autor: Izzap
Matčina noční můra
Bill se v reakci na matčin zděšený tón přikrčil. Každý sval v jeho těle se třásl strachy, údy mu ztuhly. Ani se nehnul. Na myšlenku na to se otočit, aby vzbudil Toma, zapomněl, ostatně by to stejně bylo zbytečné, jelikož už slyšel chlapce za sebou, jak se vrtí. Vzadu na krku ucítil chlad, jenž se mu rychle šířil do tváří, byl to spalující chlad viny, který se v mžiku měnil na horkost.
Dveře ložnice se plně otevřely a narazily do zdi, což potvrdil křaplavý zvuk, který zarezonoval do ticha, jež následovalo po matčině zhrozeném výkřiku.
„Oh, můj… můj bože,“ zašeptala žena, natolik šokovaná, že nebyla schopná se pohnout.
Sotva stála, zmatená a zaražená, ve dveřích Billova pokoje a vykulenýma očima těkala po místnosti. Nicméně v pokoji žádné jistoty nenalezla. Nebylo tam nic, co by mohlo vymazat z její hlavy ty strašlivé myšlenky.
Tmavé kalhoty a bílá košile, což žena brzy identifikovala jako oděv jejího syna, byly pohozené na podlaze blízko věcí, o nichž matka usoudila, že jsou Tomovy. Dva páry bot také ležely na zemi tak daleko od sebe, že bylo jasné, že byly zouvané ve spěchu. Jedna z Tomových známých čapek doplňovala kupu rozházených svršků.
Ženě zavířilo v žaludku, a když se snažila polknout, nemohla kvůli suchu v ústech. Chytila se rámu dveří a obrátila zrak k synově posteli. Teď polkla a bylo to, jako by se třelo hedvábí o brusný papír. Znovu byla schopná se nadechnout, takže hlasitě zalapala po dechu. Ani si neuvědomovala, že předtím ho zadržovala.
Do očí jí vhrkly slzy z nedostatku vláhy – dokonce zapomněla i mrkat.
Napravila to tedy, a dokonce udržela oči zavřené déle, než bylo nutné, přičemž se modlila, aby, až je znovu otevře, se její výhled nějakým zázrakem změnil. Bylo to dětinské přání, byla si toho vědoma, ale protentokrát opravdu toužila po tom, aby se jí splnilo. Oh, jak jen si přála, aby až otevře oči, spatřila svého krásného roztomilého Billa smějícího se a hrajícího si na posteli, jako když byl malý chlapec. Poprvé si přála, aby šel vrátit čas. A aby šly některé události úplně vymazat. Přála si druhou šanci, aby mohla otevřít oči a vrátit se do doby před několika lety. Pravděpodobně, když bylo Billovi deset a byl tak mladinký a nevinný.
Ano, deset, to byl dobrý věk.
To byl bezstarostný rok, jak tak vzpomíná. Nebyly žádné starosti o to, aby z Billa vyrostl dobře vychovaný mladý muž. Byl dítě a užíval si dětství tak, jak měl.
Když bylo Billovi deset, nebyly žádné rozhovory o lásce – kromě lásky k rodině.
Myšlenka na Billa jako muže hledajícího krásnou manželku byla humorná, ta představa byla vzdálené bezpočet světelných let.
Ale přišlo to tak rychle, pomyslela si žena a opřela se o futro, uvolnila celé tělo. Příliš jsem ho do toho tlačila. A moc rychle, usoudila a v duchu se za to nakopla.
Roztřeseně se nadechla, narovnala a podívala se na postel. Obrátil se jí žaludek a měla nutkání uhnout pohledem, ale místo toho se přinutila dál ten výjev sledovat.
Billova víčka byla pevně zavřená.
Jeho rysy byly stažené do takové grimasy, že to vypadalo, že se Bill připravuje na ránu, která přijde. Přikrývku měl chlapec vytaženou ve výšce rukou, zakrývala většinu jeho těla kromě holé nohy vykukující dole s chodidlem zavrtávajícím se do matrace.
Přehoz, obvykle úhledně srovnaný, nyní ležel schumlaný v nohou postele.
Matčiny oči přejely přes synovo strnulé tělo a pak zaznamenaly nahé Tomovo tělo za ním. Žena znovu zavřela oči, pevně sevřela víčka a ještě pevněji sevřela futro, aby to ustála. Zasáhla ji vlna závratě, jež způsobila, že se pod ní začala houpat podlaha.
Chvilku počkala, než znovu otevřela oči, nicméně věděla, že pouhým mrknutím se nic nezmění.
Nemohl obelhat svou mysl.
Její syn a další chlapec se nazí objímali v posteli – bylo jasné, co se tu událo.
Matka v podstatě ani nepotřebovala nic vidět, aby odhadla, co kluci v tomhle pokoji dělali. Pach patrný ve vzduchu stačil. To hořké pronikavé aroma, na něž si až moc dobře vzpomíná. Bylo trochu jiné, než si pamatovala, stažené zvláštní bohatou vůní, ale její smysly ho i tak dokázaly rozeznat. Přímo ji to praštilo do nosu a přivolalo jí to vzpomínky na dávnou minulost. Ale místo toho, aby žena cítila vzrušení, slaný odér jí vháněl slzy do očí.
Pokojem se neslo její zalapání po dechu. Otevřela oči a pohledem automaticky spočinula na Billově posteli a na dvou chlapcích ležících v ní.
Její syn.
Její zlatíčko.
A ten příšerný kluk, který ji od začátku vytáčel.
Měla před očima něco neuvěřitelného. Ti dva byli… spolu, stejným způsobem jako milenci, a snažili se skrýt svou nevinnost v přikrývkách na Billově posteli – té samé posteli, do které ona ukládala svého synáčka každou noc, když byl mladší. Byla to ta samá postel, ty samé přikrývky a ten samý přehoz. Ženě se sevřelo srdce, zatímco myslela na všechny peřiny, jimiž přikrývala své dítě až po bradu, aby ho uchránila před temnotou.
V krku se jí utvořil knedlík.
Pořád stála ve dveřích, její tělo zamrzlo, nohy měla paralyzované, svaly roztřesené. Nevěděla, co dělat. Oči měla vlhké. A pálilo ji v nich… tak, že to bolelo. Hrdlo měla sevřené. Ústa se jí automaticky otevírala, jako by měla vykřiknout, ale z jejích úst nevyšel žádný zvuk. Výkřik zaniknul v jejím hrdle. Roztřeseně dýchala, zatímco se jí tělem šířila nechuť.
Chtěla brečet.
Chtěla křičet.
Chtěla se nakopnout za to, že na Billa tolik tlačila.
A hlavně chtěla utéct a předstírat, že se nic nestalo.
„Eleanor! Eleanor? Drahoušku, slyšel jsem tě křičet, co se-„
Její tělo se probralo vlivem jejího manžela, který spěchal do pokoje ujistit se, že je jeho žena v pořádku. Všechny starosti o choť byly ty tam, hned jak pan Trümper vběhl do ložnice a stal se třetím svědkem zakázaného rituálu, jenž se udál mezi jeho synem a tím klukem.
Ten kluk…
Pan Trümper cítil, jak se mu kroutí horní ret a krev mu jen vře.
Nechuť, zklamání, stud…
Bez váhání přikročil k lůžku, podlaha se prohýbala pod jeho těžkými kroky a prádelník se otřásl – podobně jako se Bill třásl pod přikrývkou. Černovlásek ještě víc zkroutil obličej, nicméně přiměl se k tomu otevřít na škvírku oči. Před sebou spatřil svého otce s rudou tváří.
Žíla, vždycky viditelně pulsující na otcově čele, když byl rozčílený, byla vidět tak jasně jako moucha na bílé zdi.
„Wilhelme Trümpere!“ zavrčel muž, jeho slovům bylo sotva rozumět. Rezonovala pokojem se zlověstným podtónem.
Pan Trümper došel k rozestlané posteli, právě minul kupu oblečení na podlaze a natáhl ruce třesoucí se zlostí. Bill i Tom už byli v pohotovosti. Očima horečně lustrovali pokoj a hledali únikovou cestu, ale žádnou nenašli. Billův otec byl už u čela postele. Zastavil se, nebyl si jistý, jak reagovat. Bylo očividné, že chce z obou chlapců vymlátit duši, ale zatím tomu pokušení odolává. Jako by debatoval sám se sebou, jestli si přeje, nebo nepřeje, aby na jeho syna byla vztažena jakákoliv ruka. Zatnul zuby, zpevnil čelist a pohlédl na dva třesoucí se mladíky na posteli.
Vypadali vyděšeně. Zkameněle. K smrti vyděšeně.
Během několika sekund se chlapci naprosto probrali. Byli teď plně vzhůru, ten tam byl opar, v němž se předtím nacházeli.
Zatímco se jim přikrývka sunula po těle dolů, snažili se ze všech sil vrůst do zdi. Tulili se jeden ke druhému v marné snaze stát se jedním člověkem. Tom měl paže ochranitelsky omotané kolem krčícího a třesoucího se Billa, tiskl si ho k hrudi, aby ho ubránil před jakýmkoliv násilím, jež bylo na obzoru.
„Wilhelme, bůh mi pomáhej, pokud-„
„Otče, prosím,“ přerušil ho Bill slabým hlasem.
Tom cítil Billovy slzy stékající mu na odhalený hrudník.
„Prosím co?“ procedil skrz zuby muž a zavrčel.
Bill se přimkl k Tomovi ještě víc a zavřel oči, aby nemusel sledovat otcův znechucený pohled.
Nemohl ho snést.
Ten pohled nenáviděl.
Byl jeho objetí už nespočetněkrát, ale nikdy předtím nebyl tak intenzivní, tak protkaný zlostí a čirým zklamáním.
Billovo srdce zasáhla vlna viny.
Popotáhl a zabořil obličej do dredáčova hrudníku. Tiše, roztřeseně, hlasem, který zněl, jako by patřil plačícímu dítěti, odpověděl: „Prosím, neubližuj nám.“
Tvář pana Trümpera v reakci na tu dětinskou žádost ztvrdla.
Tohle nebyla hra. Tohle nebyla malá nevinná lež.
„Tatínku, prosím, ne,“ mumlal Bill šeptem dál.
Jeho otec znovu zaváhal a zaposlouchal se do ubohých proseb svého syna. Tiše sledoval, jak si k sobě Tom Billa tiskne a vtiskává mu polibky do rozcuchaných černých vlasů, aby ho uklidnil. Obracely se mu z toho vnitřnosti. Chtělo se mu zvracet, jeho nekompromisní mysl způsobila, že se díval s nechutí a zklamáním na ten zakázaný vztah, který ti dva očividně sdíleli. Třásly se mu ruce. Zatnul pěsti, ale zase se přiměl je uvolnit. Silou vůle držel ruce u těla.
Bill nepřestával žadonit a nazývat jej tatínkem. Nakonec jeho rysy změkly.
Sledoval synovu zrudlou tvář. Vzpomínal na podobné výjevy, kdy trestal Billa jako malého chlapce za špatné chování. Někdy mu pláč pomohl k tomu, aby se vyhnul výprasku. Jindy Bill takové štěstí neměl.
Ale teď Bill neprosil o to, aby nedostal výprask.
A tahle situace byla z úplně jiné kategorie než „špatné chování“.
Nicméně rysy pana Trümpera dál měkly s každou sekundou, jež uplynula. A nakonec muž sevřel dlaně a odvrátil se od postele, otočil se zády k oběma chlapcům a promluvil k nim už klidněji. „Oba se upravte a poté dopravte své zad-“ Zarazil se, neschopný dopovědět to slovo. Zarazilo se mu v krku. Pan Trümper si odkašlal a pokračoval. „Dostavte se do mé kanceláře. Musíme si… promluvit.“
Tom sledoval, jak starší muž celý ztuhlý odchází a bere s sebou i svou manželku.
Zastavilo se mu srdce, jakmile spatřil Jamesovy zvídavé oči těkající z chodby po pokoji, než se s prásknutím zavřely dveře.
Viděl to, pomyslel si a vzpomněl si na deník.
Deník.
Sakra.
Přečetl si ho už čtyřikrát, o začátku do konce, slovo po slovu. James se nikdy nezmínil o ničem tak krutém, jako byl tenhle incident. Alespoň ne do takových detailů.
„Tomi, já se tolik, tolik omlouvám.“ Bill přerušil tok Tomových myšlenek klepajícím se omluvným hlasem. „Já… neměli jsme… Neměl jsem to dělat.“
Neměl dělat? Neměl dělat co? Být se mnou? Ptal se sám sebe Tom a sevřelo se mu z toho hrdlo. Ztuhnul a mírně zatlačil na Billova ramena, aby se odtáhnul. Podíval se černovláskovi do očí. „C-co tím myslíš?“ otázal se váhavě.
„Neměli jsme to dělat tady! A poté usnout? A teď to vědí! Můj bože, pane Kaulitzi, jsme mrtví!“
Dredatý mladík úlevou zavřel oči a tiše se zahihňal. Opřel si čelo o Billovo, poté se nahnul a objal andělské stvoření před sebou. „Bille,“ začal uklidňujícím šeptem. „Ke smrti máme daleko.“
Bill nesouhlasně zavrtěl hlavou. Zavrtal se do ohbí Tomova krku. „Přál bych si, abyste měl tentokrát pravdu, pane Kaulitzi, opravdu.“
Tom se rozněžněle usmál a přitáhl si černovláska blíž, stáhnul si ho na klín a skopl přikrývky. „Pane Trümpere.“ Udělal pauzu a políbil Billa do vlasů. „Měl byste mi tentokrát raději věřit, protože já vím, že všechno bude v pořádku.“
Bill se v Tomově objetí třásl jako osikový list, ramena se mu klepala a ze rtů mu unikaly usedavé vzlyky. Prsty bořil do Tomových ramen, z očí mu tekly slzy a popotahoval. Slova, jež vyšla z Tomových úst, zněla tak upřímně, že Bill mohl stěží uvěřit, že nejsou pravdivá – ovšem samozřejmě, že nemůžou být pravda. Jak by mohlo být všechno ´v pořádku´ po tom všem?
Byl přistižen v posteli s jiným klukem.
Vztah mezi dvěma chlapci byl v jejich městě něco neslýchaného.
Sex mezi dvěma lidmi stejného pohlaví…
Zavřel oči a sevřel Toma pevněji, zatímco myslel na nejhorší.
Vnitřní boj se v Billovi odehrával ode dne, kdy si uvědomil, že v něm dívky nevyvolávají stejné emoce jako jiní kluci. Kdy si uvědomil, že není normální v kontextu tehdejší společnosti, kdy si uvědomil, že je možná trochu jiný.
Ta vnitřní bitva, při níž se snažil určit, kde přesně ve světě lásky se nachází.
Dívky ho nikdy nedokázaly rozrušit. Alespoň ne tak jako Tom.
A teď se zamiloval do chlapce.
Zkoušel varovat sám sebe, když se s Tomem poprvé potkali a on se nemohl ubránit zrychlenému bušení srdce, kdykoliv mu byl Tom nablízku. Věděl, že takový vztah bude většina lidí vnímat jako špatný. Věděl, že takový vztah bude odsuzován, jedni ho uvidí jako hřích, druzí jako něco zakázaného. Věděl to, a stejně se beznadějně zamiloval a naivně si představoval, že dokáže skrýt svou lásku před vnějším světem. Že to bude navždy takové malé tajemství.
No, tak odteď už to tajemství není.
Co teď s nimi bude? Bill nikdy nebyl svědkem opravdového trestu za hříchy. S věšením na šibenici už je konec, nebo ne?
Nad tou myšlenkou se přikrčil.
Tom si toho pohybu všiml a zodpovědně upevnil své sevření, přitáhl si Billa ještě blíž a vtiskl mu několik uklidňujících pusinek do vlasů, přičemž mumlal, že všechno bude v pořádku. To slibuje.
„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptal se černovlásek šeptem a přejel si předloktím přes vlhké oči.
Tom usoudil, že teď rozhodně není vhodná chvíle na to zmínit Jamesův deník z budoucnosti, pokrčil rameno a nadzvedl Billovi hlavu, aby se mu mohl podívat do očí. Jemně se usmál a zachytil slzu, která se chystala razit cestu Billovou tváří. „Já… prostě mi v tomhle musíš věřit, dobře? Někdy prostě musíš skočit do propasti s ničím jiným než s vírou, že všechno bude nakonec v pořádku, chápeš?“ dokončil tiše s očima ztracenýma v těch černovláskových. V obličeji druhého chlapce se objevilo zmatení způsobené jeho slovy. Tom se usmál a přitiskl rty na ty Billovy v cudném polibku. „Jen na to později pamatuj, dobře?“ řekl poté, co se odtáhl.
Bill stále zmateně krčil čelo, ale i tak kývl. Tomova slova mu rezonovala v hlavě.
Jejich rozhovor přerušilo ostré zaklepání na dveře.
„Sakra,“ zamudroval Tom a postrčil Billa dopředu ke kraji postele.
„Wilhelme?“ To byl otec. Zlost z něj ještě nevyprchala, což bylo patrné z ledového tónu jeho hlasu.
Bill zavyl a popotáhl. Znovu si přejel rukou přes oči. „Hned tam budeme, otče!“ zavolal směrem ke dveřím a už se soukal do kalhot, zatímco se Tom začal přehrabovat v kupě svého oblečení.
autor: Izzap
překlad: Allka
betaread: J. :o)
original
Tohle bylo opravdu brutální. Jsem zvědavá, co se Billův otec chystá udělat…Doufám, že to dopadne dobře a že je neodvleče někam do blázince
Chudinka Bill, on se vážně bál, že je otec zmlátí! Doufám, že k tomu už nedojde a že jen poručí Billovi vypadnout a neztrapňovat rodinu, takže by mohl odejít s Tomem do budoucnosti 😀 Nicméně to bylo zajímavé, doufám, že já svoje dítě nenačapu v posteli s nikým, ať už holkou nebo klukem 😀
Děkuji moc za překlad 🙂
Jsem zvědava jak to otec Billa vyřeší.
Chúďatká zamilované:) Billa mi je naozaj ľúto, tak veľmi sa bojí, a bude musieť opustiť najbližších:( som zvedavá či pôjdu za otcom a rozlúčia sa alebo rovno zdrhnú preč.
Ďakujem za kapitolu.
Já vím, že museli být vyděšení a mělo by mi jich bylo líto a tak dále, ale když mě se vždycky při čtení téhle scény chce strašně smát :DDD Hlavně u té Billovy matky, která si hned začala představovat, že je Billovi maximálně deset a hraje si v posteli a ona jej ukládá…jen aby si nemusela připustit, že ho skutečně vidí v posteli nahého a s Tomem :DDD
Díky za super překlad!
Tak… a je to tady. Musím uznat, že zatím se Billovi rodiče ovládají. Na to, jaký právě prožili šok, to s nikým z nich neseklo. 😉
Teď nás ovšem čeká verdikt Billova otce. předpokládám, že nařídí, aby Tom neprodleně zmizel a už se neukazoval, a Bill dostane nařízeno se oženit, aby přišel na "jiné" myšlenky. Tenkrát si lidí ještě mysleli, že se jedná jen zvrácenou kratochvíli, která se nemusí opakovat. Co tenkrát… ještě dnes se bohužel pár takových najde. Tupci.
Díky za kapitolu, těším se na pokračování.
Chudinka Billa! 🙁 Pro něj samotného to taky musel být velký šok takhle vidět svoje rodiče, že je načapali. Hlavně je mi strašně líto, jak je z toho špatný a bojí se. 🙁
Na to všechno ale musím říct, že se Billovi rodiče zatím drželi. Samozřejmě ještě nevím, co přijde teď, když se mají dostavit do otcovy kanceláře, ale asi jsem čekala nějaký záchvat maminky a upřímně jsem se trochu bála, že klukům minimálně jedna pořádná facka od tatínka přiletí. Takže za mě je to zatím fajn. Jen se opravdu trochu bojím toho, co ještě přijde. I kdyby Billa vyhodili, vím, že Bill má kam jít a jen bych za to byla ráda, ale na stranu druhou zase vím, že by se Bill strašně trápil. Takže jsem zvědavá, jak to nakonec všechno dopadne. 😉
Moc děkuji za báječný překlad! 🙂