Live my life 15.

(Bill)

Od našeho rozhovoru a prohlížení alba uběhly čtyři týdny. A byly to svým způsobem jedny z nejtěžších, jaké jsem kdy zažil. Zároveň s tím ale byly nejkrásnější. Tom zařadil zpátečku a přestal na mě dorážet. To mi dalo možnost se víc uvolnit a užívat si všechno naplno. A že bylo co. Střídání v domácnostech probíhalo skvěle. Všichni jsme z toho měli ohromnou radost. S nastávajícími teplými večery jsme pořádali i hromadné grilovačky a plánovali léto.

Tom měl každoročně povinné soustředění kvůli basketu, kvůli kterému odjížděl na 14 dní. Přišlo mi už skoro nemožné, že bych ho po tak dlouhou dobu neměl vidět. Neuvěřitelně jsme si na sebe zvykli. Ačkoliv teď dost přemýšlel a nechával mi tak i prostor pro soukromí, nebyl den, který bych s ním nechtěl strávit.

Byl jsem rád, že trochu ubral a nestresoval se tolik tím, co se dělo, když jsme spolu ještě ani nebyli. Například ohledně Daniela. Byl jsem se ještě párkrát podívat na zápasy a Dan se ke mně vždycky ochotně hlásil. Musel jsem uznat, že ačkoliv byl taky sportovec, byl jinak docela moje krevní skupina. Nenudilo ho poslouchat třeba zážitky z nejnovější výstavy obrazů, dokonce navrhoval, že klidně někdy půjde se mnou.

S tím už jsem byl opatrnější, jelikož jsem si nebyl úplně jistý, zda to neslibuje s nějakým úmyslem. Odmítal jsem rozdávat nějaké naděje v téhle fázi vztahu s Tomem. O kterém Daniel samozřejmě nevěděl, ale už několikrát se to snažil opatrně zjistit. Vždycky se mi z toho naštěstí podařilo vybruslit a nechat ho ve sladké nevědomosti.

Líbilo se mi, že pak nebyl nerudný nebo agresivní. Prostě přešel k jinému tématu, a tím to haslo. Až do příštího setkání. Zdálo se, že rasťáček bere jeho blízkost u mě s daleko větším klidem. Ono mu toho taky moc jiného nezbývalo, protože nebyl jediný, který se o mě začal zajímat. Byli tu i ostatní spoluhráči, kteří rádi poznali toho tajemnýho kluka, kterej se chodí dívat na jejich tým a je dokonce z jiný školy.

Všemi směry se tedy zdálo, že si Tom vzal moje slova k srdci. Jediné, co jsem nevěděl, bylo, zda obnovil svůj sexuální život. A popřípadě s jakým pohlavím. Jasně, říkal jsem, že mi to vadit nebude a to byla do jisté míry pravda. Rozhodně jsem chtěl, aby si byl jistý, než do toho skočí po hlavě. Jenže ta představa, jak je s někým jiným, mě taky svým způsobem ubíjela. Byl to zkrátka maličký červíček v mé hlavě, který čas od času zahlodal.

Ptát jsem se na to nechtěl. Přišlo mi to nedůstojné a možná i nefér vzhledem k tomu, jaké jsem mu dal pokyny. O to častěji jsem ovšem volal s Andym a líčil mu jeho chování jako nějakému terapeutovi. Říkal, ať tomu dám čas a že rozhodně nemám polevovat, nebo se teď nějak aktivně snažit. Nedej bože ho provokovat. V tom jsme byli za jedno.

V jistém smyslu by měl Tom jakékoliv sexuální aktivity dost ztížené. Bydleli jsme spolu, dokonce nadvakrát. Takže si tam víceméně nemohl nikoho přivést, ani někam večer jít, abych o tom nevěděl. To znamenalo, že jediná šance, která se mu rýsovala, byla ve škole. Ovšem na druhou stranu, tam bylo tolik „lákadel“, že bych se tomu ani nedivil. Roztleskávačky by klidně oželely luxus a rozdaly si to bezprostředně na žíněnkách v tělocvičně. Jen kdyby se Tomovi dostaly do kalhot. Věděl jsem, že na jejich úroveň rozhodně klesnout nechci. A tak trochu jsem doufal, že se tím nedá zlákat ani Tom.

Jenže do hlavy jsem mu neviděl a nemohl jsem vyloučit žádnou možnost. Zatím se ale choval opravdu nanejvýš klidně. Ani když jsme někam šli, nepokukoval po ostatních. Musel jsem uznat, že v jistém ohledu mi to hodně lichotilo.

Měl jsem vážně radost, že jsem konečně mohl odložit berle a začal jsem chodit zase jako normální člověk. Jasně, v MHD mě lidi pouštěli sednout, ale pořád se to nevyrovnalo pocitu, kdy na vás nikdo nezíral. Doufal jsem, že k žádné další zlomenině už během svého života nepřijdu, ovšem s mojí šikovností to byla opravdu jen vroucná prosba.

Občas jsme si s Tomem aspoň házeli s míčem, abych se naučil trošku chytat a mířit. Ze začátku i on uznal, že je to se mnou hodně tragický a vlastně moc nechápal, jak jsem mohl projít z tělocviku. V takových chvílích jsem obvykle klel jako dělník a přikazoval Pumbovi, ať ho roztrhá. Většinou to skončilo tím, že k Tomovi opravdu přišel, ten ho zvedl do náruče a mazlil se s ním, čímž mě ještě víc rozčiloval. Takže jsem se následně nafoukl, uraženě odkráčel a posadil se, zatímco Baron žárlivě pobíhal okolo těch dvou a chtěl taky pochovat.

A pak tu byla další věc. Skoro jsem až nemohl uvěřit, jak rychle se oba páry našich drahých životodárců začali k tomu druhému chovat, jako by ho vychovávali odjakživa. Samozřejmě, že celá tahle situace je svým způsobem obměkčila u obou z nás, na druhou stranu, občas chytali typické rodičovské móresy. Většinou je to naštěstí zase hezky rychle přešlo, taky proto, že možná maličko soupeřili mezi sebou, kdo z nich bude lepší. Což jsme oba s Tomem vnímali jako výbornou motivaci a shodli jsme se, že by to tak měli mít všichni.

Nehledě na to, že zanedlouho nám už přeci jen mělo být osmnáct a to pro všechny maminky a tatínky znamená jistý výstražný kužel v životech jejich dospívajícího dítka. Takový malý vykřičník, který upomíná – Pozor, už by ti mohl odejít z domu, radši zklidni hormon a občas mu něco povol bez remcání. Aspoň mně to tak připadalo.

I přes to všechno jsem byl ovšem se svým dosavadním životem docela spokojený. Až na tu nevyjasněnou intimní záležitost s mým „bratříčkem“ to vlastně bylo skvělé. No a v neposlední řadě jsem samozřejmě miloval léto a to už bylo za dveřmi. Diskutovali jsme o souhrnném zájezdu k moři v 6 lidech a mně to přišlo absolutně báječný. Už jsem se viděl na lehátku, jak mě ovívá lehký větřík se slaným nádechem a pak se budu nechávat unášet vlnkami na matračce.

Tom měl poněkud odvážnější plány. Chtěl jízdu na banánu, surfovat a nejlépe se i nechat táhnout lodí na padáku. Řekl jsem mu, ať si klidně jde, ale s tátou. Mě na podobný věci nikdo nedostane. Já si klidně vyjedu se Simone na šlapadle.

Jediné, na čem jsme se nemohli shodnout, byla destinace. Dali jsme si proto za úkol, aby každý na papírky napsal 3 tipy a hodili jsme je na férovku do klobouku. Ta země, která bude napsaná nejčastěji, tam se prostě pojede bez dalších debat a jiné lokality můžeme vyzkoušet další roky. Měli jsme přece před sebou celý život. Tak proč ne?

(Tom)

Za ten uplynulý měsíc se toho pohlo hodně. Především ve mně. Uvědomoval jsem si, že jsem začal Billa víc vnímat jako osobnost a méně jako sexuální objekt. Paradoxně mě možná přitahoval ještě víc než předtím, ale nedával jsem to najevo. A tím, jak jsem se zklidnil já, on rozkvetl. Jako by se hladiny rozbouřeného moře mojí maličkosti zklidnily a jen něžně omývaly jeho břeh. Ten se ustálil a vyrovnal, neměl už tak podemleté dno, kde by člověk sotva hledal písek při vstupu. Už nešel do prázdna a nestřílel naslepo a on se zase přestal bát, že ho zatopím. Nevypadal jsem už tak hrozivě, mocně a sebejistě jako dřív.

Pokud šlo o Daniela a obecně další kluky kolem něj, stal jsem se spíš tichým pozorovatelem. Zajímalo mě, jak na ně reaguje, a k mému překvapení jsem vyzkoumal, že je z nich maličko nervózní. Usmíval se, bez problémů komunikoval, ale většinou měl zkřížené nohy, nebo aspoň ruce a celkem rychle těkal očima. Celé jeho tělo nebylo tak uvolněné, jako třeba při našem blbnutí v bazénu. Uvědomil jsem si, že mám vlastně jedinečnou možnost ho vídat, když je v klidu a ve své kůži. Kdy se nehlídá, tedy aspoň ne tolik, jako s nimi.

Měl jsem pocit, že Billův proslov mě postaršil asi tak minimálně o pět let. Často jsem ležel, koukal nepřítomně do blba a před očima mi jel film o mých fantaziích ohledně budoucnosti. On uvažoval tak dospěle, tak předvídavě. Jako by nevylučoval žádnou možnost. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem mu musel dát za pravdu. Třeba i ohledně těch dětí. Upřímně jsem vůbec neměl tušení, kdy bych si je chtěl pořídit, nebo vlastně zda vůbec. Zároveň jsem si nikdy nepřipouštěl, že bych byl s klukem, a tím pádem je neměl vůbec.

Snažil jsem se tu myšlenku vizualizovat do nejmenších detailů. Jak spolu chodíme, po dvou, čtyřech, osmi letech. Jak stárneme, bydlíme spolu sami. Každý máme svou práci, která nás baví a pak máme dostatek času jeden na druhého a díky tomu, že jsme sami dva, i dost peněz na cestování, různé akce a tak. Jelikož jsme oba zvyklí vyrůstat v domě, i spolu si pořídíme baráček. Nic obrovskýho, zato hezkej, útulnej a praktickej.

Handrkujeme se o to, kdo bude „mamka“. Ani jednomu se nechce uklízet nebo žehlit. Naopak vaření se třeba rád vzdám, Bill to umí líp. Já mu jen ujídám a on se rozčiluje, ale vím, že to tak nemyslí. I on ví, že ho jen tak zlobím a nemůžu si prostě pomoct, protože to má tak dobré. Pak ho políbím a omáčku radši dáme z plotýnky, aby se nepřipálila, zatímco se vášnivě pomilujeme na lince.

Občas mi u těch představ bylo nádherně, občas sklíčeně a někdy jsem toho musel nechat a jít do sprchy se uspokojit. Každopádně to se mnou pořádně cloumalo a já si to uvědomoval víc a víc. Často jsem si pak lehnul a nachumlal si k sobě deku, jako bych ho objímal.

Neuměl jsem si představit, že ho v létě 14 dní neuvidím. Už teď mi to přišlo naprosto nemyslitelný. Asi to nepřežiju. Hrozně jsem si na něj zvyknul. Na jeho úsměv, jeho hlas, pohled, lehké dotyky rukou i vyzrálé jednání. Ale zbožňoval jsem, jak se dokázal i odvázat a blbnout. Asi nejpřirozeněji se choval v přítomnosti psů. Kolikrát jsem chtěl být Pumba nebo Baron, kteří se mu občas oba dohromady vkradli do postele, a on je ve spánku objímal.

Bylo to šílený a paradoxní, žárlit na psy. A stejně jsem tomu zkrátka nemohl zabránit. Vlastně jsem žárlil asi úplně na všechno a na všechny, komu Bill věnoval pozornost, jen jsem to dělal v tichosti. Potřeboval jsem si o tom s někým promluvit. A myslím, že jsem našel vhodného adepta.

Čekal jsem na něj po škole a netrpělivě poklepával nohou o zem. Konečně jsem ho uviděl, jak se ke mně blíží přes přechod. S elegancí sobě vlastní ho přeťapal na středně vysokém podpatku.

„No ahoj, už jsem myslel, že ses na mě vykašlal.“

„Na tebe? Děláš, jako bys mě neznal, Tome.“

Věnoval mi pusu na tvář a zkoumavě si mě prohlédl.

„Takže? Co tak důležitého se mnou musíš probrat?“

„No, to bude asi na dýl. Radši si na to sednem.“ Bez protestů přikývl a tak jsme se přesunuli na kafe. Odvyprávěl jsem mu celou historii, vlastně jako jedinému. O tom, jak jsem Billa poznal, kdo je, přes to, jak to mezi námi jiskří až po současnou situaci na mé straně po jeho promlouvání do duše. Celou dobu pozorně poslouchal a sem tam upil ze svého nápoje.

„Teda. Musím říct, žes mě překvapil. Tohle bych od tebe asi nečekal.“

„Co přesně?“

„Že se zabouchneš do kluka.“

„Eh?“

„Ale no tak. Neříkej, že ti to ještě nedošlo. Nebo sis to jenom nedokázal připustit? V každém případě… dle mého skromného, ovšem v tomto směru zkušeného názoru, jsi mu naprosto propadl.“

„Já nevím, Alexi. Je pravda, že takhle jsem se ještě s nikým necejtil. Ale on je speciální, už jenom tou úlohou, jakou v mým životě zaujímá. Já-já vím, že ho fakt chci, strašně po něm toužím. Ale jestli ta posedlost jeho osobou a žárlivost fakt znamená lásku… Ne… to jsem si asi ještě úplně dohromady nedal. Až když jsi to vyslovil.“

„Je ti líp?“

„Jo. Asi jo.“

„Asi?“

„Nikdy jsem nebyl zamilovanej. Je to pěkná dřina.“

Alex se hlasitě rozesmál a plácal se do stehen. Postupně se uklidnil a věnoval mi úsměv.

„Hele. Pro vaše dobro. Počkej si. Uvidíš, jestli to bude časem opadat. Když ne, je to láska.“

autor: Neilinka