Nechci si víc přát…jenom mě měj rád! 13.

Vzpomínka v mlze

Jsou věci, které chceme tak moc, že jsme schopni ignorovat všechno ostatní. Rodinu, přátele i náš osobní morální kodex. Takovou věcí může být prakticky cokoliv, co máme velmi rádi. Jako odstrašující příklad by se dali uvést drogově závislí lidé nebo gambleři. Ti si obvykle svojí závislostí zničí celý život a i o ten leckdy přijdou.
Ano, uznávám, že přirovnávat se k podobných identitám, je přehnané. Já si nezničil rodinu ani zdraví. Nestal jsem se posedlým hráčem toužícím po výhře, ani někým, kdo si pro pocit euforie musí bodat jehly do žil a pro peníze žebrat nebo prodávat sám sebe. Přesto jsem si však s nimi v jednom ohledu podobný: Když se nechám něčím nebo někým unést, jde vše ostatní stranou. Jsem k širokému okolí slepý a hluchý. Nedívám se nalevo ani napravo. Proč taky? Vždyť přece jediné, po čem opravdu toužím, mám u sebe. Nemusím se tedy starat o nic víc. A já mám momentálně Billa. Takže mi všechno ostatní může být fuk!

„Chudák…“ smutně se pousmál Bill. „Možná jsme ji tam přece jenom neměli nechávat…“ opřel se zády o kamennou stěnu a oddechoval.
„Ona to přežije. Ví, jak se odtud dostat, takže to bude cajk…“ rozhlédl jsem se pátravě kolem sebe, abych zjistil, kam jsme se to vlastně dostali.
Při běhu mě napadlo, že nás moje otravná kamarádka bude určitě hledat po lese, a tak jsem Billa zatáhl do nenápadné skalní jeskyně mezi dvěma velkými smrky. Bylo to vcelku malé místo. Vysoké asi dva metry a s podlahou dva na tři metry. Skála byla z tmavého kamene a ne písková, jak tu bylo obvyklé. Netroufal jsem si odhadovat, co je to za druh šutru, při hodinách mineralogie jsem stejně vždycky pospával a ani jsem si nedělal zápisky. Nebavilo mě to. Učil jsem pouze z učebnice.
„Jenom aby…“ sesunul se na zem do sedu a přitáhl si kolena k tělu.
Žuchnul jsem vedle něj a snažil se zakrýt, jak moc jsem zadýchaný. On sám oddechoval jenom trochu těžce… a já měl pocit, že se asi udusím! Bylo mi to trapné. Chtěl jsem se před ním upřímně řečeno předvádět, ale u běhání mi to nevycházelo.
Zaklonil jsem hlavu a zadíval jsem se do temného stropu. Očima jsem putoval sem tam po nerovném povrchu a studoval ho, aniž bych věděl, co se mi honí hlavou.

„Tome…?“ vyrušil mě ze zadumání jeho hlas.
„Hm?“ probral jsem se ze svého stavu. „Copak?“
Zářivě se na mě usmál a vzal mě za ruku. „Chtěl bych ti něco zazpívat!“
Tím mě zaskočil. „Proč?“ zjišťoval jsem. Měl nádherný hlas a já byl rád, že se rozhodl mě potěšit písničkou, ale kladl jsem si zásadní otázku: Proč s tím přišel?
„Už jsem ve vyprávění o sobě zmínil, že si ze svého brzkého dětství pamatuji pouze pár věcí a jednou z nich je písnička. Sice si ji nemohu vybavit celou, ale je moc krásná. A myslím, že se hodí k téhle situaci…“ pevně sevřel moji ruku a s nadšením na mě hleděl. „Možná to nebude přesně slovo od slova, je dost složitá a několik slov jsem si musel domyslet. Přece jenom jsem byl ještě dítě, když jsem ji slýchával. Ale je krásná. Jako malý kluk jsem si ji sepsal, abych na ni nezapomněl. Myslel jsem, že bych ji pak mohl zazpívat někomu, na koho mi bude sedět a s kým si budu rozumět…“
„Ach… tak to si ji rád poslechnu!“ souhlasil jsem. Lichotilo mi to.
„Tak jo…“ zavřel oči a dlouze se odmlčel. Kolem se rozhostilo hrobové ticho. Vteřiny postupně přibývaly a užuž se začínaly přelévat v minuty, když tu…
„Tvoje oči zapomenou podobu,
podobu tvé druhé poloviny,
budeš sám dlouhou dobu,
a nebudeš chápat pocit viny.

Něco podstatného ti bude v životě scházet,
budeš to nutně potřebovat a hledat,
nevzdej se, i když to nebudeš nacházet,
s tvou druhou částí se můžeš shledat…“

Zorničky se mi s každým dalším slovem z jeho úst víc a víc rozšiřovaly. Nešlo však o to, jak nádherně zpíval, na to jsem se nedokázal ani trochu soustředit. Protože… tu písničku jsem znal! Ač jsem si s tím lámal hlavu, nemohl jsem si vybavit odkud, ale měl jsem ji vyrytou v paměti. Slovo od slova, hlásku od hlásky, písmenko od písmenka…

„Vítr šeptá slova o identických duších,
vypráví příběh nálezů, ale i ztrát,
poslouchej, neměj špunty v uších,
hledej toho, kdo má stejné věci rád.

Otevři srdce a nech klesnout svá víčka,
přestaň přemýšlet a logiku dej stranou,
tahle píseň nechť tě v budoucnu hýčká,
a díky ní ať prohlédneš onu lež hranou…“

Nechtěl jsem mu do toho skákat, ale moje mysl se zoufale snažila rozvzpomenout na to, kde už tuhle píseň slyšela. Můj mozek by namáhán, ale nebylo mi to k ničemu. Vypověděl mi službu a neodhalil mi vzpomínku, jíž jsem si potřeboval vybavit.

„Potkáš-li pak osobu, jež tě dobře zná,
i když tě nikdy neviděla a nemluvila s tebou,
a pakli-že i ona ucítí to a tebe pozná,
zvol upřímnost a buď sám sebou.

Nezatajuj nic a nic v sobě neskrývej,
odlož přetvářku a nesmyslnou lež,
pozorně se tomu člověku do tváře podívej,
naslouchej a za svým srdcem běž…“ opět oči otevřel a podíval se na mě. „To je vše, co umím… konec si nepamatuji…“ usmíval se, ale když spatřil, jak se tvářím, úsměv mu zamrzl na rtech. Otevřel ústa, aby se mě zeptal, co se stalo, ale já mu to nedovolil. Zavrtěl jsem hlavou a vzápětí jsem tiše a rozechvěle spustil:

„Říkají, že tohle je velký hřích,
a že bych to ještě promyslet měla,
já ale nemohu i po všech přích,
však ty už si najdeš svého anděla…“ vyšeptal jsem zbytek a se zmatkem jsem se na něj zadíval. Vybavoval jsem si ženský hlas, který takhle slova vyřkl. Jemný a hladký, plný něhy a překypující láskou. V nose jako bych cítil sladkou, vanilkovou vůni a naslouchal téhle písni. Písni, jež se mi teď stále a stále opakovala. Ona ji zpívala. Ta žena. Ta žena, jejíž tvář jsem si nemohl vybavit. Nevěděl jsem, odkud ji znám nebo kde jsem se s ní setkal. Odkud přišla tahle vzpomínka? Odkud pocházejí pocity, jež ve mně vyvolává? Ten klid a teplo… ale zároveň bázeň. Co to má znamenat…?

„T-Tome…“ Bill vypadal podobně zaskočeně jako já. Hleděl na mě s otázkou v očích. Požadoval vysvětlení… to jsem mu ale neměl možnost dát.
Ta nevyřčená otázka visela ve vzduchu a napětí se stupňovalo, s každou další vteřinou mi připadalo, že mi něco uchází. Jako bych se snažil chytit neviditelného provazu, na kterém viselo vysvětlení. Dokud jsem se ho ale nedotkl, všechno bylo zakaleno a nic nedávalo ani nejmenší smysl. Nebyly tu žádné spojitosti, žádné záchytné body, nic…
Přerývaně jsem se nadechl a objal se rukama. Zavrtěl jsem hlavou a tiše jsem zašeptal: „Promiň, Bille, ale já… nevím…“

autor: Ann