonina ponuka, že si môže z domu vziať to, čo chce, bola naozaj krásnym gestom.
To, že sa Tom neukázal na večeri ani na raňajkách a potom ho Bill nemohol nikde nájsť, ma na okamih vydesilo. Tiež ma napadlo, že utiekol, ale hneď vzápätí som si spomenula na izbu v západnom krídle, kde toľké roky býval.
Som strašne rada, že keď ho Bill našiel, tak všetko napätie z posledných dní medzi nimi bolo fuč a Bill sa snažil hneď Toma utešiť a poskytnúť mu oporu. Chápem, že sa Tom bojí odísť a opustiť jediný spôsob života, ktorý dovtedy poznal, ale verím, že s Billovou pomocou nakoniec zvládne aj ten nový.
Keď večer Bill od Toma odišiel, tak ma ani nenapadlo, že by fakt šiel preč. Proste som čakala, že sa tam o chvíľu zjaví s perinami a s tým, že ho samého v tej zime nenechá. A nakoniec sa vrátil, akurát miesto perín doniesol ohrievač 😀
To maznanie v posteli a ich rozhovor… Tom ma trošinku prekvapil s tým, keď povedal, že sa chce s Billom milovať, ale napriek prekvapeniu sa tomu nečudujem. Chce si ten dom spájať aj s niečím krásnym a jedinečným, nielen s tým osamelých životom ako vo väzení.
Billovo zarazenie, keď Tom povedal, že chce sa milovať už v tú noc, bolo zlaté, ale nakoniec to pekne vyriešil s tou teoretickou a praktickou stránkou. Jeho nasledujúce vysvetlenie, na čo slúži kondóm a lubrikant, bolo perfektné. Celkovo Billa obdivujem, ako dokázal Tomovi vysvetľovať mnoho vecí tak pokojne a nebyť pritom v hrozných rozpakoch. A aj tá prednáška o tom, že by mal Tom vždy používať kondóm. Páči sa mi, ako vždy myslí na Toma a snaží sa ho chrániť.
A koniec bol takým perfektným odľahčením rozhovoru. Billova otázka, kto bude hore a Tomovo nepochopenie 😀 Ale išiel na to rozumne. Najskôr nech mu to Bill ukáže a potom to skúsi sám. A teraz sa už môžu maznať navzájom až do ďalšej časti 😀
Ďakujem veľmi krásne za kapitolu a teším sa na jej ďalšiu časť.
Ja som sa tak veľmi zľakla, že Tom niekam utiekol a niečo sa mu stane. Som rada, že sa skryl len u seba doma. A hlavne som rada, že ho Bill našiel aj keď ma mrzelo, že ho nehľadal už s tými raňajkami. Ako mohol na chudáka zabudnúť??? Ale už je všetko v poriadku a prebehla aj sexuálna výchova, teda tá teoretická časť a zdá sa, že Tom aj pochopil čo mu Bill hovorí:)
Chápem Toma, že svoje prvé milovanie chce prežiť vo svojom domove:)
Je to prekrásna kapitola, ďakujem a teším sa na druhú polovicu.
Kirsten to všechno shrnula naprosto vyčerpávajícím způsobem, že ani nevím, co k tomu dodat.
Taky jsem se v jednu chvíli lekla, že Tom opravdu utekl, ale hned na to jsem si vzpomněla na západní křídlo a bylo mi to jasné 🙂
Jsem moc ráda, že jsou opět spolu a bez jakýchkoliv nedorozumění. I když jsem se opět červenala u Billovy sexuální výchovy a jeho následné otázky, kdo bude nahoře 😀 Milování je pěkný způsob rozloučení se starým způsobem života, jen mám pocit, že by to měli vzít postupně nejdřív i přes jiné praktiky…no, třeba se k tomu ještě dostanou třeba při tom dnešním mazlení 🙂
Je mi líto, že povídka uź bude brzy končit, ale hlavním důvodem je to, že jsem se těšila na sledování toho, jak se Tom s Billovou pomocí zařazuje do běžného života. A toho se zřejmě nedočkám…
Ještě mě moc potěšilo, jak si kluci dokázali v klidu připustit to, že spolu možná nebudou do konce života. Ne, že bych jim přála nějaký rozchod, to absolutně ne, ale člověk nikdy neví, co se může stát…
A jeje, uz vime kdy bude konec. Vzdycky me mrzi, ze nejaka povidka konci, ale zase… tesim se, ze Tom bude stastny a Bill s nim. Nedivim se, ze Tom je nervozni z toho, ze pujde do noveho sveta, daleko od toho co zna a uz se nebude moct vratit. Nejak jsem na jednu stranu doufala, ze by si mohli dum nechat. No co, nevadi 🙂
Dekuji za krasny dil, jsem naprosto natesena na jejich prvni intimní splynuti. Awww ^^
V téhle fázi mi to trochu připadá jako Průvodce bezpečným sexem. 😀 Ale je dobře, že Bill myslí i na tyhle věci, do budoucna. Nikdo neví, jak to s nimi nakonec dopadne a co by s Tomem bylo, bez základních znalostí. 😉
Jednu chvíli jsme se lekla, že Tom úplně odešel, ale okamžitě mi došlo, že to je přesně opak toho, co by ve skutečnosti udělal. Nakonec ho Bill našel v jeho starém úkrytu, chudáček musí být vyděšený. Snad mu Bill dokáže, že skutečně stojí za to odejít a užívat si života.
Díky, těším se na pokračování.
Nemůžu uvěřit tomu, že tahle skvělá povídka má najednou skončit…protože si myslím, že je toho ještě hodně o čem by se dalo psát, ale zase na druhou stranu…věřím, že ji dokážeš skvěle zakončit…dnešní dílek byl super…měla jsem strach, že Tom utekl, ale nakonec to všechno dobře dopadlo a Bill je skvělý, jak se snaží Tom učit a uklidnit. Hodí se k sobě…s ním je Bill o tolik klidnější a nesobecký…díky za díl.
Mna popravde zarazilo, ze Bill sa o To oma vobec nestaral, az kym ho za nim neposlala jeho mama. Tvrdi, ze ho ma rad, ale vobec ho nezaujimalo, co je s nim, preco sa schovava a ze nic nejedol? Pri Tomovi ma tiez napadli, ze odisiel, no na druhej strane – kam by isiel? Ved nemal kam. Skor som premyslala nad tym, co ho trapy. Ci sa nahodoy neboji, ze oni odidu a jeho tam nechaju, alebo ze sa s nim o tom nebavia a vsetko beru ako samozrejmost do ktorej on nema co hovorit… No a nakoniec ma vydesil a zarazil ten jeho predlov. Ako ze ak najde niekoho, s kym bude chciet byt viac ako brat alebo kamarat… Co vlastne citi k Billovi? Ano, ma ho rad, veri mu a chce s nim zazit nieco, co s nikym inym, ake… Ma ho naozaj rad? Myslim tym – miluje ho? Alebo je prenho ozaj len prvy, ale nie vynimocny?
Taký jsem se lekla že Tom utekl moc se mi líbilo jak mu Bill vše vysvětlil.
Tak se Simone, Gordonem a i Setem to nakonec dopadlo všechno dobře, za což jsem strašně ráda. nemůžu ještě uvěřit, jak byl Set ze začátku strašně nepříjemný chlapík, kterého jsem neměla ani trochu ráda! 😀 A teď je tak strašně fajn! 😉
Pomalu a jistě se začínám dostávat do nějaké melancholické nálady, když už ví přesně, kdy povídka končí. Upřímně jsem ráda, že jsou díly rozděleny na dvě části, alespoň si tak povídky užiju déle! 😛 Stejně mi pořád přijde, že je v povídce ještě milion věcí k řešení a ona už mi končí! Stejně jako Zuzu jsem se i já moc těšila na části, kdy se bude Tom zařazovat do nového života, bude si zvykat a Bill bude u toho všeho a bude jeho velkou oporou. Jsem zvědavá, zda povídka skončí právě tím, jak se odstěhují pryč a aby to bylo dále ve fantazii pouze nás čtenářů a nebo bude třeba alespoň poslední díl věnovaný Tomovu novému životu či třeba bude rovnou skok do budoucnosti o pár měsíců, let? No, jsem na to zvědavá! 🙂
Každopádně se musím přiznat, že mě malinko zamrzelo, že Bill na Toma s tou snídaní zapomněl. 😀 Ono ve finále vůbec o nic nešlo, ale já mám pocit, že jsem se o Toma strachovala více, než sám Bill! 😀 Já být na jeho místě, tak jsem jej už dávno hledala sama a ne až tehdy, když u to nařídila mamka. 😀 Ale tak nevadí, hlavně, že je teď všechno v pořádku! 🙂 Hlavně jsem mu vděčná, že dál nerozpitvával ten jejich poslední ´incident´ a prostě za Tomem přišel naprosto normálně a choval se jakoby nic. Sice se přiznám, že mě doteď štve, jak se tehdy choval :-D, ale to je jen můj problém, ničí jiný! 😉
Toma mi bylo tolik líto, jak se šel schovat do svého starého ´pokoje´, kde se cítil v bezpečí a jako doma. Měla jsem chuť jej v tu chvíli obejmout a už nikdy nepustit. Proto jsem ráda, že se k němu Bill choval tak krásně, přitulil si jej k sobě a nenechal jej v noci samotného! 🙂
Těším se na další pokračování! ♥
Nádherný díl! :3 Myslím, že holky už všechno dokonale zachytily, takže se nemusím tolik vypisovat a opakovat, co už bylo zmíněno 🙂
Plně chápu Tomův strach, stěhování a opouštění známých míst nikdy není jednoduché, zvlášť v Tomově případě, když odchází do úplného neznámá, nové prostředí, velké množství lidí, nové zkušenosti, ale věřím, že s Billem to všechno zvládne!
Jsem zvědavá, jestli povídka skončí odchodem z domu nebo se dozvíme i nějaké prvotní Tomovy kroky v novém životě, které by mě skutečně zajímaly 🙂
Taky mě zajímá, jak se nakonec vyřeší rodný list a podobné záležitosti, které v povídce již byli lehce naťuknuté, ale pořádně nejsou vyřešené 🙂 Tak uvidíme, s čím vším nás překvapíš 🙂
Zpátky k dnešnímu dílu, kluci si to hezky vyříkali a se vším se seznámili, takže se dalšího dîlu nemohu dočkat :3 Bill je hezký odpovědný, což je v dnešní době určitá vzácnost 😉 Tom nemohl mít větší štěstí, co se týče prvního partnera i intimností, takže doufám, že všechno dobře dopadne 😉
Moc děkuji za krásný díl a jsem neuvěřitelně natěšená na další! :3 🙂