autor: Emilia
Potemnělé úzké uličky, v nichž se vznášel pach z kanalizace a smog. Vysoké panelové domy s ošoupanou omítkou, většinou pomalovanou grafitti. Spousta opuštěných squat budov. Zaneřáděná dětská hřiště, špína, hluk… ve vzduchu viselo nebezpečí. Byl zase doma. Nasával atmosféru gheta, jak kráčel kolem známých míst. Bylo to poslední místo, kde by se běžný smrtelník chtěl nacházet, a on přesto pociťoval, že mu to tu, zatímco byl pryč, chybělo. Vyrostl tady, znal každý kámen, každou skulinku a uličku. Zastavil se, když dorazil k jednomu domu a pohlédl vzhůru na to, kam až dosahovala jeho výška. Poté vešel dovnitř a vyjel klecovým výtahem do 7. patra. Jak kráčel chodbou, slyšel od každých dveří hluk a řev. Stavba nebyla moc kvalitní a stejně tak zvukové zabezpečení. Byty byly malé a stěny tenké… lidé tam byli naskládání na sebe jako slepice v klíckách. Zabušil na dveře a chvíli čekal, než se otevřely. Stanula v nich černá žena s rasta copánky. Když Billa uviděla, usmála se a objala ho na přivítanou.
„Ďáble, jsi zpátky.“
„Bí, rád tě vidím. Co to máš vepředu za batoh?“ Pozvedl Bill obočí, jak se k němu pořádně nemohla přiblížit přes břicho.
„No jo. Čekáme malý.“ Rozzářila se.
„Bí, kdo to je?“ Slyšel zařvat známý hlas odněkud z bytu.
„Dotáhni sem svůj černej zadek.“ Zařvala na něj Brenda a vtáhla Ďábla dovnitř.
„Ty prašivej pse, jsi zpátky.“ Zahalekal překvapeně Fred, když zjistil, kdo k nim přišel na neočekávanou návštěvu, a jal se svého kumpána řádně přátelsky přivítat.
„V celé své kráse.“ Ušklíbl se Bill a šel se s Fredem usadit do menšího obývacího pokoje, kde se nacházel, než Ďábel dorazil.
„Takže co, teď z tebe bude fotřík?“ Pozvedl Bill obočí a žuchnul sebou na pohovku.
„Vypadá to tak. Prostě se to stalo, tak jsem si řekl, sakra, proč ne.“ Pokrčil Fred rameny a upil z rozpité sklenice piva.
„Jsi magor, kámo.“ Zachechtal se Ďábel. On dítě rozhodně ve svém osudu neměl. Nechtěl by přivést dalšího člověka do téhle zpropadené díry a neměl tím na mysli gheto.
„Možná.“
„Dáš si taky pivo?“ Zeptala se Bí Ďábla a ten jenom s díky zakroutil hlavou.
„Je na mě brzo, ale kafe by bodlo.“ Požádal ji a Fred se na něj s údivem podíval.
„Odkdy je na tebe brzo? Začínal jsi i ostřejšíma věcma.“
„Trochu jsem ubral plyn, začínám to na sobě cejtit.“ Ušklíbnul se Ďábel.
„Stárneš, Ďáble.“ Popíchl ho Fred.
„Možná, ale v tom případě seš už ty jednou nohou v hrobě.“ Oplatil Ďábel Fredovi.
„Tady to je.“ Bí před Billa postavila hrnek silné černé neslazené kávy, tak jak měl nejradši, a odebrala se do ložnice žehlit prádlo, aby jim poskytla soukromí.
„Takže jsi zase zpátky?“
„Ne tak úplně.“ Bill se nahnul pro kávu a opatrně z hrnku usrkl. Fred upil ze své láhve piva a čekal na Ďábla, až bude pokračovat.
„Vrátil jsem se pro něco, co jsem tu tenkrát nechal, když jsem vzal roha. Ale do týhle bohem zapomenutý díry se už nevrátím.“ Objasnil Fredovi.
„Nechyběl ti sladký domov?“
„Trochu, ale je až moc sladký na to, abych tu položil kotvu.“ Ušklíbnul se kytarista.
„Kde jsi celou tu dobu byl?“
„Tak různě.“ Ďábel Fredovi neprozradil, kde konkrétně celou dobu trávil čas. Ale Fred takovou odpověď čekal, a tak se dál nevyptával.
„Bylo to tu vostrý, když jsem se zdejchnul?“ Nadhodil Ďábel.
„Jako kráva, kámo. Starej kobrák byl úplně bez sebe a dělal ve svejch řadách šílený čistky. Neprokázalo se ale, že by někdo z nich byl krysa. Tak to vzal jako riziko v podnikání.“ Ušklíbnul se Fred. „Každopádně jsme se museli mít na pozoru. Většina těch prachů, co jsem měl, je v tahu. Nechtěl jsem bejt moc na vočích, tak jsem nedělal do žádný fachy, chápeš, no a z toho, co zbylo, jsem si pořídil malou pěstírnu u nás ve zkušebně.“
„Fredstere, Fredstere, ty jeden prasáku.“ Zakroutil Bill s úšklebkem hlavou, ale nepřekvapovalo ho to.
„No co, musím se votáčet, když je teď Bí v jináči.“
„Už nechodíte zkoušet?“
„Co tě nemá. Od tvýho odjezdu to nebylo vono, takže jsme to položili.“
„Máš recht, byl jsem jedinej, kdo tomu dával šťávu.“ Mrknul na Freda Ďábel.
„Ale měli bysme to dát znova do kupy a zavzpomínat na starý dobrý časy.“
„Slejzáš se s ostatníma?“ Zajímalo Ďábla.
„Sem tam s Gustavem. Ricki se vocaď vypařil. Odjel za ty prachy někam do háje, říkal, že tu nebude mrhat svým talentem. Jenže to ten kretén neví, že žádnej nemá.“ Zachechtal se Fred a Ďábel se k němu přidal.
„Byl osina v zadku, vždycky mě sral.“ Přisvědčil.
„Jo, já vím. Teď je vod něj klid.“
„Co si se svým podílem udělal ty?“
„Velký věci, kámo, velký věci.“ Řekl Ďábel se záhadným úšklebkem. Fred věděl, kdy se přestat vyptávat. To byla jedna z věcí, které na něm Ďábel oceňoval. Nestrkal nos do věcí, do nichž mu nic nebylo.
„Musíme dát echo Stavovi a někde se srazit.“
„Jasný, jenom dávej bacha. Nechci, aby se nějak extra rozkřiklo, že jsem zpátky.“
„Jasná věc brácho, jasná věc.“
…
Tom zrovna sbíhal schody a mířil do kuchyně, když mu zazvonil telefon. Dívali se s Theem v jeho pokoji na televizi a dostali žízeň, tak se nabídl, že zaběhne dolů pro něco k pití. Vysoukal svůj zvonící mobil z kapsy a na displeji uviděl neznámé číslo. Netušil, kdo mu mohl volat, ale hovor přijal.
„Haló?“
„Čekal jsem něco jako, co chceš, abych si ze sebe sundal první.“ Tom okamžitě poznal hluboký chraptivý hlas.
„Bille?“
„Tohle není moc lechtivá linka.“ Tom slyšel v jeho hlase úšklebek, přestože ho nemohl vidět.
„Vážně vtipný. Co chceš?“ Odfrkl si. Nemohl ovšem popřít, že jeho tělo reagovalo už na kytaristův hlas a srdíčko tam někde uvnitř poskočilo radostí z toho, že mu volá.
„Mmm, to začíná být lepší.“ Řekl provokativně starší muž.
„Víš co, neodpovídej.“ Zabrzdil ho rychle Tom. „Proč mi voláš?“ Zkusil to otázkou, která vyzněla v dané situaci méně nemravně.
„Přece spolu už zase kámošíme. Sám jsi to řekl.“
„Takže?“ Tom čekal na to, co z kytaristy vyleze.
„Takže se mnou pojď ven.“
„Nemůžu s tebou jít jenom tak ven.“ Oponoval Tom, ačkoli jeho splašené srdce křičelo okamžité ano.
„Kdo říkal, že to bude jenom tak? Vybírám za to poplatky. Platí se hříchy.“
„Tak to máš smůlu, protože já žádné neprovozuju. Navíc tu mám Thea.“ Tom Billa nemilosrdně setřel.
„A?“ Odvětil Bill nevzrušeně. Samozřejmě si to všechno opět představoval jednoduše.
„A? Měli bychom spolu trávit čas, než odjede. Je tu jenom na dva týdny.“
„Měli byste? Vidím, že je to samá romantika.“ Utrousil kytarista jízlivě.
„Náhodou je. Theo je citlivý, vnímavý a milující. A umí mi projevit náklonnost.“ Prskal Tom trochu vztekle do mikrofonu. Měl tendence před Billem vypichovat všechny Theovy kvality, obzvlášť tu poslední, kterou kytarista nikdy neoplýval.
„Blá blá samý klišé. To musí být vážně vzrůšo.“ Starší muž schválně nasadil znuděný tón. Tom si dokázal živě představit, jak u toho protáčí oči.
„O co ti jde?“ Zeptal se Tom zamračeně.
„O zachování dobrých přátelských vztahů.“ Odpověděl Ďábel nevinně.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad.“ Tom si nebyl jistý, jestli si ohledně staršího muže věřil natolik, aby mu mohl znovu čelit.
„Jen se bojíš.“ Bill trefil do černého jako většinou.
„Tss to ani náhodou, a čeho jako?“ Bránil se Tom.
„Být se mnou o samotě.“
„Měl bys přestat být tak zatraceně samolibý.“ Prskal Tom.
„Ne, díky. Takže?“ Kytarista nerad chodil kolem horké kaše a nechtěl to již prodlužovat.
„Takže si to rozmyslím a ozvu se.“ Řekl nakonec Tom. Nechtěl odpovědět ne, ale bál se říct ano.
„Tahle nabídka má jen omezený limit.“ Zdálo se však, že se starší muž s touhle odpovědí nespokojil.
„Agrrrr, jseš nemožnej. Tak fajn.“ Z Toma nakonec pod nátlakem vypadl souhlas, a už teď toho litoval.
„Kde tě mám nabrat?“
„U parku. Napíšu ti v kolik. Musím se domluvit s Theem.“
„Okay. Měj se, Panenko, brzy se uvidíme.“
„Jo, ahoj.“
Poté co se rozloučili, byl hovor ukončen druhou stranou. Tom zíral na displej telefonu a zakroutil hlavou.
„Panebože, Kaulitzi, ty jsi vážně cvok.“ Zanadával sám sobě nahlas.
„Tady jsi. Zdržel ses, tak jsem si řekl, že ti pomůžu.“ Theo strčil hlavu do dveří kuchyně a široce se na Toma usmál. Dokráčel blíž a objal ho kolem ramen.
„Jenom jsem volal s Ericem.“ Zalhal pohotově Tom. „Poslyš, myslíš, že by ti nevadilo, kdybych s ním dneska strávil den o samotě? Uhm, víš, bude bydlet dost daleko a já se s ním uvidím maximálně o prázdninách, když sem přijede.“ Tom nevěděl, co jiného si vymyslet, a věděl, že Eric ho podrží, i když ho pravděpodobně pěkně sprdne za důvod tohohle mlžení. Pokud mu ho ovšem nesdělí, všechny zúčastněné strany zůstanou v klidu.
„Jasně, lásko. Naprosto to chápu. Vyrazím si někam s Benem. Hádám, že už mu doma stejně lezou krkem.“ Theo s odpovědí neváhal. Snažil se Tomovi vycházet ve spoustě věcí vstříc. Byl tak chápavý, podporující a milující. Tom si pomyslel, že si ho nezaslouží. Nestydatě mu tu lhal a ještě k tomu se dobrovolně připravil o čas, který s ním mohl do konce jeho blížícího se odjezdu strávit. Ale už to nemohl vzít zpátky. Souhlasil s tím a už nemohl couvnout. To by totiž ukázal svůj strach. Nechtěl vypadat před Billem vystrašeně a křehce.
„Jsi úžasný, už jsem ti to říkal?“ Tom Thea pevně objal a vtiskl mu malý polibek na rty.
„Říkal, ale já si to rád poslechnu znovu.“ Usmál se Theo.
„Tak jo, jdu mu zavolat.“ Tom se od Thea odtáhl, a zatímco držel telefon stále v ruce, najel do kontaktů.
„Nevolal jsi s ním před chvílí?“ Podivil se Theo.
„No jo, já jen… říkal jsem mu, že se tě nejdřív optám a dám mu vědět, když s tím budeš v pohodě.“ Tom se krátce zakoktal. Kdo se ve všech těch lžích měl orientovat? Už si ani nepamatoval, co plácal za hlouposti. Lhát rozhodně nebylo lehčí, jak někteří tvrdili.
„Fajn, já jdu dát taky vědět Benymu. Počkám na tebe v pokoji.“ Tom počkal, až Theo vyšel z místnosti, a poté ještě nakláněl hlavu na chodbu. Když byl z doslechu, rychle vytočil Ericovo číslo.
„Tome?“ Ozval se do telefonu jeho nejlepší kamarád.
„Ahoj, Ericu. Potřebuju, abys mě kryl.“ Zašeptal Tom do mikrofonu, přestože Theo již nemohl nic slyšet. Opatrnosti ale nebylo nikdy dost.
„Taky tě zdravím. Jak se máš, Ericu, nechceš si třeba vyrazit?“ Utrousil Eric uštěpačně.
„Promiň, na tohle zrovna nemám čas.“
„Co se stalo, proč chceš, abych tě kryl?“ Eric poznal z tónu Tomova hlasu, že ho nežádá jen tak.
„Řekl jsem Theovi, že jsme domluvení a půjdeme dnes ven na jeden den.“ Vychrlil Tom.
„A proč jsi mu to říkal?“ Ptal se Eric udiveně.
„Protože si potřebuju něco zařídit a on u toho být nemůže.“ Tom se snažil vyhnout hlavním detailům.
„Jsi tajemný jak hrad v Karpatech.“
„No tááák uděláš to pro mě?“ Prosil Tom.
„A co mám říct asi tak Rině? Nemůžu se jí jen tak najednou zbavit.“
„Někam ji vezmi. Někam hodně daleko, hlavně, ať se nepotkáte s Theem a Benem. Zkusím od něj ještě vyzvědět, co plánují, a dám ti vědět.“
„Alespoň mi řekni, o co jde, když už ti budu krýt zadek, Kaulitzi.“ Eric se nechtěl nechat odbýt tak snadno.
„To ti nemůžu říct.“ Tak z toho nevyvázl tak hladce, jak si myslel, že by to mohlo jít.
„Já naopak pořád můžu říct ne.“ Eric na něj vytvářel nátlak a Tom si pamatoval, co se stalo posledně, když před ním tajnůstkařil ohledně Billa. Bylo lepší mu to říct, ačkoli Ericovu reakci předem tušil.
„Ach jo. Tak fajn. Jdu ven… s … Billem.“ Dodal s krátkými odmlkami.
„Jdeš ven s kým?! Zbláznil ses?“ Vykřikl Eric do telefonu šokovaně.
„Hlavně se nerozčiluj.“
„Vždyť jsi říkal, že ho už nechceš vidět. Už jsi zapomněl, jaké jsi měl kvůli němu trable?“ Eric měl pocit, že snad zradil sluch a tohle byl jenom hloupý vtip.
„Jistě že nezapomněl. Prostě se to nějak semlelo. Uděláš to pro mě?“ Tom zněl zoufale a Eric se nechal přemluvit, ač nerad.
„Co mám s tebou dělat. Ale říkám ti na rovinu, že se mi to nelíbí. Hlavně neudělej nějakou blbost. A dávej si pozor, aby se to neprovalilo, protože jestli na to Theo přijde…“ Eric to nedořekl, ale Tom moc dobře věděl, co by to znamenalo.
„Já vím, já vím. Díky! Jsi nejlepší ze všech nejlepších. Musím končit, pa.“
„Počkej…“
Tom rychle zavěsil, aby umlčel jakékoli další případné Ericovy protesty. „To bychom měli.“ Oddechl si hlasitě.
„Zlato? Tak co, zvedl ti to Ben?“ Tom se nenápadně pídil, když vtančil za Theem zpátky do pokoje se dvěma sklenicemi džusu.
„No jo. Zajedem se asi projet k jezeru na východ od města.“ Informoval ho Theo a Tom se zaradoval, že to z něj nebude muset nějak nenápadně páčit.
„To je skvělý, doufám, že si to užijete.“
„Budeš mi chybět.“ Theo na Toma udělal smutný obličej.
„Ty mně taky. Večer se uvidíme.“ Tom se na Thea sladce usmál a podal mu sklenici.
…
Tom byl na místě setkání první. Po cestě si to nejméně třikrát chtěl rozmyslet a vrátit se zpátky, ale nohy ho neposlouchaly. Nervózně podupával botou, když k němu z dálky dolehl silný zvuk motoru. Postupně se přibližoval a jemu se začal kroutit žaludek. Jen dýchej, Tome, jen dýchej, nic to není. Opakoval si v duchu. Otočil se na patě, jakmile se zdroj hluku ozval přímo za ním. Kytarista vypnul motor, ladně seskočil na zem a odklopil si na helmě záklopku na oči.
„Hey, Panenko.“
„Čau.“ Tom Billovi stroze opětoval pozdrav. Stahovalo se mu hrdlo a nějak nebyl schopný ze sebe vysoukat nic delšího.
„Jsi tu brzy.“ Konstatoval kytarista. Měli sraz v 16:30 a on dorazil na místo o necelých deset minut dříve.
„Nerad chodím pozdě.“ Pokrčil Tom rameny a snažil se vypadat nezaujatě.
„Nebo ses mě nemohl dočkat.“ Prohodil Ďábel škádlivě.
„Tak o tom si můžeš nechat zdát.“ Odfrkl si Tom a natočil hlavu na stranu. Záměrně se vyhýbal pohledu staršího muže.
„Vystrkuješ drápky tak brzy? A to jsme ještě neměli ani předehru.“
„Hodláš tu do mě rejpat? Nebo mi prozradíš, co budeme dělat?“ Tom na okamžik spojil s Billem pohled. Hned na to jím ovšem uhnul.
„Zvednem kotvy.“
„A kam pojedeme?“ Zajímalo Toma.
„Někam, kde je mnohem větší sranda.“ Protáhl záhadně kytarista. Sundal si batoh, který měl na sobě. Tom si ho zprvu ani nepovšimnul. Vytáhl z něj helmu a podal ji Tomovi. Ten si ji od něj váhavě vzal a nasadil si ji na hlavu.
Zadíval se na motorku a pomyslel si, že to byla už nějaká doba, co na ní s kytaristou naposledy jel. Ani si neuvědomoval, jak mu ten pocit chyběl. Rozevláté vlasy, vůně kůže a motoru, rychlost… Billova blízkost. Z myšlenek ho vyrušilo zavrčení motoru, jak Bill nakopl motorku, a Tom se za něj roztřeseně nasoukal. Musel se při tom přichytit jeho ramene. Na Billově motorce se bohužel nebylo vzadu čeho chytit, a tak byl nucen omotat svoje paže kolem pasu staršího muže. Do nosu ho udeřila jeho ostrá mužná vůně a pach kůže z bundy.
„V poho?“ Otočil se na něj Bill. Tom pouze pokýval hlavou a kytarista přidal plyn.
Když se rozjeli, nemohl zabránit slastnému přivření očí. Nechtěl se při tom rozplývat, ale bylo to jako za starých časů, kdy s Billem jezdil. Kolem neexistovalo nic, jen oni dva na černé krásce z pekla. Nemohl ty pocity v sobě udusit, byly příliš silné. Jeli asi dvacet minut, když kytarista zastavil, ale motor nevypnul.
„Kde to jsme?“ Tom se podíval kolem. Byla to dráha, převážně z asfaltu, sem tam se prolínala s malými překážkami z jílu a přírodního povrchu.
„Na dráze. Tady se dá teprve pořádně zajezdit.“ Bill musel mluvit hlasitěji, aby ho bylo přes řev motorky slyšet.
„Vypadá to dost nebezpečně.“ Podotkl Tom, jak si prohlížel prudké zatáčky a vyvýšené plochy.
„Proto je to sranda. Ready?“ Zvedl kytarista obočí v otázce.
„Může se s tebou člověk vůbec někdy na něco připravit?“ Vznesl Tom řečnickou otázku.
„Pohybuj se jako já, hlavně se nenakláněj na druhou stranu, až budu klopit. A pořádně se drž.“ Starší muž mu bez reakce na Tomovu předchozí poznámku zadal instrukce a se zahrabáním se rozjel. Tom se ho pohotově zachytil, jak ho síla startu vymrštila dozadu. Nemohl popřít, že jeho srdce zaplesalo vzrušením. Ze začátku se v zatáčkách trochu obával a byl si nejistý, zda je dobrý spolujezdec a není pro Billa spíš přítěží. Po pár kolečkách už ovšem cítil jenom vzrušení a v žilách mu začal kolovat adrenalin. Byli dokonale sladění a Tom v tomhle plně kytaristovi věřil. Věděl, že umí jezdit pravděpodobně lépe než chodit. Bill s ním vyjel i pár vyvýšených překážek a menší skokánky. Když jeli po rovině, Ďábel zpomalil a zakřičel přes zvuk motoru na Toma.
„Teď se pořádně drž, Panenko.“
„Proč? Co chceš dělat?“ Zeptal se Tom a nevěděl, co čekat.
„Uvidíš, hlavně se nepouštěj.“ Tom neměl čas na protesty, protože sotva to kytarista dořekl, značně přidal plyn, a najednou se přední kolo odlepilo od asfaltu.
„Panebože!“ Zapištěl Tom a držel se staršího muže jako klíště. Jeli po zadním kole. Tom byl v šoku, částečně vyděšený k smrti a na druhou stranu se mu to líbilo a cítil se šíleně. Jako by si snad vzal nějakou drogu.
„Whoooooa.“ Zavýskl po chvíli a začal se šťastně smát. Začal si to užívat. Cítil se volný, odvázaný a vzrušený. Ale paradoxně zároveň i bezpečně, protože věděl, že kytarista má vše pevně v rukou. Měl kontrolu. A Tom začínal mít pocit, že nejenom nad motorkou. Objeli ještě jedno kolečko, a pak Bill smykem zastavil a vypnul motor.
„Ehm už se můžeš pustit. Ne, že bych si stěžoval.“ Ušklíbl se Bill a Tom z něj urychleně sundal ruce, jakmile si to uvědomil. Oba slezli z motorky a Tom se posadil nedaleko na trávu, kde si sundal i helmu.
„Jsi šílenec.“ Vyhrkl, ale neubránil se drobnému úsměvu.
„A tobě se to líbilo.“ Ušklíbl se Bill a svalil se vedle něj.
„Možná.“ Vyplázl Tom špičku jazyka.
„No tak, Panenko, proč se držíš tak zpátky?“
„Nejsem zvyklý cítit se takhle.“ Tom sklopil pohled a zadíval se na svoje ruce.
„Svobodně? Vzrušeně? Je to neuvěřitelný pocit, že? Když pevně stiskneš řídítka a nakopneš ji. Slyšíš, jak vrní a polije tě horko, cítíš její sílu a zrychlí se ti dech. A jak tam votočíš plnou, začne ti bušit srdce a ty máš pocit, že je najednou všechno tak snadné.“ Starší muž šeptal chraptivě blízko u Tomova ucha. Ten začal zrychleně dýchat a srdce mu o překot naráželo do hrudi, jako by ji chtělo prorazit. Byl paralyzovaný. Otočil se čelem ke kytaristovu obličeji. Dělilo je od sebe pár centimetrů. Díval se do těch ďábelských temných svůdných očí a připadal si na okamžik ztracený.
„Bille, já…“ Tom chtěl něco říct, ale zradil ho hlas.
„Žádný strachy.“ Bill se od něj odtáhl do bezpečné vzdálenosti a Tom úlevně vydechl, ale současně cítil zvláštní závan chladu.
„Řekl jsem, že se budu držet zpátky, dokud neřekneš jinak.“ Ušklíbnul se Bill.
„Což se nestane.“ Dodal pohotově Tom. „Nevidím u tebe nikde elektronku.“ Tom otočil téma úplně jinam a snažil se zastavit třas v prstech.
„To sis všiml brzo.“ Zašklebil se kytarista.
„Všiml jsem si už posledně, jenom jsem se tě na to zapomněl zeptat.“ Objasnil Billovi Tom. Už jak za ním byl v jeho bytě, ho to cvrnklo do očí, jenom ztratil myšlenku a dech, když se k němu Ďábel přiblížil na malou vzdálenost a začal se ho dotýkat na rameni. To mu ale přiznat nemohl.
„Utnul jsem to úplně.“ Pokrčil Bill rameny.
„To je dobře.“ Usmál se Tom. „Myslím, dobře pro tebe.“
„Dost jsem ušetřil. Celkem to lezlo do škváry.“ Řekl ledabyle, ale pravý důvod měl úplně jiný původ. Byl to otravný hlásek jedné Panenky v jeho hlavě, který se mu připomínal vždy, když měl tendence si zapálit. Nedokázal ho přemoct, ani když se sebevíc snažil. Přišel si úplně pošahaně, protože většina lidí by byla ráda za to, že se jim podařilo úspěšně přestat s takovým nekalým zlozvykem. On se ovšem ze vzdoru snažil o pravý opak, což nakonec stejně nemělo žádný účinek. Pomyslel si, že se z něj stala strašná měkkota.
„Tvé zdraví je důležitější, než peníze, nemyslíš?“ Tomovi se nelíbilo, jak se o sebe kytarista vůbec nestaral. Vždycky mluvil, jako by mu bylo úplně jedno, co s ním bude.
„Je to jedna z výhod.“
V konverzaci je vyrušila příchozí sms. Tom ji otevřel a v rychlosti přečetl.
„Měl bych jet domů.“
„Manžílek už se po tobě shání?“ Ušklíbl se Bill.
„Jo, tak nějak.“
„Ví o nás vůbec?“ Když to starší muž dořekl, vyznělo to, jakože spolu snad něco mají.
„Není žadné my. A ne, neví, posledně jsi nebyl moc přátelský.“ Objasnil Billovi Tom rázně.
„To jsem ani nezamýšlel.“ Odvětil nevzrušeně starší muž.
„Mohl bys být milejší.“
„Rád bych, ale ty mě nechceš nechat.“ Bill se ušklíbl.
„Odstup, satane.“ Tom do něj malinko strčil a přes rty mu přeběhl nepatrný úsměv. Staršímu muži chyběly opravdu už jenom růžky na hlavě.
„Pojedeme?“
„Jo.“ Bill vyskočil na nohy a podal Tomovi ruku. Ten se nechal vytáhnout a oba přešli k motorce. Cesta zpátky uběhla tak rychle, že než se Tom stačil vzpamatovat, stáli před jejich domem. Konstantine byla na víkend s Aldem, a Theo měl dorazit chvíli po Tomovi, takže tu nebyl nikdo, kdo by je mohl nachytat. Až na Adušku, která se mihla za závěsem. Zrovna byla v jídelně a zalévala u okna květiny.
„Tak jsme tu, mylady.“ Kytarista si od Toma vzal helmu a schoval ji do batohu.
„Jo. Bille?“
„Hm?“ Kytarista se podíval na Toma a jejich oči se setkaly.
„Dneska na té dráze to bylo vážně skvělý.“ Řekl Tom a trochu se začervenal.
„Já to jinak ani neumím, znáš mě.“ Bill se jako vždy frajersky usmál. Uvnitř sebe byl ale rád, že se to Tomovi líbilo a že mu dovolil s ním strávit nějaký čas.
„Jistě.“ Protočil Tom hravě oči.
„Měj se, Panenko.“
„Ty taky. A jeď opatrně.“
Starší muž nakopl motorku a za okamžik Tom pozoroval jeho záda, než se mu z dohledu vytratil úplně. Zasněně se pousmál a skousl si ret. Vesele poskakoval do domu.
„Ahoj, Sluníčko. Tedy ty celý záříš.“ Adelaide Toma odchytila ve vstupní hale a vědoucně se usmívala.
„Co, nezářím.“ Zakroutil Tom odmítavě hlavou, ale dobrá nálada z něj vyzařovala na sto honů.
„A ten úsměv, co ti málem zbořil tvář, jsem si jen představovala?“ Tom v duchu zaklel nad tím, jak je Adelaide všímavá, a okamžitě svěsil koutky.
„To už člověk nemůže mít ani dobrou náladu?“
„Ale jistě. Zvlášť když za ni může jeden drzý kytarista.“ Adelaide Tomovi odhalila, že se o jejich tajném dostaveníčku dozvěděla.
„Tys nás viděla?“ Tom vykulil oči.
„Náhodou.“ Adelaide Toma ujistila, že je rozhodně záměrně nešpehovala.
„Oh.“
„Takže jste zakopali válečnou sekeru?“ Zeptala se Toma zvědavě.
„Možná. Jsi z toho nějaká nadšená.“ Tom přimhouřil podezřívavě oči.
„Jsem ráda, že se to mezi vámi urovnalo. Mám Billa ráda.“
„Nebyla jsi to ty, kdo byl zezačátku nedůvěřivý?“ Pozvedl Tom obočí a založil si ruce na hrudi.
„To jsem ho neznala, teď je to jiné. Zvykla jsem si na něj. Je s ním sranda.“
„Někdy až moc velká.“ Přisvědčil Tom a měl tendenci čas strávený s Billem porovnávat s chvílemi, kdy byl s Theem. Co se týkalo zábavy a adrenalinu, jasně vítězil Bill. Bohužel pro Toma.
„A má hezkej zadek. V té jeho kombinéze hezky vyniká.“ Adelaide utrousila nemravnou poznámku a Tom se zatvářil pohoršeně.
„Aduško!“
„No co, já být mladší, tak nevím, nevím…“ Zachechtala se Adelaide.
„Ty jsi myslím taky pěkné kvítko, že?“ Zakroutil Tom hlavou, ale musel se u toho uculovat.
„Ahoj zlato.“ Přerušil je Theo, který vešel do místnosti. Aduška je nechala o samotě. Jakmile se Theo vyzul, přišel k Tomovi a chystal se mu dát pusu na rty. Ten ale trochu ucukl, a tak se Theo setkal rty pouze s jeho tváří.
„Vše v pohodě?“ Podíval se na Toma zmateně.
„Jo, jenom mám pocit, že mi začíná opar, nechci, abys to chytil.“ Tom ze sebe pohotově vystřelil další lež. Věděl, že to bylo naprosto pošahané, ale uvnitř sebe cítil, že Thea teď nemůže líbat. Ne po dnešku s kytaristou, kdy ho měl zase plnou hlavu.
„Oh, nikdy jsem opar neměl.“ Theovi to ovšem evidentně nevadilo a znovu se k Tomovi nahnul. Ten se zaklonil, aby se mu vyhnul.
„Nikdy neříkej nikdy.“ Upozornil ho se zdviženým ukazováčkem. „Co dnešek, užili jste si s Benem?“ Rychle se ho zeptal na dnešní den, aby se k tomu polibku už nemuseli vracet.
„Jo. Zajezdili jsme na skútrech, pokecali. Co vy s Ericem?“ Zajímal se Theo.
„My se převážně váleli u něj doma na gauči, hodně jsme povídali. Bylo super na den vypnout.“ Další lži prořízly vzduch.
„Jo. Ale jsem rád, že teď už tě mám konečně pro sebe.“ Theo Tomovi položil dlaně na tvář a pohladil ho. Pokusil se k němu potřetí připlížit pro polibek, ale Tom mu položil dlaně na hruď a odtlačil se od něj.
„Eh… ten opar. Půjdu si dát sprchu.“ Vyvléknul se z jeho sevření a utíkal nahoru. V koupelně se raději zamknul, kdyby Thea napadlo, že se chce přidat.
Po deseti minutách váhání nacvakal zprávu na číslo, z něhož mu dnes kytarista volal.
Chci ti ještě jednou poděkovat za dnešek. Navzdory tvému nemravnému jazyku to bylo fajn. Bavil jsem se. Dobrou noc, Bille 🙂
Na odpověď nemusel příliš dlouho čekat.
Jenom jsi podrážděný, páč jsem svůj nemravný jazyk nepoužil tam, kde by sis přál 😉 Dobrou noc, Panenko. Sladké sny, doufám, že se v nich uvidíme…
Tomovi pokleslo srdce. Bill se mu znovu začínal vkrádat do myšlenek, a teď by chtěl i do jeho snů? A co hůř, srdce začínalo také, jako již jednou, podléhat jeho šarmu.
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Uhm… jak jsem u předchozích dílů říkala, že jsem jednoznačně v Billově týmu, tak mě s Tomovými lžemi stále více a více hlodá svědomí, stejně jako jeho. Theo je opravdu milý kluk, pozorný, milující a starostlivý a nebýt Billa, jsem si jistá, že Tom by s ním zůstal až do skonání světa.
Nedokážu ovšem bránit radosti, když si čtu, jak Tom sedí za Billem na jeho krásce, motor pod nimi burácí a on se cítí nespoutaně, možná i euforicky, ale s každým dalším dílem se bojím té chvíle, kdy se pravda provalí.
A až se to stane – jakože počítám s tím, že se to stane – tak to nebude pěkné. Tím jsem si jistá. Kruci, vždyť tady mluvíme o Ďáblovi, je jasné, že jim nejspíš nedáš nic zadarmo ':D To na tobě obdivuju. Jen málokterý autor své postavy takhle dře. A ty tvé postavy rozhodně dostávají do těla. Z té psychické stránky.
Mno, jestli se Tomovi bude o Billovi zdát, tak už není cesty zpět. To by bylo jasné znamení osudu. A taky mu budu přát mnoho štěstí, jestli jeho tvář uvidí ve snech 😀
Moc a moc ti děkuju za další část povídky. Když jsem ji zahlédla, neubránila jsem se nadšenému pištění 😀
Velice se těším na pokračování ^^
To jsem zvědavá kdy to praskne Lea mi je líto ale Bill je Bill.
Tom už je totálně ztracený, Theo proti Billovi nemá nejmenší šanci!!!
Ten výlet na motorce byl skvělý, oba si to užili a moc se mi líbí, že se Bill zřejmě opravdu vrátil jen pro Toma 🙂