Cassiopeia 6.

autor: B-kay

Pořád si říkám, že bych měla začít psát o něco kratší díly, jinak hrozí, že vás zřejmě unudím svým nekonečným rozpisováním se, ale zatím se mi nějak nedaří. Možná se to někdy v budoucnu naučím, ale dnes se mi to ještě bohužel nepodařilo, a tak mám pro vás další díl, který je zase o něco delší, než jsem původně plánovala.

Bill se pohodlně opíral o kmen starého stromu, sledoval jeho bledou kůru posetou hnědými flíčky, konečky prstů třel o tvrdé dřevo a užíval si toho chvilkového spojení s přírodou. Nepočítal; už dávno se naučil rozeznávat, kolik času potřebuje Beth na to, aby se před ním schovala, a tak se snažil svou mysl koncentrovat jiným směrem. Přemýšlel nad tím, co všechno ví o těchto zvláštních stromech, protože platany, jakkoli obyčejně mohly na ostatní působit, mu vždy připadaly svým způsobem zvláštní a ojedinělé. Věděl, že některé druhy z čeledi platanovitých dorůstají i do výšky čtyřiceti metrů, avšak ten, o který se Bill právě opíral, byl pravděpodobně postižen nějakou nemocí, soudě podle menšího vzrůstu, zvláštně pokřivených větví a nažloutlé barvy listí tolik netypické pro tyhle stromy. Mohl by se vrtat do hloubky a zalovit v paměti o jakou nemoc se pravděpodobně mohlo jednat, ale byl natolik unavený, že mu mozek zcela vypovídal službu a on nebyl schopen poskládat v mysli víc než jednu smysluplnou větu. Neodvážil se dokonce ani na vteřinu zavřít oči, protože si nebyl jistý, jestli by nad ním po probdělé noci nezvítězil spánek, jen co by tak udělal.

Zhluboka se nadechl, unaveně si protřel obličej a odlepil se od kmene. Sehnul se, aby zvedl ze země malý růžový baťůžek, který Beth koupil k narozeninám, přehodil si jej přes rameno a otočil se, aby se mohl rozhlédnout kolem a zjistit, kde se to malé trdlo ukrylo tentokrát. Nikdy neměl problém ji najít, vždy se držela v jeho blízkosti a většinou se krčila za drobnými keříky nebo záhony hustě posazených květin. Dnes ji však našel mnohem dřív, než předpokládal, dokonce v doprovodu někoho, koho si v záchvatu paniky, když si uvědomil, že jej vede směrem k němu a nebojí se jej držet za ruku, vůbec nevšiml. Když tak udělal a pozorněji se zadíval na kluka, který se k němu poněkud nesmělým způsobem pomalu přibližoval, všechno se najednou zdálo být ještě horší.

Bill zamrzl na místě, jen matně vnímal své srdce, které se roztlouklo jako splašené, nutíc jej lapat po dechu. Naprázdno otevíral a zavíral ústa, neschopen jakékoli reakce. Mezera mezi ním a Tomem byla pořád menší a menší, věděl, že zbývá sotva třicet vteřin a ocitnou se tváří v tvář. Nejistě přešlápl na místě, jeho nitro hořelo a vysílalo jasné signály blížícího se záchvatu paniky. Netušil, jak by měl reagovat. Co mu měl vlastně říct? Bylo to poprvé, co se setkají mimo školy, poprvé, co se jejich případný rozhovor nebude ubírat chemickým ani biologickým směrem a Bill věděl, že rozhovor jiného druhu prostě nezvládne. Dokud spolu mluvili o enzymech, mechanizmu reakcí a o povinnostech týkajících se projektu, všechno se zdálo být v pořádku. Teď s ním ale bude muset komunikovat na zcela jiné úrovni. Bude s ním muset mluvit jako člověk s člověkem, jako dva lidé, kteří se už jistou dobu znají a měli by umět vézt nezávaznou konverzaci. Kdyby nebyl tak hloupý a reagoval na Tomovy pokusy navázat s ním kontakt už ve škole, jistě by se teď necítil tak příšerně.

Zvedl ruku, aby si napravil tenkou látkovou čepici a zhluboka se nadechl, pokoušeje se na tváři vykouzlit výraz, díky kterému si o něm Tom nepomyslí, že je naprosto šílený. Když si uvědomil, že má přes záda přehozený holčičí batoh, bylo už pozdě litovat toho, že se rozhodl do parku vůbec vkročit.

Už zdálky viděl, že se Tom jemně usmívá, ale když se postavil přesně naproti němu a on si mohl prohlédnout jeho úsměv zblízka, ucítil zvláštní napětí, jako by jeho tělem projel silný elektrický výboj a rozechvěl každou částečku jeho těla.

„Tak tohle je to nejpovedenější překvapení, jaké jsem kdy zažil,“ ozval se Tom pobaveným hlasem a Bill byl opravdu rád, že promluvil první a nenechal ho ztrapnit se ještě víc, jelikož přesně věděl, co bude následovat.

Beth se mezitím pustila Tomovy ruky, přiskočila k Billovi a tentokrát sevřela svou malou rukou tu Billovu. Bill z ní cítil teplo a to jeho rozbouřenému nitru vůbec nepomohlo. Roztřeseně se nadechl.

„Co tady děláš?“ zeptal se, upřímně překvapen. Vlastní hlas mu přišel neuvěřitelně cizí. Neodvážil se pohlédnout do Tomovy tváře, a tak sledoval stromy pohupující se pod nápory větru za jeho zády.

„Bydlím na kolejích kousek odtud,“ ztichl a pravděpodobně rukou naznačil směr jejich výskytu, ale Bill byl až příliš zaměstnán sledováním mraků, které se nad jejich hlavami zjevily stejně nepozorovaně a nenápadně jako Tom v jeho životě. A stejně jako ony i Tom byl předzvěstí pořádné bouře, alespoň v Billově nitru už stihl způsobit menší hurikán. Na druhé straně byl potěšen tím, že má alespoň nějakou informaci, kterou se mu snad podaří na čas uhasit Georgovu zvědavost.

Došla mu slovní zásoba, zcela zapomněl na Georgovy rady o navázání přátelství a opravdu doufal, že Tom promluví dřív, než spustí řeč o enzymech, které mu jako jediné přicházely na mysl.

„Billi, může si hrát s námi?“ Tentokrát situaci zachránila Beth, která zatahala za rukáv Billovy bundy a dívala se na něj svýma velkýma očima.

Bill se k ní sklonil a s nervózním úsměvem jí zapnul bundičku až po krk. „Zlatíčko, myslím, že bude za chvíli pršet. Měli bychom jít domů. S Tomem si můžeme hrát příště.“

Tom postával na místě, pozoroval, jak Bill maličkou hladí po tváři a tichým hlasem jí vysvětluje, že by měla být opatrnější a neměla by se přibližovat k lidem, které nezná a o kterých nic neví, a přestože jej tak jako obvykle ignoroval, necítil se nepříjemně. Právě naopak.

Už jen pohled na něj způsoboval, že se cítil mnohem lépe než před chvílí. Bill měl na sobě modré džíny, bílé tričko a koženou bundu, lesklé černé vlasy měl schované pod tenkou čepicí a pokaždé, když k Tomovi plaše zvedl tvář a jejich pohledy se setkaly, Tom měl problém přijít na to, proč se v jeho blízkosti cítil tak nesvůj. Billovy hluboké tmavé oči o jeho osobnosti vypovídaly tak málo; když se díval jeho směrem, vždy jen s opatrností a nedůvěrou, odmítaje mu ukázat své skutečné já. Tom přemýšlel nad tím, jestli někdy spatří v jeho očích i něco jiného než chlad. Začne mu vůbec někdy věřit? Dovolí mu někdy nahlédnout do svého nitra? Nebo to odevzdáním projektu a zapsáním známek opravdu všechno skončí a zase se vrátí do starých kolejí? Už jen ta myšlenka mu naháněla hrůzu. Po třech týdnech strávených v Billově blízkosti, ať už byly, jaké byly, se cítil poněkud jinak a nechtěl, aby to skončilo dřív, než přijde na to, proč.

Ze zamyšlení jej vytrhl tenký hlásek.

„Chtěla jsem mu jen dát dárek,“ řekla Beth na svou obranu. „Byl smutný. Nevěděla jsem, že se to nesmí.“

Billa bodlo u srdce, když se k ní nakláněl, aby ji mohl vzít do náruče. „Miláčku, samozřejmě, že jsi neudělala nic špatného. Dát někomu dárek je moc hezké, ale prosím, příště mi o tom řekni dřív, než to uděláš, ano? Nechci, aby ti někdo ublížil.“

Beth přikývla, omotala mu drobné ruce kolem krku a Tom žasl nad tím, jak úžasně inteligentní byla a jak bezchybně artikulovala na tak malé dítě. Měla téměř dokonalou výslovnost. Už na první pohled bylo jasné, že je o ni dobře postaráno. Zatím mohl jen hádat, jaké pouto je s Billem spojovalo, ale nevadilo mu to. Nechtěl nic uspěchat ani působit příliš zvědavě. Věděl, že když se mu Bill jednoho dne bude chtít svěřit, dozví se to.

„Můžu se jít ještě sklouznout?“ Beth ukázala směrem k dětskému hřišti, v očích plamínky radosti.

Bill ji něžně políbil na tvář a kývl hlavou. „Dobře. Já si zatím popovídám s Tomem, ano? Budeme sedět támhle na lavičce,“ řekl a prstem ukázal na lavičku vzdálenou jen kousek od barevné dětské skluzavky. Chtěl ji mít na očích.

Beth se spokojeně usmála, a když ji položil dolů, rozběhla se směrem, odkud k nim doléhaly radostné výkřiky dětí a občasná napomenutí jejich rodičů. Dětské hřiště, bylo jedinou částí parku, kde bylo dospělým opět dovoleno nahlédnout za brány dětství a okusit radost, možná oživit dávno zapomenutou vzpomínku, i když jen skrze svoje ratolesti. Park v téhle části pulzoval životem, ničím nepřikrášlenou upřímnou radostí drobných človíčků, nezkažených vlivem vnějšího světa.

Kráčeli bok po boku, přibližovali se ke dřevěným lavičkám, které měly své nejlepší časy již dávno za sebou. Nemluvili, báli se dokonce i hlouběji nadechnout. Bill vykolejen tím, že se rozhodl pro tak náhlou změnu plánu a dovolil Beth ještě chvíli zůstat, což v překladu znamenalo dobrovolně se vystavit ponížení kvůli neschopnosti vycházet s jinými lidmi, Tom zcela šokován Billovým chováním. Možná jen špatně slyšel. Možná se jednalo o nějaký krutý přelud, o halucinaci, jelikož žíznil po sblížení s Billem stejně tak zoufale jako člověk uprostřed pouště po loku vody. Když konečně došli k lavičce, usadil se na jeden kraj, Bill na druhý, udržuje dostatečnou vzdálenost, aby se nedotýkali ani milimetrem ošacení, protože i ta nepatrná blízkost, duch neexistujícího doteku, by je mohl dostat do rozpaků, o které ani jeden z nich nestál.

Tom složil ruce do klína a chvíli pozoroval, jak Beth šplhá po žebříku a připravuje se na sklouznutí. Ruce se mu v klíně nervózně chvěly, teprve když k nim sklopil pohled, všiml si husí kůže ježící chloupky na jeho zápěstích. Překvapeně zamrkal, jakmile se Bill na druhé straně lavičky nervózně ošil a tiše vyslovil jeho jméno, zíraje na své prsty.

Nic neřekl, jen otočil hlavu jeho směrem jako znamení, že poslouchá.

„Beth říkala, že jsi byl smutný,“ dostal ze sebe Bill třesoucím se hlasem. Byl tak unavený. Tak strašně unavený ze všeho, co se kolem něj dělo. „Má to něco společného se mnou?“ Zadíval se do prázdna před sebou, v mysli formuluje stovky nejrůznějších obvinění. Georg měl pravdu. Choval se k lidem příšerně, odtahoval se od nich a bránil se sblížení i s těmi, kteří mohli být obohacením jeho života. Patřil i Tom k takovým lidem?

„Co tím myslíš?“

„No víš… mé chování k tobě… možná jsem se nechoval příliš hezky.“

Tom nakrčil čelo. „Nebyl jsem smutný kvůli tobě,“ přiznal stejně tiše jako Bill, hlas se mu zadrhával v hrdle s každým vdechnutím Billovy sladké vůně. „A krom toho, nikdy jsi neudělal nic, proč bych si měl myslet, že se ke mně nechováš hezky. Tvé chování ke mně je přesně takové, jak jsi řekl na začátku. Jen mi pomáháš s projektem. Byla hloupost nutit tě do něčeho, co ti evidentně není příjemné.“

Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné a každou vteřinou nabíralo na síle. Bill nic neříkal a Tom už to nedokázal déle vydržet. Otočil se k Billovi, sleduje jeho profil smutným pohledem.

„Můžu hned odejít, jestli chceš.“

Billovi trvalo trošku déle, než nasbíral odvahu a podíval se na něj. V Tomových očích spatřil něco hodně měkkého a teplého. Jejich něžný pohled se do něj nořil lehce jako nůž do rozpouštějícího se másla, beze stop po bodnutí, nezanechávaje za sebou rány ani pachuť bolesti. Jen zvláštní intenzivní pocit, který zatím neuměl identifikovat.

„Zůstaň,“ špitl.

Krůček po krůčku se dostával dál, přeskakoval veškeré překážky, které si pro něj Bill připravil, odstup, chlad i nedůvěru, ale dřív, než stačil proniknout skrz silnou barieru, zbořit tu pomyslnou zeď, Bill se od něj odvrátil a opět se zadíval do prázdna. Vzápětí překvapeně zamrkal a odskočil, když se Tom najednou ocitl v kleku naproti němu, s tváří v takové blízkosti, že nebylo úniku před nutností. Musel se na něj podívat, i když nechtěl. Přesně to byl Tomův záměr a dokonale mu vycházel. Pokud jej chtěl dostat do rozpaků, pokud chtěl, aby se Bill cítil jako klubíčko nervů, dařilo se mu to.

„Možná bys měl asi raději jít,“ vydechl zmateně Bill, hlas nesoucí se na hranici šepotu, ruce, v nichž tiskl svá kolena, se mu bezmocně roztřásly. Už ani sám nevěděl, co vlastně chce. Snažil se myslet na reakce, na nekonečný sled různých substitucí a následně vzniklých chemických jedinců, myslel na svět, kterému rozuměl a uklidňoval se myšlenkou, že je to vše, po čem touží. Že víc nepotřebuje.

„Máš ze mě strach?“ Tichá otázka byla pohlcena křikem dětí, jen co byla vyslovena, ale Bill ji přesto zachytil.

„Měl bych?“

„Já nevím,“ Tom lehce trhl ramenem, díval se na Billa se vší vážností, zkoumaje jemné, skoro až dívčí rysy jeho obličeje. Nikdy předtím nic podobného neviděl. Byl tím pohledem zcela uchvácen. „Nedokážu být takový jako ty. Vím, že máš své důvody pro to, abys byl takhle uzavřený a odtažitý, ale já takový být neumím. Možná tě právě tohle děsí. „

Bill se zhluboka nadechl a posléze mělce vydechl. Tom měl pravdu. Jeho chování, mu bylo neznámé a vzdálené. Zafoukal vítr a zpod čepice mu sklouzl pramen krátkých černých vlasů, dostatečně dlouhý na to, aby zakryl jeho pohled ve chvíli, kdy mu do očí vstoupily slzy.

„Nechci, abys byl jako já,“ odpověděl, když nalezl ztracený hlas. Tom se jej nedotýkal, pořád byli odděleni prostorem dost velkým na to, aby došlo k jakémukoli střetu, ale byl si vědom jeho zvědavého pohledu, očí, které pluly jeho obličejem přesně jako ruce zkušeného malíře plátnem.

„Snažím se tě pochopit, Bille. Opravdu se snažím, ale něco mi zřejmě uniká.“ Tom nesměle natáhl ruku a zlehka, téměř neznatelně odhrnul vlas z Billova čela, aby mu mohl pohlédnout do očí. „Víš,“ začal s jemným úsměvem. „Jsi pro mě opravdu velkou záhadou. A nejen pro mě. Je to docela fascinující,“ dodal s tichým smíchem.

„Záhadou?“ Tentokrát i Bill ucítil jemné zacukání ve rtech. Pobaveně zakroutil hlavou a na chvíli zvedl pohled, aby zkontroloval Beth hrající si za Tomovými zády.

„Jo,“ Tom přikývl, rty pořád zkroucené v úsměvu, který v Billovi vyvolal další vlnu chvění. „Tvůj mozek je na škole legendou. Měl bys být na sebe hrdý. Věřit si. Jsi skvělý! Kdybych měl tvůj mozek, všechno by bylo o tolik jednodušší.“

„Ty nejsi hloupý, možná jen trochu líný. Kdybys škole věnoval o trochu víc času, mohl bys být dokonce lepší než já,“ odporoval mu Bill s náznakem úsměvu. Už se tolik nesoustředil na to, co by měl říkat a co ne. Byl přirozený, a i když tím vystavil na odiv svou podivnost, poprvé mu to nevadilo.

„To sotva,“ uchechtl se Tom. „Nikdo nemůže být lepší než ty. Ani Einstein ne.“

„To sotva,“ zopakoval Bill s pobaveným úsměvem na rtech. „Byl považován za nejvýznamnějšího vědce 20. století. Zformuloval teorii relativity, dokonce se zabýval i kosmologií a kvantovou mechanikou. Co jsem v porovnání s ním? Pro všechny jen robot, podivín, který nikam nepatří a je všem pro legraci.“

„Všem ne,“ upozornil jej Tom jemně. „A krom toho, chovají se tak jen z jediného důvodu. Závidí ti. Naše třída je jedna velká banda tupců, kteří ti nesahají ani po kotník.“

„Víš,“ začal Bill opatrně. „Vždy jsem měl problém vycházet s lidmi. Už jako dítě jsem si vystačil sám, neměl jsem kamarády, stranil jsem se ostatních a oni se mi proto posmívali. Myslel jsem, že na vysoké budu obklopen inteligentními lidmi, kteří z těchhle dob už dávno vyrostli, ale je to mnohem horší, než když jsem byl dítě.“

Tom cítil, že ho pomalu začínají brnět nohy, ale pokoušel se to ignorovat a dál hledět do Billových očí. Byl to opravdu vzácný moment, který se nemusel opakovat, a tak si jej užíval plnými doušky. Bill neuhýbal před jeho pohledy, neodvracel tvář, ani neskláněl stydlivě hlavu. Díval se na něj svýma kouzelnýma očima, hladovějíc po pochopení, symetrické rysy jeho obličeje, jejich jemnost a běloba připravovaly Toma i o poslední zbytky dechu.

„Bille,“ vydechl Tom tiše a naklonil se dopředu. „Vím, že je tohle všechno pro tebe nové, a proto nemusíme nikam spěchat. Pokud nechceš, nemusíme spolu mimo školu vůbec komunikovat, a pokud mě náhodou budeš chtít víc poznat, půjdeme na to pomalu. Nechci po tobě, abychom hned byli nejlepšími přáteli. Chci jen, abys hned na začátku nezavrhl možnost, že by z nás přátelé někdy mohli být.“

Bill si povzdechl a s těžkým srdcem musel uznat, že měl Georg opět pravdu. V daném okamžiku však neměl sílu se nad tím podrobněji zamýšlet a byl opravdu rád, když se Tom s úsměvem zvedl a odkráčel ke skluzavce, netoužíc po odpovědi.

Díval se, jak došel k Beth, která právě přistála v písku, klekl si k ní a z kapsy vytáhl známý čokoládový bonbón. Vložil jí ho do rozevřených dlaní a něco jí řekl, zřejmě něco pěkného, protože se Beth vzápětí rozzářila jako slunce a obdařila jej jedním ze svých nejsladších úsměvů. Bill nevycházel z údivu. Netušil, jakým kouzlem byl Tom obdařen, když si dokázal během pár dnů podmanit hned dvě naprosto nedůvěřivé, plaché duše, které v jeho blízkosti tály a stávaly se někým zcela jiným. Bylo to vskutku obdivuhodné.

Když se po několika minutách konečně spustil tolik očekávaný déšť a Tom navrhl, aby špatné počasí přečkali v nedaleké cukrárně, Bill neměl sílu protestovat zejména kvůli Beth, která byla tím nápadem nadšená a celou cestou se jej vyptávala, jakou dobrotu si dají. A kým byl on, aby jí odporoval? Zasloužila si být konečně chvíli šťastná, a když ji ke štěstí stačil koláček a Tomova blízkost, rozhodl se vyhovět jí.

Když se usadili v příjemné malé cukrárně a Tom odešel vyřídit objednávku, vysadil si Beth na klín a sundal jí klobouček. Ještě pořád cítil své splašené srdce bít na poplach a připisoval to silné únavě. Sundal si čepici, prohrábl černé vlasy a zvědavě se rozhlédl vkusně zařízeným interiérem. Když se Tom vrátil, nesl v rukou dva talíře. Čokoládový zákusek pro sebe a piškotový dort s ovocem pro něj a Beth. Obvykle takové věci nejedl, ale rozhodl se, že pro jednou může udělat výjimku. Beth se o něj pohodlně opírala, jeho volnou dlaň si přitiskala k bříšku a poslušně otevírala ústa, aby ji Bill mohl krmit. Bill si byl vědom toho, že na tom není o nic lépe než on a že musí být stejně unavená, možná i více, a tak nebyl vůbec překvapen, když se mu v náručí zkroutila do klubíčka a po noci plné nočních můr konečně usnula klidným spánkem. Přitiskl ji k sobě a pomalu ujídal ze sladkého pokušení, odpovídaje na Tomovy nevtíravé otázky. Povídali si o škole a o životě, jejich rozhovor se nesl v příjemném duchu, ani jeden z nich neprozradil víc, než bylo nutné. Tajemství, pohřbena na samém dnu jejich nitra, ta, která zformovala jejich osobnosti a dostala je do stavu, v němž se právě nacházeli, tak nadále zůstávala zbytečnou zátěží. Toužila být prozrazena, ale oba věděli, že ještě nebyl ten správný čas. Když dojedli a konverzace na chvíli utichla, vyhlédl Bill z okna, které měl po svém levém boku a sledoval velké dešťové kapky dopadající na okenní tabule, tříštící se o tvrdé sklo. Naslouchal zvukům přicházející bouře a vzpomínal na doby, kdy byl součástí toho koloběhu a cítil se svobodný jako nikdy předtím.

„Máš rád déšť?“ Ze vzpomínek jej vytrhl Tomův tichý hlas a vrátil jej zpět do reality plné sladkých vůní a tlumených rozhovorů lidí sedících kolem.

„Ano,“ odpověděl a poprvé se nesnažil nijak bránit jemnému úsměvu, který mu vzápětí zkroutil koutky úst a zkrášlil jeho obličej, který poprvé působil o něco přístupněji. „Kdysi jsem běhával uprostřed deště.“

Tom vykulil oči a s otevřenou pusou se vůbec nesnažil zakrýt své překvapení. „Páni, jsi pro mě pořád větším překvapením,“ řekl se smíchem. „Já jsem tak líný, že se nedokážu přinutit běhat ani za hezkého počasí a tys běhal uprostřed deště?“

Bill cítil, jak mu lehce hoří tváře. „Jo,“ kývl hlavou. „Je to hodně osvobozující. Ulice jsou prázdné, nikde nikdo. Jen ty a tvé myšlenky.“

„Tos musel být často nemocný.“

„Občas jsem se tomu nevyhnul, ale nebylo to tak strašné.“ Bill se opět jemně pousmál. „Možná se k tomu někdy vrátím. Až bude Beth větší, protože teď mi nezbývá moc času.“

„Je moc milá,“ řekl Tom a očima přelétl spící tvář děvčátka. Ještě nikdy předtím se s podobným dítětem nesetkal. Byla tak chytrá a vnímavá, tak… opatrná. Tak Billovská.

„Je to anděl,“ dodal Bill s něžným úsměvem a jemně ji pohladil po čele.

Nezaslouží si to, čím prochází, pomyslel si v duchu a silně zatnul čelist, naštěstí se vzpamatoval dřív, než na něm Tom mohl zpozorovat jakoukoli změnu, nutící jej ptát se a nevědomky, a tím rýt do ještě nezhojených ran.

„Je tvoje rodina?“ zeptal se Tom opatrně, opravdu nechtěl, aby to vyznělo, že se o něm chce dovědět víc, než by si Bill přál, a to hned v první den, kdy spolu vedli relativně normální konverzaci. Nechtěl to zkazit a litoval svých slov, jen co je vyslovil.

Bill se však nezdál pobouřen. „Není, i když bych si to moc přál,“ šeptl a konečky prstů vpletl do jemných zlatých vlásků, opatrně, aby nezničil účes, který si pro dnešní den vybrala. „Je to dcera mojí sousedky. Bydlí v bytě naproti.“

„Kolik jí vlastně je?“ vyptával se Tom, když si všiml nenápadného stínu, který usedl na Billova víčka a donutil jej sklopit pohled a odvrátit tvář.

„Minulý měsíc jí byly tři,“ odpověděl tiše.

Začínal si být vědom toho, že Tomovi o sobě řekl až příliš. Rozhodně víc, než původně plánoval. Byl zmatený, ztráceje se ve svých myšlenkách, už se necítil být chráněn. Kruh, kterým se uzavřel před světem, náhle utrpěl tvrdý úder, na povrchu se objevily praskliny, kterými Tom nahlížel svým něžným pohledem přímo do Billova nitra.

Najednou Tom vyskočil na nohy tak prudce, až Bill na židli mírně naskočil a překvapeně zamrkal. Začínal uvažovat nad tím, jestli náhodou neměl mikrospánek, nebo tak něco.

„Vím, co nám oběma zlepší náladu,“ řekl vesele.

„Tome, jsem v pohodě, nepotřebuju, abys-“ zasekl se s mírně pozvednutým obočím. Opravdu netušil, co má Tom v plánu.

„Ještě jeden kus koláče. A námitky nepřijímám.“

„Tome, to ne… já už stejně budu muset… to opravdu není nutné. Vidíš? Usmívám se,“ a na důkaz svých slov jej obdařil jakýmsi nervózním pokřivením rtů.

„Námitky nepřijímám,“ zopakoval Tom, hravě na něj vyplázl jazyk a dřív, než stačil Bill jakkoli reagovat, zamířil do přední části cukrárny k velkému pultu se zákusky.

Bill sledoval jeho vzdalující se záda pobaveným pohledem, a když mu zmizel z dohledu, otočil hlavu a opět se zadíval z okna. V dálce u jezera spatřil nemocný platan; dlouhé křivé větve houpající se v divokých poryvech větru, mohutný suchý kmen, ze všech sil odolávající nezkrotnému živlu. Okolí za okny bylo zahaleno stíny a vodou, místy působilo až černo bíle a na pozadí toho zvláštního uměleckého díla vyvolával starý strom přímo mystický dojem.

Procitl ve chvíli, co se ozvalo cinknutí talíře o stůl a on před sebou spatřil další kus piškotového dortu a Toma s tím nejnevinnějším výrazem v obličeji.

„Děkuju,“ šeptl s plachým úsměvem.

„Nemáš za co,“ bylo mu stejně tichou odpovědí.

Bill vzal do rukou vidličku a roztřeseně se nadechl předtím, než si uždibl kousek koláče a přiložil si jej k ústům. Po celou dobu, co v ústech převaloval nadýchaný piškot a vnímal zvláštní třes celého těla, přemýšlel nad tím, kdy se to stalo.

Kdy Toma vpustil do svého života? Kdy mu dovolil stát se jeho plnohodnotnou součástí?

Zvedl hlavu; jejich pohledy se na několik vteřin potkaly, než se oba rychle sklonili ke svým zákuskům, maskujíc stoupající červeň ve tvářích.

Nedovolil mu to. Tom ale o svolení nežádal a byl si jistý, že i kdyby jej Bill odmítl, bylo by mu to jedno. Byl si jistý, že by se nehnul z místa a nadále jej sledoval svýma velkýma očima s pobaveným úšklebkem na rtech.

autor: B-kay