autor: SakuraUchihaHaruno13
„Byli byste tak laskaví a vysvětlili mi, co to má znamenat?“ učitel se zahleděl na dva chlapce
stojící před sebou, papíry položil na stůl a pokývnutím hlavy je vyzval k odpovědi.
„Možná je to jen náhoda?“ zkusil to Bill tím nejnevinnějším hlasem, jak to jen šlo. Sám si to nedokázal vysvětlit, natož to pak objasňovat učiteli, ale zkusit to musel.
„Jenom náhoda říkáš?“ učitelovo obočí okamžitě vyletělo nahoru. „Nachází se zde stejné přirovnání k poháru, je zde použita stejná chronologie rýmů, nese to stále ten samý smysl a na první pohled to vypadá, jako by to celé skládal pouze jeden autor,“ vyjmenoval vše, co mu na tom přišlo tak zvláštní. „Kdybyste seděli spolu, ještě bych tomu jakžtakž rozuměl, ale fakt, že každý z vás sedí na druhém konci třídy, je trochu děsivý, nepřijde vám?“
„Ne,“ reagoval okamžitě Tom, který si ležérně vložil ruce do kapes a dělal, že se ho to vůbec netýká. „Je to všechno, co jste nám chtěl?“
„Ne, vlastně ne,“ odvětil učitel. „Dívka, Marie, která s tebou sedí, si stěžovala, proto tě budu muset přesadit,“ načal nové téma.
„To je super,“ protáhl se Tom. „Stejně byla moc otravná,“ s uspokojením se usmál. „A kdo bude další? Že by třeba tady Bill?“ neubránil se potutelnému úsměvu při představě, že by měl sedět v jedné lavici s Billem.
„Ne!“ rázně jeho domněnku utnul. „Budeš sedět s Frederickou,“ oznámil mu pak.
„Pak se vsaďte, že za týden přijde ona a bude žádat o přesazení,“ podal návrh Tom.
„Tady se nehraje podle vašich pravidel,“ upozornil ho učitel a myšlenkami se opět vrátil k původnímu záměru. „Pokud se bude něco takového opakovat,“ prsty poklepal na básně, „počítejte s tím, že vás nechám prohlédnout nějakým psychiatrem,“ pohrozil.
„Jasně,“ povzdechl si ironicky Tom. „Nějakýho psychouše budou vážně zajímat nějaký obyčejný básničky,“ zakoulel očima. „Přeji vám hodně štěstí v dokazování mého šílenství,“ posměšně se usmál a odešel.
Bill za ním jenom nevěřícně koukal. Omluvil se učiteli a spěchal na další hodinu, kde se snažil Tomovi domluvit, aby se učiteli omluvil. Samozřejmě bezúspěšně.
Po škole se Tom vytratil k Amalii. Už když stál přede dveřmi, cítil silný zápach cigaretového kouře. Jemně zaklepal a čekal na výzvu. Následně vstoupil.
Amalii zastihl, jak sedí u stolu, prohlíží si nějaké stohy papírů a popotahuje z cigarety. Ani nezvedla pohled a hned začala: „Kde jsi byl?“
„Taky zdravím,“ odvětil Tom a posadil se do křesla jako obvykle.
„Nemám na tvoje žerty čas, kde jsi v noci byl?“ chtěla vědět. „Poslala jsem Fritze, aby ti něco vyřídil, ale nezastihl tě na tvém místě. Tak kde jsi byl?“
Tom věděl, že nemá cenu si zahrávat, proto popravdě odpověděl. „Byl jsem u Billa.“
Amalia sebou nepatrně trhla a vyslala jeho směrem nechápavý výraz. „Celou noc?“
„Samozřejmě,“ přitakal Tom a střetl se s další zmateností vyzařující z Amliiny tváře. Bral to jako výzvu, a tak se dal do vysvětlování. „Rodiče mu sdělili, že je adoptovaný, takže se psychicky zhroutil. Byl jsem poblíž, tak jsem ho navštívil. Trochu jsme si povídali a pak už jsem neměl možnost odejít.“
„Hezké,“ zhodnotila situaci ironicky. „Zdá se, že ti věří.“
„Jo,“ souhlasil Tom. „Je to až neskutečné. Jde to hladce,“ pochvaloval si. „Jsem rád, že jsem dostal zrovna jeho, je tak snadno manipulovatelný a výbušný,“ na okamžik se zasnil.
„Neztrácej hlavu v oblacích,“ přivolala ho zpět na zem. „Soustřeď se a dávej si pozor,“ varovala ho. „Nikdy nevíš, kdy se něco zvrtne.“
„Dobře,“ souhlasil Tom a zvedl se. „Dnes u něj nejspíš přespím znovu,“ informoval. „Tak mě nehledejte.“
„Jen se nepřetrhni,“ usmála se a propustila ho.
Tom s úlevou vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Vidina dalšího večera s Billem v něm vyvolala jakýsi neidentifikovatelný sled emocí.
„Dnes u něj nejspíš přespím znovu,“ ozvalo se posměšně zpoza rohu. Tom se ohlédl a spatřil Christopha v doprovodu s Fritzem, jak se společně chlámají smíchy.
„Problém?“ pozvedl jedno obočí Tom.
„Nikdy jsi nebyl takhle rychlý,“ připomněl mu Fritz. „Jenom se objeví kluk a jsi v jeho posteli už od druhého dne,“ posmíval se mu.
„Ty zasraná buzno!“ dobíral si ho Christoph. „Jak to máš nejradši?“ chtěl vědět, přičemž ukazoval jakési oplzlé pozice.
„Ty zmetku!“ utrhl se Tom a jednu mu vrazil. Na posměšky byl zvyklý celý život, dokázal se s tím jakžtakž smířit, ale jejich slova ho urazila. Nejvíc ho však na tom všem štval fakt, že oni dva spolu už několik let spali a teď si z něj utahovali.
„Vy máte tak co říkat,“ zasadil další ránu tentokrát Fritzovi. „Vy dva spolu chrápete už bůhvíjak dlouho a nikdo si z vás neutahuje! Tak toho nechte!“
„Jak se opovažuješ?!“ Fritz byl tak vyvedený z míry, že se neovládal. Bil Toma hlava nehlava, jednoduše nebyl schopný přestat.
„Jak to víš?“ zajímal se Christoph a snažil se Toma nějak chránit, ale Fritz byl neúprosný. Měl v sobě tolik vzteku, který potřeboval vyventilovat.
„Vždyť j-je to ú-úp-plně jasné,“ bolestně se usmál Tom a snažil se každou ránu Fritzovi vrátit. „Nejste sourozenci a na kámoše si až moc rozumíte,“ vysvětlil mu a silně udeřil Fritze do hlavy. „Až to budete chtít skutečně tajit, přestaňte se jeden druhého tak jako nenápadně dotýkat, jo?“ navrhl a rozesmál se. „Vy zasraný buzny!“
„Ale no tak! Kluci!“ chodbou se nesl zběsilý Tamařin řev. „Nechte se!“ Tamara se snažila vložit do jejich souboje a udržet je alespoň na chvíli od sebe, což se jí po několika schytaných ranách podařilo.
„Co ty tu děláš?“ chtěl vědět Tom, když si utíral krev, jež mu tekla z nosu. Tamara byla jedna z dívek, která k organizaci patřila. Byla to přitažlivá zrzka, která si dokázala zjednat respekt a úctu. Na kluky, které dostala za úkol, působila jako magnet. Nikdo jí nebyl schopný odolat, byla organizaci hodně prospěšná.
„Jenom jsem šla zkontrolovat, jestli se tu pár blbců nepere, a hádej, jak to dopadlo?“ zeptala se ironicky.
„Nemuselas zasahovat, vyřešili bysme si to sami,“ zahuhlal nevděčně Fritz.
„Pobyt v nemocnici taky něco stojí, víš?“ usmála se nad jeho poznámkou. „Ale k věci, o co šlo?“
„Jenom mi tady dva teplouši začali nadávat do vlastního druhu,“ začal jako první Tom.
„My nejsme teplí!“ křikl na svou obranu Fritz, zatímco Christoph jen tiše mlčel.
„Nemusíte se hádat, všichni vědí, že jste,“ uzemnila ho Tamara. „Sice každý druhý den chrápete s každou třetí holkou ve městě, abyste to utajili, ale všichni to na vás už dávno poznali.“
„Drž hubu!“ ohradil se Fritz. „Ty o tom nic nevíš!“
„Když myslíš,“ ležérně pokrčila rameny a podívala se na Toma. Přišlo jí, že není nijak moc zmlácený, tak s klidným svědomím odešla, aniž by to nějak víc řešila.
Tom se vydal k sobě domů, aby se dal trochu do kupy. Umyl se zakrvácený obličej, pokusil se vybrat si mikinu a na pár modřin si položil studený hadr. Musel uznat, že se nepopral už celkem dlouho. Tak trochu zapomněl, co bolest vlastně je. Za připomenutí nebyl sice moc vděčný, ale co mohl dělat.
Sklonil se ke skříni a začal hledat malou kovovou věcičku dost podobnou té, kterou našel u Billa. Netrvalo moc dlouho a na prstech ho zastudit kov, který v jeho srdci hnul jakousi západkou. V mysli se mu rozlilo tolik teorií, tolik myšlenek, ale všechny měly něco společného. Tom si přál, aby žádná z nich nebyla pravdivá.
V rukou svíral drobný přívěšek s vyrytými čísly a vzpomínal na den, kdy ho získal. Ten den nebyla Amalia ve své pracovně, účastnila se zrovna nějaké mise a on měl volný přístup do její pracovny. Bez povolení se přehraboval různými věcmi a papíry, až narazil na složku se svojí fotkou. Nebylo tam napsané jméno, byla tam jen jeho fotografie. Zvědavě ji otevřel a prohlédl si její obsah. Byly tam různé informace a texty, které už dávno zapomněl kvůli jejich nezajímavosti, ale našel tam i sáček, v němž ležel právě tenhle přívěšek. Strašně se mu líbil, hrozně ho chtěl, proto si ho bez povolení vzal. Nebyl k němu ani řetízek, neměl si ho na co pověsit, ale i tak si ho nechal.
Amalia se o tom nikdy nedozvěděla. Nemluvila s ním o tom, nejspíš na to už zapomněla, nebo tu složku ještě neotevřela, Tom si nebyl jistý, jak to ve skutečnosti bylo, ale popravdě ho to ani moc nezajímalo. Měl v rukou důkaz, něco z jeho skutečného života, ale nebyl si jistý, jestli chce znát celou pravdu. Všechno nasvědčovalo skutečnosti, kterou nechtěl za žádnou cenu přijmout.
Ať už Amalii tvrdil cokoli, jedno věděl určitě. Nedokázal by tento úkol dokončit, kdyby se přišlo na to, že je Bill jeho ztraceným sourozencem. Ještě horším na tom všem však byl fakt, že si pomalu začínal připouštět skutečnost, že je pro něj Bill něčím speciálním. Uvědomoval si, že jeho srdce bije v jeho přítomnosti, jako by mělo za chvíli zemřít. Billovy hnědé oči plné upřímnosti se pro něj stávaly úplně vším. Zároveň s tím i vycítil potřebu svého těla být mu nablízku.
Jeho mozek se snažil zpracovat všechno, co se dělo, ale nebyl schopný z toho vyvodit určitý závěr. Byl strašně zmatený a chtěl z toho všeho pryč, ale jediné místo, které ho napadalo, bylo u Billa doma.
I když bylo ještě odpoledne, sbalil si věci na zítřejší vyučování, vzal si jinou mikinu a vydal se směrem k Billovi. Nevěděl, co jiného by měl dělat, nenapadalo ho nic jiného, čím by se mohl zabavit.
Bille? Bille, máš čas?
Zrovna se patlám s úkolem, ale trochu času mám. Proč?
Můžu k tobě? Zeptal se bez okolků.
Rodiče nejsou doma, správně bych tu nikoho neměl mít…
Ale no tak, žadonil tichounce Tom. Jsem tu nový a nemám se jak zabavit. Nemohl bys mi třeba ukázat město nebo tak?
Neříkej, že bys stál o nějakou pitomou procházku, nevěřícně zakroutil hlavou Bill.
Můžeš mi ukázat město nebo svůj pokoj, dal mu na výběr Tom. Ve skutečnosti bych chtěl poznat obojí.
Tome! Bill se nervózně zasmál. Co bys u mě sakra dělal?
Myslíš, že je na spánek ještě brzy?
Tome!
Ale na tak, pousmál se Tom a zastavil se. Zvedl ze země drobný kamínek a hodil ho Billovi do okna. Musel chvíli čekat, než se za oknem objevil Billův obličej.
Co se ti proboha stalo?! Vyletěl, jakmile ho uviděl.
Tom jen mávl rukou. Jen jsem se trochu popral, nic to není.
Pojď dál, snad s tím ještě něco zmůžu.
Tom přistoupil k hlavním dveřím a počkal, než Bill otevře. Následně kráčel krásně vyvedenou chodbou a následoval Billa do horní koupelny, kde mu Bill obstaral studený obklad na modrající oko.
„Vážně jsem v pořádku,“ přesvědčoval ho Tom.
Bill jeho slova ignoroval a přemýšlel spíš nad tím, co by měl udělat s tím roztrženým rtem. Po delším zvažování se rozhodl, že mu ho taky zachladí.
Zbytek modřin nechal, aby zmizely samy. Po Tomovi chtěl řádné vysvětlení, které z něj lezlo jako z chlupaté deky. Nakonec ale řekl, že proběhla jistá výměna názorů mezi ním a jeho ‚kamarády‘. Když se Bill snažil dozvědět, o co přesně šlo, zezdola se ozval zvuk otevírání dveří. Rychle Toma nasměroval k sobě do pokoje a v koupelně trochu poklidil.
Poté sešel dolů, aby rodiče přivítal. Hodnou chvíli s nimi ještě zůstal, jelikož si chtěli promluvit o celé té záležitosti s adopcí. Chtěli se ujistit, že se s tím Bill dokáže srovnat, proto ho podrobili nejrůznějším otázkám.
autor: SakuraUchihaHaruno13
betaread: J. :o)
Síce neviem, aké presne správanie som od učiteľa čakala, ale toto asi nie. A aby sa im ešte vyhrážal psychiatrom, ak sa to zopakuje… Ako chápem, že je to divné, ale tak hneď psychiater?
A ten prívesok – som zvedavá, kedy si Tom pripustí, že všetky jeho teórie sú pravdivé a kedy sa to dozvie Bill. Tiež som zvedavá na to, ako sa to bude ďalej vyvíjať, keďže ako si to sám myslel, nebude Tom schopný pokračovať v prípade, keď je Bill jeho brat.
Ďakujem za časť.
Myslím, že by se měl nechat vyšetřit spíš ten učitel. Já myslela, že je tak naštvaný, protože si myslí, že opisovali a on je obviní z toho, že jim to myslí stejně? A jak by to asi měli ovlivnit?
Pořád se mi nelíbí, jak Tom mluví s Amálií o tom svém úkolu, ale snad se před ní o dost přetvařuje.
Doufám, že Tom si o tom přívěšku s Billem brzy promluví a společně jim dojde pravda…
Ten učitel by sám potřeboval psychiatra. 😀
Ale Tom mě znepokojuje. Už je mu zřejmě jasné, že Bill je jeho bratr, ale pořád není jisté, jak se k celé záležitosti postaví. A navíc pořád netuším, o co konkrétně té Amalii jde. Jaký je vlastně jeho úkol? Co má s Billem provést?
Díky, těším se na pokračování.
Ten učitel by měl jít k cvokaři jsem zvědava kdy se zjisti že jsou bratři.
Tom mě potěšil. Jsem ráda, že asi tuší, že je Bill jeho ztracený sourozenec a že si sám stihl přiznat, že je pro něj Bill něco víc, než kdokoli jiný a že by nebyl schopen svůj úkol dokončit. Pořád jsem neměla tušení, jak to všechno vlastně Tom bere a bála jsem se, že mu vůbec nic nedocvaklo, ale ono to zatím vypadá, že jo. Já naopak chápu, že do toho zatím víc nešťourá a jen se smiřuje s tím, jak to asi bude, protože věřím, že pak, až to bude všechno jisté, to bude šok jak pro Toma, který to už sice tuší, ale hlavně asi pro Billa. Prozatím mi stačí tady tohle! 😉
Jinak ta Amelie. 😀 Já chci strašně moc vědět už všechno! Proč má s Billovou rodinou takový problém, co chce udělat Billovi a taky Tomovi? Protože jak je vidno, i Toma nemá ráda, tak nevím.. Trochu se té ženské bojím, protože věřím v to, že je všehoschopná.
Moc děkuji za další pokračování a budu se těšit na díl další! 🙂
Ten učiteľ bol divný, tiež som si myslela, že ich obviní, že tú báseň niektorý z nich opísal…
Bola by som rada, keby si Tom konečne priznal, že jeho pocity neklamú a že Bill je jeho polovica. Som zvedavá kde je Billov prívesok a kedy ho Tom uvidí, alebo by mohol uvidieť Bill Tomov a bude všetko jasné:)